Až spadne poslední hvězda (XI)

30. března 2011 v 12:14 | Mango
V tomhle studeném ránu mi teplo, které v budově bylo, přišlo vhod. Hned, jak jsem za sebou zavřela hlavní dveře, zamířila jsem ke skříňkám. Jak jsem se tak poohlížela po prázdných prostorách, uvědomila jsem si, že jsem tady v podstatě sama. Jenom na lavičkách lemujících chodbu posedávalo několik starších studentů připravujících se na nadcházející nultou hodinu.
V tuhle chvíli mi škola ukazovala tu vlídnější tvář. Volnost, klid a hlavně žádné učení nebo zácpy na chodbách, které se stejně dobře mohly rovnat těm, jak bývají v Praze v pátek odpoledne.
Když jsem konečně došla ke své jasně modré skříňce, přezula jsem a přeskládala si několik učebnic z poličky do tašky a naopak. Nespěchala jsem, koneckonců jsem měla času dost.
Pak už jsem jen vyrazila ke dveřím se štítkem 2.G. Jenomže tentokrát něco nebylo tak jako vždycky. V břiše jsem měla takový divný pocit a v puse sucho. Chodby, které jsem tak dobře znala, jako by se proti mně najednou spikly a náhle vypadaly temněji a úzkostněji než kdy předtím.
Ve třídě mě čekalo nepříjemné překvapení. Otevřela jsem dveře, všude ještě byla tma a tak jsem chtěla rozsvítit. Stiskla jsem vypínač a nic. Postupně jsem prozkoušela i všechny ostatní, ale stále se nic nedělo.
Protože mi nic jiného nezbývalo, sedla jsem si do své lavice a rozložila na ní učebnice i v tomhle šeru. Svítila jsem si mobilem, takže jsem poznámky o Marii Terezii neměla problém přečíst.
Stejně tu byl pořád ten divný pocit. Kdyby nebylo tak brzo, tak bych nejspíš šla šprtat za kamarádkami na lavičky u skříněk, ale v tuhle dobu tam ještě nikdo nebyl a sama jsem tam vysedávat nechtěla. Tak jsem radši seděla ve tmě a snažila se to nevnímat.
Jenomže pak se to ozvalo. Tiché praskání. V tu chvíli už ve mně vnitřní hlas šeptal, lépe řečeno křičel: "Uteč, uteč!". Byla jsem sice strachy bez sebe, ale moje racionální polovina mysli si tvrdohlavě stála za tím, že to je určitě nějaká blbina a že bych se měla raději učit.
A tak jsem to ignorovala. Praskání sílilo, ale já jsem si tak moc chtěla dokázat, že nejsem strašpytel, že jsem pořád seděla a četla si o osvíceneckých reformách. Jenomže potom tichý zvuk přešel ve hluk a praskání přešlo v sesypávání zdi.
V tu chvíli jsem teprve pochopila, že je zle. Ihned jsem byla na nohou a běžela k oknu, protože mi bylo jasné, že ke dveřím to nestíhám. Ale i tak bylo pozdě. Strop s rachotem spadl dolů spolu s vybavením třídy, která byla o patro výš.
Nakonec mé plíce ucpal prach a tělo zasypala suť, co dříve bývala zdí a kdo ví čím ještě. Zůstala jsem tam ležet a začala procitat. Stávala jsem se lehčí a lehčí. Svět se náhle začínal měnit a vybarvovat. Až potom jsem poznala, co se doopravdy stalo.

***

Od té doby uplynulo již mnoho dní a nocí. Přesně nevím, jsem tu už moc dlouho, než abych si to pamatovala přesně. Jen vím, že tenkrát jsme měli první hodinu dějepis. Lidé mezitím truchlili, radovali se, přicházeli a odcházeli. Mně to bylo jedno.
Každou noc jsem sedávala na střeše, přesně nad místem, kde jsem naposledy vydechla. Taková hříčka osudu. Počítala jsem hvězdy a sledovala je. Za tu dobu jsem přišla na zajímavou věc: každou noc jedna ubude.
A možná až spadne poslední, budu moci odejít. Možná, že potkám své ztracené přátele a rodinu. Možná ze světa zmizí nenávist. Možná se objeví další a budou se zase jedna po druhé snášet k zemi. A taky se třeba nestane nic a já si holt budu muset najít jiný koníček.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama