Implozní hvězda 2/3

30. března 2011 v 11:47 | Raziel_cz
"Hej! Hej!" křičel operátor, až mě zabolely uši. Červená kontrolka mi blikala do obličeje - střemhlavý let s bédvojkou nejspíš není nejlepší nápad.
Prudce jsem zatáhl kniplem k sobě a vyrovnal výšku. "Jak dlouho jsem byl mimo?"
"Ani ne dvě minuty, ale abych byl upřímný, očekával jsem, že se rozmázneš o pevnou půdu dole."
"Díky za vyřčenou důvěru," uchechtl jsem se sarkasticky. "Ale vtípky stranou, ať sedíš, kde sedíš, měl by sis sbalit svých pět harddisků a vypadnout hodně daleko."
"Počkej," promluvil otcovsky, "s tím otáčením sis to pořád nerozmyslel?"
"A mám snad na výběr? Sedmdesát… víc než sedmdesát procent je, jestli jsi to nepobral, dost slušná šance na zaklepání bačkorama."
"A co ty dva gripeny?"
"Právě proto vypadni, až je sundám, dost možná tě budou chtít navštívit dva pánové s černými brýlemi."
"Nepřeskočilo ti trochu? S bédvojkou proti stíhačkám? Budeš po nich házet nářadí z okýnka nebo co? Nemáš ani kulomet!" snažil se mně domluvit dlouholetý přítel na drátě (nebo na vlnách?).
"To mi ovšem nebrání naprosto v ničem, pamatuj, kdo tady sedí," usmál jsem se. "Přinejhorším stroj zapíchnu uprostřed Sahary, ať si pro něj dojdou."
"Jasný, ,legendární' Martin Mrázek, jediný skutečný voják jednadvacátého století, prosím tě!" Operátor ironií rozhodně nešetřil. "Co nadělám…?"
"Přej mi štěstí."
"Jsi adoptovaný!"
"Díky. A teď už zmiz," vypnul jsem vysílačku a velkým obloukem bombardér otočil zpátky na sever. Po chvíli letu na plný plyn AI zaznamenalo dvojici blížících se stíhacích letounů přede mnou. Po deseti vteřinách je vyhodnotilo jako gripeny. Na chvíli jsem zalitoval, že jsem raději neuposlechl rozkazy a nevsadil život na necelých třicet procent.
Ale jen na chvíli.
Vytáhl jsem z kapsy Lauřinu fotku. "Brzo budu doma, zlato…"
… za předpokladu, že bych měl ve výbavě letadla alespoň nějaké světlice.
"Kurva ještě jednou!"

Gripeny zaujaly pozice, vedle každého křídla jeden, přesně podle protokolu a snažily se mi s nejvyšší pravděpodobností dovolat a domluvit. Smůla chlapci, přijímač mám vypnutý, tyhle kecy bych nevydržel. Do bojového režimu přejdou plus mínus za několik málo minut, a poněvadž se nemám jak bránit, bude veselo. Skrz poloprůhledné černé sklo téměř vidím úsměvy doprovodných letců. Dneska si zastřílí.
Strhnul jsem řízení prudce dolů a doprava a stanul tak pod gripenem, na radaru označeném NEPŘÍTEL 1 a jal se realizovat asi nejšílenější nápad v historii letectva naší vlasti… a dost možná i v historii letectva vůbec. Nebo už dřív někdo sestřelil stíhačku katapultem? A Jamese Bonda nepočítám! A Willa Smithe v Dnu nezávislosti taky ne!
Zatím jsem to úplně nepromyslel, ale čistě teoreticky by mohl náraz pilota minimálně trošku vykolejit.
Přepnul jsem bédvojku na autopilota a nastavil ho, aby udržoval směr a výšku. Potom jsem se odpoutal od sedadla a vstal, bylo to skoro jako jízda autobusem bez držení. Ve výšce tří tisíc metrů. Bože, ochraň mě před turbulencí!
Z batohu jsem vytáhl trochu plastické trhaviny (odhadem tři kila). Překvapení navíc. Rád s sebou nosím nestabilní výbušniny. Rozřízl jsem potah sedačky nožem, napěchoval plastik pod něj a přidal hrst rozbušek. Exploze při silném nárazu - zcela jistě. Stačilo křeslo vystřelit.
Pevně jsem sevřel zafixovaný knipl a zatáhnul za páčku poslední záchrany. Celá horní část kabiny doslova uletěla a už její náraz stačil, aby JAS 39 GRIPEN na okamžik ztratil jistotu pohybu, načež levé křídlo stroje omotaly tři standartní padáky, které se otevřou automaticky, neprodleně, když sedadlo opustí letoun a pružiny předaly kinetickou energii nově vzniklému explozivnímu křeslu, jež narazilo do trupu gripenu. Výbuch pilota odkázal na přímou cestu do pekla.
Kvůli tlakové vlně jsem šel do kolen. Dovnitř silně fučelo, kdybych se pustil, byl bych okamžitě vycucnut ven. Což o to, záložní padák mám, ale protože trosky stíhačky právě cupovaly všechno ve svém okolí, neriskoval bych. A to i přes ochranný oblek z uhlíkových nanovláken. Měl by částečně ochránit i před zbraněmi hromadného ničení (pokud nestojíte v epicentru), ale půlmetrový kus ostrého tvrzeného titanu krájící vzduch nadzvukovou rychlostí, hádám, v laboratoři jako potencionální hrozbu netestovali.
Knipl povolil, bédvojka udělala vývrtku, jak jsem na něm visel. Počítač automaticky ukončil svůj chod. Když pilot opustí kabinu, není už jeho funkce vyžadována, letadlo samo dopadne a rozmlátí se na šrot. Systém samozřejmě nezaznamená fyzickou přítomnost živé osoby na palubě, po katapultaci.
Zapřel jsem se nohama v úzkém prostoru, abych získal alespoň provizorní základnu a zkusil řídicí páku přitáhnout, bez posilovače to moc dobře nešlo, ale nakonec jsem to zvládl. Nepumpovali do mě steroidy nadarmo.
Byť se to nemusí zdát, i dvacetimetrový, patnáctitunový kolos v nejhorším případě poslouží jako schopný plachťák.

Nevýhodou letounu bez podpory AI je mimo jiné i nemožnost vysunutí podvozku. Ne, že by k něčemu byl, když padá doprostřed pouště. Široko daleko není vidět nic než písek, takže nejspíš Sahara.
NEPŘÍTEL 2 mě předtím nesestřelil, trosky kolegova gripenu zřejmě sundaly i jeho.
Když mi došlo, že by mě "přistání" rozemlelo i s bédvojkou, nechal jsem se dobrovolně vysát a otevřel záložní padák. Vítr mnou pohupoval ze strany na stranu. Pozoroval jsem neskutečně pomalu padající bombardér B-2 SPIRIT a modlil se pro změnu za stabilitu hvězdy 3.0.0.
O kus dál vybuchl spadený JAS-39. Nad ním se vznášel pilot, připoutaný ke křeslu. Katapult použil, jak se má používat. Dobře pro něj, bude mít samopal, já svůj škorpion zapomněl v tom spěchu odpoutat a nechal ho napospas plastické trhavině. Naštěstí pro mě, pokud nebude mířit na hlavu, vůči ochrannému obleku nepředstavuje vzor .61 žádnou výhodu.
Padal jsem dolů a přemýšlel o výbušných křeslech. Měl bych si svůj vynález nechat patentovat, jednou by mohl nahradit zastarávající křesla elektrická.

Gravitace mým tělem praštila do písku kousek od nyní již nepoužitelného bombardéru. Shodil jsem řemeny padáku a vykročil k němu, přeci jen tu máme pořád nebezpečný náklad a nechceme, aby padl do rukou nepovolaným (mezi ně počítám i původní vlastníky) osobám.
Pilot už na mou maličkost čekal, před sebou natažené ruce, v nich držel škorpiona, na tváři mírný úšklebek, mezi zuby zapálenou cigaretu, na bradě stékající slinu.
"Ani se nehni, ty paznehte!" křikl.
Celou jednu pikosekundu jsem o jeho požadavku přemýšlel, ale tím paznehtem pohřbil i nejmenší naději na úspěch. Nezpomalil jsem. Po zrudlém obličeji mu stekl pramínek potu, slina se odlepila od brady a ukápla mu na vojenskou botu. Ve vzduchu byl cítit zápach cigaretového kouře.
Oponent nejdřív udělal krok vzad. Pak si uvědomil, že on je ten se zbraní. Respektive, ten s tasenou zbraní. U pasu mám šestiranný revolver, ale přišla mi škoda plýtvat uranem potaženou průraznou kulku.
Přemýšlel jsem, zdali vůbec někdy vystřelí.
Vystřelil.
Trefil hned první dávkou.
Tři olověné projektily ráže 7.65 mm se rozbily o mou hruď. Bolelo to jak čert, ale šel jsem dál. Chtěl jsem ho znervóznit.
Možná to nebyla úplně nejlepší myšlenka, neboť pilot přepnul mód střelby z tříranné dávky na plnou automatiku a nakotlil do mě zblízka zbylých sedmadvacet střel, které měl v zásobníku. Skončil jsem ležíc na zádech s vyraženým dechem.
Nepřítel nepřebíjel, tasil pistoli a došoural se ke mně. Na čele jsem ucítil dotyk studeného kovu. Hlaveň mírně vibrovala, třásly se mu ruce.
"Teď já," otevřel jsem oči, popadl dech a levou rukou chytil horní část zbraně. Zatáhl jsem za ni směrem k jejímu vlastníkovi, jako byste chtěli nabít, což zablokovalo kohoutek a nemohl vystřelit. Potom jsem zabral k sobě a serval pohyblivou část hlavně. Bývalý letec skončil s nepoužitelnou konstrukcí. Náboje po mně mohl tak akorát házet.
Vzal nohy na ramena. Najednou už mi pomyslný výstřel nepřipadal jako ztráta kulky. Existuje malá šance, že ten pakůň dosud neaktivoval lokátor a nevyzradil naši polohu. A mohl by to udělat teď.
Zamířil jsem revolverem zbabělému pilotovi mezi lopatky a natáhl úderník. Zahřmělo. V nose mne zaštípal střelný prach. V uprchlíkovi někdo vykouzlil skrz naskrz díru, jíž bych prostrčil pěst.
Střílet do zad je prý zbabělé… hm… ale taky je to celkem sranda.

Ležím vedle vraku bédvojky, metr od ní v písku zabořená polní lopatka. Ne, v poušti opravdu není lepší vyhlídky. Pokud chcete něco schovat, cokoliv, musíte to zakopat. I když se jedná o objekt s rozměry pět krát tři krát dva metry vážící asi tři tuny. Mrtvolu NEPŘÍTELE 2 nemyslím.
Hrabat díru na Sahaře dá zabrat. Už po dvou hodinách těžké práce (písek je svině) jsem vypil na tři loky obsah plastové placatky - spolu s energetickou tyčinkou, jež se mi pro změnu roztekla, tvoří takzvaný základní potravinový balíček pro přežití. Jen pro pořádek, vypil jsem i zásoby vody mrtváka opodál a přesto jsem v sobě neměl ani tři deci. Ksakru! I v dětských pitíčkách je víc tekutin!
Kombinéza je sice tepelně izolovaná, ale zato váží snad víc, než Spasitel, jehož jsem z posledních sil dostal do jámy. Žuchl na dno a stěny se sesypaly.
Přestože pilot s dírou skrz páteř a hrudní koš, jak jsem zjistil, zaměřovací vysílač spustit nezapomněl, nenašel jsem v sobě dostatek odhodlání vstát a pumu zahrabat, natož zvolit náhodný směr a zkusit utéct.
Nasadil jsem si černé sluneční brýle. Hranaté, bez spodních obroučků. Hledí helmy sloužilo, mimo jiné, k totožnému účelu, ale vydržet v ní už takhle dlouho bylo samo o sobě na zápis do Guinessovy knihy rekordů. Obočí nestíhalo zabraňovat řekám potu, aby mi vtékaly do očí a pak štípaly. O to horší bylo, když jsem si je protřel rukou, ke které byla přilepena drobounká zrnka bordelu okolo.
Paprsky žlutého bastarda na obloze spalovaly mou tvář a já chytal horečku... a bronz. Chvíli jsem se dokonce třásl. Zvláštní, zima jako v pekle.
Zavřel jsem oči a snažil se utéct daleko pryč alespoň v myšlenkách.
Moc dobře to nešlo.

***

"Dvě slova: Proč ty?!" prskala mi Laura do obličeje z dvaceti centimetrů. Co jsme dělali včera v noci, jsem si teď opravdu zopakovat nechtěl. Ona nejspíš také ne. Místo kudlanky nábožné připomínala spíše německého ovčáka. Pěkně nasraného.
"Protože moje výsledky jsou nad očekávání?" vyřkl jsem jednu z největších lží ve svém životě. Moje výsledky pro přijetí do programu vojáka dvacátého prvního století dopadly, dá se říct, velice těsně nad požadovanou hranici. Teoretický test jsem splnil s průměrným počtem bodů, psychologický výtečně (bojového pilota hned tak něco nerozhodí, naneštěstí si létání vybírá jistou daň), fyzické zkoušky byly katastrofální, ale dohlížející lékař (vypadal jako Josef Mengele s hranatým knírkem Adolfa Hitlera) usoudil, že budu schopen výcvik zvládnout. S odřenýma ušima, bradou, lokty, koleny a… no, tím ne, jsem tedy prospěl.
Laura přešla kuchyní ke dřezu a zpátky. Vytáhla přitom z hromady špinavého nádobí vykosťovací nůž a nebezpečně si s ním pohrávala. "A proto mě tady necháš samotnou? Dva roky!" Zkusila zadržet slzy. "Ukážeš se vůbec aspoň o svátcích? O Vánocích…?" Teď už pláč ani nezkoušela zadržet.
"Obávám se, že ani o svátcích, ani o Vánocích, ani jindy," řekl jsem a koukal na podlahu. "Bude to plný úvazek na sedm set třicet dní. Převezou mě na tajné místo a vypustí po uplynutí doby tréninku."
Nůž zazvonil o parkety. Lauru jsem chytil, když se kácela za ním. Objala mne kolem krku a přitiskla se.
"Neboj," pohladil jsem ji po rudých vlasech stažených do copu. "Budeš dostávat měsíční rentu. A zůstane nám i potom, až budu zase doma."
"Takže to děláš kvůli penězům?"
"Svým způsobem."
Oči, jakoby v nich někdo rozsvítil. "Copak jich nemáme dost? Prostě jim řekni… řekni, že chceš svoje staré místo. Že už nemáš zájem. U letectva to přece není špatné!"
Jo, měla pravdu. Jako voják z povolání jsem si vůbec nemohl stěžovat. Válel jsem se doma, penězi jsem mohl pomalu topit, sem tam přehlídka, sem tam letecký den, sem tam cvičení. Vysvětlete ženské potřebu akce… Navíc už jsem stejně podepsal potřebná lejstra.
"Už jsem se rozhodl."
"A kdo ti dal právo?!" praštila mě do hrudi. "Kdo ti dal právo opustit tvou ženu a ze dne na den ji nechat," další úder, "samotnou?!" a další a další…

***

… a další. S brýlemi jsem neviděl lautr nic. Údery na pravé části hrudníku nevěstily nic dobrého.
Sundal jsem si černá skla a chvíli přizpůsoboval oči tmě. Horečka zmizela, noční vzduch příjemně chladil. Tepelně izolovaná zbroj je do chladných podmínek mnohem vhodnější, než do extrémně horkých.
Strachy jsem zkameněl. Na břiše mi seděl velký černý štír a ostrým koncem ocasu s jedovou žlázou zkoušel probodnout oděv. Neměl šanci. Uhlíková nanovlákna odolají střele z tanku, z majitele zbroje bude řešeto i tak, ale zbroj zůstane celá.
Kdybych nosil normální rukavice a ne bezprsté (s klasickými nejsem schopen pilotovat), nebál bych se predátora vzít a někam zahodit, takhle bych ale mohl přijít k úrazu. A musel bych se ho dotknout. Brrr!
K noži připoutanému k rameni jsem se neodvážil natáhnout, revolverem bych si akorát ustřelil hlavu.
Možná zvíře po pár minutách marné snahy potáhne o mršinu dál.
Asi mi četlo myšlenky, zamířilo totiž výš, ke krku a hlavě, kde kombinéza končí.
Do prdele! Štír mi zaparkoval jednou končetinou na pravé tváři a užuž zase připravoval ocas k útoku. Vtipálek uvnitř mé hlavy zpíval Nad stádem koní. Náhoda je blbec, ale v té chvíli hrála pro mě.
Periferním viděním jsem zaznamenal nemalý bodný nástroj zastrčený v botě mrtvého nepřítele-pilota. Na vyvarování se prudkým pohybům nebyl čas. Chňapl jsem po noži co nejrychleji a zaútočil vzápětí. Ostří projelo křehkým tělem pavoukovce lehčeji, než vidlička kostkou zelené želatiny, povinným doplňkem vojenské stravy. Až moc dobře.
Tři centimetry na šířku, dva a půl do hloubky, nic, co by můj regenerační systém nespravil během pěti minut, ale práh bolesti jsem nikdy neměl zrovna dvakrát vysoký a pak… udělat tracheotomii sám sobě je pěkně bizardní.
Vstal jsem. Hlava se mi točila a očima jsem viděl něco na způsob o pár stupňů do strany nahnuté kamery, jako ve snové části Noční můry v Elm Street. Skoro jsem hodil šavli, ale kdybych to udělal, přišel bych i o poslední zbytky tekutin, jež v sobě mám a protože pití vlastní moči je jedna z mnoha věcí, které srazili mé výsledky fyzického testu, musel jsem si rychle najít zdroj čehokoliv pitného. Škorpion vypadal lákavě, zvlášť, jak klepal nožičkami a směs vnitřních šťáv nasával písek. Nebylo zbytí, i když potom nutkání zvracet zesílilo.
Rozteklou energetickou tyčinku jsem schroupal spolu s velkým množstvím zrnek písku, mezi zuby vtipně křupala a už méně humorně mi rozedrala dásně do krve. Jinak samozřejmě "energetický tyčinka" v zeleném obalu s bílým nápisem TOBAPИЩ a datem spotřeby do konce roku osmdesát devět víc energie spotřebovala, než aby člověka pořádně nakopla, proto jsem se rozhodl k zoufalému kroku.
Recept na pečeného štíra, napsal Martin Mrázek: Ulovte veleštíra obrovského (jeden kus na osobu), probodněte ho armádním nožem, jenž dále poslouží místo opékací vidlice. Rozdělejte oheň a opékejte pět minut z každé strany, nebo dle chuti. Podáváme bez přílohy a začínáme konzumovat od zadečku. Ocásek s jedovou žlázou, nožičky i klepítka lze odlomit. Přejeme dobré chutnání.
Problém nastal už ve třetím bodě. Z čeho mám asi na poušti rozdělat oheň? Mám o sebe třít dva kaktusy nebo co? Nebo zkusit pochytat pár dalších dravých potvor a zapálit je?
V krabičce od zápalek zbyly asi dva kusy. Ještěže s sebou nosím svůj talisman - benzinový zapalovač s americkou vlajkou a nápisem (překvapivě anglickým): BURN! UNITED STATES OF SATAN! Jenom jsem měl strach, aby maso moc nenačuchlo smradem spálené speciální náplně.
Nakonec nebylo využití benziňáku na škodu. Tvoreček pěkně smrděl a chutnal jako ohořelá pneumatika, takže hořkost v ústech přebil paradoxně obvykle dost hnusný zápach. Jen místo přání dobrého chutnání bych uvedl přání silného žaludku a odolné trávicí soustavy, poněvadž vás asi nepřekvapí, že návraty zvracení se vrátily během vteřiny. Tentokrát bych však nejraději vyblil veškeré orgány.
Neprodleně po dojedení posledního sousta přišla písečná bouře. Posbíral jsem, co jsem unesl, nasadil si brýle a vykročil náhodným směrem. Když už nic, alespoň hvězdu to zasype fakt důkladně.

Je zajímavé, jak vám ani ukrutný mráz noční pouště nebrání ve vycházce. Tepelně izolované oblečení je povinnost, ovšem, bez pokročilého vybavení byste neměli nárok. Zvlášť za písečné bouře, to pak nemusíte být zrovna Marek Ztracený, abyste snadno sešli z cesty, zabloudili a zemřeli v řádu hodin. Hm… Ztráta směru asi není nic hrozného, pokud jste ztraceni už předtím.
"Operátor volá třináctku," zapraskalo v komunikátoru (ušní implantát umožňující spojení pouze mezi pilotem a operátorem, příručka hlásá: POUŽÍVAT VÝHRADNĚ V KRIZOVÝCH SITUACÍCH!!! Dobrá věc, pakliže často hrajete za letu šachy.).
Chvíle ticha.
A pak znovu: "Operátor volá třináctku. Třináctko, slyšíš?"
Nevím, kde se to vtipkování ve mně pořád bere. "Ne." odvětil jsem suše.
"Oukej, to mi stačí," spustil poměrně rychle přítel na drátě. "Mám tě na monitoru. Špatná zpráva je, že jsi…, nevím jakým způsobem…, každopádně, jsi v Nigeru. Druhá špatná, že tenhle anál světa zřejmě nepěstuje moc dobré zahraniční styky, nevidím žádné vyznačené civilní ani vojenské letiště, což se pojí se třetí, jak jinak, špatnou, i když trochu pozitivnější zprávou - jsi víceméně na jihu, takže to nemáš až tak daleko k hranicím s Čadem. Jestli se dokážeš dostat do N´Djameny, to je hlavní město, můžeš zkusit ukrást jejich stroj, dostat se kam potřebuješ a zbavit se ho."
"Kristova noho! Nemohl bys mluvit víc rychle? Skoro jsem to ani nepobral." Jak říkám, někdy nevím, kde se to ve mně bere.
"Promiň," dotčeně řekl operátor, "ale už podruhé ve dvou dnech kvůli tobě riskuju krk. Včera jsem naboural ústřednu BIS, dneska hlavní vysílač určený k řízení letového provozu AČSR, jenom abys nezdechnul zasypaný tunou písku!"
"Dobře, dobře, promiň," uznal jsem unáhlenou reakci, ale buďte jiní, bez jídla, vody, se štírem v žaludku a ďábelskou bolestí hlavy. "Jak daleko je to letiště?"
"Podle mých výpočtů," čili správných, "cé cé á čtyři sta kilometrů jihovýchodně."
Humor mě rázem přešel. "Čtyři sta kilometrů! Děláš si prdel, nebo máš radost z toho, že chcípám, respektive brzo chcípnu, zajebaným vedrem, od kterého ani nanovlákna nepomáhají?!"
"Abych pravdu řekl," pokračoval, "ani jedno, ani druhé."
"Bezva! Fakt kurva skvělý! Nemůžeš mi radši najít, co já vím, například soukromníka v nějaké blízké oáze?"
"A nasedl bys do papundeklové vlaštovky, již drží pohromadě akorát izolepa a dobrá vůle?"
Pravděpodobně ne.
"Nejspíš ne." Když operátor chce, dokáže si správně odpovědět na cokoli. "Ale neboj, procházka se ti neprotáhne, zrovna k tobě míří jednotka speciálního určení v Black Hawku."
"Amící?"
"Jo, skupina RANGERS, pro tebe myslím žádná výzva. Asi v CIA zachytili pád letadla a nastavili na tebe satelit."
"Rozumím, popcornová zábava." Americké satelity zvládají přímý přenos obrazu s hodně velkým zoomem a krátkou odezvou od poloviny devadesátých let. V Langley sedí osazenstvo před obrazovkou a těší se, jak mi rangeři nakopou pozadí. Budu je muset zklamat a nemůžu říct, že nerad.
"Staří dobří Američani, však víš, na dobrou reality show nedají dopustit."
"Vizuální kontakt?"
"Té mínus dvě minuty, čtyřicet dva vteřin."
"Nemůžu se dočkat."
"Rádo se stalo," podotkl operátor. "Nezapomeň, až budeš mít vrtulník, leť na jihovýchod, helikoptéra nebude mít dost paliva, soukromé tryskové letadlo obchodníka s diamanty - pravý opak, navíc bude bez sledovacího zařízení. Musím končit, spustili sledovací program a kvůli tobě sedět nepůjdu."
"Taky tě mám nadevše rád. Tak se drž."
"Jo, ty taky. Hodně štěstí. Konec."
"Operátore?" vyhrkl jsem.
"Jo?"
Najednou nebylo, co smysluplného říci. "Díky."
Ukončil hovor.
Protáhl jsem se, chrupavky zapraskaly. Profoukl jsem hlaveň revolveru, do prázdné komory zasunul nový náboj, roztočil bubínek a trhnutím rukou do strany ho zacvakl ve stylu Steva McQueena na divokém západě. Škoda nepřítomnosti dalších šesti statečných, takhle si zábavu užiju jenom já.

Jsou chvíle, kdy děkuju nebesům, že můj operátor je takový, jaký je. A jsou chvíle, kdy bych ho zavraždil, až by si to do smrti pamatoval.
Jednotka zvláštního určení vskutku dorazila, ale rozhodně ne ve složení deseti rangerů. Asi zaparkovali někde u hranic, nebo šli na oběd, nebo jenom dostali rozkaz změnit kurs. Místo nich, tedy místo jednoho přepravního vrtulníku typu SIKORSKY UH-60 BLACK HAWK přiletěli tři a poněvadž měly po stranách nosiče neřízených, přesto účinných raket vzduch-země, z každého vypadla čtyři lana a po nich se spustily necelé tři tucty postav v neoznačených uniformách, soudím, CIA vysvětlilo prezidentovi, koho pozorují na obrazovkách a došli k názoru, že nejlepší způsob, jak zabít ploužícího se Čechoslováka v poušti je poslat na něj tři čety BLACK OPS a stejný počet, jak říkají "fully-armed choppers", neboli po našem: tři zkušeně těžkotonážní helikoptéry.
V CENTRAL INTELLIGENCE AGENCY mají špatné informace. Kdyby tušili, kdo je tenhle Saharou se ploužící Čechoslovák doopravdy, poslali by efšestnáctku a zkropili mě napalmem. Nebo lépe, přehřátým plazmatem. Ale nemají, a byť jsou BLACK OPS trochu tvrdší, než RANGERS, pořád nejsou tvrdí dost.

Vojáci se seskupili a pod dohledem svých asi velitelů (přísné utajení nepovoluje hodnosti) se vydali prohledávat oblast. Černí jestřábi je kryli z oblohy. Andělé strážní andělů smrti. Na druhou stranu, ozbrojené složky CIA jsou více než andělé démoni - banda opilců a feťáků, jimž vláda USA vystavila úmrtní listy (Bůh žehnej Americe!) a protože oficiálně nežijí a vlastně nikdy nikde nebyli, samozřejmě v uvozovkách, mohou si dovolit prakticky cokoliv. Ztracené duše, které neumějí normálně žít a adrenalin v krvi jim po chvíli nezvedne ani likvidace drogových kartelů v Kolumbii a proto musí za těžké dolary brát práce typu svržení režimu v nejmenovaných jihoamerických či afrických státech, eliminace klíčových osob (ať už jsou důležité pro cokoli) nebo operace po státech třetího světa - kulka vás může zasáhnout doslova kdekoliv, kdykoliv a odkudkoliv. Chvíli dokonce operovaly i v Československu, zarazily jim to oční a hlasové identifikátory, nicméně nějakou zanedbatelnou škodu nadělat stihly, což z nich dělá ztracené duše vhodné k odstřelu.
Zhruba po deseti minutách neúspěšného rozhlížení nově příchozí dostali pohov, nemnoho z nich vytáhlo cigarety.
Black Hawky se jali pročesávat oblast. Ležel jsem na vzdálené duně, pozoroval je dalekohledem s implementovaným noktovizorem. Měl bych využít momentu překvapení? Kolik kulek vlastně zbroj z uhlíkových nanovláken zastaví? A nezlámou mi všechny kosti v těle? Asi ano…
Zahnal jsem negativní myšlenky, takhle přemýšlet, brzo se zblázním. Překvapení by mohlo být rozhodující. Zbroj vydrží kulek dost. Kosti ne. A když ano, pravděpodobně umřu na vnitřní zranění. Muh… Jo, mohl jsem zůstat ležet, nechat se najít velkými světelnými kužely vrtulníků a následně díky vzájemné nespolupráci trefit raketou. Takhle mám aspoň jistotu, že mě exploze nerozstříkne na krvavý cákanec, jenž by akorát tak obarvil pár zrnek písku a pak se vsákl.
Trn z paty mi vytrhnula osoba, oddělivší se od skupiny. Do vlastních střílet nebudou. Doufám.

"Fuck!" vyhrkl ozbrojenec s výrazem "já to tady vedu, negře!" ve tváři, jakmile jsem ho chytil do kravaty. Byl to bezmála dvoumetrový černoch, v rukou držel pěchotní kulomet M-60 s krabicovým zásobníkem na dvě stě nábojů, přídavnými reflexními mířidly, laserovým pomocníkem zaměřování a baterkou přilepenou kobercovou páskou k hlavni.
Kapky moči zaduněly o špičky kožených bot jako déšť o okenní tabulku skla (asi velitele jsem vychytal ve chvíli, kdy už nemohl vydržet volání divočiny). Zápach čpavku byl hnusný.
"Nemáš cigáro?" zeptal jsem se slušně plynulou angličtinou a zajatce prošacoval. V náprsní kapse jsem našel balení velbloudů. Zamával jsem mu s ním před očima: "Vidíš to? Odteď patří družstvu!" Jednu camelku jsem zrovna vytáhl, část s filtrem stiskl mezi rty a balíček nacpal do kapsy u kalhot.
"Co oheň?" Benzinový zapalovač je spíš hezká frajeřinka, cigaretu s ním zapálíte, ale její chuť je odporná. "Heuréka!" skoro jsem vykřikl a připálil si právě nalezeným zapalovačem plynovým.
"Nemáš kam utýct, sviňáku." Vypadlo z černocha. Poprvé otevře pusu a hned by zasloužil pohlavek.
"Matka tě nenaučila, jak mluvit s lidmi, co mají tvůj život v hrsti?"
"Ne, jsem sirotek," odsekl a překvapil mě vysmeknutím a hbitou otočkou na patě. Vzdálenost mezi námi byla moc malá, aby mohl zamířit dlouhou zbraní, proto ji pustil na zem, aby ho netížila a zaujal bojový postoj.
Svobodník Bauer, alias Elektrický Franta, který se mnou byl v oddílu ve výcvikovém kampu, se vytahoval dlouholetou prací pro agenturu a znalostmi zámořských technik boje muže proti muži. Dávali jsme si ho k snídani. Tady pan speciální jednotka bude spíš pozdní večeře. Vtip je v tom, uplatňovat nekonvenční metody.
"Tak se ukaž, kovboji," ušklíbl se a provedl útok známý jako pravý hák. Naklonil jsem se trochu dozadu, uhnul a nabral ho kolenem do odhalených genitálií, jež ve spěchu nestihl schovat zpět do kalhot. Předklonil se v bolestném gestu. Následoval stejný útok, akorát do čela. Zdánlivě nebezpečná dvoumetrová hromada svalů udělala poloviční salto vzad, těžce dopadla a schoulila se do prenatální polohy. Rukama vraženýma v rozkroku zjevně masíroval rozdrcená varlata.
Zvedl jsem emšedesátku, zapnul laserový ukazatel a najel jím přívrženci výzvědné služby Spojených států amerických na čelo. Na chvíli jsem zalitoval, že není možné na kulomet namontovat tlumič výstřelů, protože by neustál ani tři rány a rozletěl se do všech světových stran. Ty elektronické, patentované nějakým Kulhánkem, jsou bohužel pořád pouze ve stádiu raných prototypů… a i kdyby byly v sériové výrobě, amíci by byli poslední, kdo by jimi disponoval. Zřejmě budu muset pro kapitána bezkuláka najít jiné využití.

Zvláštní situace, řekl by náhodný pozorovatel. Vůdce týmu BLACK OPS, pomalu kráčející, ruce za hlavou, ke třiceti svěřencům, úplně nahý, s vymoštovanými varlaty a slzami v očích, to se skutečně hnedka nevidí. Přičtěte červenou tečku obkreslující mu na lopatkách kolečka a emšedesátku, jíž nyní vládne opodál ležící nepřítel.
Speciální jednotky neměly slov. Fňukající obr skrz bolest mluvit nemohl. Čekalo se na první výstřel. Nerad bych se nechal předběhnout.
Stisknutí spouště bylo snazší, než jsem u kolometu velikosti M-60 čekal. Její bývalý majitel ji udržoval v perfektním stavu a díky důkladnému promazání před misí šlapala jako hodiny i v nepříznivých písečných podmínkách.
Vypálil jsem krátkou dávku. Přesně šla jen první střela, druhá a třetí, kvůli zpětnému rázu a nadhozu zbraně o úroveň výš. Poslední, co z hlavně za doprovodu mohutného světelného efektu vylétla, byla pro lepší orientaci střelce nasvícená, ostatně jako každá další, no, třetí v pořadí.
Ve výsledku opustil původního majitele nejen kulomet, ale i obě plíce, srdce, nezanedbatelná část páteře, hrudní koš, včetně všeho od krku nahoru.
Velitel popoletěl směrem ke svým druhům, člověka stojícího naproti popravily kulky podobným způsobem, přičemž ho ještě prošpikovaly úlomky kostí a ohodila směs krve, tělních tekutin a šedé kůry mozkové tajného důstojníka.
Vyndal jsem zásobník a přečetl nápis na jeho pravé straně. ARMOR-PIERCING AMMUNITION. Průrazná munice - prostřelí klidně i tři chlapy v neprůstřelných vestách za sebou. Paráda! Vrazil jsem zásobník zpátky, natáhl nábojový pás, nabil a odjistil. To už se oponenti pomalu vzpamatovávali a spustili palbu do tmy před sebou. Na rozdíl od nich jsem neměl zapnutou baterku a byl jsem pro lidské oko v černé kombinéze neviditelný.
Helikoptéry, na povel zúčastněných, udělaly otočky a světlomety začaly prohledávat prostor, z něhož hrozilo nebezpečí. Zbývalo jen pár vteřin, než mě najdou a já z nich hodlal vytěžit co nejvíc.
Chytil jsem emšedesátku volnou rukou shora a vleže na ni přenesl váhu. Sám mám necelých sto kilogramů, plus zbroj navrch. S tím jste schopni téměř vynulovat nadhazování hlavně. Další stisknutí spouště znamenalo pěkný rachot.
Spíš než bych ji stisknul, jsem ji drtil a bez kopání stačilo kulomet pouze správně směrovat.
Těla nepřátel byla trhána na krvavé chuchvalce masa a kůže. Obalené pískem budily dojem, že někdo kolem rozházel vážně spoustu vídeňských řízků.
Byť se BLACK OPS snažili střílet přibližně směrem, odkud létaly noc prozařující projektily, jen dvě se mi zavrtaly do ramene, nic moc bolest, zbytek vesele hvízdal nade mnou a vedle mě.
Nedaleko zmizel kaktus v malé explozi. Uživatel granátometu zmizel neprodleně poté, zůstaly po něm snad jen vysoké boty, o třetinu zkrácené.
Vrtulníky vyhodnotily hrozbu a zaměřily střelce pomocí termovizí až po zredukování počtu nepřátelských sil na slabých dvanáct kusů. Že místo jedné rakety vystřelí dvě, z každého stroje, jsem nepředpokládal.
Moc dobrou mušku neměli, ale vzduchem jsem se proletěl i tak. Tlaková vlna mi vyrazila dech a zalehlo mně v uších. Nebýt bojové kombinézy, asi bych měl dýchací orgány změněné v kaši s kousky masa. Dopad na hromadu balvanů byl poněkud drtivý.


3/3 >>>

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama