Až spadne poslední hvězda (III)

26. března 2011 v 21:56 | Annie-chan
Seděli u ohně, mlčky, a pravděpodobně přemítali o nesmrtelnosti chrousta. Tristan si ladil svojí loutnu.
"Ták, hotovo!" pronesl šťastně po několika minutách, kdy měla hlavně Raven silnou chuť ho nakopnout.
"Vážně? A zahraješ nám něco?" zeptala se ho zvědavě Awia.
"A co byste chtěla slyšet, slečno hraničářko?"
"Co třeba příběh o Evanlyn?"
"Evanlyn Tantaris? Vůdkyni hraničářů před Falienem?"
"Ano."
"Ach, její drak Razen byl jeden z mála, který přežil… Jaká to škoda, našich přátel draků. A pokud vím, vzala si Irvinga, jehož dračice byla také zabita."
"Kdy se stala vůdkyní?" zeptal se Celian.
"Pár let po Hawomgském masakru. Drahoušek Owain byl otráven, zřejmě si někdo najal Přízrak, protože to byla vcelku kvalitní práce, a ona se do té pozice, pokud to tak mám říct, vecpala…"
"Takže… začneš, prosím?"
"Samozřejmě, slečno hraničářko…"
A jak bard Tristan řekl, tak učinil. Z jeho úst se začala linout balada o vůdkyni hraničářů, bývalých dračích jezdců, která by mohla být všeobecně uznávaná, ale narodila se ve špatnou dobu…

Panika. Strach. Chaos. A krev.
Výkřiky lidí, utíkajících pryč, aniž by tušili kam, se ozývaly napříč celým městem. Po ulicích se na kamenných omítkách domů a dlážděných cestách rozlévala rudá, karmínová a čerstvá krev. Některé z budov dokonce hořely, plápolaly silným ohněm, planuly a osvětlovaly jatka, která té noci pod oblohou plnou hvězd probíhala v Hawomgu. Nedýchající, zohyzděná a probodaná těla ležela všude - z očí mrtvých sice sálal podivný chlad, přesto z nich ale šlo jasně vyčíst zděšení.
Celé město bylo na nohou. Co se to děje, říkali si všichni, co se to proboha děje? Pokojně spali, ať už ve svých domovech, nebo na ulici, ať už se šťastným úsměvem nebo s nejasnými vyhlídkami na další den, ale stejně vše bylo tak, jak má být - ještě včerejšího dne bylo vše v pořádku a najednou…
Zrada. Podvod. Faleš. A krev.
Lidé, u kterých se projevil pud sebezáchovy, se cpali jeden přes druhého a snažili se prostě utéct - ať už do přístavu, do hospody nebo za bránu. Kdekdo ignoroval plačící děti, krvácející, ale ještě žijící ženy nebo zmrzačené a pomalu umírající muže.
Uprostřed všeho toho zmatku a houfu utíkajících lidí oni v klidu, nevzrušeně postávali a zabíjeli každého, koho spatřili. Jejich meče se nemilosrdně rozmachovaly a ukončovaly tenoučké vlásky lidského bytí, které se kolem nich, zrádcovských hadů, proplétaly a snažily zmizet. Mágové nechávali lidi zaživa vzplanout, proměnili je v prach, nebo je zmrazili či pohřbili v kamenném vězení, lučištníci je probodávali skrz na skrz svými šípy, a draci… Draci všechno pálili na popel.
Evanlyn Tantaris napnula svůj luk z bílého dřeva a namířila ho na jednoho z uprchlíků. Ignorovala řev, jekot, pláč a prosby o pomoc, soustředila se jenom na tichý zvuk, který vydávala její tětiva, na symfonii, kterou hrála. Šíp vystřelil a našel svůj cíl.
Muž se skácel zemi, mrtvý, s probodnutou krční tepnou.

Elfka sklopila svůj luk a vykročila kupředu. Její spolubojovníci zabíjeli, ukončovali lidské životy přímo vedle ní, ona kolem nich však jen lhostejně procházela. Namísto klapotu bot se při každém jejím kroku ozvalo začvachtání, jak šlápla do kaluže krve. Ignorovala to, ignorovala všechno, jen svéhlavě pokračovala dál.
"Maminko…" uslyšela najednou vedle sebe. Bleskově se otočila a pohlédla na zdroj, na toho, kdo tuto větu vyslovil - a našla ho. Byla to malá, plačící holčička, se zakrvácenou noční košilkou a bosýma, pořezanýma nohama. Zamračila se - všichni utíkali, běželi, snažili se odsud dostat pryč, ale ty ještě živé a dokonce i děti ignorovali. Se smíšenými pocity se k ní vydala.
"Moje maminka… Kde je moje maminka?" zeptala se jí malá holčička, když si k ní přiklekla a svůj luk položila vedle sebe.
Lhostejně jí krátkou chvíli pozorovala, její uslzené oči, zářící blonďaté vlásky, pronikavé modré oči…
"Je mi to líto," řekla nakonec a ze svého pouzdra, které měla připevněné na opasku, vytáhla dýku.
A v mžiku ukončila další, nevinný lidský život.

Slunce pražilo na její pleť a ještě víc zesvětlovalo její světle hnědé vlasy. Na obloze nebyly skoro žádné mraky, a slunce jasně a vesele svítilo. Dokonce ani pach zmoklého psa, typické vůně pro Ivetrelem, nebyl cítit.
"Hej, Evanlyn! Slyšelas, že strážci mají proti Hawomgu násilně zakročit?"
Evanlyn Tantaris, opírajíc se o tvrdá, ale přesto pohodlná záda svého draka, vzhlédla od své rozečtené knihy a na oko udiveně se podívala na Irvinga.
"Ale neříkej. A přitom se posledních pár let chovali tak vzorně, co?"
"Vzorně?" Zdálo se, že Irving její sarkasmus nepochopil. "Evanlyn, přece se zjistilo, že podávali tajné informace Steymu a že celou tu dobu chystali převrat. Jsou proti střežení mágů, útlaku elfů a ovládání cizích zemí! Oni jsou proti Eupaie, Evanlyn!"
Elfka jenom vzdychla.
"Irvingu, jezdcům a králi je již známo, že Hawomg byl proti zemi, ale že by chystal převrat? Zase to nepřeháněj, ano?"
"Vždyť i Darren říkal, že takováhle zrada se nesmí trpět, že se to musí zastavit rychle a efektně, a jelikož rychle, tak násilně!"
"Někdo na to má jiný názor," odvětila klidně Evanlyn.
"Myslíš Owaina? U Avatara, vždyť ten podezřívá i odpadkové koše, jestli ho náhodou nesledují!"
"Odkdy smíš říkat vůdci křestním jménem?" nadzdvihla Evanlyn pobaveně obočí. Irving na ní upřel svoje hnědé oči a hned na to jeho obličej nabral rudou barvu. Poté poznamenal něco o podělaných elfech a nasupeně se vydal ze střechy zpět do pevnosti. Evanlyn ho nevzrušeně pozorovala, když odcházel, a poté svůj pohled stočila zpět ke knize.
I když navenek měla nasazenou pevnou a neměnnou lhostejnou masku, uvnitř ní to vřelo. Ano, samozřejmě, velmi dobře znala podrobnosti o celé té aféře, která se točila kolem vlastizrady přístavního města Hawomg. Věděla, že město podávalo informace o zemi Steymu, ale že prý i Kharkadu a Assavii - čemuž osobně moc nevěřila, jelikož tyto dvě země už byly dávno pod Eupaianskou nadvládou, ne zrovna zřejmou, ale přesto pod nadvládou.
Věděla, že Hawomg se dopustilo vážného prohřešku, ale že o tom vědělo a že to podporovalo celé město… To by opravdu znamenala obrovská, krvavá jatka. Ale to musí také určitě být ilegální! Evanlyn se nervózně kousla do rtu.
"Netrap se tím," uslyšela zničehonic v mysli hlas svého draka, Razena, který zřejmě vycítil její obavy. "Není možné, aby byl vydán rozkaz na vyvraždění celého města."
"Ale já musím," odsekla Evanlyn. "král je toho jistě schopen. Před padesáti lety jezdci museli ukončit náboženskou válku, která se jich vůbec netýkala, ale proč to museli udělat?! Na příkaz krále! A teď na příkaz krále půjdeme vraždit…"
"Slabým mečem se oháním, rozlišuji krále od tyrana. Kdo jsem?"
"Přestaň s těmi svými hádankami!"
"Slitování, Evanlyn. Jsem slitování."
"Tím se snažíš naznačit, že král má slitování? Aha, tak to je Eupaianský král tedy tyran… ne tyran, přímo veřejně prospěšný a uznávaný vrahoun!"
Chvíli bylo ticho, než Razen znovu promluvil.
"Kdyby ses pořád před ostatními nepřetvařovala, mohla bys jim tohle všechno říct a ne si stěžovat mě. Žiju už přes pět set let a můj pohled na tuto situaci už je pouze objektivní, s ohledem na tebe. Ostatní… by ti rozuměli."
"Ne, Razene. Před ostatními ne."
"I kdybych ti řekl, že ti to udělá dobře?"
"Ne! A už se o tom nehodlám dál bavit!" utnula jejich diskuzi Evanlyn prudčeji, než původně chtěla. Razen Evanlyn už neodpověděl. Pravděpodobně se urazil.
No a co, pomyslela si Evanlyn, nemá se plést do mých věcí!
Znovu se snažila zaměřit se na knihu, ale nešlo jí to. Sice dokázala rozkrýt tajemství run, písma, které dokázali rozluštit pouze vysocí učenci nebo mágové, ale už si runy nespojovala dohromady a vznikala jí jenom hloupá, v celku nesrozumitelná slova.
Viděla říct moudro drak.
Evanlyn v tom okamžiku knihu rázně zaklapla a zvedla se. Věděla, že teď už by nic nepřečetla, ať už by chtěla sebevíc - lépe udělá, když vyřeší zmatek, který se uvnitř ní po Irvingově informaci ocitl.
"Uvidíme se zítra," rozloučila se se svým drakem, ten jí ale neodpověděl. Asi stále trucoval. No co, pomyslela si Evanlyn, ona se ho o odpuštění prosit nebude.
Rázným krokem zamířila z vyhřáté a přímo odpočinku vybízející střechy do chladné, ale příjemné pevnosti. Schody, kterými se sem dostala, rychle sešla dolů. Někdy přeskočila i dva, aby si urychlila cestu.
Rázem se ocitla ve třetím patře pevnosti Jezdců, která se tyčila nad Ivetrelemem jako honosný štít. Ve třetím patře, kde měl vůdce Jezdců svou pracovnu. Stejně rychlým tempem se vydala kupředu.
Ozvěny jejích kroků se ozývaly po celé chodbě. Ze všech koutů se ozývalo špitání, mluvení nebo dokonce i křik, Evanlyn si toho ale nevšímala. Prošla kolem knihovny, do které plánovala později knihu, kterou držela v ruce, vrátit, a kolem jedné z hromadných ložnic, ve které ovšem nespala, a stanula přede dveřmi, kde se nejčastěji a nejhojněji vyskytoval vůdce Dračích jezdců, hraničářských jednotek Eupaijských, Owain DiEster.
Ale už přede dveřmi tušila, že je něco špatně. V jeho pracovně už totiž někdo byl… Ale teď? V parném, letním odpoledni? V den klidu a odpočinku?
"Je mi to líto, Owaine," uslyšela hluboký, ale přesto majestátný a vznešený hlas. Že by to byl nějaký šlechtic…? Ačkoli to nedělala ráda, o dveře se namísto jejich otevření opřela a přiložila k nim ucho.
"Líto? Líto?! Mě je to líto, Vaše Veličenstvo, ale tenhle příkaz vyplnit nehodlám. Hraničáři jsou strážci a opatrovníci, ne nájemní vrazi!"
Vaše Veličenstvo?! Takže to je… to je samotný…!
"Okolnosti mi nedávají na výběr, Owaine."
"To se pletete, Vaše Veličenstvo! Můžeme je pozatýkat a vyslýchat, můžeme jim dát výhružku nebo… nebo je i v případně nutnosti mučit, ale ne zabíjet, pane! Nezabíjíme z povolání, a když už, tak ne lidi!"
"Společenstvo Dračích jezdců kdysi přísahalo absolutní věrnost koruně, Owaine. Smlouva, na které se nachází královská pečeť, se momentálně nachází v královském paláci. Pokud mi nevěříte, jsem ochoten vám ji ukázat."
"S-samozřejmě, že vám věřím, Vaše Veličenstvo, ale-"
"Podle té smlouvy je Společenstvo povinno vyplnit každý králův příkaz, rozkaz, nařízení. Každý, Owaine, každý. A ať se ti to líbí nebo ne, tvůj řád nemá na vybranou."
"A když neuposlechnu?"
Chvíli bylo ticho, a pak Evanlyn uslyšela, že někdo z nich začal přecházet po místnosti. Zřejmě král.
"V tom případě bych si myslel, že Společenstvo jsou zrádci a že se chystají oklamat krále. Byl bych nucen tvůj řád rozpustit, draky pozabíjet a jezdce poslat do exilu. Je to to, co jsi chtěl slyšet, Owaine?"
Vůdce nasucho polkl.
"A-ano, pane…"
"Takže vyplníš rozkaz, který jsem ti dal? Vymažete Hawomg z povrchu zemského, pod dohledem samotného Stvořitele?"
Chvíli bylo opět ticho.
"Já… ano, Vaše Veličenstvo."
"Výborně…" poznamenal král. "Je mi to opravdu líto, Owaine. Ale nemám na výběr. Nemám na výběr."

Irving s potem na čele probíhal pevností a díval se do každé místnosti, kolem které prošel. Ne, že by to dělal schválně, ale už takhle vyrušil dvě dívky při koupeli a jednu dokonce oblékající se, zatím však úplně nahou. Z těchto důvodu také ignoroval otázky všech procházejících, jak se mu na obličej dostaly ty tři modřiny.
Tu, kterou hledal, ale stále nenašel. Ještě před hodinou byla na střeše a četla si u svého draka, a teď se někam dokonale vytratila! Ani Yana, jeho dračice, nevěděla, kam by se mohla podít. Ale on jí musí najít…!
Vůdce dal totiž svolat všechny jezdce, kteří v tento okamžik byli přítomni v pevnosti. Tohle svolání ale vydal už asi před půl hodinou a většina přítomných už tam také byla, ale Evanlyn nikde. A přitom ona je taková dochvilná… Poté, co si to dal Irving všechno dohromady, prostě uznal i on sám za vhodné podívat se po ní.
Jenže už prohledal všechny patra, střechu i přízemí a ona nikde! Jako by prostě zmizela z povrchu zemského! Na svém drakovi také neodletěla, ten pořád ležel na střeše…
V tom okamžiku prošel kolem jedněch dveří, ve kterých ještě nebyl, a nervózně se na ně zahleděl. Další dívčí umývárna.
Navštívil všechny umývárny opačného pohlaví, které se v pevnosti nacházely, až na tuhle. Je vysoce pravděpodobné, že tady Evanlyn bude, ale… Co když ne? Bude tam zase nějaká převlíkající se dívka, která bude pospíchat na schůzi a bude už tak dost vynervovaná, a on, jakožto příchozí muž, jí natolik vyděsí, že by ho mohla dokonce i omráčit - nebo poslat do místa, ze kterého není návratu…
Pro Evanlyn cokoliv! Řekl si sám pro sebe odhodlaně a s třesoucí se rukou a nejistým vědomím zatáhl za kliku. Dveře naštěstí nezavrzaly, proto do nich jenom jemně strkl a ony se otevřely dokořán.
Potichu jako myška se vplížil do umývárny a rychle se rozhlédl. U umyvadel nikdo nebyl, zkontrolováno, záchody všechny volné, zkontrolováno, vany prázdné, zkontro-
V ten okamžik ovšem uslyšel zvuk, který ho absolutně rozhodil a vyvedl z míry. Zvuk, který snad ani nikdy jindy neslyšel, a zvuk, který byl strašidelný a žalostný zároveň - dívčí vzlykání. Mohla to být také kterákoli jiná dívka, samozřejmě, která ho po příchodu pošle do místa, ze kterého není návratu, a způsobí mu čtvrtou modřinu na čele… Tedy, ne, že by to mohla být ona, to nesmí být ona, Evanlyn nikdy… Není možné, aby…
Nasucho polkl. Jestli si někdy něco nikdy nepředstavoval, ani ve svých nejhorších nočních můrách, tak to byla plačící Evanlyn. Vždycky silná, lhostejně se tvářící a arogantní Evanlyn…
Potichu, nejistými kroky, zamířil ke zdroji onoho zvuku. Snažil se našlapovat co nejtišeji, aby v případě nouze stihl včas utéci a aby tak neuštědřil čtvrtou modřinu, přesto se mu ale zdálo, že dýchá moc nahlas a že funí jako trpaslík. Když už byl dostatečně blízko, přikrčený za zdí nahlédl, kdo je tedy zdrojem tohoto zvuku, a jen tak tak zadržel překvapený výkřik.
Opírala se o stěnu, s obličejem zabořeným v dlaních. Klečela, kolena měla zvednutá a obličej na nich položený. Plakala.
Poprvé viděl Evanlyn plakat. Zlomenou. Zdrcenou. Na dně.
Pár vteřin na to ještě nevěřícně hleděl. Opravdu to byla Evanlyn? Nebyla to nějaká jiná holka, která se jí snažila napodobovat? Plakající Evanlyn vypadala jinak než ta… normální Evanlyn. Ta měla vždy po ruce nějaký sarkasmus, nějaký namyšlený úšklebek, nějakou podpásovku… Ale teď… celý její obličej byl mokrý od jejích slz, od jejích těžkých a opravdových slz. Co se jí to mohlo…?
"E-evanlyn…" vykoktal ze sebe konečně něco. Evanlyn zvedla hlavu rychle, jako když se z nebe k zemi klátí blesk. Už v tom okamžiku Irvingovi došlo, že to neměl dělat, že měl raději odejít a Owainovi říct, že jí nenašel, že si měl tuhle vzpomínku nechat jenom pro sebe a nikdy o ní nikomu neříct….
"Ty…" Evanlyn však vypadala, že je na tom stejně. Zdrcenost v jejích očích vystřídalo nepříjemné, vlastně hodně nepříjemné překvapení. V jejím pohledu se začínala objevovat zlost.
"To je nádhera, co? Vidět mě brečet…" Hlas se ze zlomeného začal pomalu měnit na rozzuřený a začal nabývat na síle. Irving cítil, že jeho nohy pomalu ustupují, souměrně s tím, jak se Evanlyn zvedá a přibližuje k němu. "No co, tak jdi! Roztrub všude, že mocná a vševědoucí Evanlyn řve jak malý děcko, že se před tebou rozplakala a padla ti na hruď, a tys jí začal mužně utěšovat, nebo co to vy idioti vždycky říkáte!" Znovu se nadechla.
"A hlavně nezapomeň dodat, jak ti říkala, že asi spáchá sebevraždu, že neví, co má dělat, a je jedno, proč, něco si vymysli, třeba že jí zemřel bratranec z druhého kolena, že jo, to každého vždycky hrozně raní! A taky řekni, že brečela tak usilovně, že vyplavila celou umývárnu, nebo ještě líp, že si svoje slzy schovávala do toulce se šípy a v umývárně je všechny vylila, a některé k nim přidala! Jo, to ti tady všichni ti idioti uvěří! A Owainovi nezapomeň říct, jak jsem o něm tvrdila, že mě týrá a každou noc znásilňuje, a všem mužům taky řekni, že jsem další elfka na prodej a že se o mě můžou dělit a že pro bohatý dělam i zadarmo-"
"Evanlyn!" zarazil jí zničehonic v jejím projevu Irving. Evanlyn si až teď všimla, že má ve tváři poměrně zděšený výraz. "Co to tady, pro Isoldu, vykládáš?"
Chvíli bylo ticho. Evanlyn na něj jenom zoufale a naštvaně zároveň hleděla, a Irvingův výraz se pomalu začal měnit na utěšující.
"Ty… ty si myslíš, že bych o tomhle někomu řekl?"
O krok ustoupila. Tahle slova bodla Evanlyn do srdce jako ten nejpřesněji mířený a nejostřejší šíp. Ne, byl ostřejší než kterýkoli jiný šíp… A zároveň ne. Byl příjemný, dokonce jí i hladil, zalepoval její ohromnou, tržnou ránu…
Její výraz se zničehonic z agresivního změnil na defenzivní. Maska, kterou na těch pár minut shodila, se zase pomalu začala nasazovat. Zoufalost v její tváři pomalu začala mizet pod předstíraným převlekem lhostejnosti a netečnosti.
"To se ani neopovážíš," zasyčela jenom a se založenýma rukama ho začala zkoumavě prohlížet. "a co vůbec děláte na dívčích umývárnách, pane muž?"
Sháním jednu pitomou elfku, zabručel si Irving pod vousy, ale nahlas řekl něco jiného.
"Hledal jsem tě." Evanlyn si jenom odfrkla. Ve skutečnosti byl přeci jenom rád, že se Evanlyn zase začala chovat tak odtažitě a lhostejně… To, co před pár minutami viděl, už se nesmí nikdy opakovat. Nevědomost je vždy lepší, jak pro jednoho, tak pro druhého… nebo ne?
"A řekneš mi, proč?"
"Vůdce svolal všechny přítomné jezdce v pevnosti. Prý nám má rozdat nějaké rozkazy-"
"Půjdeme vyvraždit Hawomg," zabručela jenom Evanlyn. Irvingovi chvíli trvalo, než našel vhodnou odpověď, protože její slova ho celkem zarazila.
"Myslíš? A já myslel, že jsi tomu nevěřila."
"Nemyslím. Vím. Ale pojď, prosím tě," vzdychla jenom a rychle vykročila, směrem ven z umýváren. Jelikož Irving stále zaraženě stál, chytla ho za ruku a doslova ho táhla za sebou.
Rázná to žena.

Evanlyn Tantaris napnula svůj luk z bílého dřeva a namířila ho na jednoho z uprchlíků.
Viděla, jak Irving vedle ní svým mečem usekl jednomu z utíkajících hlavu, a cítila, že její drak právě zapálil další budovy.
I ona vystřelila svůj šíp a ten neminul cíl. Prostřelil běžícímu uprchlíkovi krční tepnu, a na místě ho zabil.
Nechtěla to dělat. Ale musela. Plnila rozkazy.
Ačkoli byla také bytost s city.Sklopila svůj luk a vykročila kupředu.
"Maminko…" uslyšela najednou vedle sebe. Bleskově se otočila a pohlédla na zdroj, na toho, kdo tuto větu vyslovil - a našla ho. Byla to malá, plačící holčička, se zakrvácenou noční košilkou a bosýma, pořezanýma nohama. Pohled na malou, ztracenou dívenku okamžitě zasáhl Evanlyn hluboko do srdce. I ona byla jednou malou holčičkou… Ale nemá na vybranou. Sakra, nemá na vybranou!
"Moje maminka… kde je moje maminka?" zeptala se jí malá holčička, když si k ní přiklekla a svůj luk položila vedle sebe.
Ušetří jí to trápení… Nesmí najít svou mrtvou maminku, nesmí ztratit veškeré iluze o tom hodném, spravedlivém světě, nesmí vidět pravdu, nesmí zjistit, že Jezdci jsou jenom bezmyšlenkovití… Ale kým je pak ona? Vrahem, nebo ne? A když zabije malou, bezbrannou holčičku?
"Je mi to líto," řekla nakonec a ze svého pouzdra, které měla připevněné na opasku, vytáhla dýku.
Když vstala, cítila, že se jí znovu derou slzy do očí. Ne. Znovu plakat nebude.
"Evanlyn?" uslyšela vedle sebe hlas svého přítele, hlas Irvinga. Otočila se k němu, a měla co dělat, aby bolestně nezasténala - i jeho oči, věrně rozesmátého a ukecaného člověka, se nyní změnily na chladnokrevné a bezcitné. Změnily se na oči vraha.
Namísto odpovědi jen vzhlédla k nebi, které bylo poseto hvězdami. Kolik hvězd asi dnes zbytečně zhaslo, kvůli rozkazu jednoho člověka? Kolik hvězd dnes asi navždy zmizelo z oblohy?
Kéž by tohle všechno mohla nějak změnit. Kéž by…
Možná, že až spadne poslední hvězda, všichni si konečně uvědomí, jak byli krutí, a hlavně hloupí. Možná, že až spadne poslední hvězda, svět už konečně bude jiný… A nebude se to jenom tvrdit.




 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama