Cti otce svého i matku svou

30. března 2011 v 12:09 | Ježurka
Toto tvrzení platilo, bohužel, tak v první polovině minulého století. Od té doby se to pomalu, ale jistě se vztahy mezi rodiči a dětmi zhoršovalo jak ze strany dětí, tak i rodičů.
Chci vyprávět jeden smutný příběh jedné mé známé. Má jen jednoho syna a ten se jim, bohužel, moc nepovedl. Byl vyučen a pracoval jako malíř pokojů a tam, nevím proč, se k práci nabízel asi jako dík i alkohol. A to byl kámen úrazu. Čím dál častěji proto končil po práci v hospodě a ty konce pak už byly jasné. Rozvedl se jednou, rozvedl se po druhé, manželka mu vzala téměř všechno, i v práci to skřípalo tak dlouho, až byla konečná. Z práce ho vyhodili pro alkohol, ale moc ho to asi netrápilo. Napřed bral nějaké peníze, pak si občas něco "vymaloval", ale přednější bylo pivo a cigarety.
Jeho máma neměla nervy na to, aby chodil domů (bydlel pak u ní) stále častěji opilý, byl totiž pak hodně agresivní, někdy musela před ním i utéct.
Naštěstí to netrvalo dlouho a našel si přítelkyni - tedy sobě rovnou. Nemohli si nic vyčítat, ona měla zařízený byt po svém soužití s manželem, vzala ho k sobě. Zkraje pracovala, ale až do té doby, než měla úraz. Vraceli se tehdy spolu oba opilí z restaurace, ona upadla a tak ošklivě si zlomila nohu, že jí to těžko dávali v nemocnici dohromady a pak dostala částečný invalidní důchod. On měl pouze sociální dávky, protože majetek opravdu žádný neměl, oficiálně byl hlášený na radnici, ona měla ten částečný důchod, asi byli spokojeni. Její bývalý manžel, který mezitím ten byt koupil, si nechával platit pouze za energie, jinak nic. Byl na ni hodný, ale jednou také pohár přetekl.
Byt prodal, přítelkyně našeho známého se musela odstěhovat 200 km k synovi a nezaměstnaný syn mé přítelkyně najednou neměl kam jít. Občas sice chodíval k mámě i k tátovi, to když neměl už ani na pivo ani na cigarety, tak vypůjčit na věčnou oplátku nebo vyžebrat.
Teď byl doslova žebrat u mámy, aby ho vzala k sobě do bytu, než si něco najde. No, určitě to neměl jednoduché, stále bez práce, bez peněz, bez střechy nad hlavou.... a tak mámu obměkčil, že ho vzala na čas k sobě, ale jen do Vánoc, říkala, ale pivo a cigarety tam měl zakázané.
A jak nám říkala pak ta naše známá, šlapalo to asi tak 14 dní. Ještě před Vánocemi se stačil "ožrat" tak, že jí nadával, vyčítal, byl na ni sprostý a zlý a to jí nedával na jídlo, byt ani praní prádla ani korunu! Celou sociální dávku stačil propít sám!
Celá vynervovaná tenkrát přišla k nám a čekala s hrůzou, co bude dál. Nebylo to růžové, on ale evidentně nesháněl ani práci ani ubytování. Co ale sháněl pořád, to byl chlast. A hrnek přetekl, když přišel jeden den domů až večer, nalitý jak dělo. Řekla, že ho dál nepustí, protože měli tu dohodu - nepít, ale on ji chtěl odstrčit a jít dál! Nepovolila, soused zavolal na policajty, sbalili mu věci a oni ho odvezli - kam? Domnívá se, že na záchytku, ale co bude dál, to nikdo neví.
Celou noc pochopitelně nemohla spát, i když ho domů už opravdu nechce, přece jen je to nehodný, často i hodně zlý, ale přesto její syn a stále přemýšlí, co bude dál.
Určitě mu nikdo nic zlého nepřeje, ale na druhou stranu - není to ono příslovečné dno, od kterého by se konečně už mohl odrazit? Nebo pořád ještě ve svých osmapadesáti letech nemá rozum?
Já vím, je to smutný, i když pravdivý příběh a je mi líto všech zúčastněných, ale jak se říká, VŠECHNO JE VE HVĚZDÁCH!
Asi za týden poté jsem potkala "onoho" bezdomovce. Už při pohledu na něj, se mi sevřelo hrdlo.
Šel kolem mne a pozdravil. Odpověděla jsem a zeptala se, kde spí. "Venku", odpověděl a bylo to na něm opravdu vidět. Podle mne musel mít kromě toho, že mu byla zima i nějakou bolest, šel celý nakřivo.
Bylo vidět, že si je vědom toho, že si za všechno může sám, já to také tak vidím, tak proč mi ho bylo tak líto, že jsem měla plné oči? Asi proto, že ho znám!
Řekl něco v tom smyslu, že se asi oběsí. Zeptala jsem se ještě, jestli by nechtěl jít na léčení (jako alkoholik, pochopitelně), že by tam měl teplo a co jíst. Říkal, že možná ano a že o tom bude přemýšlet. Nevím, kam si tito bezdomovci dávají své věci, se kterými asi původně odešli z domova nebo odněkud, kde žili, ale tento neměl nic. Když jsem viděla, jak se shýbal pro nedopalek na zemi, neměla jsem slov. Snad bez toho kouření by to mohlo jít, nebo ne?
Jak by ale mohl jít sám na léčení? Asi by ho tam musela poslat lékařka. Takhle k ní ale přece nepůjde, to je hrůza, nemytý, špinavý, brrrrr! Kdoví, zda má vůbec někde něco na převlečení....
Je to opravdu už konečná? Nemohu si pomoci, ale já to tak vidím! Teď jde jen o to, jak to bude trvat dlouho. Musel by se stát zázrak!
Znovu se tedy ptám sama sebe : co bude, až SPADNE JEHO POSLEDNÍ HVĚZDA? A sama si také odpovídám : KONEC, jeden smutný konec lidského života.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama