Polibek na dobrou noc 1/2

30. března 2011 v 11:12 | Awia
Pohodlně se opřela a ze svého oblíbeného místa sledovala ruch v kavárně. Tlumené hlasy dohromady splývaly v nikdy neutuchající šum, který se ve vzduchu vznášel jako spokojený bzukot včelího reje při práci. Servírka tančila po dlážděné podlaze a bedlivě sledovala dění. Jednou kolem nich proplula s plným tácem, podruhé odnášela špinavé nádobí. U jednotlivých stolů seděli povětšinou brebentící dvojice nad kávou či čajem, popřípadě měli před sebou ještě nějakou tu pochutinu. Kamarádky si sem přišly postěžovat nad životem, zatímco si kousek od nich milenecké páry vyznávaly lásku. Jak asi působila jejich dvojice? Také je lidé viděli jako dvě zamilované hrdličky? Možná. Ve skutečnosti však v mladíkovi naproti nenašla vysněného prince z pohádky, který se jí s kyticí růží klaněl k nohám, nýbrž spřízněnou duši, rádce a dobrého kamaráda. Představa, že by v jejich vztahu mohl cizí pozorovatel vidět mnohem více, jí vykouzlila další úsměv na tváři.
"Na co myslíš?" zeptal se jí její společník a vyžádal si tím její pozornost. Za chvíli se už nořila do jeho nebesky modrých duhovek skrytých za tenkými sklíčky dioptrických brýlí.
"Na všechno… a na nic," odvětila tajemně.
V jeho očích se zrcadlila nevyřčená otázka. Nezdálo se však, že by se ji chystala zodpovědět. Propalovala jej pohledem, který vyzýval ke hře. Zanedlouho se neposedné plamínky usadily v jeho duhově sytých studánkách a ona poznala, že přijal. Aniž by kdokoliv z nich odstartoval nebo jinak promluvil, začali spolu hrát. Utápěli se každý v očích toho druhého, nořili se stále hlouběji, jako by snad už nikdy neměli vyplavat zpět nad hladinu a prozkoumávali samotné dno záhadného oceánu. Hladina adrenalinu v krvi se rázem vzedmula, jak se její srdce dostávalo do sprintu. Hlavně neuhnout. Vytrvat až do konce. Oční kontakt nepřerušili ani ve chvíli, kdy jim na stole přistály dvě kávy. Po třech minutách to nicméně přece jen vzdali, a aniž by studovali, kdo z nich tento souboj prohrál, začali se naprosto spontánně smát.
Konečně se jí podařilo dostat neposedný smích alespoň částečně pod kontrolu. Zklidnila se a namísto zvonivého výbuchu veselí se jen tiše pochichtávala sama pro sebe. Snažila se zkrotit neposlušné otřesy svého těla, které jí zaplavovaly v mocných vlnách. Bylo snadné nechat se jimi unést, ale ji už začínalo bolet břicho a v očích ji pálily slané slzy. Vystavěla tedy vysoké a pevné hráze, o něž se silný příboj roztříštil do milionů kapiček, které již ztrácely svou magickou sílu. Tep se jí postupně zklidňoval, až se ustálil na své standardní frekvenci. Věděla, že se teď za žádnou cenu nesmí podívat zpět na něj, neboť by se opět hlasitě rozesmála. Nevraživé pohledy ostatních jí již dostatečně naznačily, že by to nebylo zcela vhodné.
Cítila se skvěle. Nelítostný svět jí pro jednou ukázal svou vlídnější tvář. Bouřková mračna, která ji již nějaký ten pátek sužovala, se konečně rozestoupila a ona mohla opět pocítit hřejivý dotek slunečních paprsků. Do té doby neřešitelné problémy se změnily na naprosté malichernosti, které dokázala zvládnout levou zadní. Dobrovolně se nechala svést lákavou notou klidu a pohody. Po dlouhé době se na ni usmálo štěstí. Idylka však neměla dlouhého trvání. Stačila jen jedna věta, aby se krásný sen vypařil jako pára nad hrncem.
"Miluji tě."
Ta dvě slova byla jako políček do tváře. Probrala ji studená sprcha kruté reality. Neviditelné střepiny se zaryly přímo do jejího srdce.
"Milane…"
"Myslím to vážně."
Poklidnou atmosféru u jejich stolu vystřídalo tíživé ticho. Ještě před chvílí jí svět připadal krásný; teď se jí do očí draly slzy hořkosti. Proč? Proč on? Ze všech možných jí lásku vyznal právě Milan a to ji na tom zraňovalo nejvíce. Bludný kruh se opět uzavřel. Věděla, co bude následovat. I když ho odmítne, řekne jí, že to nevadí. Jako věrný pes bude čekat, až konečně procitne a uvědomí si, že on je pro ni ten pravý. Slova, gesta, pohledy - to vše náhle nabude nový rozměr. A ač by si to jinak nikdy nepřála, záměrně se mu bude vyhýbat, až jej ze svého života vymaže navěky. Hrdlo se jí z té představy stáhlo úzkostí. Tak to přece nechtěla! Už se na něj dál nemohla dívat; zavřela tedy oči a začala odmítavě kroutit hlavou, jako by tím snad dokázala změnit onu skutečnost, popřít nepopiratelnou pravdu a zahnat pryč to, co se stalo.
Vzal ji za ruku. "Nemusíš teď nic říkat," promlouval k ní něžně. Každé další slovo pak bylo jako bodnutí dýkou do srdce. Zůstávaly po něm hluboké krvácející rány, které se nikdy nezahojí. Ale on neslyšel její volání o pomoc. Nechtěl je slyšet. Proto pokračoval dál, aniž by si uvědomoval, že ji tím právě zraňuje. "Víš, už když jsem tě poznal, myslel jsem si, že jsi krásná. To jsem o tobě ještě nic nevěděl. A potom jsi mi ukázala všechno to dobro, co v tobě vězí. Nejdřív jsem se ptal sám sebe, jestli je vůbec možné, aby takový člověk vůbec existoval a až později jsem si uvědomil, že mi tě seslal sám Bůh. Chtěl, abychom se spolu setkali. Proč jinak by mi do cesty stavěl ženu, se kterou bych si přál strávit zbytek svého života? Byl jsem slepý, když jsem si namlouval, že nejsi pro mě, ale prohlédl jsem. Já hlupák se bál říct ti o svých pravých citech. Ale už se nebojím. Život je boj a já vím, že pravá láska nakonec stejně zvítězí. Protože my dva, Martino, jsme si souzeni."
"Ne," řekla sice tichým, ale pevným a rozhodným hlasem. "Ne," opakovala hlasitěji. "Prostě ne!" S posledním zvoláním se vzdorovitě vytrhla z jeho sevření.
"Martino…?"
Zhluboka se nadechla. Snažila se připravit na to, co mělo následovat. Bude to bolet, ale bude to tak pro oba lepší. Rozhodně. Lítostivě pohlédla do jeho tváře plné zmatených pocitů. Netušil, co se děje. Nepočítal s tím, že by ho mohla odmítnout. To zjištění způsobilo další políček. I tak musela být silná. Sesypat se může až potom.
"Jsi fajn kluk, Milane," začala s nejbolestivější částí tohoto rozhovoru. Zjistila, že se mu při tom nedokáže dívat do očí. Zaměřila se tedy na temnou tekutinu v hrníčku před sebou. Smutně si uvědomila, že se ještě nenapili. "Hodně jsi mi pomohl a hlavně jsi tady byl, když jsem potřebovala. Nechci, abys tomu špatně rozuměl, já tě mám ráda, vážně, ale…"
"Nemiluješ mě," dořekl za ni.
"Promiň."
"Neomlouvej se. Jen jsem si nemyslel, že bys…"
Nevyřčená slova zůstala viset ve vzduchu, utopena v tichu, které se mezi nimi rozprostřelo. Chtěla ho obejmout, říci mu, že se všechno spraví, utišit jeho žal, ale nemohla. Jeho rány by nic z toho nezahojilo; naopak by je tím ještě prohloubila. Museli se z toho každý vyhrabat sám. Tohle byl konec. Nečekaný a bolestný. Místo toho, aby tu něco neobyčejného a krásného vznikalo, něco neobyčejného a krásného se tu rozpadalo na prach. Z pochmurných myšlenek ji vytrhl tichý smích. Pomalu se kradl kolem jejího ucha se zlověstným úsměvem na rtech. Přejel jí z toho mráz po zádech.
"Já hlupák," řekl po chvíli. "Že jsem si vůbec dělal naděje. Karel měl pravdu."
Zpozorněla. "Co s tím má společného Karel?"
"Varoval mě. Říkal, že to takhle dopadne. A já mu nevěřil." Jeho oči, do té doby bloudící kdesi po stole, se se zvláštním leskem zastavily přímo na ní. "Pověz mi jedno: dělá ti to dobře."
Nechápavě se na něj podívala. Šestý smysl jí napodíval, že to nevěstí nic dobrého.
"Producíruješ se tady, každému ukazuješ, co by mohl mít a potom prostě počkáš, kdo nabídne nejvíc."
"O čem to mluvíš?"
"Nedělej ze sebe neviňátko. Víš moc dobře, o čem je řeč. Hraješ si na dámu, ale ve skutečnosti jsi jen obyčejná špinavá děvka, která ochotně roztáhne nohy každému, kdo se nebojí sáhnout si hlouběji do kapsy."
Co to…? Nevěřila vlastním uším. Určitě se přeslechla, protože něco takového nemohlo vyjít z úst jejího nejlepšího přítele. Šokovaně se dívala do Milanovy tváře, která jí v ten moment připadala důvěrně známá ale zároveň naprosto cizí. Najednou ho nepoznávala. Rozčepýřené mahagonové vlasy, pomněnkově modré oči, plné rty. To vše zůstávalo tak, jak si to pamatovala. Přesto měla pocit, že proti ní sedí neznámý člověk. Naháněl jí strach tím temným pohledem a slovy, kterými k ní promlouval. Pohádkový sen se změnil v noční můru.
"Myslíš si, že nevím, jak dáváš každému druhému na potkání? Karel se jednou vyjádřil, že s tak divokou dračicí už dlouho nerajtoval. Jen vážně nechápu, jak můžeš dávat přednost před někým, kdo tě doopravdy miluje, tomu rozmazlenému zajíčkovi Řeholkovi."
"C-co…? Co s tím má společného Filip?" vypískla nepřirozeně vysokým hlasem.
"Jen se nedělej! Každý ví, že s ním spíš!"
Pokoušely s o ni mrákoty. Tohle už bylo moc. Začínala si připadat jako v nějakém nepovedeném americkém filmu.
"Vlastně se není čemu divit, když si tě chlapec tak vydržuje," pokračoval Milan nelítostně dál. "Zve tě na večeře do luxusních restaurací, pořád za tebe něco platí, kupuje ti drahé dárky… Co to bylo posledně? Ah, už si vzpomínám! To je jednou nový notebook, potom šaty… Co to bude příště? Auto? Mělo mi dojít, že ti to nebude dávat jen tak zadarmo."
Šok vystřídalo zděšení. Odkud věděl, co od Filipa dostala? Nikdy o tom spolu nemluvili, ty šaty jí přišly navíc docela nedávno… Dostala strach. Sledoval ji snad? I tak vůbec ničemu nerozuměl. Ona že měla s Řeholkou poměr? To sotva. Kdyby jí to řekl za jiných okolností, srdečně by se tomu zasmála. Vždyť kvůli těm pár kusům látky vyváděla tolik, že se i Bára divila. Notebook si nechala, ten potřebovala, ale i tak byla rozhodnutá jej alespoň částečně splatit. A šaty chtěla jít vrátit do obchodu. Naštěstí jí s nimi Filip poslal i účtenku, kdyby jí náhodou neseděly a ona je pak mohla vyměnit. Právě kvůli ní tolik vyváděla. Suma, co na ní byla uvedená, se zdála hříšná i pro tak krásný kus oblečení. Nikdy s ním nic neměla. Ani ten pitomý polibek. Nic! A on ji tu osočoval z toho, že s ním …
"A dost!" řekla rázně a o něco hlasitěji, než původně zamýšlela. Pár zvědavců se za nimi otočilo. "Odcházím," oznámila mu rozezleně, a aby svá slova potvrdila, prudce vstala od stolu. Temná tekutina ve dvou hrncích se nebezpečně zachvěla. "Urážet se nenechám."
Za okamžik se už rychlým krokem proplétala mezi stolky ke dveřím. Zůstaly po ní jen nedopitá káva a padesátikorunová bankovka, kterou tam ve spěchu hodila, aby si snad nemyslel, že se od něj nechává vydržovat.
"Fajn, jdi si! A nezapomeň se tomu svému zajíčkovi vyplakat na rameno! Třeba ti pak koupí televizi…" To byla poslední Milanova slova, co k ní ještě dolehla. Potom se za ní dveře zavřely a ona se ocitla na ulici. Teprve tam dala volný průchod svému žalu a především slzám, které se jí už delší dobu draly do očí.
Noc se líně snášela na město. Dlouhé stíny se pomalu vytrácely, jak ubývalo světla, které ke své existenci potřebovaly. Nebeská modř utíkala před přívalem temnoty. Hvězdy vystupovaly ze svých úkrytů a doslova zaplavily inkoustové moře rozprostírající se nad střechami domů. Kdesi v dáli byl pozorovatelný západ. Město se nořilo do tmy, před kterou jej zachránily miliony světel z domácností, některých výkladních skříní a samozřejmě také pouličních lamp. S posledním slunečním paprskem se noční život začal pozvolna probouzet.
"Pššš… To bude dobrý. Už jsem tady. Nemusíš se bát," šeptal jí do ucha, když ji konejšivě hladil po vlasech. Jakmile se trošku uklidnila, navrhl, aby se šli projít.
Mlčky procházeli ztemnělými ulicemi historického centra. Věděl, jak moc má ráda staré město s jeho propletenými uličkami a semknutými domy, které se tyčily do výše nad jejich hlavami - proto ji vzal na procházku právě sem. Kráčel jí po boku. Navenek tichý a klidný společník sváděl nelítostný boj ve svém nitru. Nevzrušená maska ho stála velký úsilí. Vycítil však, že by na ni neměl tlačit. Po očku sledoval každý její krok a vyčkával, dokud sama nezačne.
Bolelo ho, když ji viděl takhle. Ten pohled ho zraňoval víc, než si dovoloval připustit. Kam se poděla ta veselá Martina? Kde se ztratil její úsměv? A ty veselé jiskřičky, co mívala v očích? Místo nich teď na cestu zíraly dva prázdné tunely, které tiše ronily jednu slzu za druhou. Ani se nesnažila setřít rozmazanou řasenku. Bezvýrazné rty, pobledlé tváře, oči zarudlé od pláče. To vše jí dodávalo vzhled chodící mrtvoly. Vnitřní záře, která ji vždy doprovázela, zmizela.
Už když na rozzářeném displeji spatřil její jméno, pochopil, že se něco děje. Šestý smysl mu napovídal, že tentokrát nepůjde o nové šaty, ale o něco vážného. Mluvila roztřeseným hlasem a často se zasekávala, když ji přemohla další mocná vlna vzlyků. Brečela do telefonu. Ani se ho nemusela ptát, jestli přijede. Sám se rozhodl dřív, než vůbec dokončila první větu. Neprodleně opustil své rádoby přátele a jel za ní. Dlouho ji pak utěšoval, když se mu zhroutila v náručí. Nakonec mu během procházky všechno povyprávěla.
"Co mám teď dělat?" zeptala se po chvíli.
"Žij," řekl prostě.
"Žij?"
"No, ano. Sebevraždu, doufám, plánovat nehodláš."
"A-ale…," koktala zmateně. V ten moment vypadala jako malá holčička ztracená ve velkém světě. "Vždyť to byl můj kamarád!"
"Připouštím, že je v tom jistá osobní tragédie, ale upřímně: vážně si myslíš, že po tom, co ti řekl, za tohle všechno stojí? Tím myslím celé to drama kolem plné slz, nervů a raněných pocitů. Nevím, jak moc jsi Milana měla ráda nebo co přesně pro tebe znamenal; já sám jsem ho potkal dvakrát v životě, takže ho de facto vůbec neznám, ale soudě podle jeho reakce je to pěkný kretén."
Po poslední větě se dotčeně ohradila: "Takhle o něm nemluv!"
"A co chceš slyšet?" rozhodil poraženě rukama. "Že chápu jeho uražené ego a dokážu proto omluvit jeho pocity? Jenže tak to není. Kdyby to byl opravdový kamarád, nic z toho by ti neřekl. Tady jen vidíš jeho pravou tvář. Tak buď rozumná a přestaň se kvůli někomu takovému trápit. On si to nezaslouží."
Nastalo ticho. Řekl jí vše, co měl na srdci. Dál už si musela pomoci sama. Rozhodnutí bylo jen a jen na ní. Jemu tedy nezbývalo nic jiného než čekat a doufat, že se i z jeho slov něco odnese.
Nešlo přece o žádnou katastrofu. Lidé se scházejí a rozcházejí. Tak to prostě je. Chápal však, že se na věc musí podívat i z jejího úhlu pohledu, čímž se celá aféra stavěla do jiného světla. Martina byla velmi citově založená, starala se o své přátele a možná až přespříliš se nechávala ovládat názory ostatních. Proto ji to tolik zasáhlo. Snadno se nadchla, ale stejně rychle i vychladla. V jednu chvíli se smála a za okamžik plakala. Její nálady se střídaly častěji než počasí. Nikdy nevěděl, co od ní očekávat, a proto ji měl tak rád. Znali se spolu něco přes čtyři měsíce a pořád mu zůstávala záhadou. Dalo se lehce pochopit, proč se do ní Milan zamiloval. Sám pořádně nechápal, co ho k ní táhne. Bylo to však tady; pouto nepochopitelné, ale pevné, protože jen díky němu tu teď kráčel vedle ní.
"Proč to udělal?" ozvala se tichým hlasem. "Proč mi říkal takové věci?"
"Zranila jsi ho," řekl po krátké rozvaze. "Zasáhla jsi ho na nejcitlivější místo. Odmítla jsi ho a ať si říká kdo chce, co chce, mužské ego to vždy zasáhne. A on, zaslepený vztekem, začal vidět věci, které nejsou. Chtěl se pomstít. Chtěl, aby tě to taky bolelo. Proto ti to řekl. A zároveň se také snažil přesvědčit sám sebe, že to vlastně není jeho chyba, když jsi mu dala košem."
"Samozřejmě, že to není jeho chyba!" ohradila se. "Není to ničí chyba! Dávat někomu vinu je v tomto případě naprostá hloupost."
"Jsem rád, že to tak vidíš. Teď jde o to, jestli má tvůj přítel stejný názor."
"Snad…," řekla.
"Snad," zopakoval po ní, ale oba moc dobře věděli, že tomu nevěří. Smutně se na něj podívala. Její pohled byl pořád prázdný, ale už alespoň neplakala. Zvládne to. Povzbudivě se na ni usmál a ona mu úsměv chabě oplatila. Tím si byl jistý. Znovu se postaví na nohy a půjde dál. I když se tak sama neviděla, byla silná. Popravdě byla mnohem silnější než on.
Smutně si povzdechla. "Nechce se mi tam," zašeptala do ticha.
"Kam?"
"Na koleje. Co kdybych… Co kdybych ho tam potkala?"
"Můžeš jít ke mně. Jestli chceš," nadhodil jakoby jen tak mimochodem.
S napětím čekal na její reakci. Když k němu překvapeně vzhlédla, srdce mu vyskočilo až kamsi do krku. Ohlušující tlukot mu hřměl v uších. Na okamžik odhodil svou klidnou masku a polkl na prázdno. Moc dobře si uvědomoval, jak odvážný návrh jí tu právě podal a jak katastrofálně by to mohlo skončit. Risk je zisk. Doufal, aby ta věta byla v tomto případě pravdivá. Nebál se riskovat, ale vždy si raději nechával zadní vrátka, která mu v tomto případě chyběla. Těch pár vteřin, kdy se vpíjel do jejích modrozelených očí, se mu zdály jako celé roky. Snažil se působit lhostejně, ale nešlo to. Proč byl najednou tolik nervózní? Vždyť přece o nic nešlo. Nebo snad ano?
"Tak jo," pokrčila rameny.
Chvíli na ni překvapeně zíral. Nemohl uvěřit, že s ním právě souhlasila. Ona… Nechal to být. V duchu nad tím mávl rukou a pokračoval dál. Nač se nad něčím takovým pozastavovat? Tohle byla další výzva. Rozhodl se přijmout. Noc byla mladá, a kdo ví, co ještě dnešní večer přinese.
Stála u okna se sklenkou červeného vína v ruce a shlížela dolů na ulici. Parkoviště před bytovkou bylo plné tichých a mlčenlivých aut. Potemnělá scenérie jí připadala jako smutný obraz zachycují pohled na planetu Zemi po soudném dni. Nic se nezměnilo, jen člověk vymizel. Všechno bylo opuštěno a zanecháno beze smyslu. K čemu byly zvířatům a rostlinám domy, vlaky, auta nebo silnice? Svět však nekončil spolu s člověkem. Lidskou éru vystřídá éra jiná. A bez zájmu na tom, jak moc velký si samozvaný pán tvorstva připadal, zítra si na něj nikdo nevzpomene. Svět mohl existovat i bez něj. Když však bylo nicotné lidstvo, jak malinkatý musel být jeden jediný člověk? Jedna duše z kolika? Z přibližně sedmi miliard. Ta představa vlastní nicotnosti ji děsila a vzrušovala zároveň.
Pomalu usrkla lahodné tekutiny. Vše dostávalo hořkosladkou pachuť krvavě rudého vína. Alkohol otupoval její smysly a odváděl jí nepříjemné myšlenky stranou. Jen díky němu mohla zapomenout, ukojit svůj žal. Přesto se neplánovala zpít do němoty. Nechápala jedince, kteří potřebovali utíkat před realitou a vzbudit se ráno s pořádnou kocovinou, kdy jim jejich problém připadal ještě těžší. Nesnažila se vypnout. Svou bolest potřebovala pouze utlumit, aby nad vším mohla s odstupem popovídat. Věděla však, že se pouští na tenký led. Stačilo málo a mohla se ukájet v sebelítosti. Cítila, jak se alkohol pomalu zmocňoval jejího těla. Tohle bude poslední sklenička, ujišťovala sama sebe. Příště Filipovi řekne, aby jí nalil vodu.
Filip. Milan přesně věděl, u koho bude hledat útěchu. Vysmíval se jí, že se s ním zahazovala. Ne, záviděl. Vadilo mu, že trávila tolik času s jiným klukem. Navíc s klukem, který teprve před nedávnem přesáhl práh plnoletosti. A ano, právě do jeho náruče ona, dvaadvacetiletá studentka lingvistiky, utekla. Proč vlastně Filip? Možná proto, že se nikdy neptal. Nepokládal zbytečné otázky. Prostě tam byl. Navíc vždy vycítil, co v danou chvíli potřebovala. Chápal ji, ale zároveň s ní krutě manipuloval. Kolikrát se mu ji podařilo nahnat do kouta? A kolikrát mu tam nakráčela sama? Byla však otázka, která ji na jazyku pálila více, než ostatní.
"Proč to děláš? Proč mi pomáháš?"
"To přátelé přece dělají."
Musela se trpce pousmát. "Nemluv o přátelství," řekla s pohledem stále upřeným z okna. "Od tebe to z ní jako dokonalá ironie."
"Myslíš?" zeptal se jí.
"Ne snad? Ty nemáš přátele. A když už jsme u toho, s jedním měl Milan pravdu: nic neděláš zadarmo. Vždy vyžaduješ něco nazpátek. Tak by mě zajímalo, co chceš ode mě." S poslední větou se otočila a pohlédla Filipovi zpříma do očí.
V tu chvíli nastal převrat. Okamžitě začala litovat této pošetilé akce. Jak si mohla myslet, že by se s ním mohla přít? Nemilosrdně ji vtáhl do svých temných bezedných studní. Ztrácela se v nich. Připadalo jí, jako by padala do propasti. Zamyšlený pohled, kterým si ji prohlížel, jí v dané situaci moc nepomáhal. Mátl ji ještě více. Viděl jí až do duše. Bez problémů zdolal všechny bariéry, kterými se obrnila. A co viděla ona? Jen dva tunely plné neproniknutelné tmy. Fascinovaně si uvědomila, že téměř nerozezná přechod zornice a duhovky. Nikdy dříve si toho nevšimla. Její srdce zrychlilo z nuly na sto během zlomku vteřiny. Zanedlouho nebyla schopná vnímat nic jiného než vlastní zběsilý tep a dva Filipovy čokoládové korálky.
Jeho rty se konečně pohnuly. "Já nic nechci," řekl prostě.
"Tomu nevěřím. Pochybuji, že bys mi to všechno dával jen tak."
"Věř si, čemu chceš," pokrčil rameny. Přišel až k ní a jemně jí zastrčil pramínek neposedných vlasů za ucho. "Jsi tak krásná, Martino," vydechl chraplavým hlasem. "Nejen na pohled, ale i uvnitř. Popravdě jsem ještě nepotkal nikoho tak dobrého. Jsi plná světla, které rozdáváš všem okolo. Jen blázen by to neviděl. A ty se pořád podceňuješ, přestože nemáš proč. Je tak snadné pochopit, proč se do tebe Milan zamiloval. Sám jsem tomu kouzlu propadl."
Prstem jí přejel po tváři. Najednou zesmutněl. Užasle zírala na tu přeměnu, kdy odhodil svou masku siláctví. Už to nebyl ten sebejistý Filip plný sarkastických poznámek a cynických žertíků; před ní stál naprosto obyčejný kluk, zmatený a ztracený ve velkém světě tak jako ona. Na tváři cítila jeho roztřesený dech. Jen zpomaleně si začínala uvědomovat význam slov, které plynuly z jeho rtů. A všechny ty nepochopitelné činy rázem dostávaly smysl.
Stále se utápěla v jeho očích. Tryskem uhánějící srdce ještě zrychlilo. Co…? Co jí to tu říkal? Zdráhala se uvěřit pravdivosti jeho slov. Určitě si s ní jen hrál. Tahal za nitky jejích citů a čekal, dokud se neotočí. Podvědomí ji varovalo před jeho zvrhlými choutkami. Radilo jí utíkat, ale ona přesto zůstávala zarytě stát. Mozek jen zdráhavě zpracovával nastalou situaci. Ta nepravděpodobná myšlenka se zdála až příliš šílená. On by něco takového neudělal. Nestrhl by své hradby. Ne dobrovolně. Ne před ní. A přesto ho tu viděla nahého bez zbytečné přetvářky. Dovolil jí, aby nahlédla do jeho nitra.
Jejich těla od sebe dělilo pár zanedbatelných centimetrů. Stál před ní bosý, v tmavých riflích a kostkované košili, pod kterou se jemně rýsovaly svaly. Jeho hruď se zdvíhala a klesala v pravidelném rytmu jeho dechu. Na levém zápěstí se vyjímal pestrobarevný náramek pro štěstí, který mu sama dala. Silné paže tu byly proto, aby ji mohly uchopit a nikdy nepustit.
Poraženě sklopil zrak. Chystal se odejít. Chtělo se jí křičet, aby neodcházel, ale její hrdlo nevydalo ani hlásku. Chytila ho tedy za ruku v zoufalém gestu jej alespoň na chvíli pozdržet. Otočil se na ni s umučeným pohledem. Viděla, že mu působí bolest. Bylo to bláznivé? Možná. Ale oni nikdy nebyli přátelé. Neměla co ztratit. Nikdy se mezi nimi nevytvořilo pouto, které by jí bylo drahé. Jejich vztah vlastně nedokázala popsat ani pořádně pochopit. Proč za ním chodila? Proč vyhledávala jeho společnost? Dobrovolně kráčela katovi pod sekeru. Hrála hru na život a na smrt bez možnosti zvítězit. Rozhodla se pro smrt. Sklenice s vínem v okamžiku skončila opuštěná na okenním parapetu, když učinila onen osudný krok a přitiskla se k jeho tělu. Obraz, který vídala ve snech, se konečně stal skutečností v dlouhém a vášnivém polibku.
2/2 >>>

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama