Když se tak trochu bojím…

26. března 2011 v 22:03 | Jahoda26
"Ničeho na světě není třeba se bát, jen je třeba všemu porozumět."
(Marie Curie Sklodowska)
Vcházím do vlhké místnosti a stejně jako se potí světlé zdi nevelkého pokoje, potí se i moje rozechvělé dlaně. Sama sebe uklidňuji pravidelnými nádechy a spolu s vůní mandlového oleje do sebe nasávám i strach, který líně klouže po podivně se zužujících stěnách. Obávám se jejích pohledů, jejích odpovědí a jejích rad.
Chci slyšet její smích i pláč. A toužím vidět její sny, dotknout se jejích očí a ucítit v nich radost. Nahmatat v nich celý svět a v jejich odrazu pozorovat budoucnost. Zavírám za sebou vrzající dveře a předstupuji před ni se zmačkaným papírem v ruce, na němž zejí otázky psané písmeny, které rozmazal čas a pot mých rukou.
Zbytečnými otázkami psanými rozklepanými prsty a obyčejnou propiskou, na které stejně nikdo nikdy neodpoví a odpovědět nemůže. Její výraz je prázdný, její tvář jiná. Téměř nepoznávám její výrazné rysy. Bože, jak moc se změnila! Je to ona? Je to ona. Ty oči. Jen ty její hluboké oči zůstaly stejné, ale oněměly. Už nekřičí, už se nesmějí, jsou unavené a zahleděné kamsi do blízké dálky. Skládám za sebe do řady správná slova s marnou snahou zeptat se jednou otázkou na všechno, co touží stejně marně zjistit mé pravé já. V tom zakývá hlavou, jako by četla zmuchlaný papír v mé pravé ruce a odpovídala:
"Ne. Nechtěla bych změnit žádnou věc, žádnou chvíli ani svět. Nechtěla bych vrátit čas ani napravit své chyby. Před časem snad… Dnes už ne."
Stojím přímo proti ní. Já a můj zrychlený dech. Po stěnách už strach pomalu sklouzl až k podlaze a teď se choulí pod mýma rozviklanýma nohama a já ztrácím rovnováhu. Rovnováhu, již jsem se pokoušela neztratit při každém setkání s ní.
"Přála bych si jen jednu jedinou věc. Chtěla bych, aby dny byly delší a já mohla s každým z nich dobíhat promarněnou minulost a dotýkat se skutečností, které jsem dřív nevnímala." Můj pohled se prohryzává jejími myšlenkami a ochutnává její pronikavý pohled… Musím se ptát, musím pokládat otázky a ukládat do paměti všechna slova, která sestaví v očekávané odpovědi.
"Změnila jste se, slečno. Na první pohled se mi zdálo, že jsem přišla udělat rozhovor s někým úplně jiným."
Pokouším se začít. Její odpověď studí. "Každý den je jiný, nemůžete čekat, že lidé zůstanou stejní."
Pouštím do arény další slova. "Mluvila jsem s Vámi naposled před několika lety. Takže začnu trapnou stereotypní otázkou. Kam se za tu dobu posunul Váš život?"
"Můj život? Troufám si říci, že zůstal stát. Celou tu dobu jsem ujížděla životem průměrnou rychlostí a všechny špatné odbočky jsem míjela, jako by neexistovaly. Pak jsem narazila na křižovatku. Světelnou. Sjela jsem z hlavní silnice a najela do slepé ulice. Doteď hledám přímou jasnou cestu zpět na hlavní tah a pochopila jsem, že správný řidič se neprokazuje jen řidičským průkazem."
"Mám tomu rozumět tak, že čekáte na nějakou zvláštní životní příležitost? Co Vaše kariéra slibné studentky a spolehlivé přítelkyně?" Slyším ticho. Cítím napětí. Vidím lesknoucí se slzy kanoucí z brány nenalíčených řas. "Promiňte, jestli jsem se Vás nějak dotkla, já…"
"Myslím, že ne. Myslím, že nečekám, protože čekat se nevyplácí. Čekání je čas a času s každým novým ránem ubývá. Víte, pro mě se stal každý den určitou příležitostí a právě to sem přivedlo i Vás."
Potřebuji odlepit svoje oči od jejích hubených tváří a vystouplých lícních kostí, potřebuji vzduch. Opírám se celou vahou o okraj umyvadla, před kterým, jak se mi pouze zdá, postávám snad celý život. Až teď si všímám chuchvalců vlasů slepených do nepravidelných tvarů. Až teď chápu, že ona ví, proč jsem přišla a o čem chci vlastně ve skutečnosti psát. Ona ví, že já vím. Jak jen jsem mohla být tak naivně hloupoučká a zkoušet ji obejít.
Už nacházím jen jedinou osamělou nahou otázku. Otázku tak chladnou a jednoduchou, až je neuvěřitelné, jak těžce se na ni odpovídá.
"Proč?"
Zavírá těžce oči, dýchá a šepotem ze sebe souká slova, věty, příběh… "Jestli čekáte, že kvůli dokonalému tělu nebo skvělému pocitu a radosti ze sebe samé, zklamu Vás. Stejně jako jsem zklamala sama sebe a, ač to mnozí z nich nepřiznají, i osoby, které jsou mými přáteli. Vyrazila jsem dech všem kolem sebe, ale ani to nebyl důvod a není to ani odpověď na otázku, kterou jste mi položila a jakou pokládám dennodenně i já sobě. Netoužila jsem po černé roušce hozené přes všechny růžové skutečnosti tohoto světa, ani po litujících a znechucených pohledech kolemjdoucích. Nechtěla jsem vrýt tolika lidem vrásky do jejich optimistických výrazů a stát se namísto radosti problémem.
Nebylo mým snem sledovat slzy svých nejbližších a ustarané nevyspané pohledy své milující rodiny. A ty promrhané dny, kterých bylo stejně jako vypadaných vlasů a jimi ucpaných odpadů, už asi nevrátím. Vlasy dorostou, odpady se vyčistí… Ale život všech těch dobrých duší, které se ke mně neotočily zády, jsem zkrátila stejně jako ten svůj. A ačkoliv slovo "promiň" v sobě skýtá určitý význam, pro mě se stalo naprosto bezvýznamným, poněvadž svoje činy jím odpykat nebo smazat nedokážu. Zabloudila jsem někde mezi zemí a peklem a ocitla se uvězněná mezi písmeny A a E. Zbývající písmena N, O, R, E, X, I mi ukradly před nosem můj svět.
Svět, kde nechyběla láska, svět, kde se tichá pohoda střídala s hlučným smíchem, ale především svět, kde vládl smysl. Smysl, jenž je, smysl, po němž se nikdo neshání. Smysl všeho toho, čemu se hromadně nadává život. Takže Vy se ptáte proč? Možná osud chtěl, abych stejně tak excelentně jako se mi podařilo zbořit všechno, co jsem se pokoušela postavit a co jsem potopila spolu s osmnácti kily, které mi málem vyfoukly můj vlastní život, dokázala postupně poškrtat všechna ta zatracená písmena a měla po zbytek života aspoň jeden opravdový důvod, proč na sebe být hrdá. Strach se stal mým ranním budíčkem. Strach ze sebe samé… Ze svých myšlenek, pocitů a rozhodnutí, na kterých záviselo jedno jediné - žít a nebo zemřít."
Pohlížím na ni, cítím, jak slzy odstartovaly nezastavitelný běh po mých tvářích. Utírám je, vracím na startovní čáru… Marně. Rozplakala mě její bezmocnost, pohltil mě její strach. Tak trochu se bojím… Je pozdě na poslední otázku, odvrací ode mě svoji vyhublou podobu, otáčí se a já se pomalu odvážím odejít…V tom se prudce ohlédne zpět.
A v zrcadle na mě moje cizí rty hrnou poslední slova: "Když se tak trochu bojím, dotknu se své duše, jejíž okraje olizovala svými odpornými hladovými jazyky tahle zákeřná nemoc tak dlouho, až ji spolkla, a mluvím se svým srdcem. Nořím se do jeho úderů a v jejich nepravidelnostech zmateně hledám pravidelnou ozvěnu, která by mi odpověděla a objala mě do svých bezpečných tonů. Sháním se v jeho tlukotu po soucitné podpoře a rytmu života."
S úsměvem na slaných rtech sevřu v chladných dlaních kliku dveří, jimiž zvenčí zavírám minulost. Vyzáblé dny, podvyživené hodiny sebetrýzně, kostnaté sny o nenaplněném pocitu užitečnosti a slepé domněnky o podstatě lidského štěstí.
Zamykám žíznivou sebestřednou touhu a zašlapávám anorexii. Polykám poslední zatrpklé sliny, jež plivu na její sobeckost. Vracím se levou nohou do nového života, poněvadž věřím, že i vykročení špatnou nohou může mít správný cíl. A už chápu! Když se tak trochu bojím, musím najít sama sebe, protože poznání toho, čeho se nejvíce děsíme, přináší konec strachu!

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama