Implozní hvězda 3/3

30. března 2011 v 11:52 | Raziel_cz
"Hej, Mrázku… Sssst!" probudil mě uprostřed noci Tonda Čermák, co měl příčku postele pode mnou. Dobrej kluk, nemohl tušit, že za měsíc umře spolu s ostatními na náhlé těžké vnitřní krvácení.
"Co chceš?" zachroptěl jsem rozespalým hlasem, přetočil se na druhý bok a přetáhl si deku přes hlavu.
"Hej, Mrázku, nespi!" šťouchl zespodu do matrace.
"Co chceš, kurva?"
"Jak se cítíš na zítřejší cvičení?" řekl Tonda.
"Co myslíš, experte? Málem jsem se dneska ani nedoplazil do kasáren." Dobrou náladu jsem skutečně neměl. "… a zítra dvakrát tolik. Jak si myslíš, že se asi cítím? Kurva! Půjdu z kola ven."
"Aspoň budeš dřív u tý svý, ne?"
"Jasně a budu vypadat jako kripl neschopný projít výcvikem."
"Ach jo…" vzdychl. Zalovil pod polštářem a vytáhl tři plastové předměty podobné injekčním stříkačkám. Vstal a položil mi je vedle hlavy. "Poslouchej, tomuhle se říká bojový koktejly. Směs adrenalinu, kofeinu, éčka, regenerátorů a podobných vzpružovadel. Jeden si ráno píchni a pojedeš jako fretka. Zkoušku uděláš."
Vyvalil jsem oči. "A nebudou to počítat, co já vím, za doping?"
"Ty vole a brali ti někdy moč?"
"Nepamatuju se."
"Vidíš…" pustil okraj postele a zalezl pod přikrývku.
"Díky Tondo," koukal jsem do stropu. "Seš fakt kámoš."

***

Bojový koktejl mi vyvstal na mysli, když jsem přišel k sobě. Hehe… Polet s přistáním na pevný podklad nestačil, abych zaklepal bačkorama. Nicméně, asi jsem si přerazil páteř. Ehm… Ne, hýbat se s bolestmi můžu.
Bojový koktejl… s ním bych to mohl nakonec ještě zvládnout, ale jak ho dostat do oběhu, aby mě nakopnul takřka okamžitě.
"Ježíši."
Rozepnul jsem kapsu na stehnu a vyndal plastikový sáček, v němž byla injekce pečlivě uschována. Poslední, šetřil jsem si ji pro zvláštní příležitost. Dobře… možná ne úplně zvláštní… spíš všední. Ale příjemnou.
Zahnal jsem myšlenky na Lauru, rozmáchl se a bodl injektor skrz hrudní kost do vlastního srdce. Zalitoval jsem nepřítomnosti Vincenta Vegy z Pulp Fiction. Má v podobných věcech praxi.
Hustá kapalina líně zmizela ze stříkačky. Cévy zalily plameny. Hořel jsem zevnitř. A zranění už nebolela.
Na nohy jsem vyskočil s odrazem a div přitom neudělal trojité salto. Dvanáct, ne, deset přeživších vojáků vypadalo překvapeně. Věci se daly do pohybu. Než stihnul vystřelit první, dva jeho kamarádi leželi s rozdrcenými hlavami. Náraz kulky jsem vůbec necítil.
Krátkým sprintem jsem nabral dostatečnou pohybovou energii. Sklouznutí po písku. Čtyřicetiletý skinhead zařval a skácel se s otevřenou zlomeninou holenní kosti. Po ráně do krku přestal řvát. Sebral jsem mu samopal, pédevadesátku se zásobníkem ve vodorovné poloze na padesát nábojů.
Dvě krátké dávky. Dvě nové mrtvoly.
Menší tlouštík v klobouku na mě namířil erpégéčko. Ts, ts, ts, amík s ruskou zbraní? Granát z protipancéřovky, no, to by byl i můj konec. Nejspíš bych jí neuhnul ani s bojovým koktejlem v těle. Vrhnul jsem po něm vojenský nůž, do půlky skončil v lebce, div nevyjel druhou stranou ven. Raketometčíka a klobouk spojil navěky. Jak se kácel naznak, odpálil střelu.
Pilot prostředního vrtulníku byl připravený na cokoliv, ale na střelu z vlastních řad určitě ne. Alespoň exploze Black Hawku to nenaznačovala.
Tlaková vlna odrazila zbylé helikoptéry. První i přes ohromnou rotaci přežila dunivé dosednutí do lesíku kaktusů. Druhá změnila kurs k západu.
Dodělal jsem dosud ne-mrtvé potížisty a vrátil se k hromadě balvanů pro kulomet. S dočasně nabytou silou bylo nadhazování zbraně minimální i za normálního držení. Mezi reflexními mířidly ulpěla mezi mraky mizící helikoptéra.
Po bezmála deseti vteřinách, kdy jí pancíř trhala průrazná munice a tvořila v něm řádné díry - vážně velké - prozářil noční oblohu žlutooranžový výbuch. Noční predátoři zalezli do svých skrýší s vidinou svítání.
Západ, východ… všechny cesty vedou do hrobu.
Pustil jsem emšedesátku a obral skupinu mrtvých v podstatě žoldáků o zásoby vody, všechnu ji vypil a vrátil se pro energetické tyčinky. Zelený obal jsem poznal hned, jen název byl jiný. UNCLE SAM´S.
Nerad to říkám, ale skloubenina sóji, čokolády a dalších ingrediencí si okamžitě získala čestné místo na vrcholu žebříčku mých nejoblíbenějších jídel a předběhla i takové delikatesy, jakou pečený veleštír na benzinu určitě je.
Při cestě k vrtulníku jsem sebou několikrát seknul. Ztráta rovnováhy je vedlejším efektem, když bojový koktejl přestává působit.
Pilot vrtulníku měl v hlavě zabořenou… lidskou ruku? Pravděpodobně patřila posádce toho, co vybuchl. Vyhodil jsem ho ven, až na rozbité okenní sklo na dveřích kabiny vypadalo vše v pořádku. Krvavý cákanec s kousky šedého cosi nepočítám. Zalezl jsem do přepravního prostoru a lehl si na spojené sedačky. Vrtulníky na rozdíl od stíhaček nemají řízení pro debily a nerad bych usnul za letu. Kolotoče ze srdce nesnáším.
Příští tři hodiny byly bezesné. Jakoby výjevy dříve nestačily.


Samotný start zabere asi dvě minuty, během nichž žhavíte snad všechny knoflíky a páčky palubní desky v přesném pořadí. Černý jestřáb představuje od stíhacích letounů pěknou změnu, ale nejradši bych vzal hrábě a přejel ovládací prvky jedním tahem.
Vrtule zaskřípala a přešla do pravidelného pohybu. Stroj poskočil a následně překonal gravitaci. Přitáhnul jsem knipl a vystoupal do výšky dvaceti metrů. Dost, abych viděl, co je pode mnou a zároveň měl čas, kdyby náhodná naváděná střela přeci jen zamířila k zadnímu rotoru.
Poušť budila dojem žlutého písečného oceánu, sem tam narušeného kaktusy. Vítr si pohrával s dunami a nechal zrnka ve svém poryvu přetékat přes sebe ve vlnách.
Natočil jsem Black Hawk do vhodného úhlu a vyletěl, kam mi operátor předtím poručil. V duchu jsem si poblahopřál k dobře odvedené práci. Úkol nesplněn, bédvojka v troskách, implozní puma ztracená, dva mrtví letci AČSR, pětatřicet mrtvých vojáků CIA, dva sestřelené americké vrtulníky, třetí uloupený… zkrátka úplně normální experimentální let, při kterém někdo chtěl, bůhví proč, zabít nejlepšího pilota ve státě. Ale na tom nesejde, jsem naživu, mám odvoz do civilizace a s trochou štěstí budu na večeři doma. Laura bude šťastná, přes dva roky jsme se neviděli a při odchodu jsem ji upozornil, že pokud si najde nového chlapa, až se mi dostane do rukou, urvu mu čelist, nacpu mu ji tam, kam slunce nesvítí, a vytáhnu druhou stranou - tedy uchem. Snad to nebudu muset opravdu někomu udělat.
Cesta byla klidná a ubíhala rychle, bédvojka by byla N´Jameně minimálně čtyřikrát rychleji, ale nekonfliktní čtyřhodinový let vám po procházce v Sáhelu, přestřelce s vycvičenými ozbrojenými jednotkami a v neposlední řadě, po blízkém výbuchu taktické střely s drtivými následky a léčbou bojovým koktejlem bude připadat jako posezení u bazénu pětihvězdičkového hotelu.
Na hranici s Čadem mě lidi z letového centra nekontaktovali, tady na vzdušný provoz každý zvysoka hází bobek a až na pár marných výstřelů z opevněného stanoviště, kde pobíhala banda z téhle výšky viditelná, jako skupinka černých mravenců s kalašnikovy, si helikoptéry snad nikdo nevšímal. Nebo spíš ani nechtěl všimnout.
Přistál jsem pět kilometrů za nemalým městem a po poloprázdné šestiproudé silnici vyrazil. Spousta místních určitě uvítá poctivý americký vrtulník k rozebrání, jako v Obchodníkovi se smrtí. Navíc jsem jim uvnitř nechal bonus v podobě emšedesátky a škorpiona. Nechtěl jsem moc budit pozornost, proto jsem schoval revolver pod vestu. Tedy, ne, že by běloch navlečený v černé bojové zbroji z uhlíkových nanovláken nebudil nechtěného zájmu až na půdu sám o sobě.
Po chvíli vedle mě zastavil oprýskaný pickup, z výfuku se mu čadilo hůř než z figuríny při pálení čarodějnic. Podle smradu měl v nádrži víc oleje, než benzinu.
"Taxi?" zazubil se řidič a odhalil zkažený chrup.
Vrazil jsem mu do ruky třicet euro. "Airport," oznámil jsem a vyskočil na korbu.

Auto poskakovalo po rozpraskané vozovce jako jednonohý klokan s plochou nohou a nádorem místo pohybového centra mozku. Vykulený gumový panák zavěšený na zpětném zrcátku (tahle "ozdoba" u nás zlaté časy zažila ke konci devadesátých let) předváděl neumělý bungee jumping na silonovém provázku do rytmu rapu, jenž vyřvával z MC přehrávače. Zpěvák byl buď v rauši, nebo bez jazyka, protože mu krom v každé větě povinného motherfuckera nebylo rozumět ani slovo.
Na letiště jsme jeli přes hodinu a půl. Z dálnice pickup nesjel… a ani neměl proč. Řidič patřil do nepočetné skupiny lidí, jež zde mají dopravní prostředek na fosilní paliva, nezávislý na dodávkách pohybové energie majitele. Ano, bicykly jsou v N´Jameně oblíbené.
Vysadil mne před dřevěnou chýší, respektive altánem. Pod střechou na čtyřech tenkých sloupech seděl za oprýskaným, ohryzaným a rozhodně nenalakovaným stolem na podobné židli vychrtlý stařík s hřívou bílých vlasů po ramena. Tužkou luštil sudoku či co a na vrásčitém obličeji mu přibylo pár vad na kráse navíc.
Raději jsem ho obešel a vydal se obhlédnout přistávací dráhu a bezprostřední okolí. Vypadalo jako rozbombardované skladiště náhradních dílů pro výrobu sešívaček. V odletové ploše byly hluboké díry a nebýt dvou vyježděných pruhů, kdekdo by si ji spletl se stadionem, kde právě skončil zápas v americkém fotbalu - strašná hra, kdo jí vůbec začal říkat fotbal?
Létací stroje snad vyráběli doma na koleni. Z flugzeugů zaparkovaných opodál v řadě by dostal strach i neohrožený japonský kamikadze pilot, který přežil sebevražedný nálet na Perl Harbour a raději by zalezl zpět do zera s bombou na klíně. Z překližkových dvouplošníků, držících pohromadě díky záhadné vyšší moci jsem měl závratě i já a to jsem stál nohama na zemi. Trochu mě to mrzelo, ukrást práškovací (nebo jaké) letadlo by, zvlášť tady, nebylo díky naprosto nedostačujícímu zabezpečení těžké. Žoldák s ruskou vykopávkou AK-47, no… autoalarm neměří metr devadesát a udělá víc…
Slunce odražené od vyleštěného předního skla mě na zlomek vteřiny oslepilo. Zamrkal jsem. Podvozek o třech kolech, duše dofouknuté těsně pod limit, světlemodrý pruh táhnoucí se po obou bocích ke dvěma tryskovým motorům. Bílá barva na špici a vespod trochu zašlá. Skládací schody a dveře z pevného, kvalitního titanu. Dvě gorily s empépětkami zavěšenými na ramenou…
Tím posledním jsem ohromen nebyl, ale představa, že ukradnu letadlo s červeným kobercem, dostačujícím autopilotem, pohovkou a minilednicí plnou vychlazených bublinek. Kurňa!
"Hej, ty!" zvolala gorila číslo jedna angličtinou s ruským přízvukem.
"Hej, já?"
Gagarin poklepal na samopal. "Dej si vodchod, jesli nechceš koupit pár olověnejch kámošů do prdele, plantážníku! Tohle letadlo," ukázal za sebe, "patří panu Asimovovi a ten nemá rád, když mu ho někdo znečišťuje pohledem."
"Ježíši…"
Přišel jsem až k němu a než stihl vypustit z úst jinou parafrázi Rychlých šípů, praštil jsem ho do krku. Ohryzku moc nechybělo, aby vyletěl druhou stranou ven a rozmázl se po předním skle letadla.
Gagarin číslo dvě se ani nerozkoukal a se zlomenou čelistí a proraženou lebkou ležel vedle soudruha.
Babička za života tvrdila, že pokud se komunisti dostanou znovu k moci, zastřelí se. Po roce vlády je sice neustálé protesty a stávky donutily zalézt zpátky do díry, ale babičku jsem jim nikdy neodpustil.

Mám rád obchodníky se zbraněmi. Už jsem to říkal, ale nemůžu si pomoct. Dopravním prostředkům věnují víc péče, než svým ženám. Pomyšlení na čistě hypotetickou prázdnou nádrž - už to je hřích.
Přistávací dráha byla volná a dveře na palubu otevřené. Startování mi dalo mírně zabrat, koho by napadlo po letech vyťukávání určeného číselného kódu na dotykovém displeji otočit klíčkem v zapalování.
Afriku jsem opustil v klidu, překonal Španělsko a další země třetího světa a pomalu přemýšlel, kde přistanu. Na Ruzyni těžko, nechci hned čelit nájezdu pánů supertajných agentů a nechat se rozstřílet ještě na schodech. Přepnul jsem na autopilota, opustil kabinu a šel si v luxusní části letadla nalít něco k pití. Nejlépe se přece přemýšlí nad skleničkou. Whisky například.
Tři čtvrtě veškerého alkoholu v baru tvořila vodka s příznačným názvem
ВОДКА, ale i tak bylo z čeho vybírat. Che Guevaru ve skle bohužel pořád neumím připravit, sklenice s tlustým dnem naplněná hnědým mokem s aromatickou vůní ředěným vodou (asi z ledovce) posloužila neméně dobře. Alespoň jsem snížil obsah alkoholu, nemyslete, nejen řidiči, ale i piloti by měli zůstat pokud možno ve střízlivém stavu.
Po čtvrtém panáku jsem přestal ředit.
Po šestém se mi hlava točila jako při čtyřicítce horečce.
Po osmém jsem uviděl nejnepravděpodobnější věc, jakou může opilec v letadle vidět.

O hlavu vyšší, od pohledu typický Rus s nakrátko střiženými blond vlasy, modrýma očima a ostrými rysy, s rameny širokými snad dva metry a pěstmi velikosti osmi dlažebních kostek poskládaných do pravidelné krychle se hnal proti mně. Bílé sako za ním vlálo… a měl katanu.
"Ježíšku, tolik jsem toho snad nevyp…"
S japonským mečem si počínal velmi dovedně. Útok vedl řezem, ne oblíbeným sekem, při kterém by si čepel akorát zlomil. Ostří proseklo kevlarovou část chrániče hrudníku a zaskřípalo o kovovou výztuž. Zbraň si efektně ztupil.
Se smrtí v očích jsem po něm mrštil poloprázdnou sklenici i láhev od whisky, odskočil od baru, přešel do parakotoulu a znovu se postavil na opačné straně letadla.
"
Что ты делаеш в моем самолете?" V devadesátistupňovém předklonu po mně šel nanovo. Tentokrát jsem byl připravený. Útočník máchl samurajským mečem. Uskočil jsem do strany, nastavil mu nohu a zároveň zatáhl za nouzové otevírání dveří. Vystřelily ven a já Rusa v poslední pikosekundě chytil za límec. Málem ho vcucnul motor. Obecně proti práškování polí rozsekanými lidmi nic nemám, ale osoba takového vzrůstu by pohonné jednotce mohla zaskočit a zapříčinit její zničení. Domů bych doletěl i s jednou, ale proč si komplikovat život nižší rychlostí a vyšší spotřebou?
"
Нe урги мeня!" zoufale křičel v průvanu visící podnikatelský King Kong. "Я даю тебя деньги! Я богатый!"
"
Ты говориш по-чешски?" křičel jsem já.
"
Да, да, да! Česky! Jistěže mluví česky! Nepouštěj mě! Mám peníze! Spoustu peněz! Všechny ti dám, jenom mě nepouštěj!" žadonil.
"Uvidíme. Kdo jsi?"
"Asimov. Jmenuju se Asimov. Prodávám zbraně,"
svíral mi předloktí, že krev už v lokti brala tepnou zpátečku.
"Afričanům?"
"Afričanům, Němcům, Bělorusům, Ukrajincům, Britům, Řekům, Irům, Američanům, Mexičanům, bože, Slovákům! Nikdo nepohrdne dobrým ákáčkem! Máš zájem? Prodávám je s doživotní zárukou, dám ti je zadarmo, jenom mě už konečně vytáhni!"
Prý Slovákům. A hle, máme jádro pudla. Nejeden extrémista by chtěl Čechám zamávat a žít ve vlastním státě. Dodavatel zbraní… Už chápu, proč estébáci stávkovali za zvýšení příjmů, když je na Slezsku kropili olovem z kalašnikovů.
"Jak ses dostal do letadla?"
"Jak?! Vždyť je to moje letadlo! Kde je vůbec Arkadij s Borisem?!"
"Otázky kladu já!" přestávalo mě to bavit. Asi risknu rozemletí v motoru.
"
Хорошо, Хорошо!"
"Fajn, kdes byl celou dobu?"
"Na záchodě s Natašou."
"Kdo je sakra Nataša?"
"Moje přítelkyně."
"Tvoje šukačka?"
"
Да!"
"To je jako na palubě tvoje pichna?"
"
Да!"
"Panenko skákavá…" pustil jsem ho. Z motoru na levoboku vystříklo rudé svinstvo. V Rakousku na chvíli zapomenou na jaderné elektrárny a budou proklínat meteorology.
Trupem fučelo jak na Sibiři. Naprosto neskrývaně a neopatrně jsem připochodoval ke dveřím od toalety a rozrazil je.
Jen velmi málo věcí je překvapivějších, než mohutný Rusák s katanou, snažící se vás zabít uvnitř letadla. Ale jorkšírský teriér, hledící na mě z podlahy, se jménem
Nataša na obojku jim kraluje.

"Připrav se, budeme chvíli padat. A opovaž se mě pozvracet!" pohrozil jsem Nataše připoutané složitým systémem řemínků k rameni, rozběhl se a vyskočil z tryskáče přibližně nad Prahou.
Padák jsem našel pod koženým gaučem a autopilota nechal zapnutého. Přistávat se soukromým letadlem stojí dost peněz, které nemám a určitě by chtěli i doklady totožnosti. O parašutistovi, co padá na Václavák, si dav čumilů maximálně pomyslí, že je debil. Akorát bacha na cajtnery. Odpor k autoritám mám zažitý z armády a potyčka s příslušníky by nedopadla nejlépe. V jejich zájmu jsem to stočil ke kraji hlavního města, kde přízemní domky se zahradami, komíny a úzká silnice spolu s absencí pouličních světel budila dojem dokonalé vesnice. Nebýt mluvy ("Hele, vole, co to je za kokota?"), věřil bych, že jsem doletěl na Moravu.
Shodil jsem batoh a odepnul Natašu. Vozovka zrovna dvakrát vytížená nebyla, takže jsem se po ní vydal přibližným směrem ("Hele, vole, to musíš támhletudy.") k centru a zkoušel něco stopnout. Nezastavili mi, čili jsem pěškobusem došel až k první autobusové zastávce a poté emhádéčkem ke stanici metra. Jízda z venkova trvala neuvěřitelné dvě hodiny. Krtek zastavil v cílové stanici po dalších deseti minutách a nebýt dvojice estébáků účastnící se honu na narkomany v tunelech, byl bych doma cobydup.

"Ten velkej je můj!" otočil se na svého kolegu postarší policista s šedivým knírkem a bez varování vystřelil z pušky vzor .58 s tlumičem. Nechtěl jsem situaci komplikovat. Kulka šla mimo. Já šel k zemi. Nataša schovaná v batohu kvíkla.
"Teda Květoši," uznale pokýval hlavou následovník knírače, "dobrá rána. Akorát, neměli jsme zakřičet třikrát stůj nebo něco?"
"Kašli na třikrát stůj," odpověděl Květoš. "Budou prémie."
"Máš recht, radši ho dorazíme, než si ho někdo všimne."
Kroky tvořící ozvěnu v prázdné stanici zastavili blízko.
"Hele, Drahoši," řekl Květoš, "jsem blbej, nebo nevidím krev?"
"Já ti nevím, možná voboje…"
Tunelem zavál mírný vánek. Vlak přijížděl.
"Dnes máte špatný den, šašci. Vybrali jste si špatnýho feťáka."
Odpovědí bylo jednohlasé: "Co?"
"Überšpatný." Podrazil jsem jim breakdancovým pohybem nohy. "Zahrajeme si hru." Postavil jsem se a údivem ochromené estébáky uchopil za košile. "Pravidla jsou jednoduchá, koho přejede metro, prohrál," hodil jsem je z nástupiště na koleje ve chvíli, kdy z tunelu vyjel první vagón.
Vyhrál jsem.

"Že bych v tý armádě úplně zblbnul?" Namísto patrového domku u silnice, kde jsem bydlel, na mě nyní hleděla menší vilka s čerstvě posekaným anglickým trávníkem. Rákosník v bílé košili zastřihával záhony růží.
Na masivních dřevěných dveřích viselo zlaté číslo popisné 3581 a jmenovka: Kudrna, Kelerová.
Kudrna, kdo je do prdele Kudrna?
Zabouchal jsem železným klepadlem ve tvaru kruhu. Připomínalo mi býčí zápasy.
Lehké našlapování bylo téměř neslyšitelné. Zašramocení západky. Skřípění pantů… a nejlepší, co jsem za minulé dva roky života spatřil.
Lauřiny zrzavé vlasy jí zakrývaly polovinu obličeje. Na sobě měla tmavofialové šaty s tenkými ramínky, hlubokým výstřihem a rozparkem od pravého boku až dolů. Připadal jsem si jako barbar Conan vedle Sarah Kerriganové.
Hleděli jsme na sebe bez mrknutí celou věčnost. Probrala mě mlaskavá facka. Pak mne Laura objala. A já ji. Vhodná slova aby člověk pohledal.
"Ehm…"
"Hajzle!" brečela.
"Já…"
"Hajzle… Hajzle, hajzle!"
"No jo."
Vzhlédla, rozmazané stíny jí pod očima (alespoň pod tím, které jsem viděl) dělaly čáry podobné na chodníku rozlitému benzinu. Odhrnul jsem pramen vlasů z druhého zrakového orgánu a uviděl něco, co rozhodně nevzniklo díky rozpitým malovátkům.
"Hajzl!" procedil jsem skrz zuby. "Je vevnitř?"
Pohnula hlavou v souhlasném gestu.
"Počkej tady."
Pustila mě, sedla si na houpací lavici a přitáhla kolena k tělu.
Vnitřek domu vypadal mnohem větší, než venkovní obal. Stříbrné stoly, lustry, gigantické schody do horního patra. Ne, za můj měsíční žold by si nemohla tohle všechno dovolit. Hm… Kudrna byl ve vatě. Možná právník… Zvedl jsem zarámovanou fotku, na níž si třásl rukou s prezidentem. Nebo politik. Položil jsem rámeček zpátky. A pak mi to došlo. Ten HAJZL!
Vyletěl z kuchyně rychlostí světla, které vypilo tekutý fosfor, vrazil do mě a dosednul na parkety. Ve smokingu s motýlkem a černými vlasy ulízanými ve stylu, jenž frčel před druhou světovou, vypadal jako tučňák.
"Co to sakra…?"
"Šetři síly brachu, budeš je potřebovat," seznámil jsem jeho obličej s mojí podrážkou.

Uznávám, naplnit daný slib byla dřina a už po patnácti minutách vykosťování jsem chtěl tahání čelisti z řitního otvoru skrz ušní dutinu vzdát. Následně mi ale Laura přinesla klíč od dílny a hned to šlo lépe. Hlava sevřená ve svěráku nemá tendenci vyklouzávat a nástroje typu vrtačka, bruska, řezačka a sada kladiv různých velikostí dokážou práci usnadnit.

***

Laura ležela napůl odkrytá v posteli. Její dokonalá ňadra chtěla utéct, každé na jinou stranu. Lehce zvlněné zrzavé vlasy rozházené po polštáři. Vypadala zatraceně sexy.
Vrátili jsme se k sobě a žijeme ve svazku manželském šťastně už tři roky. Líbánky nám zkomplikovalo USA, když do Afriky nahnalo nespočet dělníků a těžké techniky a hrabali a hrabali, dokud ztracenou implozní bombu STAR verze 3.0.0. nenašli. A co jiného s ní, než ji hodit na nepřítele, který si několik dekád postupně podroboval celý svět.
Ale musím uznat, svým způsobem nám prokázali službu. S gravitací jsme chvíli zápasili snad všichni, ale Lauře se tu líbí a životní úroveň je ještě daleko vyšší než v Čechách. Navíc, na Pluto jsem se chtěl podívat od mala.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dorray dorray | E-mail | Web | 6. května 2011 v 14:26 | Reagovat

Dočteno. Super se to čte (ostatně kdyby ne, tak to nečtu, když se mám učit na zkoušku :D) Dobrý styl atd... Nicméně mám pár výhrad. Vlastně jen dvě a to ke konci. Myslím, že všem zúčastněným by bylo jasné, kam Mrázek míří. Že bude chtít za svou ženou. Respektive by to byl jejich nejlepší tip. A nezdá se mi, že by tam nikoho neposlali... A že by dál žili v Čechách a nikam neuprchli. Vždyť po nich musela jít armáda.

... To já jen tak ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama