Březen 2011

Ta co sundala Měsíc z oblohy

30. března 2011 v 12:20 | TerkaMat
Rudé Slunce zmizelo na západě a krvavá obloha pomalu začala tmavnout.
"Dnes v noci dokáži něco úžasného!" vykřikuje mladá kněžka na večerním sezení výše postavených.
Všechny ženy a několik přítomných mužů se rozesmějí. "Aglaonike, dcero Hegetora z Thesálie. Tys byla vždycky blázínek," směje se jí nejstarší z přítomných mužů.
Mladá Aglaonike si jej jemně přeměří velkýma tmavě hnědýma očima, vůbec se nebrání. Jaký blázínek? Co si ti muži myslí. Žena by přeci měla mít stejná práva jako oni. A ona, Aglaonike, jim dá za vyučenou. Ukáže jim, že ona není jen tak obyčejnou ženou, které se mohou smát a nazývat ji blázínkem. Ona je pyšnou a krásnou dcerou Hegetora z Thesálie. A její matka? Ach její matka je možná mrtvá a možná se právě válí někde mezi tou městskou chátrou a chudinou.
Aglaonike zajiskřily oči a na tváři se jí objevil zvláštní úsměv. Vrátila se pohledem zpět do přítomnosti a rozhlédla se po zbytku členů sezení.
"Dnes v noci sundám na krátkou chvíli Měsíc z oblohy."
Její srdce se rozhořčeně rozbušilo pod návalem smíchu, který ve velkém sále vypukl.
"Dítě moje, ty ses pomátla! Tvůj otec se teď musí obracet v hrobě!" smála se hlasitě přiopilá stará ženská, sedící na klíně jednoho z přítomných mužů. Byl vcelku mladý. Dlouhé hnědé vlasy a hnědé oči, opálená tvář a pevné svaly, propracované díky řadě bojů, jimiž si prošel. Smál se stejně jako ostatní, vlastně se smál snad ještě hůř a nejhlasitěji ze všech. Byl to její bratr.
"A kdy to má jako být?" Nasadil nejstarší z mužů vážnou tvář.
"Dnes, krátce po půlnoci, tamhle na tom balkoně," odpověděla a ukázal rukou k velkým balkónovým dveřím, jež byly právě otevřené. Za nimi byl dlouhý balkon, zdobený mramorovými sloupky a rostlinami ze vzdálených krajů, jež krásně kvetly a ještě krásněji voněly. Mezi větvemi palem byly rozvěšeny zlaté klece, v nichž líbezně zpívali slavící, andulky, papoušci a kanáři a v jedné větší kleci dováděla drobná opice, jež bývá přes den obyčejně puštěná.
Starý muž se zamračil a prohrábl si prošedivělé vousy. "Hm, myslím, že bychom se měli jít na ten tvůj jev podívat, určitě to bude stát za to."
Celý sál se opět zaplnil smíchem.

Dveře se rozrazily a vešel do nich jeden soukromý básník, jenž byl pozván, aby zde panstvo celý večer bavil. Za ním vešli kuchaři a služebníci, jež nesli talíře přeplněné pečeným masem, ovocem a zeleninou a džbány plné vína a jiných nápojů. Všechno to rozprostřeli na dlouhý mramorový stůl, na němž až do teď stály jen číše s pitím.
"Nechápu, jak jsme od začátku hostiny vydrželi bez jídla," rozesmál se jeden z mužů.
"Já to vydržel díky ženským," odpověděl se smíchem druhý, u jehož lože právě tančila mladá tanečnice.
Za kuchaři do sálu vstoupili otroci s loučemi, aby ještě před setměním osvětlili místnost i balkon. Vpustili do sálu také několik domácích mazlíčků svých pánů - opice, papoušky a geparda.
Celá hodovní síň se rázem rozsvítila, na stěnách zazářila zrcadla se zlatými rámy a vysoké, bílé mramorové sloupy.

Sálem se rozléhal smích, většina mužů i žen bylo již opilých nebo skoro opilých. Jen Aglaonike se po celou dobu vína ani jídla nedotkla. K půlnoci se měsíc vyšplhal již dostatečně vysoko na oblohu a po půlnoci Aglaonike vyvedla všechny opilé hosty na balkon.
"Přátelé, utište se prosím. Za chvíli pozvednu ruce k obloze a sundám z ní Měsíc."
"Ona se dočista zbláznila," začali se dohadovat méně opilí muži.
"Třeba má pravdu, třeba to dokáže," zašeptala jedna z žen.

Aglaonike se ke shromáždění otočila zády a podívala se na noční oblohu posetou tisíci zářících hvězd, jež se koupaly ve stříbrném měsíčním svitu.
Chvíli si pro sebe něco mumlala, potom pozvedla obě ruce k obloze a zaklonila hlavu. Volné prameny vlasů jí splývaly s dlouhou, bílou tuniku, jíž měla na sobě. Nastalo krátké ticho. Všichni přítomní hleděli na zářící Měsíc, stejně tak, jako Aglaonike.
Trvalo to jako celá věčnost. Alespoň jí to tak přišlo. Že by se mýlila? Ne. Z Měsíce ubyl slabý půlměsíček, postupně ubýval čím dál tím více, až nakonec Měsíc zmizel z oblohy. Na jeho místě nezůstalo nic.
Všichni ještě chvíli ohromeně zírali. Na Měsíc i na Aglaonike.
"Nebojte se. Váš Měsíc brzy vrátím na oblohu, ale nyní mne prosím vyslyšte. Jsem Aglaonike, jsem dcerou Hegetora z Thesálie a mou matkou je bohyně Měsíce, Artemis! Jsem polobožské dítě a mám schopnost, díky níž vás mohu všechny zničit, ale neudělám to. Místo toho vás varuji. Za několik měsíců začnou po obloze sršet tisíce hvězd, všechny budou padat z oblohy dolů, bohové se na lidi hněvají. A až spadne poslední hvězda, všichni do jednoho zemřete!" Její tmavé oči a vlasy plamenně žhnuli.
Všichni její svědci tiše stáli a naslouchali jí. Jakmile umlkla, začal se Měsíc opět objevovat na obloze.
"Pověz nám Aglaonike, co máme dělat, aby se na nás bozi nehněvali?"
"Musíte uctívat je... i jejich děti. A především mne, když nyní víte, kdo ve skutečnosti jsem."
Všichni od ní odstoupili o několik kroků dál. V měsíčním svitu a bílých šatech zářila. Byla překrásná jako bohyně. Každý, kdo tam v tu chvíli byl, měl nutkání složit hlavu třeba až k zemi a klanět se ženě, jež se rozhodla zachránit lidskou rasu.

Zpráva o Aglaonikině božskosti se ještě téže noci roznesla po celém městě i široko daleko po celé zemi. Dalšího dne, již časně po svítání všichni spěchali do chrámů zasvěcených těm nejvýznamnějším bohům, aby jim nabídli svou oběť a modlili se k nim.
Aglaonike byla náhle nejuznávanější a nejžádanější ženou i hostitelkou ve městě a celé zemi. Všichni ji obdivovali, všichni se jí klaněli, nosili jí dary a opatřovali oběti. Žena se stala dokonce i uznávanější a bohatší, než byli muži.
"Chci ke svému domu překrásné zahrady," poroučela jako šílená. "Palmy, rybníčky a kašny s vodou a zlatými rybami. Vysoké stromy s liánami a tropické rostliny s překrásnými květy. A trošku života do toho umírání! Papoušky a kanáry, všechny barevné, a opičky, a vychovejte mi tam několik lvíčat."
Po ulicích jezdila ve zlatém kočáře taženém dvěma jedinečnými plaváky, o nichž si všichni mylně mysleli, že jsou též zlatí.

"Aglaonike, Rada mužů se mne ptala, kdy podle tebe má být ta hvězdná smršť a náš konec?" Mladou ženu jednoho dne navštívil onen stařec, jenž jí kdysi snad i trochu důvěřoval.
"Máte strach? Bozi jsou vám prý příznivě nakloněni..."
"Strach? My se nebojíme, ale..."
"Přiznejte to. Bojíte se. Nikdo z vás lidí nechce zemřít, já to vím. Nicméně ta smršť bude. Nastane zítra v noci."
Muž od ní ustoupil. "Chcete říct, že máme již jen zítřek na to, abychom si naklonili bohy?"
"Samozřejmě. Já věřím, že to dokážete," řekla Aglaonike a obdarovala muže nejkrásnějším úsměvem, jaký uměla vykouzlit.

Jak se dalo čekat, manželka onoho starce a jeho otroci brzy roznesli zprávu po celém městě. Z většiny domů se po celou noc i další den rozléhal zoufalý křik a pláč žen a dětí. Mužům rozhodně nebylo do mluvení a většina z nich se k večeru dalšího dne uchýlila do svých domovů.

Obloha po zapadajícím slunci zůstala ještě dlouhou dobu rudá, dokud ji úplně nezakryly temné noční mraky.
Zraky všech se toho večera upnuly k obloze. Jakmile obloha zčernala, začaly na ní sršet tisíce obřích meteoritů, padajících hvězd.
"Až spadne poslední hvězda, bude konec," opakoval si stařec, který seděl u astronomického kalendáře a cosi na něm zkoumal. "A jedna hvězda přeci jen vždycky musí zůstat. Slunce, to je denní hvězda! Konec nepřijde!" Vesele vyskočil a spokojeně pozoroval úkaz, jenž trval až do rána. O své zjištění se podělil jen se svými studenty astronomie a i ti museli dodržet podmínku, že budou mlčet.
Dalšího rána samozřejmě na obloze hned po rozednění žádné hvězdy nebyly. Jen Slunce zůstalo.
"Bohové se smilovali!" vykřikovala Aglaonike. A všichni jí to věřili.
A mám je tam, kde jsem je chtěla mít, říkala si jednoho dne spokojeně na hostině. Kdo by tomu věřil? Žena a astronomka. Dokonce vynikající astronomka. Vychvalovala sama sebe. A ti hlupáci mi to všechno věří. Bylo to jen obyčejné zatmění Měsíce a ty padající hvězdy také byl jen obyčejný přírodní úkaz... Na tváři se jí objevil sladký úsměv.
"Aglaonike!" Do sálu vtrhla skupina mužů.
"Co chcete! Co tak naspěch pánové! Co se to opovažujete, takhle mne rušit!"
"Na jiné hostině ve městě byl dnes zavražděn muž. Tvůj bratr!"
"Můj bratr?" Vyskočila zděšeně. "To ne! Je to jediné co mám!"
"Lidé si myslí, že se na tebe bohyně Měsíce hněvá! A jeden stařec začal roznášet o městě zprávu o tom, že byl všechno jen podvod. Prý, prý..."
"Mlč! Kdo je ten stařec? Přiveďte mi ho!"
Skupina mužů odešla a vrátila se o hodně později. S sebou vláčeli onoho muže, jenž se tvářil, že Aglaonike důvěřuje.
"Ty? Já myslela, že mi věříš!"
"Samozřejmě, že jsem vám věřil. Ale oné noci, kdy padaly hvězdy z oblohy, jsem věřit přestal."
"Jak..."
"Aglaonike, já jsem astronom, jeden z nejlepších astronomů. Co sis myslela?"
"Přišel jsi na to?"
"Samozřejmě. Dítě, ty jsi také vynikající. Navíc jsi žena, jsem si jistý, že jsi první astronomka. Bohužel ale také poslední. A po té ostudě, co tě teď zastihne už se nikdy nebudeš moci ukázat mezi lidmi, protože už všichni vědí, že jsi jim lhala, vědí proč Měsíc zmizel a hvězdy padaly. Žena nemůže být astronomka, natož vynikající astronomka. Astronomii i všechno ostatní nech mužům a služ jim tak, jak jim žena sloužit má. Pokud si tě tedy ještě nějaký bude chtít vzít za manželku. Lhářko."
Stařec odešel hrdým krokem pryč a Aglaonike ztěžka dopadla na svou lóži. Její otec je mrtvý, její bratr je mrtvý, bohyně Měsíce se na ni hněvá za to, že lhala a její astronomická práce skončila. Už nebude bohyní mezi lidmi...



Až spadne poslední hvězda (XII)

30. března 2011 v 12:18 | Smyle
Probudila se a zas na to myslela, nevěděla, jestli je její babička skutečně mrtvá nebo ne. Nemohla se ani pohnout, všechno ji bolelo. V tu chvíli si říkala: "Proč zrovna já?! Babička byla můj jediný blízký člověk a teď už není…"
Zas jí bylo do pláče, bála se, co s ní bude teď. Odvezou ji do děcáku? Nebo ji snad dají nějakým pěstounům? Ne, na to už byla moc stará, táhlo jí na čtrnáct let. Vstala, oblékla se a loudavým krokem se táhla do jídelny. Klepajícíma se rukama si nalila pomerančový džus. Všude takové ticho, ticho před bouří. Nikde nebyl slyšet babiččin smích, klapání její hole, prostě nic. Začala se celá klepat, ale ne zimou, asi strachem a zoufalstvím. Nikdy se necítila tak hrozně, nechtěla brečet jako malá holka, ale prostě to jinak nešlo. Džusu se ani nedotkla a vylila jej do dřezu. Poslední dobou to dělala často. Věděla, že si pro ni od sociálky přijdou, ale ona nikam nechtěla. Chtěla být sama, chtěla se o sebe starat sama. Vydala se do města, hledat nějaké opuštěné místo. Místo, kde by se o sebe musela starat sama a nikdo jí do toho nekecal. Bloudila periferiemi, až najednou uviděla polorozbořený dům, ve kterém hořel oheň, ale ne oheň zabiják, nýbrž přátelský ohníček, který zahřeje, potěší. Zaklepala, hned se na ni obořili obyvatelé, co že tu chce. Zbrkle se pokoušela to vysvětlit:
"Ahoj, teda dobrý večer, no to je jedno. Mohla bych tu s váma bydlet? Prosím, já bych nedělala žádný problémy. Fakt, nekecám. Mám i nějaký peníze." Hned se začali tvářit ochotněji, nabídli místo k sezení, vodku.
"Chceš?" a ukázal na poloprázdnou flašku Pražské vodky.
"Ne, fakt ne. Mě ještě nebylo osmnáct." Hned se na ni všichni překvapeně podívali.
"A co tu teda děláš?! Nemáš bejt ještě u rodičů a poslouchat takový ty kecy o tom, jak tě milujou?!" To řekl nejspíš jejich vůdce, mohlo mu být tak kolem pětadvaceti, měl černé vlasy, bradku a pronikavé, zelené oči, černá motorkářská bunda s cvoky. Ty oči ji propalovaly. Pokoušela se odpovědět klidně, ale hlas se jí třásl.
"Rodiče nemám, jsou mrtví. Vlastně nemám nikoho, proto tu taky jsem. Lepší než aby mě čapla sociálka." Zašklebila se a čekala na odpověď. Dlouho nic neříkali. Ale pak jen pronesl ten se zelenýma očima: "Cvakni si." Podal jí orosenou láhev. Radši si ji vzala do obou rukou, chlad jakoby jí projel celým tělem. Pořádně si zavdala, až se jí zatočila hlava. Za pár minut již koukala na dno. Myslím té lahve. Všechen stud z ní jakoby spadl i strach byl rázem pryč. Teď se jí ten chlapík se zelenýma očima začal zdát docela sympatický. Mrkla na něj. On jen povytáhl obočí. Tvrdým hlasem se jí zeptal: "A kolik ti teda je? Docela mě to zajímá, protože se mi dost líbíš. No a kdyby ti ještě nebylo patnáct tak bychom tě museli vyhodit," mrkl na ostatní, "ale to ty určitě nechceš, ne?!" Co jí asi tak zbývalo? Řekla, že jí bude sedmnáct, ale ani se nezačervenala, ten alkohol dělá divy. Nechali ji tam, vůdce vypadal, že má sice pochybnosti, ale ona se mu obtočila kolem krku a zelenoočko pookřál. Tak tam přežívali několik týdnů a v televizi ji vyhlásili za pohřešovanou.
Začali spolu se zelenookým vůdcem chodit. Jedenkrát spolu leželi na zahradě, dívali se na hvězdy.
Teda… vlastně na hvězdu, zbyla jediná. Už několik týdnů se ve zprávách objevovalo, že všude padají hvězdy. Apokalypsa? Že by? Konec světa? Tak o tom přemýšleli všichni, i obyvatelé ghetta.
A pak jednou! Byl večer, svítila luna a všichni se sešli na trávníku před tím polorozbořeným domem.
Chlastali, hulili marihuanu, kouřili cigára, šňupali… Totálně zdrogovaní se všichni váleli na trávníku a řvali, že život je super a holky jsou super. Najednou, zničehonic začalo hořet to jejich drogové doupě, všichni se jakoby probudili z toho transu. Vyskočili a začali řvát: "Pomoc! Apokalypsa se blíží! Spaste duši!" Možná, že za to mohly ty drogy... Nebo možná taky ne.
Rychle sebrali nějaké peníze, alkohol, drogy a uháněli pryč. Pár z nich naskočilo do připraveného embéčka. Ostatní se ploužili za autem. Ti v něm jeli velmi pomalu, aby jim ti druzí stačili. Kdo byl v autě? Ona (Gertruda), zelenooký boss (Herman), a nějaký zhulený pankáč (Friedrich). Po pár set metrech je přestalo bavit ploužit se jako hlemýždi. Rozjeli se, rychlost blesku, teda pardon, vlastně 75 km/h. Víc ze sebe to autíčko vymáčknout nedokázalo. Už kašlali na ty, kteří se marně snažili dohonit ujíždějící vozidlo.
Jeli, jeli, dál a dál. Jeli několik hodin, několik dní. Nevěděli kam, nevěděli, jaký mají cíl. Nakonec se rozhodli, že se usadí v Mnichově. Z Dachau to měli, co by kamenem dohodil. Embéčko odstavili u cesty a vydali se pěšky. Všichni měli rádi přírodu, i když na to moc nevypadali. Cestu lemovali aleje topolů. Do Mnichova jim chyběly tak tři kilometry, skoro už ho měli na dohled. Pršelo, a proto si ustlali v seníku. Teklo tam o trochu méně, ale skutečně jen o trochu.
Gertruda nemohla spát, a proto se šla trochu projít, i když pršelo. Šla docela daleko, až na místo, kde bylo jasnější počasí. Vypadalo to jako by se mračna rozestoupila, aby paprsky luny mohly pohladit spící zem. Dívala se, uchvácena tou krásou, nemohla oči odtrhnout. Ale ať se dívala, jak chtěla, nikde neviděla ani jedinou hvězdičku. Hvězdičku, která by ještě více zkrásnila tu oblohu, která i jen sama vypadala doslova magicky. Gertruda tam stále stála, možná ještě stojí, protože poslední hvězda už spadla. Nikdy už nikdo neuvidí malou, roztomilou hvězdičku, která by posvítila na cestu. Která by nabídla alespoň nějakou naději, že ještě není vše ztraceno…


Příběh poslední Hvězdy

30. března 2011 v 12:16 | Tajemná M.
Bývaly doby, kdy hvězdy padaly z nebe, aby navštívily lidi na zemi. V těch dobách lidé věřili na víly, věřili na zázraky a na kouzla. Věřili ve vše, co dnes považujeme za nesmyslné. A díky tomu hvězdy mohly navštěvovat lidský svět a pomáhat lidem s jejich trápením. Když spadla hvězda, všichni se ihned vydali za ní. Někteří dokonce každou noc sledovali nebe, jestli nepadá hvězda. Jedním z takových byl i Charlie Green. Mladý hoch s velkými sny. Když byl malý, spadla asi míli od jeho vesnice hvězda. Tenkrát se Charlie vydal sám, uprostřed noci, aby mohl spatřit hvězdu, aby s ní mohl promluvit.
Když Charlie vyrostl, začal se zaučovat u vesnického skláře. Sklo mu připomínalo krásu hvězdy, kterou jako malý viděl. Nebylo dne, kdy by na ní Charlie nevzpomínal. Každou noc snil o tom, že spadne další hvězda.
Charlie netušil, že hvězdy už nikde nepadají. A když ano, skrývají se. Kvůli nenávisti, lži a závisti, které se jako stín vplížily mezi lidi a našeptávaly jim tak dlouho, až lidé přestaly věřit. Věřit na víly, věřit na zázraky. Věřit na to, že hvězdy mohou padat z nebe a přinášet lidem štěstí. Lidé válčili, bojovali, zabíjeli. Proto už hvězdy nemohly padat na zem. Nenávist, která panovala mezi lidmi, je zabíjela, trhala jim srdce. Žádná hvězda už nechtěla spadnout na zem, mezi lidi.
Čím starší Charlie byl, tím více se upínal na myšlenku, že jednou zase uvidí hvězdu. Ale plynuly dny a noci a žádná hvězda stále nepadala. Všechny zůstávaly na obloze. Tam jim bylo líp.
Jednou v noci Charlie seděl jako obvykle u okna a sledoval nebe. Bylo sotva pár minut po půlnoci a celá vesnice již spala. Kromě Charlieho. Ten upíral své zelené oči na hvězdy. Ve dne už se skoro neukazoval na ulicích a celá vesnice si o něm šuškala, že je blázen a že patří do blázince. Charliemu to nevadilo. Zřejmě to ani nevěděl. A i kdyby, bylo by mu to jedno. Myslel jen na jedinou věc. Na hvězdy.
Tu noc se na nebi dělo něco moc zvláštního. Všechny hvězdy se sešly v Diamantovém paláci, aby oslavily dvanácté výročí poslední spadlé hvězdy. Nebyla to veselá oslava, protože všechny hvězdy naříkaly nad osudem lidí, kteří jim za několik set let, co je navštěvovaly, stačili přirůst k srdci. Noční obloha byla v tu noc pokrytá černočernými mraky, aby lidé nemohli vidět, co se děje.
Diamantový palác bylo obrovské dvanáctipatrové sídlo, celé postavené z diamantu. Stěny, okna i nábytek byly z diamantu. Dokonce i záclony a ubrusy byly utkané z diamantových vláken. Hvězdy si tu noc oblékly své nejkrásnější šaty a do vlasů si vetkaly měsíční zář. Každá z hvězd vypadala jako živý zářící diamant.
Oslava začala přesně o půlnoci. Všechny hvězdy se shromáždily ve velkém sále, aby si poslechly slova nejstarší hvězdy, Sullemoi. Sullemoi byla nejmoudřejší ze všech hvězd a každý rok přednášela nádhernou řeč, díky které ostatní hvězdy nikdy neměly zapomenout na lidi.
"Je to už dvanáct let, co jsme naposledy navštívily zemi," začala Sullemoi a veškerý šum v sále náhle utichl. "Přesto ale nesmíme zapomenout na to, co jsme díky lidem poznaly. Poznaly jsme lásku a poznaly jsme sílu opravdového přátelství. Lidé nám pomohli stejně jako mi jim. Dlouho jsem nad tím přemýšlela a napadlo mě jediné řešení. Lidé nám chybí stejně jako mi jim. Měly bychom jim dát poslední šanci. Jedna z nás by měla sestoupat na zem a zjistit, jsou-li lidé opravdu tak zkažení, jak si myslíme."
Po tomto prohlášení se sálem nesl šum. Žádná hvězda nechtěla riskovat svůj život tím, že spadne na zem. Všechny věděly, že pokud jsou lidé tak zlí, za jaké je mají, po dni jim pukne srdce a ony se už nikdy nebudou moci vrátit na nebesa. Místo toho se z nich stanou přízraky, putujícími napůl v lidském světě a napůl v říši mrtvých. Nikdy by už nenašly klid.
Sullemoi zatleskala a hvězdy utichly.
" Každá z nás napíše své jméno na kousek papíru a vhodí ho do poháru. Poté vylosuji, která půjde na zem."
Všechny hvězdy kvapně, leč neochotně, vytáhly papír a kousek tužky a napsaly své jméno. Když i poslední vhodila do poháru papírky, sálem se rozlehlo tíživé ticho. Jako ticho před bouří. Sullemoi zavřela oči a po chvíli napjatého ticha vytáhla jeden z papírků.
"Alleon, dcera Serry," přečetla nahlas.
Alleon byla jedna z nejmladších hvězd. Její plavé vlasy jí spadaly až ke kolenům a na světle modré, skoro bělavé oči zářily i mezi tolika hvězdami jako dva diamanty. Alleon byla nádherná hvězda.
"Dobře," zašeptala vyvolená a dřív, než ji mohl někdo zastavit, vrhla se k oknu a skočila. Alleon neznala lidský svět na vlastní oči, jen z vyprávění, protože když se narodila, bylo už po čtvrtém výročí poslední spadlé hvězdy. Když padala, představovala si, jaké to tam asi bude. A padala a padala a padala…
Charlie Green se zajíkal. Viděl to, po čem tolik toužil. Padající hvězdu. V duchu si uvědomil, že musela spadnout někde poblíž, protože po pár sekundách uslyšel stejný zvuk, jako tenkrát. Malé lusknutí. Pro Charlieho Greena však znělo jako tisíc nebeských harf. Byl to zvuk, který konečně osvobodil jeho duši. Konečně se cítil volný, všechen stres, všechna zlost, která ho tížila, byla pryč.
Měl bych se obléknout, pomyslel si, ale hodil na sebe pouze kabát a v papučích vyrazil do temné a mrazivé noci. Stačil si však ještě za opasek zastrčit dýku, kterou nosil stále u sebe. Brzy ho začaly studit nohy, ruce a uši, ale Charlie by se nikdy neotočil. Nikdy by se nevrátil zpátky domů.
Když Alleon dopadla na zem, udělalo se jí hrozně zle. Pád z nebe byl horší ,než čekala, takže vydávila pár zvratků a chvíli jen lezla po čtyřech, než se jí přestala motat hlava a dokázala se postavit na nohy. Také se jí špatně dýchalo, protože na obloze byla zvyklá dýchat čistý, nevinný kyslík. Na zemi byl kyslík zašpiněný vším špatným, co lidé prováděli.
"Ksakru," zvolala Alleon, protože jí pod kouskem kamene uvízly šaty, na kterých se nyní kvůli tomu rýsovala velká díra. Pro všechny hvězdy byly jejich šaty velmi důležité, takže se nebylo čemu divit, když se Alleon rozzlobila. "Tohle se může stát jenom mě! Nenávidím zemi! Nenávidím lidi! Nenávidím to tu! Nenávidím!"
Nikdo nesmí hvězdu vidět dřív než já. Je jen moje. Takové a jim podobné myšlenky probíhaly Charliemu hlavou, když běžel čím dál tím rychleji k zářícímu místu, kráteru kam dopadla hvězda. Byl uhranutý představou, že se konečně setká s nějakou hvězdou.
Po pár minutách se Charlie zastavil a těžce oddychoval. Musím se upravit, než přijdu před hvězdu, napadlo ho a hned si naslinil ruku, aby si urovnal vlasy.
V půli pohybu strnul. Uslyšel překrásný hlas. Hlas patřící hvězdě. Slova, která říkala, však Charlieho popudila.
"Nenávidí zemi! Nenávidí lidi! Nenávidí to tu! Nenávidí!" našeptávaly Charliemu hlasy v jeho hlavě, kterým se již za ta léta šílenství naučil naslouchat.
"Nenávidí svět. Zradila. Hvězdy tě zradily. Musíš se pomstít," šeptaly stále hlasy a Charlie hleděl jako uhranutý na hvězdu, která seděla na zemi a naříkala.
"Musím se pomstít!" vykřikl Charlie a na tváři se mu rozlil úsměv. Úsměv šílence.
"Kdo je tam?" vykřikla Alleon, když zaslechla křupání chrastí, jak Charlie kráčel směrem k ní.
"Haló…"
" To jsem já, má krásná hvězdo." Charlie se jako stín objevil na světle. "Ničeho se nemusíš bát."
Alleon si Charlie prohlédla a rázem se rozklepala, když uviděla dýku, která visela Charlie mu za opaskem.
"Kdo jste?" zeptala se Alleon znovu, ale Charlie se jenom usmál.
"I kdybych ti to řekl, k ničemu ti to nebude." Na chvíli se odmlčel a potom vykřikl napůl šíleným hlasem: " Já se pomstím, hvězdy."
Při té větě, Charlie vytáhl dýku a se smíchem a šíleným výrazem ve tváři ji po Alleon hodil. Její tělo dopadlo na zem a zář náhle zmizela. Světlo už poskytoval jenom Měsíc.
Charlie si přisedl k mrtvole hvězdy a vytrhl z jejího těla dýku.
"Proč jste mě zradily? PROČ? PROČ? PROČ? PROČ?"
S každým dalším proč Charlie bodal do Alleonina těla, dokud nepřestalo zářit úplně. Ještě dlouhou dobu tam seděl a pozoroval střídavě oblohu, která byla už zase plná hvězd, a střídavě mrtvolu vedle sebe. Když nastal den, utekl Charlie do lesa. Tělo Alleon se při denním světle rozpadlo na prach a ten odnesl vítr. Charlie se nikdy nevrátil do svého domu. Až do smrti zůstal v lese, kde stále chodil v kruhu a opakoval jediné slovo: Proč?
Od té doby žádná hvězda nespadla na zem. To, čemu dnes říkáme padající hvězda, jsou jen ohořelé kameny, připomínky toho, co nám přinášelo štěstí. Alleon byla poslední spadlá hvězda.
Hvězdy člověku dávají jakousi víru, že je něco víc. Když přestaly padat, svět se změnil. Zapomněl na kouzla, na to, že může věřit v něco, co se zdá být neuvěřitelné. Na to, že dobré city jsou víc než zbraně a nenávist. Lidé zapomněli na to, že stačí jedno obětí, jedno láskyplné slovíčko, jedno pohlazení po vlasech a svět se hned zdá veselejší.
V každém z nás však přetrvává pozůstatek toho, že hvězdy jsou znamením dobra. Proč bychom si jinak něco přáli, když "padá hvězda".
Protože lidé nikdy nemohou zapomenout, že hvězdy nám přinášely štěstí.
Nikdy nemohou zapomenout.

Až spadne poslední hvězda (XI)

30. března 2011 v 12:14 | Mango
V tomhle studeném ránu mi teplo, které v budově bylo, přišlo vhod. Hned, jak jsem za sebou zavřela hlavní dveře, zamířila jsem ke skříňkám. Jak jsem se tak poohlížela po prázdných prostorách, uvědomila jsem si, že jsem tady v podstatě sama. Jenom na lavičkách lemujících chodbu posedávalo několik starších studentů připravujících se na nadcházející nultou hodinu.
V tuhle chvíli mi škola ukazovala tu vlídnější tvář. Volnost, klid a hlavně žádné učení nebo zácpy na chodbách, které se stejně dobře mohly rovnat těm, jak bývají v Praze v pátek odpoledne.
Když jsem konečně došla ke své jasně modré skříňce, přezula jsem a přeskládala si několik učebnic z poličky do tašky a naopak. Nespěchala jsem, koneckonců jsem měla času dost.
Pak už jsem jen vyrazila ke dveřím se štítkem 2.G. Jenomže tentokrát něco nebylo tak jako vždycky. V břiše jsem měla takový divný pocit a v puse sucho. Chodby, které jsem tak dobře znala, jako by se proti mně najednou spikly a náhle vypadaly temněji a úzkostněji než kdy předtím.
Ve třídě mě čekalo nepříjemné překvapení. Otevřela jsem dveře, všude ještě byla tma a tak jsem chtěla rozsvítit. Stiskla jsem vypínač a nic. Postupně jsem prozkoušela i všechny ostatní, ale stále se nic nedělo.
Protože mi nic jiného nezbývalo, sedla jsem si do své lavice a rozložila na ní učebnice i v tomhle šeru. Svítila jsem si mobilem, takže jsem poznámky o Marii Terezii neměla problém přečíst.
Stejně tu byl pořád ten divný pocit. Kdyby nebylo tak brzo, tak bych nejspíš šla šprtat za kamarádkami na lavičky u skříněk, ale v tuhle dobu tam ještě nikdo nebyl a sama jsem tam vysedávat nechtěla. Tak jsem radši seděla ve tmě a snažila se to nevnímat.
Jenomže pak se to ozvalo. Tiché praskání. V tu chvíli už ve mně vnitřní hlas šeptal, lépe řečeno křičel: "Uteč, uteč!". Byla jsem sice strachy bez sebe, ale moje racionální polovina mysli si tvrdohlavě stála za tím, že to je určitě nějaká blbina a že bych se měla raději učit.
A tak jsem to ignorovala. Praskání sílilo, ale já jsem si tak moc chtěla dokázat, že nejsem strašpytel, že jsem pořád seděla a četla si o osvíceneckých reformách. Jenomže potom tichý zvuk přešel ve hluk a praskání přešlo v sesypávání zdi.
V tu chvíli jsem teprve pochopila, že je zle. Ihned jsem byla na nohou a běžela k oknu, protože mi bylo jasné, že ke dveřím to nestíhám. Ale i tak bylo pozdě. Strop s rachotem spadl dolů spolu s vybavením třídy, která byla o patro výš.
Nakonec mé plíce ucpal prach a tělo zasypala suť, co dříve bývala zdí a kdo ví čím ještě. Zůstala jsem tam ležet a začala procitat. Stávala jsem se lehčí a lehčí. Svět se náhle začínal měnit a vybarvovat. Až potom jsem poznala, co se doopravdy stalo.

***

Od té doby uplynulo již mnoho dní a nocí. Přesně nevím, jsem tu už moc dlouho, než abych si to pamatovala přesně. Jen vím, že tenkrát jsme měli první hodinu dějepis. Lidé mezitím truchlili, radovali se, přicházeli a odcházeli. Mně to bylo jedno.
Každou noc jsem sedávala na střeše, přesně nad místem, kde jsem naposledy vydechla. Taková hříčka osudu. Počítala jsem hvězdy a sledovala je. Za tu dobu jsem přišla na zajímavou věc: každou noc jedna ubude.
A možná až spadne poslední, budu moci odejít. Možná, že potkám své ztracené přátele a rodinu. Možná ze světa zmizí nenávist. Možná se objeví další a budou se zase jedna po druhé snášet k zemi. A taky se třeba nestane nic a já si holt budu muset najít jiný koníček.



Až spadne poslední hvězda (X)

30. března 2011 v 12:12 | Lizz
Seděla za městem a uslzenýma očima pozorovala noční oblohu. Byla poměrně teplá letní noc, ale ona se i přesto třásla zimou. Klepala se, ale už ne vzlyky. Plakat přestala už před nějakou dobou, přesto se necítila o nic lépe.
Měla všeho po krk. Snažila se to doma všechno vystát z mnoha důvodů a vydržela to celé ty roky… Ovšem dnes to skončilo. Možná, že kdyby něco řekla dřív, mohlo být všechno jinak. Jenomže teď už bylo pozdě. V tuhle chvíli už mohla věci vyčítat jen a jen sama sobě.
Sledovala nebe a v duchu se ptala, co bude dál? Jedno věděla jistě - domů už se nevrátí. Nikdy. Ostatně už to tam ani nepovažovala za domov. Dávno ne. Vydržela celou tu dobu zticha. Na rány, křik a urážky byla přivyklá. Pokud byl dobrý den, nebylo to ani tak strašné a když nebyl…

***

"Zvedni se z tý země, parchante nevděčná!" Bota popohnala desetiletou dívenku. Holčička potichu zavzlykala. Snažila se to tlumit. Věděla, že on brek nesnáší. Bohužel to nebylo dost. "A neřvi pořád! Nikdo ti nic nedělá!" Dobře mířená rána dopadla na dívčinu tvář. Nechápala, co se děje. Nebyla si vědoma toho, že by něco vyvedla. Snažila se chovat co nejlépe a nejtišeji. Na poslední jeho náladu si pamatovala až moc dobře. Ostatně ne všechny modřiny stihly zmizet. "A kde je ta coura?!" vřískal téměř nepříčetně. Věděla koho myslí. Už nějakou dobu neřekl její matce jinak, leda pokud potřeboval peníze na chlast. A když náhodou neměla, zahrnul ji ještě horšími jmény. Coura byl v tom případě pouze nejmírnější výraz. "Spolkla jsi snad jazyk?!" Že udělala chybu, když neodpověděla si uvědomila až příliš pozdě. Instinktivně se přikrčila, ale očekávaná rána nedopadla. "A dívej se na mě, když s tebou mluvím!" Surově jí cuknul bradou. Zase bude mít modřiny…

***

Měla příšerný hlad, ale ani jí nenapadlo dojít se zeptat, jestli něco mají. Věděla, že jediné, čeho by tím dosáhla by byl výprask. Navíc věděla, že na večeři nemá nárok. Nestihla umýt nádobí v čase, který by se jejímu otci zamlouval. Vlastně podle něj byla pomalejší, než slimák. A i ten je prý užitečnější. Nediskutovala. Místo toho utíkala od té příšerné reality do svého světa. Do míst, kde se nic takového nedělo, rodiče jí měli rádi a vždycky bylo co jíst. Někam, kde nikdy nebyl přehnaný křik, hádky a bití kvůli maličkostem, jako je rozbitá sklenička. Hloupá sklenička, ale u nich doma z toho byli schopní udělat pomalu třetí světovou válku. Nenáviděla je za to. Ale zároveň je i milovala. Ostatně to jediné jí bránilo v tom, někde to oznámit. Věděla, že to, co se u nich doma děje je špatné, ale bála se. Kdyby to řekla, co by bylo dál? Pomohl by jí někdo? Nebo by se v tom začali šťourat a ona by doma byla akorát znovu bita a byla hlady, protože si něco takového vůbec dovolila? Nechtěla to zkoušet. Ještě dnes si pamatovala, jak jedenkrát něco takového zmínila. Jenom před matkou. Víckrát už takovou chybu rozhodně neudělá.

***

"Tak ty si myslíš, že máš nárok krást?!" Měla hlad. Opravdu velký. Nikdo ve třídě nebyl a jí to nedalo. Terčina krabička se svačinou vypadala opravdu lákavě. Vzala si jenom trochu. Stejně se na to přišlo. "Jsi celá matka. Nevděčná malá zlodějská coura!" smýkl s ní na druhou stranu pokoje. Byla to hloupost, to už věděla, jenže co měla dělat? Doma se to podobalo spíš hororu, než rodině. Chtěla pryč, jenže se bála. Věděla, že kdyby jí našli, volali by domů a první, co by následovalo by bylo peklo. A za to jí těch pár hodin klidu nestálo. Když chtěla, mohla je vyzískat i tady. Pokud se chovala náležitě s klidem a nikomu nelezla na oči. Nestáli o její přítomnost. Občas jí napadalo, proč si jí tedy pořídili, když jí stejně nechtějí. Nenávidí. Kolikrát slyšela, že matce zničila život? Že způsobila tohle otcovo chování? A kolikrát od něj slyšela, že je jenom obyčejná přítěž? Že by jim bez ní bylo líp? Ne, tohle opravdu nechápala. Skutečně chtěla tak moc, když si přála, aby byli jako jiní rodiče? Aby jí měli rádi? Aspoň trochu? Nepřipadalo jí to tak, jenže její názor v těchto věcech nebyl důležitý. Ne pro ně.

***

"Obyčejná kurva! Nic jiného nejsi! Podívej se na sebe! Myslíš si, že jsem slepej?! A ten parchant je celá ty!" Zase měl špatnou náladu. Špatnou opileckou náladu. Ale víceméně měl pravdu. Co si budeme nalhávat. Její matka si pravidelně vodila domů cizí chlapy. Většinou tak, aby se nepotkali s jejím otcem, ale ne vždy to načasovala dokonale. Ten poslední skončil s monoklem a zlomenými žebry. Snad ani nechtěla vědět, jak dopadne tenhle. A jak potom bude otec zuřit. "A ty! Kreténe jeden!" Nechtěla slyšet víc, ale na druhou stranu si nemohla pomoct. Nešlo neposlouchat. Bála se.
Venku už byla tma. Nechápala, co matku napadlo dotáhnout dovnitř chlapa večer. Jako by nevěděla, že se on může každou chvíli vrátit. A taky že ano.
A bylo zle. Nejspíš už by jí to za ty roky nemělo vyvádět z míry. Nejspíš by měla být zvyklá. A také z části byla. Jenomže ta jedna fantastická část jejího já, co si ještě pořád troufala doufat v lepší zítřky, s tím pořád měla problém. Neustále se ptala proč.
Pohled upírala z okna. Někde tam, mezi hvězdami je jistě spokojenější a šťastnější život. Jenom se tam dostat. Ve škole jí Terka říkala, že když padá hvězda a vy jí vidíte, splní se vám jedno přání. Nevěřila tomu. Jako by snad něco tak malinkého mohlo ovlivnit dění tady na zemi. Jako by se snad něco tak titěrného mohlo zajímat o naše přání. A i kdyby náhodou ano, co by s tím asi mohly dělat? Nic závratného to nebude.
"Spratku, pojď sem!" Věděla, že to je pokyn pro ni. Netušila však, co by od ní mohl zrovna teď chtít. Nejistým krokem vyrazila do kuchyně…

***

Seděla ve škole v lavici, ale nebyla schopná se soustředit. Vůbec na nic. Myšlenky jí hlavou prolétávaly jedna za druhou. Pro vnějšího pozorovatele by v tom byl děsivý chaos. Ona viděla systém. Nebylo to chronologicky řazené, ani podle stupně děsivosti… Prostě se jí všechno míhalo před očima. Stávalo se jí to docela často. Poslední dobou vlastně bylo spíš výjimkou, pokud vydržela dávat pozor plných čtyřicet pět minut. Učitelka si toho všimla. Ve škole se jí znatelně zhoršil prospěch. I tak ji, ale nenapadlo hledat za tím něco vážnějšího. Čekala klasické problémy dospívající dívky. Chlapec, puberta, období vzdoru. Ani ve snu by ji nenapadlo, co si doma prožívá.
Otec se na veřejnosti projevoval jako slušný spoluobčan, který měl sice prudkou povahu a občas to přehnal s pitím, ale kdo dneska ne?
A matka? Pracovitá, co by se pro rodinu rozkrájela. Sice nevěrná manželovi, ale dneska? Kdo by se tomu ještě divil? Dřív by to možná bylo zarážející a do nebe volající ostuda, ale v současné době se tyhle věci prostě berou jinak.
To, že doma oba otočili o třistašedesát stupňů už nikoho nezajímal. Nikdo se o to nestaral Lidé dokáží být krásně lhostejní, když chtějí.

***

Byla doma sama a užívala si toho božského klidu. Nestávalo se to příliš často. Poslední dobou vlastně skoro nikdy. Matka byla jako posedlá. Odmítala vycházet z domu, pokud to nebylo nezbytně nutné. Dokonce se vzdala i svých pochybných románků. Nechápala tu náhlou změnu, ale vlastně jí ani nezajímalo, co se stalo. Co se téhle šílené famílie týkalo, už jí bylo ukradené úplně všechno. Vlastně by byla jenom ráda, kdyby odjeli a na ni náhodou zapomněli. Ale o tom mohla jenom snít. Velice brzy by jim začal chybět otrok, který udělá, co si zamanou, většinou v rekordním čase - pokud chce jídlo.
Cvakla klika. Překvapeně sebou trhla. Bylo brzo. Nikdo tu neměl být! A udělala obrovskou chybu. Zvědavě vykoukla z pokoje, který z jejích povedených rodičů přišel domů dřív. Matka nebo on? Otec mu neříkala už hodně dlouho. Vlastně kam až jí paměť sahala tak nikdy. Nenáviděla ho víc, než cokoliv jiného na tomto světě. Ačkoliv sebe možná nesnášela stejnou měrou. Připadala si odporná. Malý špinavý spratek. Nevděčná coura, co jim zničila život a za všechno si může sama. Bylo jí to do hlavy vtloukáno takovou dobu, že to někdy v průběhu času přijala a dnes brala jako samozřejmost.
Snít už si ani netroufala. Už nevěřila v království mezi hvězdami, ani v lepší zítřky. Na těmi myšlenkami se jenom kysele šklebila. Jako by něco takového v tomto světě snad mohlo existovat. Hloupost!
"Haničko, sluníčko…" Zle se na ní usmíval. Mrazilo ji z toho. Ale to nebyl jediný důvod. Jménem už jí neřekl hodně dlouho. A v žádném případě jí neříkával sluníčko. Něco tady nehrálo. Něco bylo hodně špatně. Jenom ona nedokázala říct co. "Pojď přece k tatínkovi…" Chlast a cigarety z něj táhly na kilometry daleko. Zvedal se jí z něj žaludek. Přesto váhavě udělala krok dopředu. Věděla, jaké následky má neuposlechnutí byť i toho nejmenšího nařízení.
Byla na dosah, když si jí hrubě přitáhl k sobě. Zmateně zamrkala a než stihla cokoliv udělat cítila, jak se jeho rty přisály na ty její. Okamžitě se jí zvedl žaludek. Chtěla křičet, ale byla příliš vyděšená. Nemohla se ani pohnout. Skoro ani nedýchala. Trvalo minutu, možná jenom půl, než se vzpamatovala. Pokusila se ho od sebe odstrčit, ale byl příliš silný - i opilý.
"Přece by ses nebránila… Bude se ti to líbit. Je to zábava." Zašeptal jí do ucha a ona měla pocit, že pokud se teď nepozvrací, tak už nikdy. Modlila se k Bohu, kterého sice zavrhla už před lety, ale nikdy ne úplně, aby byl otec natolik opilý, že se brzy svalí a usne.
Jednou rukou si ji stále přidržoval, tou druhou ji hrubě osahával. Ani si toho nevšiml, ale natrhl jí tričko. Její oblíbené.
Zadržovala slzy. Nechtěla před ním ukázat slabost. Ani když to bolelo. Koneckonců zažila podstatně horší bolest. Ale tohle bylo jiné. Neuměla to vysvětlit, nedokázala to pochopit. Přála si, aby to byla jenom odporná zlá noční můra, ze které se bude muset dřív nebo později probrat.
Prosila ať to skončí. Samozřejmě jenom v duchu. Nahlas by si nedovolila. Věděla, že tím by celou věc jenom zhoršila. Tím si mohla být jistá. Chování jejího otce se nikdy nezmění. Ne natolik.
Znenadání ji povalil na zem. Vyděsila si a na chvíli byla opět jako ochromená. Co se to děje? Copak už netrpěla dost? V krku měla obrovský knedlík a v očích ji pálily slzy. Snažila se je zahnat mrkáním, ale příliš se jí to nedařilo. Naštěstí on byl příliš zaměstnán, než aby si všiml toho, jak jí ubližuje. Aby si všiml, že pláče. Co by teď dala za klasické: "Neřvi! Nebo tě seřežu, abys měla proč!" Uměla se vypořádat s ranami, byla na nich odkojená. Tohle ovšem bylo něco naprosto jiného. Věděla, že musí něco udělat. Cokoliv. Nechtěla takhle dopadnout. Doufala, že někdo přijde a pomůže jí. Doufala, že on usne a ona bude mít čas se schovat. Utéct. Doufala, ale marně. Pokud nahoře někdo byl v tuhle chvíli zavřel oči a zacpal si uši. Dělal, že nic nevidí, ani neslyší. Lhostejní jako lidé.

***

Ležel vedle ní a těžce oddechoval. Usnul. To poznala. Ztěžka se zvedla. Všechno jí bolelo. A nejenom fyzicky. Připadala si použitě. Špinavě. Doklopýtala k záchodu a vyzvracela se. A pak znovu. Bylo jí špatně především ze sebe samé. Jak mu mohla něco takového dovolit? Proč nic neudělala? Proč nekřičela? Proč se nechala tak snadno? Proč jí to udělal? Provedla snad něco? Měl to být jenom další trest za to, že byla neposlušná a zlá? S těmito otázkami namáhavě došla do koupelny.
Zavřela a zamknula dveře. Svlékla zbytky oblečení. Na vyhození. Vlezla si do vany, posadila se a pustila na sebe proud horké vody. Normálně by jí to pálilo, teď za ni byla ráda. Přála si ze sebe smýt tu špínu, vinu, hanbu…
Na záda jí dopadaly kapky horké vody a ona se rozvzlykala. Brečela jako malé dítě, které si rozbilo koleno. Jenom tohle bolelo trochu víc. Hodně víc.
Postupem času se nějak uklidnila. Sama nechápala, jak to dokázala. Připadalo jí, jako by najednou na ničem nezáleželo. Všechno bylo jedno a vzdálené. Na ničem už nezáleželo.
Sebrala první čisté šaty, v rychlosti se oblékla a utekla ven. Běžela dlouho. Skoro jako by se snažila uprchnout předtím, co se právě stalo. Věděla, že se jí to nepovede, ale musela mít pocit, že aspoň něco dělá. Jinak by se zbláznila. Ani nevnímala, že znovu začala brečet.
Doběhla až za město, kde se vyčerpáním sesula k zemi. Vzlykala, dokud měla co. Pak se jenom položila a pozorovala noční oblohu.
Znovu si vzpomněla, jak jí kdysi Tereza vyprávěla o hvězdách a přáních. Upnula se k této vidině. Prohledávala očima nebe, jestli nějakou takovou neuvidí.
Nemusela čekat dlouho. Byla teplá srpnová noc. Jedna z těch, kdy hvězdy padají hodně. Sledovala nebe a přála si, aby se dnešní den nikdy nestal. Aby něco udělala. Aby se stalo cokoliv, jen ne tohle.
Sledovala jak padají. Jedna. Druhá. Třetí… Co se asi stane, až spadne poslední? Jistě, je jich tu nespočet, ale bude to tak napořád? Jak to bude potom s lidskými přání? Nevěděla. A vlastně já to bylo i jedno. Jenom uchváceně pozorovala tu nádheru.
"Slečno?" ozval se nějaký mužský hlas. Dělala, že si ničeho nevšimla, ačkoliv v duchu sebou vyděšeně cukla. Nestála o ničí přítomnost a už vůbec ne o tu mužskou. Bylo to na hlavu, to věděla, ale stejně si nedokázala pomoct. Zcela apaticky ležela a dál pozorovala oblohu. "Slečno...?" Neznámý si dovolil přijít blíž. Lehce s ní zatřásl. Polekaně sebou cukla, posadila se a rychle odsunula dozadu. Z jeho dosahu. Nechtěla, aby na ní kdokoliv sahal. Bála se. "Jste v pořádku?" zeptal se s opatrností v hlase. Pro jistotu uhnula ještě o kousek.
"A-ano." zachraptěla potichu. Přála si být sama. Nic víc, ani nic míň. Kolena si objala rukama a přitáhla si je blíž k tělu.
"A nechcete doprovodit domů?" Prudce zavrtěla hlavou. Myslel to dobře, ovšem její reakce tomu neodpovídala. Ale kdo by se divil? Tvářila se vyděšeně a on si teprve teď všiml od pláče oteklých očí a modřinami zbarvených rukou. Překvapeně na ni pohlédl a na jednou zpozoroval spoustu věcí, které prve neviděl. Nebo jenom nechtěl? "Stalo se ti něco?" Automaticky přešel k tykání. Když se pozorně zadíval, vypadala mladší. Sice se tvářila dospěle a v obličeji měla uhnaný, zoufalý výraz, ale rozhodně jí nemohlo být víc, než náct.

***

Seděl vedle ní a jenom nevěřícně naslouchal jejím vyprávění. Když se prve zeptal, vypadalo to, že by si raději ukousla jazyk, než mu cokoliv řekla. Pak si to z nějakého neznámého důvodu rozmyslela. Možná už jenom prostě nechtěla dál snášet tu tyranii doma. Nejspíš už toho měla po krk. Pravděpodobně doufala, že jí tenhle cizinec pomůže. Jenom se modlila, aby se nespletla a svět jí i tentokrát neukázal jeho zlou tvář.
Slyšel co říkala, ale její slova mu nedávaly smysl. Opravdu takhle někdo mohl zacházet s vlastním dítětem? Jistě. Slyšel o podobných případech ze zpráv, četl o nich v novinách. Ale to bylo vždycky jenom vzdálené, skoro jako z jiného světa. Teď tu ovšem vedle něj seděla zubožená mladá dívka a velice potichu mu vykládala o zvěrstvech, jež na ní byly spáchány jejími nejbližšími.
Překvapilo ho s jakým klidem dovedla mluvit o bití, hádkách a křiku. Věcech, které podle ní byly na denním pořádku. Jak nezúčastněně zvládala popisovat nesplněné nebo špatně splněné úkoly, díky nimž poté dlouhou dobu hladověla. Zaráželo ho chování jejích rodičů. Naprosto ničemu nerozuměl. Ptal se sám sebe, jestli se zbláznil on nebo celý svět.
Neuvědomoval si, že i přes její lehký tón a chatrné úsměvy jí to bolí. Nechtěla na ty doby vzpomínat, toužila zapomenout. Na všechno. Pak se zničehonic zarazila. Nervózně se rozhlížela po okolí a okusovala si spodní ret. Nebylo o čem mluvit dál, kromě dnešního odpoledne. Nechtěla. A přes to by to nejraději vykřičela do celého světa. Varovala ostatní. Na druhou stranu se bála, že si na ní budou ukazovat. Že bude ta coura, co posloužila vlastnímu otci. Ta, co se nechala a nic neudělala. Bylo jí zle z ní samotné.
Znovu se zahleděla na oblohu. Svým způsobem ji uklidňovala.
"Věříte na hvězdy a splněná přání?" Raději se pokusila odvést řeč jinam.
"Částečně. Proč? Co by sis přála?" Byla to hloupá otázka a on to věděl, ale stejně si nemohl pomoci.
"Když to řeknu, nesplní se to." A snad poprvé za celou dobu se pousmála a myslela to doopravdy.

***

O několik dní později psaly místní noviny o děsivém případě týrání mladé dívky. Celé město bylo samozřejmě překvapeno. Někteří si vyčítali, že si ničeho nevšimli. Jiní se zhrozili, co za zrůdy to zde s nimi žilo. Další nad tím jenom mávli rukou. Jich se to netýkalo, tak co by se zbytečně rozčilovali.
Hanka byla svěřena do ústavní péče. Ze začátku jí dělalo problém zapojit se do kolektivu. Bála se, aby něco neprovedla a věci se náhodou nevrátily do starých kolejí. Pro jednou ovšem měla štěstí a nic takového se nestalo.
Netrvalo dlouho a proběhl soudní proces s jejím otcem. Hrozí mu až deset let vězení. Až­… Opravdu je to tolik? Zničil přece život vlastní dceři.
Její matka nikdy nebyla souzena. Skončila na oddělení psychiatrie. Při vyšetřování totiž byla shledána psychicky labilní a tudíž neschopná soudního procesu.

***

Na houpačce radostně výskal malý chlapec.
"Ještě, tatí!" Zdálo se mu, že nelítá dost vysoko. Přál si dosáhnout až k oblakům. Umět tak létat jako pták! Jeho otec se jenom usmál a trochu houpačku popostrčil.
"Kluci, večeře!" ozvalo se z okna.
O chvíli později seděla celá rodina u stolu. Vypadali spokojeně. A nejen to. Také byli šťastní. Hanka si snad poprvé připadala někde doma.
Zdá se to zvláštní, že i přes to, čím si prošla se dokázala zapojit do běžného života. A co víc, najít si manžela, se kterým měla chlapečka - Honzíka.
Jejich začátky sice nebyly nijak lehké, ale nějak to zvládli. Věděl, čím si Hanka prošla a chápal to. Mluvili o tom jen jednou. Nerada na ty doby vzpomínala a on ji nenutil.
S jejím tehdejším životem už jí nic nepojilo. Tedy kromě jisté nedůvěry k lidem a jednoho dobrého přítele.



Cti otce svého i matku svou

30. března 2011 v 12:09 | Ježurka
Toto tvrzení platilo, bohužel, tak v první polovině minulého století. Od té doby se to pomalu, ale jistě se vztahy mezi rodiči a dětmi zhoršovalo jak ze strany dětí, tak i rodičů.
Chci vyprávět jeden smutný příběh jedné mé známé. Má jen jednoho syna a ten se jim, bohužel, moc nepovedl. Byl vyučen a pracoval jako malíř pokojů a tam, nevím proč, se k práci nabízel asi jako dík i alkohol. A to byl kámen úrazu. Čím dál častěji proto končil po práci v hospodě a ty konce pak už byly jasné. Rozvedl se jednou, rozvedl se po druhé, manželka mu vzala téměř všechno, i v práci to skřípalo tak dlouho, až byla konečná. Z práce ho vyhodili pro alkohol, ale moc ho to asi netrápilo. Napřed bral nějaké peníze, pak si občas něco "vymaloval", ale přednější bylo pivo a cigarety.
Jeho máma neměla nervy na to, aby chodil domů (bydlel pak u ní) stále častěji opilý, byl totiž pak hodně agresivní, někdy musela před ním i utéct.
Naštěstí to netrvalo dlouho a našel si přítelkyni - tedy sobě rovnou. Nemohli si nic vyčítat, ona měla zařízený byt po svém soužití s manželem, vzala ho k sobě. Zkraje pracovala, ale až do té doby, než měla úraz. Vraceli se tehdy spolu oba opilí z restaurace, ona upadla a tak ošklivě si zlomila nohu, že jí to těžko dávali v nemocnici dohromady a pak dostala částečný invalidní důchod. On měl pouze sociální dávky, protože majetek opravdu žádný neměl, oficiálně byl hlášený na radnici, ona měla ten částečný důchod, asi byli spokojeni. Její bývalý manžel, který mezitím ten byt koupil, si nechával platit pouze za energie, jinak nic. Byl na ni hodný, ale jednou také pohár přetekl.
Byt prodal, přítelkyně našeho známého se musela odstěhovat 200 km k synovi a nezaměstnaný syn mé přítelkyně najednou neměl kam jít. Občas sice chodíval k mámě i k tátovi, to když neměl už ani na pivo ani na cigarety, tak vypůjčit na věčnou oplátku nebo vyžebrat.
Teď byl doslova žebrat u mámy, aby ho vzala k sobě do bytu, než si něco najde. No, určitě to neměl jednoduché, stále bez práce, bez peněz, bez střechy nad hlavou.... a tak mámu obměkčil, že ho vzala na čas k sobě, ale jen do Vánoc, říkala, ale pivo a cigarety tam měl zakázané.
A jak nám říkala pak ta naše známá, šlapalo to asi tak 14 dní. Ještě před Vánocemi se stačil "ožrat" tak, že jí nadával, vyčítal, byl na ni sprostý a zlý a to jí nedával na jídlo, byt ani praní prádla ani korunu! Celou sociální dávku stačil propít sám!
Celá vynervovaná tenkrát přišla k nám a čekala s hrůzou, co bude dál. Nebylo to růžové, on ale evidentně nesháněl ani práci ani ubytování. Co ale sháněl pořád, to byl chlast. A hrnek přetekl, když přišel jeden den domů až večer, nalitý jak dělo. Řekla, že ho dál nepustí, protože měli tu dohodu - nepít, ale on ji chtěl odstrčit a jít dál! Nepovolila, soused zavolal na policajty, sbalili mu věci a oni ho odvezli - kam? Domnívá se, že na záchytku, ale co bude dál, to nikdo neví.
Celou noc pochopitelně nemohla spát, i když ho domů už opravdu nechce, přece jen je to nehodný, často i hodně zlý, ale přesto její syn a stále přemýšlí, co bude dál.
Určitě mu nikdo nic zlého nepřeje, ale na druhou stranu - není to ono příslovečné dno, od kterého by se konečně už mohl odrazit? Nebo pořád ještě ve svých osmapadesáti letech nemá rozum?
Já vím, je to smutný, i když pravdivý příběh a je mi líto všech zúčastněných, ale jak se říká, VŠECHNO JE VE HVĚZDÁCH!
Asi za týden poté jsem potkala "onoho" bezdomovce. Už při pohledu na něj, se mi sevřelo hrdlo.
Šel kolem mne a pozdravil. Odpověděla jsem a zeptala se, kde spí. "Venku", odpověděl a bylo to na něm opravdu vidět. Podle mne musel mít kromě toho, že mu byla zima i nějakou bolest, šel celý nakřivo.
Bylo vidět, že si je vědom toho, že si za všechno může sám, já to také tak vidím, tak proč mi ho bylo tak líto, že jsem měla plné oči? Asi proto, že ho znám!
Řekl něco v tom smyslu, že se asi oběsí. Zeptala jsem se ještě, jestli by nechtěl jít na léčení (jako alkoholik, pochopitelně), že by tam měl teplo a co jíst. Říkal, že možná ano a že o tom bude přemýšlet. Nevím, kam si tito bezdomovci dávají své věci, se kterými asi původně odešli z domova nebo odněkud, kde žili, ale tento neměl nic. Když jsem viděla, jak se shýbal pro nedopalek na zemi, neměla jsem slov. Snad bez toho kouření by to mohlo jít, nebo ne?
Jak by ale mohl jít sám na léčení? Asi by ho tam musela poslat lékařka. Takhle k ní ale přece nepůjde, to je hrůza, nemytý, špinavý, brrrrr! Kdoví, zda má vůbec někde něco na převlečení....
Je to opravdu už konečná? Nemohu si pomoci, ale já to tak vidím! Teď jde jen o to, jak to bude trvat dlouho. Musel by se stát zázrak!
Znovu se tedy ptám sama sebe : co bude, až SPADNE JEHO POSLEDNÍ HVĚZDA? A sama si také odpovídám : KONEC, jeden smutný konec lidského života.



Až spadne poslední hvězda (IX)

30. března 2011 v 12:07 | Chiara
Běžela hlubokým lesem. Vítr jí rozháněl vlasy a kapky deště dopadaly na její tvář. Zakopla, upadla a sykla bolestí. Z rány na předloktí tekl tenký pramínek temně rudé krve. Jmenovala se Lilian, ale říkají jí jen Lily. Měla strach. Bála se když viděla, jak se stahují temná mračna a jak blesky tříští sromy a zapalují lesy. Tehdy utíkala. Utíkala před smrtí a zkázou, utíkala před svým posláním.
"Teď už neuteču!" zavrčela a odhodlaně vstala. Stařence nic nezazlívala, ale jak může právě ona zachránit svět? Nevěděla vůbec nic, ale chtěla se o to alespoň pokusit. Rozeběhla se. V rukách žmoulala mapu s křížkem a modila se, aby doběhla včas. Za ní se ozvala rána. Cítila vůni kouře a zvuk požáru, který se šířil po celém okolí. Už byl blízko.
"Ano!" vykřikla radostí. Už byla na místě. Zírala na mýtinu, uprostřed níž bylo obrovské zrcadlo. Došla až k němu a dotkla se písmen vyrytých na rámu. Pak se sklonila k mapě.
"Tohle je určitě ono," řekla si pro sebe. Nevěděla, co to znamená, ale to jí bylo jedno. Sledovala rozbouřené moře, na kterém se kymácela obrovská loď s potrhanými plachtami.
"To není možné," šeptala si pro sebe a jemně se zrcadla dotkla. To se začalo vlnit jako hladina vody. Clair cítila, jak jí to přitahuje. Nějakým způsobem věděla, že lidé na té lodi nepřežijí. Za ní se ozvalo praskání větví a něčí ruka se dotkla jejího ramene. Otočila se a vyjekla. Stála tam mladá dívka s černými vlasy a modrýma očima. Lily se jí nebála, ba naopak se jí zdálo, že už jí někde viděla a že se znají spoustu let.
"Co je to?" zeptala se tiše a ukázala na to, co pokládala za zrcadlo. Dívka, která stála proti ní se usmála a naznačila, aby se Lily posadila.
"Tohle jste vy, lidé, a ta loď je vaše země. Za chvíli začnou padat hvězdy z nebe. Ne tady, ale v tom obraze. Jen jedna zůstane. Až spadne i ta, zničí loď a v tu chvíli bude zničena i země," řekla. Po tváři jí stekla jedna jediná slza, která si hledala cestičku až k výstřihu jejích šatů.
"A... dá se tomu nějak zabránit?" ptala se Lily roztřeseně. Teď byla opravdu vyděšená. Nebála se smrti, ale na druhou stranu se bála o své přátele a rodinu, pro které by položila život.
"Ano. Musíš tam vstoupit. Najdeš tam nedozírné bohatství. Zlato hoď do moře, stříbro zakopej v poušti a drahé kameny rozdej ve městech. Pokud se ti to nepodaří, země zanikne. Máš na to jen jeden den. Prosím, jednej rychle," řekla a postrkovala Lily do portálu.
Lily vykřikla. Všechno kolem ní se začalo točit. Nebyla si jistá, jestli to ještě vydrží a tak zavřela oči. Chvíli títila tlak, jako by byla v korzetu. Nemohla popadnout dech a věděla, že to moc dlouho nevydrží. Pak tlak povolil a Lily dopadla na záda.
Otevřela oči, ale hned je zase zavřela. Oslepující paprsky dopadaly na její tvář a hřály jí. Usmála se. Bylo tam krásně. Na chvíli zapoměla na svůj úkol. Vždyť pláž byla kouzelná a pohádková. Chtěla na ní zůstat.
"Hej, ty tam!" ozvalo se ze křoví. Lily se zděšeně otočila a spatřila vysokého může s páskou přez oko. To bude jeden z nich! jí. Při vzpomínce na dívku se Lily rozvzpoměla na úkol, který jí přidělila.
"Co je!" křikla naoko nazlobeně a rázovala přímo k neznámému pirátovi. Ten o krok ustoupil, ale pak vytáhl zahnutou šavli a namířil jí Lily přímo do obličeje.
"Půjdeš se mnou!" řekl. Chytil Lily za zápěstí a táhl jí na druhou stranu ostrova.
"Takže ty máš zachránit náš svět?" zeptal se kapitán a zapálil svícen.
"Ano!" zavrčela Lily, kterou už otázky unavovaly. Bylo jí jasné, že jí nikdo nevěří, ale nechtěla, aby si mysleli, že lže.
"Podle tebe se máme zbavit všeho zlata jen pro to, abychom zachránili tuhle zemi. Nikdy!" řekl jeden z nich. Kapitán zavrčel a vyhodil všechny ven.
"Víme, co se stane. Nejdřív začne bouřka, potom bude neproniknutelná mlha a nakonec začnou padat hvězdy. To se nesmí stát. Pomohl bych ti, ale musíš to udělat ty sama," řekl a vstal k odchodu. Ve dveřích se ještě otočil.
"Dělej si co chceš, Lily, ale nechtěj po nás pomoc."
"Super!" zavrčela a pak vyběhla za kapitánem. Vzala si od něho klíče a běžela do podpalubí. Když otevřela velké kované dveře, strnula úžasem. Tolik krásy a lesku ještě v životě neviděla. Na jedé hromadě leželo zlato, ne druhé stříbro a na třetí diatmanty.
"Jakže to bylo? Zlato do moře, stříbro zakopat na poušti a zbytek rozdat. Začnu se zlatem," šeptala si pro sebe. Věděla, že to bude muset nosit, ale netušila, že to bude až tak těžké.
"Vážně mi nemůžete pomoct?" prosila Lily, když jí začaly bolet nohy a ruce.
"Ne," odpověděl kapitán stroze a prohlížel si mapu. Lily se na ní zvědavě podívala.
"Mám to!" vykřikl, až Lily uskočila. Pak mu vytrhla mapu z ruky a zeptala se, co se děje.
"Stříbro a diamanty jsou trochu problém. Tedy byly. Teď poplujeme do jednoho města. Je tam ústí řeky, která protéká skrz naskrz pouští. Bude to trvat jen hodinu, ne víc," řekl a usmál se. Lily se mu líbila. Byla zapálená pro věc a ničeho se jen tak nelekla. Navíc by se mu později moc hodila...
Lily běhala do podpalubí a zpátky se zlatem, které házela do vln. Klesalo ke dnu a zvědavé ryby kolem něj kroužily ve spirálách. Většině posádnky se to nelíbilo, ale museli poslouchat. A báli se. Nechtěli to přiznat, ale strach z konce světa byl příliš silný.
Slunce bylo nízko nad obzorem, protože bylo dopoledne, ale i tak silně hřálo. Piráti, kteří se nemuseli starat o loď byli v podpalubí a povzbuzovali Lilian, která jen vrčela a vztekala se. Těsně před polednem si dala pauzu. Slunce jí pálilo a nosit zlato bylo velmi nepříjemné.
"Já to nevdržím!" strachovala se, ale všichni jí přemlouvali. Nebylo se čeho bát. Času měla prozatím dost.
"Musíš si pospíšit! Za chvíli budeme u břehu!" volal kapitán. Lily se odhodlala. Byla hladová, ale nedbala na to.
Jako poslední zbývala jen jediná truhlice. Bylo kolem třetí hodiny. Lily se zapřela a z posledních sil hodila truhlici do moře.
"Ano!" křičela. Doklopýtala k dřevěné stoličce a vyčerpaně se na ní posadila. Ostatní jí přinesli pečené maso a sladkou vodu. Udělalo jí to moc dobře a za chvíli seděla na zábradlí lodi a dívala se do modrých hlubin.
"Země na obzoru!" ozvalo se z lodního koše a Lily vyskočila. Jsme tam! ásala v duchu a běžela k místu, kde vysouvali můstek.
"Spusťte čluny!" rozkázal kapitán. Stříbra a diamantů měli velmi málo, takže Lily nedělalo problémy všechno nanosit do člunů.
"Jedeme!" křikla Lily a posadila se. Karavana loděk teď tiše plula proti proudu. Slunce se začalo sklánět k obzoru. Lily se podívala na hodinky. Bylo tři čtvrtě na čtyři.
"Musíme sebou hodit," prohodila ke kapitánovi, který se díval někam za obzor. Lily se podívala na oblohu a vykřikla. Mraky, které měly do té doby bílou barvu, se zbarvily do černa. Slunce se snažilo ze všech sil proniknout až na zem, ale ze stovky mraků se vytvořil jeden velký. Lily se cítila, jako by všechno zhaslo a jediné světlo byly lucerny, které zapalovala posádka.
"A je to tady," sykla Lily. Měla ale štěstí, protože kilometr dál proti proudu bylo nějaké město.
"Vítáme vás!" zahlaholil nějaký muž. To bude strosta, říkala si Lily a nastavila ruku. K jejímu nesmírnámu překvapení ji políbil. Podala mu pak truhlici s diamanty, které pak rozdal obyvatelům.
"Musím jít!" křikla a hodila na záda pytel se stříbrem. Běžela tak rychle, jak to náklad dovoloval. Na tvář jí začaly dopadat chladivé kapky. Usmála se, ale dlouho jí to nevydrželo. Promokla a byla jí zima.
Když už jí bolely nohy klekla si. Pak si uvědomila, že nemá žádnou lopatu. Vzhlédla. Mraky nikde, ale rozeznala jen chomáče bílé mlhy. Vykřikla leknutím. Vzpoměla si, co přijde a začala hrabat rukama. Nebylo to tak jednoduché, protože zem byla jako z kamene.
"No tak!" křičela Lily a pustila se do toho s ještě větší vervou. Konečně se Lily dostala pod tvrdou slupku, ale stále to nešlo tak, jak si představovala.
O několik minut později začala mlha ustupovat a po tváři nešťasrné Lilian se začaly koulet velké a slané slzy.
"Tohle nemůž stihnout!" křičela a pokoušela se překonat další vrstvu tvrdé a písčité země.
"Prosím!" vykřikla směrem k nebi a co se nestalo; písek začal být znovu pískem a v tu chvíli šlo hrabání mnohem rychleji. Pak si uvědomila, že stříbro musí být bez pytle. Honem ho vysypala. V tu chvíli se mlha stáhla úplně. Lily se podívala na oblohu a zděsila se. Z nebe začala padat první hvězda.
"Ne!" vykřikla a sypala stříbro do díry. Čas jako by se zastavil. Všechno kolem utichlo, byla jen ona a cenosti, které držela v ruce.
"Prosím! Nepadejte!" šeptala si pro sebe. Snažila se spěchat, ale tělo jako by vypovědělo poslušnost. Její pravá ruka ochabla.
"Sakra!" zaklela a pracovala levou. Z nebe padaly další tři. Lily nešťastně pozorovala, jak se ohnivé koule čím dál víc přibližují. Začala házet další a další drahocenosti. Podívala se na poslední tác.
"Než spadne poslední hvězda!" zakřičela a z posledních sil ho mrštila do díry. Viděla měsíc a hvězdy, které pořád padaly. Jedna za druhou. V kapse ucítila nějaký předmět. Vytáhla ho a s výkřikem upustila. Byl rozžhavený do běla.
Lily zlostně zavrčela a chytila to. Byl to starý přívěšek. Nevěděla, jak se do kapsy dostal, ale rozhodně jí připadal povědomý. Otevřela ho a omámeně si prohlížela fotografii. Byla to nějaká stará žena. Už nevnímala bolest, ale jen smutek. Země zanikne.
"To se nesmí stát!" vykřikla a vhodila ho do jámy. Najednou se měsíc stratil a zpoza hvězd vykouklo slunce. Paprsky se Lily zabodly do očí a pálily jako jehly. Všechno kolem ní se rozplynulo. Cítila znovu ten samý tlak a o chvíli později tvrdý dopad na zem. Otevřela oči. Zahlédla dívku s černými vlasy.
"Jsi v pořádku?" zeptala se strarostlivě a pomohla Lily na nohy. Rozhlédla se kolem. Les stále hořel, ale slyšela hasičskou sirénu. Asi bude všechno v pořádku.
"Co se stalo?" ptala se Lily omámeně a zírala směrem k požáru. Už nepršelo a slunce vykouklo zpoza mraků.
"Zvládla jsi to. Země má od teď na několik let konečně pokoj," odpověděla dívka a pak ukázala směrek k místu, kde stával portál. Teď tam byl jen prázdný rám. Dívka luskla prsty a dřevo vzplálo. Za chvíli bylo pryč.
"Nikomu o tom neříkej!" kárala Lily neznámá a otočila se. Běžela hluboko do lesa, ale Lily byla tak unavená, že nemohla ani chodit.
"Lily! Lily! Kde jsi?" ozvalo se a Lily se rozběhla za hlasem. Její rodina na ní už určitě čeká a má o ní strach.



Rockstar

30. března 2011 v 12:05 | Akiko
Když je tma, všichni spí, a tudíž je ticho. Říká se, že ticho léčí, ale já ho nenávidím, znamená pro mě neúspěch a ten taky nemám rád. Nikdy v životě jsem neprohrál nic jiného než nějakou stupidní sázku s kámoši. Vždycky jsem si vybojoval to, co jsem chtěl, ať mě to stálo cokoliv.
Existují chvíle, kdy může být tma černá jako uhel, ale ticho nebude ani omylem. Někteří kvůli mně nepůjdou spát a budou bdít. Jedna z těch nocí byla i dnes.
Přejel jsem trsátkem po strunách. Jen tak lehce, ale zesilovač splnil svůj úkol a tóny se nesly i do těch nejzazších koutů haly. Diváci - především dívky ve věku od třinácti do osmnácti let - ječeli a tisíce párů očí se upíraly na pódium. A tam jsem stál já! Byl jsem hvězda, jejich idol!
Sledoval jsem divačky v prvních řadách. Porvaly by se kvůli tomu, aby se mnou mohly být aspoň chvíli o samotě. Každá, na kterou bych ukázal, by se mnou šla. Milovaly mne a já si to patřičně užíval.
Zpíval jsem písničku o tom, jak mě podvedla holka a vykašlala se na mě kvůli klukovi, co mi nesahal ani po kotníky. Byl to kec. Žádná holka mě v životě neopustila, naopak já vždycky odkopnul ji, protože už mě omrzela. Ale koho to zajímá? Fanynky letěly na tenhle dojemnej sladkej příběh.
Svět je krásný, když jste někdo. A to já jsem byl. Colin Backet, zpěvák a kytarista kapely Victory. Dostal jsem dvě ceny MTV, jednu Grammy a další. Je mi jednadvacet a jsem génius.
Blonďaté vlasy mi padaly do obličeje, ale fanynky to milovaly. Usmíval jsem se na ty šťastnější, co se dostaly do prvních řad, a občas očima sklouzl dozadu, kde stejně bylo šero, takže jsem neviděl nic kromě displejů mobilů a plamínků zapalovačů, které tu byly zakázané. Jenže pravidla jsou od toho, aby se porušovala, a ty holky se za každou cenu snažily upoutat moji pozornost. Pár jich drželo nad hlavou transparent s nápisem "Miluji Tě, Coline!" a několik odvážnějších dokonce "Coline, udělej mi dítě!". Jo, dal bych si říct, ale co pak s tím uřvaným spratkem?
Dokud nevydáme nové album, hrajeme pořád stejné písničky. Celé turné. Nikdy mě to nepřestalo bavit. Každý koncert má svoji charakteristickou atmosféru a krásný holky.
Marně jsem přemýšlel, jestli je tohle New York nebo New Jersey. Zeměpis mi nikdy nešel, takže je to jedno. Koncerty zařídí manažer Max, já s kapelou přijedeme, uděláme rozhovory, nezapomenutelnou show a na shledanou.

Vzpomínám si na svoji první skupinu. Bylo mi čtrnáct, sotva jsem uměl hrát na kytaru a jmenovali jsme se Crazy Boys. Zkoušeli jsme u nás v garáži s klukama ze třídy. Sousedé si den co den chodili stěžovat. Marně.
Když už se nás chystali zažalovat, tátu v práci přeložili a museli jsme se přestěhovat. Což znamenalo konec kapely. Nenáviděl jsem naše tak moc, že jsem si v noci sbalil kytaru a utekl zpátky, jen abych mohl hrát. O dva dny později mě policajti přivezli domů. Zabloudil jsem a dojel stopem úplně jinam, než jsem měl v plánu. Táta mě tehdy seřezal tak, že jsem si doslova ještě týden po tom nemohl normálně sednout.
Nesnášel jsem to malé městečko a každé odpoledne jsem pouštěl zesilovač na plné pecky, abych naštval sousedy. Jenže oni si nepřišli stěžovat ani jednou, tak jsem se zklidnil, protože mě to přestalo bavit.
O pár týdnů později se štěstěna vrátila na moji stranu. Válel jsem se na zahradě v houpací síti, poněvadž mě máma vyhnala ven na čerstvý vzduch, a předstíral, že se učím. Koukal jsem, kde co lítá, a na školu neměl ani pomyšlení. Broukal jsem si písničku, co jsem nedávno složil, když v tom jsem uslyšel bicí. Nebyly to žádné halucinace, nýbrž David, kluk od sousedů, a jeho kamarád, baskytarista Ray.
A tehdy se zrodila kapela Victory. Vítězství.

Nevýhodou slávy je téměř nulové soukromí, které vám vezme šanci na normální dlouhodobý vztah. David a Ray s tím mají problémy do teď, ale já si užívám fakt, že se svět točí jen kolem mě. Lásky na jednu noc mi vyhovují, žádné závazky. Kdo by se v dnešní době obtěžoval být někomu věrný? Já rozhodně ne. Venku čeká tolik holek a omezit se jen na jednu by byla blbost.
Tahle byla černovlasá. Jméno si nepamatuji. Možná mi ho ani neříkala, stejně na tom nezáleží.

To, že jsme se proslavili, byla jen náhoda. V té době letěl hip-hop, rap a kdoví, co ještě, ale já byl tělem i duší rocker. Hráli jsme po zapadlých klubech. Nikdo nás nebral na vědomí, většina návštěvníků v sobě vždycky měla nějaké to promile alkoholu. Občas se našel někdo, kdo projevil zájem, ale pak stejně skončil za barem. Nebavilo mě to! Chtěl jsem být hvězda, objevovat se na titulních stránkách časopisů a ne hrát pro pár lidí, kteří se ráno probudí s takovou kocovinou, že si ani nevzpomenou na kapelu, která jim tam celý večer hrála.
Chtěl jsem s tím seknout, dodělat školu a vrátit se k normálnímu životu. Jenže Colin Backet se nevzdává! Nikdy. Bylo mi osmnáct a měl jsem celý život před sebou. Stačilo jen počkat na tu správnou příležitost a chytit ji.
Někdy na konci ledna jsme vystupovali v dalším baru. Jmenoval se "Golden Fish" a ten název do smrti nezapomenu, protože nám přinesl štěstí. V šatně na stropě sice visely pavučiny a pod skříní se všemožným harampádím, které tam před námi jiné kapely zapomněly, jsem našel pastičku na myši. Opravdu luxus.
Měl jsem zrovna chřipku, sotva jsem mluvil a třeštila mi hlava, ale rozhodli jsme se za každou cenu vystoupit, protože jsme potřebovali prachy. Byl to koncert jako každý jiný. Lidi se přišli pobavit a my byli jen zpestření nudného pátečního večera.
Skončili jsme, shrábli peníze a nakládali věci do auta. Těšil jsem se, až si zalezu do postele a pořádně se vyspím. Byli jsme hotoví, Ray zabouchl dveře dodávky a zničehonic se tam objevil chlápek v obleku. Při koncertě jsem ho viděl sedět úplně vzadu ve společnosti krásné kočky. Přemýšlel jsem, kam se poděla, ale moje chlípné myšlenky přerušila věta, která navždy změnila můj život:
"Zajímalo by mě, jestli zpíváš takhle dobře, i když jsi zdravý. Co takhle nahrát desku?"
A to byl Max. Nikdy nechodil kolem horké kaše. Vždycky se do všeho vrhal po hlavě a sázel na jednu kartu. My jsme byli los, který vyhrál na celé čáře.

Další noc, další koncert, pivo, cigarety a krásná holka, tentokrát zrzavá.
Ležel jsem na posteli. Moje společnice odešla uchlácholená představou, že jí ještě zavolám. Jasně, že se už neozvu, zítra budu v úplně jiném městě. Holky jsou zvláštní stvoření. Chtějí lásku, něhu a porozumění, jenže to jsou pro mě cizí slova. Já mám rád svobodu.
Kouřil jsem jednu cigaretu za druhou a popíjel pivo z plechovky. Dal bych si něco tvrdšího, ale zítra máme vystoupení v televizi, musím být střízlivý.
Pohled jsem upíral ven z okna. Ve velkoměstě nikdy nebyly vidět hvězdy, jediná hvězda široko daleko jsem byl já. Šedé nebe vypadalo, že se z něj brzy začnou snášet kapky deště a budou smívat špínu z chodníků a silnic.
Z nočního stolku jsem sebral notes a zapsal si pár svých melancholických myšlenek. Max po mě bude brzy chtít texty na novou desku.
Nedopalek cigarety jsem zahodil do popelníku a zhasl lampičku. Prázdnou plechovku od piva jsem nechal spadnout na zem. Pokojová služba ji vyhodí, nebo možná bude uklízečka tak pitomá a schová ji pro svou praštěnou pubertální dceru, která obdivuje mě, Colina Backeta, a ta pak bude všem vykládat, že má plechovku, z níž jsem pil.
Koukal jsem na strop a spánek pořád nepřicházel. Hodiny na mobilu ukazovaly půl třetí ráno. Maskérka bude mít spoustu práce, aby udělala něco s mým nevyspalým obličejem a já vypadal aspoň trochu k světu. No co, je za to placená.
Půl čtvrté. Naštval jsem se a rozsvítil lampičku. Chvilku jsem čekal, než si přivyknu na jasné světlo, a vylezl z postele. Přehraboval jsem se v tašce a hledal prášky na spaní. Věděl jsem, že jsem je tam dával. Doufám, že mi je Max nevzal. Občas o mě má chorobný strach. Zhoršilo se to po té, co u mě našel stříkačky a lahvičku s heroinem. Chtěl jsem to jen zkusit, nic víc, ale on si to nenechal vysvětlit a seřval mě jak malýho kluka. Je si vědom, že beze mě by byla kapela vyřízená a potřebuje mě živého a zdravého. Ale já už jsem dospělý, takže je moje věc, jestli si někdy něco šlehnu.
Našel jsem prášky a jeden v koupelně zapil vodou. Čtyři hodiny spánku nejsou moc, ale stačí na to, abych mohl zítra normálně fungovat.

Se školou jsem si nikdy nedělal starosti. Vždycky jsem věděl, že jednou budu hvězda, takže jestli propadnu z angličtiny nebo prolezu, mě vůbec netrápilo. Táta měl odlišný názor, ale vždycky jsem ho ukecal historkou o tom, že je pro mě těžké pořád měnit školy, když se kvůli němu stěhujeme. Pak se stačilo něco naučit a předstírat, že je všechno fajn. Nebyl jsem hloupý, spíš líný.
S klukama jsme často vymetali večírky a chodili po barech. Naučil jsem se kouřit a pít a vyzkoušel extázi, LSD a další drogy, bez kterých se pořádná párty nerozjede.
Cvičil jsem na kytaru a čekal, až se proslavím. Máma ze mě byla nešťastná, ale měla mě moc ráda na to, aby mi můj koníček zakázala.

Bruneta s červeným melírem, k tomu víno a vzpomínka na hezký večer. Jen další románek na mém dlouhém seznamu.
Otevřel jsem si flašku vodky a napil se přímo z láhve. Zmizel jsem v koupelně. Byl jsem unavený a chtělo se mi spát. Posledních pár týdnů jsem v jednom kole.
Když jsem o půl hodiny později vylezl, na mobilu jsem měl čtyři nepřijaté hovory. Máma. Slíbil jsem, že až nám skončí turné, přijedu ji navštívit. Určitě netrpělivě počítá dny, kdy se tak stane.
S ručníkem uvázaným kolem pasu jsem se svalil na postel a vytočil číslo. Rocková hvězda a volá mamince. Ušklíbl jsem se a pohledem zastavil na flašce vodky, která ležela mimo dosah mojí ruky, a mně se nechtělo zvedat. Ach, ta lenost.
"Coline?" Máma na rozdíl ode mě zněla čile a vesele. Zřejmě časový posun.
"Ahoj, mami, cos potřebovala?" zamumlal jsem.
"Nevzbudila jsem tě?"
"Ne, byl jsem ve sprše."
"Jak se máš?" Super, máma mi volá přes půlku Států, aby se zeptala, jak se mám. Jen doufám, že si Max nepustil pusu na špacír a nevykecal jí, co jsem vyváděl.
"Normálka. Co u vás?"
"Stýská se nám po tobě. Přijedeš příští týden?"
Příští týden?! Úplně jsem ztratil přehled o čase. To už bude konec turné?
"Jasně, že přijedu. Slíbil jsem to."
Byla nadšená a začala vykládat, co je u nich nového. Přemohl jsem lenost a natáhl se pro flašku s alkoholem. Tohle bude na dlouho. Občas jsem odpověděl nebo prohodil nějaký zážitek. Po pár minutách jsem ji přerušil a oznámil, že toho mám hodně a chtěl bych se vyspat.
Hodil jsem na sebe věci na spaní, vodku jsem si postavil na stolek blízko postele, zhasl a zalezl si pod peřinu. Konečně klídek. Doma si odpočnu a pořádně se vyspím. Jak dlouho jsem tam vlastně nebyl? Přijde mi to jako celá věčnost. Měsíc? Možná půl roku. Máma to bude vědět přesně.

Všude po pokoji se válely prázdné flašky od piva a vodky. Popelník byl plný nedopalků cigaret. Měl jsem pocit, že dokážu létat, když se mi bude chtít. Šmátral jsem rukou po prostěradle a hledal zapalovač. Někam mi zapadl a já si tak strašně chtěl zakouřit. Místo toho jsem našel jen injekční stříkačku. Položil jsem ji na stolek, abych ji měl na očích. Musím se jí zbavit. Jsou věci, o kterých by nikdo neměl vědět.
Holka vedle mě spala. Zatřásl jsem s ní a ona se probudila. Oznámil jsem jí, že by měla vypadnout. Bez řečí si sbalila věci a zmizela stejně nenápadně, jako přišla.
Sakra, kde mám ten zapalovač? Celý pokoj se nějak divně nakláněl. Vykašlal jsem se na kouření a přetáhl si peřinu přes hlavu. Nejvyšší čas jít spát.

Zpíval jsem a dával do toho všechno. Příběhy o lásce, zklamání, bolesti. Všechny ty texty jsem psal já. Někdy mi připadaly hloupé, ale fanouškům se líbily. Stáli pod pódiem, křičeli a zpívali se mnou. Byl to úžasný pocit, tyhle chvíle jsem opravdu miloval.
Poslední koncert tohohle turné. Tisíce lidí přišli jen a jen kvůli mně. Smál jsem se a užíval si tuhle chvíli. Celá koncertní šňůra se povedla, všechny moje sny o hraní na velkém pódiu se stávaly skutečností a já věděl, že ty měsíce a roky dřiny za tohle stály. Nevzdal jsem to a vyhrál jsem.
Popruh od kytary se mi zařezával do ramene. Moje gibsonka byla najednou strašně těžká. Před očima se mi míhala světla reflektorů. Bušilo mi ve spáncích, jako by se mi měla každou chvilku rozskočit hlava. Nevěděl jsem, jak písnička pokračuje. Přestal jsem zpívat i hrát. Celá hala rázem ztichla.
Světla potemněla. Hmátl jsem rukou po stojanu s mikrofonem, ale byla to chabá opora. Sesunul jsem se na zem.

Někde za mou hlavou se ozývalo pravidelné pípání. Rytmus to má dobrý, ale tahle písnička nikdy nebude dobývat první místa hitparád. Ty moje jsou bezkonkurenčně nejlepší.
"Už se probouzí."
Ten zpěv se mi vůbec nelíbil, jenže pak mi došlo, že je to hlas mojí mámy.
"Mami," chtěl jsem říct, ale z mých úst se místo toho vydralo jen nejasné zachrčení. Měl jsem sucho v puse a žízeň, strašnou žízeň.
"Coline, slyšíš mě?"
Pootevřel jsem oči a skrz řasy pozoroval mámu. Měla ustaraný výraz.
"Kde to jsem?" zeptal jsem se a můj chraplavý hlas mi zněl cize.
"V nemocnici. Zkolaboval jsi při vystoupení. Byl jsi mimo skoro půl dne."
Tak tohle je pořádný průser.
V pokoji byl ještě táta s Maxem. Další průšvih.
"Co sis vzal?" vybalil na mě manažer bez okolků.
"Nic," zachraptěl jsem a výjimečně to byla pravda.
"Coline, nelži!" naléhal dál. Máma mu věnovala káravý pohled. Hádal jsem, že mu vynadá za to, jak se ke mně chová, ale vložil se do toho táta.
"Coline, doktoři čekají na výsledky z toxikologie, stejně se to dozvíme, tak se přiznej, ať můžeme dát vědět právníkovi."
"Nic jsem neměl. Max mi minule všechno vyhodil a od té doby mě David s Rayem pořád hlídají," hájil jsem se. Chtěl jsem se zvednout a vypadnout odtud, ale ležel jsem připojený na přístroje a spojovalo mě s nimi tolik hadiček, že jsem se bál je vytáhnout. Navíc mi bylo tak mizerně, že bych stejně daleko nedošel. Co to se mnou kruci je?
Táta s Maxem dál naléhali a snažili se ze mě dostat, co jsem si vzal. Máma se mě marně snažila zastat. Ti dva byli přesvědčeni, že jsem feťák.
Situaci zachránil až doktor, který vkráčel do pokoje se složkou papírů v ruce a potvrdil jim, že v sobě opravdu nemám žádné drogy.
"Máš štěstí," zahučel táta, jako by ho mrzelo, že mi nemůže za nic vynadat a poslat mě na odvykačku.
"Pojedeš k nám a odpočneš si, ano?" ptala se máma, ale mně bylo jasné, že stejně nemám na výběr a odpověď "ne" v tomhle případě brát nebude. "Skládat písničky můžeš i doma. Dovezeme ti všechny věci a zůstaneš u nás dlouho."
Chtěl jsem protestovat, ale možná to nebyl zas tak špatný nápad. Musím trochu vypnout, dát si pauzu. Aspoň na pár dní.

Bylo mi blbě. Bylo mi dokonce hůř než při nejhorší kocovině. A to už jsem jich zažil opravdu hodně. Jenže já posledních pár dnů nic nepil, táta mě měl pěkně pod dohledem.
"Coline, jsi v pořádku?" Máma klepala na dveře koupelny. Ani se jí nedivím, že se o mě bojí. Když jsem viděl svůj odraz v zrcadle, lekl jsem se. Vypadal jsem opravdu strašně.
"Jo," zahučel jsem a dál seděl na studené dlažbě blízko záchodu.
"Nepotřebuješ něco?"
"Ne." Vzápětí se mi ale zvedl žaludek a já zase začal zvracet.
Máminy kroky se vzdalovaly. Pochopila, že jsou chvíle, kdy se bez její společnosti obejdu.
Tak takhle jsem si svoji návštěvu doma nepředstavoval.

Koukal jsem do stropu a nemohl usnout. Všechno, co jsem snědl, jsem vzápětí vyzvracel, včetně prášků na spaní. Doktor prohlásil, že mám střevní chřipku a nechal mi tu nějaké léky. Máma mě chodila každých pár minut kontrolovat. Místo toho, aby měla radost z mé návštěvy, skákala tady kolem a starala se o mě.
Mne, slavného rockového zpěváka a kytaristu, skolí obyčejná chřipka. Neměl jsem náladu na psaní textů, nenapadala mě žádná melodie, byl jsem úplně vyřízený.

"Coline, před chvílí volal doktor Stevenson," oznamovala mi máma při snídani.
"Kdo to je?" zeptal jsem se s pusou plnou lívanců.
"Ty testy…" pohodila hlavou směrem k tátovi, který si četl noviny a nás dva ignoroval. Donutil mě jít na krevní testy, aby měl jistotu, že jsem nikde nechytil žádné svinstvo. Dával jsem si bacha, takže to bylo jenom takové formální prohlášení na papíře.
"A až tam budeš, tak chci další zprávu z toxikologie," prohlásil táta najednou. Dobře, tak nás asi poslouchal.
"Jsem čistej, máš mě tady pod dohledem, tak o co jde?" vyjel jsem na něj.
"Tak hele, možná jsi můj syn, ale já ve svém domě feťáka trpět nebudu."
"Nejsem feťák," zahučel jsem a zvedl se od stolu. Úplně mě přešla chuť na jídlo.

Pohodlně jsem se rozvaloval v křesle. Už jsem tu byl několikrát a nic se tady nezměnilo. Těšil jsem se, až zase vypadnu z domu a budu si moc dělat, co budu chtít. Pod tátovým dohledem si připadám jako ve vězení.
Obtloustlá sestra s prořídlými vlasy mě vyzvala, abych šel do ordinace. Líně jsem se zvedl a zmizel za dveřmi. Posadil jsem se na židli a čekal.
"Pane Backete," koukal přímo na mě bez špetky emocí. Ten pohled mě děsil. Kolikrát takhle někomu oznamoval špatné zprávy? Rázem mi zmrzl úsměv na rtech a polil mě studený pot. "Krevní testy prokázaly přítomnost protilátek na vir HIV ve vašem těle." Odmlčel se jen na zlomek vteřiny, ale mě ta chvíle připadala jako věčnost. "Jste HIV pozitivní."

Nevím, jak jsem se dostal domů. Všechno mi připadalo jako ve snu. Nevnímal jsem lidi, co mě míjeli, a neotáčel se za hezkými holkami, jak jsem měl vždycky ve zvyku.
Hučelo mi v uších, motala se mi hlava a můj mozek pořád ne a ne pochopit diagnózu.
HIV pozitivní.
Proč? Vždyť jsem si dával bacha… Většinou.

Blonďatý pramen dopadl na bílé kachličky a za ním brzy následoval další. Stál jsem před zrcadlem, nůžky v ruce a sledoval, jak moje plavá hříva postupně mizí. Miloval jsem svoje vlasy, ale nechtěl jsem, aby mě někdo poznal, a tak musely pryč.
Pravda o mém zdravotním stavu se záhy dostala ven. Nevím, kdo to řekl, a vlastně mě to ani nezajímá. Kapela se brzy rozpadla. Kluci se ji sice snažili udržet, ale já o to nestál. Jedni mě odsoudili a druzí litovali. Nesnášel jsem ty jejich pohledy, nedokázal jsem si stoupnout na pódium a předstírat, že se nic nestalo. Neměl jsem sílu. Chtěl jsem zmizet z povrchu zemského.
Zůstal jsem u našich, i když byl táta zpočátku proti. Máma by pro mě udělala první i poslední. Pořád se drží naděje, že lék na AIDS vyvinou dřív, než zemřu. Táta se chová stejně odměřeně jako předtím. Prohlásil, že si za to můžu sám. Má pravdu a já mu ji nebudu vyvracet.
Poprvé v životě jsem prohrál.
S novým sestřihem jsem vypadal strašně. Nebyl jsem zvyklý na svůj obličej, který nelemovaly dlouhé vlasy. Budu muset zajít ke kadeřnici, aby mi to trochu upravila, stříhal jsem se narychlo, takhle nemůžu mezi lidi.
Zvláštní, že mi i po tom všem záleží na tom, jak vypadám.

Sledoval jsem tmavě modré nebe a tisíce hvězd na něm. V noci - jako je právě tato - často přemýšlím, od koho jsem se nakazil. Vždycky jsem měl kondom, ale u některých nocí si nejsem jistý, protože jsem byl úplně na mol. Mnohem víc mě však trápí, jestli jsem někoho nenakazil já.
Nemoc člověka změní. Teď si uvědomuji, jak jsem byl povrchní, nevážil jsem si života a přišel o to nejcennější, co jsem měl. Zdraví. Tehdy jsem to bral jako samozřejmost, užíval jsem si a nemyslel na budoucnost.
Odstrčil jsem se nohou od země a rozhoupal houpačku. Byla teplá srpnová noc. Nemohl jsem spát. Doktorka mi odmítla napsat prášky na spaní. Prý už takhle polykám dost léků, takže nechce, abych si zničil játra. Jako by na tom záleželo, dlouhý život mě stejně nečeká a moje vnitřní orgány se tolikrát topily v chlastu, že už jim nic nemůže uškodit.
"Coline, co tu děláš?" zeptala se máma. Stála za mými zády a župan si tiskla blíž k tělu. "Proč nejsi v posteli?"
"Nemůžu spát."
Mlčky se posadila vedle mě a objala mě kolem krku. Snáší moji nemoc mnohem hůř. Já se s tím smířil, jelikož mi nic jiného nezbylo. Hromada prášků mi možná prodlouží život o pár let, ale i tak nemám šanci se dožít vysokého věku. Je mi dvaadvacet, třicítku pravděpodobně neoslavím. Vědomí, že umřu jako troska, mě děsí. Vždycky jsem byl zdravý a plný síly a tahle téměř permanentní únava je jen začátek.
"Padají hvězdy, vidíš?" Zvedla ruku k obloze a na její smutné tváři se na okamžik mihl úsměv. Všechno trápení jsem jí způsobil já. Ona si zasloužila lepšího syna, než jsem byl já. Super, přemýšlím o sobě v minulém čase, jako bych už byl mrtvý.
Když jsem byl malý, sedávali jsme takhle dlouho do noci a pozorovali nebe. Vždycky mě měla ráda a stála při mně. Odpustila mi každou lumpárnu, co jsem provedl. Nebyl jsem zrovna vzorný syn, ale máma to vždycky překonala, jiné děti neměla. S tátou to bylo horší, chtěl ze mě mít právníka a já ho dost zklamal.
Přitáhla si mě blíž k sobě, jako by měla strach, že mě ztratí. Ztratí mě brzy, věděli jsme to oba.
"Taky jsem byl hvězda, ale už jsem spadl," zamumlal jsem.
Brečela.
"Promiň, mami."
"Pořád jsi hvězda. Copak ti nestačí ty dopisy od fanoušků, co chtějí, aby ses vrátil? Bojuj, Coline, a nenechávej mě tady!"
Byl jsem někdo, ukázal jsem světu, jak se dělá pořádná muzika, užil si pár hvězdných chvil… A možná přišel čas to zabalit. Stejně už bylo pozdě.

Tiše jsem brnkal na kytaru a po tvářích mi stékaly slzy. Nepamatuji se, že bych někdy brečel, vždycky jsem pláč považoval za slabost.
Bylo zvláštní, že kapela Victory, což v překladu znamená vítězství, byla moje největší prohra…

***

Colin Backet zemřel 2. července 2009 pár dní před svými sedmadvacátými narozeninami. Jeho vzpomínku uctily stovky fanoušků, pro které nikdy nepřestal být hvězdou.
Akustického alba Memories vydaného posmrtně, jež Colin nahrál na sklonku svého života, se během měsíce prodalo více než dvacet milionů kusů. Žádná jiná deska kapely Victory nikdy nebyla tak úspěšná.
Colin Backet je považován za poslední rockovou hvězdu, protože po něm už žádný jiný interpret tohoto žánru nezískal takovou slávu a věhlas jako on.

Hudební encyklopedie; 2014



Až spadne poslední hvězda (VIII)

30. března 2011 v 12:02 | Fabulátor
Hvězdy. Malinkaté tečky na noční obloze, které září svým slabým světýlkem. Nemohou nám posvítit na cestu, nemohou nás naučit moudrosti světa a dokonce nám ani neprozradí náš osud. Jen tam tak nečinně sedí, dívají se na nás shůry a my je přesto obdivujeme jako nějaká nesmrtelná božstva. Jsou naší nadějí. I v té nejčernější tmě, i uprostřed hluboké noci, kdy máme strach z neznáma, nám ukážou, že nakonec se světlo vrátí a nastane nový den. Krásný a beze strachu. To jen díky hvězdám můžeme přežít tu dlouhou temnou noc.

Dřevorubec Hynek to měl těžké. Každé ráno, den co den, musel v lesích kácet starodávné stromy. Sekal do jejich mocných kmenů celé hodiny, než se konečně skácely a jejich šeptavá duše zmizela ve větru. Ačkoliv to bylo jeho zaměstnání, vrah stromů, jak by řekli někteří, litoval jich. Nerad porážel ty skvosty přírody, ale kdyby to nedělal on, dělal by to někdo jiný. A možná i s větším zápalem a chutí k ničení. Hynek se snažil les chránit.
Dnešek byl pro něj výjimečný. Stalo něco nepředstavitelného. Hynek se ztratil. Ve svém lese, který znal daleko lépe než vlastní boty. Ať se díval, jak se díval, vůbec tu část lesa nepoznával. Nikdy tu nebyl.
A tak se Hynek, jako nějaký tulák se sekyrou na rameni, motal kolem dokola. Nevěděl, jestli míří pryč nebo bloudí jen tak v kruhu. Vzdal se už naděje, že by cestu ven našel pomocí svých schopností a nechal to jen na náhodě, kam ho dovede. Doufal, že les mu pomůže, i když se zároveň obával, že právě les ho sem zavedl.
Už ale začínal být nervózní. Stromy zahalil temný plášť noci a nad korunami stromů se začaly blyštit jasné hvězdy.
A pak, znenadání, zaslechl slabý dívčí hlásek. Okamžitě mu to přišlo podivné. Zde? Hluboko v lese? Co zde asi pohledává? Ztratila se snad jako on? Pokusil se odhadnou správný směr a vyrazil. Snažil se být potichu, aby ji zbytečně nevyplašil. Hromotluka se sekyrou uprostřed lesa by se bál snad každý obyčejný člověk.
Jak se přibližoval, hlásek začínal být silnější a silnější. Spatřil světlo, plamínek, jak se v dálce mihotá a vytváří podivné stíny. Už pomalu začínal rozumět, co vlastně říká...

Proč jen jsi to provedl?
Proč v zármutek mě uvedl?
Jak velký pytel zlata,
tě proměnil v kata?

… a jak se blížil slyšel další a další smutné verše ...

Už nemohu dál žít,
jen svůj naivní sen snít.
Jako otrok temných sil,
není pro mne šťastných chvil.

Konečně ji měl Hynek na dohled. Byla ozářena ohněm, který před ní plápolal. Dívala se do něj upřeným pohledem, jako by ho chtěla očarovat. Recitovala verše - ústa se jí pomalu zavírala a otevírala. Melancholie z toho okamžiku přímo čišela.
Ačkoliv se tvářila, jako by se proti ní spikl celý svět, byla nádherná. Se svými blonďatými vlasy vypadala jako anděl, jenž někde na své strastiplné cestě ztratil křídla. Kdyby se alespoň jednou usmála...
Za dívkou stál malý domeček. Vypadal skoro až roztomile. Měl malá dvířka a okýnka s ještě menšími květináči. Sotva metr na výšku. Hynek se však divil, že domeček byl mnohem menší než dívka. Určitě v něm nemohla žít. Nebyl pro ni stavěný. Poté si všiml, že je k němu připoutána masivním železným řetězem.
Kdykoliv se pohnula, zlověstně to zachřestilo. A její verše přesto pokračovaly...

Jsem sama, sama ztracená,
Jsem tu jedna, jediná,
A žádná síla, žádná moc,
nevyslyší mou prosbu o pomoc.

Její báseň skončila. Stromy zašuměly. Odmlčela se na dlouhou chvíli. Pak znenadání, aniž by otočila hlavou, řekla: "Jdi pryč!"
To Hynka zaskočilo. Nevěděl, že o něm ví, a její reakce navíc nebyla vůbec přívětivá. Snažil se ji proto uklidnit konejšivými slovy: "Neboj se, já ti přece nechci ublížit."
Udělal několik nesmělých krůčků, než ho dívka opět okřikla: "Cožpak nevíš, kde jsi? Jakému nebezpečí se vystavuješ tím, že se mnou vůbec mluvíš?"
"Je to můj les, jsem tu jako doma. Není místa, kde bych se cítil bezpečněji."
"Tohle není tvůj les, nikdy tvůj nebyl. Tady," ohlédla se na malý domeček, "přebývá Poděs. Nehorší ze všech skřetů, kteří kdy chodili po zemi. Nemá ani duši ani srdce a už vůbec žádné slitování. Jestli tě tu přistihne, promění tě v nějaký odporný hmyz a zašlápne. To bys snad chtěl?"
"Žádní skřeti přece neexistují," tvrdohlavě odporoval Hynek.
"Podívej se okolo sebe," řekla dívka a rozpřáhla ruce, "jsme tu uprostřed lesa a já jsem připoutána k prťavé chaloupce tímhle hloupým řetězem, a ty mi tu tvrdíš, že nevěříš na skřety?"
"Je to trochu podivné, to přiznávám," ustupoval ze svých stanovisek mladý dřevorubec, "ale co tady vlastně děláš ty?"
"Můj otec mě prodal," začala dívka vzlykat, "dlužil hodně peněz, takže udělal s Poděsem výhodný obchod. Výhodný pro něj samozřejmě. Já tu teď musím sloužit až do konce svých dní. Už nikdy nebudu svobodná. Nikdy."
Hlava jí poklesla. Opět se dívala do ohně. Uhlíky praskaly a občas se nějaký vznesl. Ty ovšem vůbec nevnímala. Hynek stál zaražený na místě. Poprvé v životě si uvědomil, že přesně ví, co má udělat. Jeho dosavadní rozhodnutí byla jen sázkami s nejistým výsledkem, ale tím, co má udělat právě teď, si byl naprosto jistý.
Vzal do ruky kus řetězu, položil ho na pařez a několika údery své sekery jej zničil. Jakmile přerušil jeden chatrný článek, zbytek se už jako kouzlem rozpadl. Nezůstalo po něm nic jiného, než úzký pruh železných pilin.
"Co jsi to provedl?" lekla se dívka a vytřeštila oči, "co jsi to proboha udělal?"
"Jdeme," rozhodl Hynek, nedbaje jejích nářků, a vzal ji za ruku. Chtěl ji dostat co nejdál od tohoto místa. Neznal cestu domů, ale když se chcete dostat pryč, je výběr směru nadmíru jednoduchý. Nevzdálili se však ani deset metrů a dveře chaloupky se rozletěly. Poděs se probudil.
Skřet měřil sotva čtyřicet centimetrů, ale vztek z něj sršel jako z několika dospělých mužů. Nic ošklivějšího snad po zemi ani nechodilo. Oblečení nosil špinavé a tvář měl celou zkřivenou. Hlavu mu zakrýval špičatý klobouk. Nejvíce nebezpečná ale vypadala hůlka v jeho ruce. Mířil s ní na Hynka.
"Za to zaplatíš, dlouhonohej," zaskřehotal Poděs a máchl hůlkou, ze které vyšlehl jasný červený paprsek. Hynka minul jen o kousek a místo něj zasáhl majestátní dub, který se během okamžiku vznítil. Rudé plameny ho olizovali od kmene až po korunu.
"Pojď!" křikl na dívku Hynek a společně začali utíkat. Neohlíželi se. Nechtěli vědět, jaká strašlivá kouzla za nimi Poděs posílal. Chtěli být prostě pryč. Pryč z toho místa. Z toho prokletého lesa. Přeskakovali všechny překážky, které jim stály cestě a větvičky je přitom šlehaly do tváří.
Nebe se nad nimi jako zázrakem otevřelo. Ocitli se na pasece. Oba se zastavili a začali popadat dech. Kromě nich nebylo v lese nic slyšet. Ticho ale nenavozovalo pocit bezpečí. Bylo spíše strašidelné. Číhalo na ně a v tu nejnevhodnější chvíli se mohlo změnit v nebezpečí.
Nic se ale nestalo.
"Zdá se, že jsme unikli," oddychl si Hynek a usmál se na dívku, "jaké je vlastně tvé jméno?"
"Anastázie," řekla dívka a zůstala zamračená, "my jsme neunikli, to nás jen Poděs nechal na pokoji."
"Já myslel, že on nemá žádné slitování," divil se Hynek.
"On ví, že nás náš osud dostihne. Můžeme před ním utíkat, ale on má příliš velkou moc. Tím, že jsi mě zachránil, získal moc nad všemi lidmi."
"Jak to?"
"Skřeti nechápou dohodu jako úmluvu mezi jednotlivci. Oni to chápou jako úmluvu mezi národy. Tím, že jsi mě zachránil, jsi za lidi porušil dohodu. Poděs teď může vzít něco, co nám patří. Co patří všem lidem."
"A co chce lidem vzít?"
Anastázie se na chvíli zamyslela a začala pomalu recitovat...

Jsou naším božím darem,
už od dob, kdy svět je světem.
Jsou naší nadějí, když slunce zajde
a na nás tíha noci padne.

A až zhasnou všechny hvězdy,
Až nám nebe neosvítí cesty,
pak všechna naděje ze srdcí našich zmizí
již nebude tužeb, nebude vizí.

Když přestala, oba se zahleděli na oblohu. Všechny hvězdné body pomalu mizely. Jeden po druhém se snášely dolů a padaly kamsi mezi stromy. Obloha se stávala temnější a temnější. Naděje mizela, ztrácela se. Zoufalství naplnilo jejich srdce. Nedalo se s tím bojovat.
"Počkej tady," řekl rozhodně Hynek Anastázii a zamířil na místo, kam padaly hvězdy. Běžel. Musel tomu zabránit, musel hvězdy zachránit, dostat je zpět na oblohu, protože kvůli jeho chybě by celé lidstvo přišlo o naději. A jak by bez ní mohlo žít dál?
Světlo bylo stále jasnější a jasnější. Dorazil na další paseku. Uprostřed stál Poděs a do jeho klobouku padaly všechny hvězdy. Některé se pokoušely uniknout, ale skřet vždy použil hůlku a spoutal je. Jeho klobouk se zdál být nekonečný. Hynek na nic nečekal a vydal se vstříc svému osudu.
Nevěděl, jak s takovými mužíky bojovat. Prostě se k němu přiblížil, sekl svou sekerou a čekal, že se ozve nelidský skřek. To se ale nestalo. Sekeru zastavila chatrně vypadající hůlka. Poděs musel být mnohem rychlejší a vnímavější, než se na první pohled zdálo.
Nějaká mocná síla Hynka nejdříve spoutala a následně odhodila několik metrů daleko. Skřet se přestal zajímat o klobouk. Rozhodl se nejdříve vyřídit odvážného, či spíše pošetilého dřevorubce.
"Ty lidský červe," skřehotal a mířil svou hůlkou, "tvůj druh za porušení smlouvy zaplatí a já získám sílu všech hvězd na obloze. Nyní zemři."
Chtěl švihnout hůlkou, ale v tom se ze stínů vynořila Anastázie, zastavila ho a hůlku mu zlomila. Stal se bezmocným. Bez svých kouzel, bez své magie. Hynek ale věděl, že to ještě není konec a proto vykřikl: "Vem ten klobouk."
Ale než stačila Anastázie zareagovat, Poděs byl u něj, nasadil si ho na hlavu a pelášil plnou rychlostí pryč. Za ním se táhla světelná záře hvězd.
"Ne, jsou v něm všechny naše hvězdy!" zoufale křičel Hynek. "Musíme ho zastavit!"
"Jeho žádný člověk nedostihne," řekla sklesle Anastázie, "je příliš rychlý, i bez své magické moci."
V tom se ale Hynkova tvář rozzářila.
"Povídej," řekl zasněně a ukázal prstem na oblohu. Byla tam poslední hvězda. Sice jen jedna, ale i ta mohla být nadějí. Mohla lidi inspirovat. Posilovat jejich ducha. Dívali se na ní a nová víra opět hřála jejich duše.
V tom se hvězda začala pohybovat. Zprvu neznatelně, nebyl vidět téměř žádný pohyb. Postupně však zrychlovala.
"Prosím," vzlykala Anastázie, "zůstal na obloze, nenech nás tady samotné! Bez tebe nebudeme ničím. Prosím, nepadej…"
Oba zachvátil nesmírný chlad. Poslední hvězda opouštěla oblohu. Lidé přicházeli o svůj největší dar. Hynek a Anastázie se mohli jen dívat. Dívat, jak naděje opouští konečky prstů, teplo duše mizí a rozplývá se v temnotě noci.
Co se stane až spadne i poslední hvězda? Vydrží to lidé? Budou znát něco jiného než strach a úzkost? Jak vůbec někdo může dovolit, aby poslední hvězda spadla na zem? Byl to počátek konce?
Hvězda už byla v nezadržitelném pádu.
Hynek, stižen bolestí a smutkem, se náhle usmál. Najednou pochopil. Pochopil, co vlastně naděje znamená. Naději přece nemůžete jen tak zničit, nebo zabít. Naděje přežije všechno.
"Padá hvězda," šeptl dívce, "přej si něco."
A Anastázie se poprvé, za celé roky, usmála. Byla šťastná. Objali se a užívali si tu společnou chvilku. Oba si přáli jen jednu věc. Mysleli na ni a představovali si, jaké to asi bude, až se jim jejich touha vyplní. Ještě nějakou dobu tam stáli, jen tak ve tmě obklopeni stromy, než se jim splnilo jejich společné přání. Jen jedno mocné přání, než z povrchu zemského nadobro zmizeli.
Po chvíli na obloze zazářila nová hvězda. Jasnější než všechny předchozí. Držela tam pevně a žádná síla, žádná moc, ba i ta skřetí, ji nemohla poslat k zemi. Začala lidem dávat opět naději. Kdokoliv se na ní podíval, ožil. Všechny jeho problémy byly na krátký okamžik zapomenuty. Jen pro ten jeden kratičký okamžik.
A od těch dob lidé vědí, že když jedna naděje umírá, ta další právě ožívá.



Až spadne poslední hvězda (VII)

30. března 2011 v 12:00 | Vivienne
Bylo ráno, nebe bylo šedivé a ve vesnici vládlo nezvyklé ticho. Sedm dní uplynulo od doby, kdy muži odešli bojovat proti rytířům s křížem na štítech. Novinky žádné, napětí bylo čím dál tím větší, málokdo věřil v návrat udatných bojovníků. Ne, již nebylo naděje pro ty, co zůstali. Nezbyl zde nikdo, kdo by se mohl dobyvačným vojskům postavit. Všichni byli odsouzeni ke zkáze.
Tak dlouho si jich nikdo nevšímal, tak dlouho. Kdo by si taky dělal hlavu s několika vesnicemi, které leží za hlubokými lesy. Vládci měli jiné starosti - boj s pohany žijícími v jejich blízkosti, rozsévání křesťanské víry, boj s odpůrci, uzavírání dohod... Krev, boj a smrt. To je zaměstnalo na dlouhé roky, ale teď se jejich zrak otočil k poslední pohanské baště, jak ony vesnice nazývali. Vesničtí muži se spojili a šli bojovat za svobodu. Veleknězi se neukázali od doby, kdy božský kůň ukázal, jak bitva dopadne. I přesto šli bojovat a umírat s Perunovým jménem na rtech. K čemu to všechno?! Zbytečný projev hrdinství, o kterém se nikdo nedozví. Dějiny píšou vítězové.

Z nebe se začaly snášet řetězce ledové vody. Ten okamžik si vybrali cizinci pro svůj příchod. Hledali vůdce, který nebyl k nalezení. Bojoval spolu s muži a pravděpodobně byl mrtvý. To jejich čepele hltaly jeho krev. Jeho žena a děti je pohostily, co jim zbývalo? Byli to vítězové, měli moc. Co zbylo vesničanům? Sošky bohů, kteří dosud řídili jejich osud. To vše se mělo změnit. Nahradí je jediný Bůh. Všemocný. Krutý a laskavý zároveň. Tak to alespoň křižáci tvrdili, když následujícího dne vyplenili oltáře se slovy, že jich už nebude třeba. Nikdo se nezmohl na odpor. Nezbývalo než se poddat. Splynout s davem.

Dny ubíhaly a z domů zmizely poslední připomínky starých božstev. Pod přísným dohledem ozbrojených mužů poslechl každý, kdo chtěl žít. Všichni totiž viděli, co se stalo s kněžími. Ukřižovali je a vystavěli všem na odiv. Kdo by byl takový blázen a dobrovolně se vydal vstříc takovému osudu?!

Daria se na to nemohla dívat. Hnusilo se jí to. Bezmocně přihlížela rabování chrámů, ale potajmu ukradla několik sošek a ukryla je v lese. Tam v lůně přírody vystavěla nový chrám. Tam se modlila a vroucně prosila bohy o pomoc. Ta sice nepřicházela, ale její víra neochabovala. Ač nechtěla, začaly se k ní upírat pohledy vojáků i kněží. Jako jediná žena ve vesnici nebyla provdána a mnoho z těch, které své muže ztratily v boji, se provdaly za vojáky. Jen ona zůstávala sama. Nenechala se pokřtít, ač jí to bylo přikázáno, ale křesťanští kněží tentokráte nepovolali sílu, aby ji k tomu donutili. Možná i oni měli srdce.

Daria se vracela se z lesa, když tu se přihnala velká černá mračna, z nichž tekly proudy vody. Vítr divoce vál, hromy se daly do zpěvu, blesky se pomalu a váhavě daly do tance, ale zakrátko se již divoce proháněly oblohou. Perun, blesklo Darie hlavou. "Ó Perune, pane bouří a blesků, nejvyšší z bohů, jimž se klaním! Ztrestej ty hříšníky ve vesnici, kteří se od tebe odvrátili," křikla k nebesům a dala se do divokého tance. Tak jako kdysi. Vzývala bohy, křičela k nebesům jejich jména a radostně skotačila po cestě. Byla promočená na kost, jak jí déšť nemilosrdně bušil do těla, ale bylo jí to jedno. Cítila se volná. Nespoutaná tím, co kázali kněží, tím, co musela dělat, aby jí dali pokoj. Konečně po tak dlouhé době mohla volně dýchat. Vytěsnila z mysli veškeré starosti a obavy. Byla tu jen ona a déšť. A zem pod jejíma nohama, les, který k ní promlouval… A bohové.
Pak si znaveně sedla, možná škobrtla a padla, sama nevěděla. Náhle se cítila slabá a malátná. Hlava jí klesla na rozmočenou zem. Zavřely se jí oči a ona ztratila vědomí.


Kde to je? Co se to děje? Daria se kolem sebe rozhlédla, ale to, co viděla, jí nebylo vůbec povědomé. Zamžourala a rukou si protřela oči. Nic. Z dálky zaslechla kroky, přibližovaly se. Otočila se tedy tím směrem. Srdce se jí divoce rozbušilo, dech se zatajil. Před ní stálo mnoho postav, ale jasně rozeznala jen první trojici. Přímo uprostřed, a ona ho viděla nejjasněji, stál Perun. Bůh bouří a blesků, nejvyšší z bohů. Usmíval se. Za ním stála žena, kolem bledé tváře jí vlály dlouhé černé vlasy. Morana. I ona se usmívala.
Darie to přišlo zvláštní, že se ona, bohyně smrti a zimy, usmívá... Vlastně, proč ne? napomenula se v duchu a podívala se, kdo to stojí po Perunově levici. Stála tam malá žena, oděná jen v lehký šat. Hnědé vlasy jí vlály kolem obličeje. Daria v ní matně poznávala Živu, bohyni plodnosti. "Kde, kde to jsem?" špitla.
"Nacházíš se mezi nebem a zemí, ve světě snů. Jen tady si s tebou můžeme v klidu promluvit," řekla Živa.
"A proč to," zeptala se znovu Daria. Hlas se jí třásl.
"Neboj se dítě," uklidňoval ji laskavý hlas Živy.
"Náš vliv na lidi je čím dál tím menší, pravda, ale ať se snaží sebevíc, nikdy náš vliv zcela nevyvrátí, části toho, v co věříš, se stanou součástí křesťanství. Vždy se najdou lidé, kteří se místo ke Spasiteli budou modlit k nám," prohlásil Perun a přišel k Darie blíže.
"Ženy toužící po dítěti si na mě vzpomenou," poznamenala Živa.
"A tak to bude se všemi. Někteří z nás budou zapomenuti, ale dokud zůstane alespoň jeden z nás žít v podvědomí lidí, zůstaneme zde i my ostatní," řekl Perun a vlídně se usmál.
"Netrap se, jdi zpět a žij," řekla Živa a pohladila Dariu po ruce.
"Ale jak bych mohla, ten svět je tak krutý! Já nechci prosit jejich Boha o spasení. Nechci žít v přetvářce," ohradila se Daria a po tvářích jí stekly slzy.
"Brzy bude zima," poznamenala Morana.
"Až spadne poslední hvězda, tvé srdce a duše najde konečně pokoje, vrátíš se k nám, dcero," řekl Perun. Daria se propadala. Tělo dosud tak lehké ztěžklo a jediné, co viděla, byla tma.


"Jak je to dlouho, co jste ji našli?"
"Asi hodina."
"A pořád je na tom stejně?"
"Ano otče, horečka ne a ne klesnout."
"Nezbývá než se modlit."


Hlasy utichly, když se oba muži sebrali a odešli se pomodlit. U Dariina lůžka seděla jen stará žena, léčitelka, která jí tělo pokrývala mokrými kusy látek ve snaze ochladit její tělo. Horečka byla velmi vysoká a stařena se musela přemáhat, aby nedošla do své chatrče pro byliny, které by dívce pomohly. To teď ale bylo zakázáno a ona nechtěla riskovat obvinění z čarodějnictví. Zasupěla, když vyždímala hadr a dala ho dívce na čelo. Podle nich se měli modlit a prosit Boha o uzdravení nemocné. Stařena to nechápala, tímhle obtěžovat bohy. Vlastně Boha, opravila se vzápětí.


Vojáci procházeli les, tu a tam ukazovali na stromy, které se měly pokácet, aby bylo dost dřeva na dostavění kostela i na zásobu kvůli blížící se zimě. Se zájmem se zastavili u vzrostlého dubu, u jehož kmene ležely v trávě sošky bohů a několik lesních plodů jako dar.
"To jsou sošky, které měly být zničeny. Kdo se opovážil je vzít, kdo se opovážil uctívat ďábla?!" rozkřikl se vůdce vojáků na dřevorubce stojící kolem. Ti se jen vyděšeně krčili a čekali, až bouře jeho vzteku přejde.
"Pokácejte ten strom," rozkázal velitel a rychle se vydal nazpět do vesnice.


Farář byl jeho nálezem rozčílen. Nechápal, proč ti hlupáci odmítají spásu, kterou jim přinesli. Jeho pomocník se však dlouze zamyslel. "Otče, ve vesnici je jen jedna osoba, která by tohoto byla schopna. Daria." Druzí dva muži se na něj udiveně otočili.
"Ona?" vypravil ze sebe kněz překvapeně.
"Ano, jako jediná není pokřtěná, nechodí na mši, celé dny tráví pobíháním v lese. Kdo jiný by to mohl být?"
"Má pravdu," řekl velitel, "pokud mi dovolíte použít netradičních postupů, dokážu z ní dostat pravdu. Je to jen a jen na vás."
"Dobrá, ale až se uzdraví, teď leží v horečkách. Ale veliteli, nechte ji žít. Je mladá a ještě je čas na spásu její duše," řekl znaveně kněz. Velitel přikývl a odešel.


Daria netušila, kolik dní a nocí uplynulo. Nakonec se však horečka dala na ústup a ona otevřela oči. Cítila se malátná, ale pořád plná naděje. Nezapomněla na setkání s bohy a to ji naplňovalo štěstím. Stařena si všimla jiskřiček v jejích očích a zamračila se.
"Dej si pozor na to, co říkáš, mohlo by tě to dostat do problémů," sykla Darie do ucha. Dívka se na ni nechápavě dívala.
"Blouznila jsi z horečky, volala jsi jména starých bohů a to se knězi nelíbilo."
"Ale já se s nimi doopravdy setkala!" bránila se Daria.
"Měla jsi vysokou horečku, byl to jen sen!" křikla stařena a odešla ven. Daria se za ní nechápavě dívala. I kdyby to byl sen, já věřím tomu, co jsem viděla a slyšela. Oni existují a mluvili ke mně a nikdo a nic mě nepřesvědčí o opaku!


Pár následujících dní byl klid. Nikdo ji nerušil, neobtěžoval. Všichni byli zaměstnáni dostavbou kostela. Daria však postřehla, jak se na ni dívají vojáci, hlavně jejich velitel. Ten pohled se jí nelíbil, děsil ji. Tušila něco zlého a tato domněnka se jí potvrdila, když opět šla do lesa a nalezla zničený oltář a pokácený posvátný dub. Nohy jí zeslábly a náhle nebyly schopné unést váhu jejího těla. Podlomila se jí kolena a ona spadla na zem. Po tvářích jí stékaly hořké slzy bolesti. Zdálo se jí, že někdo rozerval její srdce a duši. To, co ji pojilo s minulostí, zmizelo; místo, kde se modlila, bylo znesvěceno. Připomínky bohů zničeny. Nezbylo jí nic. Když si to uvědomila, přestala vnímat svět. Neviděla, neslyšela. Cítila jen bolest šířící se její duší a prázdnotu pomalu se rozlévající jejím tělem.


Tma, která vše ukrývá pod svými křídly. Chlad plížící se kolem stěn. Zatuchlý vzduch, který musí dýchat. Špinavá zem, na které musí ležet. Kde to je? Jak se sem dostala? Co se to u všech bohů stalo?
Daria se pokusila si vzpomenout, ale hlavu měla prázdnou. Nevzpomínala si, jak ji vojáci odvlekli do vězení, nevzpomínala si, jak hovořili s knězem a ten jim dal své požehnání pro to, co musí vykonat pro spásu její duše. Nic z toho nevnímala. Pomalu a váhavě se posadila a opřela se o chladnou zeď. Jak dlouho? Jak dlouho tu leží? Jak dlouho byla mimo? Otázky, na něž nemá odpověď. Nezbývá než čekat.
Kap, kap.
Kapky dopadaly na prachem pokrytou zem.
Kap.

Do vězení přišli dva muži, uchopili Dariu a odváděli ji pryč. Nebránila se. K čemu to? Byla sama. Posadili ji na křeslo a ustoupili dozadu. Velitel vojáků se usmíval, ale nebyl to milý úsměv. Daria se oklepala a nervózně se rozhlížela kolem. Krom něj a mužů, co ji přivedli, tu byl ještě jeden. Stál u výhně a něco v ní nahříval. "Můžeme začít?" zeptal se velitel.
"Ano," kývl muž u výhně a otočil se. Do tváře mu nebylo vidět, protože ji měl zakrytou maskou. Pomalu došel do rohu místnosti a vracel se s podivným předmětem v ruce. Jediné, co poznala, byly hroty. Chtěla se zvednout a utéct, ale bylo pozdě. Muži ji mezitím utáhli kolem těla provazy a donutili ji sedět a nehýbat se.
Muž mezitím došel až k ní. Chytil ji za ruku a podivný nástroj do ní vložil. Pak jej začal zapínat. Hroty se čím dál tím více zabodávaly do její ruky. Daria vykřikla, muž se škodolibě usmál a pokračoval. Krev po kapkách spadávala na zem. Daria to přestala vnímat, přestala vnímat své okolí i hlasy, co k ní promlouvaly; jediné, co byla schopna vnímat, byla bolest. Zavřela a oči a začala se usilovně modlit, aby už byl konec.


Bolest pomalu slábla, ale úplně nezmizela. Daria otevřela oči. Velitel se usmíval ještě více než předtím.
"Doufám, že jsi pochopila, co se stane těm, kteří se klaní ďáblu."
Daria neměla sílu mu cokoliv odpovědět. "Ještě ji označkujte. Pak může jít domů," rozkázal a zmizel. Muž, který ji mučil, vytáhl z výhně rozžhavenou tyč, muži stojící za ní jí strhli šaty z ramena. Daria se kousla do rtu, když se tyč dotkla její kůže. Místností se linul zápach spáleného masa. Daria znovu omdlela.
Probudila se venku před budovou. Z černé noční oblohy poletovaly první sněhové vločky a studily ji na nahém rameni, které teď zdobil vypálený cejch. Všude kolem vládlo ticho. Daria se pokusila vstát a dojít domů. Šlo to velmi pomalu, neboť každých pár kroků padala. Pak ji ale někdo podepřel. Když se otočila, uviděla stařenu. "Varovala jsem tě. Doufám, že znovu už takovou hloupost neuděláš, byla by tě škoda," řekla stařena. Po zbytek cesty obě mlčely. Jakmile došly do domu, Daria si lehla a okamžitě usnula.


Mnoho dní uplynulo a většina ran se už zahojila. Zima se vlády ujala v plné síle. Foukal ledový vítr a mráz si také užíval volnosti. Na Dariu se lidé stále dívali s nedůvěrou. Nevadilo jí to, alespoň mohla v klidu přemýšlet. Vůbec ji nemrzelo, že ji nepozvali na oslavu dostavění kostela. A tak se večer místo do vsi šla projít do lesů. Od toho osudného dne tam nebyla. Trvalo jí to déle než obvykle, stále ještě byla zesláblá. Nakonec se však na kopec vyškrábala. Usadila se na sněhem pokrytý kámen vedle skoro zamrzlého jezírka a dívala se dolů na osvětlenou vesnici. Pak se podívala na oblohu pokrytou hvězdami. Až spadne poslední hvězda, bude to konec světa, jak ho známe. Až spadne poslední hvězda, vrátíš se k nám dcero.... V mysli se jí ozvala vzpomínka na Peruna. Odvrátila se od oblohy. Ve vesnici plály ohně, slavilo se. Nový chrám zasvěcený jedinému Bohu byl konečně hotov. Konečně se mají lidé kde modlit. Všichni zapomněli. Poslední ´hvězda´ zhasla… Daria se usmála a vkročila do ledové vody.




Implozní hvězda 3/3

30. března 2011 v 11:52 | Raziel_cz
"Hej, Mrázku… Sssst!" probudil mě uprostřed noci Tonda Čermák, co měl příčku postele pode mnou. Dobrej kluk, nemohl tušit, že za měsíc umře spolu s ostatními na náhlé těžké vnitřní krvácení.
"Co chceš?" zachroptěl jsem rozespalým hlasem, přetočil se na druhý bok a přetáhl si deku přes hlavu.
"Hej, Mrázku, nespi!" šťouchl zespodu do matrace.
"Co chceš, kurva?"
"Jak se cítíš na zítřejší cvičení?" řekl Tonda.
"Co myslíš, experte? Málem jsem se dneska ani nedoplazil do kasáren." Dobrou náladu jsem skutečně neměl. "… a zítra dvakrát tolik. Jak si myslíš, že se asi cítím? Kurva! Půjdu z kola ven."
"Aspoň budeš dřív u tý svý, ne?"
"Jasně a budu vypadat jako kripl neschopný projít výcvikem."
"Ach jo…" vzdychl. Zalovil pod polštářem a vytáhl tři plastové předměty podobné injekčním stříkačkám. Vstal a položil mi je vedle hlavy. "Poslouchej, tomuhle se říká bojový koktejly. Směs adrenalinu, kofeinu, éčka, regenerátorů a podobných vzpružovadel. Jeden si ráno píchni a pojedeš jako fretka. Zkoušku uděláš."
Vyvalil jsem oči. "A nebudou to počítat, co já vím, za doping?"
"Ty vole a brali ti někdy moč?"
"Nepamatuju se."
"Vidíš…" pustil okraj postele a zalezl pod přikrývku.
"Díky Tondo," koukal jsem do stropu. "Seš fakt kámoš."

***

Bojový koktejl mi vyvstal na mysli, když jsem přišel k sobě. Hehe… Polet s přistáním na pevný podklad nestačil, abych zaklepal bačkorama. Nicméně, asi jsem si přerazil páteř. Ehm… Ne, hýbat se s bolestmi můžu.
Bojový koktejl… s ním bych to mohl nakonec ještě zvládnout, ale jak ho dostat do oběhu, aby mě nakopnul takřka okamžitě.
"Ježíši."
Rozepnul jsem kapsu na stehnu a vyndal plastikový sáček, v němž byla injekce pečlivě uschována. Poslední, šetřil jsem si ji pro zvláštní příležitost. Dobře… možná ne úplně zvláštní… spíš všední. Ale příjemnou.
Zahnal jsem myšlenky na Lauru, rozmáchl se a bodl injektor skrz hrudní kost do vlastního srdce. Zalitoval jsem nepřítomnosti Vincenta Vegy z Pulp Fiction. Má v podobných věcech praxi.
Hustá kapalina líně zmizela ze stříkačky. Cévy zalily plameny. Hořel jsem zevnitř. A zranění už nebolela.
Na nohy jsem vyskočil s odrazem a div přitom neudělal trojité salto. Dvanáct, ne, deset přeživších vojáků vypadalo překvapeně. Věci se daly do pohybu. Než stihnul vystřelit první, dva jeho kamarádi leželi s rozdrcenými hlavami. Náraz kulky jsem vůbec necítil.
Krátkým sprintem jsem nabral dostatečnou pohybovou energii. Sklouznutí po písku. Čtyřicetiletý skinhead zařval a skácel se s otevřenou zlomeninou holenní kosti. Po ráně do krku přestal řvát. Sebral jsem mu samopal, pédevadesátku se zásobníkem ve vodorovné poloze na padesát nábojů.
Dvě krátké dávky. Dvě nové mrtvoly.
Menší tlouštík v klobouku na mě namířil erpégéčko. Ts, ts, ts, amík s ruskou zbraní? Granát z protipancéřovky, no, to by byl i můj konec. Nejspíš bych jí neuhnul ani s bojovým koktejlem v těle. Vrhnul jsem po něm vojenský nůž, do půlky skončil v lebce, div nevyjel druhou stranou ven. Raketometčíka a klobouk spojil navěky. Jak se kácel naznak, odpálil střelu.
Pilot prostředního vrtulníku byl připravený na cokoliv, ale na střelu z vlastních řad určitě ne. Alespoň exploze Black Hawku to nenaznačovala.
Tlaková vlna odrazila zbylé helikoptéry. První i přes ohromnou rotaci přežila dunivé dosednutí do lesíku kaktusů. Druhá změnila kurs k západu.
Dodělal jsem dosud ne-mrtvé potížisty a vrátil se k hromadě balvanů pro kulomet. S dočasně nabytou silou bylo nadhazování zbraně minimální i za normálního držení. Mezi reflexními mířidly ulpěla mezi mraky mizící helikoptéra.
Po bezmála deseti vteřinách, kdy jí pancíř trhala průrazná munice a tvořila v něm řádné díry - vážně velké - prozářil noční oblohu žlutooranžový výbuch. Noční predátoři zalezli do svých skrýší s vidinou svítání.
Západ, východ… všechny cesty vedou do hrobu.
Pustil jsem emšedesátku a obral skupinu mrtvých v podstatě žoldáků o zásoby vody, všechnu ji vypil a vrátil se pro energetické tyčinky. Zelený obal jsem poznal hned, jen název byl jiný. UNCLE SAM´S.
Nerad to říkám, ale skloubenina sóji, čokolády a dalších ingrediencí si okamžitě získala čestné místo na vrcholu žebříčku mých nejoblíbenějších jídel a předběhla i takové delikatesy, jakou pečený veleštír na benzinu určitě je.
Při cestě k vrtulníku jsem sebou několikrát seknul. Ztráta rovnováhy je vedlejším efektem, když bojový koktejl přestává působit.
Pilot vrtulníku měl v hlavě zabořenou… lidskou ruku? Pravděpodobně patřila posádce toho, co vybuchl. Vyhodil jsem ho ven, až na rozbité okenní sklo na dveřích kabiny vypadalo vše v pořádku. Krvavý cákanec s kousky šedého cosi nepočítám. Zalezl jsem do přepravního prostoru a lehl si na spojené sedačky. Vrtulníky na rozdíl od stíhaček nemají řízení pro debily a nerad bych usnul za letu. Kolotoče ze srdce nesnáším.
Příští tři hodiny byly bezesné. Jakoby výjevy dříve nestačily.


Samotný start zabere asi dvě minuty, během nichž žhavíte snad všechny knoflíky a páčky palubní desky v přesném pořadí. Černý jestřáb představuje od stíhacích letounů pěknou změnu, ale nejradši bych vzal hrábě a přejel ovládací prvky jedním tahem.
Vrtule zaskřípala a přešla do pravidelného pohybu. Stroj poskočil a následně překonal gravitaci. Přitáhnul jsem knipl a vystoupal do výšky dvaceti metrů. Dost, abych viděl, co je pode mnou a zároveň měl čas, kdyby náhodná naváděná střela přeci jen zamířila k zadnímu rotoru.
Poušť budila dojem žlutého písečného oceánu, sem tam narušeného kaktusy. Vítr si pohrával s dunami a nechal zrnka ve svém poryvu přetékat přes sebe ve vlnách.
Natočil jsem Black Hawk do vhodného úhlu a vyletěl, kam mi operátor předtím poručil. V duchu jsem si poblahopřál k dobře odvedené práci. Úkol nesplněn, bédvojka v troskách, implozní puma ztracená, dva mrtví letci AČSR, pětatřicet mrtvých vojáků CIA, dva sestřelené americké vrtulníky, třetí uloupený… zkrátka úplně normální experimentální let, při kterém někdo chtěl, bůhví proč, zabít nejlepšího pilota ve státě. Ale na tom nesejde, jsem naživu, mám odvoz do civilizace a s trochou štěstí budu na večeři doma. Laura bude šťastná, přes dva roky jsme se neviděli a při odchodu jsem ji upozornil, že pokud si najde nového chlapa, až se mi dostane do rukou, urvu mu čelist, nacpu mu ji tam, kam slunce nesvítí, a vytáhnu druhou stranou - tedy uchem. Snad to nebudu muset opravdu někomu udělat.
Cesta byla klidná a ubíhala rychle, bédvojka by byla N´Jameně minimálně čtyřikrát rychleji, ale nekonfliktní čtyřhodinový let vám po procházce v Sáhelu, přestřelce s vycvičenými ozbrojenými jednotkami a v neposlední řadě, po blízkém výbuchu taktické střely s drtivými následky a léčbou bojovým koktejlem bude připadat jako posezení u bazénu pětihvězdičkového hotelu.
Na hranici s Čadem mě lidi z letového centra nekontaktovali, tady na vzdušný provoz každý zvysoka hází bobek a až na pár marných výstřelů z opevněného stanoviště, kde pobíhala banda z téhle výšky viditelná, jako skupinka černých mravenců s kalašnikovy, si helikoptéry snad nikdo nevšímal. Nebo spíš ani nechtěl všimnout.
Přistál jsem pět kilometrů za nemalým městem a po poloprázdné šestiproudé silnici vyrazil. Spousta místních určitě uvítá poctivý americký vrtulník k rozebrání, jako v Obchodníkovi se smrtí. Navíc jsem jim uvnitř nechal bonus v podobě emšedesátky a škorpiona. Nechtěl jsem moc budit pozornost, proto jsem schoval revolver pod vestu. Tedy, ne, že by běloch navlečený v černé bojové zbroji z uhlíkových nanovláken nebudil nechtěného zájmu až na půdu sám o sobě.
Po chvíli vedle mě zastavil oprýskaný pickup, z výfuku se mu čadilo hůř než z figuríny při pálení čarodějnic. Podle smradu měl v nádrži víc oleje, než benzinu.
"Taxi?" zazubil se řidič a odhalil zkažený chrup.
Vrazil jsem mu do ruky třicet euro. "Airport," oznámil jsem a vyskočil na korbu.

Auto poskakovalo po rozpraskané vozovce jako jednonohý klokan s plochou nohou a nádorem místo pohybového centra mozku. Vykulený gumový panák zavěšený na zpětném zrcátku (tahle "ozdoba" u nás zlaté časy zažila ke konci devadesátých let) předváděl neumělý bungee jumping na silonovém provázku do rytmu rapu, jenž vyřvával z MC přehrávače. Zpěvák byl buď v rauši, nebo bez jazyka, protože mu krom v každé větě povinného motherfuckera nebylo rozumět ani slovo.
Na letiště jsme jeli přes hodinu a půl. Z dálnice pickup nesjel… a ani neměl proč. Řidič patřil do nepočetné skupiny lidí, jež zde mají dopravní prostředek na fosilní paliva, nezávislý na dodávkách pohybové energie majitele. Ano, bicykly jsou v N´Jameně oblíbené.
Vysadil mne před dřevěnou chýší, respektive altánem. Pod střechou na čtyřech tenkých sloupech seděl za oprýskaným, ohryzaným a rozhodně nenalakovaným stolem na podobné židli vychrtlý stařík s hřívou bílých vlasů po ramena. Tužkou luštil sudoku či co a na vrásčitém obličeji mu přibylo pár vad na kráse navíc.
Raději jsem ho obešel a vydal se obhlédnout přistávací dráhu a bezprostřední okolí. Vypadalo jako rozbombardované skladiště náhradních dílů pro výrobu sešívaček. V odletové ploše byly hluboké díry a nebýt dvou vyježděných pruhů, kdekdo by si ji spletl se stadionem, kde právě skončil zápas v americkém fotbalu - strašná hra, kdo jí vůbec začal říkat fotbal?
Létací stroje snad vyráběli doma na koleni. Z flugzeugů zaparkovaných opodál v řadě by dostal strach i neohrožený japonský kamikadze pilot, který přežil sebevražedný nálet na Perl Harbour a raději by zalezl zpět do zera s bombou na klíně. Z překližkových dvouplošníků, držících pohromadě díky záhadné vyšší moci jsem měl závratě i já a to jsem stál nohama na zemi. Trochu mě to mrzelo, ukrást práškovací (nebo jaké) letadlo by, zvlášť tady, nebylo díky naprosto nedostačujícímu zabezpečení těžké. Žoldák s ruskou vykopávkou AK-47, no… autoalarm neměří metr devadesát a udělá víc…
Slunce odražené od vyleštěného předního skla mě na zlomek vteřiny oslepilo. Zamrkal jsem. Podvozek o třech kolech, duše dofouknuté těsně pod limit, světlemodrý pruh táhnoucí se po obou bocích ke dvěma tryskovým motorům. Bílá barva na špici a vespod trochu zašlá. Skládací schody a dveře z pevného, kvalitního titanu. Dvě gorily s empépětkami zavěšenými na ramenou…
Tím posledním jsem ohromen nebyl, ale představa, že ukradnu letadlo s červeným kobercem, dostačujícím autopilotem, pohovkou a minilednicí plnou vychlazených bublinek. Kurňa!
"Hej, ty!" zvolala gorila číslo jedna angličtinou s ruským přízvukem.
"Hej, já?"
Gagarin poklepal na samopal. "Dej si vodchod, jesli nechceš koupit pár olověnejch kámošů do prdele, plantážníku! Tohle letadlo," ukázal za sebe, "patří panu Asimovovi a ten nemá rád, když mu ho někdo znečišťuje pohledem."
"Ježíši…"
Přišel jsem až k němu a než stihl vypustit z úst jinou parafrázi Rychlých šípů, praštil jsem ho do krku. Ohryzku moc nechybělo, aby vyletěl druhou stranou ven a rozmázl se po předním skle letadla.
Gagarin číslo dvě se ani nerozkoukal a se zlomenou čelistí a proraženou lebkou ležel vedle soudruha.
Babička za života tvrdila, že pokud se komunisti dostanou znovu k moci, zastřelí se. Po roce vlády je sice neustálé protesty a stávky donutily zalézt zpátky do díry, ale babičku jsem jim nikdy neodpustil.

Mám rád obchodníky se zbraněmi. Už jsem to říkal, ale nemůžu si pomoct. Dopravním prostředkům věnují víc péče, než svým ženám. Pomyšlení na čistě hypotetickou prázdnou nádrž - už to je hřích.
Přistávací dráha byla volná a dveře na palubu otevřené. Startování mi dalo mírně zabrat, koho by napadlo po letech vyťukávání určeného číselného kódu na dotykovém displeji otočit klíčkem v zapalování.
Afriku jsem opustil v klidu, překonal Španělsko a další země třetího světa a pomalu přemýšlel, kde přistanu. Na Ruzyni těžko, nechci hned čelit nájezdu pánů supertajných agentů a nechat se rozstřílet ještě na schodech. Přepnul jsem na autopilota, opustil kabinu a šel si v luxusní části letadla nalít něco k pití. Nejlépe se přece přemýšlí nad skleničkou. Whisky například.
Tři čtvrtě veškerého alkoholu v baru tvořila vodka s příznačným názvem
ВОДКА, ale i tak bylo z čeho vybírat. Che Guevaru ve skle bohužel pořád neumím připravit, sklenice s tlustým dnem naplněná hnědým mokem s aromatickou vůní ředěným vodou (asi z ledovce) posloužila neméně dobře. Alespoň jsem snížil obsah alkoholu, nemyslete, nejen řidiči, ale i piloti by měli zůstat pokud možno ve střízlivém stavu.
Po čtvrtém panáku jsem přestal ředit.
Po šestém se mi hlava točila jako při čtyřicítce horečce.
Po osmém jsem uviděl nejnepravděpodobnější věc, jakou může opilec v letadle vidět.

O hlavu vyšší, od pohledu typický Rus s nakrátko střiženými blond vlasy, modrýma očima a ostrými rysy, s rameny širokými snad dva metry a pěstmi velikosti osmi dlažebních kostek poskládaných do pravidelné krychle se hnal proti mně. Bílé sako za ním vlálo… a měl katanu.
"Ježíšku, tolik jsem toho snad nevyp…"
S japonským mečem si počínal velmi dovedně. Útok vedl řezem, ne oblíbeným sekem, při kterém by si čepel akorát zlomil. Ostří proseklo kevlarovou část chrániče hrudníku a zaskřípalo o kovovou výztuž. Zbraň si efektně ztupil.
Se smrtí v očích jsem po něm mrštil poloprázdnou sklenici i láhev od whisky, odskočil od baru, přešel do parakotoulu a znovu se postavil na opačné straně letadla.
"
Что ты делаеш в моем самолете?" V devadesátistupňovém předklonu po mně šel nanovo. Tentokrát jsem byl připravený. Útočník máchl samurajským mečem. Uskočil jsem do strany, nastavil mu nohu a zároveň zatáhl za nouzové otevírání dveří. Vystřelily ven a já Rusa v poslední pikosekundě chytil za límec. Málem ho vcucnul motor. Obecně proti práškování polí rozsekanými lidmi nic nemám, ale osoba takového vzrůstu by pohonné jednotce mohla zaskočit a zapříčinit její zničení. Domů bych doletěl i s jednou, ale proč si komplikovat život nižší rychlostí a vyšší spotřebou?
"
Нe урги мeня!" zoufale křičel v průvanu visící podnikatelský King Kong. "Я даю тебя деньги! Я богатый!"
"
Ты говориш по-чешски?" křičel jsem já.
"
Да, да, да! Česky! Jistěže mluví česky! Nepouštěj mě! Mám peníze! Spoustu peněz! Všechny ti dám, jenom mě nepouštěj!" žadonil.
"Uvidíme. Kdo jsi?"
"Asimov. Jmenuju se Asimov. Prodávám zbraně,"
svíral mi předloktí, že krev už v lokti brala tepnou zpátečku.
"Afričanům?"
"Afričanům, Němcům, Bělorusům, Ukrajincům, Britům, Řekům, Irům, Američanům, Mexičanům, bože, Slovákům! Nikdo nepohrdne dobrým ákáčkem! Máš zájem? Prodávám je s doživotní zárukou, dám ti je zadarmo, jenom mě už konečně vytáhni!"
Prý Slovákům. A hle, máme jádro pudla. Nejeden extrémista by chtěl Čechám zamávat a žít ve vlastním státě. Dodavatel zbraní… Už chápu, proč estébáci stávkovali za zvýšení příjmů, když je na Slezsku kropili olovem z kalašnikovů.
"Jak ses dostal do letadla?"
"Jak?! Vždyť je to moje letadlo! Kde je vůbec Arkadij s Borisem?!"
"Otázky kladu já!" přestávalo mě to bavit. Asi risknu rozemletí v motoru.
"
Хорошо, Хорошо!"
"Fajn, kdes byl celou dobu?"
"Na záchodě s Natašou."
"Kdo je sakra Nataša?"
"Moje přítelkyně."
"Tvoje šukačka?"
"
Да!"
"To je jako na palubě tvoje pichna?"
"
Да!"
"Panenko skákavá…" pustil jsem ho. Z motoru na levoboku vystříklo rudé svinstvo. V Rakousku na chvíli zapomenou na jaderné elektrárny a budou proklínat meteorology.
Trupem fučelo jak na Sibiři. Naprosto neskrývaně a neopatrně jsem připochodoval ke dveřím od toalety a rozrazil je.
Jen velmi málo věcí je překvapivějších, než mohutný Rusák s katanou, snažící se vás zabít uvnitř letadla. Ale jorkšírský teriér, hledící na mě z podlahy, se jménem
Nataša na obojku jim kraluje.

"Připrav se, budeme chvíli padat. A opovaž se mě pozvracet!" pohrozil jsem Nataše připoutané složitým systémem řemínků k rameni, rozběhl se a vyskočil z tryskáče přibližně nad Prahou.
Padák jsem našel pod koženým gaučem a autopilota nechal zapnutého. Přistávat se soukromým letadlem stojí dost peněz, které nemám a určitě by chtěli i doklady totožnosti. O parašutistovi, co padá na Václavák, si dav čumilů maximálně pomyslí, že je debil. Akorát bacha na cajtnery. Odpor k autoritám mám zažitý z armády a potyčka s příslušníky by nedopadla nejlépe. V jejich zájmu jsem to stočil ke kraji hlavního města, kde přízemní domky se zahradami, komíny a úzká silnice spolu s absencí pouličních světel budila dojem dokonalé vesnice. Nebýt mluvy ("Hele, vole, co to je za kokota?"), věřil bych, že jsem doletěl na Moravu.
Shodil jsem batoh a odepnul Natašu. Vozovka zrovna dvakrát vytížená nebyla, takže jsem se po ní vydal přibližným směrem ("Hele, vole, to musíš támhletudy.") k centru a zkoušel něco stopnout. Nezastavili mi, čili jsem pěškobusem došel až k první autobusové zastávce a poté emhádéčkem ke stanici metra. Jízda z venkova trvala neuvěřitelné dvě hodiny. Krtek zastavil v cílové stanici po dalších deseti minutách a nebýt dvojice estébáků účastnící se honu na narkomany v tunelech, byl bych doma cobydup.

"Ten velkej je můj!" otočil se na svého kolegu postarší policista s šedivým knírkem a bez varování vystřelil z pušky vzor .58 s tlumičem. Nechtěl jsem situaci komplikovat. Kulka šla mimo. Já šel k zemi. Nataša schovaná v batohu kvíkla.
"Teda Květoši," uznale pokýval hlavou následovník knírače, "dobrá rána. Akorát, neměli jsme zakřičet třikrát stůj nebo něco?"
"Kašli na třikrát stůj," odpověděl Květoš. "Budou prémie."
"Máš recht, radši ho dorazíme, než si ho někdo všimne."
Kroky tvořící ozvěnu v prázdné stanici zastavili blízko.
"Hele, Drahoši," řekl Květoš, "jsem blbej, nebo nevidím krev?"
"Já ti nevím, možná voboje…"
Tunelem zavál mírný vánek. Vlak přijížděl.
"Dnes máte špatný den, šašci. Vybrali jste si špatnýho feťáka."
Odpovědí bylo jednohlasé: "Co?"
"Überšpatný." Podrazil jsem jim breakdancovým pohybem nohy. "Zahrajeme si hru." Postavil jsem se a údivem ochromené estébáky uchopil za košile. "Pravidla jsou jednoduchá, koho přejede metro, prohrál," hodil jsem je z nástupiště na koleje ve chvíli, kdy z tunelu vyjel první vagón.
Vyhrál jsem.

"Že bych v tý armádě úplně zblbnul?" Namísto patrového domku u silnice, kde jsem bydlel, na mě nyní hleděla menší vilka s čerstvě posekaným anglickým trávníkem. Rákosník v bílé košili zastřihával záhony růží.
Na masivních dřevěných dveřích viselo zlaté číslo popisné 3581 a jmenovka: Kudrna, Kelerová.
Kudrna, kdo je do prdele Kudrna?
Zabouchal jsem železným klepadlem ve tvaru kruhu. Připomínalo mi býčí zápasy.
Lehké našlapování bylo téměř neslyšitelné. Zašramocení západky. Skřípění pantů… a nejlepší, co jsem za minulé dva roky života spatřil.
Lauřiny zrzavé vlasy jí zakrývaly polovinu obličeje. Na sobě měla tmavofialové šaty s tenkými ramínky, hlubokým výstřihem a rozparkem od pravého boku až dolů. Připadal jsem si jako barbar Conan vedle Sarah Kerriganové.
Hleděli jsme na sebe bez mrknutí celou věčnost. Probrala mě mlaskavá facka. Pak mne Laura objala. A já ji. Vhodná slova aby člověk pohledal.
"Ehm…"
"Hajzle!" brečela.
"Já…"
"Hajzle… Hajzle, hajzle!"
"No jo."
Vzhlédla, rozmazané stíny jí pod očima (alespoň pod tím, které jsem viděl) dělaly čáry podobné na chodníku rozlitému benzinu. Odhrnul jsem pramen vlasů z druhého zrakového orgánu a uviděl něco, co rozhodně nevzniklo díky rozpitým malovátkům.
"Hajzl!" procedil jsem skrz zuby. "Je vevnitř?"
Pohnula hlavou v souhlasném gestu.
"Počkej tady."
Pustila mě, sedla si na houpací lavici a přitáhla kolena k tělu.
Vnitřek domu vypadal mnohem větší, než venkovní obal. Stříbrné stoly, lustry, gigantické schody do horního patra. Ne, za můj měsíční žold by si nemohla tohle všechno dovolit. Hm… Kudrna byl ve vatě. Možná právník… Zvedl jsem zarámovanou fotku, na níž si třásl rukou s prezidentem. Nebo politik. Položil jsem rámeček zpátky. A pak mi to došlo. Ten HAJZL!
Vyletěl z kuchyně rychlostí světla, které vypilo tekutý fosfor, vrazil do mě a dosednul na parkety. Ve smokingu s motýlkem a černými vlasy ulízanými ve stylu, jenž frčel před druhou světovou, vypadal jako tučňák.
"Co to sakra…?"
"Šetři síly brachu, budeš je potřebovat," seznámil jsem jeho obličej s mojí podrážkou.

Uznávám, naplnit daný slib byla dřina a už po patnácti minutách vykosťování jsem chtěl tahání čelisti z řitního otvoru skrz ušní dutinu vzdát. Následně mi ale Laura přinesla klíč od dílny a hned to šlo lépe. Hlava sevřená ve svěráku nemá tendenci vyklouzávat a nástroje typu vrtačka, bruska, řezačka a sada kladiv různých velikostí dokážou práci usnadnit.

***

Laura ležela napůl odkrytá v posteli. Její dokonalá ňadra chtěla utéct, každé na jinou stranu. Lehce zvlněné zrzavé vlasy rozházené po polštáři. Vypadala zatraceně sexy.
Vrátili jsme se k sobě a žijeme ve svazku manželském šťastně už tři roky. Líbánky nám zkomplikovalo USA, když do Afriky nahnalo nespočet dělníků a těžké techniky a hrabali a hrabali, dokud ztracenou implozní bombu STAR verze 3.0.0. nenašli. A co jiného s ní, než ji hodit na nepřítele, který si několik dekád postupně podroboval celý svět.
Ale musím uznat, svým způsobem nám prokázali službu. S gravitací jsme chvíli zápasili snad všichni, ale Lauře se tu líbí a životní úroveň je ještě daleko vyšší než v Čechách. Navíc, na Pluto jsem se chtěl podívat od mala.


Implozní hvězda 2/3

30. března 2011 v 11:47 | Raziel_cz
"Hej! Hej!" křičel operátor, až mě zabolely uši. Červená kontrolka mi blikala do obličeje - střemhlavý let s bédvojkou nejspíš není nejlepší nápad.
Prudce jsem zatáhl kniplem k sobě a vyrovnal výšku. "Jak dlouho jsem byl mimo?"
"Ani ne dvě minuty, ale abych byl upřímný, očekával jsem, že se rozmázneš o pevnou půdu dole."
"Díky za vyřčenou důvěru," uchechtl jsem se sarkasticky. "Ale vtípky stranou, ať sedíš, kde sedíš, měl by sis sbalit svých pět harddisků a vypadnout hodně daleko."
"Počkej," promluvil otcovsky, "s tím otáčením sis to pořád nerozmyslel?"
"A mám snad na výběr? Sedmdesát… víc než sedmdesát procent je, jestli jsi to nepobral, dost slušná šance na zaklepání bačkorama."
"A co ty dva gripeny?"
"Právě proto vypadni, až je sundám, dost možná tě budou chtít navštívit dva pánové s černými brýlemi."
"Nepřeskočilo ti trochu? S bédvojkou proti stíhačkám? Budeš po nich házet nářadí z okýnka nebo co? Nemáš ani kulomet!" snažil se mně domluvit dlouholetý přítel na drátě (nebo na vlnách?).
"To mi ovšem nebrání naprosto v ničem, pamatuj, kdo tady sedí," usmál jsem se. "Přinejhorším stroj zapíchnu uprostřed Sahary, ať si pro něj dojdou."
"Jasný, ,legendární' Martin Mrázek, jediný skutečný voják jednadvacátého století, prosím tě!" Operátor ironií rozhodně nešetřil. "Co nadělám…?"
"Přej mi štěstí."
"Jsi adoptovaný!"
"Díky. A teď už zmiz," vypnul jsem vysílačku a velkým obloukem bombardér otočil zpátky na sever. Po chvíli letu na plný plyn AI zaznamenalo dvojici blížících se stíhacích letounů přede mnou. Po deseti vteřinách je vyhodnotilo jako gripeny. Na chvíli jsem zalitoval, že jsem raději neuposlechl rozkazy a nevsadil život na necelých třicet procent.
Ale jen na chvíli.
Vytáhl jsem z kapsy Lauřinu fotku. "Brzo budu doma, zlato…"
… za předpokladu, že bych měl ve výbavě letadla alespoň nějaké světlice.
"Kurva ještě jednou!"

Gripeny zaujaly pozice, vedle každého křídla jeden, přesně podle protokolu a snažily se mi s nejvyšší pravděpodobností dovolat a domluvit. Smůla chlapci, přijímač mám vypnutý, tyhle kecy bych nevydržel. Do bojového režimu přejdou plus mínus za několik málo minut, a poněvadž se nemám jak bránit, bude veselo. Skrz poloprůhledné černé sklo téměř vidím úsměvy doprovodných letců. Dneska si zastřílí.
Strhnul jsem řízení prudce dolů a doprava a stanul tak pod gripenem, na radaru označeném NEPŘÍTEL 1 a jal se realizovat asi nejšílenější nápad v historii letectva naší vlasti… a dost možná i v historii letectva vůbec. Nebo už dřív někdo sestřelil stíhačku katapultem? A Jamese Bonda nepočítám! A Willa Smithe v Dnu nezávislosti taky ne!
Zatím jsem to úplně nepromyslel, ale čistě teoreticky by mohl náraz pilota minimálně trošku vykolejit.
Přepnul jsem bédvojku na autopilota a nastavil ho, aby udržoval směr a výšku. Potom jsem se odpoutal od sedadla a vstal, bylo to skoro jako jízda autobusem bez držení. Ve výšce tří tisíc metrů. Bože, ochraň mě před turbulencí!
Z batohu jsem vytáhl trochu plastické trhaviny (odhadem tři kila). Překvapení navíc. Rád s sebou nosím nestabilní výbušniny. Rozřízl jsem potah sedačky nožem, napěchoval plastik pod něj a přidal hrst rozbušek. Exploze při silném nárazu - zcela jistě. Stačilo křeslo vystřelit.
Pevně jsem sevřel zafixovaný knipl a zatáhnul za páčku poslední záchrany. Celá horní část kabiny doslova uletěla a už její náraz stačil, aby JAS 39 GRIPEN na okamžik ztratil jistotu pohybu, načež levé křídlo stroje omotaly tři standartní padáky, které se otevřou automaticky, neprodleně, když sedadlo opustí letoun a pružiny předaly kinetickou energii nově vzniklému explozivnímu křeslu, jež narazilo do trupu gripenu. Výbuch pilota odkázal na přímou cestu do pekla.
Kvůli tlakové vlně jsem šel do kolen. Dovnitř silně fučelo, kdybych se pustil, byl bych okamžitě vycucnut ven. Což o to, záložní padák mám, ale protože trosky stíhačky právě cupovaly všechno ve svém okolí, neriskoval bych. A to i přes ochranný oblek z uhlíkových nanovláken. Měl by částečně ochránit i před zbraněmi hromadného ničení (pokud nestojíte v epicentru), ale půlmetrový kus ostrého tvrzeného titanu krájící vzduch nadzvukovou rychlostí, hádám, v laboratoři jako potencionální hrozbu netestovali.
Knipl povolil, bédvojka udělala vývrtku, jak jsem na něm visel. Počítač automaticky ukončil svůj chod. Když pilot opustí kabinu, není už jeho funkce vyžadována, letadlo samo dopadne a rozmlátí se na šrot. Systém samozřejmě nezaznamená fyzickou přítomnost živé osoby na palubě, po katapultaci.
Zapřel jsem se nohama v úzkém prostoru, abych získal alespoň provizorní základnu a zkusil řídicí páku přitáhnout, bez posilovače to moc dobře nešlo, ale nakonec jsem to zvládl. Nepumpovali do mě steroidy nadarmo.
Byť se to nemusí zdát, i dvacetimetrový, patnáctitunový kolos v nejhorším případě poslouží jako schopný plachťák.

Nevýhodou letounu bez podpory AI je mimo jiné i nemožnost vysunutí podvozku. Ne, že by k něčemu byl, když padá doprostřed pouště. Široko daleko není vidět nic než písek, takže nejspíš Sahara.
NEPŘÍTEL 2 mě předtím nesestřelil, trosky kolegova gripenu zřejmě sundaly i jeho.
Když mi došlo, že by mě "přistání" rozemlelo i s bédvojkou, nechal jsem se dobrovolně vysát a otevřel záložní padák. Vítr mnou pohupoval ze strany na stranu. Pozoroval jsem neskutečně pomalu padající bombardér B-2 SPIRIT a modlil se pro změnu za stabilitu hvězdy 3.0.0.
O kus dál vybuchl spadený JAS-39. Nad ním se vznášel pilot, připoutaný ke křeslu. Katapult použil, jak se má používat. Dobře pro něj, bude mít samopal, já svůj škorpion zapomněl v tom spěchu odpoutat a nechal ho napospas plastické trhavině. Naštěstí pro mě, pokud nebude mířit na hlavu, vůči ochrannému obleku nepředstavuje vzor .61 žádnou výhodu.
Padal jsem dolů a přemýšlel o výbušných křeslech. Měl bych si svůj vynález nechat patentovat, jednou by mohl nahradit zastarávající křesla elektrická.

Gravitace mým tělem praštila do písku kousek od nyní již nepoužitelného bombardéru. Shodil jsem řemeny padáku a vykročil k němu, přeci jen tu máme pořád nebezpečný náklad a nechceme, aby padl do rukou nepovolaným (mezi ně počítám i původní vlastníky) osobám.
Pilot už na mou maličkost čekal, před sebou natažené ruce, v nich držel škorpiona, na tváři mírný úšklebek, mezi zuby zapálenou cigaretu, na bradě stékající slinu.
"Ani se nehni, ty paznehte!" křikl.
Celou jednu pikosekundu jsem o jeho požadavku přemýšlel, ale tím paznehtem pohřbil i nejmenší naději na úspěch. Nezpomalil jsem. Po zrudlém obličeji mu stekl pramínek potu, slina se odlepila od brady a ukápla mu na vojenskou botu. Ve vzduchu byl cítit zápach cigaretového kouře.
Oponent nejdřív udělal krok vzad. Pak si uvědomil, že on je ten se zbraní. Respektive, ten s tasenou zbraní. U pasu mám šestiranný revolver, ale přišla mi škoda plýtvat uranem potaženou průraznou kulku.
Přemýšlel jsem, zdali vůbec někdy vystřelí.
Vystřelil.
Trefil hned první dávkou.
Tři olověné projektily ráže 7.65 mm se rozbily o mou hruď. Bolelo to jak čert, ale šel jsem dál. Chtěl jsem ho znervóznit.
Možná to nebyla úplně nejlepší myšlenka, neboť pilot přepnul mód střelby z tříranné dávky na plnou automatiku a nakotlil do mě zblízka zbylých sedmadvacet střel, které měl v zásobníku. Skončil jsem ležíc na zádech s vyraženým dechem.
Nepřítel nepřebíjel, tasil pistoli a došoural se ke mně. Na čele jsem ucítil dotyk studeného kovu. Hlaveň mírně vibrovala, třásly se mu ruce.
"Teď já," otevřel jsem oči, popadl dech a levou rukou chytil horní část zbraně. Zatáhl jsem za ni směrem k jejímu vlastníkovi, jako byste chtěli nabít, což zablokovalo kohoutek a nemohl vystřelit. Potom jsem zabral k sobě a serval pohyblivou část hlavně. Bývalý letec skončil s nepoužitelnou konstrukcí. Náboje po mně mohl tak akorát házet.
Vzal nohy na ramena. Najednou už mi pomyslný výstřel nepřipadal jako ztráta kulky. Existuje malá šance, že ten pakůň dosud neaktivoval lokátor a nevyzradil naši polohu. A mohl by to udělat teď.
Zamířil jsem revolverem zbabělému pilotovi mezi lopatky a natáhl úderník. Zahřmělo. V nose mne zaštípal střelný prach. V uprchlíkovi někdo vykouzlil skrz naskrz díru, jíž bych prostrčil pěst.
Střílet do zad je prý zbabělé… hm… ale taky je to celkem sranda.

Ležím vedle vraku bédvojky, metr od ní v písku zabořená polní lopatka. Ne, v poušti opravdu není lepší vyhlídky. Pokud chcete něco schovat, cokoliv, musíte to zakopat. I když se jedná o objekt s rozměry pět krát tři krát dva metry vážící asi tři tuny. Mrtvolu NEPŘÍTELE 2 nemyslím.
Hrabat díru na Sahaře dá zabrat. Už po dvou hodinách těžké práce (písek je svině) jsem vypil na tři loky obsah plastové placatky - spolu s energetickou tyčinkou, jež se mi pro změnu roztekla, tvoří takzvaný základní potravinový balíček pro přežití. Jen pro pořádek, vypil jsem i zásoby vody mrtváka opodál a přesto jsem v sobě neměl ani tři deci. Ksakru! I v dětských pitíčkách je víc tekutin!
Kombinéza je sice tepelně izolovaná, ale zato váží snad víc, než Spasitel, jehož jsem z posledních sil dostal do jámy. Žuchl na dno a stěny se sesypaly.
Přestože pilot s dírou skrz páteř a hrudní koš, jak jsem zjistil, zaměřovací vysílač spustit nezapomněl, nenašel jsem v sobě dostatek odhodlání vstát a pumu zahrabat, natož zvolit náhodný směr a zkusit utéct.
Nasadil jsem si černé sluneční brýle. Hranaté, bez spodních obroučků. Hledí helmy sloužilo, mimo jiné, k totožnému účelu, ale vydržet v ní už takhle dlouho bylo samo o sobě na zápis do Guinessovy knihy rekordů. Obočí nestíhalo zabraňovat řekám potu, aby mi vtékaly do očí a pak štípaly. O to horší bylo, když jsem si je protřel rukou, ke které byla přilepena drobounká zrnka bordelu okolo.
Paprsky žlutého bastarda na obloze spalovaly mou tvář a já chytal horečku... a bronz. Chvíli jsem se dokonce třásl. Zvláštní, zima jako v pekle.
Zavřel jsem oči a snažil se utéct daleko pryč alespoň v myšlenkách.
Moc dobře to nešlo.

***

"Dvě slova: Proč ty?!" prskala mi Laura do obličeje z dvaceti centimetrů. Co jsme dělali včera v noci, jsem si teď opravdu zopakovat nechtěl. Ona nejspíš také ne. Místo kudlanky nábožné připomínala spíše německého ovčáka. Pěkně nasraného.
"Protože moje výsledky jsou nad očekávání?" vyřkl jsem jednu z největších lží ve svém životě. Moje výsledky pro přijetí do programu vojáka dvacátého prvního století dopadly, dá se říct, velice těsně nad požadovanou hranici. Teoretický test jsem splnil s průměrným počtem bodů, psychologický výtečně (bojového pilota hned tak něco nerozhodí, naneštěstí si létání vybírá jistou daň), fyzické zkoušky byly katastrofální, ale dohlížející lékař (vypadal jako Josef Mengele s hranatým knírkem Adolfa Hitlera) usoudil, že budu schopen výcvik zvládnout. S odřenýma ušima, bradou, lokty, koleny a… no, tím ne, jsem tedy prospěl.
Laura přešla kuchyní ke dřezu a zpátky. Vytáhla přitom z hromady špinavého nádobí vykosťovací nůž a nebezpečně si s ním pohrávala. "A proto mě tady necháš samotnou? Dva roky!" Zkusila zadržet slzy. "Ukážeš se vůbec aspoň o svátcích? O Vánocích…?" Teď už pláč ani nezkoušela zadržet.
"Obávám se, že ani o svátcích, ani o Vánocích, ani jindy," řekl jsem a koukal na podlahu. "Bude to plný úvazek na sedm set třicet dní. Převezou mě na tajné místo a vypustí po uplynutí doby tréninku."
Nůž zazvonil o parkety. Lauru jsem chytil, když se kácela za ním. Objala mne kolem krku a přitiskla se.
"Neboj," pohladil jsem ji po rudých vlasech stažených do copu. "Budeš dostávat měsíční rentu. A zůstane nám i potom, až budu zase doma."
"Takže to děláš kvůli penězům?"
"Svým způsobem."
Oči, jakoby v nich někdo rozsvítil. "Copak jich nemáme dost? Prostě jim řekni… řekni, že chceš svoje staré místo. Že už nemáš zájem. U letectva to přece není špatné!"
Jo, měla pravdu. Jako voják z povolání jsem si vůbec nemohl stěžovat. Válel jsem se doma, penězi jsem mohl pomalu topit, sem tam přehlídka, sem tam letecký den, sem tam cvičení. Vysvětlete ženské potřebu akce… Navíc už jsem stejně podepsal potřebná lejstra.
"Už jsem se rozhodl."
"A kdo ti dal právo?!" praštila mě do hrudi. "Kdo ti dal právo opustit tvou ženu a ze dne na den ji nechat," další úder, "samotnou?!" a další a další…

***

… a další. S brýlemi jsem neviděl lautr nic. Údery na pravé části hrudníku nevěstily nic dobrého.
Sundal jsem si černá skla a chvíli přizpůsoboval oči tmě. Horečka zmizela, noční vzduch příjemně chladil. Tepelně izolovaná zbroj je do chladných podmínek mnohem vhodnější, než do extrémně horkých.
Strachy jsem zkameněl. Na břiše mi seděl velký černý štír a ostrým koncem ocasu s jedovou žlázou zkoušel probodnout oděv. Neměl šanci. Uhlíková nanovlákna odolají střele z tanku, z majitele zbroje bude řešeto i tak, ale zbroj zůstane celá.
Kdybych nosil normální rukavice a ne bezprsté (s klasickými nejsem schopen pilotovat), nebál bych se predátora vzít a někam zahodit, takhle bych ale mohl přijít k úrazu. A musel bych se ho dotknout. Brrr!
K noži připoutanému k rameni jsem se neodvážil natáhnout, revolverem bych si akorát ustřelil hlavu.
Možná zvíře po pár minutách marné snahy potáhne o mršinu dál.
Asi mi četlo myšlenky, zamířilo totiž výš, ke krku a hlavě, kde kombinéza končí.
Do prdele! Štír mi zaparkoval jednou končetinou na pravé tváři a užuž zase připravoval ocas k útoku. Vtipálek uvnitř mé hlavy zpíval Nad stádem koní. Náhoda je blbec, ale v té chvíli hrála pro mě.
Periferním viděním jsem zaznamenal nemalý bodný nástroj zastrčený v botě mrtvého nepřítele-pilota. Na vyvarování se prudkým pohybům nebyl čas. Chňapl jsem po noži co nejrychleji a zaútočil vzápětí. Ostří projelo křehkým tělem pavoukovce lehčeji, než vidlička kostkou zelené želatiny, povinným doplňkem vojenské stravy. Až moc dobře.
Tři centimetry na šířku, dva a půl do hloubky, nic, co by můj regenerační systém nespravil během pěti minut, ale práh bolesti jsem nikdy neměl zrovna dvakrát vysoký a pak… udělat tracheotomii sám sobě je pěkně bizardní.
Vstal jsem. Hlava se mi točila a očima jsem viděl něco na způsob o pár stupňů do strany nahnuté kamery, jako ve snové části Noční můry v Elm Street. Skoro jsem hodil šavli, ale kdybych to udělal, přišel bych i o poslední zbytky tekutin, jež v sobě mám a protože pití vlastní moči je jedna z mnoha věcí, které srazili mé výsledky fyzického testu, musel jsem si rychle najít zdroj čehokoliv pitného. Škorpion vypadal lákavě, zvlášť, jak klepal nožičkami a směs vnitřních šťáv nasával písek. Nebylo zbytí, i když potom nutkání zvracet zesílilo.
Rozteklou energetickou tyčinku jsem schroupal spolu s velkým množstvím zrnek písku, mezi zuby vtipně křupala a už méně humorně mi rozedrala dásně do krve. Jinak samozřejmě "energetický tyčinka" v zeleném obalu s bílým nápisem TOBAPИЩ a datem spotřeby do konce roku osmdesát devět víc energie spotřebovala, než aby člověka pořádně nakopla, proto jsem se rozhodl k zoufalému kroku.
Recept na pečeného štíra, napsal Martin Mrázek: Ulovte veleštíra obrovského (jeden kus na osobu), probodněte ho armádním nožem, jenž dále poslouží místo opékací vidlice. Rozdělejte oheň a opékejte pět minut z každé strany, nebo dle chuti. Podáváme bez přílohy a začínáme konzumovat od zadečku. Ocásek s jedovou žlázou, nožičky i klepítka lze odlomit. Přejeme dobré chutnání.
Problém nastal už ve třetím bodě. Z čeho mám asi na poušti rozdělat oheň? Mám o sebe třít dva kaktusy nebo co? Nebo zkusit pochytat pár dalších dravých potvor a zapálit je?
V krabičce od zápalek zbyly asi dva kusy. Ještěže s sebou nosím svůj talisman - benzinový zapalovač s americkou vlajkou a nápisem (překvapivě anglickým): BURN! UNITED STATES OF SATAN! Jenom jsem měl strach, aby maso moc nenačuchlo smradem spálené speciální náplně.
Nakonec nebylo využití benziňáku na škodu. Tvoreček pěkně smrděl a chutnal jako ohořelá pneumatika, takže hořkost v ústech přebil paradoxně obvykle dost hnusný zápach. Jen místo přání dobrého chutnání bych uvedl přání silného žaludku a odolné trávicí soustavy, poněvadž vás asi nepřekvapí, že návraty zvracení se vrátily během vteřiny. Tentokrát bych však nejraději vyblil veškeré orgány.
Neprodleně po dojedení posledního sousta přišla písečná bouře. Posbíral jsem, co jsem unesl, nasadil si brýle a vykročil náhodným směrem. Když už nic, alespoň hvězdu to zasype fakt důkladně.

Je zajímavé, jak vám ani ukrutný mráz noční pouště nebrání ve vycházce. Tepelně izolované oblečení je povinnost, ovšem, bez pokročilého vybavení byste neměli nárok. Zvlášť za písečné bouře, to pak nemusíte být zrovna Marek Ztracený, abyste snadno sešli z cesty, zabloudili a zemřeli v řádu hodin. Hm… Ztráta směru asi není nic hrozného, pokud jste ztraceni už předtím.
"Operátor volá třináctku," zapraskalo v komunikátoru (ušní implantát umožňující spojení pouze mezi pilotem a operátorem, příručka hlásá: POUŽÍVAT VÝHRADNĚ V KRIZOVÝCH SITUACÍCH!!! Dobrá věc, pakliže často hrajete za letu šachy.).
Chvíle ticha.
A pak znovu: "Operátor volá třináctku. Třináctko, slyšíš?"
Nevím, kde se to vtipkování ve mně pořád bere. "Ne." odvětil jsem suše.
"Oukej, to mi stačí," spustil poměrně rychle přítel na drátě. "Mám tě na monitoru. Špatná zpráva je, že jsi…, nevím jakým způsobem…, každopádně, jsi v Nigeru. Druhá špatná, že tenhle anál světa zřejmě nepěstuje moc dobré zahraniční styky, nevidím žádné vyznačené civilní ani vojenské letiště, což se pojí se třetí, jak jinak, špatnou, i když trochu pozitivnější zprávou - jsi víceméně na jihu, takže to nemáš až tak daleko k hranicím s Čadem. Jestli se dokážeš dostat do N´Djameny, to je hlavní město, můžeš zkusit ukrást jejich stroj, dostat se kam potřebuješ a zbavit se ho."
"Kristova noho! Nemohl bys mluvit víc rychle? Skoro jsem to ani nepobral." Jak říkám, někdy nevím, kde se to ve mně bere.
"Promiň," dotčeně řekl operátor, "ale už podruhé ve dvou dnech kvůli tobě riskuju krk. Včera jsem naboural ústřednu BIS, dneska hlavní vysílač určený k řízení letového provozu AČSR, jenom abys nezdechnul zasypaný tunou písku!"
"Dobře, dobře, promiň," uznal jsem unáhlenou reakci, ale buďte jiní, bez jídla, vody, se štírem v žaludku a ďábelskou bolestí hlavy. "Jak daleko je to letiště?"
"Podle mých výpočtů," čili správných, "cé cé á čtyři sta kilometrů jihovýchodně."
Humor mě rázem přešel. "Čtyři sta kilometrů! Děláš si prdel, nebo máš radost z toho, že chcípám, respektive brzo chcípnu, zajebaným vedrem, od kterého ani nanovlákna nepomáhají?!"
"Abych pravdu řekl," pokračoval, "ani jedno, ani druhé."
"Bezva! Fakt kurva skvělý! Nemůžeš mi radši najít, co já vím, například soukromníka v nějaké blízké oáze?"
"A nasedl bys do papundeklové vlaštovky, již drží pohromadě akorát izolepa a dobrá vůle?"
Pravděpodobně ne.
"Nejspíš ne." Když operátor chce, dokáže si správně odpovědět na cokoli. "Ale neboj, procházka se ti neprotáhne, zrovna k tobě míří jednotka speciálního určení v Black Hawku."
"Amící?"
"Jo, skupina RANGERS, pro tebe myslím žádná výzva. Asi v CIA zachytili pád letadla a nastavili na tebe satelit."
"Rozumím, popcornová zábava." Americké satelity zvládají přímý přenos obrazu s hodně velkým zoomem a krátkou odezvou od poloviny devadesátých let. V Langley sedí osazenstvo před obrazovkou a těší se, jak mi rangeři nakopou pozadí. Budu je muset zklamat a nemůžu říct, že nerad.
"Staří dobří Američani, však víš, na dobrou reality show nedají dopustit."
"Vizuální kontakt?"
"Té mínus dvě minuty, čtyřicet dva vteřin."
"Nemůžu se dočkat."
"Rádo se stalo," podotkl operátor. "Nezapomeň, až budeš mít vrtulník, leť na jihovýchod, helikoptéra nebude mít dost paliva, soukromé tryskové letadlo obchodníka s diamanty - pravý opak, navíc bude bez sledovacího zařízení. Musím končit, spustili sledovací program a kvůli tobě sedět nepůjdu."
"Taky tě mám nadevše rád. Tak se drž."
"Jo, ty taky. Hodně štěstí. Konec."
"Operátore?" vyhrkl jsem.
"Jo?"
Najednou nebylo, co smysluplného říci. "Díky."
Ukončil hovor.
Protáhl jsem se, chrupavky zapraskaly. Profoukl jsem hlaveň revolveru, do prázdné komory zasunul nový náboj, roztočil bubínek a trhnutím rukou do strany ho zacvakl ve stylu Steva McQueena na divokém západě. Škoda nepřítomnosti dalších šesti statečných, takhle si zábavu užiju jenom já.

Jsou chvíle, kdy děkuju nebesům, že můj operátor je takový, jaký je. A jsou chvíle, kdy bych ho zavraždil, až by si to do smrti pamatoval.
Jednotka zvláštního určení vskutku dorazila, ale rozhodně ne ve složení deseti rangerů. Asi zaparkovali někde u hranic, nebo šli na oběd, nebo jenom dostali rozkaz změnit kurs. Místo nich, tedy místo jednoho přepravního vrtulníku typu SIKORSKY UH-60 BLACK HAWK přiletěli tři a poněvadž měly po stranách nosiče neřízených, přesto účinných raket vzduch-země, z každého vypadla čtyři lana a po nich se spustily necelé tři tucty postav v neoznačených uniformách, soudím, CIA vysvětlilo prezidentovi, koho pozorují na obrazovkách a došli k názoru, že nejlepší způsob, jak zabít ploužícího se Čechoslováka v poušti je poslat na něj tři čety BLACK OPS a stejný počet, jak říkají "fully-armed choppers", neboli po našem: tři zkušeně těžkotonážní helikoptéry.
V CENTRAL INTELLIGENCE AGENCY mají špatné informace. Kdyby tušili, kdo je tenhle Saharou se ploužící Čechoslovák doopravdy, poslali by efšestnáctku a zkropili mě napalmem. Nebo lépe, přehřátým plazmatem. Ale nemají, a byť jsou BLACK OPS trochu tvrdší, než RANGERS, pořád nejsou tvrdí dost.

Vojáci se seskupili a pod dohledem svých asi velitelů (přísné utajení nepovoluje hodnosti) se vydali prohledávat oblast. Černí jestřábi je kryli z oblohy. Andělé strážní andělů smrti. Na druhou stranu, ozbrojené složky CIA jsou více než andělé démoni - banda opilců a feťáků, jimž vláda USA vystavila úmrtní listy (Bůh žehnej Americe!) a protože oficiálně nežijí a vlastně nikdy nikde nebyli, samozřejmě v uvozovkách, mohou si dovolit prakticky cokoliv. Ztracené duše, které neumějí normálně žít a adrenalin v krvi jim po chvíli nezvedne ani likvidace drogových kartelů v Kolumbii a proto musí za těžké dolary brát práce typu svržení režimu v nejmenovaných jihoamerických či afrických státech, eliminace klíčových osob (ať už jsou důležité pro cokoli) nebo operace po státech třetího světa - kulka vás může zasáhnout doslova kdekoliv, kdykoliv a odkudkoliv. Chvíli dokonce operovaly i v Československu, zarazily jim to oční a hlasové identifikátory, nicméně nějakou zanedbatelnou škodu nadělat stihly, což z nich dělá ztracené duše vhodné k odstřelu.
Zhruba po deseti minutách neúspěšného rozhlížení nově příchozí dostali pohov, nemnoho z nich vytáhlo cigarety.
Black Hawky se jali pročesávat oblast. Ležel jsem na vzdálené duně, pozoroval je dalekohledem s implementovaným noktovizorem. Měl bych využít momentu překvapení? Kolik kulek vlastně zbroj z uhlíkových nanovláken zastaví? A nezlámou mi všechny kosti v těle? Asi ano…
Zahnal jsem negativní myšlenky, takhle přemýšlet, brzo se zblázním. Překvapení by mohlo být rozhodující. Zbroj vydrží kulek dost. Kosti ne. A když ano, pravděpodobně umřu na vnitřní zranění. Muh… Jo, mohl jsem zůstat ležet, nechat se najít velkými světelnými kužely vrtulníků a následně díky vzájemné nespolupráci trefit raketou. Takhle mám aspoň jistotu, že mě exploze nerozstříkne na krvavý cákanec, jenž by akorát tak obarvil pár zrnek písku a pak se vsákl.
Trn z paty mi vytrhnula osoba, oddělivší se od skupiny. Do vlastních střílet nebudou. Doufám.

"Fuck!" vyhrkl ozbrojenec s výrazem "já to tady vedu, negře!" ve tváři, jakmile jsem ho chytil do kravaty. Byl to bezmála dvoumetrový černoch, v rukou držel pěchotní kulomet M-60 s krabicovým zásobníkem na dvě stě nábojů, přídavnými reflexními mířidly, laserovým pomocníkem zaměřování a baterkou přilepenou kobercovou páskou k hlavni.
Kapky moči zaduněly o špičky kožených bot jako déšť o okenní tabulku skla (asi velitele jsem vychytal ve chvíli, kdy už nemohl vydržet volání divočiny). Zápach čpavku byl hnusný.
"Nemáš cigáro?" zeptal jsem se slušně plynulou angličtinou a zajatce prošacoval. V náprsní kapse jsem našel balení velbloudů. Zamával jsem mu s ním před očima: "Vidíš to? Odteď patří družstvu!" Jednu camelku jsem zrovna vytáhl, část s filtrem stiskl mezi rty a balíček nacpal do kapsy u kalhot.
"Co oheň?" Benzinový zapalovač je spíš hezká frajeřinka, cigaretu s ním zapálíte, ale její chuť je odporná. "Heuréka!" skoro jsem vykřikl a připálil si právě nalezeným zapalovačem plynovým.
"Nemáš kam utýct, sviňáku." Vypadlo z černocha. Poprvé otevře pusu a hned by zasloužil pohlavek.
"Matka tě nenaučila, jak mluvit s lidmi, co mají tvůj život v hrsti?"
"Ne, jsem sirotek," odsekl a překvapil mě vysmeknutím a hbitou otočkou na patě. Vzdálenost mezi námi byla moc malá, aby mohl zamířit dlouhou zbraní, proto ji pustil na zem, aby ho netížila a zaujal bojový postoj.
Svobodník Bauer, alias Elektrický Franta, který se mnou byl v oddílu ve výcvikovém kampu, se vytahoval dlouholetou prací pro agenturu a znalostmi zámořských technik boje muže proti muži. Dávali jsme si ho k snídani. Tady pan speciální jednotka bude spíš pozdní večeře. Vtip je v tom, uplatňovat nekonvenční metody.
"Tak se ukaž, kovboji," ušklíbl se a provedl útok známý jako pravý hák. Naklonil jsem se trochu dozadu, uhnul a nabral ho kolenem do odhalených genitálií, jež ve spěchu nestihl schovat zpět do kalhot. Předklonil se v bolestném gestu. Následoval stejný útok, akorát do čela. Zdánlivě nebezpečná dvoumetrová hromada svalů udělala poloviční salto vzad, těžce dopadla a schoulila se do prenatální polohy. Rukama vraženýma v rozkroku zjevně masíroval rozdrcená varlata.
Zvedl jsem emšedesátku, zapnul laserový ukazatel a najel jím přívrženci výzvědné služby Spojených států amerických na čelo. Na chvíli jsem zalitoval, že není možné na kulomet namontovat tlumič výstřelů, protože by neustál ani tři rány a rozletěl se do všech světových stran. Ty elektronické, patentované nějakým Kulhánkem, jsou bohužel pořád pouze ve stádiu raných prototypů… a i kdyby byly v sériové výrobě, amíci by byli poslední, kdo by jimi disponoval. Zřejmě budu muset pro kapitána bezkuláka najít jiné využití.

Zvláštní situace, řekl by náhodný pozorovatel. Vůdce týmu BLACK OPS, pomalu kráčející, ruce za hlavou, ke třiceti svěřencům, úplně nahý, s vymoštovanými varlaty a slzami v očích, to se skutečně hnedka nevidí. Přičtěte červenou tečku obkreslující mu na lopatkách kolečka a emšedesátku, jíž nyní vládne opodál ležící nepřítel.
Speciální jednotky neměly slov. Fňukající obr skrz bolest mluvit nemohl. Čekalo se na první výstřel. Nerad bych se nechal předběhnout.
Stisknutí spouště bylo snazší, než jsem u kolometu velikosti M-60 čekal. Její bývalý majitel ji udržoval v perfektním stavu a díky důkladnému promazání před misí šlapala jako hodiny i v nepříznivých písečných podmínkách.
Vypálil jsem krátkou dávku. Přesně šla jen první střela, druhá a třetí, kvůli zpětnému rázu a nadhozu zbraně o úroveň výš. Poslední, co z hlavně za doprovodu mohutného světelného efektu vylétla, byla pro lepší orientaci střelce nasvícená, ostatně jako každá další, no, třetí v pořadí.
Ve výsledku opustil původního majitele nejen kulomet, ale i obě plíce, srdce, nezanedbatelná část páteře, hrudní koš, včetně všeho od krku nahoru.
Velitel popoletěl směrem ke svým druhům, člověka stojícího naproti popravily kulky podobným způsobem, přičemž ho ještě prošpikovaly úlomky kostí a ohodila směs krve, tělních tekutin a šedé kůry mozkové tajného důstojníka.
Vyndal jsem zásobník a přečetl nápis na jeho pravé straně. ARMOR-PIERCING AMMUNITION. Průrazná munice - prostřelí klidně i tři chlapy v neprůstřelných vestách za sebou. Paráda! Vrazil jsem zásobník zpátky, natáhl nábojový pás, nabil a odjistil. To už se oponenti pomalu vzpamatovávali a spustili palbu do tmy před sebou. Na rozdíl od nich jsem neměl zapnutou baterku a byl jsem pro lidské oko v černé kombinéze neviditelný.
Helikoptéry, na povel zúčastněných, udělaly otočky a světlomety začaly prohledávat prostor, z něhož hrozilo nebezpečí. Zbývalo jen pár vteřin, než mě najdou a já z nich hodlal vytěžit co nejvíc.
Chytil jsem emšedesátku volnou rukou shora a vleže na ni přenesl váhu. Sám mám necelých sto kilogramů, plus zbroj navrch. S tím jste schopni téměř vynulovat nadhazování hlavně. Další stisknutí spouště znamenalo pěkný rachot.
Spíš než bych ji stisknul, jsem ji drtil a bez kopání stačilo kulomet pouze správně směrovat.
Těla nepřátel byla trhána na krvavé chuchvalce masa a kůže. Obalené pískem budily dojem, že někdo kolem rozházel vážně spoustu vídeňských řízků.
Byť se BLACK OPS snažili střílet přibližně směrem, odkud létaly noc prozařující projektily, jen dvě se mi zavrtaly do ramene, nic moc bolest, zbytek vesele hvízdal nade mnou a vedle mě.
Nedaleko zmizel kaktus v malé explozi. Uživatel granátometu zmizel neprodleně poté, zůstaly po něm snad jen vysoké boty, o třetinu zkrácené.
Vrtulníky vyhodnotily hrozbu a zaměřily střelce pomocí termovizí až po zredukování počtu nepřátelských sil na slabých dvanáct kusů. Že místo jedné rakety vystřelí dvě, z každého stroje, jsem nepředpokládal.
Moc dobrou mušku neměli, ale vzduchem jsem se proletěl i tak. Tlaková vlna mi vyrazila dech a zalehlo mně v uších. Nebýt bojové kombinézy, asi bych měl dýchací orgány změněné v kaši s kousky masa. Dopad na hromadu balvanů byl poněkud drtivý.


3/3 >>>


Implozní hvězda 1/3

30. března 2011 v 11:43 | Raziel_cz
První hvězda spadla devětadvacátého srpna a netřeba dodávat, nadělala pořádnou paseku. Tedy spadla, možná by bylo lepší říct: První hvězdu jsem svrhnul devětadvacátého srpna. První implozní bombu typu STAR, s přezdívkou Dobrák, jsem svrhnul devětadvacátého srpna. A koneckonců, nenadělala ani tak pořádnou paseku, jako spíš pořádný kráter.
Z oblasti už bylo moje letadlo sice dávno pryč, ale na monitoru jsem sledoval bleděmodrou explozi (vypadá trochu jako polární záře), na chvíli vypadlo maskování stroje, čili ho mohl kdokoliv zachytit na radaru a poslat za ním pár stíhaček, aby s nepřítelem ohrožujícím (devastujícím) jejich stát zatočily. Naštěstí měly zrovna letecké složky Spojených států amerických o zábavu postaráno. Ale kde jsem to byl? Exploze. S pokrytím oblasti o rozloze tři sta čtverečních kilometrů Dobrák překonal i ruskou atomovku, již západní státy pojmenovaly Car.
Zrušila "pouhých" dvě stě osmdesát kilometrů čtverečných. Samozřejmě můžete namítnout, že radiace by zabila mnohem víc lidí a máte pravdu, jen uvažte, na tom území by v budoucnu i někdo chtěl bydlet a stavějte panelák pro civilní obyvatelstvo, když i v protiatomovém obleku v zamořené zóně vydržíte se štěstím necelých sedm minut a poté vykrvácíte ze všech tělesných otvorů… ještě padesát let po výbuchu. Oproti ní, hvězda doslova nacucne sama do sebe celou oblast.
Nezbude nic. Ani domy, ani zvířátka, ani tráva, ale na druhou stranu ani zuhelnatělé mrtvoly nebo bordel z trosek (což je pozitivní). Prostě nic, kromě setsakramentsky velké díry, nicméně lepší díra, než změna klimatu v důsledku X megatun. A co je nejlepší? BIS zapracovalo na utajení technologie opravdu dobře. Pravděpodobně byste nenašli člověka, který zná alespoň číslo klíče, jímž konstruktéři utahovali šrouby. Šeptá se něco o využívání černých děr. Docela bych tomu i věřil.
"Hej!" vytrhlo mě ze zamyšlení klepání na sklo kokpitu letounu. "Chrápeš tam nebo co?" zakřičel zvenku hlavní údržbář Neff. Je mu kolem šedesátky, ale je aktivnější než polovina o třicet let mladších lidí, co znám. Občas s ním a dvěma kuchaři hrajeme v zadu v kuchyni mariáš. Hazard máme přísně zakázaný, ale pan praporčík Dušek je shovívavý… a sem tam se k nám připojí.
"V pohodě," zvedl jsem ruku ve známém gestu s palcem nahoru.
"Fajn," odpověděl Neff a šel pomalu odjistit podvozek.
"Operátore?" rozhlédl jsem se po kabině své nové bédvojky, odlehčené, aby mohla nést vůbec největší zatím vyrobenou hvězdu, speciálně upravené pro jednoho pilota.
"Jawohl?" pronesl s přehnaným zájmem a přehnaným německým přízvukem velitele koncentračního tábora operátor, má pravá ruka při navigaci.
"Kolik času zbývá do odletu?"
"Sluneční hodiny jsem si zapoměl doma, ale dle napětí v generálmajorově tváři soudím přesně tři minuty a dvacet osm sekund."
"Díky." Připoutal jsem se, zašmátral v kapse na vnitřní straně vesty a vytáhnul zmačkaný balíček PETER. Bohužel už mi zbyla jen poslední zápalka, a jak na to koukám, i poslední cigareta.
Škrknul jsem zápalkou o palubní desku, kabinu prosmrděla štiplavá síra, plamen tancoval na konci dřívka. Přiblížil jsem ho k ústům a cigáro připálil. Během letu budu mít k obličeji připevněnou dýchací masku, trocha kouře v přední části bombardéru mi neuškodí.
Třetí svržení bylo takříkajíc na spadnutí.

Třetí… Po Dobrákovi následoval Kat, tentokrát potřeboval, když už západ věděl, s kým si nemá zahrávat, dostat zavyučenou pro změnu východ a protože je větší, napadlo někoho z ministerstva vyrobit větší bombu. Tu mohlo nést jen větší letadlo a já se měsíc sžíval s MIRAGEM 2000 N, děkuji pěkně.
Po Moskvě nezbylo ani památky a hádejte co? Toho samého člověka na ministerstvu napadlo, že bychom mohli eventuelně, čistě pro případ, sestrojit úplně novou verzi zbraně. Jak jinak, uděláme pilotovi radost a k Vánocům mu nadělíme nový bombardér, B-2 SPIRIT, aby ho mohl opět pár týdnů zalétávat, děkuji znovu.
Každopádně, abych pravdu řekl, nápad se svržením třetí hvězdy, Spasitelem, se mi vůbec nelíbí. Vcucnutí všeho v okruhu pětiset kilometrů a jeho následné vyplivnutí na opačné straně vesmíru a to ještě kdoví jestli, se i mně jeví trochu přehnaně. A to je co říct, přeci jen jsem už nějaký ten pátek největší masový vrah v lidské historii. Schválně, ponořte se do sebe a popravdě odpovězte, kdo z vás dokázal během dvou vteřin zabít, dejme tomu patnáct milionů nevinných obyvatel? Nikdo? Já to tušil.
Špaček mi popálil prsty, reflexivně jsem ho pustil na podlahu. Zadupl jsem ho a začal zahřívat dva proudové motory s případným spalováním, technické osazenstvo zatím opustilo dráhu. Operátor mi do sluchátek pustil THE FINAL COUNTDOWN. Miluje tu píseň a asi mu připadá strašně fajn, otravovat mě s ní vždycky při startu. Osobně dávám přednost klasice, třeba Beethovenovi.
Na hlavním monitoru se objevil bílý nápis, operátor mi ho pro jistotu přečetl: "Povolení ke startu uděleno." Odbrzdil jsem, nastavil maximální rychlost (pro normální start bédvojky je i letadlovka moc malá) a letoun v důsledku malého přetížení zavibroval. Z trysek v zadu vyšlehly dlouhé plameny, proud horkého vzduchu se lámal o vztyčenou železobetonovou barikádu.
Nasadil jsem si dýchací masku, plíce mi naplnil vzduch, pro lepší náladu obohacený o větší množství kyslíku. Následovala helma - skrz zdánlivě černočerné hledí jde úplně normálně vidět, s tím rozdílem, že se v něm promítají údaje o rychlosti, výšce, vzdálenosti k cíli a později navíc přibude pomocný systém zaměřování místa, kam má hvězda dopadnout. Počítač automaticky vypočítá a nasimuluje, kdy bude nejvhodnější okamžik pumu svrhnout.
Zkusil jsem funkčnost letek. V pořádku. Bédvojka se dala do mírného zrychlujícího se pohybu. V půlce dráhy už musela jet více než sto kilometrů v hodině. V porovnání s nadzvukovou rychlostí, které má dosáhnout to zní směšně. Od pevného povrchu se pak stroj odtrhne, až když ho něco jako lyžařská rampa vyhodí do vzduchu. Jak se blížila, klidně se přiznám, měl jsem čím dál větší strach, abych neskončil ve vodě. Tedy, ne strach z pádlování či potopení ke dnu, ale z utopení inteligentního armádního bombardéru B2 SPIRIT s umělou inteligencí a radarovou rušičkou, speciálně upraveného pro jednoho pilota, vybaveného nejnovější generací implozní bomby STAR. Vývoj obou věcí stál nekřesťanské, neislámské a nebuddhistické biliony československých korun a já bych je opravdu nerad do konce života odpracovával drhnutím záchodů pro ne-důstojníky kartáčkem na zuby, dokud by se v nich vojínům neleskly prdele.
Naštěstí jsem vzletěl bez problému.

"Operátore?" rozhodl jsem se položit otázku. "Mohl bych už vědět, jakou část světa z atlasu vymažeme dnes?"
"Tvůj zaměřovací systém ukazuje bod blízko Guinejského zálivu, mohlo by to být Togo, možná Pobřeží Slonoviny, Sierra Leone, nejsi dost blízko, abych mohl zjistit víc," řekl klidně operátor.
"Počkej, mám útočit na Pobřeží Slonoviny? Washington chápu - Bílý dům, Pentagon, ok. Moskva, obnova Washingtonu, akorát v Rusku, ale proč Afrika? Copak neválčí dostatečně mezi sebou navzájem? Stihli zformovat jednotnou armádu a vytáhnout na Evropu? Na celém kontinentu může být nejlepší zbraní možná tak džíp s kulometem na korbě a to navíc v Jihoafrické republice, na dvorku nějakého bohatého bělocha. Nerozumím tomu."
"Jsi bojový pilot, v podstatě voják," spustil operátor, "nemusíš rozkazům rozumět, za to nejsi placený."
"Jo, jasně," dělal jsem, jakože mi to je jedno. "Ale… O nic nejde, jen další svržená bomba, proč ji ale neshodíme na Německo, nebo Británii, proč jí mrhat na Afriku?"
"Víš co? Zkusil jsem vytáhnout něco z intranetu. V plánu na dnešek je napsaný testovací let, jinak nic. Spokojenost?"
"Nekecej!" zvýšil jsem hlas. "Nemůžou napsat prostě testovací let. Co by testovali? Mě? S mými výsledky a počtem startů?"
"Jen klid, víš toho tolik, co já." Přestože se operátor snažil klid opravdu zachovat, jistá nervozita z jeho projevu cítit byla.
"Dobře," zkusil jsem to na něj jinak. "Nemohl bys zopakovat tu eskapádu, co jsi předvedl před půl rokem?" Snažil jsem se tenkrát zjistit, jaký bude můj nový letoun a operátor ochotně naboural centrální počítač BIS. Nemyslím, že potom neměl problémy.
"Vůbec nevím, o čem to mluvíš." odsekl.
"V tom případě ti určitě nebude vadit, když veškeré své materiály - ano, přesně ty - odešlu do agentury a samo sebou nezapomenu přidat přepis naší radiové debaty. Koneckonců. Ty na ní přece nejsi."
"Snažíš se mě vydírat?!" křikl.
Nechal jsem ho chvíli podusit ve vlastní šťávě a poté konečně odpověděl: "Eh… Dej mi chvilku na rozmyšlenou," odmlčel jsem se. "Jo, přesně o to se snažím."
"Už ti někdo řekl, že by ses měl jít léčit?"
"Mám to brát jako souhlas?"
"Jsi retardovaný."
"Takže ano?"

Vysílačka byla asi pět minut úplně mrtvá. Počítač oznámil opuštění španělského vzdušného prostoru a vlet do marockého. Žádný rozdíl jsem nezaznamenal. Obloha stejně jasná jako nad Evropou. Mraky jsou asi na dovolené. K radarovému krytí je díkybohu nepotřebuju.
Radiový přijímač zapraskal, operátorovo zblednutí v obličeji bylo takřka hmatatelné ve vzduchu. "Tohle nechceš slyšet," řekl.
"Raději mě nenapínej." Překvapení jsem nikdy neměl rád a už vůbec ne, pakliže se týkala implozních pum.
"Můžu číst?" položil hodně blbou otázku.
"Spusť," udržel jsem klid.
"Dobře," začal. "Testovací let za účelem zjištění účinků experimentální implozní bomby STAR verze 3.0.0., kódové označení Spasitel, v podmínkách západní Afriky.
Odhadované pole působnosti: pětkrát deset na třetí, metrů krychlových. (To znamená všemi směry.)
Použitý stroj: Upravený bombardér B-2 SPIRIT disponující STEALTH technologií.
Pilot: Martin Mrázek (Speciální výcvik pod dohledem AČSR, BIS… bla,bla,bla.)"
To nebylo nic, co bych buď nevěděl, nebo si nedokázal snadno domyslet. Slovo experimentální mě, pravda, trochu zaskočilo, ale na druhou stranu, hvězdu třetí generace shazuju poprvé a svým způsobem musely být i obě předcházející nevyzkoušené v reálných podmínkách a tedy experimentální.
"Co je na tom proboha tak hrozného?" pobaveně jsem se dotázal operátora. Odpověď moc zábavná nebyla.
"Ještě jsem neskončil, poslouchej: Podle simulace existuje více než sedmdesátiprocentní pravděpodobnost ztráty pilota Martina Mrázka i letounu B-2 SPIRIT. Implozní bomba STAR verze 3.0.0. vykazuje silné známky nestability, v případě nejhoršího scénáře očekávejme absolutní zničení neurčitého počtu států západní Afriky až celého kontinentu."
V ústech a krku mi vyschlo, po zádech přejel mráz a v konečcích prstů pobíhali mravenci. Počítač oznámil vstup za hranice Alžírska.
Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na Lauru. Už je to doba, co jsme se viděli naposledy… Sakra a to prý člověk na své blízké myslí, až když zubatá stojí vedle jeho smrtelného lože.
"Obracím to," poloapaticky jsem řekl do mikrofonu komunikátoru.
"Nedoporučuji," ozval se operátor. "Hele: Nad operací povedou dozor dva zkušení letci (Jména utajena.), vybaveni stíhacími letouny JAS-39 GRIPEN s šesti teplem naváděnými střelami vzduch-vzduch."
Chtělo se mi zvracet. Jediné, co jsem ze sebe dokázal dostat, bylo: "Kurva!", pak jsem možná upadl do mdlob. Nejsem si úplně jistý.

***

Laura ležela napůl odkrytá v posteli. Její dokonalá ňadra chtěla utéct, každé na jinou stranu. Lehce zvlněné zrzavé vlasy rozházené po polštáři. Vypadala zatraceně sexy. Skoro jsem měl touhu ji probudit a zopakovat si činnost vykonanou pět hodin nazpět. Ve čtyři ráno by mi ale spíš ukousla hlavu ve stylu kudlanky nábožné, akorát před sexem a bez modlení.

2/3 >>>



Až spadne hvězda poslední

30. března 2011 v 11:38 | Madeleine
Až spadne hvězda poslední,
Já budu sobě lhát,
Čekat v noci až se rozední
A k srdci promlouvat.
Až spadne hvězda zářivá,
Ta pro znamení v čase,
Necítíš, co vnímám teď já,
Tu samotu ve svém hlase.

Připadám si jako lhář.
Proč přišel jsi dnes ke mně,
Zbořil mou tvrdou tvář,
Svým smíchem, samozřejmě.
Nedokážu v tobě číst,
Jak já to dělám často ráda,
Vím, v člověku každý list,
Kdy řvát, kdy podrbat záda.

S tebou jsem beze slov,
I když mluvit k tobě musím,
Chystají si na tebe lov
A já se sama sobě hnusím.
Jako kočky zatínají drápky,
Kéž úsměv by se zkřivit chtěl,
Kdyby uměli číst mezi řádky,
Vždyť tys na lásku zanevřel.

My, černé díry ve vesmíru,
Já zkažená svojí ctností,
Ty v sobě nosíš svatou víru,
Klamní do morku kostí.
My, povídačky z dávných dnů
S princi v zlatém brnění,
Hlavou plnou uměleckých snů
Člověk tu dobu nezmění.

Držíš mě při chabém životě,
tak necítím strach z nebezpečí
A jednou řeknu: miluji tě,
Ze přímosti a jen tak mezi řečí.
A všechno tohle skončí,
Ach, ti muži vírou v srdci ťatí,
Svět můj se kolem nich točí,
Pak zůstanu sama v dešti státi.




Poslední vzdech

30. března 2011 v 11:35 | Le fille Ash
Až spadne poslední hvězda z nebe,
zazvoní o zem.
Zasyčí.
Pak zhasne a po ní zůstane jen…
Nic.

Až zafouká poslední vítr,
až naposledy zahraje ve větvích,
odvane to nic do neznáma.
Tak lehce a tiše, jako lehounké chmýří.
Nastane chvíle klidu, chvíle zapomnění.
Jen do té doby však, než nové světlo,
nová jasná hvězda,
na nebeské báni se zrodí.

A až spadne tahle poslední,
ta, co zrodila se ze tmy,
nic tím neskončí.
Nic nezačne.

Vše bude stejné,
jen tiché a klidné.
Krásné a nehybné.
Avšak i přesto stálé.


Nočná obloha

30. března 2011 v 11:33 | Lastovička
Markus zalapal po dychu. Veselo a nespútane sa rozosmiala. Možno by jej nato aj niečo povedal, ale v tej chvíli mohol iba zízať cez sklo. Rovnaké pocity, ktoré prežíval on mali aj všetci ostatní, po otvorení paluby. Nezmohli sa na slovo. Nevnímali ustavičné a zvyčajné otravné zvuky moderných prístrojov, ktoré ich obklopovali. Dokonca aj podlaha, na ktorej stáli a on ju obdivoval už od nastúpenia ho prestala zaujímať. Nedokázal sa nabažiť toho neskutočného výhľadu a vedel, že by tu takto mohol stáť hodiny aj dni. Bolo to neskutočné. Planéta, na ktorej dovtedy žil sa mu odhalila úplne iným spôsobom, ktorý doteraz nepoznal. Akoby sa pred ním plachá vyzliekla a ukázala, čo v sebe naozaj skrýva. Toľko ľudí ju môže uvidieť nahú, ale nie všetci sa na ňu správne prizerajú. Modrá žiara, ktorá ho obklopuje zo všetkých smerov ho ako prvá donúti zavrieť oči. Spod viečok sa mu vyrinulo zopár sĺz, ale samozrejme, iba od ostrého svetla. Sarah sa znova rozosmiala.
"Aj ja som prvýkrát plakala." usmiala sa na neho, ale on ju nevnímal. Teraz mal oči iba pre jednu. Pre Zem. Vzdušný opar sa na nad ňou vznášal akoby pochádzal z iného sveta - a hýbal sa. Akoby žil svoj vlastný život nezávisle od Zeme, ktorú celú odieval do mihavého závoju. Prekonal svoj neskutočný strach z výšok, ktorý pociťoval odkedy sem nastúpil a nalepil sa čo najbližšie k sklu. Sarah sa k nemu priblížila.
Keď jeho oči upútalo Slnko, rozmýšľal, či niekedy bude chcieť odtiaľto odísť. Slnko, ktoré ho toľkokrát oslepovalo sa mu teraz predviedlo v plnej kráse vďaka zatieneným špeciálnym oknám tejto výskumnej lode. Bolo dominantné a na celej tej scenérii to bol rozhodne kráľ. Vládca oblohy. Zízal na milióny roztrúsených hviezd, ktoré k celému výjavu pôsobili ako ušľachtilé doplnky. Každá hviezda mala svoj názov, vlastnú polohu, niektoré aj mýty. Svoj domov ."No tak povedz niečo, lebo sa o teba začnem báť." povedala naoko vystrašene a chytila ho za ruku. Prijal ju a pevne ju stisol ľadovými rukami.
"Milujem ťa." šepol nečujne, ale ani na ňu nepozrel. Sarah zostala prekvapene stáť. Už asi päť celých mesiacov od neho očakáva, že jej to povie, ale stále sa k tomu nevedel dokopať. Podozrievala ho, že ju už dávno zabudol ľúbiť a zostával s ňou, len aby mohol ísť ako člen posádky na tento galaktický výlet. Nevedela z čoho, ale odrazu sa rozplakala. Možno na ňu celkovo nejako vplývala atmosféra tohto miesta aj dojatie z jeho slov. Otočil sa k nej a prvýkrát od svojho narodenia si uvedomil, aký je život bezvýznamný. I keď je uznávaným vedcom, v porovnaní s celou Zemou a svetom, ktorý ho obklopoval sa cítil ako nič. Zotrel Sarah slzy z líc ľadovými prstami a objal ju. "Prepáč, že som bol v poslednom čase taký." Sarah mala pravdu.
On ju zabudol milovať, ale toto mu pomohlo rozpamätať sa na svoje dávne city.




Hvězda s chladnýma, modrýma očima 2/2

30. března 2011 v 11:31 | Rinka
Gerard seděl na sněhu, opíral se o chaloupku a hladil psa, který ulehl vedle něho. Pozoroval děvče s kulatými rysy. Zaujaly ho její bujné, černé vlasy, které tak kontrastovaly se zářivou bělostí sněhu.
"Tak co, bratře?" promluvil ke zvířeti. "Má takové milé a zářivé oči. A ty červené, kulaťoučké tváře! Vyzařuje z ní takové teplo... Nebude jí škoda, bratře? Možná by stálo za to ji zachránit, nemyslíš?"
Pes zavrčel tak hrozivě, až to Gerarda přimělo odtrhnout pohled od Lisy a zadívat se do modrých očí zvířete. Planuly prudce jako dvě žárovičky. "Ano, brácho, máš pravdu. Není dobré se vměšovat do záležitostí lidí. Jen mě mrzí, že Lesní loupežníci musí přijít tenhle rok zrovna sem. Ale má to jednu výhodu - naše strana bude moci po dlouhé době nespoutaně a bez výčitek zabíjet. Někteří už to vážně potřebují, je čím dál těžší je zvládnout, bratře…"
Pes slastně zavřel oči a položil si hlavu na Gerardovo koleno.

Lisa ležela zachumlaná v kožešinách a tupě zírala na tvrdé plátno nad ní. Už nespala v hostinci jako první den. Rodiče postavili pevný stan, kde teď přebývali, protože si hostinec nemohli dovolit.
Mladá dívka se otřásla zimou a přihodila na sebe ještě jednu kožešinu. Snila o teplé chaloupce, která na ně čekala doma. A o teplejší, přívětivější krajině. Uvažovala, jestli by nebylo výhodnější si jít lehnout do vozu, kde by přeci jen mohlo být větší teplo.
Dlouho koukala do prázdna a nemohla usnout. Byla neklidná a měla nepříjemný pocit z čehosi neznámého, zlého. Poslouchala hlasy matky a otce, kteří ještě seděli venku u ohně, a až po dlouhé době se jí podařilo usnout. Upadla do zlověstného spánku...

Na spící Horské město se snesla noc a temnota pokryla každý kousíček země. Ale zářivě bílý sníh s černotou hrdě bojoval a z jejich společných sil vzniklo tmavé šero.
Tichým krajem se neozývalo nic než tiché křupání sněhu pod desítkami těžkých bot blížících se k městu. Občasné syknutí muže a zafrkání koně - to bylo vše. Nikdo z obyvatelů města ten tichoučký hluk nezaslechl ani ve svých snech, natož ve skutečnosti.
Muž na koni mávl rukou a početná skupina děsivě vyhlížejících mužů se zastavila. Stáli tam jako pumy, svaly napjaté, těšíce se na své oběti.
Jejich velitel měl hustý černý vous, snědou pleť a černé zlé oči. Byl oděn do vlčích kožešin, přestože v tomto kraji byli vlci uznáváni za ušlechtilá vzácná zvířata.
Přiložil dva prsty ke svým popraskaným plným rtům a dlouze, pronikavě hvízdl. Po tomto signálu se natěšení Lesní loupežníci dali do řevu a lidem z Horského města, především obchodníkům, nastaly kruté chvilky.

Lisu vytrhla ze spánku ohlušující směsice řevu. Vyděšené vřískání žen, chraplavé výkřiky mužů a bojové pokřiky - všechno to se mísilo ve zvuk, který trhal uši a jako mrazivý děs se Lise vléval do každičké kapky krve, která jí kolovala v žilách.
V mžiku byla na nohou, neohrabaně se vymotala z kožešin, oči vytřeštěné strachem. Hluk se ozýval blízko, všude kolem ní. Stan byl prázdný.
Bez přemýšlení odhrnula plátno a vylezla ze stanu, aby zjistila, co se děje. Jakmile se však ocitla venku, svalilo ji něco těžkého a měkkého k zemi dřív, než stihla cokoli spatřit.
Zjistila, že na ní leží paní Vincencová. Poznala její zavalitou postavu a dlouhé šedé vlasy.
Pokusila se ji odstrčit, ale nešlo to. Na rukách jí zůstávalo něco mazlavého a vlhkého. "Paní Vincencová, proberte se!" pokusila se ji povzbudit Lisa.
Ale potom nahmatala cosi dlouhého a dřevěného, co staré paní trčelo z hrudi. Když si přiznala i pach krve, kterou měla rozmazanou na rukách, začala pronikavě ječet.
Křičela jako smyslů zbavená až do té doby, než jí ucpaly pusu zvratky a ona se musela předklonit a vykašlat je.
Někdo ji silně chytil za zápěstí a táhl pryč.
Lisa plakala a celá vyděšená se vzpouzela a křičela.
"Buď zticha a pojď!" zařval na ni zoufale hlas jejího únosce. Když ji Lisa poznala, vrhla se své matce kolem krku a pořád dokola bez dechu opakovala jméno paní Vincencové.
Matka vzala její uplakaný obličej do dlaní. "Já vím, já vím," chlácholila ji třesoucím se hlasem. "Ale teď mě musíš poslouchat." Byly schované za stanem. "Otce chytili, musíme utéct do lesa, rozumíš? Tak přestaň křičet, seber se a utíkej, kruci! Půjdeme do lesa, tam se schováme…" v tom někdo z druhé strany strhl stan a ten začal hořet.
"UTÍKEJ!" zařvala neslyšně Lisina matka, než ji odporný chlap se zarostlým obličejem chytila za vlasy a strhl k zemi.
Lisa se otočila a pelášila pryč, co jí nohy stačily. Loupežník si jí nevšiml, protože měl plné ruce práce s ženou, která se s ním začala zuřivě prát.

Lisa doběhla ke konci města, kam se ještě Lesní loupežníci nedostali. Přistoupila k prvním dveřím a začala na ně zuřivě bušit. "Pusťte mě dovnitř! Prosím!"
Ale dveře se neotevíraly.
Z okna se na ni díval Lucas, tvář pobledlou strachy. Když si všiml, že se na něj Lisa dívá, rychle za sebou zatáhl závěs.
"Srabe! Zrádče!" křičela. Věděla, že jí tu nikdo nepomůže a tak běžela pryč. Do lesa.

Gerard byl ve stáji u svého statného, krásného bělouše a klidně naslouchal vzdálenému hluku, který k němu doléhal z dálky od města.
Utáhl podbřišník od sedla a poplácal koně po krku.
Pohled mu spočinul na mrtvém, nehybném těle šedého psa, které leželo rozvalené na slámě. Nejevil sebemenší zájem o tělo, protože jemu záleželo pouze na duši. A Gerard věděl, že ta duše, duše jeho bratra, je v tuhle chvíli pryč.
Vzal bělouše za uzdečku a vyvedl ho před chaloupku.
Tam však na něho čekalo monstrum. Stvoření podobné démonovi.
Duše šedého psa.
"Co tu děláš, bratře? Proč nejsi s ostatními?" zeptal se ho překvapeně Gerard.
"Jdu pro povolení. Povolení zabít."
"Už jsem vám ho přeci dal. Pobijte těch loupežníků, kolik se vám jen zlíbí, a nasyťte se jejich smrtí!"
"Ne, bratře," pravil démon. "Povolení zabít tu holku. Utekla před loupežníky do lesa a viděla nás v pravé podobě. Musíme ji zabít."
"Jakou holku?" zeptal se ledově Gerard a vyšvihl se do sedla. Moc dobře ale věděl, o koho jde.
"Ty víš," řekl nesmlouvavě démon. "Musíme ji zabít, není na výběr."
To už ale Gerard tryskem uháněl na svém statném koni do lesa. "Neměl ses jí ptát na její jméno, bratře," řeklo temné stvoření, pozorujíce Bílého chlapce ztrácejícího se v černé tmě. "Protože všechno, co pojmenuješ, si potom zamiluješ."

Lisa klečela rozklepanými koleny ve sněhu uprostřed kruhu příšer. V očích se jí zračilo bláznovství. Nemohla uvěřit tomu, že stvůry s červenýma očima, které ji chytily na útěku, jsou skutečné.
Všechny byly štíhlé a vysoké přes dva metry. Měly nevýrazné obrysy, jako by to byly jen přeludy. Jejich temná těla se vlnila, jako když jemný vítr fouká do rozvěšených černých prostěradel. Lisa v nich rozeznávala lidské rysy, někteří byli dokonce krásní. A všichni byli nazí - muži i ženy.
Jejich svítivé démoní oči ji však dováděly k šílenství. Už ničemu nerozuměla, ani přepadení Horského města, ani těmhle stvůrám. A ničemu nevěřila. Jako by to vše byla jen ohavná noční můra.
"Tak co, už ji můžeme zabít?" zeptala se hladově krásná démonka s kratičkými vlasy. Mluvila k démonovi, kterého Lisa ani nepostřehla přicházet. Když na něj ale pohlédla, jako by dostala ránu pěstí přímo do spánku.
Byl tolik podobný Gerardovi! Pár maličkostmi se sice od Hvězdy lišil - měl statnější postavu a o něco málo starší obličej - ale jinak byli stejní. Jako bratři.
Démon ani nemusel odpovídat, protože ke skupince dolehl dusot koňských kopyt. Po chvíli se mezi stromy vynořil bílý kůň s Bílým chlapcem v sedle.
Zároveň se zvukem kopyt dorazil i řev Lesních loupežníků, kteří se i se svými zajatci a nakradenými vozy hrnuli do lesa.
Skupinka černých démonů se zachvěla očekáváním. Jen silou vůle se udrželi na místě.
"Běžte," řekl Gerard, když zastavil svého koně. "Pobijte je a nasyťte se! O ni už se postarám."
Nemusel to říkat dvakrát. Démoni se rozlétli se slastným krvežíznivým jekotem, na který Lisa do smrti nezapomene.
Zůstal stát jen jeden démon - tolik podobný Gerardovi.
"Bratře, ty víš, že musí zemřít," řekl.
"Vím." A po této Gerardově odpovědi zmizela i poslední stvůra.
Gerard popadl Lisu a posadil ji před sebe do sedla. Krokem se vydali do hloubi zasněženého lesa. V dálce se tlumeně ozývaly jen vyděšené výkřiky loupežníků a radostný jekot démonů.
Lisa si připadala otupělá a prázdná. Přišla o rodiče. O všechno. Sama zemře.
"Co to bylo zač? Co jsi ty zač?" zeptala se s ledovým klidem. Prsty opatrně nahmatala malou dýku, která byla připevněna k boku sedla.
"To je náš klan. Když umřeme, neodejdeme do ráje, ale změníme se v to, cos viděla."
"Démony," řekla.
"Můžeš tomu tak říkat."
"Pověz mi o nich něco. Pověz mi o nich všechno," požádala.
"Ne."
"Proč ne?"
"A proč ano?"
Lisa se otřásla. "Mám právo něco vědět o tom, kvůli čemu mám zemřít, nemyslíš?"
"Ano," odpověděl smutně. "Ale jen stručně. Když umřeme, zbude po nás naše duše. Ta duše přebývá v nějakém těle - můj bratr má jako tělesnou schránku šedého psa, kterého jsi viděla. Ale démoni občas musí opustit své tělo, aby mohli zabíjet, nasytit se. Zabíjení potřebují ke své existenci, naplňuje je to." Chvíli mlčel a pak tiše dodal: "Asi mi nebudeš věřit, ale všichni nejsou zlí."
Lise bylo úplně jedno, jestli jsou zlí, nebo ne. Teď, když jsou její rodiče mrtví a ona sama má zemřít za několik málo okamžiků...
"Vypadalo to, že jim velíš. Jsi taky démon?"
"Ano."
"Jak to, že nevypadáš jako oni?"
"Protože ještě žiji."
"A kdybys zemřel?"
"Byl bych jako oni. Ale protože jsem poslední žijící, tak by je po mé smrti už neměl kdo řídit. Já jim rozkazuji, já je schromažďuji. Kdyby nebylo mne, rozprchli by se po světě."
"Proč bys jim nemohl velet jako démon?" pokládala Lisa dál automaticky otázky a mezitím nenápadně stiskla v rukou malou dýku.
"Protože démon démonovi nemůže velet. Démon démona může maximálně zabít."
Nastalo ticho. Gerard čekal na další otázku, ale ta už nepřišla. Místo toho se Lisa rychle otočila v sedle a zabodla mu dýku do břicha.
Právě ve chvíli, kdy on sám vytahoval nůž, aby zabil ji.
Dívala se do jeho blankytných očí, které se jí už nezdály tak chladné a zlé jako dřív. Po tvářích jí stékaly slzy.
Gerard dál seděl v sedle s kudlou zabodnutou do břicha a upřeným pohledem se na Lisu lítostivě díval. Jako by to byla ona, která umírala. Jeho rudé rty se mírumilovně usmívaly. Z koutku úst mu vytekl černý pramínek krve.
Lisa vzlykla. "Ať se rozprchnou! Ať nezabíjejí lidi po desítkách! Ty je tvoříš! Ty je shromažďuješ! Ale teď už nebudou ubližovat!" Celá se třásla a bylo jí mdlo.
"Ty jedna malá, hloupá holko," zachroptěl Gerard, po jeho lahodném hlasu nebylo ani památky, a svezl se ze sedla do bílého sněhu.
Bělouš šel stále pomalým krokem vpřed.
Lisa se dívala za sebe na Gerardovo nehybné tělo a na sníh, který se pomalu barvil do ruda.

A tak se stalo, že padla poslední Hvězda.
Démoni stojící nad rozsápanými mrtvolami Lesních loupežníků zavýskali radostí a šílenstvím. Byl to mrazivý a děsivý zvuk, který vlil lidem a zvířatům, vzdáleným na kilometry daleko, hrůzu do těla.
Nyní byli svobodní. Nespoutaní, nikdo je nedržel zpátky, nikdo jim nebránil páchat zlo.
Ještě chvíli na sebe navzájem hleděli svými rudými kukadly, pak se jejich černé stíny daly do pohybu a jako mor zalily celou planetu Zemi.

Lisa, aniž by tušila, jakou zkázu způsobila, se na bílém koni rozjela zpět do Horského města v naději, že snad někdo přežil. Snad její rodiče.
Ale ke své hrůze se vrátila do pustého tratoliště krve, plného mrtvol. Mrtvol lidí, které vídala odmalička.
Chvíli se na to dívala očima rudýma od pláče a podlitýma krví. Pak už to nevydržela, otočila koně a vydala se tryskem do lesa. Co nejdál od Horského města.
Jela den a půl, aniž by zamhouřila oka. Jen celou cestu tupě zírala pod kopyta koně, jak půda pod nimi ubíhá. Bílý hřebec byl neúnavný.
Po dlouhé době dojela k lesní boudě, která sloužila lovcům zvěře jako přenocování. Odstrojila koně, svalila se do sena a spala tak tvrdě, jako by ani nebyla živá.
Tu noc se k boudě přiblížil dlouhý, černý stín. Bělouš vyděšeně zařehtal a postavil se na zadní.
Když se jeho kopyta opět dotkla země, kůň se svalil do sněhu - mrtvý. Jeho čistá, bílá duše pomalu stoupala k nebi. Až do ráje.
Démon dlouhými prsty pohladil svého bývalého přítele po silném bílém krku a hebkých, ještě se chvějících, nozdrách. Rukou mu zajel do jemné, dlouhé hřívy. A potom zmizel.
Čistou, zářivou duši nahradil stín. Kůň otevřel své ušlechtilé oči a namáhavě se postavil na nohy.

Lisa ztratila svůj bývalý smysl života, nevěděla, co si počít. Nad vodou ji držel pouze statný bílý kůň, v kterém našla svého věrného přítele.
Protože už nebyla schopná vrátit se ke svému dřívějšímu stylu života, rozhodla se, že bude hledat a zabíjet démony, aby neškodili lidem. Nevěděla, jak je zabít, ale s tím si zatím nedělala starosti. Ze všeho nejdřív musela nějakého démona najít. Neměla z nich strach. Smrti se neděsila, když už jí nic nezůstalo.
Jedné noci, když spala opřená o kmen stromu a zachumlaná do kožešin, se Bělouš zhroutil k zemi.
Z jeho těla vyšla krásná, vysoká černá postava a pomalu se plížila k Lise.
Posadila se před spící dívkou a konečky štíhlých prstů se dotkla jejích černých vlasů. Poté jí dýchla do tváří.
Lisa se probudila. Vytřeštila své oříškové oči a zírala, přestože věděla, že by neměla být tak překvapená. Vždy si byla jistá, že se jí Gerard přijde pomstít. Přesto tomu nemohla uvěřit.
"Gerarde," vydechla. "Sním?"
"Zdravím tě," ušklíbl se Bílý chlapec - nyní černý s červenýma očima. A pořád vypadal tak dobře, jako když byl živý. "Tak už jsi jednoho démona našla, můžeš mě zabít. Jak to chceš udělat?"
"To ještě nevím."
"Ty jedna hloupá, malá holko."
Lisa se ještě víc natlačila do kmene stromu, pokud to ještě šlo. "Vždyť na tom nezáleží. Ty mě zabiješ první."
Gerard předstíral, že se dloube pod nehtem. "Proč bych to dělal? Je s tebou docela zábava. Neřekl bych do tebe, že si budeš tak horlivě povídat s koněm.
Spadla jí brada. "Ty?!"
"Ano, to jsem byl já. A teď, pokud dovolíš, ti něco povím: démona může zabít jenom jiný démon. Člověk nikdy!"
"Takže bych musela být démon," zašeptala.
Upřeně si pohlédli do očí.
"Myslíš, že bys mohl...?"
"Ano, taky mě to napadlo. Nelitovala bys?"
"Na světě mě nic nedrží. Nelpím na životě."
"A já mám zase srdce příliš sobecké na to, abych ti ponechal život člověka."
Lisu polil mrazivý pocit, jako když skočí do ledové vody. Několikrát zalapala po dechu, ale bez úspěchu, a pak vydechla naposledy. Mrtvé oči vytřeštěné do prázdna.
"Budeme očišťovat svět spolu," řekl Gerard svým melodickým hlasem.

A od té doby se světem prohánějí dva vysoké černé stíny, které ničí všechny zlé démony, jež ohrožují nevědoucí duše lidí.
Často mění svou tělesnou schránku, ale nejvíce bývají vidět jako statný bílý kůň a černá štíhlá klisna s dlouhýma rychlýma nohama.
Čas od času se po jejich boku objeví i šedý pes.
Společně křižují planetou a chrání nás před veškerým zlem, které způsobili zlé, černé stíny. A které Lisa sama nevědomky propustila.
Těla mají sice temná a černá, ale jejich srdce jsou bílá, lehká jako pírka a budou se pro nás bít, dokud se sami nerozplynou.



Hvězda s chladnýma, modrýma očima 1/2

30. března 2011 v 11:29 | Rinka

Bylo listopadové ráno a na zem se snesly první vločky sněhu. Nebylo to však to jemné bílé chmýří, které pomaličku a nesměle pokrývá zmrzlou zem, jak to obvykle na začátku zimy bývá. Tentokrát kvanta bílé hmoty nemilosrdně zavalila všechno, co se dalo - a to v obrovském množství. Jako by se andělům tam nahoře roztrhly tisíce peřin a všechno to peří valící se na matičku zemi, se proměnilo v sníh.
Na výčnělku skály seděl šedý pes s chundelatou huňatou srstí. S neskonalým potěšením nasával svěží zimní vzduch. Pohled jeho modrých očí spočinul na údolí, které se rozprostíralo pod ním.
Horskou stezkou se tu jako užovka plazila dlouhá karavana obchodníků mířící do Gyestunu. Ten název však byl k ničemu - nikdo tomuto místu neřekl jinak než Horské město.
Díky své izolaci byli Horalé, obyvatelé tohoto města, naprosto odkázáni na obchodníky, kteří jim přiváželi zásoby. A obchodníci si zde zase nejvíc vydělali, proto byli ochotní podstupovat tu náročnou cestu přes hory.
Letos však přišla zima neobvykle brzy. Kola nákladních vozů se bořila hluboko do sněhu, koně byli unavení a lidé promrzlí. Naštěstí jim do města nezbýval už ani den cesty.
Pes se naposledy podíval dolů na karavanu, tím svým chytrým a spokojeným pohledem, pak se ladně otočil a zmizel mezi větvemi hustě nasázených jehličnanů. Zbyly po něm pouze stopy a tiché ševelení stromů.

První, co si Lisa uvědomila, když procitla z hlubokého spánku plného svěžích letních snů, bylo křupání sněhu a házení vozu, jak se jeho kola bořila do té bílé hmoty.
Mladá dívka ještě chvíli ležela se zavřenýma očima, zabalená do svého pláště a teplých kožešin a nasávala čerstvý zimní vzduch - právě jako to před malou chvílí dělal šedý pes.
Jak je to možné? pomyslela si Lisa. Ještě včera nebyla na zemi ani jediná vločka sněhu!
Rychle se vyhrabala z kožešin a odhrnula plachtu u kozlíku, kde seděl její otec a řídil dva tažné hnědé koně. Když Lisu uviděl, i přes všechny zimní útrapy se na ni usmála. Podíval se láskyplně do její milé, baculaté tváře s oříškovýma očima orámovanýma dlouhými, krásnými řasami. Černé bujné vlasy zkroucené do nespočtu prstýnků, jí splývaly podél tváří, které byly - stejně jako její malý nosík - celé červené od mrazu.
"Jedeme už dlouho, tatínku?" zeptala se Lisa, pamatujíce se jenom na to, jak pozdě večer ulehla do vozu.
Otec se zasmál hlubokým hrdelním smíchem. "Tábořiště jsme složili už před dobrými třemi hodinami, moje milá! Dnes si vyspáváš jako Šípková Růženka."
Lisa se zalekla. "Ach tatínku, to jsem nevěděla! Měli jste mě vzbudit, jistě bych vám pomohla!"
Otec jí pohladil po její husté černé hřívě a usmál se. "Nebylo třeba. A mám pro tebe dobrou zprávu: dnes už určitě dorazíme do Horského města a tam si nejméně týden odpočineme."
Lisa se zaradovala. Letos jela s karavanou poprvé a tak se na Horské město nesmírně těšila.
Její rodiče se každý rok připojovali k veliké karavaně a prodávali vlnu a výrobky z ovcí, které chovali v teplejší zemi mimo hory. Za výdělek pak chovali další ovce a tak si vydělávali na živobytí. Lisa, pastýřova dcera, zůstávala vždy doma, když se rodiče vydali na cestu za obchodem. Až teď, přespříliš starostliví, rodiče usoudili, že je dost stará na to, aby jela s nimi.
"Ale možná bys měla jít pomoct matce," řekl najednou otec. "Pomáhá paní Vincencové s koňmi - jsou ještě mladí, nezkušení a neumějí si poradit s tím sněhem. Já to tu zatím zvládnu."
Paní Vincencová byla švadlena a každý rok se svým synem Hirem přivážela Horalům tak krásné šaty, že by jimi nepohrdly ani paničky od královského dvora.
Lisa se obula do kožešinových vysokých bot, nasadila si teplé palčáky a za jízdy hupsla do sněhu. Před ní i za ní po stezce postupovala spousta obchodníků se svými vozy a koňmi. Dívka zamávala na starého sedláře Simona a rozběhla se proti proudu vozů někam dozadu, kde zahlédla koně paní Vincencové.

A jak Lisin otec řekl, tak se také stalo: ještě téhož dne dorazila karavana do Horského města. Nadšení Horalé obchodníky vřele přivítali. Hrála hudba, o kterou se postarali bratři Miramové - jeden hrál na dudy, druhý na píšťalu a děvčata vesele poskakovala a tancovala kolem nich. Horalští lovci dali opékat nad ohně hned tři divočáky, aby pohostili unavené a promrzlé obchodníky, kteří byli vyčerpaní po dlouhé cestě horami.
Lisa byla ruchem, vřelostí a veselím Horalů naprosto unešená. Chodila v tom mumraji a ohromeně se dívala do všech těch usmívajících se tváří, až ji ta nálada rovněž smetla a za chvíli se také usmívala jako sluníčko.
Otec ji našel a vzal kolem ramen. "Jen počkej na večer, to teprve ucítíš tu pravou atmosféru!" pravil. "A teď pojď, pomůžeš nám vybalovat..."
Večer se jedlo, pilo a tancovalo. Po chvíli se neměla Lisa s kým bavit, protože všichni byli opilí. Dokonce i její maminka byla veselejší než obvykle! S úsměvem své dceři nabízela horkou medovinu.
Ale Lisa věděla, jak je křehká a že ji alkohol ihned omámí - až moc dobře znala sama sebe. Proto všechno odmítala. Chtěla si svůj první večer v Horském městě pamatovat.
Procházela se po hospodě a pak uličkami dřevěných domů, které byly zasypány třpytícím se sněhem, až u jednoho stolu našla skupinku mladých lidí, kteří vypadali ještě při smyslech.
Přisedla si k nim a představila se.
"Á, ahoj!" protlačil se k ní hned jeden vytáhlý mladík s rudými vlasy a pihami kolem nosu. "Tebe jsem tu ještě neviděl...? Přijela jsi s obchodníky?"
"Ano."
"No páni! Já jsem Lucas. Musíš nám vyprávět! Jak to vypadá v tvém kraji? Já jsem nikdy tyhle hory neopustil, ale taky bych chtěl cestovat jako vy. To víš, ale máme doma jen jednoho koně. Zůstali jsme s bráchou a mámou sami, táta nám umřel. Ale jednoho dne bych chtěl jet do Království. Nejřív si to ale musím zařídit - asi tak, že..."
Lisa si povzdychla. Tenhle kluk se prostě nedal zastavit, pusa mu jela jako kolovrátek. Drobná blondýnka, co seděla opodál, se na ni soucitně usmála.
Odevzdaně se opřela o dřevěnou stěnu domu a vzala do ruky sladkou medovinu. I to pití ji zajímalo víc, než Lucasův dlouhý monolog.
Se zájmem se rozhlížela kolem. Tohle byla o dost menší hospoda, než do jaké přišla s rodiči, ale slavilo se tu stejně horlivě, jako kdekoli jinde.
Lisa se s potěšením dívala do veselých rozesmátých tváří, pak však přejela pohledem přes jednu zachmuřenou. Zarazila se a rychle ten obličej zase vyhledala, aby zjistila, proč se jeho vlastník neraduje s ostatními.
Dívala se do chladných modrých očí, které byly tak pichlavé, až Lisu zamrazilo. Mladík, kterému patřily, měl popelavě bledou pleť, plavé vlasy tak světlé, až se zdály bílé a jeho krvavě rudé, tenké rty, byly pokrouceny do jízlivého úšklebku. Celý byl oblečený v bílých kožešinách a vyzařovala z něj jakási vznešenost, kterou se lišil od ostatních Horalů.
Mladík vycítil, že se na něj Lisa dívá a oplatil jí pohled s pohrdavým nezaujatým výrazem ve tváři.
Lisa, která vyrostla mezi samými milými a vřelými lidmi, nebyla zvyklá na takovou nepřátelskost a pohrdání, které z mladíka vyzařovaly. Celá vyvedená z míry stočila pohled opět k Lucasovi, jenž mezitím přestal mluvit a pozoroval, kam se mladá obchodnice dívá.
Když spatřil chlapce v bílém, tvář mu zhyzdil ironický úšklebek. "Á, tak koukám, že už sis všimla naší Hvězdy...," podotkl.
Lisa se opět odvážila podívat jeho směrem, ale on už jim nevěnoval pozornost. Dlouhými bílými prsty hladil velkého šedého psa, který mu ležel u nohou.
Vypadá jako mužský protějšek Paní Zimy - krásný, chladný a krutý, pomyslela si Lisa s melancholií.
"Jmenuje se Gerard, ale říkej mu," Lucasův hlas opět přeskočil do jízlivého podtónu "Naše Hvězda. Tak mu říkají všichni."
"Proč mu tak říkají?" zajímala se Lisa.
"Protože si to o sobě sám myslí. Považuje se za hvězdu a je až neobvykle namyšlený, tedy alespoň na Horala. Nikdo neví, kde se to v něm bere. Prostě se s ním nedá mluvit, pohrdá všemi."
Hvězda se opřel lokty o lavici a rozhlížel se s nezájmem po hostinci.
Lisa jen pokrčila rameny, rozloučila se s Lucasem a šla se uložit do postele v nedalekém hotelu. Zítra ji čeká perný den - začne se prodávat a ona bude muset roznášet ovčí výrobky.

Dokonce i přes tak náročnou noc nebyli Horalé ani obchodníci dost unavení na to, aby se následující ráno horlivě nepustili do obchodů. Na zasněženém dřevěném náměstíčku Horského města vyrostla spousta stánků s koženými plachtami.
Jeden z nich patřil i Lise a jejím rodičům. Všichni tři měli napilno, ovčí vlna šla na odbyt. Lisa působila jako nosič a pomáhala Horalům přenášet nakoupené výrobky.
Tu se do stánku přihrnula Lisina matka, dýchla si do dlaní a rychle je o sebe třela, aby se zahřála. Chytila Lisu za lem teplé vlněné sukně a přitáhla ji k sobě.
"Nastav ruce," řekla a uložila jí do náruče dva ovčí kožichy a tuk. "Tohle zanes paní Tirimanové. Je to už stará žena a nemůže si pro to dojít sama. Bydlí támhle u lesa," ukázala na odlehlou chaloupku, která se nacházela poměrně daleko od města.
Lisa poslušně vykročila, ale v duchu nevrle reptala, protože se jí nechtělo chodit až tak daleko. Věděla, že se bude bořit hluboko do sněhu, protože tam není ušlapaný.
"A dej pozor, ať ti dobře zaplatí!" zavolala ještě na dceru.
"Ano, máti!"
"Nemusela jsi jí posílat zrovna k Tirimanové. Nevrlejší babu jsem jaktěživ nepoznal...," mručel otec.
"Ale jen ať se učí, naše malá!" odporovala matka. "V životě nebude potkávat jen samé příjemné lidi."
Právě jak Lisa předvídala, po chvíli se s plnou náručí brodila sněhem.
"Počkej!" uslyšela pisklavý hlas a překvapeně se otočila. Volal na ni Lucas a vytrvale si k ní razil cestu. Jeho rudé vlasy v tom sněhu zářily.
Lisa na něj počkala a on po chvíli celý zadýchaný a rudý námahou, dorazil. "Kam jdeš?"
"K paní Tirimanové. Jdu jí zanést ovčí kožešiny a nějaký tuk."
Lucas se ušklíbl. "Tak to ti nezávidím."
"Proč?"
"Uvidíš," pokrčil rameny.
"Jdeš se mnou?"
Lucas mírně pobledl. "No..., měl bych se vrátit domů..." Ale Lisa už ho vzala za paži a táhla za sebou.
"Jen pojď, budeš mi dělat společnost!" Ne, že by o jeho společnost nějak zvlášť stála, ale když už ji tak postrašil, tak ho nechtěla nechat vyváznout.

Šedý pes seděl na kraji lesa a pozoroval, jak se k chaloupce hrne boubelatá dívka s černými loknami a milým, hezkým obličejem. A jak za sebou táhne vysokého zrzavého kluka. Při pohledu na něj pes jemně zavrčel - to je ten užvaněný kluk, který na nikom nenechá nit suchou. Mluví víc, než by měl.
"Co se děje, brácho?" uslyšel melodický hlas svého pána. Pes se jen dál díval upřenýma modrýma očima na blížící se dvojici.
"Ále," nespokojeně zamlaskal jeho pán. "Máme tu společnost."
V dálce se ozvalo vlčí zavytí a citlivý sluch šedého psa také zaznamenal tiché našlapování tlap medvěda grizzlyho.

Lisa nechala Lucase čekat před chaloupkou a pomalu vešla dovnitř. Lucas řekl, že paní Tirimanová nevstává pro nic za nic a že má sama vejít dovnitř.
"Paní Tirimanová?" zavolala do malé chodbičky. Na to, že paní měla být stará a nemohoucí tu bylo příjemně uklizeno a teplo.
Nic se neozývalo a tak Lisa otevřela postraní dveře. Naštěstí se trefila hned napoprvé - zády k ní se houpalo staré dřevěné křeslo, ve kterém seděla malá, drobná postava a dívala se z okna.
Lise se ulevilo a vešla dovnitř. "Paní Tirimanová?"
"Kdo mě ruší?" řekla stařena hrubým hlasem a přestala se houpat. Lise byl ten hlas nesmírně nepříjemný a zněl jí hrozivě.
"Já jsem Lisa od obchodníků. Nesu vám nějaké ovčí kožešiny a tuk, které posílají mí rodiče."
"Hm," zamumlala baba, dál tiše seděla zády a zase křeslo rozhoupala.
Mladá obchodnice si nervózně přešlápla. "Kam vám to mám dát, paní?"
Žena nedbale mávla zašedlou, vrásčitou rukou do kouta místnosti a Lisa tam poslušně uložila věci.
"Můžeš jít," řekla paní Tirimanová, ale Lisa se nehnula ani o píď. "Ještě mi musíte zaplatit, paní."
Stařena znovu netrpělivě máchla vychrtlou rukou. "Zaplatí ti můj vnuk."
"Ale paní...," namítla Lisa.
"BĚŽ!" zařvala stařena tak hlasitým a hrozivým hlasem, jaký by u ní Lisa nikdy nečekala. Ihned se otočila a rychle si to rázovala ven, aniž by věděla, kdo je vnuk té baby. Jako by v tom houpacím, dřevěném křesle neseděla stará, nemohoucí žena, ale sám ďábel - tak byla Lisa vyděšená.
Když vyšla ven, uviděla v dálce černou tečku ve sněhu, jak se rychle boří sněhem směrem k městu. Byl to Lucas a uháněl, jako by mu hořela koudel za zadnicí.
Lisa si povzdychla a protočila oči v sloup. Užuž se chystala zabořit se do sněhu a vydat se do města, když si uvědomila, že ji někdo pozoruje.
Rychle se ohlédla kolem sebe - a nemýlila se. O roh dřevěné chaloupky se opíral vysoký bledý mladík v bílých kožešinách i s šedým psem u nohou. Lisa se ze všech sil snažila vzpomenout si na jeho jméno, ale nepovedlo se jí to. Vždycky si špatně pamatovala jména. Vybavovala se jí jenom Lucasova nelichotivá přezdívka Naše Hvězda.
"Co tu děláš?" zavolala na něj.
Pravý koutek jeho tenkých, rudých rtů se stáhnul do jízlivého úšklebku. "Já tu bydlím. A co tu děláš ty?"
V tom Lise došlo, že to určitě musí být vnuk paní Tirimanové a ihned se k němu vydala. Nemusela se bořit, tady byl sníh ušlapaný. Všimla si, že od chaloupky vede průchodná cesta až do lesa. Ale do města ne - zvláštní.
Jakmile se trochu přiblížila, šedý pes hrozivě zavrčel a Lisa se okamžitě zarazila.
"Ty jsi vnuk paní Tirimanové? Já jsem obchodnice a přinesla jsem jí nějaké ovčí kožešiny a tuk. Prý mi máš zaplatit."
Mladík mlčel a Lisa si pomyslela, že tuhle nevrlou vlastnost jistě zdědil po své babičce.
Se zájmem si Lisu prohlížel a probodával ji pronikavým pohledem. A ani ona nezahálela, všimla si jeho jemných, skoro dívčích, rysů ve tváři a štíhlé pružné postavy. Ale přesto vypadal ryze chlapecky. Měl skoro bílé vlasy a jeho chladné, nebesky modré, oči byly tak děsivé, že se ho Lisa bála ještě víc, než jeho babičky.
Najednou si sáhl někam hluboko do kožešin a vytáhl hrst mincí. Lisa se pomalu, opatrně natáhla - tak, aby se co nejméně přiblížila k psovi - chňapla po penězích a naposledy se na Bílého kluka podívala. Pak se otočila, připravena na náročnou cestu sněhem až do města.
"A tvé jméno?" ozval se ještě.
"Lisa. Těší mě - jak se jmenuješ ty?"
"Cožpak to nevíš?" řekl domýšlivě.
"Lise bylo trochu trapné, že to zapomněla, ale zlobilo ji jeho pohrdavé chování a tak se rozhodla oplatit ho stejnou mincí: "Prý ti říkají Hvězda," ušklíbla se.
On však jen lhostejně pokrčil rameny. "No vidíš," odvětil pouze.

2/2 >>>

Až spadne poslední hvězda (VI)

30. března 2011 v 11:23 | Kitty
Nikdy jsem nepočítala, jak dlouho už jsme se znali. Spokojila jsem se s tím, že to je dost dlouhá doba a tím to haslo. K čemu by mi byla čísla?
Dnes večer jsem však měla chuť zapátrat v paměti a po příchodu ti to vmést pořádně do tváře. Ještě nikdy jsi nepřišel na sraz tak pozdě. Nenechával jsi mě čekat. Až teď. Mrzla jsem v zapadlé části místního parku, hned vedle hřbitovní zdi. Byl odtud skvělý výhled na rozsvícené město pode mnou. Blyštící se šňůry ulic se táhly všemi směry a na těch bližších jsem rozeznávala i pohybující se světla aut. Bílá a červená.
Tahle scenérie mě vždycky fascinovala, ale tentokrát to nebylo ono. S přibývající tmou se ke mně přikrádalo něco, co jsem rozhodně nechtěla. Strach. Neznala jsem ho, dokud jsi byl se mnou. Překvapivě. S tebou se mi nemohlo absolutně nic stát. Bála jsem se tě natolik, že ostatní pocity odplavaly, ale pokaždé jsem se snažila namluvit si, že to vlastně není strach, co cítím. Ani hrůza. Vlastně se mi nikdy nepodařilo ten pocit pořádně pojmenovat.
Jakmile ručička mých hodinek poskočila na půl, pohltilo mě to. Začala jsem se ve tmě ohlížet za sebe a poslouchat všechny zvuky. Nějaké šustnutí ve mě vyvolalo úlek. Úplně jsem nadskočila. Cítila jsem, jak jsem zrudla, přestože jsi mě nemohl vidět. Nebyl jsi tu.
Přitiskla jsem se zády ke zdi a doufala, že mě tu najdeš. Možná až ráno, sesunutou na zemi, v polospánku. Nechtěla jsem odejít - zlobil by ses.
"Jsi tu?" zašeptal jsi odkudsi.
"Tady," ozvala jsem se chraplavě ze svého místa, odhodlaná neudělat ani krok vpřed, dokud se nevynoříš přímo přede mnou. Zaznamenala jsem pohyb. Něco mě chytlo za nohu.
"To je tvoje ruka," poznamenala jsem chladně. Neodpovídal jsi. "Co děláš u země?" proklouzlo mými rty.
"Sám nevím."
"Proč tedy nevstaneš?"
"Není to v mých silách," zahučel jsi z trávy a pustil mou nohu. Sesunula jsem se tedy na kolena. Napadlo mě vzít tvou hlavu do dlaní, ale rychle jsem to zavrhla. Díval ses na mě totiž naprosto opovržlivě, až zle. Nic jsem ti snad neudělala.
Pokusil ses zvednout se do sedu. Teprve teď jsem ti pořádně viděla do tváře, pokud to v té tmě bylo vůbec možné. Vypadal jsi příšerně. Od levého oka k pravému koutku tvých úst se táhl krvavý šrám. Chtěla jsem něco říct, ale položil jsi mi ruku na rty. Byla teplá. A vlhká. Nebo se mi to jen zdálo?
"Slíbilas mi pohádku," řekl jsi a jemně ses na mě usmál. Úsměv byl tak opravdový, že jsem ti málem uvěřila.
"Na tu je ale ještě brzy," ušklíbla jsem se, když jsem odtáhla tvé prsty ze svých rtů. Utřela jsem si pusu. Byla od krve.
"Ty si ji ani nezasloužíš, přišel jsi pozdě."
"Slíbila jsi, že…"
"Říkala jsem, až bude konec," dokončila jsem tvou nakousnutou větu přísně, neboť jsem si byla jistá, že bys ji překroutil.
Zvedl ses a podal mi ruku. Ta ruka - byla od krve. Nebylo by to poprvé, cos někomu namlátil.
Vytáhnul jsi mě na nohy. Chtěla jsem se utřít do tvé košile, ale ta byla taky špinavá. Tvoje krev? Vyloučeno.
"Však už je konec," ujistil jsi mě.
"Jsi hajzl, víš to? Takhle mě tu nechat samotnou. Říkal jsi, že až spadne poslední hvězda a zatím... Neměla jsem ti věřit ty tvé silácké řeči. Nejsi nesmrtelný a mně to nedocházelo. Měla jsem tě ráda, uvědomuješ si to?"
"Jsi šílená."
"Ty taky. Měl bys jít někam," zarazila jsem se. Slovo nemocnice bylo zakázané.
"Zůstanu tu s tebou, neboj," ujistil jsi mě a zamířil k lavičce. Šlo se ti špatně a já jsem se vedle tebe strašně rozeřvala. Brečela jsem jako bych se tím chtěla zabít. Nepříčetně jsem se vrhla na zem k tvým nohám, jakmile ses ztěžka posadil. Vzlykala jsem a přes slzy jsem viděla ještě větší hovno než před tím.
"Uklidni se, jo?" zařval jsi na mě. Na pláč jsi byl vždycky přímo alergický. Se mnou to ani nehnulo. Snažila jsem se zařvat "Seru na tebe!" ale vyšlo ze mě jen jakési škytání.
"Sliby se mají plnit," zašeptal jsi mi do ucha. Ticho. Ani jsem nedýchala. To byla totiž moje slova, která jsem ti nesčetněkrát opakovala jako tajné zaříkávadlo. A ty ses jimi řídil, pokaždé. Pro mě by to mělo platit taky, uvědomila jsem si. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a zmírnila vzlyky. Musela jsem hrabat hluboko v tašce, abych našla kapesník a utřela si nos.
Posadila jsem se vedle tebe na lavičku a položila ti ruku na koleno. Setřásl jsi ji jako vždycky, ale tentokrát jsi mi ovinul paži kolem ramen.
"Tak povídej," vyzval jsi mě tiše.
"A o čem to má být?"
"O mně," řekl jsi, což jsem mohla předpokládat. "A taky trochu o tobě," dodal jsi.
"A jak se to bude jmenovat?" chtěla jsem ještě vědět.
"Až naprší a uschne," řekl jsi, ale to už jsem přesně věděla, že stejně použiji naši verzi tohoto rčení, abych pojmenovala svůj příběh.



Až spadne poslední hvězda (V)

30. března 2011 v 11:21 | Dubious cat
Stvořitel, na Zemi zvaný Bůh, měl již svých pozemských dětí dost. Když vytvářel jejich domov, když uplácal prvního muže a poté z jeho žebra i ženu, měl na mysli pouze a jen dokonalý svět, jenž mu bude dělat radost. Ach, jak své dílo miloval! Jeho první lidé jej ale hned zklamali - neuposlechli rozkazu jeho, nýbrž ďáblova, a ochutnali to zatracené hříšné jablko. (Přitom ani nebylo dobré!)
Od té doby, co vyhnal Adama a Evu z Ráje, měl s lidmi vůbec jen samé potíže - ani potopa nepomohla! Noah sice byl čestným a nehříšným mužem, ale jeho žena a dcery opět přivedly na svět zkažený lid.
Ďábel, ten tvor pekelný, se mu jen smál a sám lidem pomáhal k nesprávnému životu. Ani ti nejmravnější a nejzbožnější lidé Stvořitele netěšili - ve své svaté knize z něj udělali zlého diktátora, sestavili desatero jeho přikázání, aniž by s tím souhlasil a nakonec jej díky touze po bohatství a moci sami porušovali.
"Kdepak lidé, nad nimi jsem já už dávno zlomil duhu!" říkával obvykle Stvořitel, musel-li vyslyšet více motliteb než dokázal snést. Už před několika tisíci lety byl téměř rozhodnutý, že se lidstva zbaví jednou provždy - už žádné začátečnické chyby, nikdo nepřežije!
Ďábel se Stvořitelem výjimečně souhlasil - těšil se na plné kotle zkažených duší, ale jelikož neuměl své nadšení skrývat před ostatními, stalo se, že se o Stvořitelově plánu dozvěděl i jeden z andělů.
Tento anděl se brzy na to zjevil svým oblíbeným lidem, Mayům, jako bůh smrti Hum Cimil a varoval je, že lidstvo zemře, až spadne poslední hvězda.
Čím více se blížilo Mayi vypočítané datum konce, tím více se Stvořiteli želelo jeho nezbedných dítek. Napadlo jej tedy, že předá svojí funkci onomu zrádnému andělovi, co vše lidem prozradil, a sám se pokusí vytvořit nový svět, jenž bude konečně naprosto dokonalý. Zemi tvořil společně s ďáblem, svou novou planetku si ale chtěl udělat sám.
Roku 2012 tedy předal andělovi své božství a odebral se daleko, hluboko do vesmíru hledat dokonalé místo pro nový svět.
Když poletoval nad Sluneční soustavou, napadlo jej, že jeho nový výtvor by mohl být také tak čarokrásný. Upustil tedy od původní myšlenky samostatné planety a lusknutím prstu vytvořil v nekonečném vesmíru vesmír ještě jeden. Byl celý modrý.
Na jeho tvorbě si dal ale mnohem více záležet. Pozval všechny možné duše pozemských architektů a malířů, aby mu pomohli vytvořit jeho nejdokonalejší dílo. Každičký kout nového vesmíru musel být originální, krásný a hlavně… modrý. Stvořitele totiž ta barva velmi uklidňovala.
Tisíce duchů z pozemského nebe pracovalo na výstavbě Modrého vesmíru. Ženy česaly každičký kousek nafialovělé trávy, zpívaly květinám ukolébavky a ze svých za života vyplakaných slz naplnily nádherné, lesknoucí se moře. Muži zase namáhali svá těla při stavbě hor a obrovského chrámu, který umístili na horu, jež nazvali Hvězdokupnou...
Stvořitel během chvíle vytvořil tisíce hvězd, které modré místo osvětlovaly lépe než úsporné žárovky. Byly podobně malé, Nejvyšší měl totiž převelikých vesmírných těles již dost. Místo mraků zdobily Modrý vesmír růžovo-fialové hvězdné mlhoviny, místo deště padal blýskavý hvězdný prach a místo několika mizících duh stvořil jednu obrovskou - zkrátka nic nebylo úplně stejné jako na Zemi. Stvořitel tentokrát také upustil od ročních období a střídající se teploty, ani hmyz již znovu vyrábět nechtěl. Jediné co považoval za opravdu dobrý nápad, byly pavoučí sítě. Přesvědčil proto stovky duchů pavouků, aby mu jednu vytvořily...
Stvořitel byl se svým dílem čím dál více spokojený, celé dny se procházel po svém novém vesmíru a občas něco lusknutím prstů vylepšoval. Ve své euforii si ani nevšiml, že se do jeho oázy klidu vetřel Arciďábel, příbuzný pozemského Ďábla.
Arciďábel vycítil možnost, jak se stát důležitou osobou. Záviděl totiž Stvořiteli i Ďáblu jejich postavení. Přesvědčil tedy pracující pavoučky, aby podle jeho návrhu vytvořili tu nejkrásnější pavučinu, jakou si vůbec Stvořitel mohl představit. Měla podobu ženy.
Jakmile byla pavučinová žena hotová, dal jí Arciďábel život. Byla vůbec první živou modrovesmírnou bytostí! (na což později Dějiny Modrého vesmíru jaksi zapomněly)
Světlemodrá Pavučinka, jak ženu později nazvali, byla umístěna do jednoho ze zrcadlových sálů v chrámu na Hvězdokupné hoře. Nebyla schopná pohybu po vesmíru, což později ocenil hlavně Stvořitel.
"Víš, nejsem vůbec rád, že se pleteš do mého díla, ale musím uznat, že ta Pavučinka byl dobrý nápad!" řekl Stvořitel Arciďáblovi jakmile byl jeho Modrý vesmír zcela dokončen.
"Sám tomu nemohu uvěřit, ale přeji si, abys tady se mnou žil a užíval si klidu…," dodal ještě a přidal do své právě vytvořené božské kolony trochu vesmírných bylin.
"Ó děkuji ti, starouši!" řekl Arciďábel a mnul si ruce radostí. Přesně tohle si totiž přál - Stvořitel jej přizval ke svému dílu.
"A kdy začneme tvořit nějaké obyvatele?" zeptal se pekelník zvědavě. Stvořitel se při této otázce málem polil vznikající lihovinou.
"Obyvatele? Neblázni! Chci mít klid, ne starosti!"
Arciďábla tato odpověď poněkud zklamala. Měl již v rukávu připraveno několik návrhů, jak by mohly vypadat modrovesmírné samice. Schlíple tedy přidal do Stvořitelova nápoje trochu pekelného koření a zapálil ohněm, aby se nápoj povařil...
Uplynulo již několik týdnů od prvního pokusu o božský nápoj, když konečně tekutina začala mít tu správnou chuť. Arciďábel se Stvořitelem vesele popíjeli a vyprávěli si historky z pozemských dějin.
"A on jim říkal -škyt-, že umřou, až spadne poslední hvězda, ha ha. -škyt- Chápeš to?! Si myslel, že kvůli nim zničim své milované hvězdy!"
Arciďábel se zasmál. Stvořitel byl již dostatečně opilý na to, aby mohl uskutečnit svůj arciďábelský plán. Nechtěl se totiž smířit s tím, že by měl být pánem ve vesmíru, kde není komu panovat. Obdařil tedy Světlemodrou Pavučinku ženskými schopnostmi a přikázal jí, aby Stvořitele svedla.
Když se Stvořitel snažil dojít do své červánkové postele, nedokázal si odpustit jediný pohled do zrcadla. Vešel tedy do zrcadlového sálu, kde spatřil Světlemodrou pavučinovou ženu v té nejsvůdnější poloze, co vůbec mohla vzhledem ke svému materiálu vytvořit. Svýma krásnýma modrýma očima a pootevřenými rudými rty vysílala elektrické signály, jimž by neodolal ani ten nejfrigidnější tvor z celého vesmíru. Není tedy divu, že se Stvořitel dal svést a okusil tak poprvé proces rozmnožování, jenž si jeho pozemské děti tak oblíbily. Arciďábel pozorující milence za sloupem šílel radostí. První tvor v Modrém vesmíru vznikne z hříchu - a to díky němu!
Stvořitelovo ráno nebylo vůbec klidné. Éterický stařík totiž nemohl přijít na to, kam dal včera svůj rozum a své čistoskvoucí roucho.
"Do černý díry, co já si jen počnu? Zhřešil jsem a Bůh mě potrestá, čeká mě jen pe..." Stvořitel se zasmál, jeho vědomí se totiž náhle vrátilo a on si uvědomil, že jej Bůh zavrhnout nemůže, jelikož je tím Bohem on sám. Jako slušně vychovaný gentleman zašel hned za Světlemodrou Pavučinkou, aby si doplnil chybějící informace, z předešlé pozdní noci. (v Modrém vesmíru existuje pouze noc, je ale rozdělena na brzkou a pozdní)
Světlemodrá Pavučinka hned Stvořiteli ukázala své vzdouvající se bříško a s psím pohledem se jej tázala, zda-li si ji někdy vezme.
"Až spadne poslední hvězda!" zněla jeho odpověď, jež byla mírnější verzí slova "nikdy" .To však dějepis neznající pavučina nevěděla, a tak počítala od té chvíle každou padající hvězdu.
Když napočítala celé tři, zaklepal na její pavučinojemné břicho nový život. Hurá! První neuměle vzniklé Stvořitelovo dítě právě přichází na svět!
Porod Pavučince nedal ani moc práce - vlákna, z nichž ji pavoučci upletli, byla velice pružná. Během několika modrovesmírních makrovteřin v náruči držela svého syna.
Chlapeček byl celý modrý po mamince, avšak tělním materiálem se podobal více člověku. Jeho tělo bylo tvořeno kostmi, hvězdným prachem, elastickým vláknem, ale i načervenalým masem. Na jeho kůži nebylo jediného chloupku - byl celý holý, tedy až na dlouhé černé řasy, které chránily jeho modré oči. Po Stvořiteli zdědil chlapec kulatý nos a pět prstů na každé ruce i noze.
Arciďábel na jeho počest zapálil pochodeň s věčným světlem, jenž má symbolizovat chlapcův život. Již v okamžiku jeho zplození spřádal své plány na ovlivnění toho nového tvora.
Dojatý Stvořitel chlapce nazval Hannou, ač je toto jméno na Zemi považováno za dívčí. Hanna rostl před jeho okem jako z vody. Pokaždé, když se procházel Modrým vesmírem, chválil dílo svého stvořitele a vždycky jej bránil, když se do něj Arciďábel z nějakého důvodu pustil.
Svůj domov miloval, ale někdy se cítil velmi osamělý.
Stvořitel mu z bezpečnostních důvodů zatajil, jak a s kým jej zplodil, proto ho nikdy nenapadlo, že by mohl být stvořen tvor opačného pohlaví, s nímž by se mohl rozmnožit. Arciďábel to ale považoval za nutné, proto jedné noci, když Stvořitel spal, mladého chlapce poučil o ženách.
Díky vynalézavosti lidské rasy měl dostatek důkazních a vzdělávacích materiálů, jenž se neostýchal tomu čistému tvoru ukázat. Arciďábel se v tu chvíli cítil jako otec uvádějící svého syna do dospělosti. Na oslavu Hannova prozření chlapci věnoval další jméno - Samo...
Samo-Hanna té pozdní noci poprvé uviděl ženu a nemohl již nadále snášet svou unikátnost. Jakmile uviděl svého otce, zeptal se jej, kdy budou i v Modrém vesmíru tyto neskutečně krásné bytosti.
"Až spadne poslední hvězda!" zněla jeho odpověď a Samo-Hanna pochopil, že Stvořitel nic takového neplánuje. Díky Arciďáblovi modrý mladík zatoužil po lásce a jeho vyvolenou se stala dívka se zrzavými vlasy, jež se vyskytla v jednom z naučných filmů. Kdyby tak Arciďábel věděl, čemu tím pomohl! Ač svým počínáním chtěl Stvořitele jen pozlobit, dopustil se prvního impulzu, jenž brzy způsobil výskyt několika druhů nových tvorů v Modrém vesmíru. Nebyli ale svým chováním lidem podobní, což starého Stvořitele velmi potěšilo - bál se totiž, že ďábelská stvoření umí působit jen zlo.
Od té doby, co se Hanna stal Samohannou, už nepřestal myslet na nikoho a nic jiného, než na tu čarokrásnou ženu z naučného snímku a bude tomu tak i nadále, až do té doby, dokud nespadne ta nejposlednější hvězda ze všech hvězd...