Až spadne poslední hvězda (I)

26. března 2011 v 21:44 | Pal Lathien
Noc po nikdy nekončícím souboji alespoň pro jednou porazila zářivý zlatavý svit slunce a jako každý den v tuto dobu se krutá a temná vládkyně, jež byla pravým opakem mírumilovného, laskavého dne, rozprostřela nad světem a obalila jej svou temnou náručí. Snad jen poslední zbytky odporu, střípky útěchy v moři rozlitého inkoustu, pošpiňujícího skvostnou modř oblohy, dodávaly obyvatelům země naději, že jednou opět nadejde úsvit, ať už bude noc jakkoli dlouhá a temná. Dokud tu byly hvězdy, veselí a světélkující poslíčci dne, křísily v duších i srdcích plaménky naděje v ráno.
Dokud tu byly hvězdy…

"Mami, podívej!" zapištělo malé děvčátko, nemohlo mu být více než pět, možná šest let, drobná holčička se závojem zlatavých vlasů, velkýma radostnýma modrýma očima v nichž hořely ohníčky štěstí a života, oblečená do hedvábné noční košilky s krajkou, jež jí svou rozevlátostí dodávala vílí vzezření. Možná, že v sobě dokonce měla trochu krve těchto krásných stvoření čirého dobra, jež byli jedněmi z posledních tvorů žijících v naprostém souladu s přírodou, milujících prosto a radost obyčejného života.
Malá dívka se po chvíli vrátila ze stínů rozlehlé místnosti, kam zaběhla, i když její veselé a rozverné poskakování se dalo bez nadsázky nazvat tancem, byť poněkud nemotorným, to jak za ruku táhla druhou postavu, podle všeho matku. Měla tytéž světlé, mírně vlnité vlasy, které se jí po ramenech stáčely jako vodopád zlata a snad i občasného stříbra, které však jen dokreslovalo její krásu. Lehkost a ladnost, s níž se pohybovala, jako by se vznášela několik palců nad zemí, jen potvrzovaly, že původ jí ani její dcery nebude zcela tak lidský, jak by se možná na první pohled zdálo.
"Copak, Liliann?" zeptala se a jak promluvila, zdálo se, že jemný vánek rozehrál stovky drobných píšťal, které proud vzduchu rozezněly do libozvučných tónů, rozléhajících se jako tichá ukolébavka celým pokojem. Děvče matku, stále poskakujíc, dovedlo k velkým zdobeným dveřím vedoucím na balkon, jenž svou honosností a přítomností umně vytesaných soch a děsivých chrličů probouzely dávnou slávu a starobylost celého sídla a ze svých chladných kamenných trůnů shlížely na důvěrně známé nově příchozí.
"Tak co se stalo, srdce moje?" otázala se žena znovu a s narůstající zvědavostí pohlédla na Liliannu, která ovšem pokračovala v tanci podobné chůzi a vedla matku k nízkému zábradlí, přes než mohla vidět i ona. Položila malé ručky na reliéfy růží a lilií, vytesané do mohutných sloupků, zapřela se a stoupla na špičky, aby měla lepší pohled na scenérii na obloze, jež však nyní vypadala ještě skvostněji, než když ji zřela poprvé.
"Mamí," začala Lilianna znovu svým jasným sopránkem a poslední slabiku slova trochu protáhla, jako by při pohledu na krásu noční oblohy zapomněla mluvit. "Padá hvězda, vidíš? A tamhle další!" Napřáhla drobné, zatím ještě dětsky baculaté ručky směrem k temně modrému nočnímu nebi, ale ač by se snažila sebevíc, její snaha pochytat všechny světelné body, které se jaly měnit své stanovisko, nepodařilo by se jí to.
"Není to úžasné?" zaradovala se dívka, že konečně přilákala matčinu pozornost a s nadšenými jiskřičkami v očích, v nichž se jí mimo slabého svitu Luny, zahalené v oblacích, odrážely i padající hvězdy, a opět se zadívala na výjev, jež se jí naskytl.
I její matka vzhlédla vstříc temné obloze, najednou tak jasné, v její tváři se však náhle přestalo zračit radostné očekávání, s jakou podívanou dcera přišla, ale čirým zděšením. Fascinovaně se narovnala a snažila zaostřit, snad jako by ji jen mátly oči, ruka bezvládně sklouzla s Liliannina ramene, kde předtím spočinula. I její temné oči odrážely všechen svit strážců oblohy, jež dnešní noc nevysvětlitelně započali měnit svá odvěká místa, byly však stále matnější, jak prozřely náhlým poznáním a strachem.
Hladké čelo se jí na okamžik zkrabatělo jemnými vráskami, jak usilovně vzpomínala na jednu z pohádek, které jí její matka vyprávěla před usnutím, těch samých, které její rodičce vyprávěla i babička a jí zase ta její. Povídky, podložené legendami jejich národa, z nichž mnohé vyprávěla i Lilianně. Nikdy moc nevěřila v jejich pravdivý základ a i kdyby byly mnoho přikrášleny, nikdy by neuvěřila, že se jednoho dne stane skutečností právě tato a už vůbec ne, že to bude za jejího života. Již si nepamatovala přesný podklad a důvod tohoto překvapujícího přírodního jevu, věděla však, že za něj mohou tajemné nadpřirozené síly, jejichž jméno zavál prach zapomnění.
V hlavě jí zazněla jen jediná věta, krátká, avšak natolik postačující, aby ji vyděsila ještě více, než byla doposud. Sklonila se, objala dceru a doufala, že to nebude jedno z posledních společných obětí. Pozorovala onu scenérii a v hlavě jí stále doznívala slova oné dětské pohádky na dobrou noc. A až spadne poslední hvězda, svět se ponoří do nekonečné tmy, z níž už nebude úniku.
Obrovská dřevěná loď, zasloužilý veterán, který už za dlouhá léta své existence projel všemi oceány i moři světa, převážel vzácné osobnosti a neméně vzácný náklad a soudě dle škrábanců na nalakovaném, ebenově tmavém dřevě, zažil i několik bitev s všudypřítomnými piráty, čeřila temné vody Alaiského zálivu při své další cestě. Vody brázdila již několik desítek let a zažila i krušné časy, i ona však jakoby tušila předzvěst nadcházejícího nebezpečí, mírně se rozkymácela, byť jí k tomu klidná hladina nedávala sebemenší podnět. Básník by jistojistě poznamenal něco o klidu před bouří; a nebyl by daleko od pravdy.
Plachty byly napnuté, ve snaze zachytit sebemenší poryv větru, který by urychlil plavbu, loď se však stále pohybovala svým poklidným tempem vpřed, neboť nevyužívala pouze větrných, ale i vodních proudů, které ji unášely do dalekých krajů za dalším dobrodružstvím. Možná, že posledním.
Náhle, jako blesk z čistého nebe, oblohu stejně klidnou, jako mírně rozvlněnou mořskou hladinu, proťal pohybující se záblesk malého světelného bodu, který však svým jasným bílým svitem ozářil mořskou pannu, odvěkou strážkyni lodi, jejíž rusé vlasy se rozprostíraly po celé přídi. Žhnoucí těleso brzy zmizelo za horizontem, jenž netvořilo nic jiného, než nikde nekončící vodní plochu, následovali jej však jeho stejně jasně svítící bratříčci, sršící ze všech nejrůznějších směrů z oblohy.
Dřevěná figurína ale nebyla jediná, kdo jako jeden z prvních zřel podivnou scénu na obloze. I když většina členů posádky v tuto noční dobu podřimovala v podpalubí, včetně stařičkého kormidelníka, který se s léty zkušeností o loď v klidných vodách, daleko od civilizace i starostí, nebál, jeden ale přeci jen přecházel po dřevěných, místy lehce ztrouchnivělých trámech paluby.
Mladý námořník, který stihl odrůst z chlapeckého věku, nebyl však ale ani ještě mužem, se na chvíli zastavil u zábradlí a pozoroval jasnou noční oblohu. Zatímco levou rukou si podpíral bradu, aby mu při únavě z celodenní dřiny neklesla a on v jakémsi polospánku nešťastně nepřepadl přes palubu, v levé svíral dalekohled, jímž si fascinovaně prohlížel souhvězdí, která bylo v tuto roční dobu možno spatřit.
Nevěděl, jak se seskupení hvězd přesně nazývají a mnohdy mu dokonce připomínaly věci naprosto odlišné od jejich reálného pojmenování, noční obloha plná zářících bělostných lucerniček ho však vždy fascinovala. Byl to i jeden z důvodů, který však ani zdaleka nemohl předčít jeho lásku k moři, proč se začal plavit po nekonečných modrých dálavách oceánů. Po chvíli zkoumání přístroj se sklíčky seskupenými tak, aby si mohl souhvězdí prohlédnout zblízka, něco mu však vrtalo hlavou, podivná intuice, která ho donutila se na nebe ještě chvíli zahledět. Něco je tu špatně, pomyslel si a nastavil tvář větru, snad aby mu mírný svěží vánek pomohl v přemýšlení.
A poté si konečně uvědomil, proč dnes hvězdy září tak málo jasně, proč se zdá, že jen neutěšeně poblikávají v kaluži rozlitého inkoustu, kterou dnes jindy veselé nebe plné ornamentů z rozzářených plaménků, nápadně připomínalo. Na místě, už odedávna, od chvíle, kdy jej před nesčetnými lety matka země vyvrhla na svou oběžnou dráhu, aby dával pozor na zbloudilé poutníky, pobýval stříbřitý kotouč, Měsíc, předmět vzniku mnoha legend i magických rituálů, posvátná Luna, z jejíhož lůna každý měsíc povstávala krvelačná vlčí stvoření, zela černá díra.
Mathias, jak se mladý námořník jmenoval, na prstech rychle přepočítal dny. Podle výsledku, k jakému se dopracoval, však do novu zbývalo ještě přibližně jeden a půl sedmidne, proto nebylo možné, aby se jednalo o pouhou několikadenní odchylku, která se v jindy pravidelném měsíčním koloběhu nejednou vyskytla, ani to však nebylo časté. Nyní by se měl měsíc tvarovat to úhledného "C" a ustupovat od završující fáze, jež byla nazývána úplňkem. Tak kam zmizel? problesklo mladíkovi hlavou, zatímco uvažoval nad svým prazvláštním poznatkem.
Znovu hnědýma očima ostražitě prohlédl oblohu, na to, aby Lunu zcela zakryla oblaka však nebylo dostatečně zataženo; právě naopak, obloha byla až nezvykle jasná, což v tuto dobu, jak si Mathias za několik let strávených na palubě lodi, stihl zapamatovat. Celá ta prapodivná situace stále více ubývala na svém smyslu, až si Mathias začínal myslet, že se z proudu zmatených myšlenek, jež bez ustání vyplouvaly na povrch jeho mysli, musí stát nepříčetným. Několikrát se štípl, aby se ujistil, že nespí.
Bděl. A jeho strach a zmatenost byly až moc živé na to, aby zjistil, že je to jen jedna z nočních můr, které ho čas od času navštěvovaly a s radostí narušovaly jindy klidný spánek. Aby odpoutal svou pozornost od zvláštního jevu, vytáhl z kapsy kompas, první věc, jež ho napadla, aby se ujistil, že loď nevybočila z předpokládaného směru cesty. Kdo ví, co by se mohlo stát, když jindy spolehlivá navigační nebeská tělesa počala selhávat ve své funkci.
Otevřel malou krabičku, v níž se ukazatel severu skrýval a položil jej na rovnou dlaň, aby ustálil mírně rozkývanou ručičku. V následujících několika sekundách by se měla ustálit a napovědět tak, kterým směrem se nachází sever. Zatajil dech, když se ukazovátko světových stran odmítalo zastavit, ba naopak, zdálo se, že kmitá čím dál tím rychleji a stále více se vychyluje, místo předpokládaného ustání v pohybu.
"Co se tu děje?" zašeptal nahlas a tiše zaklel. Přešel k přídi, aby se nadechl čerstvého vzduchu a snad i pročistil myšlenky, kdy tu najednou spatřil na obloze miniaturní světelný bod, snad meteorit, který padal z nebe, následován dalším a dalším. Udiveně zavrtěl hlavou a upřel zrak na Polárku, Severku, ochranitelku a navigátorku všech zbloudilých lodí, jako by u ní hledal útěchu.
Najednou však i ona změnila své právoplatné místo na nebi a jala se padat dolů, následována dalšími a dalšími. A Mathias si uvědomil, že to, co viděl poprvé, nejsou meteority, ale padající hvězdy. Za jiných okolností a mnohem menší kvantity nebeských těles, jejichž život se chýlil ke konci, vyslovil by své nejtajnější přání, zavřel oči a doufal, podle jedné z nejznámějších pověr, že mu je jeho padající hvězda vyplní, avšak… přivřel oční víčka, tak pevně, že ho to zabolelo a než je otevřel, několikrát za sebou v duchu zopakoval jediné přání, které ho napadlo. Ať je to jen sen!
Po několika chvílích, kdy zapomněl sledovat, kolik času uběhlo, již na obloze zbývalo jen několik drobných světlých teček, i ty však postupně mizely za obzorem, se závojem sršících jiskřiček, jako kdyby světu a všem vyděšeným obyvatelům, kteří měli tu čest světelnou podívanou sledovat, mávaly na rozloučenou.
Vše najednou počalo temnět a Mathias si všiml, že mu po tváří stéká několik kapiček potu. Náhle se instinktivně sklonil, ve vlnkách spatřil cosi rozsvíceného, než se však jeho oči, přivyklé na stupňující se temnotu stačily přeorientovat na obvyklé denní vidění, protože záře se zprvu rozprostírala okolo celého jeho zorného pole, obraz pomalu bledl. Stačil však v rozvlněné hladině zahlédnout rozmazanou tvář, ne nepodobnou dřevěnému obličeji postavy na přídi, zatímco jí po tváři tekly slané slzy přelévající se vody, tiše zašeptala několik slov. Zněly jako šumění a bublání vody v horském potůčku, nebylo však možné přeslechnout se.
Až spadne poslední hvězda a na zemi nastolí vládu nekonečná temnota, lidstvo možná konečně prozře, dokončila s nostalgicky dramatickým zabarvením zastřeného hlasu a rozplynula se v nekonečné temnotě.
Slyšet bylo jen utichající šumění oceánu.

Hvězdy sršely z nebe, doprovázeny vírou a nadějí těch v dálce pod nimi. Již nebylo úsvitu, nebylo lucerničky naděje, jež by svedla rozžehnout nový den. Zbyla jen černočerná temnota, strach a nejistota, v níž smrt i život splývaly v jednu netečnou existenci, dokud nenastal konec všeho a ničeho.
Nicotou problesklo tiché zašumění moře, snad ozvěna ze světa dávno pohlceného temnotou a útroby černého oceánu vyvrhly na písčitý břeh, jež se podobal ebenově zabarvenému prachu, vraky lodi potřísněné tmou a krví.
Tiché šramocení, škrtnutí a krátké syčení, jež se jako ozvěna vracelo sem a tam, odrážejíc se od stran nekonečna, opakujíc se, dokud se konečně v černé nicotě neobjevila malá jiskřička, plamínek, snad měl moc navrátit úsvit. Člověk, tvůrce onoho malého zázraku zakašlal a rozevřel těžká oční víčka, aby si prohlédnul okolní svět, nebo alespoň jeho zbytky. Ale pro co žít, v mrtvém a temném světě, bez naděje na úsvit? Hlavou mu projel záblesk bolesti, jeho oči neodrážely svit plaménku, zabořil veškerou naději na obnovu bytí i klesající hlavu do písku - nebo snad prachu tlejících těl?
Nicotou, jíž přihlížely pouze polorozpadlé prastaré sochy, nikým neviděny, obklopeny náručí noci z temných per, se rozeznělo tiché vzlyknutí a série mělkých nádechů. "Mami, podívej," zašeptal tiše dívčí hlas, zatímco jeho majitelka zabořila zlaté - ano, zlaté! - vlasy do čísi prázdné, potemnělé hrudi. "Přichází ráno," vzlyklo děvčátko, zatímco nad bezlistými stromy vynášeli padlí andělé na oblohu slunce.
Ale nebylo již nikoho, kdo by úsvit pozoroval.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama