V kleci

26. března 2011 v 21:35 | Matthias
Vztek bylo to jediné, co vždy cítil a co v sobě potlačoval, přestože se to dralo na povrch. Snažil se zacpat ústa, aby nemusel tolik křičet, jenže bolest byla tak silná, že to byl jediný možný způsob, jak se ji zbavit. Pochopil, že život je složen z mnoha hvězd, které svítí na jeho osudové cesty, jenže když některé vyhasnou a on musí jít potmě, hrozí tu nebezpečí, že by mohl upadnout. Zhasne-li i ta poslední, pád je nevyhnutelný.
Ale začnu raději od začátku. Adam byl docela běžný kluk jako každý jiný, ale jeho jméno si pamatovali lidé v okolí docela dlouho. Ve škole si při přestávkách obvykle četl knihy od Steinbecka nebo Kafky a moc kolektivní nebyl. Nebyl ale ani nijak uzavřený a případnému zapojení se do debaty s ostatními se nebránil. Za okny byl vidět raný podzim, oranžové slunce se dralo okny do šedivé třídy a ve světle se vířily zrnka prachu. Magda k němu přistoupila a zeptala se ho, zda s ní po škole někam nepůjde.
"No já nevím…" odpovídal jí pokaždé, když se ho zeptala. Nějakým způsobem se jí bál a neměl z ní dobrý pocit a tak se jí vyhýbal. Ona se však nevzdávala a trpělivě se dotazovala znova a znova, někdy dokonce ignorovala jeho odpovědi a tvářila se spokojeně. Odpovídal ji vždy neurčitě, protože mu bylo hloupé ji odmítnout jen tak, jenže bál se zase říct ano.
"Kousek od školy je kavárnička, taková útulná a pěkná, můžeme zajít tam."
Měla to dobře promyšlené, věděla přesně kam jít. To nemohl odmítnout. Něco mu však na tom celém nesedělo. Předstíral, že je těžce zabraný do poutavého čtení, přestože už dávno nevěděl, kde skončil a co vlastně vůbec čte. Řek něco o tom, že si to ještě rozmyslí a ulevilo se mu tou povedenou odpovědí. Magda si vzala do hlavy, že ho získá, ať to stojí, co to stojí. Sama však nevěděla o tom, co všechno její chtění může způsobit. Překvapovala sama sebe svoji silnou vůlí.

Adam po škole raději chvíli počkal na záchodě a pak proklouzl rychle ze školy ven. Nerad by ji potkal. Cestou o ní přemýšlel, o co jí jde a proč je taková… taková… jak to říct? Divná? Jo možná divná a možná děsivá. Procházel kolem autobusové zastávky. U zrezivělé budky čekali lidé v bundách, tabule s plakáty byla otrhaná a posprejovaná. Pod nohama mu čvachtalo bláto ve směsi s rozteklou břečkou sněhu. Obloha šedá a stromy bez listí se zdály být tak melancholický. Z jednoho domu vyčuhoval rezavý okap, ze kterého crčely kapičky vody do špinavé blátivé louže. Magda se zjevila náhle před ním, růžová bunda, černé tenisky a modré rifle.
"Ahoj, to je náhoda…"
"Co? Ty?"
"No jo, není pěkná náhoda, že jsme se tu tak potkali?!"
"Cože? Náhoda? Tys mě pronásledovala…"
"Ale…"
Viděl ji na očích, že se trefil a ona se překvapeně zakoktala.
"Nechtěla bys mi dát pokoj?!"
Spadl jí úsměv a zbledla. Z očí se jí vytratil lesk.
"Promiň… já… Když já tě moc miluju."
"To, jak se mi vnucuješ je prostě divný, nezlob se na mě."
Nechtěl se s ní bavit a tak rychlým krokem spěchal po blátivém chodníku pryč, skoro by se dalo říct, že před ní utekl. Ona však stála zaražená a nehnala se za ním, viděla, jak mizí. Cítila se dost hloupě. Co mě to popadlo? ptala se sama sebe. Snad nemá kousek hrdosti.


Doufal, že ji nepotká. Blížil se ke své lavici, což pro něj bylo místo, kde se cítil v bezpečí. Za zády se mu z ničeho nic zjevil kamarád Mirek, tváře se důležitě.
"Cos řekl Magdě?"
"Co? Jen aby mě nechala být…"
"Já jen… Díval ses na její Facebook?"
"Ne, ani ji nemám v přátelích."
"Pojď se mnou."
Rozevřel notebook a ukázal mu fotku, kde je Magda pořezaná po rukách, skoro celá od krve. Adam se vyděsil a pořádně si fotku prohlédl, byla vyfocena zřejmě webkamerou, soudě dle kvality fotografie. Magda seděla za stolem a ukazovala své pořezané ruce, dávala je přímo pod čočku webkameru doslova na odiv a tvářila se ublíženě. Adama rozpoznal rozteklé linky a krvavou žiletku na stole. Udělalo se mu špatně.
"A tos ještě nečetl její blog."
Najel na její blog a dal to Adamovi přečíst. Byly tam sáhodlouhé slohy o tom, jak moc ho miluje a jak se zabije, pokud ho nezíská. Pak dalších několik fotek. Jak se Adam později dozvěděl, své hrozby nepsala jen za svého působení v blogosféře, ale dokonce se chlubila některým spolužákům, že se skoro zabila, protože ji Adam odmítl. Teď se za sebe styděl. Udělal něco hrozného. Všichni ho sledovali vyčítavými pohledy a to prohlubovalo jeho pocit viny. Snažil se na nikoho ani nepodívat, jenže vina mu těžkla na prsou. Rozhodl se tentokráte, že až se ho zeptá, jestli s ní někam půjde, tak že bude souhlasit, protože se bál, že si něco doopravdy udělá.
Když se ho zeptala a on ji kývnul, samou radostí mu skočila div ne okolo krku, on jen smutně stál a nechal ji, ať si to užije. Protože tenhle tah vyhrála ona.


Přišli spolu do kavárny, drželi se za ruce. Světlo sem moc nepronikalo, bylo lehce temno. Kavárnou se nesl trochu nepříjemný štiplavý zápach a na stolech se válely drobky. Posadili se za stůl a unaveně tvářící se číšnice přijala jejich objednávky na čaj a kávu. Hleděla mu do očí, zatímco on uhýbal. Vždy mu při setkání pohledů přejel mráz po zádech. Bezhlavě si usrkl čaje, až si spálil ret. V duchu si kuckal nadávky. Ne jen na spálený ret. Chytla ho za ruku, ta jeho byla velká a suchá, ona měla naopak drobnou a vlhkou. Nevěděl co říct.
"Myslím, že seš hrozně fajn kluk, mám tě ráda," opakovala. Nedovedl ji to věřit, její slova byly jako pohádky. Ty pohádky, kterým sama uvěřila. Viděl na ni, že ho nemiluje, jen si vzala do hlavy, že to tak je a věří tomu tak silně, že by ji to nikdo na světě nevymluvil.
"Taky seš fajn," zalhal. Prohlížel si její ruky, na kterých se obnažovaly řezné rány. To v něm vyprovokovalo impulz ji vzít za ruku a podívat se ji do očí, ačkoliv se mu to příčilo. Bylo to z nějaké prapodivné zodpovědnosti, kterou cítil k neštěstí, jež ji potkalo.
"Miluji tě, strašně moc tě miluji, chci tě!" říkala mu tak prapodivným zoufalým tónem. Možná procházela nějakou identifikační postpubertální krizí. Její slova rozplynula jakoukoliv naději, že to je jen dočasné a teď, když se ji podívá do očí, tak ví, že by ji nikdy nemohl říct, že se s ní rozchází. Doufal, že ji to přejde, ale udělala si z něj úplného boha. Její láska přerostla ve fanatismus a z každé ódy, jež na jeho adresu pěla, se mu udělalo špatně. Sobecky ho krmila vlastními pocity a bylo ji jedno, jak si je přebere. Nechala ho koupat se ve vlastní šťávě.
Když jeho čaj byl poloprázdný, uvědomil si, že je celá od krve. Roztírá si ji po těle. Ne doslova. Byla to jeho vlastní krev, kterou mu vysála, aby se s ní mohla ušpinit. Všechno na těle bylo zmáčené krví a ona se hlasitě smála. A přitom jen pila kávu. Úhel pohledu někdy udělá hodně.
"Nemůžeme být jen kamarádi?" chtěl se zeptat, jenže neměl dostatek odvahy. Byl jako v kleci, kterou sama vlastnoručně vykovala ve svém fanatismu a natřela ho tou krví, ve které se v jeho očích koupe. Čas utíkal a ona ho stále sledovala tím děsivým prapodivným pohledem. Oči jí doslova zářily. Kdyby jí podřízl hrdlo, tak by mu snad ještě poděkovala. Jestli je tohle něco jako vztah, tak teď lituje, že do něj vstoupil - tohle nebude fungovat ani náhodou.


Klára byla Adamova velmi blízká kamarádka, byla pro něj jako sestra a on pro ni jako bratr. Z důvodů časové vytíženosti se však nevidívali příliš často. V nejlepších případech jim to vycházelo tak jednou týdně. Dlouho sháněl jednu knížku od Pierra Louÿse, však nikde po ni ani stopy, v knihovnách ani v knihkupectví. Klára ji však zahlídla v jednom zapadlém antikvariátě, když nakupovala učebnice. Byla trošku zklamaná, protože čekala, že když ji Adamovi ukáže, tak bude štěstím bez sebe, však jeho reakce se zdála být příliš afektovaná a nucená. Poznala to na něm hned.
"Nelíbí se ti?"
"Co? Ale samozřejmě. Moc díky."
Jeho chladnou reakci ignorovala a raději pustila film, na který se připravili, že se podívají. Normálně filmy hodně podrobně komentoval, avšak tehdy mlčel. Klára teda poznala, že je s ním něco velmi v nepořádku a ustaraně se ho na věc zeptala přímo.
"Je ti něco?"
"Ále, to nic…"
"Nic? Něco ano."
"No… Jde o jednu moji spolužačku…"
"Ano?!"
"Zamilovala se do mě."
"Aha, to není zase tak hrozný."
"Zamilovala se do mě trochu přes míru, víš."
"Jak přes míru?!"
"Je to hrozná stíhačka, nedá mi vteřinku pokoj, je mnou úplně posedlá."
"Tak ji pošli do prdele, ne?"
"Kdyby to šlo, ale ona…"
"Ona co?"
"Zabila by se…"
"Cože?!"
"Jsi neviděla její blog a Facebook."
A tak ji to všechny ukázal a Klára si to znalecky prohlížela.
"Ale prosím tě, vždyť je to typická blbá kravička, co tě akorát vydírá."
"Myslíš?"
"To je ten typ, co o tom jenom mluví, ale nikdy to neudělá."
"To přece nemůžeš podceňovat."
"Neudělá to, věř mi."
"Když já nevím…"
"Ale víš, prostě ji pošli do prdele."
Adam Kláře uvěřil, že je to dobrý nápad. Odhodlal se, že to skutečně udělá - pošle ji ke všem čertům. Zároveň se mu tím velmi ulevilo, skoro jako by problém už byl vyřešen. Byl rád, že má takovou dobrou kamarádku, které se může svěřit a pak se mu uleví. Znovu rozsvítila hvězdy, které mu svítí na cestu a on mohl bezpečně bádat po světě dál - objevovat a tvořit. Mohli se dál koukat na film, pokoj zahalený do tmy, jen televize zářila modrou barvou a odrážela se jim v brýlích. Adam zase komentovat film každou sekundu, tak jako dřív.


Adam nemohl skoro spát, měl pořád plnou hlavu Magdy. Tak banální věc, jako je říct ji, že s ní nechce nic mít, se začala zdát jako nelehký úkol. Čím víc se blížila chvíle, kdy se rozhodl, že to udělá, tím byl nervóznější, roztěkanější a vyděšenější. Srdce mu tlouklo a z jednoduchého úkolu se vyklubala noční můra. Největší běs, jaký existuje. Zaměřil se na ten úkol tělem i duší a v hlavě si přehrával různé scénáře toho, jak to udělá a jak to pravděpodobně dopadne. Připravil si i rozumnou řeč, proč spolu nemůžou být. Případně i několik rafinovaných argumentů, kdyby mu chtěla odporovat a dokázat mu, že k sobě prostě osudově patří. Byla sobota a byli domluvení, že si spolu vyjdou na procházku po parku.
Řekl si, že ji to řekne hned před domem. Trvalo mu však deset minut, než se odhodlal zazvonit, občas uvažovat i o útěku. Chvilku ho přepadaly výmluvy, jako "v sobotu se nehodí podrazit holku." Nebo přemýšlel, jestli to nebude snazší po smsce. Chtěl však být férový a nabyl přesvědčení, že si zaslouží to slyšet přímo od něj. Když viděl, že se blíží, tak mu zaškubalo v břiše. Málem omdlel.
"Ahoj, tak tys přišel!" vyskočila a omotala se mu kolem krku. Přemýšlel, jak začne, co řekne, ale nějak se mu nedařilo ze sebe dostat jediný slovo.
"Tak pojď, deme!" už ho táhla, sotva zavřela dveře od domu. Najednou spolu šli po zabláceném chodníku, na některých místech posypaných pískem a jinde se povalovaly hromady shnilého listí v kalužích. Najednou ušli metr, dva, tři a on věděl, že to nedokázal, že ji to neřekl. Pořád si říkat TEĎ. TEĎ to řeknu, jenže byl další a další a další metr a ona pořád žvanila o tom, jak ho miluje a jak je dokonalý.
V parku bylo živo, děti tam běhaly, běžci si dávali kondičku, pejskaři venčili své miláčku a cyklisti venčili svá kola. Magda měla potřebu všechno komentovat a tím Adamovi stěžovala šanci se s ní rozejít. Aktivně mlčel a pomalu se už ani nesnažil to říct. Stačilo, aby se okolo objevil nějaký potenciální podnět, který by Magda měla potřebu komentovat a tak raději zmlkl a nic neříkal.
Minuty ubývaly, skoro jako by plynul jeho život. Marní s ní čas, to bylo jisté. Jenže nedokázal se z její klece vymanit. Byl tam zavřený, zatímco ona mu zhasínala jeho hvězdy. Notak! Musíš! Musíš ji to říct! opakoval si. Jenže pokaždé se jí podíval do očí, tak viděl, že je do něj zabraná tolik, že ji to prostě nedovedl říct. Byl proti ní tak maličký, měla ho dokonale v moci. Byl jako hračka, jako šachová figurka, se kterou si může hrát celé dny.
Komunikace mezi nimi byla kompletně falešná, jediná skutečná, která tam fungovala, byla přes blog. Sice se tvářil, že vůbec o jejím blogu neví a ona se tváří, že její blog je přísně tajný a nikdo o něm neví - přesto však oba věděli jak o blogu, tak o tajných zprávách, které si tam zanechávají. Pořád mu hrozila smrtí, když nebude její poslušný pejsek. Naděje na to, že se odváží vyřknout svůj ortel nad jejich pseudovztahem se vytrácela každým dalším krokem, kterým se blížili zpět domů, ježto se začalo stmívat.
Šel pomalu, aby prodloužil svou šanci, ona ho nepustila ale ke slovu - snad jakoby tušila, co se chystá a nějak vycítila, že její hra bude ta tam, pokud ho nechá byť jen vteřinku mluvit. Adam si naopak vzal do hlavy, že když se mu to nepodaří říct hned, tak už NIKDY.
Došli až před její dům a jeho se zmocnila hrozivá zoufalost, cítil, že prohrál. Když se rozloučili a dali si pusu a dveře se za ní zabouchly, tu Adam padl na kolena a dal se do dlouhého pláče. Všechno bylo ztraceno, teď pochopil, že se už z její klece nikdy nedostane.

Nešel domů, šel jen tak dál večerní ulici a utíral si slzy. V dálce slyšel hluk aut a tak si nasadil MP3 přehrávač. Ničeho neslyšel a pokračoval tiše v cestě. Došel až na vlakové nádraží, kde po několika hodinovém rozmýšlení položil svou hlavu na koleje a naslouchal hudbě v MP3 přehrávači. Cítil jen chlad kolejí, vůni jejich rzi a pak ucítil lehké vibrace, které se postupně zintenzivňovaly. Nakonec - uvědomil si - se od sebe tolik nelišili. Jenže jemu vyhasla i ta poslední hvězda a spadla do temnoty…

Teď není jisté, kdo se postará o jeho křečka, neboť jeho maminka se hlodavců bála!




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama