Hvězda s chladnýma, modrýma očima 1/2

30. března 2011 v 11:29 | Rinka

Bylo listopadové ráno a na zem se snesly první vločky sněhu. Nebylo to však to jemné bílé chmýří, které pomaličku a nesměle pokrývá zmrzlou zem, jak to obvykle na začátku zimy bývá. Tentokrát kvanta bílé hmoty nemilosrdně zavalila všechno, co se dalo - a to v obrovském množství. Jako by se andělům tam nahoře roztrhly tisíce peřin a všechno to peří valící se na matičku zemi, se proměnilo v sníh.
Na výčnělku skály seděl šedý pes s chundelatou huňatou srstí. S neskonalým potěšením nasával svěží zimní vzduch. Pohled jeho modrých očí spočinul na údolí, které se rozprostíralo pod ním.
Horskou stezkou se tu jako užovka plazila dlouhá karavana obchodníků mířící do Gyestunu. Ten název však byl k ničemu - nikdo tomuto místu neřekl jinak než Horské město.
Díky své izolaci byli Horalé, obyvatelé tohoto města, naprosto odkázáni na obchodníky, kteří jim přiváželi zásoby. A obchodníci si zde zase nejvíc vydělali, proto byli ochotní podstupovat tu náročnou cestu přes hory.
Letos však přišla zima neobvykle brzy. Kola nákladních vozů se bořila hluboko do sněhu, koně byli unavení a lidé promrzlí. Naštěstí jim do města nezbýval už ani den cesty.
Pes se naposledy podíval dolů na karavanu, tím svým chytrým a spokojeným pohledem, pak se ladně otočil a zmizel mezi větvemi hustě nasázených jehličnanů. Zbyly po něm pouze stopy a tiché ševelení stromů.

První, co si Lisa uvědomila, když procitla z hlubokého spánku plného svěžích letních snů, bylo křupání sněhu a házení vozu, jak se jeho kola bořila do té bílé hmoty.
Mladá dívka ještě chvíli ležela se zavřenýma očima, zabalená do svého pláště a teplých kožešin a nasávala čerstvý zimní vzduch - právě jako to před malou chvílí dělal šedý pes.
Jak je to možné? pomyslela si Lisa. Ještě včera nebyla na zemi ani jediná vločka sněhu!
Rychle se vyhrabala z kožešin a odhrnula plachtu u kozlíku, kde seděl její otec a řídil dva tažné hnědé koně. Když Lisu uviděl, i přes všechny zimní útrapy se na ni usmála. Podíval se láskyplně do její milé, baculaté tváře s oříškovýma očima orámovanýma dlouhými, krásnými řasami. Černé bujné vlasy zkroucené do nespočtu prstýnků, jí splývaly podél tváří, které byly - stejně jako její malý nosík - celé červené od mrazu.
"Jedeme už dlouho, tatínku?" zeptala se Lisa, pamatujíce se jenom na to, jak pozdě večer ulehla do vozu.
Otec se zasmál hlubokým hrdelním smíchem. "Tábořiště jsme složili už před dobrými třemi hodinami, moje milá! Dnes si vyspáváš jako Šípková Růženka."
Lisa se zalekla. "Ach tatínku, to jsem nevěděla! Měli jste mě vzbudit, jistě bych vám pomohla!"
Otec jí pohladil po její husté černé hřívě a usmál se. "Nebylo třeba. A mám pro tebe dobrou zprávu: dnes už určitě dorazíme do Horského města a tam si nejméně týden odpočineme."
Lisa se zaradovala. Letos jela s karavanou poprvé a tak se na Horské město nesmírně těšila.
Její rodiče se každý rok připojovali k veliké karavaně a prodávali vlnu a výrobky z ovcí, které chovali v teplejší zemi mimo hory. Za výdělek pak chovali další ovce a tak si vydělávali na živobytí. Lisa, pastýřova dcera, zůstávala vždy doma, když se rodiče vydali na cestu za obchodem. Až teď, přespříliš starostliví, rodiče usoudili, že je dost stará na to, aby jela s nimi.
"Ale možná bys měla jít pomoct matce," řekl najednou otec. "Pomáhá paní Vincencové s koňmi - jsou ještě mladí, nezkušení a neumějí si poradit s tím sněhem. Já to tu zatím zvládnu."
Paní Vincencová byla švadlena a každý rok se svým synem Hirem přivážela Horalům tak krásné šaty, že by jimi nepohrdly ani paničky od královského dvora.
Lisa se obula do kožešinových vysokých bot, nasadila si teplé palčáky a za jízdy hupsla do sněhu. Před ní i za ní po stezce postupovala spousta obchodníků se svými vozy a koňmi. Dívka zamávala na starého sedláře Simona a rozběhla se proti proudu vozů někam dozadu, kde zahlédla koně paní Vincencové.

A jak Lisin otec řekl, tak se také stalo: ještě téhož dne dorazila karavana do Horského města. Nadšení Horalé obchodníky vřele přivítali. Hrála hudba, o kterou se postarali bratři Miramové - jeden hrál na dudy, druhý na píšťalu a děvčata vesele poskakovala a tancovala kolem nich. Horalští lovci dali opékat nad ohně hned tři divočáky, aby pohostili unavené a promrzlé obchodníky, kteří byli vyčerpaní po dlouhé cestě horami.
Lisa byla ruchem, vřelostí a veselím Horalů naprosto unešená. Chodila v tom mumraji a ohromeně se dívala do všech těch usmívajících se tváří, až ji ta nálada rovněž smetla a za chvíli se také usmívala jako sluníčko.
Otec ji našel a vzal kolem ramen. "Jen počkej na večer, to teprve ucítíš tu pravou atmosféru!" pravil. "A teď pojď, pomůžeš nám vybalovat..."
Večer se jedlo, pilo a tancovalo. Po chvíli se neměla Lisa s kým bavit, protože všichni byli opilí. Dokonce i její maminka byla veselejší než obvykle! S úsměvem své dceři nabízela horkou medovinu.
Ale Lisa věděla, jak je křehká a že ji alkohol ihned omámí - až moc dobře znala sama sebe. Proto všechno odmítala. Chtěla si svůj první večer v Horském městě pamatovat.
Procházela se po hospodě a pak uličkami dřevěných domů, které byly zasypány třpytícím se sněhem, až u jednoho stolu našla skupinku mladých lidí, kteří vypadali ještě při smyslech.
Přisedla si k nim a představila se.
"Á, ahoj!" protlačil se k ní hned jeden vytáhlý mladík s rudými vlasy a pihami kolem nosu. "Tebe jsem tu ještě neviděl...? Přijela jsi s obchodníky?"
"Ano."
"No páni! Já jsem Lucas. Musíš nám vyprávět! Jak to vypadá v tvém kraji? Já jsem nikdy tyhle hory neopustil, ale taky bych chtěl cestovat jako vy. To víš, ale máme doma jen jednoho koně. Zůstali jsme s bráchou a mámou sami, táta nám umřel. Ale jednoho dne bych chtěl jet do Království. Nejřív si to ale musím zařídit - asi tak, že..."
Lisa si povzdychla. Tenhle kluk se prostě nedal zastavit, pusa mu jela jako kolovrátek. Drobná blondýnka, co seděla opodál, se na ni soucitně usmála.
Odevzdaně se opřela o dřevěnou stěnu domu a vzala do ruky sladkou medovinu. I to pití ji zajímalo víc, než Lucasův dlouhý monolog.
Se zájmem se rozhlížela kolem. Tohle byla o dost menší hospoda, než do jaké přišla s rodiči, ale slavilo se tu stejně horlivě, jako kdekoli jinde.
Lisa se s potěšením dívala do veselých rozesmátých tváří, pak však přejela pohledem přes jednu zachmuřenou. Zarazila se a rychle ten obličej zase vyhledala, aby zjistila, proč se jeho vlastník neraduje s ostatními.
Dívala se do chladných modrých očí, které byly tak pichlavé, až Lisu zamrazilo. Mladík, kterému patřily, měl popelavě bledou pleť, plavé vlasy tak světlé, až se zdály bílé a jeho krvavě rudé, tenké rty, byly pokrouceny do jízlivého úšklebku. Celý byl oblečený v bílých kožešinách a vyzařovala z něj jakási vznešenost, kterou se lišil od ostatních Horalů.
Mladík vycítil, že se na něj Lisa dívá a oplatil jí pohled s pohrdavým nezaujatým výrazem ve tváři.
Lisa, která vyrostla mezi samými milými a vřelými lidmi, nebyla zvyklá na takovou nepřátelskost a pohrdání, které z mladíka vyzařovaly. Celá vyvedená z míry stočila pohled opět k Lucasovi, jenž mezitím přestal mluvit a pozoroval, kam se mladá obchodnice dívá.
Když spatřil chlapce v bílém, tvář mu zhyzdil ironický úšklebek. "Á, tak koukám, že už sis všimla naší Hvězdy...," podotkl.
Lisa se opět odvážila podívat jeho směrem, ale on už jim nevěnoval pozornost. Dlouhými bílými prsty hladil velkého šedého psa, který mu ležel u nohou.
Vypadá jako mužský protějšek Paní Zimy - krásný, chladný a krutý, pomyslela si Lisa s melancholií.
"Jmenuje se Gerard, ale říkej mu," Lucasův hlas opět přeskočil do jízlivého podtónu "Naše Hvězda. Tak mu říkají všichni."
"Proč mu tak říkají?" zajímala se Lisa.
"Protože si to o sobě sám myslí. Považuje se za hvězdu a je až neobvykle namyšlený, tedy alespoň na Horala. Nikdo neví, kde se to v něm bere. Prostě se s ním nedá mluvit, pohrdá všemi."
Hvězda se opřel lokty o lavici a rozhlížel se s nezájmem po hostinci.
Lisa jen pokrčila rameny, rozloučila se s Lucasem a šla se uložit do postele v nedalekém hotelu. Zítra ji čeká perný den - začne se prodávat a ona bude muset roznášet ovčí výrobky.

Dokonce i přes tak náročnou noc nebyli Horalé ani obchodníci dost unavení na to, aby se následující ráno horlivě nepustili do obchodů. Na zasněženém dřevěném náměstíčku Horského města vyrostla spousta stánků s koženými plachtami.
Jeden z nich patřil i Lise a jejím rodičům. Všichni tři měli napilno, ovčí vlna šla na odbyt. Lisa působila jako nosič a pomáhala Horalům přenášet nakoupené výrobky.
Tu se do stánku přihrnula Lisina matka, dýchla si do dlaní a rychle je o sebe třela, aby se zahřála. Chytila Lisu za lem teplé vlněné sukně a přitáhla ji k sobě.
"Nastav ruce," řekla a uložila jí do náruče dva ovčí kožichy a tuk. "Tohle zanes paní Tirimanové. Je to už stará žena a nemůže si pro to dojít sama. Bydlí támhle u lesa," ukázala na odlehlou chaloupku, která se nacházela poměrně daleko od města.
Lisa poslušně vykročila, ale v duchu nevrle reptala, protože se jí nechtělo chodit až tak daleko. Věděla, že se bude bořit hluboko do sněhu, protože tam není ušlapaný.
"A dej pozor, ať ti dobře zaplatí!" zavolala ještě na dceru.
"Ano, máti!"
"Nemusela jsi jí posílat zrovna k Tirimanové. Nevrlejší babu jsem jaktěživ nepoznal...," mručel otec.
"Ale jen ať se učí, naše malá!" odporovala matka. "V životě nebude potkávat jen samé příjemné lidi."
Právě jak Lisa předvídala, po chvíli se s plnou náručí brodila sněhem.
"Počkej!" uslyšela pisklavý hlas a překvapeně se otočila. Volal na ni Lucas a vytrvale si k ní razil cestu. Jeho rudé vlasy v tom sněhu zářily.
Lisa na něj počkala a on po chvíli celý zadýchaný a rudý námahou, dorazil. "Kam jdeš?"
"K paní Tirimanové. Jdu jí zanést ovčí kožešiny a nějaký tuk."
Lucas se ušklíbl. "Tak to ti nezávidím."
"Proč?"
"Uvidíš," pokrčil rameny.
"Jdeš se mnou?"
Lucas mírně pobledl. "No..., měl bych se vrátit domů..." Ale Lisa už ho vzala za paži a táhla za sebou.
"Jen pojď, budeš mi dělat společnost!" Ne, že by o jeho společnost nějak zvlášť stála, ale když už ji tak postrašil, tak ho nechtěla nechat vyváznout.

Šedý pes seděl na kraji lesa a pozoroval, jak se k chaloupce hrne boubelatá dívka s černými loknami a milým, hezkým obličejem. A jak za sebou táhne vysokého zrzavého kluka. Při pohledu na něj pes jemně zavrčel - to je ten užvaněný kluk, který na nikom nenechá nit suchou. Mluví víc, než by měl.
"Co se děje, brácho?" uslyšel melodický hlas svého pána. Pes se jen dál díval upřenýma modrýma očima na blížící se dvojici.
"Ále," nespokojeně zamlaskal jeho pán. "Máme tu společnost."
V dálce se ozvalo vlčí zavytí a citlivý sluch šedého psa také zaznamenal tiché našlapování tlap medvěda grizzlyho.

Lisa nechala Lucase čekat před chaloupkou a pomalu vešla dovnitř. Lucas řekl, že paní Tirimanová nevstává pro nic za nic a že má sama vejít dovnitř.
"Paní Tirimanová?" zavolala do malé chodbičky. Na to, že paní měla být stará a nemohoucí tu bylo příjemně uklizeno a teplo.
Nic se neozývalo a tak Lisa otevřela postraní dveře. Naštěstí se trefila hned napoprvé - zády k ní se houpalo staré dřevěné křeslo, ve kterém seděla malá, drobná postava a dívala se z okna.
Lise se ulevilo a vešla dovnitř. "Paní Tirimanová?"
"Kdo mě ruší?" řekla stařena hrubým hlasem a přestala se houpat. Lise byl ten hlas nesmírně nepříjemný a zněl jí hrozivě.
"Já jsem Lisa od obchodníků. Nesu vám nějaké ovčí kožešiny a tuk, které posílají mí rodiče."
"Hm," zamumlala baba, dál tiše seděla zády a zase křeslo rozhoupala.
Mladá obchodnice si nervózně přešlápla. "Kam vám to mám dát, paní?"
Žena nedbale mávla zašedlou, vrásčitou rukou do kouta místnosti a Lisa tam poslušně uložila věci.
"Můžeš jít," řekla paní Tirimanová, ale Lisa se nehnula ani o píď. "Ještě mi musíte zaplatit, paní."
Stařena znovu netrpělivě máchla vychrtlou rukou. "Zaplatí ti můj vnuk."
"Ale paní...," namítla Lisa.
"BĚŽ!" zařvala stařena tak hlasitým a hrozivým hlasem, jaký by u ní Lisa nikdy nečekala. Ihned se otočila a rychle si to rázovala ven, aniž by věděla, kdo je vnuk té baby. Jako by v tom houpacím, dřevěném křesle neseděla stará, nemohoucí žena, ale sám ďábel - tak byla Lisa vyděšená.
Když vyšla ven, uviděla v dálce černou tečku ve sněhu, jak se rychle boří sněhem směrem k městu. Byl to Lucas a uháněl, jako by mu hořela koudel za zadnicí.
Lisa si povzdychla a protočila oči v sloup. Užuž se chystala zabořit se do sněhu a vydat se do města, když si uvědomila, že ji někdo pozoruje.
Rychle se ohlédla kolem sebe - a nemýlila se. O roh dřevěné chaloupky se opíral vysoký bledý mladík v bílých kožešinách i s šedým psem u nohou. Lisa se ze všech sil snažila vzpomenout si na jeho jméno, ale nepovedlo se jí to. Vždycky si špatně pamatovala jména. Vybavovala se jí jenom Lucasova nelichotivá přezdívka Naše Hvězda.
"Co tu děláš?" zavolala na něj.
Pravý koutek jeho tenkých, rudých rtů se stáhnul do jízlivého úšklebku. "Já tu bydlím. A co tu děláš ty?"
V tom Lise došlo, že to určitě musí být vnuk paní Tirimanové a ihned se k němu vydala. Nemusela se bořit, tady byl sníh ušlapaný. Všimla si, že od chaloupky vede průchodná cesta až do lesa. Ale do města ne - zvláštní.
Jakmile se trochu přiblížila, šedý pes hrozivě zavrčel a Lisa se okamžitě zarazila.
"Ty jsi vnuk paní Tirimanové? Já jsem obchodnice a přinesla jsem jí nějaké ovčí kožešiny a tuk. Prý mi máš zaplatit."
Mladík mlčel a Lisa si pomyslela, že tuhle nevrlou vlastnost jistě zdědil po své babičce.
Se zájmem si Lisu prohlížel a probodával ji pronikavým pohledem. A ani ona nezahálela, všimla si jeho jemných, skoro dívčích, rysů ve tváři a štíhlé pružné postavy. Ale přesto vypadal ryze chlapecky. Měl skoro bílé vlasy a jeho chladné, nebesky modré, oči byly tak děsivé, že se ho Lisa bála ještě víc, než jeho babičky.
Najednou si sáhl někam hluboko do kožešin a vytáhl hrst mincí. Lisa se pomalu, opatrně natáhla - tak, aby se co nejméně přiblížila k psovi - chňapla po penězích a naposledy se na Bílého kluka podívala. Pak se otočila, připravena na náročnou cestu sněhem až do města.
"A tvé jméno?" ozval se ještě.
"Lisa. Těší mě - jak se jmenuješ ty?"
"Cožpak to nevíš?" řekl domýšlivě.
"Lise bylo trochu trapné, že to zapomněla, ale zlobilo ji jeho pohrdavé chování a tak se rozhodla oplatit ho stejnou mincí: "Prý ti říkají Hvězda," ušklíbla se.
On však jen lhostejně pokrčil rameny. "No vidíš," odvětil pouze.

2/2 >>>
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 plural plural | Web | 6. října 2016 v 2:11 | Reagovat

online pujcka uherský ostroh :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama