Hra skončila. Začít znovu?

30. března 2011 v 11:03 | Kaori
Ospale otevřu oči. Víčka jdou tak ztěžka nahoru, mám pocit, jako by byla zavřená věčnost. Skrz zamlžený pohled vidím jenom bílo. Všude samé bílo, jako bych ani neexistovala. Raději je zavřu, ze záře tak pálí. Po chvíli je zkusím otevřít znovu. Jde to mnohem lépe. Protřu si oči a vše se vyjasní. Jen to bílé světlo mi ještě chvíli dělá problém. Pomalu se zvednu do sedu a teprve teď si uvědomím, že v jedné ruce svírám plyšové zvíře, které vypadá jako ošklivá ještěrka.
(Ještěrka?)
Rozhlédnu se po místnosti. Je to malý pokojík vytřený fialovou barvou. Je tu pár skříní a pracovní stůl s počítačem
(počítač, k čemu to?)
a vedle postele je noční stolek. Na něm je lahev mléka, miska s ovesnými vločkami a nějaký sešit. Co to znamená?
Ještě jednou si vše v pokoji prohlédnu. Znám ho. Jistěže. Ale přitom vůbec netuším, kde jsem. Co je zač ten neuvěřitelně prázdný pocit, který pohlcuje mé nitro v mrazivém objetí? Nevědomky si přitáhnu peřinu až ke krku a do klína složím tu hračku. Trochu mě to uklidní.
(To ticho…)
Znenadání se rozkašlu suchým kašlem a roztřesu po celém těle, zamotá se mi hlava. Když záchvat ustane stejně rychle, jako přišel, vyhlédnu z okna. Nebe líně plyne
(jako našlehaná smetana)
a lehce se z něho snáší bílé chuchvalce. Opatrně vstanu a opřu se o okno. Naproti vidím panelák a všude po zemi je masa té bílé hmoty, která je určitě tak studená, jak vypadá.
(Tak proč je to okno tak teplé? Venku má vládnout mráz…)
Sníh. Ano, určitě je to sníh. Ten pojem mi něco říká, ale jak by mohl, když tu věc vidím poprvé? I přes tento fakt ve mně vzbuzuje lehkou jiskru radosti, vzpomínek…
(Vzpomínky?)
Otočím se do pokoje. Ano, již jsem tu byla. Určitě ano. Ale kdy? A co jsem tu dělala? Kde vlastně jsem? Proč mám pocit, že je to všechno tak známé, ale přitom vůbec nevím, o co tu jde? Kdo…, kdo jsem vlastně já?
Dojdu k boku skříně. Zrcadlo. Jistě, že tu je, vždycky tu bylo.
(Kdy?)
Pohlédnu na svůj odraz. Je můj, ale přitom tak cizí. Mám pocit, že jsem tu dívku v něm nikdy neviděla, ale zároveň to ve mně evokuje dojem deja-vu. Samozřejmě, že to jsem já! Kdo jiný by to mohl být?
(Tak cizí…)
Tak proč se nepoznávám?
Projede mnou vlna paniky. Rychle se opřu o stůl, jak se mi zamotá hlava. Rozkašlu se. Začnou mi téct slzy. To prázdno uvnitř mě! Připadám si jako schránka, jako opuštěná ulita.
Sednu si na postel, pohled mi padne na jídlo. Automaticky sáhnu po mléku a zaliji lupínky. Vezmu lžíci a začnu jíst.
(Jíst...)
V tom si vzpomenu na sešit. Upustím lžíci a popadnu ho. Je nadepsán červeným písmem: Nezapomeň!
Nezapomeň?
Absolutně mi učaruje. Cítím potřebu se podívat dovnitř. Tak naléhavé nutkání. Náhle, jako bych nebyla tak prázdná, jako by se část mé duše vrátila, cítím, že už nejsem sama, že mě naplňuje něco neuvěřitelného.
(Život.)
Plamínek zvědavosti ještě zesílí a já s očekáváním otevřu na první stranu.
Doufám, že pokud tohle teď čtu, tak se hlasitě směju. Doufám, že si právě říkám, jak hloupá a naivní jsem byla, že jsem všem těm blbostem zbaběle věřila. Doufám, že… vůbec ještě žiju.
Pokud si to ale čtu a nechápu absolutně nic, všechno se nejspíš vyplnilo. Pokud je to tak a já si nemůžu vzpomenout na jméno či cokoliv jiného o svém životě, je má duše mrtvá. Promiň, že o tobě mluvím jako o sobě. Dovol mi, dát ti alespoň jméno, ano? Jmenuješ se Anna.
Anna. Ano… Znám ji, určitě už jsem o nějaké Anně slyšela.
Opět mi začnou téct slzy. Prázdno se ještě více prohloubí a já cítím, jak se stále pevněji omotává okolo mého srdce a morduje z něho poslední zbytky vůle a citů. Připadám si tak neuvěřitelně zmatená a osamělá. Něco je špatně, něco se určitě stalo. A co je vůbec zač ten sešit? Proč je psaný jako epilog nějakého příběhu? Proč dotyčná píše, že její duše umřela, proč nejdříve mluvila o sobě jako o mně?!
...Doufám, že ses už najedla a napila, nevím, jak dlouho jsi byla v bezvědomí, ale doufám, že se cítíš lépe.
Vlastně doufám, že ti zůstalo alespoň něco z dosavadního života. Doufám, že umíš číst a všechno si přečteš, jinak by moje několikaroční snaha přišla nazmar.
Anno, prosím, všechno, co si teď přečteš, je absolutní pravda, všechno se stalo, či ještě stane. Ať obsah tohoto deníku bude znít sebešíleněji, věř mu, prosím. Protože to je nejspíš jediná možnost, jak zůstat naživu…
Naživu. Co tím myslí? Vždyť už takhle si připadám jako mrtvá! To čtení mě nějak unavuje, nemám z toho dobrý pocit, je mi nevolno. Cítím, že se stalo něco špatného, teď už si tím jsem jistá, ale co může být tak hrozného? Ten text vyzařuje takovou negativitou, smutkem a naléhavostí, až mě mrazí po páteři.
Pro jistotu se ještě více zabalím do peřiny a ujistím se, že hračka je na svém místě.
...Pravdou je, že ty a já, Anno, jsme jedna a tatáž osoba. Narodily, tedy narodila ses roku 1993, což bylo před devatenácti lety. Prožila jsi obyčejné dětství v klidu a pohodě. Máš milující rodiče a pár dobrých přátel. Ale to je v tuhle chvíli asi nezajímavý.
Před šesti lety jsem se dozvěděla o věštbách a proroctvích, které se točí okolo roku 2012. Přesněji okolo 21. dne prosince toho roku. Několik lidí, civilizací, dokonce i počítač totiž předpověděli konec světa, veškerého života na planetě Zemi. Prosím, doufám, že alespoň víš, co je to planeta, země, civilizace a tyto pojmy, prosím, pamatuj si alespoň něco…
Konec světa? Je šílená? O čem to píše? Nedává to smysl.
Pocit sklíčenosti opět narůstá. Vždyť žiju. Jak by mohlo všechno skončit, když tu sedím, v nějakém pokoji, schovaná pod peřinou, objímající plyšáka? A co ta věc venku? Vždyť taky existuje, padá z nebe, sníh přeci.
...Pokud si nepamatuješ ani to, kdo jsi, tak v nočním stolku najdeš několik sešitů. Jsou to moje deníky. Od té doby, co jsem se tu věc o konci světa dozvěděla, jsem ze strachu začala psát deník. Najdeš v nich všechno. Najdeš v něm to, jaká jsi dříve byla, kde jsi pracovala a studovala, jaké jsi měla přátele, co jsi dělala ve volném čase, co tě bavilo. Anno, máš úžasný talent na kreslení. Za skříní najdeš několik svých obrazů. Už jsi měla i výstavy, prosím, nepřestaň malovat. Ať teď budeš jakýkoliv člověk, tento malý kousek ze mě si uchovej…
Ten text ztrácí čím dál tím více smysl! Rozčiluje mě to. Rozčiluje mě, že nic z toho nechápu. Proč mi říká, na co mám talent? To přeci musím vědět sama nejlépe, ne? Ale… Co já o sobě vůbec vím? Nepamatuju si nic od doby, co jsem se vzbudila v tomto pokoji.
(Kousek z ní).
Copak já vím, kdo ona je? Proč o nás dvou neustále mluví jako o jediné osobě? O co jí jde?
...Ve věštbách se praví, že roku 2012 skončí svět. Že prý se veškeré zemské síly obrátí proti nám, na obloze se zjeví strom života, který rozhodne, kdo bude žít a kdo zemře, že se lidstvo zničí samo, že přijdou živelné pohromy… Teorií je mnoho. A myslím, že to, co se děje teď, je ještě horší.
Amerika udělala hloupost. Boje z Afghánistánu, Íránu a podobných zemí se rozšířily do celého světa. Rusko, Amerika a Korea svrhly atomovou bombu, z Ameriky a Severní Koreje je kráter. Veškerá diplomacie padla, vypadá to na třetí světovou válku. Navíc se miliony lidí v zoufalství a strachu obrátili na sekty. Spousta z nich už je dávno mrtvých, protože hromadně požili jed ve snaze uniknout přicházejícím katastrofám.
Sama příroda však situaci moc nezlehčuje. Havajské ostrovy zmizely z mapy. Několik sopek tam vybuchlo a zhroutily se samy do sebe. Vybuchla druhá sopka na Islandu, v jejím okolí nevládne nic jiného, než tma, oblaka prachu zatemní každou chvílí i nebe, na které zrovna hledíš. Navíc se k životu začíná probouzet i Vesuv. Přímořské země pustoší tsunami. Kvůli pohybu litosférických desek se ocitlo několik zemí téměř pod vodou. Mnoho států již rozmetala tornáda. Tohle píšu jenom pár dní před jednadvacátým. Všechno se to děje tak naráz a rychle…
Kvůli dalšímu záchvatu kašle přestanu číst. Jsem otřesená tím, co text obsahuje. Je to
(šílené)
neuvěřitelné. Sice nemám moc představu o tom, co většina z těch věcí je, ale mám jakési dojmy. Pozůstatky čehosi, co jsem dříve věděla, znala, o co jsem se zajímala. A pocit ze všech těch věcí není zrovna dobrý. Nahání mi strach. Neuvěřitelnou paniku z představy, že vylezu zpod peřiny, že se vystavím působení okolí.
A existovala ještě jedna teorie. Že se prohodí póly. Je prokázané, že se to v minulosti již několikrát odehrálo.
Pane Bože… Právě se to tu začalo lehce otřásat! Nikdy jsem neslyšela o tom, že by tu bylo zemětřesení! To ty desky. Už je to i tady. Apokalypsa se šíří. Začíná mi být mdlo…
Také se mi zatočí hlava. Až moc se do textu vžiji, nečekaný zvrat v něm mě absolutně zaskočí. Písmo teď přestalo být úhledné, spíše to vypadá, jakoby to někdo naškrábal ve spěchu. Místy to skoro ani nejde číst.
...Není času nazbyt.
Pokud se skutečně stane, že se póly prohodí, bude to konec. Vědci tvrdí, že kvůli tomu přestane fungovat veškerá elektronika. Ty totiž na polaritě fungují. Ale kupou šrotu to neskončí. Zvířata se také orientují podle pólů. Bude to tedy znamenat, že ptáci nebudou vědět, kam letět, ryby, kam plout. Veškerá orientace skončí, myslím, že to pro většinu zvířat bude konec. Ale dopad to bude mít i na lidi. Vlastně na té polaritě závisí všechno! Je pravděpodobné, že většina lidí zemře, protože to bude takový šok a tlak, že nebudou schopní to ustát. Pokud někdo přežije, tak bude mít sníženou imunitu, možná jiné smýšlení. Třeba se stane i někým jiným…
Je to…
To je nepodstatné. Mám pocit, že se mi rozskočí hlava, že praskne. Cítím v ní neuvěřitelný tlak, je mi z toho špatně, mám mžitky před očima… Co je důležité, je to, že pokud to někdo přežije, s největší pravděpodobností kvůli přehození polarity přijde o veškerou svou paměť!
Proboha!



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama