Až spadne poslední hvězda, konečně vysloví své přání

26. března 2011 v 21:30 | Edith Holá
V místnosti seděly tři ženy. Jedna z nich právě vytiskla dvakrát smlouvu. "Prosím, v klidu si to obě přečtěte a pak podepište, pokud se vším souhlasíte. Podepište, prosím, i kopii." Ženy sedící vedle sebe v tichosti pročítaly. Nikola rychle. Už se tím nechtěla zabývat. Vše bylo právnicky ošetřeno. Podepsala. Mladší žena vedle ní trochu třesoucí se rukou podepsala také. Neznala její jméno. Nesměla ho znát. Tak to stanovil zákon. Dlouho se upravoval a tohle byla prý nejlepší varianta. Fyzicky se poznat musely. Ale jména měla zůstat utajena. Všechna jejich dosavadní setkání a rozhovory byly vždy za asistence mediátora. Advokátka pečlivě uložila oba podepsané formuláře do desek a kopie jim ponechala. Obešla stůl a natáhla k mladší ženě ruku.
"Přeji vám hodně radosti, až budete mít své vytoužené miminko." Nikole se podlomila kolena. Advokátka natáhla ruku směrem k ní. Nikola měla pocit, že její ruku drží delší dobu a v očích má otázky. "Vám přeji, aby se těhotenství podařilo, bylo co nejsnazší a porod rychle za vámi."

Na chodbě se obě ženy rozloučily. "Na viděnou. Další schůzku máme za měsíc na ultrazvuku. Kdyby něco tak volejte mediátorovi," řekla ta neznámá. Nikola se rázně otočila a už chtěla být pryč. Žena za ní ještě zavolala: "Držím vám palce při zákroku. Určitě to bude v pohodě." Nikola se snažila na ni pousmát. V duchu jí běželo hlavou, jestli to "v pohodě" patřilo zákroku nebo tomu, zda se oplodněné vajíčko uchytí. Zákon o surogátním mateřství emoce neřešil. Obě v tom bruslily. Snažily se pocity moc neventilovat. Přidávala do kroku. Nejlepší je nic neřešit. Už se nad tím nepřemýšlela dost. Nejdřív si našla inzeráty, aby mrkla na to, které ženy poskytují své tělo pro dítě jiné ženy. A zjistila, že jsou mezi nimi převážně ženy, které už děti mají a dokonce jsou některé křesťanského vyznání. Do pořadníku náhradních matek se zapsala před dvěma měsíci.
Všechny lékařské prohlídky dopadly dobře. I po dvou dětech byla zdravá. Na třetí dítě s manželem už neměli ani síly, ani peníze. Ty probdělé noci v prvních dvou letech. Ne, to už ne! Dobře se rozhodla. Za necelé dva roky se budou stěhovat do většího. Developer už zahájil stavbu. Dítě odnosí, šestinedělí přežije... Peníze se budou hodit. Klukům udělají krásné pokojíčky. Jáchym chce závoďácký a Vojta fotbalový.

Zavolali jí za tři dny. Takovou rychlost nečekala. Sešli se druhý den nato za přítomnosti mediátora. Nesměli prozradit jména. Manželé vypadali dobře. Sice si ji prohlíželi jako kobylu, ale to bylo pochopitelné. Chtějí mít zdravou ženu, aby se jejich dítě vyvíjelo zdravě. Dítě nemohli mít.

Dorazila domů. Uvařila si kafe. Nalila ho do mističky a teprve když hledala ouško, zjistila, co provedla. Přelila ho do šálku a lžičkou nabírala třtinový cukr. Na lžičce se tvořilo třtinové bláto. Jak to vysvětlí synům, až jí poroste břicho? A jak to řekne Davidovi? Jeho podpis nebyl potřeba. Je to čistě rozhodnutí dvou žen. Chce mu pomoci finančně. Na nový nábytek do většího bytu nemají. Už teď se hroutí, že by si museli vzít větší hypotéku. Čtyři sta tisíc se bude hodit. Dvacet si vezme pro sebe. Břicho po třetím dítěti už bude příšerné. Plastika to vyřeší. Nesmí ji zradit vlastní pocity. Těm lidem pomáhá a své rodině taky. Hotovo. Dopila kafe a radši vyjela dřív pro syna do školky. Druhého vyzvednou spolu z družiny. Večer to řekne Davidovi.

Ráno dorazila do Centra asistované reprodukce. Mediátor už byl na místě. Nemusela nic říkat, na nic se neptali. Vše bylo předem domluveno. Termín byl přesný. Mediátor vše ošetřil. Stejně by potřebovala prášky na nervy. Měla strach, i když věděla, že samotný transfer oplodněného vajíčka bude rychlý. "Skoro jako kdybychom vám zaváděli antikoncepční tělísko," vtipkoval lékař, když jí do toho zasvěcoval. Na sále čekala. Nohy zvednuté a položené v gynekologických třmenech, se jí klepaly. "Pro dobro nebo zlo se rozhodujeme každou minutou," blesklo jí hlavou, než do ní zaplul nějaký přístroj.
Vzpomněla si, jak při prvním početí, měla záblesk, že bude mít dítě. Intuice. Studený přístroj ji tlačil. Záblesk neměla žádný. Pár hodin po zákroku mohla odpočívat v soukromém pokoji. Odpoledne ji propustili. Doktor byl laskavý. "Musíme čekat, jestli se ujme nebo ne. Buďte trpělivá. Kdyby něco volejte. Když se budete cítit v pořádku, tak se uvidíme až za měsíc na ultrazvuku."
"Ano," vykoktala ze sebe a vzala si navštívenku s termínem. "Opatrujte se. Žádné nachlazení, vyhýbejte se kolektivům, vždyť to znáte," usmál se. Zavolala si taxíka. Nebylo jí nejlíp. Měla zimnice. Ale to měla i po celou dobu hormonální léčby, kterou musela projít, aby se sladil cyklus její a oné ženy a aby se následně uchytilo dnešní vajíčko. Ještě že David se neptal, proč má tak šílené nálady. Večer mu to musí říci. A nebo ne. První týdny to může dopadnout jakkoliv. Nebudu mu zatěžovat hlavu.

Měsíc utekl jako voda. Ani by nemusela na ultrazvuk jít. Začalo jí všechno smrdět. Jako při minulých těhotenstvích. Nemohla vstoupit do žádných potravin. Už od dveří cítila puch a zvedal se jí žaludek. Začala měnit ustálené trasy. Chodila jinými ulicemi do školky i do školy. Nekontrolovaně se smála. Těhotenské hormony štěstí. To byl základní důvod, proč do toho šla. Milovala být těhotná. Cítila se jako královna. Připadala si v tomto období nejkrásnější a nejšťastnější... žádné problémy. Jen ona a embryo. Jako kdyby byli spolu v nějakém obalu. Proto si ji i vybrali. Vzpomněla si, jak mediátor říkal při prvním setkání, že objednatelé nechtějí někoho, komu je dítě v těhotenství ukradené.
Objednatelé. Příšerné slovo. Genetičtí rodiče. To je jediné pojmenování, které unesla. Matkou by ji nenazvala nikdy. Matka byla vždy jistá. Dnes už tomu tak není. "Pane Bože, nad čím to přemýšlím?" zhrozila se.

"Davide, já nevím, co budeme vařit. Zapomněla jsem včera nakoupit. Teda spíše koupila jsem jen samé blbiny," klokotavě se zasmála.
"Miláčku, ty jsi zamilovaná? Poslední dobou jsi pořád veselá, s ničím si neděláš starosti... To je jako, když jsi čekala kluky ..."
"Davide," nadechla se. "Já jsem se stala náhradní matkou."
Díval se na ní nechápavě. "Podepsala jsem surogátní smlouvu. Čekám cizí dítě a hned po porodu ho dám genetické matce. Dostaneme za to jako odměnu 400 tisíc." Koukal na ni jako na vraha.
"Tohle nikdy nepochopím. Ty snad věříš v jiného Boha!"
Práskl dveřmi od verandy, až se málem vysypalo sklo a šel si zapálit.
"Davide, Davide, ty peníze potřebujeme. Nechtěla jsem ti to říkat, protože bys byl proti!" hulákala přes dveře.
"To bych byl. Ty peníze si strč do prdele!" zařval. Kluci se začali motat kolem ní. Nechtěla to probírat před nimi a ne takhle. Za pár minut se vrátil. Bez emocí. Smrděl kouřem a jí se zvedal žaludek. Jako v předešlých těhotenstvích. Když kouřil, smrděl nasládle jako mrtvola.
"Jaké jsou sankce při porušení smlouvy?" promluvil chladně.
"Milion, když půjdu samovolně na potrat nebo kdybychom si dítě chtěli nechat."
"Milion? To je k posrání."
"Ale ono není naše. Byla by to krádež a na potrat nepůjdu," tiše dodala.
Otočil se k ní zády. "Je to tvůj byznys. Dál se o tom nebudeme bavit."
Kluci po ní šplhali a pořvávali. Jako vždy když se hádali. Napětí ventilovali a vytvářeli tak ještě hustší atmosféru. V noci se nejen jí špatně usínalo. Z manželského lože se škvírou dívala na hvězdy. Občas si přála, aby nějaká spadla... Modlila se a čekala. Nikdy žádnou padat neviděla. Pokaždé dřív usnula.

Měla dva dny po termínu. Od rána cítila jen občas pár vlnek v podbřišku, ale kontrakce se nezvyšovaly ani v klidu, ani při zvýšené námaze. Šla s kluky bobovat, ale ani to nezabralo. Dítěti se moc ven nechtělo. Sama pro sebe věděla, že je ještě čas. Museli si spolu ještě pár hodin užít. Ještě chvíli chtěla kralovat. Nosit to velké břicho, cítit jeho malé ručky, jak ji hrabou někde dole. Snažila se prožít těhotenství co nejšťastněji, aby bylo dítě zdravé a stresu odolné. Když byli kluci ve škole, tak mu zpívala a kolébavě tančila. Nechtěla "to" ochudit o nic, co věnovala v těhotenství svým klukům. Nebyla to od ní povinnost ani oběť. Užívala si. Pracovně tomu říkali "to". Žádná jména, žádné zdrobněliny...
Párkrát byla u psychologa a kluky doma navštívil jeden obeznámený s tím, že dítě po porodu půjde ke svým rodičům. Klukům se to snažil nějak pochopitelněji sdělit. Psychologická sezení platili budoucí rodiče. Neměla s nimi žádný komunikační ani finanční problém. Přispívali na vitamíny, na těhotenský čistící čaj, oleje proti striím. Poslali jí peníze i na těhotenské oblečení. To své už dávno rozdala po kamarádkách. S paní se domluvila, že jí bude psát emailem, jak se těhotensky cítí, co dělá dítě...
Komunikace probíhala vždy přes mediátora. Emaily putovaly na jeho adresu, peníze nosil osobně. Ona mu zase předávala nové účtenky. Ke konci těhotenství jí nabídli i platit jednou týdně masáž proti bolestem v kříži. David se choval vstřícně, akceptoval zvýšenou pomoc v domácnosti i s kluky. Kluci jí občas mazali olejem břicho, ale snažila se je do procesu nezatahovat. Jen když sami chtěli. Nebylo na co se těšit. Taky byla radši s dítětem sama. Když jí synové mazali olejem nebo poslouchali, jestli kope, tak jí bylo do pláče.
Vybavovala si, jak prvního syna připravovala na brášku. Nyní je připravovala na to, že přijde z porodnice sama. Miminko teda dítě bude mít jeho maminka. Fuj, všechna tahle slova jí často nešla ani přes rty. Prostě jeho rodiče nemohli mít děti, tak jim jedno odnosím a oni ho budou mít rádi. "A my bychom ho neměli rádi, maminko?" Kristepane, z toho se nedá nijak vymluvit. Bez zdrobnělin, se zdrobnělinami všechno špatně. A na ulici ty kecy sousedů i neznámých. "Jéé, vy budete mít třetí. Hodně štěstí."

Břichem jí projela velká vlna. Je čas. Kluci už jsou v postelích. Naloží se do teplé vany, jako když čekala příchod Vojty. Do vany za ní tenkrát přišel i prvorozený. Popíjela ve vaně víno a pak úprkem jela do porodnice. Porodní bábu zavolal manžel. Přijela jen tak tak. Smála se a prorokovala, že třetí už bude rodit sama doma. Vojta byl venku okamžitě po příjmu.
"Davide, jdu se naložit do vany, abych už to neprodlužovala." Textovkou ještě mediátorovi napsala, že to na ni přichází a že ho pak už jen prozvoní a sejdou se v porodnici. Zaťukal manžel. "Nesu ti víno." Nezapomněl. Dojalo ji to. "Tak to zvládni. Dej vědět, jak ti je. Přijedeme pro tebe, jakmile tě pustí."
A zmizel. Poslední slova byla zajíkavým tónem.

Vylezla z vany a rovnou prozvonila mediátora. Kontrakce byly po čtyřech minutách. Bylo na čase jet do porodnice. Mohutná bolest ji porazila na zem. Manžel jí pomohl na nohy a zavolal taxíka. Nasoukal ji do oblečení a přinesl připravenou tašku. Taxikář zazvonil . Manžel jí udělal křížek na čelo. Nebylo už co říkat. V taxíku musela klečet. V sedě přicházely velké bolesti. V porodnici už na ni čekali.
Mediátor, rodiče dítěte, lékař a porodní sestry. Všichni už byli obeznámeni. Rodila již potřetí a přesto se bála nemocniční sterility a vzteklých a úsečných porodních asistentek. Neměla tu dnes svou. Při prohlídce jí doktor řekl, že už je to jen na pár nádechů a dítě bude venku. Okamžitě ji převlékli do bílého a dovedli na křeslo. Byla sama mezi tolika lidmi. Za personálem čekala budoucí matka. Otec se vzdálil. Plodovka jí praskla až při lezení na křeslo.
Byla to šílená bolest. Strhlo ji to na bok. Odmítla se otočit na záda. Tři nádechy a zatlačení. Dítě vystřelilo. Nikola úlekem, radostí i úlevou zařvala. Dítě začalo plakat. Žije, oddechla si. Nikdo jí ho ale na hrudník k prsům nepoložil. Odnesli ho. Jeho máma odcupitala za ním. Pláč neutichal. Klepala se zimou a únavou. Porod byl příliš rychlý. Ošetřili ji a udělali pár stehů. Dítě ji natrhlo. Zabalili ji do dek. Přišla nějaká řeznice a ptala se, jak je domluvená s matkou, jestli bude kojit nebo ne.
"Nebudu," a hlas se jí zlomil.
"Cože? Neslyšela jsem vás," řekla ta sestra. "Jo, milá zlatá, to jste si měla rozmyslet dřív. Dát dítě pryč! To jste nevěděla, že vám z toho bude na nic?" a přehodila přes ní ještě jednu deku. Naštěstí se vracel mediátor. Ukázala na něj.
"Zastavte laktaci. A prosím, dejte paní nějaká sedativa, jestli je to možné", požádal sestru a soustrastně se na ni podíval. Držela se jeho posledního nápadu, aby neslyšela pláč dítěte.
"Prosím, můžete mě co nejrychleji odvézt pryč a dát mi nějaké prášky. Nekojím, tak se mohu aspoň pořádně vyspat." Vtip zapadl do hlubin vrzajících koleček přijíždějící postele, na kterou ji naložili a převezli na gynekologické oddělení. Místo měla hned pod oknem. Sestra jí podala prášek na spaní. "Když budete chtít vstát, tak na mě zazvoňte. Jasné?! Po porodu nesmíte vstát poprvé sama."
"Já vím, už jsem rodila potřetí," odporoučela ji Nikola.
"Aáá, tak to jó. Dobrou noc."

Nikola zírala na oblohu. Všechno ji bolelo mnohem víc. Neměla u sebe uzlíček, pro kterého by ty bolesti snášela líp. Hvězdy byly vidět a prášek nezabíral. Němě se dívala na oblohu. Možná jsem se s tou ženou mohla domluvit na kojení. Byla bych kojná jako jsem to čítávala v knihách. Blbost. Ti, co dělali zákon určitě čerpali ze zahraničních zkušeností. Takhle je to lepší. Steklo jí pár slz. Starozákonní příběh Sáraj a Hagary, který si několikrát za poslední dobu četla, byl víc než jasný. Těmto ženám se nepovedlo už za těhotenství udržet dobrý vztah. Ztrpčovaly si život navzájem.
Jedna si nevážila druhé. Sáraj Izmaela stejně nepovažovala za svého syna, i když to byla ona, kdo donutil Abrahama, aby ho pro ni s Hagar zplodil. Nepřijala ho. Nakonec ho vyhnala i s jeho matkou. Náhle ji uviděla. Padající hvězdu, kterou si vždy přála vidět a chtěla si něco přát. Hvězda plula černým nebem přímo k ní. Jenže Nikola své přání vyslovit nemohla. V hlavě jí hučelo jedno jediné a ona věděla, že tohle přání musí zapomenout. Hvězda zapadla někam za nemocniční okno.
Ráno ji probudila sestra a strkala jí teploměr. Příšerný nemocniční režim. Před šestou budíček. Protrpěla se až k vizitě. Vstala už sama. Povedlo se jí vyčůrat a tím pádem měla téměř vyhráno. Doktor na vizitě byl spokojený. Děloha se rychle zatahovala.
"Po rychlém porodu i rychlé zatahování," vtipkoval.
"Pane doktore, chtěla bych domů."
"Bylo by lepší až zítra. Laktace je sice zastavená, prsa se vám už více nenalejou, ale radši bych si vás tu pohlídal."
"Ne ne, prosím," řekla úpěnlivě. "Klidně podepíšu reverz. Nechci být v jedné budově s dítětem, které jsem porodila."
Doktor se rozpačitě kroutil. "Chápu vás, psychicky vás chápu ... podepište mi reverz, ale zítra přijďte na kontrolu. Kdyby něco přijďte okamžitě."
Zajásala. Ani nečekala, až vizita opustí pokoj. Naházela pár švestek do tašky. V koupelně se převlékla do svého a vypadla jako cukrář. Na sesterně podepsala reverz a sbohem. Před porodnicí si zavolala taxíka. Nechtěla, aby ji někdo vítal, aby ji někdo přijel naproti. Nechtěla, aby ji někdo viděl, jak opouští porodnici sama. Doma se dala dohromady. Prohledala lednici a uvařila oběd z toho, co našla. Chůva přivedla nejmenšího ze školky. Za hodinu přivedl manžel staršího ze školy. Všichni se divili, že už je doma.


Sára se přihlásila jako první, že napíše svůj životopis a přečte ho. Měla na to jeden den. Nadechla se a a chtěla začít číst. Pak se ale podívala na okolo sedící a... "Můj životopis je trochu jiný, než čekáte. Životopisná data jsem napsala stejně jako bych psala CV do práce. To držíte v rukách. Nakopírovala jsem vám to."
Po nádechu pokračovala: "Můj život nebo spíše mé prožívání je tak nějak zvláštní. Žiji jako bych byla nějak oddělená. Jako bych vnímala vnitřně jinak, než to co je navenek. Nerozumíte? Já také ne," a zasmála se. "Narodila jsem se před pětadvaceti lety. Mamka říká, že porod byl rychlý a těhotenství v pohodě. Jméno mi vybrali Sára, ale já ho nemám ráda. Připadá mi často, že ani žádné jméno nemám. Jako bych byla jen "to". Mám zvláštní pocity netělesnosti. Jako kdybych od svého těla mohla být oddělena. Mám někdy problém s intimitou, něhou, obyčejným dotykem. Mamka s tátou jsou hodní. Mají mě rádi a já je. A přesto mám pocit, že je neumím obejmout, že jim dávám pusu a nedávám... To samé zažívám někdy i s přítelem. Rodiče se mi snaží porozumět. Snaží! Jsem úplně jiná, i když se jim fyzicky podobám. Po mámě mám obličej a po tátovi stejné prsty na nohou a chůzi," zase se zasmála.
Pak ale zvážněla a dodala. "Taky se snažím. Ale jako bych měla naprosto odlišný život. Miluji pohyb, volnomyšlenkářství, tanec... Rodiče se to snaží akceptovat. Pohybuji se mezi věřícími lidmi. Sama vlastně věřím. Ale rodiče tomu nerozumí. Nechci jim tím ještě víc ublížit. Příbuzní taky nejsou věřící. Možná hledám domov u Boha. Je to hrozné, ale já nějak odmala nejsem doma jako doma. Od dětství špatně spím. Někdy slyším hlas nějaké ženy, která mi zpívá ukolébavku. Když jsem jí chtěla po mamce zazpívat, neznala ji."
Náhle se rozplakala.
"Chcete někdo Sáře nějak vyjádřit podporu?" zeptala se terapeutka.
"Ráda bych ji objala," řekla jedna starší paní.
"Sáro, chcete to?"
"Ano," špitla Sára se skloněnou hlavou a utírala si oči do kapesníku. Paní ji objala a chvíli ji konejšivě hladila po zádech.
"Děkuji, Evo. Už je líp."
"Budete pokračovat ve čtení?"
"Ne, to je všechno," dodala Sára. Rozpačitě a omluvně se podívala po skupině. Muži se tak nějak vrtěli a z Radka vedle vypadlo, jestli se někdy mámy zeptala na to, jestli je její opravdová máma. Sáru to nezaskočilo. "Myslím na to, ale nemám odvahu. Bojím se." "Čeho? Vždyť ta fantazie, kterou máš o sobě a o ní, je horší než pravda, ať je jakákoliv." "Já vím. Pro to jsem tady. Chci tu odvahu najít a jakoukoliv pravdu ustát."


Nikolu ráno probudila hádka z vedlejšího pokoje. Manžel už byl pryč. Ona odcházela do práce až na druhou hodinu. Jáchym se poslední dobou se svou přítelkyní hádal. Nevěděla proč, ale ta hmatatelná pasivní agrese byla v každém koutě bytu. Vyklouzla z pod peřiny a hodila na sebe župan. Šourala se na chodbu na záchod. Jáchym zvýšil hlas tak, že zřetelně zaslechla poslední slovo. Vždy když byl bezmocný, tak o to byl agresivnější. Následující věty ji ochromily.
"Končím s tebou, jestli to uděláš. Nechci žít vedle další ženské, která bude nešťastná z toho, že dala pryč své dítě."
"Kristepane!" Nikola se svezla v předsíňce na malé štokrle. Dominika vyletěla ven. Nikola ji tiše, ale důrazně zavolala: "Prosím tě, nechoď ven! Ne teď."
"Fuj, to jsem se lekla," vyděšeně zaskřehotala Dominika.
"Slyšela jsem poslední dvě věty. Prosím tě, pojď k nám do ložnice, já ti potřebuji něco říct."
Dominika ztěžka dopadla do jejího křesla. Nikola si sedla do druhého. Natáhla se pro sirky a zapálila aromalampu. Prohrábla se olejíčky.
"Benzoe pro důvěru," a kápla tři kapky.
"Dominiko, to, co jsem slyšela... Já..." nevěděla, jak pokračovat. "Slova Jáši mě dostala."
Nikola hleděla na špičky bačkor. Nemohla se podívat své budoucí snaše do očí, jak jí bylo stydno.
"Víš, kdysi jsem si myslela, že odnosím dítě, pak ho odevzdám jeho rodičům a peníze, které za to dostanu budou pro mou rodinu. Dát pryč dítě je šílenost. Z jakýchkoliv pohnutek. I ze šlechetných! Pomohla jsem páru, kde žena nemohla kvůli dědičné vadě dělohy své dítě donosit. A nás to poznamenalo všechny. Táta od nás tenkrát i na pár měsíců odešel. Nemohl to unést. Byla jsem mu tím činem úplně odporná. Staral se o mě i syny dál, ale bydlel jinde. Pak jsme šli na párovku. A víš, co nám ten terapeut při prvním sezení nakreslil?" poprvé zvedla oči a na Dominiku se podívala. Měla slzy v očích.
"Nakreslil naši rodinnou konstelaci. Já a manžel nejvýše a pod námi ne dva synové ale čtyři děti. V rodinné terapii se i spontánní potrat bere jako dítě. Takže i dítě ze surogátního mateřství má stejnou pozici jako dvě živé děti i jako jedno spontánně potracené."
Zmlkla a rezignovaně dodala. "Na gyndě ani spontánní potrat nechtějí vědět." Hodiny tiše odtikávaly. "Ach jo. Všechny děti mají vliv na vztah. Na celou rodinu." Utřela si kapesníkem slzy, které se jí kutálely po tvářích.
"Nedělej to, prosím tě, nedávej své dítě pryč." Zavládlo ticho.
"Nevím, Nikolo. Je to můj život. A navíc nemáme peníze na byt a ráda bych dostudovala."
"Takové věci se dají vyřešit. Prodáme tohle. Vojta stejně už bydlí u své přítelkyně. Já s Davidem půjdeme do menšího. A vy do většího. Krom toho ty jsi jediná, kdo není do našeho rodinného příběhu zatažena. Myslím, že nastal čas. Kamarádka spravuje peníze, které jsem za "to dítě" dostala. Na nic jsme je nepoužili," a položila si ruku na břicho.
Jediné památky na třetí dítě. "Dala jsem je úplně stranou nás. Určitě úrokama něco naskákalo. Možná konečně pomohou jiné duši."

Večer se z manželského lože dívala na oblohu. Na stolku měla připravený nějaký nový prášek na spaní. Prý zaručený. Do deseti minut bude spát jako mimino. Že by se konečně po dvaceti pěti letech zastavila její mysl a dovolila by jí spát? Ani zpověď jí nepomáhala. Dostávala rozhřešení. I opakovaně. Kněz jí řekl, že si dělá peklo ze života sama. Neumí si odpustit. Neuměla. Právě spadly dvě hvězdy. Byla z toho v šoku. Kdy naposledy si něco přála? Zdraví manžela, kluků... Závoďácký pokoj pro Jáchymka a fotbalistický pro Vojtíška. Snadný porod. Sáhla po prášku. Na obloze se začala pohybovat další hvězda. Zvláštní. Co je to za noc? Zapila prášek a položila se na polštář.
"Až spadne poslední hvězda, budu si něco přát. Dokážu to zase," řekla si sama pro sebe. Čekala. Prášek byl asi opravdu silný. Klížily se jí oči. Pokusila se ještě podívat na oblohu. Jedna hvězda opustila své místo a pomalu padala jejím směrem.
"Bože, prosím Tě, chtěla bych vidět to dítě." Pomalu usnula. Ještě pocítila téměř stav bez tíže.


Za rok odešla do předčasného důchodu. Užít si svoje vnouče. S Dominikou se domluvila, že bude malou hlídat. Vozit ji na kojení. Dalo se to zvládnout. Jednou týdně všechny tři chodily na břišní tanec s miminky. Byla tančící babkou. Co by za to tehdy dala, kdyby s ní babička chodila tančit. Lucinka spokojeně pospávala v klubíčku na rukou a všechny tři se tak břišně pohupovaly. Ráda se nosila v klubíčku. Vypadala jako na královském trůnu. Malá královna. Domů se vracely spokojené a naplněné. Bydlely na stejném patře, aby to hlídání Lucinky bylo snadnější.
Zamávala holkám a zaplula do svých dveří. David byl ve své pracovně. Ještě než jim ohřála oběd, zazvonil zvonek. Otevřela dveře a pošťačka hlasitě a zvesela oznamovala rekomando. Poděkovala a zabouchla dveře. Mrkla na adresu a podklesla jí kolena. Centrum asistované reprodukce. To snad ne! Snad jí ještě nevedou v pořadníku jako živý inkubátor. Sedla si v kuchyni a třesoucíma rukama roztrhla obálku.
"Vážená paní, ráda bych se s vámi setkala. Mamka mi teprve nedávno odhalila, jak jsem přišla na svět. Už tedy vím, že jsem byla ve vašem těle. Ze zákona jsem měla právo získat vaši adresu v CAR. Váš tehdejší zprostředkovatel mi pomohl a dohledal vše v archivu. Ráda bych vás poznala, pokud k tomu máte odvahu i Vy. Pokud jsem nebyla jen Vaší devítiměsíční epizodou."
"Kristepane, epizodou?", Nikola se začala vzlyky třást po celém těle. Pokoušela se přes slzy číst dál a dál, ale téměř to nešlo.
"Často slýchávám v sobě ženský hlas a pár slov nějaké zřejmě ukolébavky. Myslím, že jste jediná, kdo mi může říci, jak ukolébavka pokračuje. Také od dětství cítím v určitých chvílích zvláštní vůni. Ale nikdo z lidí okolo tak nevoní."
Do kuchyně nakoukl David. "To zase někdo umřel?"
"Ne, ne."
"Kristepane, ještě jsem tě neviděl takhle brečet. Udělal ti někdo něco? Sakra, snad ne nějaká nemoc?" Zakroutila hlavou.
"Tys něco provedla?"
"Ozvala se "to". Je to holčička. Teda dnes už slečna." Nikola si utřela rukávem celý obličej. "Chce mě vidět."
"Díky Bohu. To je na panáka."
A nalil dva panáky.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama