Polibek na dobrou noc 2/2

30. března 2011 v 11:13 | Awia
Láska. Co je to? Jen prázdné slovo, za kterým lidé skrývají své činy. V jejím jménu milují, ale i zabíjejí. Používají ji jako omluvu svých zvěrstev. Je to naprosto zbytečný cit, bez kterého by se lidské pokolení snadno obešlo. Vysmíval se zamilovaným párům, když si do uší šeptaly sladká slůvka neřesti. Zaslepení blázni s růžovými brýlemi neviděli nic jiného než jeden druhého. Zasluhovaly lítost nad svým mnohdy nesmyslným chováním. Byly mu k smíchu. Cit, který se mezi nimi vyvinul, je odváděl daleko do jiného vesmíru. Po vzestupu však vždy následuje pád, protože každá hora, i ta nejvyšší, má svůj vrchol a nekonečno je jen krásnou iluzí matematických snílků. Střet s realitou pak bývá krutý. Racionální svět si nebere servítky. Probuzení přináší zvrat, slzy a bolest, když už všechno kouzlo vyprchalo. Láska svazovala. Omezovala svobodu, bránila volně roztáhnout křídla. Tak proč měl najednou pocit, že létá? Proč dělal všechny ty věci, kterými opovrhoval? Od kdy se z něj stal jeden ze zamilovaných hlupáků?
Věci pro něj už dávno ztratily svou hodnotu. Jedinou opravdovou a nevyčíslitelnou cenu měl její úsměv. Pro ni by šel až na samotný okraj světa, snesl by jí modré z nebe a ještě víc, kdyby to bylo možné; udělal by cokoliv, jen aby znovu neplakala. Dobrovolně si nasazoval okovy, které ho poutaly k její osobě. Přestával být sám sobě pánem. Stal se jejím otrokem navenek nespoutaným, ale hluboko ve svém nitru uvězněným v žaláři svých citů. Dychtivě kráčel na smrt. A pokud tohle znamenalo umírání, přál si, aby nikdy neskončilo.
Políbila ho. Ne on ji, ale ona jeho, čímž jej opět vyvedla z rovnováhy. Nad nečekaným zvratem tohoto večera však neměl čas přemýšlet. Nedávala mu prostor. V mysli se našlo místo pouze a jen pro její jemné rtíky, které se právě žádostivě vpíjely do jeho. Doslova se na něj vrhla plná nedočkavosti a vášně. Netrvalo dlouho a odevzdaně se jí poddal, až jí začal její útok oplácet. V tomto nelítostném boji neexistovalo vítězů ani poražených. Byli jen zatracení. Zatracení, které neovládal rozum, ale jejich sny, hříchy a touhy. Propadali se spolu v pevném obětí do hlubin, kde jim pekelné plameny dodávaly na spalujícím žáru.
Když bitva skončila, nastalo ticho přerušované jen zrychleným dechem obou bojovníků. Všechny ty potlačované emoce se náhle draly ven a zanechávaly ho tak v naprostém zmatku. Údiv se setkával s vítězným pokřikem, překvapení vyzvalo na souboj povznášející štěstí. K nejbouřlivějšímu střetnutí však došlo mezi něžným citem a zvířecí divokostí, kdy se zmítal na vlnách nerozhodnosti, zda ji má jemně dobývat, nebo se na ni okamžitě vrhnout. Právě nečekaný vnitřní zápas způsobil, že zůstal stát jako zkoprnělý a k ničemu dalšímu se nedovoloval.
"Martino…?"
"Pšt…" Jemně se prsty dotkla jeho rtů, aby ho umlčela. Tázavě se na ni podíval. Němě zavrtěla hlavou a on pochopil: slova pro tu chvíli pozbyla významu, nastoupila řeč těla. Stačil pak jen jediný pohled do jejích očí, aby se odhodlal k činu. Potlačovaná vášeň dostala volný průchod. Oheň, který zahlédl na pozadí jejích modrozelených studánek, se rozhořel i v něm. Prostupoval celým jeho tělem až ke konečkům prstů, rozechvíval jeho nitro. Už nebylo cesty zpět. Omotala si ho kolem prstu. Ona. Ta černá kočka, co mu přeběhla přes cestu.
Postoupili do druhého kola. K zuřivému střetu došlo na obou stranách fronty. Už to nebylo jemné oťukávání, kdy poprvé ochutnali jeden druhého. Pokud mezi nimi existoval ještě nějaký stud, nyní už dávno vymizel. Zakousli se do sebe s chutí a nedočkavostí sobě vlastní. Tentokrát se nesnažila ulovit jen jeho rty, ale se stejnou prudkostí se vrhla na jeho košili, když se roztřesenými prsty snažila rozepnout knoflíčky, aby se konečně mohla dotýkat jeho nahé hrudi. Ani on nezůstával pozadu. Jeho ruce hladově bloudily po jejím těle. Přitiskl ji k sobě blíž. Potřeboval ji cítit, mít ji u sebe, skrýt v náručí.
"Proč…? Proč na sobě musíš mít tolik zbytečného oblečení?" zeptal se jí mezi jednotlivými polibky.
"Přece proto, abys mi ho mohl svléknout."
Věnoval jí jeden ze svých širokých úsměvů. Ta odpověď se mu líbila; představa ho vzrušovala. Nemohl se dočkat, až ji uskuteční. Vrhl se na ni s novou dávkou chtíče. Silou ji přitiskl k okennímu parapetu, když v tom je z milostných hrátek vyrušil zvuk rozbíjejícího se skla.
"Sakra," usykla polohlasně.
"Děje se něco?"
"Ta sklenička…"
Sklenička? Jaká sklenička? Chvíli na ni zmateně zíral. Nechápal, o čem mluví. Jakmile však došlo ke kontaktu jeho kůže s chladnou tekutinou, která pomalu skapávala na podlahu, vše do sebe rázem docvaklo. Na světlou sukni se otiskly tmavé fleky. Po noze jí líně stékal hořkosladký mok. Rozbitá sklenice se válela na zemi utopená v krvavě rudé kaluži, ve které oba stáli, a jeden ze skleněných střepů ležel jen pár milimetrů od jejího bosého chodidla.
Chvíli si hleděli do očí. Sledoval ji se zatajeným dechem, zatímco mu splašené srdce uhánělo jako o závod. Napětí pulzovalo v pravidelném rytmu jeho tělem. Krev se jí vehnala do tváří a zabarvila tak její líčka jemně do nachova. Poplašeně sklopila zrak k zemi. Zase se z ní stala ta malá holčička, co se ztrácela v nespravedlivém a chaotickém světě. Pochopil. Beze slova ustoupil stranou, aby mohla projít. Opatrně protančila mezi střepy roztříštěnými po podlaze na druhou stranu kuchyně. Když se kolem něj protáhla, dala si záležet, aby se vzájemně nedotkli. Jeho oči se však bezděčně točily za její postavou. Vábila je. Lákala. Sváděla. A to vše aniž by s nimi navázala kontakt. Muselo v tom být nějaké kouzlo skryté v jejích pohybech nebo to snad způsobovala její esence, že v Martinině přítomnosti nevnímal nic jiného. Rychle za ní pospíchal, aby se ujistil, že je v pořádku.
"To je dobrý, nic mi není," ujišťovala ho spěšně. "Jen jsem si s největší pravděpodobností zničila sukni. Škoda, byla to moje oblíbená…"
"Koupím ti novou," odvětil bez váhání.
Právě si sundávala mokrou sukni, když ustrnula v půli pohybu. Okamžitě politoval slova, která tak lehkovážně vypustil z úst. Kvůli penězům se spolu už několikrát pohádali a poslední, co si přál, bylo, aby jim další scéna zničila hezký večer. Horečně si přál, aby tu větu mohl vzít zpět. Bohužel, stalo se a už se s tím nedalo nic dělat. Pokusil se tedy zachránit poslední zbytky dřívější atmosféry, která mu však posměvačně proklouzávala mezi prsty a s úšklebkem na rtech mu mizela z dohledu jako pára nad hrncem.
"Martino, já… nemyslel jsem to tak." Přistoupil až k ní a lehce se jí dotkl, jako by se bál, že by se snad také znenadání rozplynula. "Je to moje vina, že sis tu sukni zničila, tak jsem jen chtěl… Chtěl jsem, abys… prostě to nějak odčinit. Pokud samozřejmě nemáš zájem, tak já to pochopím. Nerad bych ti něco nutil - to doufám víš…" S každým dalším slovem ji k sobě tiskl pevněji. Přesto se nedokázal zbavit onoho vtíravého pocitu, že se může kdykoliv vypařit a zmizel tak z jeho dosahu. Nechtěl, aby odcházela. Čím blíž se jí však ocital, tím více se do svých vět zamotával. Sebedůvěra ho opouštěla nepřímou úměrou. Rapidně se blížila k nule, až mohla každou chvílí přepadnout do mínusu. Ztrácel sám sebe. Aniž by se nadál, jejich role se vyměnily.
"Nebudeme se o tom bavit, ano?"
V tu chvíli by jí odsouhlasil cokoliv. Bylo to to poslední, co pro ni mohl za daných okolností udělat. Nervozita ho sžírala zaživa, když dál nic neříkala. Vymanila se z jeho obětí. Bedlivě ji sledoval, ale neodvažoval se odhadovat, jak se zachová. Najednou mu připadala stejně nepředvídatelná, jako mu předtím přišla čitelná. Sukni přehodila přes opěradlo židle a sundala si i tričko, na jehož okraji se taktéž rýsovala temná skvrna. Vrátila se k němu téměř nahá, pouze v podprsence a kalhotkách - jediném oblečení, které jí zůstalo suché. Počítal s tím, že ho poprosí o nějakou jeho košili, aby jí nebyla zima, ale když před něj předstoupila, v očích jí znovu plál ten mocný oheň spalujícího chtíče.
"Co kdybychom se přesunuli jinam?" zeptala se rádoby nevinně, když pokračovala v rozepínání posledních knoflíků od jeho košile. "Někam, kde není tolik nebezpečno…" Dál už nemusela nic říkat. Válka propukla nanovo.
Původním plánem bylo dostat se do jeho ložnice. Cesta jim však připadala příliš dlouhá, tak se museli spokojit s koženou sedací soupravou v obývacím pokoji. Ani ta nebyla na škodu. Měkce přistáli na jejím jemném povrchu, kde se nerušeně oddávali svým hrátkám, a kdyby jim i ta sedačka nestačila, bílý chlupatý koberec skýtal dost místa pro oba.
Svalil ji na pohovku. Nejprve z ní chtěl strhat spodní prádlo, aby mohl co nejrychleji laskat její ňadra a dobýt venušinu komůrku. Když ji však viděl malou a uvězněnou pod jeho medvědím tělem, uvědomil si, jaké osudné chyby by se dopustil. Ne, takto to nemělo být. Nesměl to uspěchat. Tady s ním teď nebyla jen nějaká obyčejná holka, nejednalo se o žádné chvilkové povyražení, nešlo jen o sex. Tohle byla Martina. Jeho Martina. Chtěla být s ním a ne s žádným jiným. Dovolila mu něco, na co ostatní nesměli pomalu ani pomyslet. Pustila ho k sobě a dala mu ten nejdražší klenot na této planetě - dala mu sebe. Nerozhodla se pro Milana ani pro Karla nebo pro Radima. Vybrala si jeho, Filipa. A on jí chtěl ukázat, že si cení jejího rozhodnutí.
Najednou se jí bál dotknout, aby jí náhodou neublížil. Byla celé taková malinká, až se pod ním dočista ztrácela. Vypadala tak křehce a zranitelně. Se svým metrem šedesát se rozhodně nemohla počítat mezi obry. Vzpomněl si na jejich první setkání. Působila jako děťátko. Nedůvěřovala mu a naháněl jí strach. Jedna ledabyle pronesená věta však způsobila, že se jí chtěl dostat pod kůži. Rozehrál s ní tedy svou hru, jako už tolikrát s jinými. Zajímalo ho, jestli je doopravdy tak dětská a naivní. Nebyla. To se však dozvěděl o něco později, když už ho polapila do svých sítí. Pozdě si uvědomil, že se chytil do pasti. Už nebylo úniku. Dostal tak šanci poznat tu druhou Martinu. Hluboko pod povrchem se skrývala vychytralá a nevyzpytatelná bytost, která se s ní mohla klidně měřit. To ona mu uštědřila všechny ty rány. To ona ho trápila. Vždy, když se nebohá Martinka stáhla do svého nitra, to ona vytáhla drápky na její ochranu. I teď to byla ona, ta druhá, co si tolik přála blízkost jeho těla. Byly jako den a noc; plné rozdílností a protikladů. Dohromady však dávaly onu bytost, kterou miloval. Dobrou i zlou. Světlou i temnou. Čitelnou i záhadnou. Tu, pro kterou byl ochoten obětovat všechno. Martinu. Smysl jeho života.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama