Březen 2011

Zkouška

30. března 2011 v 11:16 | KatyRZ
Bram nechal svou svalnatou paži svěšenou v klíně a tak rozhodnutí o dalším směru cesty zůstávalo na koni, posledním společníkovi, který mu ještě zůstal. Mužovo statné tělo jindy sršící energií bylo znavené a o stavu jeho mysli podávaly nejlepší svědectví oříškově hnědé oči, které přetékaly smutkem. Jenže tu nebyl nikdo, kdo by do jeho očí nahlédl, a i kdyby byl, ve tmě, která ve světě ozářeném jedinou hvězdou panovala, by jen stěží něco rozeznal.
Vzpomínal na dobu, kdy z nebe zářily miliony hvězd, a svět byl plný magie. Na dobu, kdy zněl ze všech koutů hlahol, před kterým musel zavírat okenice, aby se mohl soustředit na studia. Bylo to v jeho prvním životě nebo v některém z dalších? Netušil. Věděl jen, že to byly časy plné bezstarostného objevování a mladické bujarosti a to i přes to, že už v té době žil mnohonásobně déle, než kterýkoli jiný člověk, kterého znal.
Narodil se s posláním, jehož obsah v něm během let, ve kterých se stal rozpustilým floutkem i váženým mužem, žoldákem i učencem, neodolatelným proutníkem i oddaným manželem, dozrával. Ať se stal, kým chtěl, jeho život zůstával nenaplněný a on si uvědomil, že musí najít cosi, co ho udělá celistvým. A tak se stal tulákem a mudrcem, který brouzdal světem a hledal. Trvalo mu dlouhá léta, než si uvědomil, že jeho potřebu, stejně, jako vše ostatní ve světě, ovládá nutnost rovnováhy. Hledal bytost, která by byla jeho opakem, ať už to znamená cokoli.
Trvalo mu dalších pár životů, než po celém světě posbíral a poskládal dohromady malé střípky dávno ztraceného vědění. Utvořil si z nich obraz, jež osvětloval jeho původ a důvod jeho bytí. Byl synem mocného otce a bratrem sestře, jež byla všudypřítomná a netečná k jeho existenci tak, jako bývají neteční lidé k existenci čehokoli menšího než mravenec. Jeho sestrou byla Magie, kterou lidé rádi nazývali mužskou destruktivní silou, přestože ji ještě raději využívali. Jejich otcem byl ten, který kráčel po půdě světa, jako Druhý. Byl to ten, kterého milovala velká Bohyně, stvořitelka života a byl to také ten, kterého velká Bohyně zatratila. A co legendy pravily o něm, o Bramovi? Žil, jako jedna polovina bytosti, která měla moc tvořit tak, jako tvořil jeho otec a Bohyně, ve dnech kdy procházeli ruku v ruce temnotou.
Hledal. Hledal dlouho. Ze začátku pociťoval radostné očekávání, potom klidné smíření s tím, že onu bytost nenajde hned. Nakonec si všiml změn, které pomalu, ale jistě měnily obraz všeho kolem něj. Putoval na okraj světa a zjistil, že nebe se tam stalo temným a že v temnotě pod ním nedokáže nic přežít. S každou hvězdou, která z nebe mizela, slábla i jeho sestra magie. Hledání se stalo horečnatým a jeho nitro zoufalým. Už desítky let štval koně z jedné země do druhé, kvůli každé zmínce, která se mu zdála zajímavá. Všechno zbytečně. Myšlenka, že i jeho existence je zbytečná, že je možná jen zoufalým pokusem otce, usmířit si Bohyni a že Bohyně se k tomuto pokusu staví odmítavě, podlamovala jeho víru v sebe sama.
Dneska už věděl, že prohrál. Dlouhé týdny nepotkal kromě drobných živočichů nikoho. Magie byla pryč a on plný děsu očekával, co se stane, až z nebe zmizí i ta jediná poslední zbývající hvězda. První dny hnal koně temnotou jako zběsilý s pocitem, že písek v přesýpacích hodinách života dochází. Jeho oči s šíleným leskem pátraly černotou, ale nenacházely žádný pohyb ani život, jen strašidelnou scenérii čas od času vyplouvající ze tmy. Měl čím dál větší problémy najít něco k snědku, takže zatímco jeho oči se samou beznadějí začaly schovávat za víčka, jen pro to, aby na ně mohla mysl promítat světlem prozářené vzpomínky, jeho tělo umdlévalo nedostatkem.
Pomalu zvedl pohled na nebe a zjistil, že má poslední hvězdu přímo nad hlavou. Jeho kůň nejspíš instinktivně zamířil do míst, kde bylo ještě alespoň nějaké světlo. Bál se pohled odvrátit, bál se že prošvihne ten okamžik, kdy poslední kousek života vyhasne. Přesto oči nakonec sklonil a odevzdaně je upřel před sebe.
Zahlédl ve tmě něco? Srdce mu tlouklo jako zběsilé a svaly na zádech se proměnily v křečovitě stažené snopce. Nejspíš si s ním jen zahrávala unavená mysl. Odvrátil se, ale oči žijící vlastním životem se stočily zpět. Znovu. Je to postava na koni? Nenastavuje mu snad jen potměšilá tma zrcadlo? Toužil pobídnout koně k většímu spěchu, ale moc dobře věděl, jak snadné by bylo druhého jezdce minout.
"Haló. Tady jsem," volal v naději, že bude jeho hlas fungovat jako maják.
"Kde tady? Haló. Prosím, ozvěte se." Slyšel rozechvělý dívčí hlas.
Bram už ji rozeznával před sebou, neváhal ani vteřinu a vyrazil jejím směrem. Konečně stál před drobnou útlou siluetou, rozeznával závoj dlouhých vlasů, ale to bylo také vše. Seskočil z koně a vrhl se k ní. Sklouzla mu mezi paže a on mohl nechat svůj zrak pást se na rysech vystupujících ze stínů. Dívaly se na něj obrovské oči přetékající hrůzou.
"Myslela jsem, že jsem zůstala sama." Vzlykla a na něj ten zvuk zapůsobil, jako rána bičem. Celé jeho tělo zaplavila jistota, že musí tuhle dívku chránit a pečovat o ni. Jako by do něj byl tenhle úkol zakódován.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se a do hlasu vložil tolik klidu a jistoty kolik jen dokázal. Na jeho koně tenhle tón působil, zda bude působit i na dívku, se mohl jen dohadovat.
"Yas, říkají mi Yas," odpověděla a hlas zněl o něco málo pevněji.


Muž byl vysoký, a přestože se k ní skláněl, musela Yas vyvrátit hlavu, aby si ho prohlédla. Její pokus byl ovšem k ničemu, protože jeho tvář neozařovalo zhola nic. Neviděla dokonce ani lesk jeho očí a to ji přivádělo k šílenství. Nikdy v životě nebyla tak vyděšená, jako v posledních dnech. Od té doby, co sestra Mel zmizela, tak jako v posledních létech všechno, nepotkala živou duši. Mužova přítomnost jí dávala naději. Věděla, že by mu neměla důvěřovat. Věděla, že jsou muži krutí a jediné co dokážou je ničit, to co ženy stvoří, jenže slyšet po tolika dnech jiný lidský hlas, než ten svůj, bylo tolik příjemné. Když ten hlas navíc hladil, jako ruka matky představené v tichém večerním šeru, měla problémy, ovládnout svou touhu schovat se v jeho náručí. Uvědomila si, že by její vychovatelky zklamaně krčily obočí nad její slabostí a proto se narovnala v ramenou a ovládla svůj hlas.
"Jak se jmenuješ ty?" vrátila muži otázku.
"Jsem Bram," odpověděl jednoduše a odstoupil o krok dozadu. Možná vycítil její pokus o získání sebevlády. V ten okamžik si uvědomila, jak je její snaha směšná. Ačkoli tomu sestry dříve odmítaly uvěřit, nyní už bylo zřejmé, že nastal konec světa. Jsou dost možná poslední dvě žijící lidské bytosti, nemají co jíst, nemohou používat svou magii, ba dokonce není možné ani rozdělat magický oheň a ona si tu snaží hrát na dospělou, když jediné po čem touží, je být utěšována. Ruka jí ožila a vystřelila mužovým směrem. Ruce se setkaly. Jeho velké prsty obemkly její malé. Svět se dal do pohybu. Nejdříve se nad tím ušklíbla. Vždyť to bylo stejné klišé, jako v těch útlých knížečkách, které schovanky tajně pašovaly na kolej a o kterých jednou sestra představená promlouvala jako o zdroji desinformace. Vždyť žena, jako nástroj velké Bohyně, je předurčena k tvorbě života a muž, jako nástroj Druhého je vždy hrozbou ničení a proto je třeba si na něj dávat pozor a ne k němu vzhlížet. Jenže během okamžiku si uvědomila, že to nebylo nic tak přízemního jako její hluboko pohřbená romantická duše. Do pohybu se nedal svět, ale poslední hvězda. S děsem, který zaplavil celé její tělo, zvedla znovu hlavu, aby se ujistila, že se nemýlí. Hvězda padala z nebe. Yas ucítila, že si ji muž prudce přitáhl do náruče a pak už nebylo nic.


Bram nemohl odtrhnout oči od hvězdy, ani v okamžiku, kdy si uvědomil, že padá přímo na ně. Světlo ho oslepilo. Ucítil slabý otřes. Neviděl vůbec nic, ale v náruči cítil bezvládné tělo.
"Yas? Yas? Slyšíš mě? Probuď se." Tiskl útlou dívenku k sobě a nesnažil se ovládat tak jako dosud. Nezbýval už nikdo, kdo by z jeho hlasu vyčetl paniku. Neproniknutelná tma se na něj tlačila ze všech stran. Tížila ho a dusila. Padl na kolena s dívčiným tělem stále v náručí. Tiskl ji, jako by to byla jeho nejlepší přítelkyně, jako by právě ztratil někoho blízkého. Klečel a uvědomil si nejen absolutní tmu, ale také absolutní ticho. Přemítal, zda má vůbec pod nohama pevnou zem, zda je jeho tělo skutečné a zda si tíhu ve svém náručí jen nepředstavuje.
Po chvíli si všiml slabého světla vycházejícího z dívčiny klidné tváře. Má možná trochu moc vystouplé lícní kosti a plná ústa, na to aby byla krásná, pomyslel si a málem se nad svými úvahami rozesmál. Co na tom asi záleží? Pak teprve ho napadlo přemýšlet, nad tím, že dívka září. Jas stále rostl a svět v jejich blízkosti se stal opět hmotným. Bramovy oči slzely, protože byly uvyklé stálé tmě. Položil dívenku na zem a skrze přivřená víčka pozoroval, jak se záře z ní vystupující shromažďuje nad jejím hrudníkem a vytváří světelnou kouli. Brzy byla záře tak jasná a hřejivá, že musel od dívky odstoupit a odvrátit zrak. Stíny se daly opět do pohybu. Koule se vydala zpět na oblohu a cestou nahoru stále rostla. Ozval se výbuch a svět se rozjasnil.


Yas opatrně otevřela své blankytně modré oči. Všude bylo tolik světla. Chvíli bez hnutí ležela a užívala si jeho existenci. Z klidu ji vytrhl pohyb, který zaznamenala koutkem oka. Otočila hlavu. Tak to je tedy on, ten muž s krásným hlasem. Bram. Na její vkus byl příliš velký, ale na tom nezáleželo. Bohyně do ní vstoupila a osobně jí sdělila své požadavky. Byla to obrovská pocta pro takovou bezvýznamnou, čerstvě vysvěcenou matriánku, jakou byla Yas a ona nemínila důvěru Bohyně zklamat. Co na tom, že ji i přes veškerou teoretickou přípravu, zadaný úkol děsil.
"Jak je ti?" ozval se klidný hlas, když si Bram všiml, že ho pozoruje.
"Dobře," usmála se a protáhla se, jako po dlouhém, příjemném odpočinku. Nezapomněla při tom nechat napnout halenu přes svá pučící ňadra.
"Našel jsem nějaké ovoce," nabídl jí a posadil se vedle malého ohýnku, který na zemi vesele plápolal. Yas se okouzleně rozhlédla. Všude kolem byla stříbřitá tráva a několik keřů s temně modrými listy. Všechno vypadalo dosti povadle, ale ona nepochybovala, že to se díky velké hvězdě zářící na nebi brzy změní. Pohlédla na plameny.
"Takže i magie se vrátila," usmála se, protože to tiché teplé plápolání magického ohně jí v poslední době nesmírně chybělo. "Myslela jsem, že přijde konec světa." Naplňovalo ji ulehčení.
"Já myslím, že konec opravdu přišel. Pro většinu lidí. Zůstali jsme jen my." Tvářil se Bram, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc.
"Ale proč?" kroutila nechápavě hlavou.
"Proč co?" zvedl Bram obočí.
"Proč přišel konec světa? A proč jsme tu zůstali právě my dva?" Yas mu tak úplně nevěřila. Kdo ví, zda o pár mil dál, nenarazí na město plné lidí. Její předchozí obavy se v jasném světle zdály neopodstatněné.
"Slyšel jsem, že už se Božská matka nemohla dívat na všechnu tu zkázu, kterou mezi její stvoření přinesla Magie. A proč jsme zůstali jen my dva? Kdo ví?"
"Pokud Božské matce vadila Magie, proč nevymítila jen ji?" ptala se dál.
"Protože Magie je dcerou Druhého a Božská matka ji nedokáže zcela zničit, snad jen na chvíli oslabit," konverzoval Bram stále, jako by o nic nešlo a o tom že on je také dítětem Druhého a možná proto ho božská Matka nedokázala zničit, raději pomlčel.
"A jak to všechno víš?" zeptala se už s posměchem v hlase.
"Hodně jsem studoval," pokrčil Bram rameny, "každopádně jistě to nevím. Můžu se jen dohadovat."
"Co budeme dělat?" ozvala se v Yas zase ta malá holčička.
"Vydáme se na cestu a podíváme se, co nám z toho světa vlastně zbylo," navrhl Bram a tak se Yas rozhlédla kolem sebe.
"Kde máme koně?" Bram jen zavrtěl hlavou.
O několik hodin později se společně ukládali ke spánku, poté co našli další ovoce a dokonce několik šťavnatých červů. Snažila se trochu upravit, zatímco Bram natrhal trávu a listí, které zakryl pokrývkami a tak jim připravil poměrně pohodlné lůžko. Měla by mít radost, že jí její úkol usnadňuje, namísto toho ho ale v duchu proklínala. Copak by mu dalo o tolik práce navíc, připravit lůžka dvě? Nasadila falešný nacvičený úsměv a přidala se k němu, když zapaloval oheň. Sedl si a zadíval se do plamenů.

"Co jsi zač?" zazněla Bramova otázka téměř urážlivě a její úsměv zakolísal. Jaký má asi pohled na matriánky? Někteří muži jimi opovrhovali, zatímco ostatní je s chutí vyhledávali. Bála se, že by mohl patřit do první skupiny a v takovém případě by se po vyzrazení jejího postavení, stal Bohyní svěřený úkol téměř nesplnitelným.
"Jsem sirotek," odpověděla proto co nejjednodušeji a podle pravdy, protože věděla, že neumí lhát. Bram se po ní ohlédl, ale když viděl, že se nemá k dalšímu vysvětlování, nechal to být.
Chvíli pozorovala jeho profil a pomyslela si, že je vlastně docela hezký. Sebrala odvahu a naklonila se k němu. Vetkla mu něžný polibek do koutku úst, zatímco její dlouhé plavé vlasy je uzavřely do malého soukromého světa. Otočil se k ní a v očích se mu zračilo překvapení. Přitiskla svá ústa na jeho, jemně je obkroužila jazykem a přitom položila své malé dlaně na jeho rozložitou hruď. Líbilo se jí to. Jeho rty se rozevřely a vpustily ji dovnitř. Dlouho ale pasivní nezůstal a nejen že polibek prohloubil, ale také jeho ruce se pustily do objevování dívčího drobného těla.
Brzy se ztratila ve víru pocitů, které v ní vzájemné doteky vyvolávaly, když se ale Bram vtiskl mezi její nohy a ona tak ucítila jeho vzrušení, opanoval ji strach. Najednou si uvědomovala své okolí, to že leží bezmocná pod Bramem i jeho nepopiratelnou sílu. Žhavé polibky, které jí Bram sázel na šíji, už v ní nevyvolávaly blaženost, ale úzkost. Zhluboka se nadechla a snažila se strach ovládnout. Rukama sjela na jeho záda a neobratně ho po nich hladila. Bram se vrátil k jejím ústům a vrhl na ni roztoužený pohled. Zarazil se. Chvíli si ji prohlížel a pak se svalil vedle ní. Paží si zakryl oči a jeho dech se pomalu zklidnil. Byla tak strašně ráda, ačkoli si uvědomovala, že se tím pro ni jen všechno komplikuje.


Po několika dnech strávených s Yas, začínal pochybovat, zda opravdu přežil nebo se spíše ocitl v nějakém jiném světě, který měl sloužit čistě k mučení jeho osoby. Netušil, proč se ta malá rozhodla ho svést, ačkoli z toho měla sama zjevně strach. Rozhodně ale neměl v úmyslu na její hru přistoupit, dokud nepřijde věcem na kloub. Instinkty, které ho nutily dívku chránit, fungovaly, i když ohrožení pocházelo od Yas samotné. Bylo to ale zatraceně těžké. Vzpomínka na její pružné tělo tisknoucí se vášnivě k jeho číhala stále na okraji, aby se dostávala na povrch v těch nejnemožnějších okamžicích. A pokud vzpomínka zůstávala skrytá, byla tu ještě stejně tak žhavá realita. Dívka, ačkoli se zdála nezkušená, používala rafinované zbraně, tu ležérně spadlé ramínko, tu jakoby nevědomky odhrnutá sukně, rty v zamyšlení našpulené a pak přišlo vždy to nezbytné navlhčení jazykem.
Na tváři se mu usadil úsměv, když sám sobě přiznal, že neví, kdy má dívku raději. Když se chová jako malá coura nebo v těch okamžicích pravé nevinnosti, které vyplouvají čas od času na povrch. Každopádně už několikrát bylo jeho sebeovládání málem přemoženo a naposledy na dívku začal křičet, aby s tím konečně přestala a pochopila, že o ni prostě nemá zájem. Samozřejmě, že svých slov při pohledu do jejích laních očí okamžitě litoval, naneštěstí neměl na vybranou. Všechny ostatní druhy odmítnutí se Yas rozhodla ignorovat. Strašně rád by věděl, proč jí božská Matka takové chování dovoluje. Zatrnulo mu. Božská Matka!


Probudila se a jako všechny předešlé dny si nejprve několik minut užívala tu prostou skutečnost, že je ve světě světlo. V okamžiku, kdy si vybavila včerejší hrubé odmítnutí, se její nálada rapidně zhoršila. Nikdo ji nepřipravil na to, že budou její povinnosti tak těžké. Myslela si, že všichni muži jsou stejní a pokud se jim žena sama nabídne, nedokážou odolat. Pokud tomu tak opravdu bylo, mohlo to znamenat jedině, že je mimořádně ošklivá, nepřitažlivá a ve svádění nešikovná. Co si jen počne? Měla chuť zavrtat se zpátky pod deku a nevylézt dřív, než za sto let. Naneštěstí už si Bram všiml, že je vzhůru. Stejně jako včera na něj nepromluvila ani slovo, vědoma si toho, že je to vinou její uražené ješitnosti a že jí to v plnění úkolu rozhodně nepomůže.
Bram na ni vrhl sladký spokojený úsměv a ona měla chuť po něm něco hodit. Jak se opovažuje? Všechno v ní vřelo. Bram sebral své věci a pomalu se vydal na cestu. Dala si na čas a jen pomalu vyrazila za ním.
Konečně před sebou spatřili lidská obydlí. Podvědomě přidala a srovnala s Bramem krok. Tiše se po ní ohlédl, ale na jeho vážné tváři nebyl tentokrát prostor pro potměšilost. Ruku v ruce vstupovali do malého města, jehož jméno jim zůstalo skryto a mělo to tak zůstat už navždy. Bylo to mrtvé město, město duchů. Nezůstal tu nikdo, kdo by jim s hrdostí jméno města sděloval. Teprve nyní si připustila, že na Bramově teorii konce světa možná něco je a strachy se jí podlomila kolena. Co když tu opravdu nikdo jiný nezbývá? Uvědomila si také, že v takovém případě by splnění jejího úkolu nabývalo na takové důležitosti, že si její dosah ani nedovedla představit.


Od toho okamžiku, kdy Yas uviděla opuštěné město, pohybovala se jako ve snách. Začínal si o ni dělat obavy a tak se rozhodl utábořit se dřív. Seděl u ohně a pohled na její nešťastný výraz mu začínal lézt na nervy. Všechno by bylo poněkud snazší, kdyby se nechovala jako postřelená laň kvůli jednomu hrubému odmítnutí. Mohla si za něj přeci sama.
"Přestaň!" štěkl na ni a ona leknutím nadskočila.
"S čím?" zapomněla, že s ním nemluví.
"Přestaň se tvářit jako hromádka neštěstí, když mi ani nedáš možnost ti s tvým problémem pomoct," spustil. " Ať už se týká čehokoli," dodal pak. Málem propukl v hurónský smích při pohledu na změnu, která se s Yas rázem udála. Prudce se nadechla, do obličeje jí stoupla červeň a z očí sršely blesky.
"Nedám příležitost mi pomoct?" lapala vztekle po dechu. "Myslím, že i naprostý blbec by pochopil, co po něm chci. Možná, že to není tím, že bych ti nedala příležitost. Třeba ani nejsi dost chlap, abys to dokázal!" Bram vyvalil oči a pak už v sobě smích opravdu udržet nedokázal. Smál se, až mu po tvářích stékaly slzy. Dívčí vzlyknutí ho samozřejmě okamžitě zchladilo.
"Takže se ti opravdu zdám tak ošklivá." Vyrozuměl z mumlání, které dívka svěřovala svým dlaním přitisknutým k obličeji.
Ale to ne, tohle nevydržím, pomyslel si Bram a přisedl k Yas, aby ji mohl sevřít do náruče. K srdci se mu přitiskl její uplakaný obličej.
"Krásnější dívku jsem snad v životě neviděl a můžeš mi věřit, že jsem jich potkal už hodně. Z těch tvých hrátek jsem málem zešílel, ale Yas musíš si uvědomit, že kdybych ti podlehl, možná bych ti ublížil víc, než svým odmítnutím." Upíraly se na něj lesklé modré oči plné zmatku. Povzdechl si.
"Pokud se spolu jednou pomilujeme, bude to proto, že to budeš sama chtít. Ne proto, že to chce tvá Bohyně. A pokud se spolu jednou dostaneme tak daleko, že se stanu otcem tvých dětí, bude to pro to, že to chceme my oba, ne proto že to chce Stvořitelka života."
"Jak to víš?" zeptala se nešťastně.
"Co? Že jsi matriánka?" odpověděl otázkou a ona přikývla. "Až doteď jsem to nevěděl jistě." Usmál se a Yas se do tváře vrátil ruměnec, když si uvědomila, že se právě prozradila.
"Když jsi tak dychtivá plnit Bohyni její příkazy, možná bys měla vědět, čí dítě jí máš zplodit. Jsem synem Druhého a chodím po tomto světě už mnoho lidských životů. Chodím po tomto světě, abych tě našel Yas a teď když se mi to konečně podařilo, nemíním si do života nechat zasahovat nikým dalším."

Nemohl pochopit, proč mu Bohyně do náručí vhání jednu ze svých dcer, matriánku pečlivě vycvičenou k plození dětí a opovržení vůči mužům, pokud opravdu cítí k Druhému takovou nenávist. Možná, že ho chce zničit Yasiným odmítnutím, až splní svou úlohu. Ne tomu nevěřil. V Yas bylo něco bezelstného a krásného, co ještě její životem protřelé sestry nedokázaly zničit a on si byl jistý, že nechybělo mnoho, aby to zničil sám, ten první večer, kdy se mu vrhla do náruče.
"A to ti jako důvod nestačí ani to, že jsme pravděpodobně poslední nadějí lidstva na přežití?" Z jejího hlasu teď zaznívalo trochu rozhořčení, převládalo ale ulehčení.
"Žádný stres co?" usmíval se na ni a ona mu úsměv plaše vrátila.
"To si opravdu myslíš, že Bohyně tak mocná, aby stvořila i zničila veškerý život, potřebuje k něčemu nás dva?" Vtiskl jí něžný polibek na spánek.


"Tak už toho nech," rozlehl se prázdnou síní Druhého hlas.
"Alius?" zazněla překvapená odpověď.
"Můj syn je dobrý člověk, lepší než bych kdy mohl být já a tvojí dceři se zjevně taky líbí. Netrap je už." Pokračoval a poklonil se před Bohyní stojící u okna.
"Není mnoho mužů, kteří by v matriánce, která se je snaží okouzlit, dokázalo spatřit také něco jiného, než krásnou tvář a lehce dostupné tělo. Tomu, že něco takové dokáže tvůj syn, prostě nemohu uvěřit." Kroutila hlavou žena. Alius se pohledem popásal na její kráse a uvědomoval si, že musí brzy odvrátit pohled nebo se mu z té nádhery zamotá hlava. Tak dlouho už ji neviděl, neodvážil se sem vstoupit, nyní se ale bál o svého syna. Ani on nebyl tak chladný, aby zanechal Brama v rukách pomstychtivé Bohyně.
"Divo Zephiro," ozval se jeho hlas možná o něco tvrději, než si přál a oslovil ji titulem i jménem, aby si plně získal její pozornost.
"Nemůžeš syna trestat za hříchy jeho otce. A uvědom si, že je stejně tvým synem jako mým. Porodila ho lidská žena." Bohyně se k němu otočila celým tělem a on při pohledu do jejích rozhněvaných očí pocítil touhu schovat se pod nějakou vzdálenou skálu.
"Jak se opovažuješ vůbec mi přijít na oči, natož mi tu ještě vykládat, co mám dělat!" hromoval její hlas. Alius se pomalu narovnal v ramenou a promluvil tiše a s pokorou.
"Je mi líto, co Magie, moje moc vypuštěná nekontrolovaně mezi tvá stvoření, v těch prvních letech způsobila. Neudělal jsem to úmyslně. Opil jsem se a sváděl lidské ženy, chtěl jsem se před nimi předvést. Samozřejmě, že to byla obrovská chyba a vím, že jsem ti svým chováním ublížil. Máš pravdu, že nedokážu být věrný a zasloužil jsem si plně trest tvé božské nepřítomnosti, ale jsem tu a odevzdávám se ti na milost. Výměnou žádám jen, abys ušetřila mého syna." Na Zephiřině tváři se objevil úsměv. Pokývla.


Bram se probudil a zmateně hleděl na tmavou oblohu posetou milionem hvězd. Cítil se zmatený, ale brzy pochopil, že jediná zářící hvězda byl jen hodně živý sen. Vydechl si. Tak konec světa se přesouvá na neurčito, usmál se. Jenže mu bylo smutno. Jeho náruč byla prázdná. Sbalil si věci a modrým krajem vyrazil ke Grumu, jehož světla zářila v dáli. Pobídl koně ke klusu a těšil se, až se ponoří do davu. Brzy projížděl městskou branou a pozoroval lidi kolem sebe s nadšením, jaké nikdy dřív nepociťoval. Našel stáj pro koně a nechal se unášet davem.
Poslouchal střípky rozhovorů a těšil se z lidské přítomnosti.
"…zítra to musíme dodělat, ale teď už si půjdeme dát něco k snědku …"
"… líbila se ti ta modrá nebo ta červená …"
"… čekal jsem, že bude královna noci hezčí …"
"… jsem unavená, sestro Mel …" zaslechl v davu známý hlas. Rozhlížel se jako šílený, aby nakonec zahlédl povědomou postavu v kápi, jak zahýbá za roh. Vyrazil za ní, ale dav jako by se postavil proti němu. Dostal strach, že se k dívce ze sna nedostane, že mu zmizí. Bojoval proti davu, až se konečně ocitl na rohu. Propátrával ulici a nakonec ji našel. Její mentorka vybírala pečivo u stánku a dívka jen tak postávala vedle ní. Byla k němu stále otočená zády a on se bál, že je to celé jen výplodem jeho fantazie. Vyrazil jejich směrem. Naštěstí to šlo mnohem snáz než předtím na hlavní ulici.
Dotkl se jejího ramene: "Yas!" Dívka se k němu otočila a on pohlédl do blankytně modrých očí. Obočí se nakrčilo v malém zamračení.
Po malém zaváhání vyslovila dívka nejistě: "Brame?"



Polibek na dobrou noc 2/2

30. března 2011 v 11:13 | Awia
Láska. Co je to? Jen prázdné slovo, za kterým lidé skrývají své činy. V jejím jménu milují, ale i zabíjejí. Používají ji jako omluvu svých zvěrstev. Je to naprosto zbytečný cit, bez kterého by se lidské pokolení snadno obešlo. Vysmíval se zamilovaným párům, když si do uší šeptaly sladká slůvka neřesti. Zaslepení blázni s růžovými brýlemi neviděli nic jiného než jeden druhého. Zasluhovaly lítost nad svým mnohdy nesmyslným chováním. Byly mu k smíchu. Cit, který se mezi nimi vyvinul, je odváděl daleko do jiného vesmíru. Po vzestupu však vždy následuje pád, protože každá hora, i ta nejvyšší, má svůj vrchol a nekonečno je jen krásnou iluzí matematických snílků. Střet s realitou pak bývá krutý. Racionální svět si nebere servítky. Probuzení přináší zvrat, slzy a bolest, když už všechno kouzlo vyprchalo. Láska svazovala. Omezovala svobodu, bránila volně roztáhnout křídla. Tak proč měl najednou pocit, že létá? Proč dělal všechny ty věci, kterými opovrhoval? Od kdy se z něj stal jeden ze zamilovaných hlupáků?
Věci pro něj už dávno ztratily svou hodnotu. Jedinou opravdovou a nevyčíslitelnou cenu měl její úsměv. Pro ni by šel až na samotný okraj světa, snesl by jí modré z nebe a ještě víc, kdyby to bylo možné; udělal by cokoliv, jen aby znovu neplakala. Dobrovolně si nasazoval okovy, které ho poutaly k její osobě. Přestával být sám sobě pánem. Stal se jejím otrokem navenek nespoutaným, ale hluboko ve svém nitru uvězněným v žaláři svých citů. Dychtivě kráčel na smrt. A pokud tohle znamenalo umírání, přál si, aby nikdy neskončilo.
Políbila ho. Ne on ji, ale ona jeho, čímž jej opět vyvedla z rovnováhy. Nad nečekaným zvratem tohoto večera však neměl čas přemýšlet. Nedávala mu prostor. V mysli se našlo místo pouze a jen pro její jemné rtíky, které se právě žádostivě vpíjely do jeho. Doslova se na něj vrhla plná nedočkavosti a vášně. Netrvalo dlouho a odevzdaně se jí poddal, až jí začal její útok oplácet. V tomto nelítostném boji neexistovalo vítězů ani poražených. Byli jen zatracení. Zatracení, které neovládal rozum, ale jejich sny, hříchy a touhy. Propadali se spolu v pevném obětí do hlubin, kde jim pekelné plameny dodávaly na spalujícím žáru.
Když bitva skončila, nastalo ticho přerušované jen zrychleným dechem obou bojovníků. Všechny ty potlačované emoce se náhle draly ven a zanechávaly ho tak v naprostém zmatku. Údiv se setkával s vítězným pokřikem, překvapení vyzvalo na souboj povznášející štěstí. K nejbouřlivějšímu střetnutí však došlo mezi něžným citem a zvířecí divokostí, kdy se zmítal na vlnách nerozhodnosti, zda ji má jemně dobývat, nebo se na ni okamžitě vrhnout. Právě nečekaný vnitřní zápas způsobil, že zůstal stát jako zkoprnělý a k ničemu dalšímu se nedovoloval.
"Martino…?"
"Pšt…" Jemně se prsty dotkla jeho rtů, aby ho umlčela. Tázavě se na ni podíval. Němě zavrtěla hlavou a on pochopil: slova pro tu chvíli pozbyla významu, nastoupila řeč těla. Stačil pak jen jediný pohled do jejích očí, aby se odhodlal k činu. Potlačovaná vášeň dostala volný průchod. Oheň, který zahlédl na pozadí jejích modrozelených studánek, se rozhořel i v něm. Prostupoval celým jeho tělem až ke konečkům prstů, rozechvíval jeho nitro. Už nebylo cesty zpět. Omotala si ho kolem prstu. Ona. Ta černá kočka, co mu přeběhla přes cestu.
Postoupili do druhého kola. K zuřivému střetu došlo na obou stranách fronty. Už to nebylo jemné oťukávání, kdy poprvé ochutnali jeden druhého. Pokud mezi nimi existoval ještě nějaký stud, nyní už dávno vymizel. Zakousli se do sebe s chutí a nedočkavostí sobě vlastní. Tentokrát se nesnažila ulovit jen jeho rty, ale se stejnou prudkostí se vrhla na jeho košili, když se roztřesenými prsty snažila rozepnout knoflíčky, aby se konečně mohla dotýkat jeho nahé hrudi. Ani on nezůstával pozadu. Jeho ruce hladově bloudily po jejím těle. Přitiskl ji k sobě blíž. Potřeboval ji cítit, mít ji u sebe, skrýt v náručí.
"Proč…? Proč na sobě musíš mít tolik zbytečného oblečení?" zeptal se jí mezi jednotlivými polibky.
"Přece proto, abys mi ho mohl svléknout."
Věnoval jí jeden ze svých širokých úsměvů. Ta odpověď se mu líbila; představa ho vzrušovala. Nemohl se dočkat, až ji uskuteční. Vrhl se na ni s novou dávkou chtíče. Silou ji přitiskl k okennímu parapetu, když v tom je z milostných hrátek vyrušil zvuk rozbíjejícího se skla.
"Sakra," usykla polohlasně.
"Děje se něco?"
"Ta sklenička…"
Sklenička? Jaká sklenička? Chvíli na ni zmateně zíral. Nechápal, o čem mluví. Jakmile však došlo ke kontaktu jeho kůže s chladnou tekutinou, která pomalu skapávala na podlahu, vše do sebe rázem docvaklo. Na světlou sukni se otiskly tmavé fleky. Po noze jí líně stékal hořkosladký mok. Rozbitá sklenice se válela na zemi utopená v krvavě rudé kaluži, ve které oba stáli, a jeden ze skleněných střepů ležel jen pár milimetrů od jejího bosého chodidla.
Chvíli si hleděli do očí. Sledoval ji se zatajeným dechem, zatímco mu splašené srdce uhánělo jako o závod. Napětí pulzovalo v pravidelném rytmu jeho tělem. Krev se jí vehnala do tváří a zabarvila tak její líčka jemně do nachova. Poplašeně sklopila zrak k zemi. Zase se z ní stala ta malá holčička, co se ztrácela v nespravedlivém a chaotickém světě. Pochopil. Beze slova ustoupil stranou, aby mohla projít. Opatrně protančila mezi střepy roztříštěnými po podlaze na druhou stranu kuchyně. Když se kolem něj protáhla, dala si záležet, aby se vzájemně nedotkli. Jeho oči se však bezděčně točily za její postavou. Vábila je. Lákala. Sváděla. A to vše aniž by s nimi navázala kontakt. Muselo v tom být nějaké kouzlo skryté v jejích pohybech nebo to snad způsobovala její esence, že v Martinině přítomnosti nevnímal nic jiného. Rychle za ní pospíchal, aby se ujistil, že je v pořádku.
"To je dobrý, nic mi není," ujišťovala ho spěšně. "Jen jsem si s největší pravděpodobností zničila sukni. Škoda, byla to moje oblíbená…"
"Koupím ti novou," odvětil bez váhání.
Právě si sundávala mokrou sukni, když ustrnula v půli pohybu. Okamžitě politoval slova, která tak lehkovážně vypustil z úst. Kvůli penězům se spolu už několikrát pohádali a poslední, co si přál, bylo, aby jim další scéna zničila hezký večer. Horečně si přál, aby tu větu mohl vzít zpět. Bohužel, stalo se a už se s tím nedalo nic dělat. Pokusil se tedy zachránit poslední zbytky dřívější atmosféry, která mu však posměvačně proklouzávala mezi prsty a s úšklebkem na rtech mu mizela z dohledu jako pára nad hrncem.
"Martino, já… nemyslel jsem to tak." Přistoupil až k ní a lehce se jí dotkl, jako by se bál, že by se snad také znenadání rozplynula. "Je to moje vina, že sis tu sukni zničila, tak jsem jen chtěl… Chtěl jsem, abys… prostě to nějak odčinit. Pokud samozřejmě nemáš zájem, tak já to pochopím. Nerad bych ti něco nutil - to doufám víš…" S každým dalším slovem ji k sobě tiskl pevněji. Přesto se nedokázal zbavit onoho vtíravého pocitu, že se může kdykoliv vypařit a zmizel tak z jeho dosahu. Nechtěl, aby odcházela. Čím blíž se jí však ocital, tím více se do svých vět zamotával. Sebedůvěra ho opouštěla nepřímou úměrou. Rapidně se blížila k nule, až mohla každou chvílí přepadnout do mínusu. Ztrácel sám sebe. Aniž by se nadál, jejich role se vyměnily.
"Nebudeme se o tom bavit, ano?"
V tu chvíli by jí odsouhlasil cokoliv. Bylo to to poslední, co pro ni mohl za daných okolností udělat. Nervozita ho sžírala zaživa, když dál nic neříkala. Vymanila se z jeho obětí. Bedlivě ji sledoval, ale neodvažoval se odhadovat, jak se zachová. Najednou mu připadala stejně nepředvídatelná, jako mu předtím přišla čitelná. Sukni přehodila přes opěradlo židle a sundala si i tričko, na jehož okraji se taktéž rýsovala temná skvrna. Vrátila se k němu téměř nahá, pouze v podprsence a kalhotkách - jediném oblečení, které jí zůstalo suché. Počítal s tím, že ho poprosí o nějakou jeho košili, aby jí nebyla zima, ale když před něj předstoupila, v očích jí znovu plál ten mocný oheň spalujícího chtíče.
"Co kdybychom se přesunuli jinam?" zeptala se rádoby nevinně, když pokračovala v rozepínání posledních knoflíků od jeho košile. "Někam, kde není tolik nebezpečno…" Dál už nemusela nic říkat. Válka propukla nanovo.
Původním plánem bylo dostat se do jeho ložnice. Cesta jim však připadala příliš dlouhá, tak se museli spokojit s koženou sedací soupravou v obývacím pokoji. Ani ta nebyla na škodu. Měkce přistáli na jejím jemném povrchu, kde se nerušeně oddávali svým hrátkám, a kdyby jim i ta sedačka nestačila, bílý chlupatý koberec skýtal dost místa pro oba.
Svalil ji na pohovku. Nejprve z ní chtěl strhat spodní prádlo, aby mohl co nejrychleji laskat její ňadra a dobýt venušinu komůrku. Když ji však viděl malou a uvězněnou pod jeho medvědím tělem, uvědomil si, jaké osudné chyby by se dopustil. Ne, takto to nemělo být. Nesměl to uspěchat. Tady s ním teď nebyla jen nějaká obyčejná holka, nejednalo se o žádné chvilkové povyražení, nešlo jen o sex. Tohle byla Martina. Jeho Martina. Chtěla být s ním a ne s žádným jiným. Dovolila mu něco, na co ostatní nesměli pomalu ani pomyslet. Pustila ho k sobě a dala mu ten nejdražší klenot na této planetě - dala mu sebe. Nerozhodla se pro Milana ani pro Karla nebo pro Radima. Vybrala si jeho, Filipa. A on jí chtěl ukázat, že si cení jejího rozhodnutí.
Najednou se jí bál dotknout, aby jí náhodou neublížil. Byla celé taková malinká, až se pod ním dočista ztrácela. Vypadala tak křehce a zranitelně. Se svým metrem šedesát se rozhodně nemohla počítat mezi obry. Vzpomněl si na jejich první setkání. Působila jako děťátko. Nedůvěřovala mu a naháněl jí strach. Jedna ledabyle pronesená věta však způsobila, že se jí chtěl dostat pod kůži. Rozehrál s ní tedy svou hru, jako už tolikrát s jinými. Zajímalo ho, jestli je doopravdy tak dětská a naivní. Nebyla. To se však dozvěděl o něco později, když už ho polapila do svých sítí. Pozdě si uvědomil, že se chytil do pasti. Už nebylo úniku. Dostal tak šanci poznat tu druhou Martinu. Hluboko pod povrchem se skrývala vychytralá a nevyzpytatelná bytost, která se s ní mohla klidně měřit. To ona mu uštědřila všechny ty rány. To ona ho trápila. Vždy, když se nebohá Martinka stáhla do svého nitra, to ona vytáhla drápky na její ochranu. I teď to byla ona, ta druhá, co si tolik přála blízkost jeho těla. Byly jako den a noc; plné rozdílností a protikladů. Dohromady však dávaly onu bytost, kterou miloval. Dobrou i zlou. Světlou i temnou. Čitelnou i záhadnou. Tu, pro kterou byl ochoten obětovat všechno. Martinu. Smysl jeho života.




Polibek na dobrou noc 1/2

30. března 2011 v 11:12 | Awia
Pohodlně se opřela a ze svého oblíbeného místa sledovala ruch v kavárně. Tlumené hlasy dohromady splývaly v nikdy neutuchající šum, který se ve vzduchu vznášel jako spokojený bzukot včelího reje při práci. Servírka tančila po dlážděné podlaze a bedlivě sledovala dění. Jednou kolem nich proplula s plným tácem, podruhé odnášela špinavé nádobí. U jednotlivých stolů seděli povětšinou brebentící dvojice nad kávou či čajem, popřípadě měli před sebou ještě nějakou tu pochutinu. Kamarádky si sem přišly postěžovat nad životem, zatímco si kousek od nich milenecké páry vyznávaly lásku. Jak asi působila jejich dvojice? Také je lidé viděli jako dvě zamilované hrdličky? Možná. Ve skutečnosti však v mladíkovi naproti nenašla vysněného prince z pohádky, který se jí s kyticí růží klaněl k nohám, nýbrž spřízněnou duši, rádce a dobrého kamaráda. Představa, že by v jejich vztahu mohl cizí pozorovatel vidět mnohem více, jí vykouzlila další úsměv na tváři.
"Na co myslíš?" zeptal se jí její společník a vyžádal si tím její pozornost. Za chvíli se už nořila do jeho nebesky modrých duhovek skrytých za tenkými sklíčky dioptrických brýlí.
"Na všechno… a na nic," odvětila tajemně.
V jeho očích se zrcadlila nevyřčená otázka. Nezdálo se však, že by se ji chystala zodpovědět. Propalovala jej pohledem, který vyzýval ke hře. Zanedlouho se neposedné plamínky usadily v jeho duhově sytých studánkách a ona poznala, že přijal. Aniž by kdokoliv z nich odstartoval nebo jinak promluvil, začali spolu hrát. Utápěli se každý v očích toho druhého, nořili se stále hlouběji, jako by snad už nikdy neměli vyplavat zpět nad hladinu a prozkoumávali samotné dno záhadného oceánu. Hladina adrenalinu v krvi se rázem vzedmula, jak se její srdce dostávalo do sprintu. Hlavně neuhnout. Vytrvat až do konce. Oční kontakt nepřerušili ani ve chvíli, kdy jim na stole přistály dvě kávy. Po třech minutách to nicméně přece jen vzdali, a aniž by studovali, kdo z nich tento souboj prohrál, začali se naprosto spontánně smát.
Konečně se jí podařilo dostat neposedný smích alespoň částečně pod kontrolu. Zklidnila se a namísto zvonivého výbuchu veselí se jen tiše pochichtávala sama pro sebe. Snažila se zkrotit neposlušné otřesy svého těla, které jí zaplavovaly v mocných vlnách. Bylo snadné nechat se jimi unést, ale ji už začínalo bolet břicho a v očích ji pálily slané slzy. Vystavěla tedy vysoké a pevné hráze, o něž se silný příboj roztříštil do milionů kapiček, které již ztrácely svou magickou sílu. Tep se jí postupně zklidňoval, až se ustálil na své standardní frekvenci. Věděla, že se teď za žádnou cenu nesmí podívat zpět na něj, neboť by se opět hlasitě rozesmála. Nevraživé pohledy ostatních jí již dostatečně naznačily, že by to nebylo zcela vhodné.
Cítila se skvěle. Nelítostný svět jí pro jednou ukázal svou vlídnější tvář. Bouřková mračna, která ji již nějaký ten pátek sužovala, se konečně rozestoupila a ona mohla opět pocítit hřejivý dotek slunečních paprsků. Do té doby neřešitelné problémy se změnily na naprosté malichernosti, které dokázala zvládnout levou zadní. Dobrovolně se nechala svést lákavou notou klidu a pohody. Po dlouhé době se na ni usmálo štěstí. Idylka však neměla dlouhého trvání. Stačila jen jedna věta, aby se krásný sen vypařil jako pára nad hrncem.
"Miluji tě."
Ta dvě slova byla jako políček do tváře. Probrala ji studená sprcha kruté reality. Neviditelné střepiny se zaryly přímo do jejího srdce.
"Milane…"
"Myslím to vážně."
Poklidnou atmosféru u jejich stolu vystřídalo tíživé ticho. Ještě před chvílí jí svět připadal krásný; teď se jí do očí draly slzy hořkosti. Proč? Proč on? Ze všech možných jí lásku vyznal právě Milan a to ji na tom zraňovalo nejvíce. Bludný kruh se opět uzavřel. Věděla, co bude následovat. I když ho odmítne, řekne jí, že to nevadí. Jako věrný pes bude čekat, až konečně procitne a uvědomí si, že on je pro ni ten pravý. Slova, gesta, pohledy - to vše náhle nabude nový rozměr. A ač by si to jinak nikdy nepřála, záměrně se mu bude vyhýbat, až jej ze svého života vymaže navěky. Hrdlo se jí z té představy stáhlo úzkostí. Tak to přece nechtěla! Už se na něj dál nemohla dívat; zavřela tedy oči a začala odmítavě kroutit hlavou, jako by tím snad dokázala změnit onu skutečnost, popřít nepopiratelnou pravdu a zahnat pryč to, co se stalo.
Vzal ji za ruku. "Nemusíš teď nic říkat," promlouval k ní něžně. Každé další slovo pak bylo jako bodnutí dýkou do srdce. Zůstávaly po něm hluboké krvácející rány, které se nikdy nezahojí. Ale on neslyšel její volání o pomoc. Nechtěl je slyšet. Proto pokračoval dál, aniž by si uvědomoval, že ji tím právě zraňuje. "Víš, už když jsem tě poznal, myslel jsem si, že jsi krásná. To jsem o tobě ještě nic nevěděl. A potom jsi mi ukázala všechno to dobro, co v tobě vězí. Nejdřív jsem se ptal sám sebe, jestli je vůbec možné, aby takový člověk vůbec existoval a až později jsem si uvědomil, že mi tě seslal sám Bůh. Chtěl, abychom se spolu setkali. Proč jinak by mi do cesty stavěl ženu, se kterou bych si přál strávit zbytek svého života? Byl jsem slepý, když jsem si namlouval, že nejsi pro mě, ale prohlédl jsem. Já hlupák se bál říct ti o svých pravých citech. Ale už se nebojím. Život je boj a já vím, že pravá láska nakonec stejně zvítězí. Protože my dva, Martino, jsme si souzeni."
"Ne," řekla sice tichým, ale pevným a rozhodným hlasem. "Ne," opakovala hlasitěji. "Prostě ne!" S posledním zvoláním se vzdorovitě vytrhla z jeho sevření.
"Martino…?"
Zhluboka se nadechla. Snažila se připravit na to, co mělo následovat. Bude to bolet, ale bude to tak pro oba lepší. Rozhodně. Lítostivě pohlédla do jeho tváře plné zmatených pocitů. Netušil, co se děje. Nepočítal s tím, že by ho mohla odmítnout. To zjištění způsobilo další políček. I tak musela být silná. Sesypat se může až potom.
"Jsi fajn kluk, Milane," začala s nejbolestivější částí tohoto rozhovoru. Zjistila, že se mu při tom nedokáže dívat do očí. Zaměřila se tedy na temnou tekutinu v hrníčku před sebou. Smutně si uvědomila, že se ještě nenapili. "Hodně jsi mi pomohl a hlavně jsi tady byl, když jsem potřebovala. Nechci, abys tomu špatně rozuměl, já tě mám ráda, vážně, ale…"
"Nemiluješ mě," dořekl za ni.
"Promiň."
"Neomlouvej se. Jen jsem si nemyslel, že bys…"
Nevyřčená slova zůstala viset ve vzduchu, utopena v tichu, které se mezi nimi rozprostřelo. Chtěla ho obejmout, říci mu, že se všechno spraví, utišit jeho žal, ale nemohla. Jeho rány by nic z toho nezahojilo; naopak by je tím ještě prohloubila. Museli se z toho každý vyhrabat sám. Tohle byl konec. Nečekaný a bolestný. Místo toho, aby tu něco neobyčejného a krásného vznikalo, něco neobyčejného a krásného se tu rozpadalo na prach. Z pochmurných myšlenek ji vytrhl tichý smích. Pomalu se kradl kolem jejího ucha se zlověstným úsměvem na rtech. Přejel jí z toho mráz po zádech.
"Já hlupák," řekl po chvíli. "Že jsem si vůbec dělal naděje. Karel měl pravdu."
Zpozorněla. "Co s tím má společného Karel?"
"Varoval mě. Říkal, že to takhle dopadne. A já mu nevěřil." Jeho oči, do té doby bloudící kdesi po stole, se se zvláštním leskem zastavily přímo na ní. "Pověz mi jedno: dělá ti to dobře."
Nechápavě se na něj podívala. Šestý smysl jí napodíval, že to nevěstí nic dobrého.
"Producíruješ se tady, každému ukazuješ, co by mohl mít a potom prostě počkáš, kdo nabídne nejvíc."
"O čem to mluvíš?"
"Nedělej ze sebe neviňátko. Víš moc dobře, o čem je řeč. Hraješ si na dámu, ale ve skutečnosti jsi jen obyčejná špinavá děvka, která ochotně roztáhne nohy každému, kdo se nebojí sáhnout si hlouběji do kapsy."
Co to…? Nevěřila vlastním uším. Určitě se přeslechla, protože něco takového nemohlo vyjít z úst jejího nejlepšího přítele. Šokovaně se dívala do Milanovy tváře, která jí v ten moment připadala důvěrně známá ale zároveň naprosto cizí. Najednou ho nepoznávala. Rozčepýřené mahagonové vlasy, pomněnkově modré oči, plné rty. To vše zůstávalo tak, jak si to pamatovala. Přesto měla pocit, že proti ní sedí neznámý člověk. Naháněl jí strach tím temným pohledem a slovy, kterými k ní promlouval. Pohádkový sen se změnil v noční můru.
"Myslíš si, že nevím, jak dáváš každému druhému na potkání? Karel se jednou vyjádřil, že s tak divokou dračicí už dlouho nerajtoval. Jen vážně nechápu, jak můžeš dávat přednost před někým, kdo tě doopravdy miluje, tomu rozmazlenému zajíčkovi Řeholkovi."
"C-co…? Co s tím má společného Filip?" vypískla nepřirozeně vysokým hlasem.
"Jen se nedělej! Každý ví, že s ním spíš!"
Pokoušely s o ni mrákoty. Tohle už bylo moc. Začínala si připadat jako v nějakém nepovedeném americkém filmu.
"Vlastně se není čemu divit, když si tě chlapec tak vydržuje," pokračoval Milan nelítostně dál. "Zve tě na večeře do luxusních restaurací, pořád za tebe něco platí, kupuje ti drahé dárky… Co to bylo posledně? Ah, už si vzpomínám! To je jednou nový notebook, potom šaty… Co to bude příště? Auto? Mělo mi dojít, že ti to nebude dávat jen tak zadarmo."
Šok vystřídalo zděšení. Odkud věděl, co od Filipa dostala? Nikdy o tom spolu nemluvili, ty šaty jí přišly navíc docela nedávno… Dostala strach. Sledoval ji snad? I tak vůbec ničemu nerozuměl. Ona že měla s Řeholkou poměr? To sotva. Kdyby jí to řekl za jiných okolností, srdečně by se tomu zasmála. Vždyť kvůli těm pár kusům látky vyváděla tolik, že se i Bára divila. Notebook si nechala, ten potřebovala, ale i tak byla rozhodnutá jej alespoň částečně splatit. A šaty chtěla jít vrátit do obchodu. Naštěstí jí s nimi Filip poslal i účtenku, kdyby jí náhodou neseděly a ona je pak mohla vyměnit. Právě kvůli ní tolik vyváděla. Suma, co na ní byla uvedená, se zdála hříšná i pro tak krásný kus oblečení. Nikdy s ním nic neměla. Ani ten pitomý polibek. Nic! A on ji tu osočoval z toho, že s ním …
"A dost!" řekla rázně a o něco hlasitěji, než původně zamýšlela. Pár zvědavců se za nimi otočilo. "Odcházím," oznámila mu rozezleně, a aby svá slova potvrdila, prudce vstala od stolu. Temná tekutina ve dvou hrncích se nebezpečně zachvěla. "Urážet se nenechám."
Za okamžik se už rychlým krokem proplétala mezi stolky ke dveřím. Zůstaly po ní jen nedopitá káva a padesátikorunová bankovka, kterou tam ve spěchu hodila, aby si snad nemyslel, že se od něj nechává vydržovat.
"Fajn, jdi si! A nezapomeň se tomu svému zajíčkovi vyplakat na rameno! Třeba ti pak koupí televizi…" To byla poslední Milanova slova, co k ní ještě dolehla. Potom se za ní dveře zavřely a ona se ocitla na ulici. Teprve tam dala volný průchod svému žalu a především slzám, které se jí už delší dobu draly do očí.
Noc se líně snášela na město. Dlouhé stíny se pomalu vytrácely, jak ubývalo světla, které ke své existenci potřebovaly. Nebeská modř utíkala před přívalem temnoty. Hvězdy vystupovaly ze svých úkrytů a doslova zaplavily inkoustové moře rozprostírající se nad střechami domů. Kdesi v dáli byl pozorovatelný západ. Město se nořilo do tmy, před kterou jej zachránily miliony světel z domácností, některých výkladních skříní a samozřejmě také pouličních lamp. S posledním slunečním paprskem se noční život začal pozvolna probouzet.
"Pššš… To bude dobrý. Už jsem tady. Nemusíš se bát," šeptal jí do ucha, když ji konejšivě hladil po vlasech. Jakmile se trošku uklidnila, navrhl, aby se šli projít.
Mlčky procházeli ztemnělými ulicemi historického centra. Věděl, jak moc má ráda staré město s jeho propletenými uličkami a semknutými domy, které se tyčily do výše nad jejich hlavami - proto ji vzal na procházku právě sem. Kráčel jí po boku. Navenek tichý a klidný společník sváděl nelítostný boj ve svém nitru. Nevzrušená maska ho stála velký úsilí. Vycítil však, že by na ni neměl tlačit. Po očku sledoval každý její krok a vyčkával, dokud sama nezačne.
Bolelo ho, když ji viděl takhle. Ten pohled ho zraňoval víc, než si dovoloval připustit. Kam se poděla ta veselá Martina? Kde se ztratil její úsměv? A ty veselé jiskřičky, co mívala v očích? Místo nich teď na cestu zíraly dva prázdné tunely, které tiše ronily jednu slzu za druhou. Ani se nesnažila setřít rozmazanou řasenku. Bezvýrazné rty, pobledlé tváře, oči zarudlé od pláče. To vše jí dodávalo vzhled chodící mrtvoly. Vnitřní záře, která ji vždy doprovázela, zmizela.
Už když na rozzářeném displeji spatřil její jméno, pochopil, že se něco děje. Šestý smysl mu napovídal, že tentokrát nepůjde o nové šaty, ale o něco vážného. Mluvila roztřeseným hlasem a často se zasekávala, když ji přemohla další mocná vlna vzlyků. Brečela do telefonu. Ani se ho nemusela ptát, jestli přijede. Sám se rozhodl dřív, než vůbec dokončila první větu. Neprodleně opustil své rádoby přátele a jel za ní. Dlouho ji pak utěšoval, když se mu zhroutila v náručí. Nakonec mu během procházky všechno povyprávěla.
"Co mám teď dělat?" zeptala se po chvíli.
"Žij," řekl prostě.
"Žij?"
"No, ano. Sebevraždu, doufám, plánovat nehodláš."
"A-ale…," koktala zmateně. V ten moment vypadala jako malá holčička ztracená ve velkém světě. "Vždyť to byl můj kamarád!"
"Připouštím, že je v tom jistá osobní tragédie, ale upřímně: vážně si myslíš, že po tom, co ti řekl, za tohle všechno stojí? Tím myslím celé to drama kolem plné slz, nervů a raněných pocitů. Nevím, jak moc jsi Milana měla ráda nebo co přesně pro tebe znamenal; já sám jsem ho potkal dvakrát v životě, takže ho de facto vůbec neznám, ale soudě podle jeho reakce je to pěkný kretén."
Po poslední větě se dotčeně ohradila: "Takhle o něm nemluv!"
"A co chceš slyšet?" rozhodil poraženě rukama. "Že chápu jeho uražené ego a dokážu proto omluvit jeho pocity? Jenže tak to není. Kdyby to byl opravdový kamarád, nic z toho by ti neřekl. Tady jen vidíš jeho pravou tvář. Tak buď rozumná a přestaň se kvůli někomu takovému trápit. On si to nezaslouží."
Nastalo ticho. Řekl jí vše, co měl na srdci. Dál už si musela pomoci sama. Rozhodnutí bylo jen a jen na ní. Jemu tedy nezbývalo nic jiného než čekat a doufat, že se i z jeho slov něco odnese.
Nešlo přece o žádnou katastrofu. Lidé se scházejí a rozcházejí. Tak to prostě je. Chápal však, že se na věc musí podívat i z jejího úhlu pohledu, čímž se celá aféra stavěla do jiného světla. Martina byla velmi citově založená, starala se o své přátele a možná až přespříliš se nechávala ovládat názory ostatních. Proto ji to tolik zasáhlo. Snadno se nadchla, ale stejně rychle i vychladla. V jednu chvíli se smála a za okamžik plakala. Její nálady se střídaly častěji než počasí. Nikdy nevěděl, co od ní očekávat, a proto ji měl tak rád. Znali se spolu něco přes čtyři měsíce a pořád mu zůstávala záhadou. Dalo se lehce pochopit, proč se do ní Milan zamiloval. Sám pořádně nechápal, co ho k ní táhne. Bylo to však tady; pouto nepochopitelné, ale pevné, protože jen díky němu tu teď kráčel vedle ní.
"Proč to udělal?" ozvala se tichým hlasem. "Proč mi říkal takové věci?"
"Zranila jsi ho," řekl po krátké rozvaze. "Zasáhla jsi ho na nejcitlivější místo. Odmítla jsi ho a ať si říká kdo chce, co chce, mužské ego to vždy zasáhne. A on, zaslepený vztekem, začal vidět věci, které nejsou. Chtěl se pomstít. Chtěl, aby tě to taky bolelo. Proto ti to řekl. A zároveň se také snažil přesvědčit sám sebe, že to vlastně není jeho chyba, když jsi mu dala košem."
"Samozřejmě, že to není jeho chyba!" ohradila se. "Není to ničí chyba! Dávat někomu vinu je v tomto případě naprostá hloupost."
"Jsem rád, že to tak vidíš. Teď jde o to, jestli má tvůj přítel stejný názor."
"Snad…," řekla.
"Snad," zopakoval po ní, ale oba moc dobře věděli, že tomu nevěří. Smutně se na něj podívala. Její pohled byl pořád prázdný, ale už alespoň neplakala. Zvládne to. Povzbudivě se na ni usmál a ona mu úsměv chabě oplatila. Tím si byl jistý. Znovu se postaví na nohy a půjde dál. I když se tak sama neviděla, byla silná. Popravdě byla mnohem silnější než on.
Smutně si povzdechla. "Nechce se mi tam," zašeptala do ticha.
"Kam?"
"Na koleje. Co kdybych… Co kdybych ho tam potkala?"
"Můžeš jít ke mně. Jestli chceš," nadhodil jakoby jen tak mimochodem.
S napětím čekal na její reakci. Když k němu překvapeně vzhlédla, srdce mu vyskočilo až kamsi do krku. Ohlušující tlukot mu hřměl v uších. Na okamžik odhodil svou klidnou masku a polkl na prázdno. Moc dobře si uvědomoval, jak odvážný návrh jí tu právě podal a jak katastrofálně by to mohlo skončit. Risk je zisk. Doufal, aby ta věta byla v tomto případě pravdivá. Nebál se riskovat, ale vždy si raději nechával zadní vrátka, která mu v tomto případě chyběla. Těch pár vteřin, kdy se vpíjel do jejích modrozelených očí, se mu zdály jako celé roky. Snažil se působit lhostejně, ale nešlo to. Proč byl najednou tolik nervózní? Vždyť přece o nic nešlo. Nebo snad ano?
"Tak jo," pokrčila rameny.
Chvíli na ni překvapeně zíral. Nemohl uvěřit, že s ním právě souhlasila. Ona… Nechal to být. V duchu nad tím mávl rukou a pokračoval dál. Nač se nad něčím takovým pozastavovat? Tohle byla další výzva. Rozhodl se přijmout. Noc byla mladá, a kdo ví, co ještě dnešní večer přinese.
Stála u okna se sklenkou červeného vína v ruce a shlížela dolů na ulici. Parkoviště před bytovkou bylo plné tichých a mlčenlivých aut. Potemnělá scenérie jí připadala jako smutný obraz zachycují pohled na planetu Zemi po soudném dni. Nic se nezměnilo, jen člověk vymizel. Všechno bylo opuštěno a zanecháno beze smyslu. K čemu byly zvířatům a rostlinám domy, vlaky, auta nebo silnice? Svět však nekončil spolu s člověkem. Lidskou éru vystřídá éra jiná. A bez zájmu na tom, jak moc velký si samozvaný pán tvorstva připadal, zítra si na něj nikdo nevzpomene. Svět mohl existovat i bez něj. Když však bylo nicotné lidstvo, jak malinkatý musel být jeden jediný člověk? Jedna duše z kolika? Z přibližně sedmi miliard. Ta představa vlastní nicotnosti ji děsila a vzrušovala zároveň.
Pomalu usrkla lahodné tekutiny. Vše dostávalo hořkosladkou pachuť krvavě rudého vína. Alkohol otupoval její smysly a odváděl jí nepříjemné myšlenky stranou. Jen díky němu mohla zapomenout, ukojit svůj žal. Přesto se neplánovala zpít do němoty. Nechápala jedince, kteří potřebovali utíkat před realitou a vzbudit se ráno s pořádnou kocovinou, kdy jim jejich problém připadal ještě těžší. Nesnažila se vypnout. Svou bolest potřebovala pouze utlumit, aby nad vším mohla s odstupem popovídat. Věděla však, že se pouští na tenký led. Stačilo málo a mohla se ukájet v sebelítosti. Cítila, jak se alkohol pomalu zmocňoval jejího těla. Tohle bude poslední sklenička, ujišťovala sama sebe. Příště Filipovi řekne, aby jí nalil vodu.
Filip. Milan přesně věděl, u koho bude hledat útěchu. Vysmíval se jí, že se s ním zahazovala. Ne, záviděl. Vadilo mu, že trávila tolik času s jiným klukem. Navíc s klukem, který teprve před nedávnem přesáhl práh plnoletosti. A ano, právě do jeho náruče ona, dvaadvacetiletá studentka lingvistiky, utekla. Proč vlastně Filip? Možná proto, že se nikdy neptal. Nepokládal zbytečné otázky. Prostě tam byl. Navíc vždy vycítil, co v danou chvíli potřebovala. Chápal ji, ale zároveň s ní krutě manipuloval. Kolikrát se mu ji podařilo nahnat do kouta? A kolikrát mu tam nakráčela sama? Byla však otázka, která ji na jazyku pálila více, než ostatní.
"Proč to děláš? Proč mi pomáháš?"
"To přátelé přece dělají."
Musela se trpce pousmát. "Nemluv o přátelství," řekla s pohledem stále upřeným z okna. "Od tebe to z ní jako dokonalá ironie."
"Myslíš?" zeptal se jí.
"Ne snad? Ty nemáš přátele. A když už jsme u toho, s jedním měl Milan pravdu: nic neděláš zadarmo. Vždy vyžaduješ něco nazpátek. Tak by mě zajímalo, co chceš ode mě." S poslední větou se otočila a pohlédla Filipovi zpříma do očí.
V tu chvíli nastal převrat. Okamžitě začala litovat této pošetilé akce. Jak si mohla myslet, že by se s ním mohla přít? Nemilosrdně ji vtáhl do svých temných bezedných studní. Ztrácela se v nich. Připadalo jí, jako by padala do propasti. Zamyšlený pohled, kterým si ji prohlížel, jí v dané situaci moc nepomáhal. Mátl ji ještě více. Viděl jí až do duše. Bez problémů zdolal všechny bariéry, kterými se obrnila. A co viděla ona? Jen dva tunely plné neproniknutelné tmy. Fascinovaně si uvědomila, že téměř nerozezná přechod zornice a duhovky. Nikdy dříve si toho nevšimla. Její srdce zrychlilo z nuly na sto během zlomku vteřiny. Zanedlouho nebyla schopná vnímat nic jiného než vlastní zběsilý tep a dva Filipovy čokoládové korálky.
Jeho rty se konečně pohnuly. "Já nic nechci," řekl prostě.
"Tomu nevěřím. Pochybuji, že bys mi to všechno dával jen tak."
"Věř si, čemu chceš," pokrčil rameny. Přišel až k ní a jemně jí zastrčil pramínek neposedných vlasů za ucho. "Jsi tak krásná, Martino," vydechl chraplavým hlasem. "Nejen na pohled, ale i uvnitř. Popravdě jsem ještě nepotkal nikoho tak dobrého. Jsi plná světla, které rozdáváš všem okolo. Jen blázen by to neviděl. A ty se pořád podceňuješ, přestože nemáš proč. Je tak snadné pochopit, proč se do tebe Milan zamiloval. Sám jsem tomu kouzlu propadl."
Prstem jí přejel po tváři. Najednou zesmutněl. Užasle zírala na tu přeměnu, kdy odhodil svou masku siláctví. Už to nebyl ten sebejistý Filip plný sarkastických poznámek a cynických žertíků; před ní stál naprosto obyčejný kluk, zmatený a ztracený ve velkém světě tak jako ona. Na tváři cítila jeho roztřesený dech. Jen zpomaleně si začínala uvědomovat význam slov, které plynuly z jeho rtů. A všechny ty nepochopitelné činy rázem dostávaly smysl.
Stále se utápěla v jeho očích. Tryskem uhánějící srdce ještě zrychlilo. Co…? Co jí to tu říkal? Zdráhala se uvěřit pravdivosti jeho slov. Určitě si s ní jen hrál. Tahal za nitky jejích citů a čekal, dokud se neotočí. Podvědomí ji varovalo před jeho zvrhlými choutkami. Radilo jí utíkat, ale ona přesto zůstávala zarytě stát. Mozek jen zdráhavě zpracovával nastalou situaci. Ta nepravděpodobná myšlenka se zdála až příliš šílená. On by něco takového neudělal. Nestrhl by své hradby. Ne dobrovolně. Ne před ní. A přesto ho tu viděla nahého bez zbytečné přetvářky. Dovolil jí, aby nahlédla do jeho nitra.
Jejich těla od sebe dělilo pár zanedbatelných centimetrů. Stál před ní bosý, v tmavých riflích a kostkované košili, pod kterou se jemně rýsovaly svaly. Jeho hruď se zdvíhala a klesala v pravidelném rytmu jeho dechu. Na levém zápěstí se vyjímal pestrobarevný náramek pro štěstí, který mu sama dala. Silné paže tu byly proto, aby ji mohly uchopit a nikdy nepustit.
Poraženě sklopil zrak. Chystal se odejít. Chtělo se jí křičet, aby neodcházel, ale její hrdlo nevydalo ani hlásku. Chytila ho tedy za ruku v zoufalém gestu jej alespoň na chvíli pozdržet. Otočil se na ni s umučeným pohledem. Viděla, že mu působí bolest. Bylo to bláznivé? Možná. Ale oni nikdy nebyli přátelé. Neměla co ztratit. Nikdy se mezi nimi nevytvořilo pouto, které by jí bylo drahé. Jejich vztah vlastně nedokázala popsat ani pořádně pochopit. Proč za ním chodila? Proč vyhledávala jeho společnost? Dobrovolně kráčela katovi pod sekeru. Hrála hru na život a na smrt bez možnosti zvítězit. Rozhodla se pro smrt. Sklenice s vínem v okamžiku skončila opuštěná na okenním parapetu, když učinila onen osudný krok a přitiskla se k jeho tělu. Obraz, který vídala ve snech, se konečně stal skutečností v dlouhém a vášnivém polibku.
2/2 >>>


Hvězdičky pro lásku

30. března 2011 v 11:09 | KAmila
Hvězdičky z nebe,
lásko pro tebe,
na zemi setřesu.

Až spadne k zemi
i ta poslední hvězda
a ty řekneš mi,
lásko, sen se ti nezdá
že mě i ty rád máš
a na ústa mi polibek dáš,

já budu ten nejšťastnější člověk pod hvězdami,
jen a ty a já v celém vesmíru pod nebem sami,

ležíme vedle sebe,
pod námi hvězdy, co spadly z nebe...


Hra skončila. Začít znovu?

30. března 2011 v 11:03 | Kaori
Ospale otevřu oči. Víčka jdou tak ztěžka nahoru, mám pocit, jako by byla zavřená věčnost. Skrz zamlžený pohled vidím jenom bílo. Všude samé bílo, jako bych ani neexistovala. Raději je zavřu, ze záře tak pálí. Po chvíli je zkusím otevřít znovu. Jde to mnohem lépe. Protřu si oči a vše se vyjasní. Jen to bílé světlo mi ještě chvíli dělá problém. Pomalu se zvednu do sedu a teprve teď si uvědomím, že v jedné ruce svírám plyšové zvíře, které vypadá jako ošklivá ještěrka.
(Ještěrka?)
Rozhlédnu se po místnosti. Je to malý pokojík vytřený fialovou barvou. Je tu pár skříní a pracovní stůl s počítačem
(počítač, k čemu to?)
a vedle postele je noční stolek. Na něm je lahev mléka, miska s ovesnými vločkami a nějaký sešit. Co to znamená?
Ještě jednou si vše v pokoji prohlédnu. Znám ho. Jistěže. Ale přitom vůbec netuším, kde jsem. Co je zač ten neuvěřitelně prázdný pocit, který pohlcuje mé nitro v mrazivém objetí? Nevědomky si přitáhnu peřinu až ke krku a do klína složím tu hračku. Trochu mě to uklidní.
(To ticho…)
Znenadání se rozkašlu suchým kašlem a roztřesu po celém těle, zamotá se mi hlava. Když záchvat ustane stejně rychle, jako přišel, vyhlédnu z okna. Nebe líně plyne
(jako našlehaná smetana)
a lehce se z něho snáší bílé chuchvalce. Opatrně vstanu a opřu se o okno. Naproti vidím panelák a všude po zemi je masa té bílé hmoty, která je určitě tak studená, jak vypadá.
(Tak proč je to okno tak teplé? Venku má vládnout mráz…)
Sníh. Ano, určitě je to sníh. Ten pojem mi něco říká, ale jak by mohl, když tu věc vidím poprvé? I přes tento fakt ve mně vzbuzuje lehkou jiskru radosti, vzpomínek…
(Vzpomínky?)
Otočím se do pokoje. Ano, již jsem tu byla. Určitě ano. Ale kdy? A co jsem tu dělala? Kde vlastně jsem? Proč mám pocit, že je to všechno tak známé, ale přitom vůbec nevím, o co tu jde? Kdo…, kdo jsem vlastně já?
Dojdu k boku skříně. Zrcadlo. Jistě, že tu je, vždycky tu bylo.
(Kdy?)
Pohlédnu na svůj odraz. Je můj, ale přitom tak cizí. Mám pocit, že jsem tu dívku v něm nikdy neviděla, ale zároveň to ve mně evokuje dojem deja-vu. Samozřejmě, že to jsem já! Kdo jiný by to mohl být?
(Tak cizí…)
Tak proč se nepoznávám?
Projede mnou vlna paniky. Rychle se opřu o stůl, jak se mi zamotá hlava. Rozkašlu se. Začnou mi téct slzy. To prázdno uvnitř mě! Připadám si jako schránka, jako opuštěná ulita.
Sednu si na postel, pohled mi padne na jídlo. Automaticky sáhnu po mléku a zaliji lupínky. Vezmu lžíci a začnu jíst.
(Jíst...)
V tom si vzpomenu na sešit. Upustím lžíci a popadnu ho. Je nadepsán červeným písmem: Nezapomeň!
Nezapomeň?
Absolutně mi učaruje. Cítím potřebu se podívat dovnitř. Tak naléhavé nutkání. Náhle, jako bych nebyla tak prázdná, jako by se část mé duše vrátila, cítím, že už nejsem sama, že mě naplňuje něco neuvěřitelného.
(Život.)
Plamínek zvědavosti ještě zesílí a já s očekáváním otevřu na první stranu.
Doufám, že pokud tohle teď čtu, tak se hlasitě směju. Doufám, že si právě říkám, jak hloupá a naivní jsem byla, že jsem všem těm blbostem zbaběle věřila. Doufám, že… vůbec ještě žiju.
Pokud si to ale čtu a nechápu absolutně nic, všechno se nejspíš vyplnilo. Pokud je to tak a já si nemůžu vzpomenout na jméno či cokoliv jiného o svém životě, je má duše mrtvá. Promiň, že o tobě mluvím jako o sobě. Dovol mi, dát ti alespoň jméno, ano? Jmenuješ se Anna.
Anna. Ano… Znám ji, určitě už jsem o nějaké Anně slyšela.
Opět mi začnou téct slzy. Prázdno se ještě více prohloubí a já cítím, jak se stále pevněji omotává okolo mého srdce a morduje z něho poslední zbytky vůle a citů. Připadám si tak neuvěřitelně zmatená a osamělá. Něco je špatně, něco se určitě stalo. A co je vůbec zač ten sešit? Proč je psaný jako epilog nějakého příběhu? Proč dotyčná píše, že její duše umřela, proč nejdříve mluvila o sobě jako o mně?!
...Doufám, že ses už najedla a napila, nevím, jak dlouho jsi byla v bezvědomí, ale doufám, že se cítíš lépe.
Vlastně doufám, že ti zůstalo alespoň něco z dosavadního života. Doufám, že umíš číst a všechno si přečteš, jinak by moje několikaroční snaha přišla nazmar.
Anno, prosím, všechno, co si teď přečteš, je absolutní pravda, všechno se stalo, či ještě stane. Ať obsah tohoto deníku bude znít sebešíleněji, věř mu, prosím. Protože to je nejspíš jediná možnost, jak zůstat naživu…
Naživu. Co tím myslí? Vždyť už takhle si připadám jako mrtvá! To čtení mě nějak unavuje, nemám z toho dobrý pocit, je mi nevolno. Cítím, že se stalo něco špatného, teď už si tím jsem jistá, ale co může být tak hrozného? Ten text vyzařuje takovou negativitou, smutkem a naléhavostí, až mě mrazí po páteři.
Pro jistotu se ještě více zabalím do peřiny a ujistím se, že hračka je na svém místě.
...Pravdou je, že ty a já, Anno, jsme jedna a tatáž osoba. Narodily, tedy narodila ses roku 1993, což bylo před devatenácti lety. Prožila jsi obyčejné dětství v klidu a pohodě. Máš milující rodiče a pár dobrých přátel. Ale to je v tuhle chvíli asi nezajímavý.
Před šesti lety jsem se dozvěděla o věštbách a proroctvích, které se točí okolo roku 2012. Přesněji okolo 21. dne prosince toho roku. Několik lidí, civilizací, dokonce i počítač totiž předpověděli konec světa, veškerého života na planetě Zemi. Prosím, doufám, že alespoň víš, co je to planeta, země, civilizace a tyto pojmy, prosím, pamatuj si alespoň něco…
Konec světa? Je šílená? O čem to píše? Nedává to smysl.
Pocit sklíčenosti opět narůstá. Vždyť žiju. Jak by mohlo všechno skončit, když tu sedím, v nějakém pokoji, schovaná pod peřinou, objímající plyšáka? A co ta věc venku? Vždyť taky existuje, padá z nebe, sníh přeci.
...Pokud si nepamatuješ ani to, kdo jsi, tak v nočním stolku najdeš několik sešitů. Jsou to moje deníky. Od té doby, co jsem se tu věc o konci světa dozvěděla, jsem ze strachu začala psát deník. Najdeš v nich všechno. Najdeš v něm to, jaká jsi dříve byla, kde jsi pracovala a studovala, jaké jsi měla přátele, co jsi dělala ve volném čase, co tě bavilo. Anno, máš úžasný talent na kreslení. Za skříní najdeš několik svých obrazů. Už jsi měla i výstavy, prosím, nepřestaň malovat. Ať teď budeš jakýkoliv člověk, tento malý kousek ze mě si uchovej…
Ten text ztrácí čím dál tím více smysl! Rozčiluje mě to. Rozčiluje mě, že nic z toho nechápu. Proč mi říká, na co mám talent? To přeci musím vědět sama nejlépe, ne? Ale… Co já o sobě vůbec vím? Nepamatuju si nic od doby, co jsem se vzbudila v tomto pokoji.
(Kousek z ní).
Copak já vím, kdo ona je? Proč o nás dvou neustále mluví jako o jediné osobě? O co jí jde?
...Ve věštbách se praví, že roku 2012 skončí svět. Že prý se veškeré zemské síly obrátí proti nám, na obloze se zjeví strom života, který rozhodne, kdo bude žít a kdo zemře, že se lidstvo zničí samo, že přijdou živelné pohromy… Teorií je mnoho. A myslím, že to, co se děje teď, je ještě horší.
Amerika udělala hloupost. Boje z Afghánistánu, Íránu a podobných zemí se rozšířily do celého světa. Rusko, Amerika a Korea svrhly atomovou bombu, z Ameriky a Severní Koreje je kráter. Veškerá diplomacie padla, vypadá to na třetí světovou válku. Navíc se miliony lidí v zoufalství a strachu obrátili na sekty. Spousta z nich už je dávno mrtvých, protože hromadně požili jed ve snaze uniknout přicházejícím katastrofám.
Sama příroda však situaci moc nezlehčuje. Havajské ostrovy zmizely z mapy. Několik sopek tam vybuchlo a zhroutily se samy do sebe. Vybuchla druhá sopka na Islandu, v jejím okolí nevládne nic jiného, než tma, oblaka prachu zatemní každou chvílí i nebe, na které zrovna hledíš. Navíc se k životu začíná probouzet i Vesuv. Přímořské země pustoší tsunami. Kvůli pohybu litosférických desek se ocitlo několik zemí téměř pod vodou. Mnoho států již rozmetala tornáda. Tohle píšu jenom pár dní před jednadvacátým. Všechno se to děje tak naráz a rychle…
Kvůli dalšímu záchvatu kašle přestanu číst. Jsem otřesená tím, co text obsahuje. Je to
(šílené)
neuvěřitelné. Sice nemám moc představu o tom, co většina z těch věcí je, ale mám jakési dojmy. Pozůstatky čehosi, co jsem dříve věděla, znala, o co jsem se zajímala. A pocit ze všech těch věcí není zrovna dobrý. Nahání mi strach. Neuvěřitelnou paniku z představy, že vylezu zpod peřiny, že se vystavím působení okolí.
A existovala ještě jedna teorie. Že se prohodí póly. Je prokázané, že se to v minulosti již několikrát odehrálo.
Pane Bože… Právě se to tu začalo lehce otřásat! Nikdy jsem neslyšela o tom, že by tu bylo zemětřesení! To ty desky. Už je to i tady. Apokalypsa se šíří. Začíná mi být mdlo…
Také se mi zatočí hlava. Až moc se do textu vžiji, nečekaný zvrat v něm mě absolutně zaskočí. Písmo teď přestalo být úhledné, spíše to vypadá, jakoby to někdo naškrábal ve spěchu. Místy to skoro ani nejde číst.
...Není času nazbyt.
Pokud se skutečně stane, že se póly prohodí, bude to konec. Vědci tvrdí, že kvůli tomu přestane fungovat veškerá elektronika. Ty totiž na polaritě fungují. Ale kupou šrotu to neskončí. Zvířata se také orientují podle pólů. Bude to tedy znamenat, že ptáci nebudou vědět, kam letět, ryby, kam plout. Veškerá orientace skončí, myslím, že to pro většinu zvířat bude konec. Ale dopad to bude mít i na lidi. Vlastně na té polaritě závisí všechno! Je pravděpodobné, že většina lidí zemře, protože to bude takový šok a tlak, že nebudou schopní to ustát. Pokud někdo přežije, tak bude mít sníženou imunitu, možná jiné smýšlení. Třeba se stane i někým jiným…
Je to…
To je nepodstatné. Mám pocit, že se mi rozskočí hlava, že praskne. Cítím v ní neuvěřitelný tlak, je mi z toho špatně, mám mžitky před očima… Co je důležité, je to, že pokud to někdo přežije, s největší pravděpodobností kvůli přehození polarity přijde o veškerou svou paměť!
Proboha!




Když se tak trochu bojím…

26. března 2011 v 22:03 | Jahoda26
"Ničeho na světě není třeba se bát, jen je třeba všemu porozumět."
(Marie Curie Sklodowska)
Vcházím do vlhké místnosti a stejně jako se potí světlé zdi nevelkého pokoje, potí se i moje rozechvělé dlaně. Sama sebe uklidňuji pravidelnými nádechy a spolu s vůní mandlového oleje do sebe nasávám i strach, který líně klouže po podivně se zužujících stěnách. Obávám se jejích pohledů, jejích odpovědí a jejích rad.
Chci slyšet její smích i pláč. A toužím vidět její sny, dotknout se jejích očí a ucítit v nich radost. Nahmatat v nich celý svět a v jejich odrazu pozorovat budoucnost. Zavírám za sebou vrzající dveře a předstupuji před ni se zmačkaným papírem v ruce, na němž zejí otázky psané písmeny, které rozmazal čas a pot mých rukou.
Zbytečnými otázkami psanými rozklepanými prsty a obyčejnou propiskou, na které stejně nikdo nikdy neodpoví a odpovědět nemůže. Její výraz je prázdný, její tvář jiná. Téměř nepoznávám její výrazné rysy. Bože, jak moc se změnila! Je to ona? Je to ona. Ty oči. Jen ty její hluboké oči zůstaly stejné, ale oněměly. Už nekřičí, už se nesmějí, jsou unavené a zahleděné kamsi do blízké dálky. Skládám za sebe do řady správná slova s marnou snahou zeptat se jednou otázkou na všechno, co touží stejně marně zjistit mé pravé já. V tom zakývá hlavou, jako by četla zmuchlaný papír v mé pravé ruce a odpovídala:
"Ne. Nechtěla bych změnit žádnou věc, žádnou chvíli ani svět. Nechtěla bych vrátit čas ani napravit své chyby. Před časem snad… Dnes už ne."
Stojím přímo proti ní. Já a můj zrychlený dech. Po stěnách už strach pomalu sklouzl až k podlaze a teď se choulí pod mýma rozviklanýma nohama a já ztrácím rovnováhu. Rovnováhu, již jsem se pokoušela neztratit při každém setkání s ní.
"Přála bych si jen jednu jedinou věc. Chtěla bych, aby dny byly delší a já mohla s každým z nich dobíhat promarněnou minulost a dotýkat se skutečností, které jsem dřív nevnímala." Můj pohled se prohryzává jejími myšlenkami a ochutnává její pronikavý pohled… Musím se ptát, musím pokládat otázky a ukládat do paměti všechna slova, která sestaví v očekávané odpovědi.
"Změnila jste se, slečno. Na první pohled se mi zdálo, že jsem přišla udělat rozhovor s někým úplně jiným."
Pokouším se začít. Její odpověď studí. "Každý den je jiný, nemůžete čekat, že lidé zůstanou stejní."
Pouštím do arény další slova. "Mluvila jsem s Vámi naposled před několika lety. Takže začnu trapnou stereotypní otázkou. Kam se za tu dobu posunul Váš život?"
"Můj život? Troufám si říci, že zůstal stát. Celou tu dobu jsem ujížděla životem průměrnou rychlostí a všechny špatné odbočky jsem míjela, jako by neexistovaly. Pak jsem narazila na křižovatku. Světelnou. Sjela jsem z hlavní silnice a najela do slepé ulice. Doteď hledám přímou jasnou cestu zpět na hlavní tah a pochopila jsem, že správný řidič se neprokazuje jen řidičským průkazem."
"Mám tomu rozumět tak, že čekáte na nějakou zvláštní životní příležitost? Co Vaše kariéra slibné studentky a spolehlivé přítelkyně?" Slyším ticho. Cítím napětí. Vidím lesknoucí se slzy kanoucí z brány nenalíčených řas. "Promiňte, jestli jsem se Vás nějak dotkla, já…"
"Myslím, že ne. Myslím, že nečekám, protože čekat se nevyplácí. Čekání je čas a času s každým novým ránem ubývá. Víte, pro mě se stal každý den určitou příležitostí a právě to sem přivedlo i Vás."
Potřebuji odlepit svoje oči od jejích hubených tváří a vystouplých lícních kostí, potřebuji vzduch. Opírám se celou vahou o okraj umyvadla, před kterým, jak se mi pouze zdá, postávám snad celý život. Až teď si všímám chuchvalců vlasů slepených do nepravidelných tvarů. Až teď chápu, že ona ví, proč jsem přišla a o čem chci vlastně ve skutečnosti psát. Ona ví, že já vím. Jak jen jsem mohla být tak naivně hloupoučká a zkoušet ji obejít.
Už nacházím jen jedinou osamělou nahou otázku. Otázku tak chladnou a jednoduchou, až je neuvěřitelné, jak těžce se na ni odpovídá.
"Proč?"
Zavírá těžce oči, dýchá a šepotem ze sebe souká slova, věty, příběh… "Jestli čekáte, že kvůli dokonalému tělu nebo skvělému pocitu a radosti ze sebe samé, zklamu Vás. Stejně jako jsem zklamala sama sebe a, ač to mnozí z nich nepřiznají, i osoby, které jsou mými přáteli. Vyrazila jsem dech všem kolem sebe, ale ani to nebyl důvod a není to ani odpověď na otázku, kterou jste mi položila a jakou pokládám dennodenně i já sobě. Netoužila jsem po černé roušce hozené přes všechny růžové skutečnosti tohoto světa, ani po litujících a znechucených pohledech kolemjdoucích. Nechtěla jsem vrýt tolika lidem vrásky do jejich optimistických výrazů a stát se namísto radosti problémem.
Nebylo mým snem sledovat slzy svých nejbližších a ustarané nevyspané pohledy své milující rodiny. A ty promrhané dny, kterých bylo stejně jako vypadaných vlasů a jimi ucpaných odpadů, už asi nevrátím. Vlasy dorostou, odpady se vyčistí… Ale život všech těch dobrých duší, které se ke mně neotočily zády, jsem zkrátila stejně jako ten svůj. A ačkoliv slovo "promiň" v sobě skýtá určitý význam, pro mě se stalo naprosto bezvýznamným, poněvadž svoje činy jím odpykat nebo smazat nedokážu. Zabloudila jsem někde mezi zemí a peklem a ocitla se uvězněná mezi písmeny A a E. Zbývající písmena N, O, R, E, X, I mi ukradly před nosem můj svět.
Svět, kde nechyběla láska, svět, kde se tichá pohoda střídala s hlučným smíchem, ale především svět, kde vládl smysl. Smysl, jenž je, smysl, po němž se nikdo neshání. Smysl všeho toho, čemu se hromadně nadává život. Takže Vy se ptáte proč? Možná osud chtěl, abych stejně tak excelentně jako se mi podařilo zbořit všechno, co jsem se pokoušela postavit a co jsem potopila spolu s osmnácti kily, které mi málem vyfoukly můj vlastní život, dokázala postupně poškrtat všechna ta zatracená písmena a měla po zbytek života aspoň jeden opravdový důvod, proč na sebe být hrdá. Strach se stal mým ranním budíčkem. Strach ze sebe samé… Ze svých myšlenek, pocitů a rozhodnutí, na kterých záviselo jedno jediné - žít a nebo zemřít."
Pohlížím na ni, cítím, jak slzy odstartovaly nezastavitelný běh po mých tvářích. Utírám je, vracím na startovní čáru… Marně. Rozplakala mě její bezmocnost, pohltil mě její strach. Tak trochu se bojím… Je pozdě na poslední otázku, odvrací ode mě svoji vyhublou podobu, otáčí se a já se pomalu odvážím odejít…V tom se prudce ohlédne zpět.
A v zrcadle na mě moje cizí rty hrnou poslední slova: "Když se tak trochu bojím, dotknu se své duše, jejíž okraje olizovala svými odpornými hladovými jazyky tahle zákeřná nemoc tak dlouho, až ji spolkla, a mluvím se svým srdcem. Nořím se do jeho úderů a v jejich nepravidelnostech zmateně hledám pravidelnou ozvěnu, která by mi odpověděla a objala mě do svých bezpečných tonů. Sháním se v jeho tlukotu po soucitné podpoře a rytmu života."
S úsměvem na slaných rtech sevřu v chladných dlaních kliku dveří, jimiž zvenčí zavírám minulost. Vyzáblé dny, podvyživené hodiny sebetrýzně, kostnaté sny o nenaplněném pocitu užitečnosti a slepé domněnky o podstatě lidského štěstí.
Zamykám žíznivou sebestřednou touhu a zašlapávám anorexii. Polykám poslední zatrpklé sliny, jež plivu na její sobeckost. Vracím se levou nohou do nového života, poněvadž věřím, že i vykročení špatnou nohou může mít správný cíl. A už chápu! Když se tak trochu bojím, musím najít sama sebe, protože poznání toho, čeho se nejvíce děsíme, přináší konec strachu!


Až spadne posledná hviezda

26. března 2011 v 21:59 | Nymonyrya
Pomaly zodvihol zbraň a namieril. Z jeho výrazu a každého jedného jeho pohybu bolo cítiť ako si ten moment vychutnával. Posledné roky žil len pre túto jednu krátku chvíľu. Len pre jediný, krásny okamih pomsty.
"Tak vidíš, Eridani, spravodlivosť na tomto svete predsa len existuje," povedal s úsmevom na tvári, prehnane zdôrazňujúc každé jedno slovo.
Modrovlasá žena opretá o stenu sa pobavene zachichotala. "Si vážne rozkošný s tým laserom v ruke." zložila si slnečné okuliare a uprela naňho svoje svetlo pohlcujúce, čisto čierne oči. "Seriózne, pokiaľ by som nebola kyborg dala by som si povedať."
Napriek zlosti ktorú v ňom jej ironické poznámky vyvolávali sa ovládol a rozhodol sa ešte nevystreliť. "Zaujíma ma len jediné." Na chvíľu sa odmlčal. "Prečo si to spravila?"
"S týmito svojimi dramatickými výkonmi by si mal v holografických telenovelách zaručený úspech. Nechceš si to s tou vraždou rozmyslieť a prejaviť svoju duševne labilnú osobnosť radšej tam?" neodpustila si Eridani ďalšiu poznámku.
"Vyvraždila si celú moju planétu." zasyčal roztraseným hlasom.
Eridani sa na krátku chvíľu zahľadela kamsi zaňho, pery sa jej mierne pohybovali akoby si hovorila niečo sama pre seba. "Nie, prepáč. Asi mi budeš musieť občerstviť pamäť."
"Etamin IV., malá kolónia, jedna miliarda mŕtvych," odpovedal pri čom mal pocit akoby mu od čistej zlosti srdce vynechalo jeden úder.
"Ach, toto." ležérne si rukou prehrabla vlasy. "Za prvé ťa musím upozorniť, že to nebola planéta ale umelá základňa. A za druhé, ti napriek tomu, že mi vôbec nie je príjemné skaziť tvoju očarujúcu ilúziu, musím povedať, že ja som reálne nič nespravila."
"Na hlaviciach ktoré zničili môj domov bolo vyryté tvoje meno."
"Samozrejme, moje meno je značkou. Mimo iné sa krásne vyníma aj na tvojej zbrani. Myslíš, že zabiť ma mojim vlastným dielom bude dostatočne patetické?" odpovedala pri čom sa nezaujato pozrela na svoje hodinky.
Pomaly mu začalo dochádzať, že ho neberie vážne napriek tomu, že ju teraz má možnosť v zlomku sekundy zabiť. Nemala ani prinajmenšom strach ktorý tak chcel vidieť v jej robotických očiach. Napadlo ho, že možno v skutočnosti chcela umrieť, možno už nedokázala žiť sama so sebou.
"Ľudia si ma stále idealizujú, či už k lepšiemu alebo k horšiemu." povedala s ľahkým úsmevom na tvári, akoby vycítila jeho myšlienky.
"Si vrah Eridani, máš na svedomí viac životov ako ktokoľvek iný v histórií."
"Väčšina ľudí by zrejme mala na mojom mieste výčitky svedomia, však?" Tón jej hlasu zrazu zvážnel, skúmavo si ho premerala akoby od neho skutočne čakala odpoveď na svoju otázku. Akoby ju sama nepoznala.
"Stále mi dlžíš vysvetlenie," podoprel si zbraň aj druhou rukou aby nebolo až tak vidno ako sa trasie.
"Nedlžím ti absolútne nič. Ale pokiaľ veľmi chceš môžem ti vysvetliť ako môj život funguje." odpovedala pri čom si pohodlne prekrížila ruky a oprela sa o stenu.
Ako mohol váhať? Prečo ju nestrelil hneď ako mal možnosť? Teraz si ho získala rečami a on skrátka nedokázal vystreliť napriek tomu ako veľmi po tom túžil. Možno chcela presne to dosiahnuť, možno by ju mal skrátka zastreliť a zabudnúť na ňu. Ale na druhej strane si uvedomoval, že to skrátka nemohol spraviť, potreboval odpovede, vedel, že pokiaľ ich nezíska do smrti si to neodpustí. Preto len stroho prikývol pri čom na ňu ďalej mieril a ona sa na ňom očividne dobre bavila.
"Vieš, mávala som výčitky svedomia. Za svoj život som zabila presne šiestich ľudí. Zvláštne je, že všetci boli ľudia, žiaden iný druh ma za tristo rokov môjho života k tomu nedonútil. Všetci za mnou došli s tým istým zámerom, chceli sa mi pomstiť za čosi čo som nespravila. Stáli tu predo mnou rovnako ako teraz ty. Zúfalí ľudia bez štipky racionality ktorý sa nejakým omylom dostali cez moje bezpečnostné opatrenia." trpko sa zasmiala. "Dnes už žiadne výčitky svedomia nemám."
"Ako môžeš hovoriť o šiestich ľuďoch." zasyčal s bolestne stiahnutým hrdlom, do očí sa mu drali horké slzy.
"Ako mi ty môžeš dávať za vinu tie planéty zničené zbraňami ktoré som ja navrhla a moje stroje vyrobili?" odpovedala pri čom sa z jej tváre dalo ľahko vyčítať, že to skutočne považuje za absurditu. "Ja som ich neodpálila, len som ich poskytla tomu kto si za ne zaplatil."
"Pokiaľ by tento vesmír nepoznal čosi ako sú tvoje časticové hlavice vojna by trvala o mnoho kratšie."
"Ale prosím ťa, vždy sa nájde nejaký spôsob. Ja len žijem z ľudskej hlúposti. Možno ťa bude zaujímať, že som trochu cestovala v čase. Vieš čo sa odohráva presne o dvadsať storočí na tomto mieste?" venovala mu ďalší očarujúci úsmev. "Vojna. To najlepšie na ľudstve je, že stále polemizuje o tom ako sa v budúcnosti všetko zmení, ako bude tento svet lepší. Ale pravda je, že ľudia sa nikdy nezmenia. Ľudská hlúposť tu bude až kým nevyhasne posledná hviezda, až do zániku tohto vesmíru a pokiaľ ma nikto nezastaví, ja budem až dovtedy na nej zarábať a pri tom si užívať života aký ma baví."
Nevedel či jej má veriť, v hlave mal desiatky a desiatky otázok. Čo však konečne vedel celkom jasne je aká Eridani skutočne je.
"Možno by si ma ty mohol zastaviť." prehovorila opäť keď jej dlho neodpovedal. "Mier vyššie, ja nemám srdce ktoré by si mohol prestreliť, v tej oblasti mám procesor bez ktorého môj mozog prežije."
Ani si neuvedomil ako, zodvihol zbraň tak aby mieril na jej čelo. "Nezaslúžiš si žiť. Na tomto svete musí byť predsa aspoň nejaká spravodlivosť."
"Až vyhasne posledná hviezda, zlato," odpovedala pri čom sa jej po tvári opäť rozlial úsmev. "To bude jediná spravodlivosť. Tak radšej strieľaj kým môžeš."
Nervózne si zahryzol do spodnej pery snažiac sa sústrediť na výstrel.
"Viem ako veľmi to chceš spraviť. Tak, sakra, konečne streľ!" zakričala Eridani pri čom jej z tváre konečne zmizli akékoľvek náznaky úsmevu.
Ani si neuvedomil ako, vystrelil. Bol to chvíľkový skrat. Sám tomu nedokázal uveriť keď miestnosť na chvíľu osvetlila červená žiara laseru a Eridani sa zosunula k zemi. Spálenú, syntetickú kožu a kov na čele jej prekryli pramene modrých vlasov. Nehýbala sa, čierne oči mala dokorán otvorené. V tom momente ho ani nenapadlo overovať si či je skutočne mŕtva. V šoku ustúpil o pár krokov pri čom od nej ani na sekundu neodtrhol zrak. Priložil si zbraň ku spánku a stlačil spúšť.
Eridani pomaly vstala zo zeme. Jemne si prešla prstom po dokonale hladkom čele. Nanoboty spravili dobrú prácu, ako vždy. Po rane jej nezostala ani stopa. Len na krátku chvíľu zastavila pri jeho mŕtvom tele, "Takže až keď vyhasne posledná hviezda, dočkáš sa svojej spravodlivosti, tak ako my všetci."





Až spadne poslední hvězda (III)

26. března 2011 v 21:56 | Annie-chan
Seděli u ohně, mlčky, a pravděpodobně přemítali o nesmrtelnosti chrousta. Tristan si ladil svojí loutnu.
"Ták, hotovo!" pronesl šťastně po několika minutách, kdy měla hlavně Raven silnou chuť ho nakopnout.
"Vážně? A zahraješ nám něco?" zeptala se ho zvědavě Awia.
"A co byste chtěla slyšet, slečno hraničářko?"
"Co třeba příběh o Evanlyn?"
"Evanlyn Tantaris? Vůdkyni hraničářů před Falienem?"
"Ano."
"Ach, její drak Razen byl jeden z mála, který přežil… Jaká to škoda, našich přátel draků. A pokud vím, vzala si Irvinga, jehož dračice byla také zabita."
"Kdy se stala vůdkyní?" zeptal se Celian.
"Pár let po Hawomgském masakru. Drahoušek Owain byl otráven, zřejmě si někdo najal Přízrak, protože to byla vcelku kvalitní práce, a ona se do té pozice, pokud to tak mám říct, vecpala…"
"Takže… začneš, prosím?"
"Samozřejmě, slečno hraničářko…"
A jak bard Tristan řekl, tak učinil. Z jeho úst se začala linout balada o vůdkyni hraničářů, bývalých dračích jezdců, která by mohla být všeobecně uznávaná, ale narodila se ve špatnou dobu…

Panika. Strach. Chaos. A krev.
Výkřiky lidí, utíkajících pryč, aniž by tušili kam, se ozývaly napříč celým městem. Po ulicích se na kamenných omítkách domů a dlážděných cestách rozlévala rudá, karmínová a čerstvá krev. Některé z budov dokonce hořely, plápolaly silným ohněm, planuly a osvětlovaly jatka, která té noci pod oblohou plnou hvězd probíhala v Hawomgu. Nedýchající, zohyzděná a probodaná těla ležela všude - z očí mrtvých sice sálal podivný chlad, přesto z nich ale šlo jasně vyčíst zděšení.
Celé město bylo na nohou. Co se to děje, říkali si všichni, co se to proboha děje? Pokojně spali, ať už ve svých domovech, nebo na ulici, ať už se šťastným úsměvem nebo s nejasnými vyhlídkami na další den, ale stejně vše bylo tak, jak má být - ještě včerejšího dne bylo vše v pořádku a najednou…
Zrada. Podvod. Faleš. A krev.
Lidé, u kterých se projevil pud sebezáchovy, se cpali jeden přes druhého a snažili se prostě utéct - ať už do přístavu, do hospody nebo za bránu. Kdekdo ignoroval plačící děti, krvácející, ale ještě žijící ženy nebo zmrzačené a pomalu umírající muže.
Uprostřed všeho toho zmatku a houfu utíkajících lidí oni v klidu, nevzrušeně postávali a zabíjeli každého, koho spatřili. Jejich meče se nemilosrdně rozmachovaly a ukončovaly tenoučké vlásky lidského bytí, které se kolem nich, zrádcovských hadů, proplétaly a snažily zmizet. Mágové nechávali lidi zaživa vzplanout, proměnili je v prach, nebo je zmrazili či pohřbili v kamenném vězení, lučištníci je probodávali skrz na skrz svými šípy, a draci… Draci všechno pálili na popel.
Evanlyn Tantaris napnula svůj luk z bílého dřeva a namířila ho na jednoho z uprchlíků. Ignorovala řev, jekot, pláč a prosby o pomoc, soustředila se jenom na tichý zvuk, který vydávala její tětiva, na symfonii, kterou hrála. Šíp vystřelil a našel svůj cíl.
Muž se skácel zemi, mrtvý, s probodnutou krční tepnou.

Elfka sklopila svůj luk a vykročila kupředu. Její spolubojovníci zabíjeli, ukončovali lidské životy přímo vedle ní, ona kolem nich však jen lhostejně procházela. Namísto klapotu bot se při každém jejím kroku ozvalo začvachtání, jak šlápla do kaluže krve. Ignorovala to, ignorovala všechno, jen svéhlavě pokračovala dál.
"Maminko…" uslyšela najednou vedle sebe. Bleskově se otočila a pohlédla na zdroj, na toho, kdo tuto větu vyslovil - a našla ho. Byla to malá, plačící holčička, se zakrvácenou noční košilkou a bosýma, pořezanýma nohama. Zamračila se - všichni utíkali, běželi, snažili se odsud dostat pryč, ale ty ještě živé a dokonce i děti ignorovali. Se smíšenými pocity se k ní vydala.
"Moje maminka… Kde je moje maminka?" zeptala se jí malá holčička, když si k ní přiklekla a svůj luk položila vedle sebe.
Lhostejně jí krátkou chvíli pozorovala, její uslzené oči, zářící blonďaté vlásky, pronikavé modré oči…
"Je mi to líto," řekla nakonec a ze svého pouzdra, které měla připevněné na opasku, vytáhla dýku.
A v mžiku ukončila další, nevinný lidský život.

Slunce pražilo na její pleť a ještě víc zesvětlovalo její světle hnědé vlasy. Na obloze nebyly skoro žádné mraky, a slunce jasně a vesele svítilo. Dokonce ani pach zmoklého psa, typické vůně pro Ivetrelem, nebyl cítit.
"Hej, Evanlyn! Slyšelas, že strážci mají proti Hawomgu násilně zakročit?"
Evanlyn Tantaris, opírajíc se o tvrdá, ale přesto pohodlná záda svého draka, vzhlédla od své rozečtené knihy a na oko udiveně se podívala na Irvinga.
"Ale neříkej. A přitom se posledních pár let chovali tak vzorně, co?"
"Vzorně?" Zdálo se, že Irving její sarkasmus nepochopil. "Evanlyn, přece se zjistilo, že podávali tajné informace Steymu a že celou tu dobu chystali převrat. Jsou proti střežení mágů, útlaku elfů a ovládání cizích zemí! Oni jsou proti Eupaie, Evanlyn!"
Elfka jenom vzdychla.
"Irvingu, jezdcům a králi je již známo, že Hawomg byl proti zemi, ale že by chystal převrat? Zase to nepřeháněj, ano?"
"Vždyť i Darren říkal, že takováhle zrada se nesmí trpět, že se to musí zastavit rychle a efektně, a jelikož rychle, tak násilně!"
"Někdo na to má jiný názor," odvětila klidně Evanlyn.
"Myslíš Owaina? U Avatara, vždyť ten podezřívá i odpadkové koše, jestli ho náhodou nesledují!"
"Odkdy smíš říkat vůdci křestním jménem?" nadzdvihla Evanlyn pobaveně obočí. Irving na ní upřel svoje hnědé oči a hned na to jeho obličej nabral rudou barvu. Poté poznamenal něco o podělaných elfech a nasupeně se vydal ze střechy zpět do pevnosti. Evanlyn ho nevzrušeně pozorovala, když odcházel, a poté svůj pohled stočila zpět ke knize.
I když navenek měla nasazenou pevnou a neměnnou lhostejnou masku, uvnitř ní to vřelo. Ano, samozřejmě, velmi dobře znala podrobnosti o celé té aféře, která se točila kolem vlastizrady přístavního města Hawomg. Věděla, že město podávalo informace o zemi Steymu, ale že prý i Kharkadu a Assavii - čemuž osobně moc nevěřila, jelikož tyto dvě země už byly dávno pod Eupaianskou nadvládou, ne zrovna zřejmou, ale přesto pod nadvládou.
Věděla, že Hawomg se dopustilo vážného prohřešku, ale že o tom vědělo a že to podporovalo celé město… To by opravdu znamenala obrovská, krvavá jatka. Ale to musí také určitě být ilegální! Evanlyn se nervózně kousla do rtu.
"Netrap se tím," uslyšela zničehonic v mysli hlas svého draka, Razena, který zřejmě vycítil její obavy. "Není možné, aby byl vydán rozkaz na vyvraždění celého města."
"Ale já musím," odsekla Evanlyn. "král je toho jistě schopen. Před padesáti lety jezdci museli ukončit náboženskou válku, která se jich vůbec netýkala, ale proč to museli udělat?! Na příkaz krále! A teď na příkaz krále půjdeme vraždit…"
"Slabým mečem se oháním, rozlišuji krále od tyrana. Kdo jsem?"
"Přestaň s těmi svými hádankami!"
"Slitování, Evanlyn. Jsem slitování."
"Tím se snažíš naznačit, že král má slitování? Aha, tak to je Eupaianský král tedy tyran… ne tyran, přímo veřejně prospěšný a uznávaný vrahoun!"
Chvíli bylo ticho, než Razen znovu promluvil.
"Kdyby ses pořád před ostatními nepřetvařovala, mohla bys jim tohle všechno říct a ne si stěžovat mě. Žiju už přes pět set let a můj pohled na tuto situaci už je pouze objektivní, s ohledem na tebe. Ostatní… by ti rozuměli."
"Ne, Razene. Před ostatními ne."
"I kdybych ti řekl, že ti to udělá dobře?"
"Ne! A už se o tom nehodlám dál bavit!" utnula jejich diskuzi Evanlyn prudčeji, než původně chtěla. Razen Evanlyn už neodpověděl. Pravděpodobně se urazil.
No a co, pomyslela si Evanlyn, nemá se plést do mých věcí!
Znovu se snažila zaměřit se na knihu, ale nešlo jí to. Sice dokázala rozkrýt tajemství run, písma, které dokázali rozluštit pouze vysocí učenci nebo mágové, ale už si runy nespojovala dohromady a vznikala jí jenom hloupá, v celku nesrozumitelná slova.
Viděla říct moudro drak.
Evanlyn v tom okamžiku knihu rázně zaklapla a zvedla se. Věděla, že teď už by nic nepřečetla, ať už by chtěla sebevíc - lépe udělá, když vyřeší zmatek, který se uvnitř ní po Irvingově informaci ocitl.
"Uvidíme se zítra," rozloučila se se svým drakem, ten jí ale neodpověděl. Asi stále trucoval. No co, pomyslela si Evanlyn, ona se ho o odpuštění prosit nebude.
Rázným krokem zamířila z vyhřáté a přímo odpočinku vybízející střechy do chladné, ale příjemné pevnosti. Schody, kterými se sem dostala, rychle sešla dolů. Někdy přeskočila i dva, aby si urychlila cestu.
Rázem se ocitla ve třetím patře pevnosti Jezdců, která se tyčila nad Ivetrelemem jako honosný štít. Ve třetím patře, kde měl vůdce Jezdců svou pracovnu. Stejně rychlým tempem se vydala kupředu.
Ozvěny jejích kroků se ozývaly po celé chodbě. Ze všech koutů se ozývalo špitání, mluvení nebo dokonce i křik, Evanlyn si toho ale nevšímala. Prošla kolem knihovny, do které plánovala později knihu, kterou držela v ruce, vrátit, a kolem jedné z hromadných ložnic, ve které ovšem nespala, a stanula přede dveřmi, kde se nejčastěji a nejhojněji vyskytoval vůdce Dračích jezdců, hraničářských jednotek Eupaijských, Owain DiEster.
Ale už přede dveřmi tušila, že je něco špatně. V jeho pracovně už totiž někdo byl… Ale teď? V parném, letním odpoledni? V den klidu a odpočinku?
"Je mi to líto, Owaine," uslyšela hluboký, ale přesto majestátný a vznešený hlas. Že by to byl nějaký šlechtic…? Ačkoli to nedělala ráda, o dveře se namísto jejich otevření opřela a přiložila k nim ucho.
"Líto? Líto?! Mě je to líto, Vaše Veličenstvo, ale tenhle příkaz vyplnit nehodlám. Hraničáři jsou strážci a opatrovníci, ne nájemní vrazi!"
Vaše Veličenstvo?! Takže to je… to je samotný…!
"Okolnosti mi nedávají na výběr, Owaine."
"To se pletete, Vaše Veličenstvo! Můžeme je pozatýkat a vyslýchat, můžeme jim dát výhružku nebo… nebo je i v případně nutnosti mučit, ale ne zabíjet, pane! Nezabíjíme z povolání, a když už, tak ne lidi!"
"Společenstvo Dračích jezdců kdysi přísahalo absolutní věrnost koruně, Owaine. Smlouva, na které se nachází královská pečeť, se momentálně nachází v královském paláci. Pokud mi nevěříte, jsem ochoten vám ji ukázat."
"S-samozřejmě, že vám věřím, Vaše Veličenstvo, ale-"
"Podle té smlouvy je Společenstvo povinno vyplnit každý králův příkaz, rozkaz, nařízení. Každý, Owaine, každý. A ať se ti to líbí nebo ne, tvůj řád nemá na vybranou."
"A když neuposlechnu?"
Chvíli bylo ticho, a pak Evanlyn uslyšela, že někdo z nich začal přecházet po místnosti. Zřejmě král.
"V tom případě bych si myslel, že Společenstvo jsou zrádci a že se chystají oklamat krále. Byl bych nucen tvůj řád rozpustit, draky pozabíjet a jezdce poslat do exilu. Je to to, co jsi chtěl slyšet, Owaine?"
Vůdce nasucho polkl.
"A-ano, pane…"
"Takže vyplníš rozkaz, který jsem ti dal? Vymažete Hawomg z povrchu zemského, pod dohledem samotného Stvořitele?"
Chvíli bylo opět ticho.
"Já… ano, Vaše Veličenstvo."
"Výborně…" poznamenal král. "Je mi to opravdu líto, Owaine. Ale nemám na výběr. Nemám na výběr."

Irving s potem na čele probíhal pevností a díval se do každé místnosti, kolem které prošel. Ne, že by to dělal schválně, ale už takhle vyrušil dvě dívky při koupeli a jednu dokonce oblékající se, zatím však úplně nahou. Z těchto důvodu také ignoroval otázky všech procházejících, jak se mu na obličej dostaly ty tři modřiny.
Tu, kterou hledal, ale stále nenašel. Ještě před hodinou byla na střeše a četla si u svého draka, a teď se někam dokonale vytratila! Ani Yana, jeho dračice, nevěděla, kam by se mohla podít. Ale on jí musí najít…!
Vůdce dal totiž svolat všechny jezdce, kteří v tento okamžik byli přítomni v pevnosti. Tohle svolání ale vydal už asi před půl hodinou a většina přítomných už tam také byla, ale Evanlyn nikde. A přitom ona je taková dochvilná… Poté, co si to dal Irving všechno dohromady, prostě uznal i on sám za vhodné podívat se po ní.
Jenže už prohledal všechny patra, střechu i přízemí a ona nikde! Jako by prostě zmizela z povrchu zemského! Na svém drakovi také neodletěla, ten pořád ležel na střeše…
V tom okamžiku prošel kolem jedněch dveří, ve kterých ještě nebyl, a nervózně se na ně zahleděl. Další dívčí umývárna.
Navštívil všechny umývárny opačného pohlaví, které se v pevnosti nacházely, až na tuhle. Je vysoce pravděpodobné, že tady Evanlyn bude, ale… Co když ne? Bude tam zase nějaká převlíkající se dívka, která bude pospíchat na schůzi a bude už tak dost vynervovaná, a on, jakožto příchozí muž, jí natolik vyděsí, že by ho mohla dokonce i omráčit - nebo poslat do místa, ze kterého není návratu…
Pro Evanlyn cokoliv! Řekl si sám pro sebe odhodlaně a s třesoucí se rukou a nejistým vědomím zatáhl za kliku. Dveře naštěstí nezavrzaly, proto do nich jenom jemně strkl a ony se otevřely dokořán.
Potichu jako myška se vplížil do umývárny a rychle se rozhlédl. U umyvadel nikdo nebyl, zkontrolováno, záchody všechny volné, zkontrolováno, vany prázdné, zkontro-
V ten okamžik ovšem uslyšel zvuk, který ho absolutně rozhodil a vyvedl z míry. Zvuk, který snad ani nikdy jindy neslyšel, a zvuk, který byl strašidelný a žalostný zároveň - dívčí vzlykání. Mohla to být také kterákoli jiná dívka, samozřejmě, která ho po příchodu pošle do místa, ze kterého není návratu, a způsobí mu čtvrtou modřinu na čele… Tedy, ne, že by to mohla být ona, to nesmí být ona, Evanlyn nikdy… Není možné, aby…
Nasucho polkl. Jestli si někdy něco nikdy nepředstavoval, ani ve svých nejhorších nočních můrách, tak to byla plačící Evanlyn. Vždycky silná, lhostejně se tvářící a arogantní Evanlyn…
Potichu, nejistými kroky, zamířil ke zdroji onoho zvuku. Snažil se našlapovat co nejtišeji, aby v případě nouze stihl včas utéci a aby tak neuštědřil čtvrtou modřinu, přesto se mu ale zdálo, že dýchá moc nahlas a že funí jako trpaslík. Když už byl dostatečně blízko, přikrčený za zdí nahlédl, kdo je tedy zdrojem tohoto zvuku, a jen tak tak zadržel překvapený výkřik.
Opírala se o stěnu, s obličejem zabořeným v dlaních. Klečela, kolena měla zvednutá a obličej na nich položený. Plakala.
Poprvé viděl Evanlyn plakat. Zlomenou. Zdrcenou. Na dně.
Pár vteřin na to ještě nevěřícně hleděl. Opravdu to byla Evanlyn? Nebyla to nějaká jiná holka, která se jí snažila napodobovat? Plakající Evanlyn vypadala jinak než ta… normální Evanlyn. Ta měla vždy po ruce nějaký sarkasmus, nějaký namyšlený úšklebek, nějakou podpásovku… Ale teď… celý její obličej byl mokrý od jejích slz, od jejích těžkých a opravdových slz. Co se jí to mohlo…?
"E-evanlyn…" vykoktal ze sebe konečně něco. Evanlyn zvedla hlavu rychle, jako když se z nebe k zemi klátí blesk. Už v tom okamžiku Irvingovi došlo, že to neměl dělat, že měl raději odejít a Owainovi říct, že jí nenašel, že si měl tuhle vzpomínku nechat jenom pro sebe a nikdy o ní nikomu neříct….
"Ty…" Evanlyn však vypadala, že je na tom stejně. Zdrcenost v jejích očích vystřídalo nepříjemné, vlastně hodně nepříjemné překvapení. V jejím pohledu se začínala objevovat zlost.
"To je nádhera, co? Vidět mě brečet…" Hlas se ze zlomeného začal pomalu měnit na rozzuřený a začal nabývat na síle. Irving cítil, že jeho nohy pomalu ustupují, souměrně s tím, jak se Evanlyn zvedá a přibližuje k němu. "No co, tak jdi! Roztrub všude, že mocná a vševědoucí Evanlyn řve jak malý děcko, že se před tebou rozplakala a padla ti na hruď, a tys jí začal mužně utěšovat, nebo co to vy idioti vždycky říkáte!" Znovu se nadechla.
"A hlavně nezapomeň dodat, jak ti říkala, že asi spáchá sebevraždu, že neví, co má dělat, a je jedno, proč, něco si vymysli, třeba že jí zemřel bratranec z druhého kolena, že jo, to každého vždycky hrozně raní! A taky řekni, že brečela tak usilovně, že vyplavila celou umývárnu, nebo ještě líp, že si svoje slzy schovávala do toulce se šípy a v umývárně je všechny vylila, a některé k nim přidala! Jo, to ti tady všichni ti idioti uvěří! A Owainovi nezapomeň říct, jak jsem o něm tvrdila, že mě týrá a každou noc znásilňuje, a všem mužům taky řekni, že jsem další elfka na prodej a že se o mě můžou dělit a že pro bohatý dělam i zadarmo-"
"Evanlyn!" zarazil jí zničehonic v jejím projevu Irving. Evanlyn si až teď všimla, že má ve tváři poměrně zděšený výraz. "Co to tady, pro Isoldu, vykládáš?"
Chvíli bylo ticho. Evanlyn na něj jenom zoufale a naštvaně zároveň hleděla, a Irvingův výraz se pomalu začal měnit na utěšující.
"Ty… ty si myslíš, že bych o tomhle někomu řekl?"
O krok ustoupila. Tahle slova bodla Evanlyn do srdce jako ten nejpřesněji mířený a nejostřejší šíp. Ne, byl ostřejší než kterýkoli jiný šíp… A zároveň ne. Byl příjemný, dokonce jí i hladil, zalepoval její ohromnou, tržnou ránu…
Její výraz se zničehonic z agresivního změnil na defenzivní. Maska, kterou na těch pár minut shodila, se zase pomalu začala nasazovat. Zoufalost v její tváři pomalu začala mizet pod předstíraným převlekem lhostejnosti a netečnosti.
"To se ani neopovážíš," zasyčela jenom a se založenýma rukama ho začala zkoumavě prohlížet. "a co vůbec děláte na dívčích umývárnách, pane muž?"
Sháním jednu pitomou elfku, zabručel si Irving pod vousy, ale nahlas řekl něco jiného.
"Hledal jsem tě." Evanlyn si jenom odfrkla. Ve skutečnosti byl přeci jenom rád, že se Evanlyn zase začala chovat tak odtažitě a lhostejně… To, co před pár minutami viděl, už se nesmí nikdy opakovat. Nevědomost je vždy lepší, jak pro jednoho, tak pro druhého… nebo ne?
"A řekneš mi, proč?"
"Vůdce svolal všechny přítomné jezdce v pevnosti. Prý nám má rozdat nějaké rozkazy-"
"Půjdeme vyvraždit Hawomg," zabručela jenom Evanlyn. Irvingovi chvíli trvalo, než našel vhodnou odpověď, protože její slova ho celkem zarazila.
"Myslíš? A já myslel, že jsi tomu nevěřila."
"Nemyslím. Vím. Ale pojď, prosím tě," vzdychla jenom a rychle vykročila, směrem ven z umýváren. Jelikož Irving stále zaraženě stál, chytla ho za ruku a doslova ho táhla za sebou.
Rázná to žena.

Evanlyn Tantaris napnula svůj luk z bílého dřeva a namířila ho na jednoho z uprchlíků.
Viděla, jak Irving vedle ní svým mečem usekl jednomu z utíkajících hlavu, a cítila, že její drak právě zapálil další budovy.
I ona vystřelila svůj šíp a ten neminul cíl. Prostřelil běžícímu uprchlíkovi krční tepnu, a na místě ho zabil.
Nechtěla to dělat. Ale musela. Plnila rozkazy.
Ačkoli byla také bytost s city.Sklopila svůj luk a vykročila kupředu.
"Maminko…" uslyšela najednou vedle sebe. Bleskově se otočila a pohlédla na zdroj, na toho, kdo tuto větu vyslovil - a našla ho. Byla to malá, plačící holčička, se zakrvácenou noční košilkou a bosýma, pořezanýma nohama. Pohled na malou, ztracenou dívenku okamžitě zasáhl Evanlyn hluboko do srdce. I ona byla jednou malou holčičkou… Ale nemá na vybranou. Sakra, nemá na vybranou!
"Moje maminka… kde je moje maminka?" zeptala se jí malá holčička, když si k ní přiklekla a svůj luk položila vedle sebe.
Ušetří jí to trápení… Nesmí najít svou mrtvou maminku, nesmí ztratit veškeré iluze o tom hodném, spravedlivém světě, nesmí vidět pravdu, nesmí zjistit, že Jezdci jsou jenom bezmyšlenkovití… Ale kým je pak ona? Vrahem, nebo ne? A když zabije malou, bezbrannou holčičku?
"Je mi to líto," řekla nakonec a ze svého pouzdra, které měla připevněné na opasku, vytáhla dýku.
Když vstala, cítila, že se jí znovu derou slzy do očí. Ne. Znovu plakat nebude.
"Evanlyn?" uslyšela vedle sebe hlas svého přítele, hlas Irvinga. Otočila se k němu, a měla co dělat, aby bolestně nezasténala - i jeho oči, věrně rozesmátého a ukecaného člověka, se nyní změnily na chladnokrevné a bezcitné. Změnily se na oči vraha.
Namísto odpovědi jen vzhlédla k nebi, které bylo poseto hvězdami. Kolik hvězd asi dnes zbytečně zhaslo, kvůli rozkazu jednoho člověka? Kolik hvězd dnes asi navždy zmizelo z oblohy?
Kéž by tohle všechno mohla nějak změnit. Kéž by…
Možná, že až spadne poslední hvězda, všichni si konečně uvědomí, jak byli krutí, a hlavně hloupí. Možná, že až spadne poslední hvězda, svět už konečně bude jiný… A nebude se to jenom tvrdit.





Poslední

26. března 2011 v 21:52 | Amy
Bez dechu
Zatančili gavotu
Poslední
Ruce v tanci spojené
On umíral
Ona ne
Tak kdo hodí kamenem?

Ty bez tváře
A já němá
Padlá hvězda
bezejmenná
Vůně růže
A slzí chlad
Kdo kým bude tentokrát?




Až spadne poslední hvězda (II)

26. března 2011 v 21:47 | Amestea
Jaké to bude,
Až spadne poslední hvězda?
Jaké to bude,
Stane-li se, o čem se zdá…?

"To nesmíte! Nemůžete…" vykřikla mladá, vystrašená a plačící dívenka. Dívenka, která je osudem lidstva. Osudem, který co chvíli může spadnout. Na její zvolání ale i přesto nikdo neodpověděl. Koho by totiž zajímala malá hvězdička, která sice svítí, ale tak slabě, že skoro není vidět? Koho by zajímala dívka, která za chvíli spadne z oblohy? Nikoho… Snad až na sestru této hvězdy. Ta ví, co se stane, až spadne poslední hvězda. Ví, co se na nebi děje. Ona sama je totiž tou hvězdou, ale na Zemi.
"Nastane zkáza. Konec. Absolutní konec. Svět už nebude světem. Země bude peklem…" pokračuje malá hvězdička v pláči. Její hlas je ale příliš slabý na to, aby ho kdokoli slyšel. A to tato dívka ví. Přesto ale volá o pomoc, bez přestání. Slyší ji ale jen ti, kteří stojí o její pád. Jen ti, kteří chtějí konec světa. Jen ti, kteří milují peklo…
Pláč neustává. Dívence na nebi trhají její křídla, polévají ji vodou. Hvězdička dohasíná. Už nesvítí.

Jaké to bude,
Až spadne poslední hvězda?
Jaké to bude,
Až vyhrají síly zla…?
Už nepláče. Jen vzlyká. Vzlyká a nevnímá okolí. Jen vítr, který ji šlehá do tváří. Neslyší pláč své sestry na Zemi. Neslyší ani smích pekelníků. A padá. Padá vstříc té hloubce, která byla celý její život bezpečně pod ní. Teď to ale bude její smrt. A spolu s ní zemřou i všichni lidé na Zemi.

Jaké to bude,
Až spadne poslední hvězda?
Jaké to bude,
Až přijde zla msta…?
Smrtelná sestra hvězdy… Na Zemi… Co ta může udělat? Nic. A taky to ví. A snaží se nevnímat. Bohužel to nejde. Už není svět. Před chvílí část její duše zemřela. Poslední hvězda již spadla. Zemřela. A to je konec i pro její sestru. Pro sestru, která se může jen bezmocně dívat, jak země puká. Pro sestru, která musí poslouchat křik umírajících lidí. Pro sestru, která je mrtvá už od chvíle, co poslední hvězda dopadla ne zem.

Jaké to je,
Když spadla poslední hvězda?
Jaké to je,
Když smrti je spousta…?
Sestra poslední hvězdy se probudila s křikem. Zdál se jí hrozný sen. Sen o tom, že spadla poslední hvězda. Sen o zkáze. Ten je ale pryč. Smrtelnice si ulehčeně oddechla. To ale ještě netušila, že za chvíli se její sen stane skutečností…

Jaké to bude,
Až spadne poslední hvězda?
Jaké to bude,
Stane-li se, o čem se zdá?




Až spadne poslední hvězda (I)

26. března 2011 v 21:44 | Pal Lathien
Noc po nikdy nekončícím souboji alespoň pro jednou porazila zářivý zlatavý svit slunce a jako každý den v tuto dobu se krutá a temná vládkyně, jež byla pravým opakem mírumilovného, laskavého dne, rozprostřela nad světem a obalila jej svou temnou náručí. Snad jen poslední zbytky odporu, střípky útěchy v moři rozlitého inkoustu, pošpiňujícího skvostnou modř oblohy, dodávaly obyvatelům země naději, že jednou opět nadejde úsvit, ať už bude noc jakkoli dlouhá a temná. Dokud tu byly hvězdy, veselí a světélkující poslíčci dne, křísily v duších i srdcích plaménky naděje v ráno.
Dokud tu byly hvězdy…

"Mami, podívej!" zapištělo malé děvčátko, nemohlo mu být více než pět, možná šest let, drobná holčička se závojem zlatavých vlasů, velkýma radostnýma modrýma očima v nichž hořely ohníčky štěstí a života, oblečená do hedvábné noční košilky s krajkou, jež jí svou rozevlátostí dodávala vílí vzezření. Možná, že v sobě dokonce měla trochu krve těchto krásných stvoření čirého dobra, jež byli jedněmi z posledních tvorů žijících v naprostém souladu s přírodou, milujících prosto a radost obyčejného života.
Malá dívka se po chvíli vrátila ze stínů rozlehlé místnosti, kam zaběhla, i když její veselé a rozverné poskakování se dalo bez nadsázky nazvat tancem, byť poněkud nemotorným, to jak za ruku táhla druhou postavu, podle všeho matku. Měla tytéž světlé, mírně vlnité vlasy, které se jí po ramenech stáčely jako vodopád zlata a snad i občasného stříbra, které však jen dokreslovalo její krásu. Lehkost a ladnost, s níž se pohybovala, jako by se vznášela několik palců nad zemí, jen potvrzovaly, že původ jí ani její dcery nebude zcela tak lidský, jak by se možná na první pohled zdálo.
"Copak, Liliann?" zeptala se a jak promluvila, zdálo se, že jemný vánek rozehrál stovky drobných píšťal, které proud vzduchu rozezněly do libozvučných tónů, rozléhajících se jako tichá ukolébavka celým pokojem. Děvče matku, stále poskakujíc, dovedlo k velkým zdobeným dveřím vedoucím na balkon, jenž svou honosností a přítomností umně vytesaných soch a děsivých chrličů probouzely dávnou slávu a starobylost celého sídla a ze svých chladných kamenných trůnů shlížely na důvěrně známé nově příchozí.
"Tak co se stalo, srdce moje?" otázala se žena znovu a s narůstající zvědavostí pohlédla na Liliannu, která ovšem pokračovala v tanci podobné chůzi a vedla matku k nízkému zábradlí, přes než mohla vidět i ona. Položila malé ručky na reliéfy růží a lilií, vytesané do mohutných sloupků, zapřela se a stoupla na špičky, aby měla lepší pohled na scenérii na obloze, jež však nyní vypadala ještě skvostněji, než když ji zřela poprvé.
"Mamí," začala Lilianna znovu svým jasným sopránkem a poslední slabiku slova trochu protáhla, jako by při pohledu na krásu noční oblohy zapomněla mluvit. "Padá hvězda, vidíš? A tamhle další!" Napřáhla drobné, zatím ještě dětsky baculaté ručky směrem k temně modrému nočnímu nebi, ale ač by se snažila sebevíc, její snaha pochytat všechny světelné body, které se jaly měnit své stanovisko, nepodařilo by se jí to.
"Není to úžasné?" zaradovala se dívka, že konečně přilákala matčinu pozornost a s nadšenými jiskřičkami v očích, v nichž se jí mimo slabého svitu Luny, zahalené v oblacích, odrážely i padající hvězdy, a opět se zadívala na výjev, jež se jí naskytl.
I její matka vzhlédla vstříc temné obloze, najednou tak jasné, v její tváři se však náhle přestalo zračit radostné očekávání, s jakou podívanou dcera přišla, ale čirým zděšením. Fascinovaně se narovnala a snažila zaostřit, snad jako by ji jen mátly oči, ruka bezvládně sklouzla s Liliannina ramene, kde předtím spočinula. I její temné oči odrážely všechen svit strážců oblohy, jež dnešní noc nevysvětlitelně započali měnit svá odvěká místa, byly však stále matnější, jak prozřely náhlým poznáním a strachem.
Hladké čelo se jí na okamžik zkrabatělo jemnými vráskami, jak usilovně vzpomínala na jednu z pohádek, které jí její matka vyprávěla před usnutím, těch samých, které její rodičce vyprávěla i babička a jí zase ta její. Povídky, podložené legendami jejich národa, z nichž mnohé vyprávěla i Lilianně. Nikdy moc nevěřila v jejich pravdivý základ a i kdyby byly mnoho přikrášleny, nikdy by neuvěřila, že se jednoho dne stane skutečností právě tato a už vůbec ne, že to bude za jejího života. Již si nepamatovala přesný podklad a důvod tohoto překvapujícího přírodního jevu, věděla však, že za něj mohou tajemné nadpřirozené síly, jejichž jméno zavál prach zapomnění.
V hlavě jí zazněla jen jediná věta, krátká, avšak natolik postačující, aby ji vyděsila ještě více, než byla doposud. Sklonila se, objala dceru a doufala, že to nebude jedno z posledních společných obětí. Pozorovala onu scenérii a v hlavě jí stále doznívala slova oné dětské pohádky na dobrou noc. A až spadne poslední hvězda, svět se ponoří do nekonečné tmy, z níž už nebude úniku.
Obrovská dřevěná loď, zasloužilý veterán, který už za dlouhá léta své existence projel všemi oceány i moři světa, převážel vzácné osobnosti a neméně vzácný náklad a soudě dle škrábanců na nalakovaném, ebenově tmavém dřevě, zažil i několik bitev s všudypřítomnými piráty, čeřila temné vody Alaiského zálivu při své další cestě. Vody brázdila již několik desítek let a zažila i krušné časy, i ona však jakoby tušila předzvěst nadcházejícího nebezpečí, mírně se rozkymácela, byť jí k tomu klidná hladina nedávala sebemenší podnět. Básník by jistojistě poznamenal něco o klidu před bouří; a nebyl by daleko od pravdy.
Plachty byly napnuté, ve snaze zachytit sebemenší poryv větru, který by urychlil plavbu, loď se však stále pohybovala svým poklidným tempem vpřed, neboť nevyužívala pouze větrných, ale i vodních proudů, které ji unášely do dalekých krajů za dalším dobrodružstvím. Možná, že posledním.
Náhle, jako blesk z čistého nebe, oblohu stejně klidnou, jako mírně rozvlněnou mořskou hladinu, proťal pohybující se záblesk malého světelného bodu, který však svým jasným bílým svitem ozářil mořskou pannu, odvěkou strážkyni lodi, jejíž rusé vlasy se rozprostíraly po celé přídi. Žhnoucí těleso brzy zmizelo za horizontem, jenž netvořilo nic jiného, než nikde nekončící vodní plochu, následovali jej však jeho stejně jasně svítící bratříčci, sršící ze všech nejrůznějších směrů z oblohy.
Dřevěná figurína ale nebyla jediná, kdo jako jeden z prvních zřel podivnou scénu na obloze. I když většina členů posádky v tuto noční dobu podřimovala v podpalubí, včetně stařičkého kormidelníka, který se s léty zkušeností o loď v klidných vodách, daleko od civilizace i starostí, nebál, jeden ale přeci jen přecházel po dřevěných, místy lehce ztrouchnivělých trámech paluby.
Mladý námořník, který stihl odrůst z chlapeckého věku, nebyl však ale ani ještě mužem, se na chvíli zastavil u zábradlí a pozoroval jasnou noční oblohu. Zatímco levou rukou si podpíral bradu, aby mu při únavě z celodenní dřiny neklesla a on v jakémsi polospánku nešťastně nepřepadl přes palubu, v levé svíral dalekohled, jímž si fascinovaně prohlížel souhvězdí, která bylo v tuto roční dobu možno spatřit.
Nevěděl, jak se seskupení hvězd přesně nazývají a mnohdy mu dokonce připomínaly věci naprosto odlišné od jejich reálného pojmenování, noční obloha plná zářících bělostných lucerniček ho však vždy fascinovala. Byl to i jeden z důvodů, který však ani zdaleka nemohl předčít jeho lásku k moři, proč se začal plavit po nekonečných modrých dálavách oceánů. Po chvíli zkoumání přístroj se sklíčky seskupenými tak, aby si mohl souhvězdí prohlédnout zblízka, něco mu však vrtalo hlavou, podivná intuice, která ho donutila se na nebe ještě chvíli zahledět. Něco je tu špatně, pomyslel si a nastavil tvář větru, snad aby mu mírný svěží vánek pomohl v přemýšlení.
A poté si konečně uvědomil, proč dnes hvězdy září tak málo jasně, proč se zdá, že jen neutěšeně poblikávají v kaluži rozlitého inkoustu, kterou dnes jindy veselé nebe plné ornamentů z rozzářených plaménků, nápadně připomínalo. Na místě, už odedávna, od chvíle, kdy jej před nesčetnými lety matka země vyvrhla na svou oběžnou dráhu, aby dával pozor na zbloudilé poutníky, pobýval stříbřitý kotouč, Měsíc, předmět vzniku mnoha legend i magických rituálů, posvátná Luna, z jejíhož lůna každý měsíc povstávala krvelačná vlčí stvoření, zela černá díra.
Mathias, jak se mladý námořník jmenoval, na prstech rychle přepočítal dny. Podle výsledku, k jakému se dopracoval, však do novu zbývalo ještě přibližně jeden a půl sedmidne, proto nebylo možné, aby se jednalo o pouhou několikadenní odchylku, která se v jindy pravidelném měsíčním koloběhu nejednou vyskytla, ani to však nebylo časté. Nyní by se měl měsíc tvarovat to úhledného "C" a ustupovat od završující fáze, jež byla nazývána úplňkem. Tak kam zmizel? problesklo mladíkovi hlavou, zatímco uvažoval nad svým prazvláštním poznatkem.
Znovu hnědýma očima ostražitě prohlédl oblohu, na to, aby Lunu zcela zakryla oblaka však nebylo dostatečně zataženo; právě naopak, obloha byla až nezvykle jasná, což v tuto dobu, jak si Mathias za několik let strávených na palubě lodi, stihl zapamatovat. Celá ta prapodivná situace stále více ubývala na svém smyslu, až si Mathias začínal myslet, že se z proudu zmatených myšlenek, jež bez ustání vyplouvaly na povrch jeho mysli, musí stát nepříčetným. Několikrát se štípl, aby se ujistil, že nespí.
Bděl. A jeho strach a zmatenost byly až moc živé na to, aby zjistil, že je to jen jedna z nočních můr, které ho čas od času navštěvovaly a s radostí narušovaly jindy klidný spánek. Aby odpoutal svou pozornost od zvláštního jevu, vytáhl z kapsy kompas, první věc, jež ho napadla, aby se ujistil, že loď nevybočila z předpokládaného směru cesty. Kdo ví, co by se mohlo stát, když jindy spolehlivá navigační nebeská tělesa počala selhávat ve své funkci.
Otevřel malou krabičku, v níž se ukazatel severu skrýval a položil jej na rovnou dlaň, aby ustálil mírně rozkývanou ručičku. V následujících několika sekundách by se měla ustálit a napovědět tak, kterým směrem se nachází sever. Zatajil dech, když se ukazovátko světových stran odmítalo zastavit, ba naopak, zdálo se, že kmitá čím dál tím rychleji a stále více se vychyluje, místo předpokládaného ustání v pohybu.
"Co se tu děje?" zašeptal nahlas a tiše zaklel. Přešel k přídi, aby se nadechl čerstvého vzduchu a snad i pročistil myšlenky, kdy tu najednou spatřil na obloze miniaturní světelný bod, snad meteorit, který padal z nebe, následován dalším a dalším. Udiveně zavrtěl hlavou a upřel zrak na Polárku, Severku, ochranitelku a navigátorku všech zbloudilých lodí, jako by u ní hledal útěchu.
Najednou však i ona změnila své právoplatné místo na nebi a jala se padat dolů, následována dalšími a dalšími. A Mathias si uvědomil, že to, co viděl poprvé, nejsou meteority, ale padající hvězdy. Za jiných okolností a mnohem menší kvantity nebeských těles, jejichž život se chýlil ke konci, vyslovil by své nejtajnější přání, zavřel oči a doufal, podle jedné z nejznámějších pověr, že mu je jeho padající hvězda vyplní, avšak… přivřel oční víčka, tak pevně, že ho to zabolelo a než je otevřel, několikrát za sebou v duchu zopakoval jediné přání, které ho napadlo. Ať je to jen sen!
Po několika chvílích, kdy zapomněl sledovat, kolik času uběhlo, již na obloze zbývalo jen několik drobných světlých teček, i ty však postupně mizely za obzorem, se závojem sršících jiskřiček, jako kdyby světu a všem vyděšeným obyvatelům, kteří měli tu čest světelnou podívanou sledovat, mávaly na rozloučenou.
Vše najednou počalo temnět a Mathias si všiml, že mu po tváří stéká několik kapiček potu. Náhle se instinktivně sklonil, ve vlnkách spatřil cosi rozsvíceného, než se však jeho oči, přivyklé na stupňující se temnotu stačily přeorientovat na obvyklé denní vidění, protože záře se zprvu rozprostírala okolo celého jeho zorného pole, obraz pomalu bledl. Stačil však v rozvlněné hladině zahlédnout rozmazanou tvář, ne nepodobnou dřevěnému obličeji postavy na přídi, zatímco jí po tváři tekly slané slzy přelévající se vody, tiše zašeptala několik slov. Zněly jako šumění a bublání vody v horském potůčku, nebylo však možné přeslechnout se.
Až spadne poslední hvězda a na zemi nastolí vládu nekonečná temnota, lidstvo možná konečně prozře, dokončila s nostalgicky dramatickým zabarvením zastřeného hlasu a rozplynula se v nekonečné temnotě.
Slyšet bylo jen utichající šumění oceánu.

Hvězdy sršely z nebe, doprovázeny vírou a nadějí těch v dálce pod nimi. Již nebylo úsvitu, nebylo lucerničky naděje, jež by svedla rozžehnout nový den. Zbyla jen černočerná temnota, strach a nejistota, v níž smrt i život splývaly v jednu netečnou existenci, dokud nenastal konec všeho a ničeho.
Nicotou problesklo tiché zašumění moře, snad ozvěna ze světa dávno pohlceného temnotou a útroby černého oceánu vyvrhly na písčitý břeh, jež se podobal ebenově zabarvenému prachu, vraky lodi potřísněné tmou a krví.
Tiché šramocení, škrtnutí a krátké syčení, jež se jako ozvěna vracelo sem a tam, odrážejíc se od stran nekonečna, opakujíc se, dokud se konečně v černé nicotě neobjevila malá jiskřička, plamínek, snad měl moc navrátit úsvit. Člověk, tvůrce onoho malého zázraku zakašlal a rozevřel těžká oční víčka, aby si prohlédnul okolní svět, nebo alespoň jeho zbytky. Ale pro co žít, v mrtvém a temném světě, bez naděje na úsvit? Hlavou mu projel záblesk bolesti, jeho oči neodrážely svit plaménku, zabořil veškerou naději na obnovu bytí i klesající hlavu do písku - nebo snad prachu tlejících těl?
Nicotou, jíž přihlížely pouze polorozpadlé prastaré sochy, nikým neviděny, obklopeny náručí noci z temných per, se rozeznělo tiché vzlyknutí a série mělkých nádechů. "Mami, podívej," zašeptal tiše dívčí hlas, zatímco jeho majitelka zabořila zlaté - ano, zlaté! - vlasy do čísi prázdné, potemnělé hrudi. "Přichází ráno," vzlyklo děvčátko, zatímco nad bezlistými stromy vynášeli padlí andělé na oblohu slunce.
Ale nebylo již nikoho, kdo by úsvit pozoroval.



V kleci

26. března 2011 v 21:35 | Matthias
Vztek bylo to jediné, co vždy cítil a co v sobě potlačoval, přestože se to dralo na povrch. Snažil se zacpat ústa, aby nemusel tolik křičet, jenže bolest byla tak silná, že to byl jediný možný způsob, jak se ji zbavit. Pochopil, že život je složen z mnoha hvězd, které svítí na jeho osudové cesty, jenže když některé vyhasnou a on musí jít potmě, hrozí tu nebezpečí, že by mohl upadnout. Zhasne-li i ta poslední, pád je nevyhnutelný.
Ale začnu raději od začátku. Adam byl docela běžný kluk jako každý jiný, ale jeho jméno si pamatovali lidé v okolí docela dlouho. Ve škole si při přestávkách obvykle četl knihy od Steinbecka nebo Kafky a moc kolektivní nebyl. Nebyl ale ani nijak uzavřený a případnému zapojení se do debaty s ostatními se nebránil. Za okny byl vidět raný podzim, oranžové slunce se dralo okny do šedivé třídy a ve světle se vířily zrnka prachu. Magda k němu přistoupila a zeptala se ho, zda s ní po škole někam nepůjde.
"No já nevím…" odpovídal jí pokaždé, když se ho zeptala. Nějakým způsobem se jí bál a neměl z ní dobrý pocit a tak se jí vyhýbal. Ona se však nevzdávala a trpělivě se dotazovala znova a znova, někdy dokonce ignorovala jeho odpovědi a tvářila se spokojeně. Odpovídal ji vždy neurčitě, protože mu bylo hloupé ji odmítnout jen tak, jenže bál se zase říct ano.
"Kousek od školy je kavárnička, taková útulná a pěkná, můžeme zajít tam."
Měla to dobře promyšlené, věděla přesně kam jít. To nemohl odmítnout. Něco mu však na tom celém nesedělo. Předstíral, že je těžce zabraný do poutavého čtení, přestože už dávno nevěděl, kde skončil a co vlastně vůbec čte. Řek něco o tom, že si to ještě rozmyslí a ulevilo se mu tou povedenou odpovědí. Magda si vzala do hlavy, že ho získá, ať to stojí, co to stojí. Sama však nevěděla o tom, co všechno její chtění může způsobit. Překvapovala sama sebe svoji silnou vůlí.

Adam po škole raději chvíli počkal na záchodě a pak proklouzl rychle ze školy ven. Nerad by ji potkal. Cestou o ní přemýšlel, o co jí jde a proč je taková… taková… jak to říct? Divná? Jo možná divná a možná děsivá. Procházel kolem autobusové zastávky. U zrezivělé budky čekali lidé v bundách, tabule s plakáty byla otrhaná a posprejovaná. Pod nohama mu čvachtalo bláto ve směsi s rozteklou břečkou sněhu. Obloha šedá a stromy bez listí se zdály být tak melancholický. Z jednoho domu vyčuhoval rezavý okap, ze kterého crčely kapičky vody do špinavé blátivé louže. Magda se zjevila náhle před ním, růžová bunda, černé tenisky a modré rifle.
"Ahoj, to je náhoda…"
"Co? Ty?"
"No jo, není pěkná náhoda, že jsme se tu tak potkali?!"
"Cože? Náhoda? Tys mě pronásledovala…"
"Ale…"
Viděl ji na očích, že se trefil a ona se překvapeně zakoktala.
"Nechtěla bys mi dát pokoj?!"
Spadl jí úsměv a zbledla. Z očí se jí vytratil lesk.
"Promiň… já… Když já tě moc miluju."
"To, jak se mi vnucuješ je prostě divný, nezlob se na mě."
Nechtěl se s ní bavit a tak rychlým krokem spěchal po blátivém chodníku pryč, skoro by se dalo říct, že před ní utekl. Ona však stála zaražená a nehnala se za ním, viděla, jak mizí. Cítila se dost hloupě. Co mě to popadlo? ptala se sama sebe. Snad nemá kousek hrdosti.


Doufal, že ji nepotká. Blížil se ke své lavici, což pro něj bylo místo, kde se cítil v bezpečí. Za zády se mu z ničeho nic zjevil kamarád Mirek, tváře se důležitě.
"Cos řekl Magdě?"
"Co? Jen aby mě nechala být…"
"Já jen… Díval ses na její Facebook?"
"Ne, ani ji nemám v přátelích."
"Pojď se mnou."
Rozevřel notebook a ukázal mu fotku, kde je Magda pořezaná po rukách, skoro celá od krve. Adam se vyděsil a pořádně si fotku prohlédl, byla vyfocena zřejmě webkamerou, soudě dle kvality fotografie. Magda seděla za stolem a ukazovala své pořezané ruce, dávala je přímo pod čočku webkameru doslova na odiv a tvářila se ublíženě. Adama rozpoznal rozteklé linky a krvavou žiletku na stole. Udělalo se mu špatně.
"A tos ještě nečetl její blog."
Najel na její blog a dal to Adamovi přečíst. Byly tam sáhodlouhé slohy o tom, jak moc ho miluje a jak se zabije, pokud ho nezíská. Pak dalších několik fotek. Jak se Adam později dozvěděl, své hrozby nepsala jen za svého působení v blogosféře, ale dokonce se chlubila některým spolužákům, že se skoro zabila, protože ji Adam odmítl. Teď se za sebe styděl. Udělal něco hrozného. Všichni ho sledovali vyčítavými pohledy a to prohlubovalo jeho pocit viny. Snažil se na nikoho ani nepodívat, jenže vina mu těžkla na prsou. Rozhodl se tentokráte, že až se ho zeptá, jestli s ní někam půjde, tak že bude souhlasit, protože se bál, že si něco doopravdy udělá.
Když se ho zeptala a on ji kývnul, samou radostí mu skočila div ne okolo krku, on jen smutně stál a nechal ji, ať si to užije. Protože tenhle tah vyhrála ona.


Přišli spolu do kavárny, drželi se za ruce. Světlo sem moc nepronikalo, bylo lehce temno. Kavárnou se nesl trochu nepříjemný štiplavý zápach a na stolech se válely drobky. Posadili se za stůl a unaveně tvářící se číšnice přijala jejich objednávky na čaj a kávu. Hleděla mu do očí, zatímco on uhýbal. Vždy mu při setkání pohledů přejel mráz po zádech. Bezhlavě si usrkl čaje, až si spálil ret. V duchu si kuckal nadávky. Ne jen na spálený ret. Chytla ho za ruku, ta jeho byla velká a suchá, ona měla naopak drobnou a vlhkou. Nevěděl co říct.
"Myslím, že seš hrozně fajn kluk, mám tě ráda," opakovala. Nedovedl ji to věřit, její slova byly jako pohádky. Ty pohádky, kterým sama uvěřila. Viděl na ni, že ho nemiluje, jen si vzala do hlavy, že to tak je a věří tomu tak silně, že by ji to nikdo na světě nevymluvil.
"Taky seš fajn," zalhal. Prohlížel si její ruky, na kterých se obnažovaly řezné rány. To v něm vyprovokovalo impulz ji vzít za ruku a podívat se ji do očí, ačkoliv se mu to příčilo. Bylo to z nějaké prapodivné zodpovědnosti, kterou cítil k neštěstí, jež ji potkalo.
"Miluji tě, strašně moc tě miluji, chci tě!" říkala mu tak prapodivným zoufalým tónem. Možná procházela nějakou identifikační postpubertální krizí. Její slova rozplynula jakoukoliv naději, že to je jen dočasné a teď, když se ji podívá do očí, tak ví, že by ji nikdy nemohl říct, že se s ní rozchází. Doufal, že ji to přejde, ale udělala si z něj úplného boha. Její láska přerostla ve fanatismus a z každé ódy, jež na jeho adresu pěla, se mu udělalo špatně. Sobecky ho krmila vlastními pocity a bylo ji jedno, jak si je přebere. Nechala ho koupat se ve vlastní šťávě.
Když jeho čaj byl poloprázdný, uvědomil si, že je celá od krve. Roztírá si ji po těle. Ne doslova. Byla to jeho vlastní krev, kterou mu vysála, aby se s ní mohla ušpinit. Všechno na těle bylo zmáčené krví a ona se hlasitě smála. A přitom jen pila kávu. Úhel pohledu někdy udělá hodně.
"Nemůžeme být jen kamarádi?" chtěl se zeptat, jenže neměl dostatek odvahy. Byl jako v kleci, kterou sama vlastnoručně vykovala ve svém fanatismu a natřela ho tou krví, ve které se v jeho očích koupe. Čas utíkal a ona ho stále sledovala tím děsivým prapodivným pohledem. Oči jí doslova zářily. Kdyby jí podřízl hrdlo, tak by mu snad ještě poděkovala. Jestli je tohle něco jako vztah, tak teď lituje, že do něj vstoupil - tohle nebude fungovat ani náhodou.


Klára byla Adamova velmi blízká kamarádka, byla pro něj jako sestra a on pro ni jako bratr. Z důvodů časové vytíženosti se však nevidívali příliš často. V nejlepších případech jim to vycházelo tak jednou týdně. Dlouho sháněl jednu knížku od Pierra Louÿse, však nikde po ni ani stopy, v knihovnách ani v knihkupectví. Klára ji však zahlídla v jednom zapadlém antikvariátě, když nakupovala učebnice. Byla trošku zklamaná, protože čekala, že když ji Adamovi ukáže, tak bude štěstím bez sebe, však jeho reakce se zdála být příliš afektovaná a nucená. Poznala to na něm hned.
"Nelíbí se ti?"
"Co? Ale samozřejmě. Moc díky."
Jeho chladnou reakci ignorovala a raději pustila film, na který se připravili, že se podívají. Normálně filmy hodně podrobně komentoval, avšak tehdy mlčel. Klára teda poznala, že je s ním něco velmi v nepořádku a ustaraně se ho na věc zeptala přímo.
"Je ti něco?"
"Ále, to nic…"
"Nic? Něco ano."
"No… Jde o jednu moji spolužačku…"
"Ano?!"
"Zamilovala se do mě."
"Aha, to není zase tak hrozný."
"Zamilovala se do mě trochu přes míru, víš."
"Jak přes míru?!"
"Je to hrozná stíhačka, nedá mi vteřinku pokoj, je mnou úplně posedlá."
"Tak ji pošli do prdele, ne?"
"Kdyby to šlo, ale ona…"
"Ona co?"
"Zabila by se…"
"Cože?!"
"Jsi neviděla její blog a Facebook."
A tak ji to všechny ukázal a Klára si to znalecky prohlížela.
"Ale prosím tě, vždyť je to typická blbá kravička, co tě akorát vydírá."
"Myslíš?"
"To je ten typ, co o tom jenom mluví, ale nikdy to neudělá."
"To přece nemůžeš podceňovat."
"Neudělá to, věř mi."
"Když já nevím…"
"Ale víš, prostě ji pošli do prdele."
Adam Kláře uvěřil, že je to dobrý nápad. Odhodlal se, že to skutečně udělá - pošle ji ke všem čertům. Zároveň se mu tím velmi ulevilo, skoro jako by problém už byl vyřešen. Byl rád, že má takovou dobrou kamarádku, které se může svěřit a pak se mu uleví. Znovu rozsvítila hvězdy, které mu svítí na cestu a on mohl bezpečně bádat po světě dál - objevovat a tvořit. Mohli se dál koukat na film, pokoj zahalený do tmy, jen televize zářila modrou barvou a odrážela se jim v brýlích. Adam zase komentovat film každou sekundu, tak jako dřív.


Adam nemohl skoro spát, měl pořád plnou hlavu Magdy. Tak banální věc, jako je říct ji, že s ní nechce nic mít, se začala zdát jako nelehký úkol. Čím víc se blížila chvíle, kdy se rozhodl, že to udělá, tím byl nervóznější, roztěkanější a vyděšenější. Srdce mu tlouklo a z jednoduchého úkolu se vyklubala noční můra. Největší běs, jaký existuje. Zaměřil se na ten úkol tělem i duší a v hlavě si přehrával různé scénáře toho, jak to udělá a jak to pravděpodobně dopadne. Připravil si i rozumnou řeč, proč spolu nemůžou být. Případně i několik rafinovaných argumentů, kdyby mu chtěla odporovat a dokázat mu, že k sobě prostě osudově patří. Byla sobota a byli domluvení, že si spolu vyjdou na procházku po parku.
Řekl si, že ji to řekne hned před domem. Trvalo mu však deset minut, než se odhodlal zazvonit, občas uvažovat i o útěku. Chvilku ho přepadaly výmluvy, jako "v sobotu se nehodí podrazit holku." Nebo přemýšlel, jestli to nebude snazší po smsce. Chtěl však být férový a nabyl přesvědčení, že si zaslouží to slyšet přímo od něj. Když viděl, že se blíží, tak mu zaškubalo v břiše. Málem omdlel.
"Ahoj, tak tys přišel!" vyskočila a omotala se mu kolem krku. Přemýšlel, jak začne, co řekne, ale nějak se mu nedařilo ze sebe dostat jediný slovo.
"Tak pojď, deme!" už ho táhla, sotva zavřela dveře od domu. Najednou spolu šli po zabláceném chodníku, na některých místech posypaných pískem a jinde se povalovaly hromady shnilého listí v kalužích. Najednou ušli metr, dva, tři a on věděl, že to nedokázal, že ji to neřekl. Pořád si říkat TEĎ. TEĎ to řeknu, jenže byl další a další a další metr a ona pořád žvanila o tom, jak ho miluje a jak je dokonalý.
V parku bylo živo, děti tam běhaly, běžci si dávali kondičku, pejskaři venčili své miláčku a cyklisti venčili svá kola. Magda měla potřebu všechno komentovat a tím Adamovi stěžovala šanci se s ní rozejít. Aktivně mlčel a pomalu se už ani nesnažil to říct. Stačilo, aby se okolo objevil nějaký potenciální podnět, který by Magda měla potřebu komentovat a tak raději zmlkl a nic neříkal.
Minuty ubývaly, skoro jako by plynul jeho život. Marní s ní čas, to bylo jisté. Jenže nedokázal se z její klece vymanit. Byl tam zavřený, zatímco ona mu zhasínala jeho hvězdy. Notak! Musíš! Musíš ji to říct! opakoval si. Jenže pokaždé se jí podíval do očí, tak viděl, že je do něj zabraná tolik, že ji to prostě nedovedl říct. Byl proti ní tak maličký, měla ho dokonale v moci. Byl jako hračka, jako šachová figurka, se kterou si může hrát celé dny.
Komunikace mezi nimi byla kompletně falešná, jediná skutečná, která tam fungovala, byla přes blog. Sice se tvářil, že vůbec o jejím blogu neví a ona se tváří, že její blog je přísně tajný a nikdo o něm neví - přesto však oba věděli jak o blogu, tak o tajných zprávách, které si tam zanechávají. Pořád mu hrozila smrtí, když nebude její poslušný pejsek. Naděje na to, že se odváží vyřknout svůj ortel nad jejich pseudovztahem se vytrácela každým dalším krokem, kterým se blížili zpět domů, ježto se začalo stmívat.
Šel pomalu, aby prodloužil svou šanci, ona ho nepustila ale ke slovu - snad jakoby tušila, co se chystá a nějak vycítila, že její hra bude ta tam, pokud ho nechá byť jen vteřinku mluvit. Adam si naopak vzal do hlavy, že když se mu to nepodaří říct hned, tak už NIKDY.
Došli až před její dům a jeho se zmocnila hrozivá zoufalost, cítil, že prohrál. Když se rozloučili a dali si pusu a dveře se za ní zabouchly, tu Adam padl na kolena a dal se do dlouhého pláče. Všechno bylo ztraceno, teď pochopil, že se už z její klece nikdy nedostane.

Nešel domů, šel jen tak dál večerní ulici a utíral si slzy. V dálce slyšel hluk aut a tak si nasadil MP3 přehrávač. Ničeho neslyšel a pokračoval tiše v cestě. Došel až na vlakové nádraží, kde po několika hodinovém rozmýšlení položil svou hlavu na koleje a naslouchal hudbě v MP3 přehrávači. Cítil jen chlad kolejí, vůni jejich rzi a pak ucítil lehké vibrace, které se postupně zintenzivňovaly. Nakonec - uvědomil si - se od sebe tolik nelišili. Jenže jemu vyhasla i ta poslední hvězda a spadla do temnoty…

Teď není jisté, kdo se postará o jeho křečka, neboť jeho maminka se hlodavců bála!





Až spadne poslední hvězda, konečně vysloví své přání

26. března 2011 v 21:30 | Edith Holá
V místnosti seděly tři ženy. Jedna z nich právě vytiskla dvakrát smlouvu. "Prosím, v klidu si to obě přečtěte a pak podepište, pokud se vším souhlasíte. Podepište, prosím, i kopii." Ženy sedící vedle sebe v tichosti pročítaly. Nikola rychle. Už se tím nechtěla zabývat. Vše bylo právnicky ošetřeno. Podepsala. Mladší žena vedle ní trochu třesoucí se rukou podepsala také. Neznala její jméno. Nesměla ho znát. Tak to stanovil zákon. Dlouho se upravoval a tohle byla prý nejlepší varianta. Fyzicky se poznat musely. Ale jména měla zůstat utajena. Všechna jejich dosavadní setkání a rozhovory byly vždy za asistence mediátora. Advokátka pečlivě uložila oba podepsané formuláře do desek a kopie jim ponechala. Obešla stůl a natáhla k mladší ženě ruku.
"Přeji vám hodně radosti, až budete mít své vytoužené miminko." Nikole se podlomila kolena. Advokátka natáhla ruku směrem k ní. Nikola měla pocit, že její ruku drží delší dobu a v očích má otázky. "Vám přeji, aby se těhotenství podařilo, bylo co nejsnazší a porod rychle za vámi."

Na chodbě se obě ženy rozloučily. "Na viděnou. Další schůzku máme za měsíc na ultrazvuku. Kdyby něco tak volejte mediátorovi," řekla ta neznámá. Nikola se rázně otočila a už chtěla být pryč. Žena za ní ještě zavolala: "Držím vám palce při zákroku. Určitě to bude v pohodě." Nikola se snažila na ni pousmát. V duchu jí běželo hlavou, jestli to "v pohodě" patřilo zákroku nebo tomu, zda se oplodněné vajíčko uchytí. Zákon o surogátním mateřství emoce neřešil. Obě v tom bruslily. Snažily se pocity moc neventilovat. Přidávala do kroku. Nejlepší je nic neřešit. Už se nad tím nepřemýšlela dost. Nejdřív si našla inzeráty, aby mrkla na to, které ženy poskytují své tělo pro dítě jiné ženy. A zjistila, že jsou mezi nimi převážně ženy, které už děti mají a dokonce jsou některé křesťanského vyznání. Do pořadníku náhradních matek se zapsala před dvěma měsíci.
Všechny lékařské prohlídky dopadly dobře. I po dvou dětech byla zdravá. Na třetí dítě s manželem už neměli ani síly, ani peníze. Ty probdělé noci v prvních dvou letech. Ne, to už ne! Dobře se rozhodla. Za necelé dva roky se budou stěhovat do většího. Developer už zahájil stavbu. Dítě odnosí, šestinedělí přežije... Peníze se budou hodit. Klukům udělají krásné pokojíčky. Jáchym chce závoďácký a Vojta fotbalový.

Zavolali jí za tři dny. Takovou rychlost nečekala. Sešli se druhý den nato za přítomnosti mediátora. Nesměli prozradit jména. Manželé vypadali dobře. Sice si ji prohlíželi jako kobylu, ale to bylo pochopitelné. Chtějí mít zdravou ženu, aby se jejich dítě vyvíjelo zdravě. Dítě nemohli mít.

Dorazila domů. Uvařila si kafe. Nalila ho do mističky a teprve když hledala ouško, zjistila, co provedla. Přelila ho do šálku a lžičkou nabírala třtinový cukr. Na lžičce se tvořilo třtinové bláto. Jak to vysvětlí synům, až jí poroste břicho? A jak to řekne Davidovi? Jeho podpis nebyl potřeba. Je to čistě rozhodnutí dvou žen. Chce mu pomoci finančně. Na nový nábytek do většího bytu nemají. Už teď se hroutí, že by si museli vzít větší hypotéku. Čtyři sta tisíc se bude hodit. Dvacet si vezme pro sebe. Břicho po třetím dítěti už bude příšerné. Plastika to vyřeší. Nesmí ji zradit vlastní pocity. Těm lidem pomáhá a své rodině taky. Hotovo. Dopila kafe a radši vyjela dřív pro syna do školky. Druhého vyzvednou spolu z družiny. Večer to řekne Davidovi.

Ráno dorazila do Centra asistované reprodukce. Mediátor už byl na místě. Nemusela nic říkat, na nic se neptali. Vše bylo předem domluveno. Termín byl přesný. Mediátor vše ošetřil. Stejně by potřebovala prášky na nervy. Měla strach, i když věděla, že samotný transfer oplodněného vajíčka bude rychlý. "Skoro jako kdybychom vám zaváděli antikoncepční tělísko," vtipkoval lékař, když jí do toho zasvěcoval. Na sále čekala. Nohy zvednuté a položené v gynekologických třmenech, se jí klepaly. "Pro dobro nebo zlo se rozhodujeme každou minutou," blesklo jí hlavou, než do ní zaplul nějaký přístroj.
Vzpomněla si, jak při prvním početí, měla záblesk, že bude mít dítě. Intuice. Studený přístroj ji tlačil. Záblesk neměla žádný. Pár hodin po zákroku mohla odpočívat v soukromém pokoji. Odpoledne ji propustili. Doktor byl laskavý. "Musíme čekat, jestli se ujme nebo ne. Buďte trpělivá. Kdyby něco volejte. Když se budete cítit v pořádku, tak se uvidíme až za měsíc na ultrazvuku."
"Ano," vykoktala ze sebe a vzala si navštívenku s termínem. "Opatrujte se. Žádné nachlazení, vyhýbejte se kolektivům, vždyť to znáte," usmál se. Zavolala si taxíka. Nebylo jí nejlíp. Měla zimnice. Ale to měla i po celou dobu hormonální léčby, kterou musela projít, aby se sladil cyklus její a oné ženy a aby se následně uchytilo dnešní vajíčko. Ještě že David se neptal, proč má tak šílené nálady. Večer mu to musí říci. A nebo ne. První týdny to může dopadnout jakkoliv. Nebudu mu zatěžovat hlavu.

Měsíc utekl jako voda. Ani by nemusela na ultrazvuk jít. Začalo jí všechno smrdět. Jako při minulých těhotenstvích. Nemohla vstoupit do žádných potravin. Už od dveří cítila puch a zvedal se jí žaludek. Začala měnit ustálené trasy. Chodila jinými ulicemi do školky i do školy. Nekontrolovaně se smála. Těhotenské hormony štěstí. To byl základní důvod, proč do toho šla. Milovala být těhotná. Cítila se jako královna. Připadala si v tomto období nejkrásnější a nejšťastnější... žádné problémy. Jen ona a embryo. Jako kdyby byli spolu v nějakém obalu. Proto si ji i vybrali. Vzpomněla si, jak mediátor říkal při prvním setkání, že objednatelé nechtějí někoho, komu je dítě v těhotenství ukradené.
Objednatelé. Příšerné slovo. Genetičtí rodiče. To je jediné pojmenování, které unesla. Matkou by ji nenazvala nikdy. Matka byla vždy jistá. Dnes už tomu tak není. "Pane Bože, nad čím to přemýšlím?" zhrozila se.

"Davide, já nevím, co budeme vařit. Zapomněla jsem včera nakoupit. Teda spíše koupila jsem jen samé blbiny," klokotavě se zasmála.
"Miláčku, ty jsi zamilovaná? Poslední dobou jsi pořád veselá, s ničím si neděláš starosti... To je jako, když jsi čekala kluky ..."
"Davide," nadechla se. "Já jsem se stala náhradní matkou."
Díval se na ní nechápavě. "Podepsala jsem surogátní smlouvu. Čekám cizí dítě a hned po porodu ho dám genetické matce. Dostaneme za to jako odměnu 400 tisíc." Koukal na ni jako na vraha.
"Tohle nikdy nepochopím. Ty snad věříš v jiného Boha!"
Práskl dveřmi od verandy, až se málem vysypalo sklo a šel si zapálit.
"Davide, Davide, ty peníze potřebujeme. Nechtěla jsem ti to říkat, protože bys byl proti!" hulákala přes dveře.
"To bych byl. Ty peníze si strč do prdele!" zařval. Kluci se začali motat kolem ní. Nechtěla to probírat před nimi a ne takhle. Za pár minut se vrátil. Bez emocí. Smrděl kouřem a jí se zvedal žaludek. Jako v předešlých těhotenstvích. Když kouřil, smrděl nasládle jako mrtvola.
"Jaké jsou sankce při porušení smlouvy?" promluvil chladně.
"Milion, když půjdu samovolně na potrat nebo kdybychom si dítě chtěli nechat."
"Milion? To je k posrání."
"Ale ono není naše. Byla by to krádež a na potrat nepůjdu," tiše dodala.
Otočil se k ní zády. "Je to tvůj byznys. Dál se o tom nebudeme bavit."
Kluci po ní šplhali a pořvávali. Jako vždy když se hádali. Napětí ventilovali a vytvářeli tak ještě hustší atmosféru. V noci se nejen jí špatně usínalo. Z manželského lože se škvírou dívala na hvězdy. Občas si přála, aby nějaká spadla... Modlila se a čekala. Nikdy žádnou padat neviděla. Pokaždé dřív usnula.

Měla dva dny po termínu. Od rána cítila jen občas pár vlnek v podbřišku, ale kontrakce se nezvyšovaly ani v klidu, ani při zvýšené námaze. Šla s kluky bobovat, ale ani to nezabralo. Dítěti se moc ven nechtělo. Sama pro sebe věděla, že je ještě čas. Museli si spolu ještě pár hodin užít. Ještě chvíli chtěla kralovat. Nosit to velké břicho, cítit jeho malé ručky, jak ji hrabou někde dole. Snažila se prožít těhotenství co nejšťastněji, aby bylo dítě zdravé a stresu odolné. Když byli kluci ve škole, tak mu zpívala a kolébavě tančila. Nechtěla "to" ochudit o nic, co věnovala v těhotenství svým klukům. Nebyla to od ní povinnost ani oběť. Užívala si. Pracovně tomu říkali "to". Žádná jména, žádné zdrobněliny...
Párkrát byla u psychologa a kluky doma navštívil jeden obeznámený s tím, že dítě po porodu půjde ke svým rodičům. Klukům se to snažil nějak pochopitelněji sdělit. Psychologická sezení platili budoucí rodiče. Neměla s nimi žádný komunikační ani finanční problém. Přispívali na vitamíny, na těhotenský čistící čaj, oleje proti striím. Poslali jí peníze i na těhotenské oblečení. To své už dávno rozdala po kamarádkách. S paní se domluvila, že jí bude psát emailem, jak se těhotensky cítí, co dělá dítě...
Komunikace probíhala vždy přes mediátora. Emaily putovaly na jeho adresu, peníze nosil osobně. Ona mu zase předávala nové účtenky. Ke konci těhotenství jí nabídli i platit jednou týdně masáž proti bolestem v kříži. David se choval vstřícně, akceptoval zvýšenou pomoc v domácnosti i s kluky. Kluci jí občas mazali olejem břicho, ale snažila se je do procesu nezatahovat. Jen když sami chtěli. Nebylo na co se těšit. Taky byla radši s dítětem sama. Když jí synové mazali olejem nebo poslouchali, jestli kope, tak jí bylo do pláče.
Vybavovala si, jak prvního syna připravovala na brášku. Nyní je připravovala na to, že přijde z porodnice sama. Miminko teda dítě bude mít jeho maminka. Fuj, všechna tahle slova jí často nešla ani přes rty. Prostě jeho rodiče nemohli mít děti, tak jim jedno odnosím a oni ho budou mít rádi. "A my bychom ho neměli rádi, maminko?" Kristepane, z toho se nedá nijak vymluvit. Bez zdrobnělin, se zdrobnělinami všechno špatně. A na ulici ty kecy sousedů i neznámých. "Jéé, vy budete mít třetí. Hodně štěstí."

Břichem jí projela velká vlna. Je čas. Kluci už jsou v postelích. Naloží se do teplé vany, jako když čekala příchod Vojty. Do vany za ní tenkrát přišel i prvorozený. Popíjela ve vaně víno a pak úprkem jela do porodnice. Porodní bábu zavolal manžel. Přijela jen tak tak. Smála se a prorokovala, že třetí už bude rodit sama doma. Vojta byl venku okamžitě po příjmu.
"Davide, jdu se naložit do vany, abych už to neprodlužovala." Textovkou ještě mediátorovi napsala, že to na ni přichází a že ho pak už jen prozvoní a sejdou se v porodnici. Zaťukal manžel. "Nesu ti víno." Nezapomněl. Dojalo ji to. "Tak to zvládni. Dej vědět, jak ti je. Přijedeme pro tebe, jakmile tě pustí."
A zmizel. Poslední slova byla zajíkavým tónem.

Vylezla z vany a rovnou prozvonila mediátora. Kontrakce byly po čtyřech minutách. Bylo na čase jet do porodnice. Mohutná bolest ji porazila na zem. Manžel jí pomohl na nohy a zavolal taxíka. Nasoukal ji do oblečení a přinesl připravenou tašku. Taxikář zazvonil . Manžel jí udělal křížek na čelo. Nebylo už co říkat. V taxíku musela klečet. V sedě přicházely velké bolesti. V porodnici už na ni čekali.
Mediátor, rodiče dítěte, lékař a porodní sestry. Všichni už byli obeznámeni. Rodila již potřetí a přesto se bála nemocniční sterility a vzteklých a úsečných porodních asistentek. Neměla tu dnes svou. Při prohlídce jí doktor řekl, že už je to jen na pár nádechů a dítě bude venku. Okamžitě ji převlékli do bílého a dovedli na křeslo. Byla sama mezi tolika lidmi. Za personálem čekala budoucí matka. Otec se vzdálil. Plodovka jí praskla až při lezení na křeslo.
Byla to šílená bolest. Strhlo ji to na bok. Odmítla se otočit na záda. Tři nádechy a zatlačení. Dítě vystřelilo. Nikola úlekem, radostí i úlevou zařvala. Dítě začalo plakat. Žije, oddechla si. Nikdo jí ho ale na hrudník k prsům nepoložil. Odnesli ho. Jeho máma odcupitala za ním. Pláč neutichal. Klepala se zimou a únavou. Porod byl příliš rychlý. Ošetřili ji a udělali pár stehů. Dítě ji natrhlo. Zabalili ji do dek. Přišla nějaká řeznice a ptala se, jak je domluvená s matkou, jestli bude kojit nebo ne.
"Nebudu," a hlas se jí zlomil.
"Cože? Neslyšela jsem vás," řekla ta sestra. "Jo, milá zlatá, to jste si měla rozmyslet dřív. Dát dítě pryč! To jste nevěděla, že vám z toho bude na nic?" a přehodila přes ní ještě jednu deku. Naštěstí se vracel mediátor. Ukázala na něj.
"Zastavte laktaci. A prosím, dejte paní nějaká sedativa, jestli je to možné", požádal sestru a soustrastně se na ni podíval. Držela se jeho posledního nápadu, aby neslyšela pláč dítěte.
"Prosím, můžete mě co nejrychleji odvézt pryč a dát mi nějaké prášky. Nekojím, tak se mohu aspoň pořádně vyspat." Vtip zapadl do hlubin vrzajících koleček přijíždějící postele, na kterou ji naložili a převezli na gynekologické oddělení. Místo měla hned pod oknem. Sestra jí podala prášek na spaní. "Když budete chtít vstát, tak na mě zazvoňte. Jasné?! Po porodu nesmíte vstát poprvé sama."
"Já vím, už jsem rodila potřetí," odporoučela ji Nikola.
"Aáá, tak to jó. Dobrou noc."

Nikola zírala na oblohu. Všechno ji bolelo mnohem víc. Neměla u sebe uzlíček, pro kterého by ty bolesti snášela líp. Hvězdy byly vidět a prášek nezabíral. Němě se dívala na oblohu. Možná jsem se s tou ženou mohla domluvit na kojení. Byla bych kojná jako jsem to čítávala v knihách. Blbost. Ti, co dělali zákon určitě čerpali ze zahraničních zkušeností. Takhle je to lepší. Steklo jí pár slz. Starozákonní příběh Sáraj a Hagary, který si několikrát za poslední dobu četla, byl víc než jasný. Těmto ženám se nepovedlo už za těhotenství udržet dobrý vztah. Ztrpčovaly si život navzájem.
Jedna si nevážila druhé. Sáraj Izmaela stejně nepovažovala za svého syna, i když to byla ona, kdo donutil Abrahama, aby ho pro ni s Hagar zplodil. Nepřijala ho. Nakonec ho vyhnala i s jeho matkou. Náhle ji uviděla. Padající hvězdu, kterou si vždy přála vidět a chtěla si něco přát. Hvězda plula černým nebem přímo k ní. Jenže Nikola své přání vyslovit nemohla. V hlavě jí hučelo jedno jediné a ona věděla, že tohle přání musí zapomenout. Hvězda zapadla někam za nemocniční okno.
Ráno ji probudila sestra a strkala jí teploměr. Příšerný nemocniční režim. Před šestou budíček. Protrpěla se až k vizitě. Vstala už sama. Povedlo se jí vyčůrat a tím pádem měla téměř vyhráno. Doktor na vizitě byl spokojený. Děloha se rychle zatahovala.
"Po rychlém porodu i rychlé zatahování," vtipkoval.
"Pane doktore, chtěla bych domů."
"Bylo by lepší až zítra. Laktace je sice zastavená, prsa se vám už více nenalejou, ale radši bych si vás tu pohlídal."
"Ne ne, prosím," řekla úpěnlivě. "Klidně podepíšu reverz. Nechci být v jedné budově s dítětem, které jsem porodila."
Doktor se rozpačitě kroutil. "Chápu vás, psychicky vás chápu ... podepište mi reverz, ale zítra přijďte na kontrolu. Kdyby něco přijďte okamžitě."
Zajásala. Ani nečekala, až vizita opustí pokoj. Naházela pár švestek do tašky. V koupelně se převlékla do svého a vypadla jako cukrář. Na sesterně podepsala reverz a sbohem. Před porodnicí si zavolala taxíka. Nechtěla, aby ji někdo vítal, aby ji někdo přijel naproti. Nechtěla, aby ji někdo viděl, jak opouští porodnici sama. Doma se dala dohromady. Prohledala lednici a uvařila oběd z toho, co našla. Chůva přivedla nejmenšího ze školky. Za hodinu přivedl manžel staršího ze školy. Všichni se divili, že už je doma.


Sára se přihlásila jako první, že napíše svůj životopis a přečte ho. Měla na to jeden den. Nadechla se a a chtěla začít číst. Pak se ale podívala na okolo sedící a... "Můj životopis je trochu jiný, než čekáte. Životopisná data jsem napsala stejně jako bych psala CV do práce. To držíte v rukách. Nakopírovala jsem vám to."
Po nádechu pokračovala: "Můj život nebo spíše mé prožívání je tak nějak zvláštní. Žiji jako bych byla nějak oddělená. Jako bych vnímala vnitřně jinak, než to co je navenek. Nerozumíte? Já také ne," a zasmála se. "Narodila jsem se před pětadvaceti lety. Mamka říká, že porod byl rychlý a těhotenství v pohodě. Jméno mi vybrali Sára, ale já ho nemám ráda. Připadá mi často, že ani žádné jméno nemám. Jako bych byla jen "to". Mám zvláštní pocity netělesnosti. Jako kdybych od svého těla mohla být oddělena. Mám někdy problém s intimitou, něhou, obyčejným dotykem. Mamka s tátou jsou hodní. Mají mě rádi a já je. A přesto mám pocit, že je neumím obejmout, že jim dávám pusu a nedávám... To samé zažívám někdy i s přítelem. Rodiče se mi snaží porozumět. Snaží! Jsem úplně jiná, i když se jim fyzicky podobám. Po mámě mám obličej a po tátovi stejné prsty na nohou a chůzi," zase se zasmála.
Pak ale zvážněla a dodala. "Taky se snažím. Ale jako bych měla naprosto odlišný život. Miluji pohyb, volnomyšlenkářství, tanec... Rodiče se to snaží akceptovat. Pohybuji se mezi věřícími lidmi. Sama vlastně věřím. Ale rodiče tomu nerozumí. Nechci jim tím ještě víc ublížit. Příbuzní taky nejsou věřící. Možná hledám domov u Boha. Je to hrozné, ale já nějak odmala nejsem doma jako doma. Od dětství špatně spím. Někdy slyším hlas nějaké ženy, která mi zpívá ukolébavku. Když jsem jí chtěla po mamce zazpívat, neznala ji."
Náhle se rozplakala.
"Chcete někdo Sáře nějak vyjádřit podporu?" zeptala se terapeutka.
"Ráda bych ji objala," řekla jedna starší paní.
"Sáro, chcete to?"
"Ano," špitla Sára se skloněnou hlavou a utírala si oči do kapesníku. Paní ji objala a chvíli ji konejšivě hladila po zádech.
"Děkuji, Evo. Už je líp."
"Budete pokračovat ve čtení?"
"Ne, to je všechno," dodala Sára. Rozpačitě a omluvně se podívala po skupině. Muži se tak nějak vrtěli a z Radka vedle vypadlo, jestli se někdy mámy zeptala na to, jestli je její opravdová máma. Sáru to nezaskočilo. "Myslím na to, ale nemám odvahu. Bojím se." "Čeho? Vždyť ta fantazie, kterou máš o sobě a o ní, je horší než pravda, ať je jakákoliv." "Já vím. Pro to jsem tady. Chci tu odvahu najít a jakoukoliv pravdu ustát."


Nikolu ráno probudila hádka z vedlejšího pokoje. Manžel už byl pryč. Ona odcházela do práce až na druhou hodinu. Jáchym se poslední dobou se svou přítelkyní hádal. Nevěděla proč, ale ta hmatatelná pasivní agrese byla v každém koutě bytu. Vyklouzla z pod peřiny a hodila na sebe župan. Šourala se na chodbu na záchod. Jáchym zvýšil hlas tak, že zřetelně zaslechla poslední slovo. Vždy když byl bezmocný, tak o to byl agresivnější. Následující věty ji ochromily.
"Končím s tebou, jestli to uděláš. Nechci žít vedle další ženské, která bude nešťastná z toho, že dala pryč své dítě."
"Kristepane!" Nikola se svezla v předsíňce na malé štokrle. Dominika vyletěla ven. Nikola ji tiše, ale důrazně zavolala: "Prosím tě, nechoď ven! Ne teď."
"Fuj, to jsem se lekla," vyděšeně zaskřehotala Dominika.
"Slyšela jsem poslední dvě věty. Prosím tě, pojď k nám do ložnice, já ti potřebuji něco říct."
Dominika ztěžka dopadla do jejího křesla. Nikola si sedla do druhého. Natáhla se pro sirky a zapálila aromalampu. Prohrábla se olejíčky.
"Benzoe pro důvěru," a kápla tři kapky.
"Dominiko, to, co jsem slyšela... Já..." nevěděla, jak pokračovat. "Slova Jáši mě dostala."
Nikola hleděla na špičky bačkor. Nemohla se podívat své budoucí snaše do očí, jak jí bylo stydno.
"Víš, kdysi jsem si myslela, že odnosím dítě, pak ho odevzdám jeho rodičům a peníze, které za to dostanu budou pro mou rodinu. Dát pryč dítě je šílenost. Z jakýchkoliv pohnutek. I ze šlechetných! Pomohla jsem páru, kde žena nemohla kvůli dědičné vadě dělohy své dítě donosit. A nás to poznamenalo všechny. Táta od nás tenkrát i na pár měsíců odešel. Nemohl to unést. Byla jsem mu tím činem úplně odporná. Staral se o mě i syny dál, ale bydlel jinde. Pak jsme šli na párovku. A víš, co nám ten terapeut při prvním sezení nakreslil?" poprvé zvedla oči a na Dominiku se podívala. Měla slzy v očích.
"Nakreslil naši rodinnou konstelaci. Já a manžel nejvýše a pod námi ne dva synové ale čtyři děti. V rodinné terapii se i spontánní potrat bere jako dítě. Takže i dítě ze surogátního mateřství má stejnou pozici jako dvě živé děti i jako jedno spontánně potracené."
Zmlkla a rezignovaně dodala. "Na gyndě ani spontánní potrat nechtějí vědět." Hodiny tiše odtikávaly. "Ach jo. Všechny děti mají vliv na vztah. Na celou rodinu." Utřela si kapesníkem slzy, které se jí kutálely po tvářích.
"Nedělej to, prosím tě, nedávej své dítě pryč." Zavládlo ticho.
"Nevím, Nikolo. Je to můj život. A navíc nemáme peníze na byt a ráda bych dostudovala."
"Takové věci se dají vyřešit. Prodáme tohle. Vojta stejně už bydlí u své přítelkyně. Já s Davidem půjdeme do menšího. A vy do většího. Krom toho ty jsi jediná, kdo není do našeho rodinného příběhu zatažena. Myslím, že nastal čas. Kamarádka spravuje peníze, které jsem za "to dítě" dostala. Na nic jsme je nepoužili," a položila si ruku na břicho.
Jediné památky na třetí dítě. "Dala jsem je úplně stranou nás. Určitě úrokama něco naskákalo. Možná konečně pomohou jiné duši."

Večer se z manželského lože dívala na oblohu. Na stolku měla připravený nějaký nový prášek na spaní. Prý zaručený. Do deseti minut bude spát jako mimino. Že by se konečně po dvaceti pěti letech zastavila její mysl a dovolila by jí spát? Ani zpověď jí nepomáhala. Dostávala rozhřešení. I opakovaně. Kněz jí řekl, že si dělá peklo ze života sama. Neumí si odpustit. Neuměla. Právě spadly dvě hvězdy. Byla z toho v šoku. Kdy naposledy si něco přála? Zdraví manžela, kluků... Závoďácký pokoj pro Jáchymka a fotbalistický pro Vojtíška. Snadný porod. Sáhla po prášku. Na obloze se začala pohybovat další hvězda. Zvláštní. Co je to za noc? Zapila prášek a položila se na polštář.
"Až spadne poslední hvězda, budu si něco přát. Dokážu to zase," řekla si sama pro sebe. Čekala. Prášek byl asi opravdu silný. Klížily se jí oči. Pokusila se ještě podívat na oblohu. Jedna hvězda opustila své místo a pomalu padala jejím směrem.
"Bože, prosím Tě, chtěla bych vidět to dítě." Pomalu usnula. Ještě pocítila téměř stav bez tíže.


Za rok odešla do předčasného důchodu. Užít si svoje vnouče. S Dominikou se domluvila, že bude malou hlídat. Vozit ji na kojení. Dalo se to zvládnout. Jednou týdně všechny tři chodily na břišní tanec s miminky. Byla tančící babkou. Co by za to tehdy dala, kdyby s ní babička chodila tančit. Lucinka spokojeně pospávala v klubíčku na rukou a všechny tři se tak břišně pohupovaly. Ráda se nosila v klubíčku. Vypadala jako na královském trůnu. Malá královna. Domů se vracely spokojené a naplněné. Bydlely na stejném patře, aby to hlídání Lucinky bylo snadnější.
Zamávala holkám a zaplula do svých dveří. David byl ve své pracovně. Ještě než jim ohřála oběd, zazvonil zvonek. Otevřela dveře a pošťačka hlasitě a zvesela oznamovala rekomando. Poděkovala a zabouchla dveře. Mrkla na adresu a podklesla jí kolena. Centrum asistované reprodukce. To snad ne! Snad jí ještě nevedou v pořadníku jako živý inkubátor. Sedla si v kuchyni a třesoucíma rukama roztrhla obálku.
"Vážená paní, ráda bych se s vámi setkala. Mamka mi teprve nedávno odhalila, jak jsem přišla na svět. Už tedy vím, že jsem byla ve vašem těle. Ze zákona jsem měla právo získat vaši adresu v CAR. Váš tehdejší zprostředkovatel mi pomohl a dohledal vše v archivu. Ráda bych vás poznala, pokud k tomu máte odvahu i Vy. Pokud jsem nebyla jen Vaší devítiměsíční epizodou."
"Kristepane, epizodou?", Nikola se začala vzlyky třást po celém těle. Pokoušela se přes slzy číst dál a dál, ale téměř to nešlo.
"Často slýchávám v sobě ženský hlas a pár slov nějaké zřejmě ukolébavky. Myslím, že jste jediná, kdo mi může říci, jak ukolébavka pokračuje. Také od dětství cítím v určitých chvílích zvláštní vůni. Ale nikdo z lidí okolo tak nevoní."
Do kuchyně nakoukl David. "To zase někdo umřel?"
"Ne, ne."
"Kristepane, ještě jsem tě neviděl takhle brečet. Udělal ti někdo něco? Sakra, snad ne nějaká nemoc?" Zakroutila hlavou.
"Tys něco provedla?"
"Ozvala se "to". Je to holčička. Teda dnes už slečna." Nikola si utřela rukávem celý obličej. "Chce mě vidět."
"Díky Bohu. To je na panáka."
A nalil dva panáky.