Hvězda s chladnýma, modrýma očima 2/2

30. března 2011 v 11:31 | Rinka
Gerard seděl na sněhu, opíral se o chaloupku a hladil psa, který ulehl vedle něho. Pozoroval děvče s kulatými rysy. Zaujaly ho její bujné, černé vlasy, které tak kontrastovaly se zářivou bělostí sněhu.
"Tak co, bratře?" promluvil ke zvířeti. "Má takové milé a zářivé oči. A ty červené, kulaťoučké tváře! Vyzařuje z ní takové teplo... Nebude jí škoda, bratře? Možná by stálo za to ji zachránit, nemyslíš?"
Pes zavrčel tak hrozivě, až to Gerarda přimělo odtrhnout pohled od Lisy a zadívat se do modrých očí zvířete. Planuly prudce jako dvě žárovičky. "Ano, brácho, máš pravdu. Není dobré se vměšovat do záležitostí lidí. Jen mě mrzí, že Lesní loupežníci musí přijít tenhle rok zrovna sem. Ale má to jednu výhodu - naše strana bude moci po dlouhé době nespoutaně a bez výčitek zabíjet. Někteří už to vážně potřebují, je čím dál těžší je zvládnout, bratře…"
Pes slastně zavřel oči a položil si hlavu na Gerardovo koleno.

Lisa ležela zachumlaná v kožešinách a tupě zírala na tvrdé plátno nad ní. Už nespala v hostinci jako první den. Rodiče postavili pevný stan, kde teď přebývali, protože si hostinec nemohli dovolit.
Mladá dívka se otřásla zimou a přihodila na sebe ještě jednu kožešinu. Snila o teplé chaloupce, která na ně čekala doma. A o teplejší, přívětivější krajině. Uvažovala, jestli by nebylo výhodnější si jít lehnout do vozu, kde by přeci jen mohlo být větší teplo.
Dlouho koukala do prázdna a nemohla usnout. Byla neklidná a měla nepříjemný pocit z čehosi neznámého, zlého. Poslouchala hlasy matky a otce, kteří ještě seděli venku u ohně, a až po dlouhé době se jí podařilo usnout. Upadla do zlověstného spánku...

Na spící Horské město se snesla noc a temnota pokryla každý kousíček země. Ale zářivě bílý sníh s černotou hrdě bojoval a z jejich společných sil vzniklo tmavé šero.
Tichým krajem se neozývalo nic než tiché křupání sněhu pod desítkami těžkých bot blížících se k městu. Občasné syknutí muže a zafrkání koně - to bylo vše. Nikdo z obyvatelů města ten tichoučký hluk nezaslechl ani ve svých snech, natož ve skutečnosti.
Muž na koni mávl rukou a početná skupina děsivě vyhlížejících mužů se zastavila. Stáli tam jako pumy, svaly napjaté, těšíce se na své oběti.
Jejich velitel měl hustý černý vous, snědou pleť a černé zlé oči. Byl oděn do vlčích kožešin, přestože v tomto kraji byli vlci uznáváni za ušlechtilá vzácná zvířata.
Přiložil dva prsty ke svým popraskaným plným rtům a dlouze, pronikavě hvízdl. Po tomto signálu se natěšení Lesní loupežníci dali do řevu a lidem z Horského města, především obchodníkům, nastaly kruté chvilky.

Lisu vytrhla ze spánku ohlušující směsice řevu. Vyděšené vřískání žen, chraplavé výkřiky mužů a bojové pokřiky - všechno to se mísilo ve zvuk, který trhal uši a jako mrazivý děs se Lise vléval do každičké kapky krve, která jí kolovala v žilách.
V mžiku byla na nohou, neohrabaně se vymotala z kožešin, oči vytřeštěné strachem. Hluk se ozýval blízko, všude kolem ní. Stan byl prázdný.
Bez přemýšlení odhrnula plátno a vylezla ze stanu, aby zjistila, co se děje. Jakmile se však ocitla venku, svalilo ji něco těžkého a měkkého k zemi dřív, než stihla cokoli spatřit.
Zjistila, že na ní leží paní Vincencová. Poznala její zavalitou postavu a dlouhé šedé vlasy.
Pokusila se ji odstrčit, ale nešlo to. Na rukách jí zůstávalo něco mazlavého a vlhkého. "Paní Vincencová, proberte se!" pokusila se ji povzbudit Lisa.
Ale potom nahmatala cosi dlouhého a dřevěného, co staré paní trčelo z hrudi. Když si přiznala i pach krve, kterou měla rozmazanou na rukách, začala pronikavě ječet.
Křičela jako smyslů zbavená až do té doby, než jí ucpaly pusu zvratky a ona se musela předklonit a vykašlat je.
Někdo ji silně chytil za zápěstí a táhl pryč.
Lisa plakala a celá vyděšená se vzpouzela a křičela.
"Buď zticha a pojď!" zařval na ni zoufale hlas jejího únosce. Když ji Lisa poznala, vrhla se své matce kolem krku a pořád dokola bez dechu opakovala jméno paní Vincencové.
Matka vzala její uplakaný obličej do dlaní. "Já vím, já vím," chlácholila ji třesoucím se hlasem. "Ale teď mě musíš poslouchat." Byly schované za stanem. "Otce chytili, musíme utéct do lesa, rozumíš? Tak přestaň křičet, seber se a utíkej, kruci! Půjdeme do lesa, tam se schováme…" v tom někdo z druhé strany strhl stan a ten začal hořet.
"UTÍKEJ!" zařvala neslyšně Lisina matka, než ji odporný chlap se zarostlým obličejem chytila za vlasy a strhl k zemi.
Lisa se otočila a pelášila pryč, co jí nohy stačily. Loupežník si jí nevšiml, protože měl plné ruce práce s ženou, která se s ním začala zuřivě prát.

Lisa doběhla ke konci města, kam se ještě Lesní loupežníci nedostali. Přistoupila k prvním dveřím a začala na ně zuřivě bušit. "Pusťte mě dovnitř! Prosím!"
Ale dveře se neotevíraly.
Z okna se na ni díval Lucas, tvář pobledlou strachy. Když si všiml, že se na něj Lisa dívá, rychle za sebou zatáhl závěs.
"Srabe! Zrádče!" křičela. Věděla, že jí tu nikdo nepomůže a tak běžela pryč. Do lesa.

Gerard byl ve stáji u svého statného, krásného bělouše a klidně naslouchal vzdálenému hluku, který k němu doléhal z dálky od města.
Utáhl podbřišník od sedla a poplácal koně po krku.
Pohled mu spočinul na mrtvém, nehybném těle šedého psa, které leželo rozvalené na slámě. Nejevil sebemenší zájem o tělo, protože jemu záleželo pouze na duši. A Gerard věděl, že ta duše, duše jeho bratra, je v tuhle chvíli pryč.
Vzal bělouše za uzdečku a vyvedl ho před chaloupku.
Tam však na něho čekalo monstrum. Stvoření podobné démonovi.
Duše šedého psa.
"Co tu děláš, bratře? Proč nejsi s ostatními?" zeptal se ho překvapeně Gerard.
"Jdu pro povolení. Povolení zabít."
"Už jsem vám ho přeci dal. Pobijte těch loupežníků, kolik se vám jen zlíbí, a nasyťte se jejich smrtí!"
"Ne, bratře," pravil démon. "Povolení zabít tu holku. Utekla před loupežníky do lesa a viděla nás v pravé podobě. Musíme ji zabít."
"Jakou holku?" zeptal se ledově Gerard a vyšvihl se do sedla. Moc dobře ale věděl, o koho jde.
"Ty víš," řekl nesmlouvavě démon. "Musíme ji zabít, není na výběr."
To už ale Gerard tryskem uháněl na svém statném koni do lesa. "Neměl ses jí ptát na její jméno, bratře," řeklo temné stvoření, pozorujíce Bílého chlapce ztrácejícího se v černé tmě. "Protože všechno, co pojmenuješ, si potom zamiluješ."

Lisa klečela rozklepanými koleny ve sněhu uprostřed kruhu příšer. V očích se jí zračilo bláznovství. Nemohla uvěřit tomu, že stvůry s červenýma očima, které ji chytily na útěku, jsou skutečné.
Všechny byly štíhlé a vysoké přes dva metry. Měly nevýrazné obrysy, jako by to byly jen přeludy. Jejich temná těla se vlnila, jako když jemný vítr fouká do rozvěšených černých prostěradel. Lisa v nich rozeznávala lidské rysy, někteří byli dokonce krásní. A všichni byli nazí - muži i ženy.
Jejich svítivé démoní oči ji však dováděly k šílenství. Už ničemu nerozuměla, ani přepadení Horského města, ani těmhle stvůrám. A ničemu nevěřila. Jako by to vše byla jen ohavná noční můra.
"Tak co, už ji můžeme zabít?" zeptala se hladově krásná démonka s kratičkými vlasy. Mluvila k démonovi, kterého Lisa ani nepostřehla přicházet. Když na něj ale pohlédla, jako by dostala ránu pěstí přímo do spánku.
Byl tolik podobný Gerardovi! Pár maličkostmi se sice od Hvězdy lišil - měl statnější postavu a o něco málo starší obličej - ale jinak byli stejní. Jako bratři.
Démon ani nemusel odpovídat, protože ke skupince dolehl dusot koňských kopyt. Po chvíli se mezi stromy vynořil bílý kůň s Bílým chlapcem v sedle.
Zároveň se zvukem kopyt dorazil i řev Lesních loupežníků, kteří se i se svými zajatci a nakradenými vozy hrnuli do lesa.
Skupinka černých démonů se zachvěla očekáváním. Jen silou vůle se udrželi na místě.
"Běžte," řekl Gerard, když zastavil svého koně. "Pobijte je a nasyťte se! O ni už se postarám."
Nemusel to říkat dvakrát. Démoni se rozlétli se slastným krvežíznivým jekotem, na který Lisa do smrti nezapomene.
Zůstal stát jen jeden démon - tolik podobný Gerardovi.
"Bratře, ty víš, že musí zemřít," řekl.
"Vím." A po této Gerardově odpovědi zmizela i poslední stvůra.
Gerard popadl Lisu a posadil ji před sebe do sedla. Krokem se vydali do hloubi zasněženého lesa. V dálce se tlumeně ozývaly jen vyděšené výkřiky loupežníků a radostný jekot démonů.
Lisa si připadala otupělá a prázdná. Přišla o rodiče. O všechno. Sama zemře.
"Co to bylo zač? Co jsi ty zač?" zeptala se s ledovým klidem. Prsty opatrně nahmatala malou dýku, která byla připevněna k boku sedla.
"To je náš klan. Když umřeme, neodejdeme do ráje, ale změníme se v to, cos viděla."
"Démony," řekla.
"Můžeš tomu tak říkat."
"Pověz mi o nich něco. Pověz mi o nich všechno," požádala.
"Ne."
"Proč ne?"
"A proč ano?"
Lisa se otřásla. "Mám právo něco vědět o tom, kvůli čemu mám zemřít, nemyslíš?"
"Ano," odpověděl smutně. "Ale jen stručně. Když umřeme, zbude po nás naše duše. Ta duše přebývá v nějakém těle - můj bratr má jako tělesnou schránku šedého psa, kterého jsi viděla. Ale démoni občas musí opustit své tělo, aby mohli zabíjet, nasytit se. Zabíjení potřebují ke své existenci, naplňuje je to." Chvíli mlčel a pak tiše dodal: "Asi mi nebudeš věřit, ale všichni nejsou zlí."
Lise bylo úplně jedno, jestli jsou zlí, nebo ne. Teď, když jsou její rodiče mrtví a ona sama má zemřít za několik málo okamžiků...
"Vypadalo to, že jim velíš. Jsi taky démon?"
"Ano."
"Jak to, že nevypadáš jako oni?"
"Protože ještě žiji."
"A kdybys zemřel?"
"Byl bych jako oni. Ale protože jsem poslední žijící, tak by je po mé smrti už neměl kdo řídit. Já jim rozkazuji, já je schromažďuji. Kdyby nebylo mne, rozprchli by se po světě."
"Proč bys jim nemohl velet jako démon?" pokládala Lisa dál automaticky otázky a mezitím nenápadně stiskla v rukou malou dýku.
"Protože démon démonovi nemůže velet. Démon démona může maximálně zabít."
Nastalo ticho. Gerard čekal na další otázku, ale ta už nepřišla. Místo toho se Lisa rychle otočila v sedle a zabodla mu dýku do břicha.
Právě ve chvíli, kdy on sám vytahoval nůž, aby zabil ji.
Dívala se do jeho blankytných očí, které se jí už nezdály tak chladné a zlé jako dřív. Po tvářích jí stékaly slzy.
Gerard dál seděl v sedle s kudlou zabodnutou do břicha a upřeným pohledem se na Lisu lítostivě díval. Jako by to byla ona, která umírala. Jeho rudé rty se mírumilovně usmívaly. Z koutku úst mu vytekl černý pramínek krve.
Lisa vzlykla. "Ať se rozprchnou! Ať nezabíjejí lidi po desítkách! Ty je tvoříš! Ty je shromažďuješ! Ale teď už nebudou ubližovat!" Celá se třásla a bylo jí mdlo.
"Ty jedna malá, hloupá holko," zachroptěl Gerard, po jeho lahodném hlasu nebylo ani památky, a svezl se ze sedla do bílého sněhu.
Bělouš šel stále pomalým krokem vpřed.
Lisa se dívala za sebe na Gerardovo nehybné tělo a na sníh, který se pomalu barvil do ruda.

A tak se stalo, že padla poslední Hvězda.
Démoni stojící nad rozsápanými mrtvolami Lesních loupežníků zavýskali radostí a šílenstvím. Byl to mrazivý a děsivý zvuk, který vlil lidem a zvířatům, vzdáleným na kilometry daleko, hrůzu do těla.
Nyní byli svobodní. Nespoutaní, nikdo je nedržel zpátky, nikdo jim nebránil páchat zlo.
Ještě chvíli na sebe navzájem hleděli svými rudými kukadly, pak se jejich černé stíny daly do pohybu a jako mor zalily celou planetu Zemi.

Lisa, aniž by tušila, jakou zkázu způsobila, se na bílém koni rozjela zpět do Horského města v naději, že snad někdo přežil. Snad její rodiče.
Ale ke své hrůze se vrátila do pustého tratoliště krve, plného mrtvol. Mrtvol lidí, které vídala odmalička.
Chvíli se na to dívala očima rudýma od pláče a podlitýma krví. Pak už to nevydržela, otočila koně a vydala se tryskem do lesa. Co nejdál od Horského města.
Jela den a půl, aniž by zamhouřila oka. Jen celou cestu tupě zírala pod kopyta koně, jak půda pod nimi ubíhá. Bílý hřebec byl neúnavný.
Po dlouhé době dojela k lesní boudě, která sloužila lovcům zvěře jako přenocování. Odstrojila koně, svalila se do sena a spala tak tvrdě, jako by ani nebyla živá.
Tu noc se k boudě přiblížil dlouhý, černý stín. Bělouš vyděšeně zařehtal a postavil se na zadní.
Když se jeho kopyta opět dotkla země, kůň se svalil do sněhu - mrtvý. Jeho čistá, bílá duše pomalu stoupala k nebi. Až do ráje.
Démon dlouhými prsty pohladil svého bývalého přítele po silném bílém krku a hebkých, ještě se chvějících, nozdrách. Rukou mu zajel do jemné, dlouhé hřívy. A potom zmizel.
Čistou, zářivou duši nahradil stín. Kůň otevřel své ušlechtilé oči a namáhavě se postavil na nohy.

Lisa ztratila svůj bývalý smysl života, nevěděla, co si počít. Nad vodou ji držel pouze statný bílý kůň, v kterém našla svého věrného přítele.
Protože už nebyla schopná vrátit se ke svému dřívějšímu stylu života, rozhodla se, že bude hledat a zabíjet démony, aby neškodili lidem. Nevěděla, jak je zabít, ale s tím si zatím nedělala starosti. Ze všeho nejdřív musela nějakého démona najít. Neměla z nich strach. Smrti se neděsila, když už jí nic nezůstalo.
Jedné noci, když spala opřená o kmen stromu a zachumlaná do kožešin, se Bělouš zhroutil k zemi.
Z jeho těla vyšla krásná, vysoká černá postava a pomalu se plížila k Lise.
Posadila se před spící dívkou a konečky štíhlých prstů se dotkla jejích černých vlasů. Poté jí dýchla do tváří.
Lisa se probudila. Vytřeštila své oříškové oči a zírala, přestože věděla, že by neměla být tak překvapená. Vždy si byla jistá, že se jí Gerard přijde pomstít. Přesto tomu nemohla uvěřit.
"Gerarde," vydechla. "Sním?"
"Zdravím tě," ušklíbl se Bílý chlapec - nyní černý s červenýma očima. A pořád vypadal tak dobře, jako když byl živý. "Tak už jsi jednoho démona našla, můžeš mě zabít. Jak to chceš udělat?"
"To ještě nevím."
"Ty jedna hloupá, malá holko."
Lisa se ještě víc natlačila do kmene stromu, pokud to ještě šlo. "Vždyť na tom nezáleží. Ty mě zabiješ první."
Gerard předstíral, že se dloube pod nehtem. "Proč bych to dělal? Je s tebou docela zábava. Neřekl bych do tebe, že si budeš tak horlivě povídat s koněm.
Spadla jí brada. "Ty?!"
"Ano, to jsem byl já. A teď, pokud dovolíš, ti něco povím: démona může zabít jenom jiný démon. Člověk nikdy!"
"Takže bych musela být démon," zašeptala.
Upřeně si pohlédli do očí.
"Myslíš, že bys mohl...?"
"Ano, taky mě to napadlo. Nelitovala bys?"
"Na světě mě nic nedrží. Nelpím na životě."
"A já mám zase srdce příliš sobecké na to, abych ti ponechal život člověka."
Lisu polil mrazivý pocit, jako když skočí do ledové vody. Několikrát zalapala po dechu, ale bez úspěchu, a pak vydechla naposledy. Mrtvé oči vytřeštěné do prázdna.
"Budeme očišťovat svět spolu," řekl Gerard svým melodickým hlasem.

A od té doby se světem prohánějí dva vysoké černé stíny, které ničí všechny zlé démony, jež ohrožují nevědoucí duše lidí.
Často mění svou tělesnou schránku, ale nejvíce bývají vidět jako statný bílý kůň a černá štíhlá klisna s dlouhýma rychlýma nohama.
Čas od času se po jejich boku objeví i šedý pes.
Společně křižují planetou a chrání nás před veškerým zlem, které způsobili zlé, černé stíny. A které Lisa sama nevědomky propustila.
Těla mají sice temná a černá, ale jejich srdce jsou bílá, lehká jako pírka a budou se pro nás bít, dokud se sami nerozplynou.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama