Ta co sundala Měsíc z oblohy

30. března 2011 v 12:20 | TerkaMat
Rudé Slunce zmizelo na západě a krvavá obloha pomalu začala tmavnout.
"Dnes v noci dokáži něco úžasného!" vykřikuje mladá kněžka na večerním sezení výše postavených.
Všechny ženy a několik přítomných mužů se rozesmějí. "Aglaonike, dcero Hegetora z Thesálie. Tys byla vždycky blázínek," směje se jí nejstarší z přítomných mužů.
Mladá Aglaonike si jej jemně přeměří velkýma tmavě hnědýma očima, vůbec se nebrání. Jaký blázínek? Co si ti muži myslí. Žena by přeci měla mít stejná práva jako oni. A ona, Aglaonike, jim dá za vyučenou. Ukáže jim, že ona není jen tak obyčejnou ženou, které se mohou smát a nazývat ji blázínkem. Ona je pyšnou a krásnou dcerou Hegetora z Thesálie. A její matka? Ach její matka je možná mrtvá a možná se právě válí někde mezi tou městskou chátrou a chudinou.
Aglaonike zajiskřily oči a na tváři se jí objevil zvláštní úsměv. Vrátila se pohledem zpět do přítomnosti a rozhlédla se po zbytku členů sezení.
"Dnes v noci sundám na krátkou chvíli Měsíc z oblohy."
Její srdce se rozhořčeně rozbušilo pod návalem smíchu, který ve velkém sále vypukl.
"Dítě moje, ty ses pomátla! Tvůj otec se teď musí obracet v hrobě!" smála se hlasitě přiopilá stará ženská, sedící na klíně jednoho z přítomných mužů. Byl vcelku mladý. Dlouhé hnědé vlasy a hnědé oči, opálená tvář a pevné svaly, propracované díky řadě bojů, jimiž si prošel. Smál se stejně jako ostatní, vlastně se smál snad ještě hůř a nejhlasitěji ze všech. Byl to její bratr.
"A kdy to má jako být?" Nasadil nejstarší z mužů vážnou tvář.
"Dnes, krátce po půlnoci, tamhle na tom balkoně," odpověděla a ukázal rukou k velkým balkónovým dveřím, jež byly právě otevřené. Za nimi byl dlouhý balkon, zdobený mramorovými sloupky a rostlinami ze vzdálených krajů, jež krásně kvetly a ještě krásněji voněly. Mezi větvemi palem byly rozvěšeny zlaté klece, v nichž líbezně zpívali slavící, andulky, papoušci a kanáři a v jedné větší kleci dováděla drobná opice, jež bývá přes den obyčejně puštěná.
Starý muž se zamračil a prohrábl si prošedivělé vousy. "Hm, myslím, že bychom se měli jít na ten tvůj jev podívat, určitě to bude stát za to."
Celý sál se opět zaplnil smíchem.

Dveře se rozrazily a vešel do nich jeden soukromý básník, jenž byl pozván, aby zde panstvo celý večer bavil. Za ním vešli kuchaři a služebníci, jež nesli talíře přeplněné pečeným masem, ovocem a zeleninou a džbány plné vína a jiných nápojů. Všechno to rozprostřeli na dlouhý mramorový stůl, na němž až do teď stály jen číše s pitím.
"Nechápu, jak jsme od začátku hostiny vydrželi bez jídla," rozesmál se jeden z mužů.
"Já to vydržel díky ženským," odpověděl se smíchem druhý, u jehož lože právě tančila mladá tanečnice.
Za kuchaři do sálu vstoupili otroci s loučemi, aby ještě před setměním osvětlili místnost i balkon. Vpustili do sálu také několik domácích mazlíčků svých pánů - opice, papoušky a geparda.
Celá hodovní síň se rázem rozsvítila, na stěnách zazářila zrcadla se zlatými rámy a vysoké, bílé mramorové sloupy.

Sálem se rozléhal smích, většina mužů i žen bylo již opilých nebo skoro opilých. Jen Aglaonike se po celou dobu vína ani jídla nedotkla. K půlnoci se měsíc vyšplhal již dostatečně vysoko na oblohu a po půlnoci Aglaonike vyvedla všechny opilé hosty na balkon.
"Přátelé, utište se prosím. Za chvíli pozvednu ruce k obloze a sundám z ní Měsíc."
"Ona se dočista zbláznila," začali se dohadovat méně opilí muži.
"Třeba má pravdu, třeba to dokáže," zašeptala jedna z žen.

Aglaonike se ke shromáždění otočila zády a podívala se na noční oblohu posetou tisíci zářících hvězd, jež se koupaly ve stříbrném měsíčním svitu.
Chvíli si pro sebe něco mumlala, potom pozvedla obě ruce k obloze a zaklonila hlavu. Volné prameny vlasů jí splývaly s dlouhou, bílou tuniku, jíž měla na sobě. Nastalo krátké ticho. Všichni přítomní hleděli na zářící Měsíc, stejně tak, jako Aglaonike.
Trvalo to jako celá věčnost. Alespoň jí to tak přišlo. Že by se mýlila? Ne. Z Měsíce ubyl slabý půlměsíček, postupně ubýval čím dál tím více, až nakonec Měsíc zmizel z oblohy. Na jeho místě nezůstalo nic.
Všichni ještě chvíli ohromeně zírali. Na Měsíc i na Aglaonike.
"Nebojte se. Váš Měsíc brzy vrátím na oblohu, ale nyní mne prosím vyslyšte. Jsem Aglaonike, jsem dcerou Hegetora z Thesálie a mou matkou je bohyně Měsíce, Artemis! Jsem polobožské dítě a mám schopnost, díky níž vás mohu všechny zničit, ale neudělám to. Místo toho vás varuji. Za několik měsíců začnou po obloze sršet tisíce hvězd, všechny budou padat z oblohy dolů, bohové se na lidi hněvají. A až spadne poslední hvězda, všichni do jednoho zemřete!" Její tmavé oči a vlasy plamenně žhnuli.
Všichni její svědci tiše stáli a naslouchali jí. Jakmile umlkla, začal se Měsíc opět objevovat na obloze.
"Pověz nám Aglaonike, co máme dělat, aby se na nás bozi nehněvali?"
"Musíte uctívat je... i jejich děti. A především mne, když nyní víte, kdo ve skutečnosti jsem."
Všichni od ní odstoupili o několik kroků dál. V měsíčním svitu a bílých šatech zářila. Byla překrásná jako bohyně. Každý, kdo tam v tu chvíli byl, měl nutkání složit hlavu třeba až k zemi a klanět se ženě, jež se rozhodla zachránit lidskou rasu.

Zpráva o Aglaonikině božskosti se ještě téže noci roznesla po celém městě i široko daleko po celé zemi. Dalšího dne, již časně po svítání všichni spěchali do chrámů zasvěcených těm nejvýznamnějším bohům, aby jim nabídli svou oběť a modlili se k nim.
Aglaonike byla náhle nejuznávanější a nejžádanější ženou i hostitelkou ve městě a celé zemi. Všichni ji obdivovali, všichni se jí klaněli, nosili jí dary a opatřovali oběti. Žena se stala dokonce i uznávanější a bohatší, než byli muži.
"Chci ke svému domu překrásné zahrady," poroučela jako šílená. "Palmy, rybníčky a kašny s vodou a zlatými rybami. Vysoké stromy s liánami a tropické rostliny s překrásnými květy. A trošku života do toho umírání! Papoušky a kanáry, všechny barevné, a opičky, a vychovejte mi tam několik lvíčat."
Po ulicích jezdila ve zlatém kočáře taženém dvěma jedinečnými plaváky, o nichž si všichni mylně mysleli, že jsou též zlatí.

"Aglaonike, Rada mužů se mne ptala, kdy podle tebe má být ta hvězdná smršť a náš konec?" Mladou ženu jednoho dne navštívil onen stařec, jenž jí kdysi snad i trochu důvěřoval.
"Máte strach? Bozi jsou vám prý příznivě nakloněni..."
"Strach? My se nebojíme, ale..."
"Přiznejte to. Bojíte se. Nikdo z vás lidí nechce zemřít, já to vím. Nicméně ta smršť bude. Nastane zítra v noci."
Muž od ní ustoupil. "Chcete říct, že máme již jen zítřek na to, abychom si naklonili bohy?"
"Samozřejmě. Já věřím, že to dokážete," řekla Aglaonike a obdarovala muže nejkrásnějším úsměvem, jaký uměla vykouzlit.

Jak se dalo čekat, manželka onoho starce a jeho otroci brzy roznesli zprávu po celém městě. Z většiny domů se po celou noc i další den rozléhal zoufalý křik a pláč žen a dětí. Mužům rozhodně nebylo do mluvení a většina z nich se k večeru dalšího dne uchýlila do svých domovů.

Obloha po zapadajícím slunci zůstala ještě dlouhou dobu rudá, dokud ji úplně nezakryly temné noční mraky.
Zraky všech se toho večera upnuly k obloze. Jakmile obloha zčernala, začaly na ní sršet tisíce obřích meteoritů, padajících hvězd.
"Až spadne poslední hvězda, bude konec," opakoval si stařec, který seděl u astronomického kalendáře a cosi na něm zkoumal. "A jedna hvězda přeci jen vždycky musí zůstat. Slunce, to je denní hvězda! Konec nepřijde!" Vesele vyskočil a spokojeně pozoroval úkaz, jenž trval až do rána. O své zjištění se podělil jen se svými studenty astronomie a i ti museli dodržet podmínku, že budou mlčet.
Dalšího rána samozřejmě na obloze hned po rozednění žádné hvězdy nebyly. Jen Slunce zůstalo.
"Bohové se smilovali!" vykřikovala Aglaonike. A všichni jí to věřili.
A mám je tam, kde jsem je chtěla mít, říkala si jednoho dne spokojeně na hostině. Kdo by tomu věřil? Žena a astronomka. Dokonce vynikající astronomka. Vychvalovala sama sebe. A ti hlupáci mi to všechno věří. Bylo to jen obyčejné zatmění Měsíce a ty padající hvězdy také byl jen obyčejný přírodní úkaz... Na tváři se jí objevil sladký úsměv.
"Aglaonike!" Do sálu vtrhla skupina mužů.
"Co chcete! Co tak naspěch pánové! Co se to opovažujete, takhle mne rušit!"
"Na jiné hostině ve městě byl dnes zavražděn muž. Tvůj bratr!"
"Můj bratr?" Vyskočila zděšeně. "To ne! Je to jediné co mám!"
"Lidé si myslí, že se na tebe bohyně Měsíce hněvá! A jeden stařec začal roznášet o městě zprávu o tom, že byl všechno jen podvod. Prý, prý..."
"Mlč! Kdo je ten stařec? Přiveďte mi ho!"
Skupina mužů odešla a vrátila se o hodně později. S sebou vláčeli onoho muže, jenž se tvářil, že Aglaonike důvěřuje.
"Ty? Já myslela, že mi věříš!"
"Samozřejmě, že jsem vám věřil. Ale oné noci, kdy padaly hvězdy z oblohy, jsem věřit přestal."
"Jak..."
"Aglaonike, já jsem astronom, jeden z nejlepších astronomů. Co sis myslela?"
"Přišel jsi na to?"
"Samozřejmě. Dítě, ty jsi také vynikající. Navíc jsi žena, jsem si jistý, že jsi první astronomka. Bohužel ale také poslední. A po té ostudě, co tě teď zastihne už se nikdy nebudeš moci ukázat mezi lidmi, protože už všichni vědí, že jsi jim lhala, vědí proč Měsíc zmizel a hvězdy padaly. Žena nemůže být astronomka, natož vynikající astronomka. Astronomii i všechno ostatní nech mužům a služ jim tak, jak jim žena sloužit má. Pokud si tě tedy ještě nějaký bude chtít vzít za manželku. Lhářko."
Stařec odešel hrdým krokem pryč a Aglaonike ztěžka dopadla na svou lóži. Její otec je mrtvý, její bratr je mrtvý, bohyně Měsíce se na ni hněvá za to, že lhala a její astronomická práce skončila. Už nebude bohyní mezi lidmi...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama