Až spadne poslední hvězda (VI)

30. března 2011 v 11:23 | Kitty
Nikdy jsem nepočítala, jak dlouho už jsme se znali. Spokojila jsem se s tím, že to je dost dlouhá doba a tím to haslo. K čemu by mi byla čísla?
Dnes večer jsem však měla chuť zapátrat v paměti a po příchodu ti to vmést pořádně do tváře. Ještě nikdy jsi nepřišel na sraz tak pozdě. Nenechával jsi mě čekat. Až teď. Mrzla jsem v zapadlé části místního parku, hned vedle hřbitovní zdi. Byl odtud skvělý výhled na rozsvícené město pode mnou. Blyštící se šňůry ulic se táhly všemi směry a na těch bližších jsem rozeznávala i pohybující se světla aut. Bílá a červená.
Tahle scenérie mě vždycky fascinovala, ale tentokrát to nebylo ono. S přibývající tmou se ke mně přikrádalo něco, co jsem rozhodně nechtěla. Strach. Neznala jsem ho, dokud jsi byl se mnou. Překvapivě. S tebou se mi nemohlo absolutně nic stát. Bála jsem se tě natolik, že ostatní pocity odplavaly, ale pokaždé jsem se snažila namluvit si, že to vlastně není strach, co cítím. Ani hrůza. Vlastně se mi nikdy nepodařilo ten pocit pořádně pojmenovat.
Jakmile ručička mých hodinek poskočila na půl, pohltilo mě to. Začala jsem se ve tmě ohlížet za sebe a poslouchat všechny zvuky. Nějaké šustnutí ve mě vyvolalo úlek. Úplně jsem nadskočila. Cítila jsem, jak jsem zrudla, přestože jsi mě nemohl vidět. Nebyl jsi tu.
Přitiskla jsem se zády ke zdi a doufala, že mě tu najdeš. Možná až ráno, sesunutou na zemi, v polospánku. Nechtěla jsem odejít - zlobil by ses.
"Jsi tu?" zašeptal jsi odkudsi.
"Tady," ozvala jsem se chraplavě ze svého místa, odhodlaná neudělat ani krok vpřed, dokud se nevynoříš přímo přede mnou. Zaznamenala jsem pohyb. Něco mě chytlo za nohu.
"To je tvoje ruka," poznamenala jsem chladně. Neodpovídal jsi. "Co děláš u země?" proklouzlo mými rty.
"Sám nevím."
"Proč tedy nevstaneš?"
"Není to v mých silách," zahučel jsi z trávy a pustil mou nohu. Sesunula jsem se tedy na kolena. Napadlo mě vzít tvou hlavu do dlaní, ale rychle jsem to zavrhla. Díval ses na mě totiž naprosto opovržlivě, až zle. Nic jsem ti snad neudělala.
Pokusil ses zvednout se do sedu. Teprve teď jsem ti pořádně viděla do tváře, pokud to v té tmě bylo vůbec možné. Vypadal jsi příšerně. Od levého oka k pravému koutku tvých úst se táhl krvavý šrám. Chtěla jsem něco říct, ale položil jsi mi ruku na rty. Byla teplá. A vlhká. Nebo se mi to jen zdálo?
"Slíbilas mi pohádku," řekl jsi a jemně ses na mě usmál. Úsměv byl tak opravdový, že jsem ti málem uvěřila.
"Na tu je ale ještě brzy," ušklíbla jsem se, když jsem odtáhla tvé prsty ze svých rtů. Utřela jsem si pusu. Byla od krve.
"Ty si ji ani nezasloužíš, přišel jsi pozdě."
"Slíbila jsi, že…"
"Říkala jsem, až bude konec," dokončila jsem tvou nakousnutou větu přísně, neboť jsem si byla jistá, že bys ji překroutil.
Zvedl ses a podal mi ruku. Ta ruka - byla od krve. Nebylo by to poprvé, cos někomu namlátil.
Vytáhnul jsi mě na nohy. Chtěla jsem se utřít do tvé košile, ale ta byla taky špinavá. Tvoje krev? Vyloučeno.
"Však už je konec," ujistil jsi mě.
"Jsi hajzl, víš to? Takhle mě tu nechat samotnou. Říkal jsi, že až spadne poslední hvězda a zatím... Neměla jsem ti věřit ty tvé silácké řeči. Nejsi nesmrtelný a mně to nedocházelo. Měla jsem tě ráda, uvědomuješ si to?"
"Jsi šílená."
"Ty taky. Měl bys jít někam," zarazila jsem se. Slovo nemocnice bylo zakázané.
"Zůstanu tu s tebou, neboj," ujistil jsi mě a zamířil k lavičce. Šlo se ti špatně a já jsem se vedle tebe strašně rozeřvala. Brečela jsem jako bych se tím chtěla zabít. Nepříčetně jsem se vrhla na zem k tvým nohám, jakmile ses ztěžka posadil. Vzlykala jsem a přes slzy jsem viděla ještě větší hovno než před tím.
"Uklidni se, jo?" zařval jsi na mě. Na pláč jsi byl vždycky přímo alergický. Se mnou to ani nehnulo. Snažila jsem se zařvat "Seru na tebe!" ale vyšlo ze mě jen jakési škytání.
"Sliby se mají plnit," zašeptal jsi mi do ucha. Ticho. Ani jsem nedýchala. To byla totiž moje slova, která jsem ti nesčetněkrát opakovala jako tajné zaříkávadlo. A ty ses jimi řídil, pokaždé. Pro mě by to mělo platit taky, uvědomila jsem si. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a zmírnila vzlyky. Musela jsem hrabat hluboko v tašce, abych našla kapesník a utřela si nos.
Posadila jsem se vedle tebe na lavičku a položila ti ruku na koleno. Setřásl jsi ji jako vždycky, ale tentokrát jsi mi ovinul paži kolem ramen.
"Tak povídej," vyzval jsi mě tiše.
"A o čem to má být?"
"O mně," řekl jsi, což jsem mohla předpokládat. "A taky trochu o tobě," dodal jsi.
"A jak se to bude jmenovat?" chtěla jsem ještě vědět.
"Až naprší a uschne," řekl jsi, ale to už jsem přesně věděla, že stejně použiji naši verzi tohoto rčení, abych pojmenovala svůj příběh.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ronnie Ronnie | E-mail | 11. listopadu 2012 v 17:52 | Reagovat

Chtela bych se zeptat jestli je nekde nejaky pokracovani tehle povidky?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama