Až spadne poslední hvězda (XII)

30. března 2011 v 12:18 | Smyle
Probudila se a zas na to myslela, nevěděla, jestli je její babička skutečně mrtvá nebo ne. Nemohla se ani pohnout, všechno ji bolelo. V tu chvíli si říkala: "Proč zrovna já?! Babička byla můj jediný blízký člověk a teď už není…"
Zas jí bylo do pláče, bála se, co s ní bude teď. Odvezou ji do děcáku? Nebo ji snad dají nějakým pěstounům? Ne, na to už byla moc stará, táhlo jí na čtrnáct let. Vstala, oblékla se a loudavým krokem se táhla do jídelny. Klepajícíma se rukama si nalila pomerančový džus. Všude takové ticho, ticho před bouří. Nikde nebyl slyšet babiččin smích, klapání její hole, prostě nic. Začala se celá klepat, ale ne zimou, asi strachem a zoufalstvím. Nikdy se necítila tak hrozně, nechtěla brečet jako malá holka, ale prostě to jinak nešlo. Džusu se ani nedotkla a vylila jej do dřezu. Poslední dobou to dělala často. Věděla, že si pro ni od sociálky přijdou, ale ona nikam nechtěla. Chtěla být sama, chtěla se o sebe starat sama. Vydala se do města, hledat nějaké opuštěné místo. Místo, kde by se o sebe musela starat sama a nikdo jí do toho nekecal. Bloudila periferiemi, až najednou uviděla polorozbořený dům, ve kterém hořel oheň, ale ne oheň zabiják, nýbrž přátelský ohníček, který zahřeje, potěší. Zaklepala, hned se na ni obořili obyvatelé, co že tu chce. Zbrkle se pokoušela to vysvětlit:
"Ahoj, teda dobrý večer, no to je jedno. Mohla bych tu s váma bydlet? Prosím, já bych nedělala žádný problémy. Fakt, nekecám. Mám i nějaký peníze." Hned se začali tvářit ochotněji, nabídli místo k sezení, vodku.
"Chceš?" a ukázal na poloprázdnou flašku Pražské vodky.
"Ne, fakt ne. Mě ještě nebylo osmnáct." Hned se na ni všichni překvapeně podívali.
"A co tu teda děláš?! Nemáš bejt ještě u rodičů a poslouchat takový ty kecy o tom, jak tě milujou?!" To řekl nejspíš jejich vůdce, mohlo mu být tak kolem pětadvaceti, měl černé vlasy, bradku a pronikavé, zelené oči, černá motorkářská bunda s cvoky. Ty oči ji propalovaly. Pokoušela se odpovědět klidně, ale hlas se jí třásl.
"Rodiče nemám, jsou mrtví. Vlastně nemám nikoho, proto tu taky jsem. Lepší než aby mě čapla sociálka." Zašklebila se a čekala na odpověď. Dlouho nic neříkali. Ale pak jen pronesl ten se zelenýma očima: "Cvakni si." Podal jí orosenou láhev. Radši si ji vzala do obou rukou, chlad jakoby jí projel celým tělem. Pořádně si zavdala, až se jí zatočila hlava. Za pár minut již koukala na dno. Myslím té lahve. Všechen stud z ní jakoby spadl i strach byl rázem pryč. Teď se jí ten chlapík se zelenýma očima začal zdát docela sympatický. Mrkla na něj. On jen povytáhl obočí. Tvrdým hlasem se jí zeptal: "A kolik ti teda je? Docela mě to zajímá, protože se mi dost líbíš. No a kdyby ti ještě nebylo patnáct tak bychom tě museli vyhodit," mrkl na ostatní, "ale to ty určitě nechceš, ne?!" Co jí asi tak zbývalo? Řekla, že jí bude sedmnáct, ale ani se nezačervenala, ten alkohol dělá divy. Nechali ji tam, vůdce vypadal, že má sice pochybnosti, ale ona se mu obtočila kolem krku a zelenoočko pookřál. Tak tam přežívali několik týdnů a v televizi ji vyhlásili za pohřešovanou.
Začali spolu se zelenookým vůdcem chodit. Jedenkrát spolu leželi na zahradě, dívali se na hvězdy.
Teda… vlastně na hvězdu, zbyla jediná. Už několik týdnů se ve zprávách objevovalo, že všude padají hvězdy. Apokalypsa? Že by? Konec světa? Tak o tom přemýšleli všichni, i obyvatelé ghetta.
A pak jednou! Byl večer, svítila luna a všichni se sešli na trávníku před tím polorozbořeným domem.
Chlastali, hulili marihuanu, kouřili cigára, šňupali… Totálně zdrogovaní se všichni váleli na trávníku a řvali, že život je super a holky jsou super. Najednou, zničehonic začalo hořet to jejich drogové doupě, všichni se jakoby probudili z toho transu. Vyskočili a začali řvát: "Pomoc! Apokalypsa se blíží! Spaste duši!" Možná, že za to mohly ty drogy... Nebo možná taky ne.
Rychle sebrali nějaké peníze, alkohol, drogy a uháněli pryč. Pár z nich naskočilo do připraveného embéčka. Ostatní se ploužili za autem. Ti v něm jeli velmi pomalu, aby jim ti druzí stačili. Kdo byl v autě? Ona (Gertruda), zelenooký boss (Herman), a nějaký zhulený pankáč (Friedrich). Po pár set metrech je přestalo bavit ploužit se jako hlemýždi. Rozjeli se, rychlost blesku, teda pardon, vlastně 75 km/h. Víc ze sebe to autíčko vymáčknout nedokázalo. Už kašlali na ty, kteří se marně snažili dohonit ujíždějící vozidlo.
Jeli, jeli, dál a dál. Jeli několik hodin, několik dní. Nevěděli kam, nevěděli, jaký mají cíl. Nakonec se rozhodli, že se usadí v Mnichově. Z Dachau to měli, co by kamenem dohodil. Embéčko odstavili u cesty a vydali se pěšky. Všichni měli rádi přírodu, i když na to moc nevypadali. Cestu lemovali aleje topolů. Do Mnichova jim chyběly tak tři kilometry, skoro už ho měli na dohled. Pršelo, a proto si ustlali v seníku. Teklo tam o trochu méně, ale skutečně jen o trochu.
Gertruda nemohla spát, a proto se šla trochu projít, i když pršelo. Šla docela daleko, až na místo, kde bylo jasnější počasí. Vypadalo to jako by se mračna rozestoupila, aby paprsky luny mohly pohladit spící zem. Dívala se, uchvácena tou krásou, nemohla oči odtrhnout. Ale ať se dívala, jak chtěla, nikde neviděla ani jedinou hvězdičku. Hvězdičku, která by ještě více zkrásnila tu oblohu, která i jen sama vypadala doslova magicky. Gertruda tam stále stála, možná ještě stojí, protože poslední hvězda už spadla. Nikdy už nikdo neuvidí malou, roztomilou hvězdičku, která by posvítila na cestu. Která by nabídla alespoň nějakou naději, že ještě není vše ztraceno…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama