Rockstar

30. března 2011 v 12:05 | Akiko
Když je tma, všichni spí, a tudíž je ticho. Říká se, že ticho léčí, ale já ho nenávidím, znamená pro mě neúspěch a ten taky nemám rád. Nikdy v životě jsem neprohrál nic jiného než nějakou stupidní sázku s kámoši. Vždycky jsem si vybojoval to, co jsem chtěl, ať mě to stálo cokoliv.
Existují chvíle, kdy může být tma černá jako uhel, ale ticho nebude ani omylem. Někteří kvůli mně nepůjdou spát a budou bdít. Jedna z těch nocí byla i dnes.
Přejel jsem trsátkem po strunách. Jen tak lehce, ale zesilovač splnil svůj úkol a tóny se nesly i do těch nejzazších koutů haly. Diváci - především dívky ve věku od třinácti do osmnácti let - ječeli a tisíce párů očí se upíraly na pódium. A tam jsem stál já! Byl jsem hvězda, jejich idol!
Sledoval jsem divačky v prvních řadách. Porvaly by se kvůli tomu, aby se mnou mohly být aspoň chvíli o samotě. Každá, na kterou bych ukázal, by se mnou šla. Milovaly mne a já si to patřičně užíval.
Zpíval jsem písničku o tom, jak mě podvedla holka a vykašlala se na mě kvůli klukovi, co mi nesahal ani po kotníky. Byl to kec. Žádná holka mě v životě neopustila, naopak já vždycky odkopnul ji, protože už mě omrzela. Ale koho to zajímá? Fanynky letěly na tenhle dojemnej sladkej příběh.
Svět je krásný, když jste někdo. A to já jsem byl. Colin Backet, zpěvák a kytarista kapely Victory. Dostal jsem dvě ceny MTV, jednu Grammy a další. Je mi jednadvacet a jsem génius.
Blonďaté vlasy mi padaly do obličeje, ale fanynky to milovaly. Usmíval jsem se na ty šťastnější, co se dostaly do prvních řad, a občas očima sklouzl dozadu, kde stejně bylo šero, takže jsem neviděl nic kromě displejů mobilů a plamínků zapalovačů, které tu byly zakázané. Jenže pravidla jsou od toho, aby se porušovala, a ty holky se za každou cenu snažily upoutat moji pozornost. Pár jich drželo nad hlavou transparent s nápisem "Miluji Tě, Coline!" a několik odvážnějších dokonce "Coline, udělej mi dítě!". Jo, dal bych si říct, ale co pak s tím uřvaným spratkem?
Dokud nevydáme nové album, hrajeme pořád stejné písničky. Celé turné. Nikdy mě to nepřestalo bavit. Každý koncert má svoji charakteristickou atmosféru a krásný holky.
Marně jsem přemýšlel, jestli je tohle New York nebo New Jersey. Zeměpis mi nikdy nešel, takže je to jedno. Koncerty zařídí manažer Max, já s kapelou přijedeme, uděláme rozhovory, nezapomenutelnou show a na shledanou.

Vzpomínám si na svoji první skupinu. Bylo mi čtrnáct, sotva jsem uměl hrát na kytaru a jmenovali jsme se Crazy Boys. Zkoušeli jsme u nás v garáži s klukama ze třídy. Sousedé si den co den chodili stěžovat. Marně.
Když už se nás chystali zažalovat, tátu v práci přeložili a museli jsme se přestěhovat. Což znamenalo konec kapely. Nenáviděl jsem naše tak moc, že jsem si v noci sbalil kytaru a utekl zpátky, jen abych mohl hrát. O dva dny později mě policajti přivezli domů. Zabloudil jsem a dojel stopem úplně jinam, než jsem měl v plánu. Táta mě tehdy seřezal tak, že jsem si doslova ještě týden po tom nemohl normálně sednout.
Nesnášel jsem to malé městečko a každé odpoledne jsem pouštěl zesilovač na plné pecky, abych naštval sousedy. Jenže oni si nepřišli stěžovat ani jednou, tak jsem se zklidnil, protože mě to přestalo bavit.
O pár týdnů později se štěstěna vrátila na moji stranu. Válel jsem se na zahradě v houpací síti, poněvadž mě máma vyhnala ven na čerstvý vzduch, a předstíral, že se učím. Koukal jsem, kde co lítá, a na školu neměl ani pomyšlení. Broukal jsem si písničku, co jsem nedávno složil, když v tom jsem uslyšel bicí. Nebyly to žádné halucinace, nýbrž David, kluk od sousedů, a jeho kamarád, baskytarista Ray.
A tehdy se zrodila kapela Victory. Vítězství.

Nevýhodou slávy je téměř nulové soukromí, které vám vezme šanci na normální dlouhodobý vztah. David a Ray s tím mají problémy do teď, ale já si užívám fakt, že se svět točí jen kolem mě. Lásky na jednu noc mi vyhovují, žádné závazky. Kdo by se v dnešní době obtěžoval být někomu věrný? Já rozhodně ne. Venku čeká tolik holek a omezit se jen na jednu by byla blbost.
Tahle byla černovlasá. Jméno si nepamatuji. Možná mi ho ani neříkala, stejně na tom nezáleží.

To, že jsme se proslavili, byla jen náhoda. V té době letěl hip-hop, rap a kdoví, co ještě, ale já byl tělem i duší rocker. Hráli jsme po zapadlých klubech. Nikdo nás nebral na vědomí, většina návštěvníků v sobě vždycky měla nějaké to promile alkoholu. Občas se našel někdo, kdo projevil zájem, ale pak stejně skončil za barem. Nebavilo mě to! Chtěl jsem být hvězda, objevovat se na titulních stránkách časopisů a ne hrát pro pár lidí, kteří se ráno probudí s takovou kocovinou, že si ani nevzpomenou na kapelu, která jim tam celý večer hrála.
Chtěl jsem s tím seknout, dodělat školu a vrátit se k normálnímu životu. Jenže Colin Backet se nevzdává! Nikdy. Bylo mi osmnáct a měl jsem celý život před sebou. Stačilo jen počkat na tu správnou příležitost a chytit ji.
Někdy na konci ledna jsme vystupovali v dalším baru. Jmenoval se "Golden Fish" a ten název do smrti nezapomenu, protože nám přinesl štěstí. V šatně na stropě sice visely pavučiny a pod skříní se všemožným harampádím, které tam před námi jiné kapely zapomněly, jsem našel pastičku na myši. Opravdu luxus.
Měl jsem zrovna chřipku, sotva jsem mluvil a třeštila mi hlava, ale rozhodli jsme se za každou cenu vystoupit, protože jsme potřebovali prachy. Byl to koncert jako každý jiný. Lidi se přišli pobavit a my byli jen zpestření nudného pátečního večera.
Skončili jsme, shrábli peníze a nakládali věci do auta. Těšil jsem se, až si zalezu do postele a pořádně se vyspím. Byli jsme hotoví, Ray zabouchl dveře dodávky a zničehonic se tam objevil chlápek v obleku. Při koncertě jsem ho viděl sedět úplně vzadu ve společnosti krásné kočky. Přemýšlel jsem, kam se poděla, ale moje chlípné myšlenky přerušila věta, která navždy změnila můj život:
"Zajímalo by mě, jestli zpíváš takhle dobře, i když jsi zdravý. Co takhle nahrát desku?"
A to byl Max. Nikdy nechodil kolem horké kaše. Vždycky se do všeho vrhal po hlavě a sázel na jednu kartu. My jsme byli los, který vyhrál na celé čáře.

Další noc, další koncert, pivo, cigarety a krásná holka, tentokrát zrzavá.
Ležel jsem na posteli. Moje společnice odešla uchlácholená představou, že jí ještě zavolám. Jasně, že se už neozvu, zítra budu v úplně jiném městě. Holky jsou zvláštní stvoření. Chtějí lásku, něhu a porozumění, jenže to jsou pro mě cizí slova. Já mám rád svobodu.
Kouřil jsem jednu cigaretu za druhou a popíjel pivo z plechovky. Dal bych si něco tvrdšího, ale zítra máme vystoupení v televizi, musím být střízlivý.
Pohled jsem upíral ven z okna. Ve velkoměstě nikdy nebyly vidět hvězdy, jediná hvězda široko daleko jsem byl já. Šedé nebe vypadalo, že se z něj brzy začnou snášet kapky deště a budou smívat špínu z chodníků a silnic.
Z nočního stolku jsem sebral notes a zapsal si pár svých melancholických myšlenek. Max po mě bude brzy chtít texty na novou desku.
Nedopalek cigarety jsem zahodil do popelníku a zhasl lampičku. Prázdnou plechovku od piva jsem nechal spadnout na zem. Pokojová služba ji vyhodí, nebo možná bude uklízečka tak pitomá a schová ji pro svou praštěnou pubertální dceru, která obdivuje mě, Colina Backeta, a ta pak bude všem vykládat, že má plechovku, z níž jsem pil.
Koukal jsem na strop a spánek pořád nepřicházel. Hodiny na mobilu ukazovaly půl třetí ráno. Maskérka bude mít spoustu práce, aby udělala něco s mým nevyspalým obličejem a já vypadal aspoň trochu k světu. No co, je za to placená.
Půl čtvrté. Naštval jsem se a rozsvítil lampičku. Chvilku jsem čekal, než si přivyknu na jasné světlo, a vylezl z postele. Přehraboval jsem se v tašce a hledal prášky na spaní. Věděl jsem, že jsem je tam dával. Doufám, že mi je Max nevzal. Občas o mě má chorobný strach. Zhoršilo se to po té, co u mě našel stříkačky a lahvičku s heroinem. Chtěl jsem to jen zkusit, nic víc, ale on si to nenechal vysvětlit a seřval mě jak malýho kluka. Je si vědom, že beze mě by byla kapela vyřízená a potřebuje mě živého a zdravého. Ale já už jsem dospělý, takže je moje věc, jestli si někdy něco šlehnu.
Našel jsem prášky a jeden v koupelně zapil vodou. Čtyři hodiny spánku nejsou moc, ale stačí na to, abych mohl zítra normálně fungovat.

Se školou jsem si nikdy nedělal starosti. Vždycky jsem věděl, že jednou budu hvězda, takže jestli propadnu z angličtiny nebo prolezu, mě vůbec netrápilo. Táta měl odlišný názor, ale vždycky jsem ho ukecal historkou o tom, že je pro mě těžké pořád měnit školy, když se kvůli němu stěhujeme. Pak se stačilo něco naučit a předstírat, že je všechno fajn. Nebyl jsem hloupý, spíš líný.
S klukama jsme často vymetali večírky a chodili po barech. Naučil jsem se kouřit a pít a vyzkoušel extázi, LSD a další drogy, bez kterých se pořádná párty nerozjede.
Cvičil jsem na kytaru a čekal, až se proslavím. Máma ze mě byla nešťastná, ale měla mě moc ráda na to, aby mi můj koníček zakázala.

Bruneta s červeným melírem, k tomu víno a vzpomínka na hezký večer. Jen další románek na mém dlouhém seznamu.
Otevřel jsem si flašku vodky a napil se přímo z láhve. Zmizel jsem v koupelně. Byl jsem unavený a chtělo se mi spát. Posledních pár týdnů jsem v jednom kole.
Když jsem o půl hodiny později vylezl, na mobilu jsem měl čtyři nepřijaté hovory. Máma. Slíbil jsem, že až nám skončí turné, přijedu ji navštívit. Určitě netrpělivě počítá dny, kdy se tak stane.
S ručníkem uvázaným kolem pasu jsem se svalil na postel a vytočil číslo. Rocková hvězda a volá mamince. Ušklíbl jsem se a pohledem zastavil na flašce vodky, která ležela mimo dosah mojí ruky, a mně se nechtělo zvedat. Ach, ta lenost.
"Coline?" Máma na rozdíl ode mě zněla čile a vesele. Zřejmě časový posun.
"Ahoj, mami, cos potřebovala?" zamumlal jsem.
"Nevzbudila jsem tě?"
"Ne, byl jsem ve sprše."
"Jak se máš?" Super, máma mi volá přes půlku Států, aby se zeptala, jak se mám. Jen doufám, že si Max nepustil pusu na špacír a nevykecal jí, co jsem vyváděl.
"Normálka. Co u vás?"
"Stýská se nám po tobě. Přijedeš příští týden?"
Příští týden?! Úplně jsem ztratil přehled o čase. To už bude konec turné?
"Jasně, že přijedu. Slíbil jsem to."
Byla nadšená a začala vykládat, co je u nich nového. Přemohl jsem lenost a natáhl se pro flašku s alkoholem. Tohle bude na dlouho. Občas jsem odpověděl nebo prohodil nějaký zážitek. Po pár minutách jsem ji přerušil a oznámil, že toho mám hodně a chtěl bych se vyspat.
Hodil jsem na sebe věci na spaní, vodku jsem si postavil na stolek blízko postele, zhasl a zalezl si pod peřinu. Konečně klídek. Doma si odpočnu a pořádně se vyspím. Jak dlouho jsem tam vlastně nebyl? Přijde mi to jako celá věčnost. Měsíc? Možná půl roku. Máma to bude vědět přesně.

Všude po pokoji se válely prázdné flašky od piva a vodky. Popelník byl plný nedopalků cigaret. Měl jsem pocit, že dokážu létat, když se mi bude chtít. Šmátral jsem rukou po prostěradle a hledal zapalovač. Někam mi zapadl a já si tak strašně chtěl zakouřit. Místo toho jsem našel jen injekční stříkačku. Položil jsem ji na stolek, abych ji měl na očích. Musím se jí zbavit. Jsou věci, o kterých by nikdo neměl vědět.
Holka vedle mě spala. Zatřásl jsem s ní a ona se probudila. Oznámil jsem jí, že by měla vypadnout. Bez řečí si sbalila věci a zmizela stejně nenápadně, jako přišla.
Sakra, kde mám ten zapalovač? Celý pokoj se nějak divně nakláněl. Vykašlal jsem se na kouření a přetáhl si peřinu přes hlavu. Nejvyšší čas jít spát.

Zpíval jsem a dával do toho všechno. Příběhy o lásce, zklamání, bolesti. Všechny ty texty jsem psal já. Někdy mi připadaly hloupé, ale fanouškům se líbily. Stáli pod pódiem, křičeli a zpívali se mnou. Byl to úžasný pocit, tyhle chvíle jsem opravdu miloval.
Poslední koncert tohohle turné. Tisíce lidí přišli jen a jen kvůli mně. Smál jsem se a užíval si tuhle chvíli. Celá koncertní šňůra se povedla, všechny moje sny o hraní na velkém pódiu se stávaly skutečností a já věděl, že ty měsíce a roky dřiny za tohle stály. Nevzdal jsem to a vyhrál jsem.
Popruh od kytary se mi zařezával do ramene. Moje gibsonka byla najednou strašně těžká. Před očima se mi míhala světla reflektorů. Bušilo mi ve spáncích, jako by se mi měla každou chvilku rozskočit hlava. Nevěděl jsem, jak písnička pokračuje. Přestal jsem zpívat i hrát. Celá hala rázem ztichla.
Světla potemněla. Hmátl jsem rukou po stojanu s mikrofonem, ale byla to chabá opora. Sesunul jsem se na zem.

Někde za mou hlavou se ozývalo pravidelné pípání. Rytmus to má dobrý, ale tahle písnička nikdy nebude dobývat první místa hitparád. Ty moje jsou bezkonkurenčně nejlepší.
"Už se probouzí."
Ten zpěv se mi vůbec nelíbil, jenže pak mi došlo, že je to hlas mojí mámy.
"Mami," chtěl jsem říct, ale z mých úst se místo toho vydralo jen nejasné zachrčení. Měl jsem sucho v puse a žízeň, strašnou žízeň.
"Coline, slyšíš mě?"
Pootevřel jsem oči a skrz řasy pozoroval mámu. Měla ustaraný výraz.
"Kde to jsem?" zeptal jsem se a můj chraplavý hlas mi zněl cize.
"V nemocnici. Zkolaboval jsi při vystoupení. Byl jsi mimo skoro půl dne."
Tak tohle je pořádný průser.
V pokoji byl ještě táta s Maxem. Další průšvih.
"Co sis vzal?" vybalil na mě manažer bez okolků.
"Nic," zachraptěl jsem a výjimečně to byla pravda.
"Coline, nelži!" naléhal dál. Máma mu věnovala káravý pohled. Hádal jsem, že mu vynadá za to, jak se ke mně chová, ale vložil se do toho táta.
"Coline, doktoři čekají na výsledky z toxikologie, stejně se to dozvíme, tak se přiznej, ať můžeme dát vědět právníkovi."
"Nic jsem neměl. Max mi minule všechno vyhodil a od té doby mě David s Rayem pořád hlídají," hájil jsem se. Chtěl jsem se zvednout a vypadnout odtud, ale ležel jsem připojený na přístroje a spojovalo mě s nimi tolik hadiček, že jsem se bál je vytáhnout. Navíc mi bylo tak mizerně, že bych stejně daleko nedošel. Co to se mnou kruci je?
Táta s Maxem dál naléhali a snažili se ze mě dostat, co jsem si vzal. Máma se mě marně snažila zastat. Ti dva byli přesvědčeni, že jsem feťák.
Situaci zachránil až doktor, který vkráčel do pokoje se složkou papírů v ruce a potvrdil jim, že v sobě opravdu nemám žádné drogy.
"Máš štěstí," zahučel táta, jako by ho mrzelo, že mi nemůže za nic vynadat a poslat mě na odvykačku.
"Pojedeš k nám a odpočneš si, ano?" ptala se máma, ale mně bylo jasné, že stejně nemám na výběr a odpověď "ne" v tomhle případě brát nebude. "Skládat písničky můžeš i doma. Dovezeme ti všechny věci a zůstaneš u nás dlouho."
Chtěl jsem protestovat, ale možná to nebyl zas tak špatný nápad. Musím trochu vypnout, dát si pauzu. Aspoň na pár dní.

Bylo mi blbě. Bylo mi dokonce hůř než při nejhorší kocovině. A to už jsem jich zažil opravdu hodně. Jenže já posledních pár dnů nic nepil, táta mě měl pěkně pod dohledem.
"Coline, jsi v pořádku?" Máma klepala na dveře koupelny. Ani se jí nedivím, že se o mě bojí. Když jsem viděl svůj odraz v zrcadle, lekl jsem se. Vypadal jsem opravdu strašně.
"Jo," zahučel jsem a dál seděl na studené dlažbě blízko záchodu.
"Nepotřebuješ něco?"
"Ne." Vzápětí se mi ale zvedl žaludek a já zase začal zvracet.
Máminy kroky se vzdalovaly. Pochopila, že jsou chvíle, kdy se bez její společnosti obejdu.
Tak takhle jsem si svoji návštěvu doma nepředstavoval.

Koukal jsem do stropu a nemohl usnout. Všechno, co jsem snědl, jsem vzápětí vyzvracel, včetně prášků na spaní. Doktor prohlásil, že mám střevní chřipku a nechal mi tu nějaké léky. Máma mě chodila každých pár minut kontrolovat. Místo toho, aby měla radost z mé návštěvy, skákala tady kolem a starala se o mě.
Mne, slavného rockového zpěváka a kytaristu, skolí obyčejná chřipka. Neměl jsem náladu na psaní textů, nenapadala mě žádná melodie, byl jsem úplně vyřízený.

"Coline, před chvílí volal doktor Stevenson," oznamovala mi máma při snídani.
"Kdo to je?" zeptal jsem se s pusou plnou lívanců.
"Ty testy…" pohodila hlavou směrem k tátovi, který si četl noviny a nás dva ignoroval. Donutil mě jít na krevní testy, aby měl jistotu, že jsem nikde nechytil žádné svinstvo. Dával jsem si bacha, takže to bylo jenom takové formální prohlášení na papíře.
"A až tam budeš, tak chci další zprávu z toxikologie," prohlásil táta najednou. Dobře, tak nás asi poslouchal.
"Jsem čistej, máš mě tady pod dohledem, tak o co jde?" vyjel jsem na něj.
"Tak hele, možná jsi můj syn, ale já ve svém domě feťáka trpět nebudu."
"Nejsem feťák," zahučel jsem a zvedl se od stolu. Úplně mě přešla chuť na jídlo.

Pohodlně jsem se rozvaloval v křesle. Už jsem tu byl několikrát a nic se tady nezměnilo. Těšil jsem se, až zase vypadnu z domu a budu si moc dělat, co budu chtít. Pod tátovým dohledem si připadám jako ve vězení.
Obtloustlá sestra s prořídlými vlasy mě vyzvala, abych šel do ordinace. Líně jsem se zvedl a zmizel za dveřmi. Posadil jsem se na židli a čekal.
"Pane Backete," koukal přímo na mě bez špetky emocí. Ten pohled mě děsil. Kolikrát takhle někomu oznamoval špatné zprávy? Rázem mi zmrzl úsměv na rtech a polil mě studený pot. "Krevní testy prokázaly přítomnost protilátek na vir HIV ve vašem těle." Odmlčel se jen na zlomek vteřiny, ale mě ta chvíle připadala jako věčnost. "Jste HIV pozitivní."

Nevím, jak jsem se dostal domů. Všechno mi připadalo jako ve snu. Nevnímal jsem lidi, co mě míjeli, a neotáčel se za hezkými holkami, jak jsem měl vždycky ve zvyku.
Hučelo mi v uších, motala se mi hlava a můj mozek pořád ne a ne pochopit diagnózu.
HIV pozitivní.
Proč? Vždyť jsem si dával bacha… Většinou.

Blonďatý pramen dopadl na bílé kachličky a za ním brzy následoval další. Stál jsem před zrcadlem, nůžky v ruce a sledoval, jak moje plavá hříva postupně mizí. Miloval jsem svoje vlasy, ale nechtěl jsem, aby mě někdo poznal, a tak musely pryč.
Pravda o mém zdravotním stavu se záhy dostala ven. Nevím, kdo to řekl, a vlastně mě to ani nezajímá. Kapela se brzy rozpadla. Kluci se ji sice snažili udržet, ale já o to nestál. Jedni mě odsoudili a druzí litovali. Nesnášel jsem ty jejich pohledy, nedokázal jsem si stoupnout na pódium a předstírat, že se nic nestalo. Neměl jsem sílu. Chtěl jsem zmizet z povrchu zemského.
Zůstal jsem u našich, i když byl táta zpočátku proti. Máma by pro mě udělala první i poslední. Pořád se drží naděje, že lék na AIDS vyvinou dřív, než zemřu. Táta se chová stejně odměřeně jako předtím. Prohlásil, že si za to můžu sám. Má pravdu a já mu ji nebudu vyvracet.
Poprvé v životě jsem prohrál.
S novým sestřihem jsem vypadal strašně. Nebyl jsem zvyklý na svůj obličej, který nelemovaly dlouhé vlasy. Budu muset zajít ke kadeřnici, aby mi to trochu upravila, stříhal jsem se narychlo, takhle nemůžu mezi lidi.
Zvláštní, že mi i po tom všem záleží na tom, jak vypadám.

Sledoval jsem tmavě modré nebe a tisíce hvězd na něm. V noci - jako je právě tato - často přemýšlím, od koho jsem se nakazil. Vždycky jsem měl kondom, ale u některých nocí si nejsem jistý, protože jsem byl úplně na mol. Mnohem víc mě však trápí, jestli jsem někoho nenakazil já.
Nemoc člověka změní. Teď si uvědomuji, jak jsem byl povrchní, nevážil jsem si života a přišel o to nejcennější, co jsem měl. Zdraví. Tehdy jsem to bral jako samozřejmost, užíval jsem si a nemyslel na budoucnost.
Odstrčil jsem se nohou od země a rozhoupal houpačku. Byla teplá srpnová noc. Nemohl jsem spát. Doktorka mi odmítla napsat prášky na spaní. Prý už takhle polykám dost léků, takže nechce, abych si zničil játra. Jako by na tom záleželo, dlouhý život mě stejně nečeká a moje vnitřní orgány se tolikrát topily v chlastu, že už jim nic nemůže uškodit.
"Coline, co tu děláš?" zeptala se máma. Stála za mými zády a župan si tiskla blíž k tělu. "Proč nejsi v posteli?"
"Nemůžu spát."
Mlčky se posadila vedle mě a objala mě kolem krku. Snáší moji nemoc mnohem hůř. Já se s tím smířil, jelikož mi nic jiného nezbylo. Hromada prášků mi možná prodlouží život o pár let, ale i tak nemám šanci se dožít vysokého věku. Je mi dvaadvacet, třicítku pravděpodobně neoslavím. Vědomí, že umřu jako troska, mě děsí. Vždycky jsem byl zdravý a plný síly a tahle téměř permanentní únava je jen začátek.
"Padají hvězdy, vidíš?" Zvedla ruku k obloze a na její smutné tváři se na okamžik mihl úsměv. Všechno trápení jsem jí způsobil já. Ona si zasloužila lepšího syna, než jsem byl já. Super, přemýšlím o sobě v minulém čase, jako bych už byl mrtvý.
Když jsem byl malý, sedávali jsme takhle dlouho do noci a pozorovali nebe. Vždycky mě měla ráda a stála při mně. Odpustila mi každou lumpárnu, co jsem provedl. Nebyl jsem zrovna vzorný syn, ale máma to vždycky překonala, jiné děti neměla. S tátou to bylo horší, chtěl ze mě mít právníka a já ho dost zklamal.
Přitáhla si mě blíž k sobě, jako by měla strach, že mě ztratí. Ztratí mě brzy, věděli jsme to oba.
"Taky jsem byl hvězda, ale už jsem spadl," zamumlal jsem.
Brečela.
"Promiň, mami."
"Pořád jsi hvězda. Copak ti nestačí ty dopisy od fanoušků, co chtějí, aby ses vrátil? Bojuj, Coline, a nenechávej mě tady!"
Byl jsem někdo, ukázal jsem světu, jak se dělá pořádná muzika, užil si pár hvězdných chvil… A možná přišel čas to zabalit. Stejně už bylo pozdě.

Tiše jsem brnkal na kytaru a po tvářích mi stékaly slzy. Nepamatuji se, že bych někdy brečel, vždycky jsem pláč považoval za slabost.
Bylo zvláštní, že kapela Victory, což v překladu znamená vítězství, byla moje největší prohra…

***

Colin Backet zemřel 2. července 2009 pár dní před svými sedmadvacátými narozeninami. Jeho vzpomínku uctily stovky fanoušků, pro které nikdy nepřestal být hvězdou.
Akustického alba Memories vydaného posmrtně, jež Colin nahrál na sklonku svého života, se během měsíce prodalo více než dvacet milionů kusů. Žádná jiná deska kapely Victory nikdy nebyla tak úspěšná.
Colin Backet je považován za poslední rockovou hvězdu, protože po něm už žádný jiný interpret tohoto žánru nezískal takovou slávu a věhlas jako on.

Hudební encyklopedie; 2014


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama