Duben 2011

Až spadne poslední hvězda, zmrznou naše srdce

7. dubna 2011 v 11:35 | Michaela Miselle Jančíková
Těžko se píše něco tak tíživě zdrcujícího. Věc, při které mrazí na těle, kdy se i při pouhé myšlence stahuje krk a do očí se mermomocí derou slané slzy. Snaží se uniknout ze svých skrytů, aby znemožnily jasný pohled na černé nebe nad námi. Pomalu a vytrvale z něj mizí jasné hvězdy. Z literárního nebe, kde dlouhou dobu zářily jako jasné body. Jako nesmrtelné modly mladých lidí, kteří skrze řádky psané jejich rukou pomalu nachází svět v rozličných barvách. V koloritu temném a pochmurném, s příslibem lepších zítřků.
Těžko lze charakterizovat několika řádky jeho význam. Nejlépe to lze vyjádřit právě ztrátou jasného bodu na obloze. Naše oči jej ještě dlouho budou hledat vysoko nad sebou, marně k němu vzhlížet a dožadovat se nových děl. Dne 26. února však jeho hvězda spadla. A s ní zmrzl i kus našeho srdce, které se navždy zamklo mezi chladný led a ostnatý drát.
Z povrchu zemského zmizel člověk. Životem zkoušený, trpící. Přesto vždy dostál svému jménu. Plný vitality i energie, trefných komentářů a hlubokých myšlenek. Skrze své romány nám sděloval nejniternější tajemství, tak dlouho uzamčená v duších milionů ztracených hvězdiček, které nikdo nehledal. Nikdo se po nich nesháněl, když jedna po druhé padaly z oblohy a ztrácely se kdesi za obzorem.
A on je přivedl zpět. Ukázal je ve své nejsyrovější podobě, mistrovsky vystihl duši člověka, umírajícího za dráty. Ve svých knihách nehledal neštěstí masy. Soustředil se na jednotlivce. Na hrdiny své doby, po kterých se dnes málokdo ptá. Možná je potkal. Možná se s nimi znal…
Dnes, díky jeho celoživotní práci, vidíme na obloze i odrazy kdysi padlých hvězd. Zas a znovu se můžeme ponořit do řádků, kde tragédie národa splývá s neštěstím jednotlivce. Kde láska žije v pochmurné symbióze se smrtí, touha po přežití s apatií. Za zdmi koncentračních táborů. Vidíme je tak jasně, jako bychom stáli přímo za chladnými stěnami táborů smrti. Vidíme skrze oči člověka, který si nepotřeboval domýšlet.
A právě díky jeho dílům, dalece přesahujícímu českou literární scénu, si jej kdykoliv můžeme připomenout. Připomenout si autora, který se stane legendou. Jistě usedne vedle velikánů, jako je Čapek. Vidím to jako film. "Jak se máš, ty bejku?"
Nikdy na něj nezapomeneme. Nezapomeneme na jeho humor, na vybroušený styl, na bezprostřednost projevu, kde se mistrovsky skloubil smysl bytí s radostí života. Nikdy nezapomeneme, protože na našem nebi bude zářit navždy. Bude zářit ve svých knihách, vedle Dity Saxové a Kateřiny Horowitzové.
Nikdy na Vás nezapomeneme, Arnošte Lustigu.

Michaela Miselle Jančíková za kolektiv autorů

Až spadne poslední hvězda (XXII)

7. dubna 2011 v 11:27 | Fabiana
Začalo se stmívat. Kraj se pomalu nořil do tmy, již rušilo jen světlo několika pouličních lamp. Rozumní lidé byli již dávno doma. Oblékli si teplé ponožky a župany, zatáhli závěsy a s šálkem horkého čaje usedli k televizi, aby zhlédli večerní zprávy. Venku se přesto stále vyskytovalo několik málo opozdilců, pospíchajících ve snaze dostat se domů co nejrychleji. Báli se zůstat venku po setmění. Podle všech indicií měli ke svému strachu důvod.
A pak tu byl on. Stál na rohu ulice, opíraje se o jednu z lamp, v jejímž světle ztrácely sněhové vločky svůj třpyt. Mrzelo ho to. Ale nemohl s tím nic dělat; ani se o to nepokoušel. Jen tam stál a stál a díval se na ně, mráz ho štípal do stehen a do konečků prstů. Nevadilo mu to. Měl zimu rád. Vlastně měl poslední dobou rád vše, co se alespoň trochu odlišovali od holých stěn a prázdných pohledů zlomených lidí.
Kolem prošel neznámý muž se psem. Možná odvážný, možná neinformovaný. Možná nevěděl o útěku nejnebezpečnějšího zločince všech dob; možná neměl tušení, že ten, koho se všichni tak bojí, je v onom momentě tak blízko. Pořád se něco děje, pomyslel si tichý muž stojící ve světle pouliční lampy.
Slunce už bylo dávno pryč a tma pohltila kraj. Na temném nebi se začaly objevovat hvězdy. Jen na malý okamžik zavřel oči; jen na tak dlouho, aby se zbavil slz. Proto tohle si přece přišel. Proč tedy plakat?
Zatřásl hlavou a poodstoupil od lampy, aby mu její světlo nerušilo výhled, a posadil se na hromádku sněhu. Věděl, že bude mít mokré kalhoty; co na tom záleží?
Zvrátil hlavu a zadíval se na nebe. Chlad cloumal jeho tělem a ačkoli se pokoušel třas ignorovat, zimu si nemohl nepřipouštět. Jeho dech se srážel v obláčky páry, jimiž si hřál ruce. Nepomáhalo to. Na druhou stranu už mu to mohlo být jedno; po dnešku je nebude nikdy více potřebovat.
Z rozjímání jej vyrušilo houkání policejního auta. Uvědomoval si, že jdou po něm a že pokud zůstane ležet zde, mohou ho vidět. Mohou ho chytit. Jeho let ke hvězdám dnes ale nikdo nezkazí. Ani policie se všemi svými obušky a paralyzéry.
Doširoka otevřenýma očima pohlížel na noční oblohu. Mácháním ruky ve vzduchu hvězdy spojoval a znovu objevoval jejich dokonalou, povýšenou krásu. Znovu si připomínal souhvězdí a jejich skrytá poselství. Objevoval svou minulost; časy, na něž, jak si myslel, už zapomněl.
Až hvězdy zmizí, vrátí se. Vykročí vstříc osudu.
Prozatím se jimi však může kochat zcela nerušeně. Nebe je tak kouzelné. Celý život nacházel ve hvězdách oporu. Celý život věděl, že je v nich vepsán jeho osud. Věděl, že to, co se děje, se stát muselo.
Neměl ponětí, jak dlouho už leží; snad dokonce na pár chvil usnul. Zimu už ani nevnímal. Jeho tělo si na ni dokonale zvyklo. Měl jediné přání: vidět hvězdy. Ne je jen zahlédnout; přál si je pozorovat celou noc. Poslední přání před smrtí.
Až zapadne poslední hvězda, to on bude první na policejní stanici. To on vkročí dovnitř s rukama nad hlavou a nechá se znovu zatknout.
Prozatím to však byly hvězdy, kdo odměřoval jeho čas. Věděl, že bude popraven. Věděl, že tomu nezabrání. A tak jen úpěnlivě prosil hvězdy o příjemnější smrt.
Mlčky křičel; volal své jasné společnice, úpěnlivě je prosil o pomoc. Žádal jakýkoli méně potupný odchod z tohoto světa.
Hvězdy mu však neodpovídaly. Nedočkal se od nich jediného slova, dokonce ani vlídného úsměvu, který by mu naznačil, že jeho přání alespoň pochopily, když už mu nemohou vyhovět. Nic. Žádná reakce. Žádný způsob, žádná snaha, žádná naděje.
Zpod očních víček se mu opět začínaly drát slzy. Co by si pomyslela maminka, napadlo ho. Vždycky říkávala, že nejdůležitější je, jak člověk vidí sám sebe; ale copak se na sebe může po tom všem ještě podívat?
A teď tady ležím a řvu jako malý děcko, no výborně, to jsme to dopracovali...

Trhl sebou. Z rozjímání jej opět vyrušil houkavý zvuk. Tentokrát to ale nebyla siréna policejního auta. Šlo spíše o sanitku. V dálce kdosi křičel a další dva hlasy mu odpovídaly. Nerozuměl, co říkají. Nechtěl rozumět. Uvědomil si, že jeho oči jsou zavřené, přesto stále vidí hvězdy. Jeho tělo bylo čím dál lehčí, až přestal cítit tlak země na svá bolavá záda a chladivý sníh.
Pozvedl ruce v posvátném gestu a pomalu se vznášel, blížil se ke hvězdám, nad nimiž se začínal rýsovat podivný pruh jasně bílého světla. Byl jim čím dál blíže.
Cítil ruce, které se ho dotýkaly na krku a pak na hrudi. Slyšel vzdálené výkřiky, čím výš ale letěl, tím tišší byly a nakonec umlkly úplně. I ten nepravidelný tlak na jeho srdce ustal a on věděl, že je konečně volný.
Ale na policii už se nevrátí.

A až zapadne poslední hvězda, v nemocnici vzdají snahu o jeho oživení. Tou dobou už bude daleko od všeho zlého - jen on a hvězdy.

Až spadne poslední hvězda (XXI)

7. dubna 2011 v 11:21 | Skullka Nika Elricová
Procházela jsem se ulicemi. Všude kolem bylo plno lidí. Strkali do sebe a tvářili se nervózně. Sedla jsem si na lavičku poblíž okrasné fontány uprostřed náměstí a pozorovala okolí. Všichni zalézali do obchodů, kde si mohli brát co chtěli a nemuseli platit. Dneska platilo pravidlo "kdo dřív přijde, ten dřív mele" a tak se jejich chování často podobalo spíše divoké zvěři než tvorovi s šedou kůrou mozkovou. Nehledě na to, že si myslím, že ta zvířata se dnes chovají mnohem lidštěji než lidé. Buď jako kdyby jim schopnost myslet náležela odjakživa, a nebo úplně normálně, jako by se nic nedělo. Zvířata totiž nemají přání, splněná i nesplněná, touhy, nebo snad cíle. To máme jenom my.
Tak si říkám, jestli ta naše inteligence není dar i prokletí zároveň. Alespoň dneska určitě.
Dnes, dne 12.12.2012. Dnes má nastat konec světa. Potvrdili to úplně všichni, vědci i církev. O půlnoci má dojít k nějakým přírodním úkazům, jako jsou zemětřesení, záplavy apod., které kompletně zničí celou planetu Zemi. Ale hlavně má na zemi dopadnout několik meteoritů či čeho.
Přesné informace nezná nikdo, ale jedno je jasné: Má to spadnout z oblohy a vymaže to naši modrou planetu z vesmírné mapy. Takže pokud se někdy nějací mimozemšťani učili o naší planetce a velmi zvláštní rase, už nebudou. Do Učebnice Meziplanetárního zeměpisu se zapíše, že planeta Země ze Sluneční soustavy zanikla dne 12.12.2012, 0:00 pozemského času.
Proto se dneska všichni chovají jak splašení. Ještě nejsou ani čtyři hodiny odpoledne, ale oni přesto pospíchali domů. Všichni se snaží dohnat na poslední chvíli všechno, co za život nestihli. Berou si věci, které vždycky chtěli mít, jezdí v autech, které si přáli a baví se s lidmi, se kterými se chtěli bavit.
Dnes neexistují žádné zábrany. Dnes je možné všechno. Můžete dělat cokoliv chcete, můžete mluvit s kým chcete. Prostě se snažíte užít si poslední den svého života.
Někteří lidé měli sen jezdit ve Ferrari. Někteří přečíst všechny knihy (no, to už nestihnou, ale tak…), někteří potkat se s někým slavným a někteří navštívit cizí zemi.
Když se na to tak dívám, jsme opravdu zvláštní rasa.
Co se mě samotné týče, žádná speciální přání nemám. Netoužím se setkat se svým idolem. Nechci se stát modelkou, byť jen na pár hodin. Světe div se, ani nechci nikam odcestovat. Jediné, co jsem chtěla, je být chvíli sama, ať si můžu popřemýšlet.
I když je pravda, že jeden sen přece jenom mám. Vždycky jsem se chtěla stát spisovatelkou. Jenže je mi necelých čtrnáct a dnes mám umřít.
Ale jeden malý sen si přece splním - dneska budu doma vyprávět všechny svoje vymyšlené příběhy. Aspoň moje rodina je bude znát, když už nikdo jiný.
Lidi se pomalu začínají trousit domů. Je za deset čtyři. Přesně ve čtyři hodiny to všechno končí. Lidé odejdou domů, strávit poslední hodiny svého života se svými nejbližšími, či s kýmkoliv, s kým chtějí. Někteří si budou plnit své sny. A někteří budou dělat, že se nic neděje, jelikož tomu nebudou věřit.
Jejich věc.
Zvednu se a vydám se na druhý konec náměstí. Tam přijdu k paneláku natřeným smutně šedou barvou. Přede dveřmi netrpělivě stepuje drobná blonďatá dívka.
"Em!" zavolám.
"Mary!" Vrhne se mi kolem krku. Chvíli se jenom tak objímáme a hystericky se smějeme, ani nevíme proč.
"Neříkej mi, že tomu vážně věříš Mary," zašeptá po chvíli bázlivě.
"Já ani nevím," vzdychnu. "Ale jistota je jistota, ne?"
"Asi jo."
Odbijí čtyři hodiny. Obě ztuhneme.
"Tak já už musím jít…" pronesu trochu smutně.
"Jo, já taky." Em se na mě podívá. "Sbohem," špitne.
"Sbohem, Em," šeptnu a zase ji obejmu. "Jsi ta nejlepší kamarádka, co si člověk může přát."
Když odcházím, Em mi ještě dlouho mává, dokud jí nezmizím z dohledu. Zabočím doprava, směrem k malému rodinnému domku. Vytáhnu z kapsy klíče a odemknu. Najednou se ke mně přiřítí vysoká udýchaná vysoká černovláska. Je to moje starší sestra Bel.
"Stihla jsem to," oddychne si.
"Kde jsi byla?" zajímám se. "U Adriana?"
"J-jo," špitne. Z očí se jí vykutálí slza.
Dál už radši nic neříkám.
Vejdeme dovnitř. Máma, táta, i můj mladší bratr Thomas už sedí v obýváku.
"Čekali jsme na vás," usměje se máma křečovitě. Táta vstane.
"Tak, když už jsme tady všichni…" řekne a odejde do ložnice. Chvíli napjatě čekáme, co se bude dít dál. Nakonec táta přijde s náručí plnou nejrůznějších věcí - hry a herní konzole, knihy, CDčka, DVDčka, šperky, oblečení, foťáky, notebooky…
Všichni jednohlasně zajásáme.
"Dneska si to přece musíme pořádně užít!" řekne, jako bychom snad něco slavili. Usměje se při tom, ale v jeho očích je přesto vidět smutek. Polknu, ale nic neřeknu. Začnu se probírat věcmi s falešným úsměvem, který se po chvíli změní v pravý. Obývákem zavládne úžasná, šťastná rodinná atmosféra jako nikdy.
Zbytek dne jsme se měli všichni báječně - četli jsme si, hráli, povídali, smáli se. Plnili jsme si své sny.
Rodinka ochotně a se zájmem vyslechla všechny moje vymyšlené kraviny. Za koncem každé mě čekal bouřlivý potlesk.
"…a tak jsme tam stáli. Slunce zapadalo a kolem noh nám šplouchaly vlny. "Věříš na šťastné konce?" zeptala jsem se Adama. Zamyslel se. "A víš, že ani ne?" zasmál se. "Tak jak to, že právě jeden prožíváme?" zeptala jsem se naoko nevěřícně. "Možná máme štěstí?" nadhodil. "Od toho jsou to šťastné konce, ne?" "Jo, máš recht." Vzal mě za ruku a podíval se mi do očí. Pohled jsem mu opětovala. "Miluju tě," zašeptal. "I když jsem si to dlouho nechtěl připustit." "Já tebe taky," špitla jsem. Naklonil se ke mně a políbil mě. Ta chvíle byla neskutečně šťastná. A já jsem věděla, že to všechno špatné, co se nám stalo, je tímhle dokonale vynahrazeno. Šťastné konce se nedějí, ale já právě jeden prožívám. Adam má pravdu. Možná se na mě prostě jen usmálo štěstí."
Nastalo ticho. Kousla jsem se do rtu a čekala na reakci. Ten konec byl přeslazený. Až moc. Bože, za něco takovýho by se nemusela stydět ani ta nejhorší harlekýnka. Styděla jsem se, že jsem ten konec tak přesladila. Trocha soli by tam neškodila, zvláště, když celý ten příběh neměl s romantikou nic společného. Rodinka se na mě pořád ještě koukala. Potom se ozval další bouřlivý potlesk. Hřálo to u srdce.
"Teda Mary," hvízdla Bel. "Z tebe jednou bude úžasná spisovatelka."
Řekla to tak přirozeně a tak upřímně, že si nikdo ani neuvědomil, že ze mě spisovatelka už nikdy nebude.
"Prosím o pozornost," zaznělo najednou z televize. Jak na povel jsme všichni zpozorněli. "Za tři minuty odbije půlnoc a nastane konec světa."
Ztuhli jsme a podívali se na sebe. To ticho nakonec prolomil táta.
"Tak snad abychom už šli ven, ne?" Nikdo nic neříkal. Všichni jsme vstali a vyšli na zahradu, kde jsme si sedli do trávy. Já, Thomas, a dokonce i Bel jsme si sedli na klín rodičům. Chytli jsme se za ruce.
"Tak tohle je konec…" zamumlala Bel.
"Děti, máme váš všechny moc rádi," řekla máma a otřela si slzy.
"Moc," dodal táta, chytil mámu za ruku a dal jí pusu.
"Minuta do půlnoci," hlásali z televize.
"Ségra, a kdy to skončí?" zeptal se mě můj jedenáctiletý bráška.
Usmála jsem se. "Až spadne poslední hvězda," řekla jsem a objala ho.
Všichni jsme se dívali na oblohu a počítali vteřiny do konce.

Dobrodružství vyvolené Irene

7. dubna 2011 v 11:14 | Valentýna Š.
"Haf, haf, haf! A proto si myslím, že univerzitu budu skvěle reprezentovat v tomto psím obleku."
"Ta dívka je skvělá, tu chci jako maskota!" řekl ředitel.
"No já nevím.." nesouhlasil pan Mark. "Irene,vstávej! Už je půl osmé! Na osmou jdeš k zubaři."
"Jo, hned jsem na nohou."

"Vyčistila sis zuby, jak jsem ti řekla? A nasnídala ses trochu?"
"Mami, není mi pět."
Ve skutečnosti mi je sedmnáct, jmenuji se Irene, mám dlouhé černé vlasy, oblékám se ve stylu Ghotic... A to je asi tak všechno. Mamka zastavila na posledním volném místě, viděla jsem v jejím obličeji výraz, který měl vyjadřovat mámin smutek z toho, že přijdu o čtyři hodiny školy a taky si určitě v duchu nadávala, že se nechala přemluvit. Já jsem ale byla spíš nadšená a patřičně hrdá, že se mi mamku podařilo přemluvit, aby mě nechala pro dnešek doma. Vystoupila jsem z auta, následovala mamku do čekárny a podivila se nad počtem pacientů v čekárně (bylo jich tam asi padesát), to všechno beze slova.
Po asi dvou hodinkách čekání na mě konečně přišla řada. Všechno proběhlo tak jako vždycky, kontrola a velice "překvapivé" zjištění, že je všechno v pořádku.
"Nashle!" rozloučila jsem se.
Mamka šla ještě taky na prohlídku, takže jsem dostala příkaz jít pěšky domů. Zmáčkla jsem kliku a konečně vypadla ze zadýchané čekárny.
Naproti domu, ve kterém sídlil zubař, byl minimarket. Řekla jsem si, že si ještě zajdu koupit čokoládu (naprosto normální návyk čokoholika). Vedle minimarketu stojí ještě starý pochybný dům, kterému se radši každý vyhýbám.
"Brý den. Jednu tuhle mléčnou," řekla jsem já, ale z počasí (byl právě naprosto hnusný podzim) mi legračně přeskakoval hlas. "Dobrý den. Dvacet pět korun." Peníze jsem prodavačce dala a odešla pryč.
Když jsem vyšla ven, byl na jedné zahradě akorát nějaký strašně nadšený zahrádkář, jinak nikdo jiný. Prošla jsem kolem toho starého domu. Teda, chtěla jsem projít, ale pak se ozval z roští hlas, někdo zašeptal:
"Irene, pojď sem. Prosím, pojď sem, neboj se, musíš mi pomoct!" hlas zněl tajemně, na druhou stranu lákavě. Pomalu jsem otevřela zrezivělou branku a plížila jsem se směrem ke křoví. Všechno se sehrálo tak rychle, že mě ani nenapadlo, že by mohl ve křoví čekat úchyl nebo třeba vrah. Ale už jsem nemohla jít zpátky. Najednou z keře někdo vyskočil, ale neviděla jsem mu do tváře. Měl dlouho černou kápa a táhl mě do neznáma.
Nevím, kam jsme běželi, ale najednou jsme se ocitli v divné společnosti.
Bylo tam hodně lidí, ale "můj tajemný" se koukal nejvíc na ženu v červených šatech se zrzavými vlasy a drzými pihami na tváři.
"Ehm…" žena si významně odkašlala a celá společnost se otočila. Na mně. "Ahoj Irene, patrně, a já se ti nedivím, jsi hodně zmatená. Pokusím se ti teď ve zkratce vysvětlit, kdo jsme a proč tu jsi ty. Na začátek tě musím ujistit, že tady čas neutíká, takže žádný stres. Ocitla si se ve společnosti vybraných. Bojujeme proti andělům zla. Hlavně proti Akariovi, protože může způsobit zánik země a i nás. Musíme jeho a jeho kumpány porazit, než spadne poslední hvězda. A to je... Za týden." Zírala jsem na ní.
"Každému se taky přiřadí jeden anděl ochrany, protože ho často budeš potřebovat.
K tobě jsme přidělili... Moment prosím," dopověděla zrzka a usmála se. Netrvalo dlouho a zase mluvila. "Ano, k tobě jsme přidělili Okarasiela. Okarasieli," podala pokyn a ukázala na postavu v kápi, co mně sem přivedla.
Byl to skoro ještě kluk, měl černé vlasy, bledou pleť a milé oči. Když mi došlo, že s tímhle člověkem… Pardon, andělem, budu trávit většinu času, zaradovala jsem se. "A prosím, nikomu o nás neříkej. Okarasiel tě teď doprovodí domů. Pa a zítra přijď, cestu najdeš." dořekla. Okarasiel mně nějak dostal domů, pomyslela jsem,že je to fajn, alespoň nemusím pěšky.

Ráno jsem vstala okolo půl deváté, byl víkend. Uvařila jsem si kafe a na stole jsem našla obálku. Bylo tam ozdobným písmem napsáno IRENE. Otevřela jsem jí. Bylo v ní napsáno:

Irene,vyzvednu tě v devět.
Tvůj věrný Okarasiel

Koukla jsem na hodiny a zjistila jsem, že je za pět devět. Okamžitě jsem se oblékla, nalíčila, umyla si zuby. Když jsem to všechno dodělala, v obýváku už čekal Okarasiel.
"Můžeme jít?" řekl a podíval se na hodinky. Přikývla jsem.

Zase jsme se ocitli v té místnosti. Teď zela prázdnotou. "Pojď, něco ti ukážu." Dal mi pokyn, abych ho následovala a mrknul na mě. Přešli jsme do rudé místnosti. Nic, ale opravdu nic tam nebylo. Jen uprostřed skleněná vitrína. Bylo tam naprosto úchvatné bílo-stříbrné brnění a meč. Meč byl na rukojeti krásně zdobený. Byly na něm vyryté květiny. "No, myslím, že ti to brnění bude sedět, co ty na to?" vyrušil mně Okarasiel. "Je nádherné, já…"
"Tak si ho obleč. Budeš ho potřebovat."

V brnění mi to slušelo. Černé vlasy k brnění sedly. Potom jsme prošli několika chodbami a místnostmi, až jsme došli k velkým dřevěným dveřím. Okarasiel je otevřel. Před námi se rozprostřela úžasná údolí, jako z pohádky. "Vidíš ty hory támhle? To je jeho údolí. Údolí smrti. Údolí Akaria."
Při posledním slově mi přejel mráz po zádech. Byla to krásná krajina.
"Za chvíli přijde Anna, chce se rozloučit. Koně už jsou osedlány. Samozřejmě pojedu s tebou. Nejenom, že jsi můj typ člověka, ale musím."
"Ehm… My někam jedem?" překvapeně jsem se zeptala. Okarasiel se usmál, pak nahodil výraz starého a zkušeného a pak se zase usmál. Téhle kombinaci jsem neporozuměla. "Jasně! Jedem porazit Akaria. Jsi vyvolená."
Potom přišla Anna, rozloučili jsme se a pak… Pak jsme vyjeli.
Okarasiel dostal černého já bílého koně. Příroda tady byla krásná. Rozmanité květiny, zvířata a motýli byli všude. Najednou jsme přijeli k záhonku s bylinkami. Poznala jsem akorát petržel a meduňku.
"Nějaké si vezmeme, budou se hodit."
"Jo, tak jo," řekla jsem to trochu nejistě, protože jsem nevěděla na co je budeme potřebovat. Jeli jsme dál, slunce pomalu zalézalo za kopce, za chvíli už byla tma.
Byla jsem unavená a asi to Okarasiel poznal.
"Tady přespíme," řekl a ukázal na ohniště a malý plácek. Ustlali jsme si na trávě. Brzy jsem usnula.

"Irene, vstávej! Dělej, jsou tady!" slyšela jsem hlas Okarasiela a dupot koní. Poznala jsem, že se něco děje, urychleně jsem vstala a shlédla situaci. Bylo tam pár bojovníků a pořád křičeli něco jako "Co tu děláte? Kam jdete?!" Rychle jsme nasedli na koně a ujížděli pryč. Jeli jsme dlouho a dlouho až jsme se objevili před chatkou. Údolí Akaria od nás bylo už jen pár minut, takže jsme nikam nespěchali. Otevřeli jsme dveře chatky. Byla jsem tak napjatá! Okarasiel šel první, já za ním. V chatě byl krb. Ale… hořel. Teda v krbu hořelo. Všechno bylo tak… tak zvláštní. Neměla jsem dobrý pocit. Byly tam židle a byl tam stůl. Na stole ležel dopis. Byl zapečetěný. Okarasiel si ho ale nevšiml. "Okarasieli?Víš, támhle na stole…" "Ano,já vím. Je tam dopis. Počkej…" Otevřel dopis, ale nečetl jej. Zadíval se na obálku a potom mi dopis beze slov podal. Podívala jsem se na něj. Bylo v něm napsáno:

Když nade mnou zvítězíš, jsi volná.
Měl jsem tě rád, táta
Nevěděla jsem, jak zareagovat. Můj otec zemřel loni při lyžování v Alpách. Měla jsem chuť brečet, ale ta věta mě posilnila. Musím zvítězit. "Půjdem, ne?" řekla jsem slabým hláskem.
"Jo, jdeme, co tady?" řekl Okarasiel a vypadal,že se mu ulevilo. Nevěděla jsem proč. Otevřeli jsme dveře a vyjeli. "Bohužel, dneska musíme jet i za tmy. Už je to jen kousek." řekl najednou jen tak.
Jeli jsme a jeli,nepotkalo nás nic zvláštního. Potom se před námi objevil obrovský starý, černý a ošklivě vyhlížející zámek. "A jsme na místě. Nejdřív budeme dělat, že jdeme v míru,ale pak…" "Já vím. Pak zaútočíme." Byla jsem pořád ještě rozklepaná z návštěvy chatky. Ještě než jsme se vydali vstříc Akariovi, Okarasiel vytáhl z kapsy kapesní hodinky. Podíval se na ně a trochu znervózněl. "Do pádu poslední hvězdy zbývá jeden den. Když bude v tu dobu Akariel už poražen, nic se neděje, ale jestli ne,tak…" "Já vím. Vím,co se stane. Tak jdeme na to?" Okarasiel pokynul hlavou. Vjeli jsme směrem k bráně, kde stáli dva rytíři v ponuře šedém brnění. Avšak o tom, že jsou nebezpeční, a to nejen pro nás, jsem vůbec nepochybovala.
Jeden se nás drsným a hrubým hlasem zeptal, kdo jsme a z jakého důvodu se chystáme dovnitř. "Jdeme od Azurového krále. Možná jste o něm slyšeli. Jdeme za králem, kvůli…ehm…ó ano! Král mu chtěl jen popřát nový rok a tak mně… e-teda nás poslal. He." Ještě nikdy jsem neviděla Okarasiela tak nervózního. I když sama bych to asi nezvládla. Nechali nás projet. Potom jsme přijeli k obrovské dřevěné bráně. Okarasiel mi dal pokyn, abych slezla z koně a tak jsem i udělala. Okarasiel zaklepal těžkým olověným klepadlem a poslal mi významný pohled. Netrvalo dlouho a otevřel malý, vousatý mužík a písklavým hlasem řekl: "Král Akario vás už očekává." oba jsme se s Okarasielem podivili, protože jsme nečekali, že nás čeká. Procházeli jsme se temnými chodbami, které byly celé vymalované na černošedou barvu. Všechno působilo tak ponuře, prázdné zdi a pavučiny ve mně budily hrůzu. "Ehm… jen vás chci upozornit, že král nemá rád nezvané návštěvy." řekl ušklíbavě mužík, co nás přivítal. "Řekl jste, že nás očekává,tak snad…" "Ó ano, já zapomněl.Ne tak zprudka..ehm…mladý pane." řekl opět ušklíbavě a výsměšně.
Asi ještě pět minut jsme procházeli chodbami a komnatami, než si opět mužík významně odkašlal. Stáli jsme před velkými zlatými dveřmi. Zaklepal, otevřel a hned za sebou zase zavřel.
Z místnosti jsme slyšeli jakési huhlání, potom otevřel a gestem nás pozval. Okarasiel mi ještě pošeptal, že mluvit bude on. Vstoupili jsme do obrovského sálu, celého ze zlata. Proti nám trůnil Akario. Poklonili jsme se mu. "Jsem slavný a udatný král Akario. Slyšel jsem,že vás poslal Azuro z Azurového království. Přespíte u nás." řekl to tak hlubokým chraptivým hlasem, že jsem ho málem začala napodobovat. Musela jsem zadržovat smích, ale když se na mě Akario podíval takovým opravdu hnusným pohledem, hned jsem přestala. "A kdo je tvoje společnice?" řekl ušklíbavě a já si pomyslela, že se svým trpasličím sluhou se k sobě skvěle hodí. Pak Akario začal zase mluvit: "Hej, ty tam!Připrav jim pokoj!" zařval tak, že kobereček, co měl před svým trůnem odletěl na druhou stranu sálu.
Trpasličí sluha(tak jsem se rozhodla mu říkat) otevřel dveře a vedl nás do pokoje.

"Tak tady, račte se tu zabydlet. Kdyby jste chtěli večeři, přijďte." to jak mluvil opovržlivě mně už začínalo lézt na nervy. Pokoj byl docela pěkný. Byl sice růžově vymalován, což zrovna nemusím, ale nejhorší to nebylo. Trpaslík odešel a my si začali povídat: "Irene, zítra musíme útočit. Už nemáme moc času." "Počítám s tím, docela se bojím, ale došli jsme až sem, tak to přece nevzdáme!" snažila jsem se mít pozitivní přístup k věci, ale pravda byla taková, že jsem byla úplně vyklepaná. "Takže si to ještě jednou projedem, jo? Meč máš?" "Jo" "Fajn.Teď si pojď lehnout, zítra toho dost zažiješ!" řekl a zhasnul malou stolní lampičku. Šli jsme spát.

"Vstávejte, jste podvodníci!!! My to víme!!! No tak, pohněte!" někdo zařval. Poznala jsem rytíře, protože ve svitu měsíce se jejich brnění lesklo. "Irene,rychle uteč ven!" teď pro změnu křičel Okarasiel. "Museli nás slyšet!" Utekla jsem ven, sice jen v noční košili, ale co jsem mohla dělat?
Bylo mi chladno. Stála jsem hned vedle stáje. Vzpomněla jsem si, že nemám meč. Musí být u mého koně. Vlétla jsem do stáje jako vítr, ale nebyla jsem sama. Slyšela jsem dupot a šepot, mužský hlas. Rychle jsem běžela, až jsem konečně našla mého koně. Vrazila jsem do boxu, chvíli jsem ošahávala podlahu, kde se válelo seno a po chvíli jsem konečně našla meč.
Moji pronásledovatelé mi byli asi pořád v patách a proto jsem vyběhla zadním východem. Z dálky byl slyšet boj a tak jsem se rozeběhla k centru dění. Viděla jsem Okarasiela, jak bojuje s Akariem a hned jsem se přidala. Bojovala jsem ani nevím jak, odháněla jsem rytíře a bojovala s naším největším nepřítelem.Najednou jsem švihla rukou ve které jsem měla meč, takovým způsobem, že se mi prostě podařilo Akaria probodnout. Padnul k zemi. Nejdříve jsem se trochu vyděsila, ale když Akario vstal, zase jsem se uklidnila. "Zbavila jsi mě mé moci!" Přestala jsem si ho všímat. Podívala jsem se na zem. Ležel tam Okarasiel. Mrtvý s krvavou ránou na krku. "Co jste to udělali?!" bezmocně jsem řvala. Lehla jsem si k němu a plakala.

Můj život se vrátil do normálu. Právě vstávám do školy, je středa. Najednou jsem si všimla kapesních hodinek. "Takové měl Okarasiel!" vykřikla jsem najednou. Otevřela jsem je, bylo v nich napsáno: Díky,můj hrdino.Zvládl jsi to! Pochopila jsem, že to má být vzkaz pro hrdinu, co zabil Akaria. Já jsem si jako hrdina ale vážně nepřipadala. Po tom, co Okarasiel zemřel, jsem si vyčítala, že je to moje vina.

"Jo, jasně,už jdu domů!" řekla jsem do telefonu. Je šest hodin večer, tma. Nemám zrovna dobrý pocit, ale třpyt sněhu mě trochu uklidňuje. Jdu prázdnou temnou ulicí. "Myslíš, že andělé umírají?" slyšela jsem Okarasielův hlas. Otočila jsem se. Byl tam. "Myslím, že ne," řekla jsem jemným hlasem a objala ho.




Až spadne poslední hvězda (XX)

7. dubna 2011 v 11:10 | Camellia
Nebe vybuchovalo. Ohnivé obrazce ozařovaly oblohu. Ačkoli byla noc, zářilo světlo více, než ve dne. Vyděšení lidé vybíhali z domů sledujíce tu děsivou podívanou.
Zmatek. Lidé se bojí. Něco takového nikdy neviděli, nikdy nic takového nepředvídali.
Měla to být obyčejná noc, a přesto v něčem magická. Zamilované páry se na ni těšily, a také všichni ti, co měli nějaké přání. Astronomové totiž předpovídali velké množství prolétajících meteoritů, padajících hvězd.
Všichni se těšili. Každý má přece v srdci ukryté nějaké tajné přání. Ani ti největší zatvrzelci nemohli ignorovat tu magickou atmosféru.
Tohle ale nikdo nečekal.
Večer probíhal jako každý jiný, ovšem v nadšeném očekávání magického přírodního úkazu.
Začalo to hned po setmění, zprvu nenápadně. První meteorit prolétl oblohou kolem desáté hodiny večerní. Spadla první hvězda.
Další následovala chvíli na to. A další. A další. Obloha byla zaplavena padajícími hvězdami.
Pak se stalo něco divného. Jedna z hvězd - meteoritů, se zdála čím dál větší. Čím dál blíž. Mířila přímo k Zemi?
Těžko říct. Ještě než stihla dosáhnout svého cíle, vybuchla. Neshořela v atmosféře, nebo tak, prostě vybuchla, rozletěla se na kousíčky. Jako ohňostroj.
Nadpozemské světlo ozářilo oblohu. Nádherná podívaná.
Způsobilo to zmatek. Žádný člověk nikdy nic takového neviděl. Leda možná nějaká stará civilizace, Májové, Aztékové, staří Egypťané, obyvatelé ztracené Atlantidy.
Ale tenhle meteorit nebyl jediný. Následovaly ho další a další, přilétaly blíže k Zemi a pak z neznámých důvodů vybuchovaly.
Vědci netušili, co to znamená, proč se to děje. Nikdo to nechápal.
Proč? Co bude následovat? Už staletí prorokovaný konec světa? Různí věštci nás varovali. Měli na mysli právě tohle?
A hvězdy dál vybuchovaly nad hlavami vyděšených lidí. Desítky, tisíce, stovky. A každá byla blíž a blíž. Přinášejí zkázu lidstvu? To se s jistotou dozvíme, až spadne ta poslední…




Až spadne poslední hvězda (XIX)

7. dubna 2011 v 11:00 | Naru
Až spadne poslední hvězda
A temnota vstoupí
Do lidských duší
Čas se zastaví
Zanikne naděje
Láska se ztratí

Anděl s ohořelými křídly
Zemře dobrovolně
Spolu s nočnímu stíny
Zapomene
Na život

Pojďme spolu
Mezi sny
Proplouvat
Tiše a pomalu
Jen my dva
Navždy

Až spadne poslední hvězda
Usne
Noční obloha
Smutek zůstane
Růže uvadne
My s ní

Osud nepřelstíš
Neunikneš
Temnotě
Nezachráním tě
Nemohu

Uvidíš zázrak
Nenech si ho pro sebe
Uvěříš
Planým slibům
A lásce už ne

Až spadne poslední hvězda
A můra shoří
V plamenech
Pláčeme
Protože jsme živí

Osuš si oči
Usměj se
Natáhni dlaň
Vložím ti do ní
Padlou hvězdu

Budu tu pro tebe
Dokud neskončí
Ten sen
O smrti
O lidském úsměvu
O neměnné kráse

Až spadne poslední hvězda
Změníme se
Na chvíli
Na krátký okamžik
V bezvýznamnou vzpomínku

Pojďme tančit má lásko
Slyšíš Malou noční hudbu
V lesním tichu
Od neznámého
Houslisty

Rozhlédni se
Otevři své srdce
A nech tam vstoupit
Pocit
Štěstí

Až spadne poslední hvězda
Co si budeš přát?


Až spadne poslední hvězda (XVIII)

7. dubna 2011 v 10:58 | Brita
Nikdy se neměli uvidět. Nikdy se neměli pozdravit. Ale osud nezměníš. Nebo to byl právě osud, kdo za to mohl? On, stále a pořád sepisující osudy všech tvorů a neživých věcí? Stalo se tehdy, že zapomněl na dva tvory, že opomněl zapsat spojitost mezi nimi? Snad tak, či onak, není důležité proč, ale že se to stalo.
Měkké tlapy se neslyšně opřely o spadané listí. Oči, jedno žluté, druhé zelené, soustředěně pozorovaly králíka. Neměl šanci. Neměl šanci a predátor to věděl. Z mordy mu vycházelo tiché funění a jazyk olízl pysky. Tesáky schované pod nimi byly špičaté a čelisti silné. Králík neměl šanci. Tělo se přikrčilo, svaly na zadních napjaly. Oči se přimhouřily. Slechy se přitáhly k lebce a vlk zaútočil. Králík neměl šanci. Mohutné čelisti sklaply a sevřely krk vyděšeného králíka, z kterého vzápětí vyprchal život. Jeho duch s vykulenýma očima odběhl kus dál, prokličkoval mezi stromy a než se zastavil, vyprchal na onen svět. Vlk dojedl a znovu si olízl pysky. Postavil se a sklonil hlavu v tichém poděkování. Byl to zvyk, jejž bylo dobré dodržovat. Lesní vládce opovrhoval těmi, kdo zabíjeli bezdůvodně a nevážili si darů lesa. Po obědě zůstalo jen několik krvavých skvrn. Vlk nastražil uši. Zaslechl zvuk, který do lesa nepatřil. Lovci. Lidští lovci, kteří se přišli pomstít za roztrhané ovce. A tehdy se vlk bezděky vzepřel osudu a rozběhl se jiným směrem, než bylo, či nebylo (?) psáno.
A první hvězda spadla…
Nedaleko, ve stejnou chvíli, se skřítka z Dubu schovávala před svými sestrami. Krčila se mezi kořeny a ani nedutala. Byla nejmladší. Kdysi měla ještě tři mladší sourozence, ale už nebyli. Ve skřítkovském světě přežívali jen ti nejsilnější. To ona nebyla. Maličká křídla, podobná cikádím, ji unést nedokázala. Ani prát se neuměla. A nechtěla bojovat proti příbuzným. Nechtěla, nechtěla, nechtěla. Vytryskly jí vzteklé slzičky. Potlačila vzlyk. Ztuhla, protože slyšela šustění skládaných křídel. "Quino!" ozval se zvonivý, pronikavý hlásek. Malá skřítka se roztřásla. V lidském měřítku by jí bylo pět let. Někdo znovu zavolal její jméno. Znovu jí projel třas. Jména byla mocná. Dokázala vysávat sílu. Proto mělo všechno více jmen. Jedno pravé a další používaná. Ten, kdo volal, to věděl. Volal skřítku její pravým jménem. Zaryla prstíky do kůry a slzičky jí tekly proudem. "Není tady, sestro." Řekl druhý hlas. Ale první odsekl "Je tady, cítím to, Bertrusto." Majitelka druhého hlasu zavrčela, když jí vyslovené jméno ubralo sil. V tu chvíli Dubem projelo zaševelení. Vládce svolával lid. Dvě sestry roztáhly křídla a odletěly. Malá skřítka se neovladatelně rozvzlykala a schoulila do klubíčka ve své skrýši. Ale potom si špinavými prstíky protřela oči a vylezla. Nikomu nebude vadit, že odejde. Postavila se a narovnala do své plné výšky dvaceti centimetrů. Ostrou bradičku vzdorovitě vytrčila a pohlédla na vzdálenou korunu. "Nikomu" pronesla svým slabým, pisklavým hláskem. Otočila se a odběhla. Hubené tělíčko se rychle ztratilo ve skoro stejně vysoké trávě.
Vlk se zastavil u břehu potůčku a žíznivě chlemtal průzračnou vodu. Z druhé strany proudu, schované ve vysoké trávě, pozorovaly ho jasné hnědé oči malého stvoření, o něž se nestaral. Nemohlo mu ublížit. Alespoň si to myslel. Tohle stvoření ve fialové čepičce z květu zvonku však bylo ozbrojené dlouhou borovou jehlicí. Použilo na výrobu svého meče mnoho svého kouzla. Byla to zbraň titěrná, ale ostrá a pevná jako ocel kutá trpaslíky. Stvořeníčko bylo vyděšené, pach strachu vlk zachytil. A také cítil něco dalšího. Odhodlání a pach tvora, který už nemá co ztratit. Dopil, lehl si do trávy a položil hlavu na přední tlapy. Upřel své různé oči na druhý břeh a zvědavý čekal, co se bude dít. Po chvíli se tráva zachvěla a vynořila se z ní maličká skřítka držící svůj jehlicový meč před sebou, jako by tím chtěla vlka zapudit. Meč se jí však v ručkách chvěl a bylo vidět, že s ním neumí zacházet. Vlk jen znuděně natočil hlavu na stranu. K jeho překvapení malá skřítka promluvila. "N-n-nemysli si, ž-že se t-tě b-b-bojím." Vlk rozuměl, ale nebyl schopen odpovědět. Skřítce se třásla hubená kolínka a meč jí v natažených pažích těžkl. Vlk si odfrkl. Bylo víc než zřejmé, že tato osůbka je strachy bez sebe. Nechtěl ji sníst. Byla hubeňoučká, samá kost a maso žádné. Zajímalo ho, co skřítka udělá. "J-já, já" vyloudilo to malé stvoření, pak mu vypadl meč a skřítka se posadila na zem a začala vzlykat. Byla jí zima a měla hlad. Neměla nikoho, o koho by se mohla opřít. Byla sama. Sama neznámo kde. Vlk by jindy nechal malého osamoceného tvora bez povšimnutí, jejich rodiče by si je našli, ale tohle byla skřítka. A skřítci byli jiní než ostatní tvorové. Byli zákeřní a všichni věděli, že svou konkurenci v podobě sourozenců likvidují. Tahle nebyla schopná nikoho zabít. Byla jiná a zasloužila si pozornost. Vlk vstal, přebrodil potok a šel si to stvoření prohlédnout zblízka.
Quinu z pláče probraly kapky. Nebyl to déšť, tan kousek nebe, viditelný mezi korunami stromů, byl jasně modrý. Udiveně se rozhlédla. Necelý metr od ní se otřepával mokrý vlk. Ten samý, co ji pozoroval. Věděla, že jí nechce ublížit. Znala řeč pohybů a zvuků, stejně jako všichni obyvatelé lesa. Zvedla se, meč nechala ležet v písku na břehu a přiblížila se k vlkovi. Ten sklonil hlavu, aby si jí prohlédl. A ona uviděla jeho oči, žluté a zelené a špitla svým vysokým hláskem "Taky jsi jiný." Vlk jí rozuměl. Pokýval velkou hlavou a naklonil slechy dopředu ve výrazu přátelství.
A tehdy padla druhá hvězda…
Quina se zhluboka nadechla. Strach byl pryč. Přistoupila ještě blíž a natáhla ruku. Vlk jí rozuměl. Sklonil hlavu a nechal ji, aby ho pohladila po čumáku. Usmála se a něj. Zavrtěl ocasem a naklonil se na jednu stranu, aby mohla nasednout. Byla by škoda nechat ji umřít. Malá skřítka se mu vyškrábala na záda a ponořila se do jeho husté srsti. Její hubené tělíčko nemělo dostatek síly na udržení tepla, když ji ale chránila srst velkého zvířete, bylo jí dobře. Bezděky zavrzala křídly. Byl to zvuk slyšitelný jen skřítkům a bylo ho slyšet až na Dubu…
Padla třetí hvězda…
Osud, starobylý zaneprázdněný, zjistil, že mu jeho práce mizí před očima. Sotva položil pero na papír, slova se tvořila sama. Ale ne taková, která psal. Odložil pero a začal listovat nazpátek knihou. Nic nebylo tak, jak to zapsal. Hledal chybu.
Hvězdy padaly dál, pět, deset, padesát…
"Jak se jmenuješ?" zeptala se Quina z bezpečí srsti svého oře. Běžící vlk odfrkl. Neměl jméno. Nikdy mu ho nikdo nedal. Se jmény byla jen potíž. Cítil, jak se skřítka zamyslela. Snažila se vnímat jeho dech, huňatou srst a rytmus tlap. "Gegris" špitla Quina. "Tvé jméno je Gegris." Cítila malé zakolísání, jak mu jméno ubralo sil. Nezavrčel však a nevadilo mu to. Byl rád. Měl jméno. Nevěděl, že jeho nesnášenlivost vůči jménům tkví v tom, že nemá své vlastní
Doběhli ke Gegrisovu doupěti. Bývalo to doupě. Ale na tom místě byl kráter. Čerstvý kráter po padlé hvězdě, ochránkyni osudu. Tehdy si vlk uvědomil, že se vzepřel osudu. A i Quina, i on si uvědomili, že tenhle kráter není poslední. Protože nic už nedokázalo vrátit zpátky. Svět se řítil ke konci.
Mezitím z Dubu vyrazila výprava tří sester. Tří sester s jediným cílem. Zlikvidovat Quinu. Věděly, že je naživu. Její bezděčné zavrzání křídel ji prozradilo. Věděly směr, kterým se nachází. Nesly se na dlouhých, průsvitných křídlech, téměř neslyšně pod korunami stromů. Přestože žádná z nich nepřesahovala velikost půli metru, byly postrachem lesa. Zvěř prchala do svých skrýší, protože tohle bylo skutečné, sálavé nebezpečí. Morna, ta nejstarší, letěla vpředu a po boku jí visela tenká, ostrá dýka. Již okusila krev tří mladších a sotva znatelně se chvěla, když cítila blízkost další krve, která má být prolita. Letěly však směrem, který nebyl udán.
A hvězdy utvořily déšť, les zalévaly plameny.
Osud zapíchl prst do stránky. "…A vlk se otočil a rozběhl se na východ…" tady byla ta chyba. Ta rakovinná buňka, co způsobila zkázu. Vzal své pero a chystal se přeškrtnout tu chybu. Svět se musel vrátit zpátky, do okamžiku, kde nastala chyba.
Gegris zakňučel. Stál na srázu. Pod ním se do hloubky i šířky rozprostíralo dno dalšího kráteru, z jehož středu se dosud kouřilo. Skřítka se svezla z jeho zad a zahleděla se na hořící oblohu. Jednotlivé hvězdy nebyly vidět. Padaly v mase, jejich těla hořela, a zakryly nekonečnou čerň Vesmíru. Jeden menší úlomek dopadl za jejich záda. Vlk i Quina se otočili. Do tváří je udeřil horký vítr způsobený tlakovou vlnou. Les před nimi hořel. Stromy se svíjely a úpěli v plamenné agónii. Zvířata, jimž nohy nedovolovaly únik bolestně vyla a celý svět se změnil.
Hvězd pomalu, ale jistě ubývalo. Nejprve tu a tam zanechávaly černá místa, pak začal řídnout i déšť.
"Gegrisi" špitla skřítka a objala vlkův čumák. "Byl jsi to nejlepší, co mě za můj život potkalo. Děkuju ti" vlkovy oči se rozsvítily v náhlém pochopení. Jeho jazyk nebyl schopen artikulovat slova, ale skřítka pochopila z náhlého úbytku sil. Vlk dokázal odhalit její jméno. A to dokázali jen skřítci, nebo nejlepší přátelé. Pohladila ho na čumáku. "Nikdy na tebe nezapomenu" zašeptala Quina s tváří zabořenou hluboko do jeho srsti.
A poslední padající hvězda ukončila jejich životy.

Osud přiložil pero k papíru a přeškrtl to jediné slovo. Přepsal jej.
Quina ležela na břehu potoka. Plakala. Byla sama, byla bezbranná. A nebyl nikdo, kdo by se o ni postaral. Proseděla na břehu den. Něco si matně vybavovala. Někdo tam měl být. Ale nebyl. Nedokázala si vybavit tvář. V noci ji našly její sestry. Malá skřítka nikdy nepoznala budoucnost.
Vlk zaslechl blížící se lovce a vyrazil severovýchodním směrem. Jak běžel, cosi, nějaký brouk mu stále vrtal hlavou. Nikdy neměl jméno, to věděl. Ale měl pocit, že by měl být jinde, že by měl něco udělat. Setřásl ten pocit a jeho měkké tlapy dusaly po spadaném listí. Měl by mít jméno. Myslel na ně a stále mu unikalo. Nechtěl na ně myslet. Přeplaval řeku a doběhl ke skalám. Vyšplhal na ně. Stál hrdě na nejvyšším bodě a nechal si chladivým vánkem pročistit hlavu. Byl vlk, bezejmenný, král lesa. A to mu ke štěstí stačilo.


Pianista

7. dubna 2011 v 10:47 | Fee
A najednou tu byl. Jako by se vynořil z nicoty, tichý jako stín přilepený k patám člověka, jenž právě stoupá dál a dál tunelem na věčnost. Seděl a zády se opíral o chladnou kamennou zeď, která jej studila a zároveň pálila do nahých zad. Po čele mu stékal pramínek potu, klikatil se vedle levého oka a zmizel kdesi u krku. Jeho oči pomalu začaly přivykat tmě. Tenký paprsek měsíčního světla pronikal do místnosti malým čtvercovým okýnkem vysoko na stropě, příliš vysoko na to, aby se pokusil k němu dostat.
Pomalu se rozhlédl po místnosti. Nevelký čtvercový prostor s poněkud moc vysokým stropem. Celý chladný, kamenný, vlhký a neosobní. V těch kamenech bylo něco zvláštně děsivého a obludného, místy se zdálo, že ty kvádry mají oči. V jednom z rohů se krčily zaprášené a již notně zrezlé dveře. Byly tolik obalené pavučinami, že muže vlastně ani nenapadlo, že by mohlo jít o cestu ven, zpátky do reality a obyčejného života. Ale co je vlastně obyčejný život? Muž si už ani nepamatoval. Ten náhlý příchod sem mu zřejmě smazal část vzpomínek a zanechal jen pár matných potrhaných cárů. Nevěděl kdo je, ale jméno bylo něco, co prostě nepotřeboval. Neměl ponětí o tom, že něco takového někdy nosil, pyšnil se jím a prezentoval. Netušil nic o tom, jaký býval, co je to pýcha, co skromnost. Co je to moudrost a kdo jsou hlupáci. Nic. Neexistovalo pro něj již nic jiného, jen tato místnost, obléhající jej jako hrobka, bránící mu v rozpětí a vůbec ve všem.

Čas, ten hloupý pojem. Muž ani nevěděl, kolik času má. Vzdáleně si vybavoval tato slova, věděl, co znamenají, avšak pro něj již neměla významu. Dny trávil střídavě podřimováním, koukáním na sluneční či měsíční paprsky a přemýšlením. Ta každodennost byla svým způsobem velmi únavná a jednotvárná až k zešílení, nicméně muže uklidňovala a dávala mu pocit jistoty. Věděl, že se nemůže nic pokazit, že mu nic nehrozí, žádný stres.

Jak plynul den za dnem a uběhla vlastně celá věčnost, začal jakýsi hlásek vzadu v mužově hlavě napovídat, že něco není v pořádku, že se poklidná plynulost a stejnost dnů změnila. Něco viselo ve vzduchu. Měsíc už nebyl tak zářivý a jeho paprsky už neprotínaly šero kobky tak jasně jako dříve. Mírumilovnost noční tmy i denního světla byla ta tam. Muž začínal cítit úzkost a nebyl si schopen uvědomit, proč tomu tak je.
Každý den se jeho nejistota prohlubovala. Velmi pomalu, ale jistě. S každým západem slunce se jej zmocňovala jakási nepochopitelná úzkost, ten tam byl klid, který dříve sršel z mléčně bílé luny. Nejistota pramenila někde v jeho útrobách a v pravidelných intervalech vystřelovala až ke konečkům prstů. Mrazení střídalo záchvaty horka, kdy měl pocit, že se prostě musí udusit. Šílenství počalo okupovat jeho prázdnou mysl, zabralo veškeré místo vyhraněné pro vzpomínky a zatemnilo jeho pohled. Ze zoufalce beze jména se stal šílenec bez vzpomínek.

Tak jedné noci, právě když začínal počítat veškeré stíny, které vytanuly z jeho mysli, otevřely se dveře v zapadlém rohu místnosti. Jen tak, z ničeho nic, s mohutným skřípotem. Do místnosti zavanul teplý a suchý vzduch.
Muž zprvu této nové skutečnosti nevěnoval pozornost, byl plně zaměstnán svými osobními přízraky. Mohla uběhnout hodina nebo dvě, kdyby právě zde nebyl čas tak dokonale zbytečný, když muž konečně zvedl hlavu a ucítil závan něčeho, co se naprosto nepodobalo ničemu, co by se nacházelo v jeho místnosti. Zvědavost mu nedala… Neobratně se postavil na nohy a šouravým krokem, přidržujíc se při tom kamenné zdi, se pohnul směrem k otevřenému průchodu. Nicméně nedůvěra v něm s každým krokem klíčila a sílila, tudíž se zastavil na krok ode dveří a zmateně mžoural do mihotavého světla, vycházejícího z nich.
Přesně nedefinovatelné cosi však bylo silnější než on a po drahé době váhání jej přeci jen vtáhla dovnitř. Místnost za dveřmi se zdála být více pokojem než strohou kobkou. Na kamenné podlaze ležel šedozelený koberec, v rozích pokoje stály úzké kulaté stolky a na nich majestátní sedmiramenné svícny. Celému pokoji dominovalo obrovské černé křídlo, sice už dost zašlé, zaprášené a otlučené, přesto neuvěřitelně krásné. Muž si ani zprvu nevšiml pohublé černovlasé osoby sedící u klavíru. Ani si vlastně nejdříve neuvědomil, že ta divukrásná poklidná melodie nevychází z jeho nitra a pološíleného mozku, nýbrž z rukou oné postavy.
Chvíli fascinovaně pozoroval dokonalou harmonii jejích rukou, načež se osmělil a rozhodl. Přistoupil těsně za rameno osoby a dýchaje na její krk, natáhl ruce směrem ke klaviatuře. Zdálo se, že osoba vůbec nevnímá, tedy neodolal a zlehka se dotkl bílých klapek. V tu chvíli cosi zasyčelo-jedna z tlustých voskových svící zhasla. Osoba zmizela, prostě se vypařila, bez jediného zvuku. Muž se usadil na uvolněné místo. Překvapilo jej, že je chladné jako náhrobní kámen. Nechal prsty volně plynout po klávesách…

…A do ticha se ozval hlas. Temný, hrubý a nepřívětivý.
"Teď je řada na tobě… Na věčnost a ještě déle!"





Slovo porotce

1. dubna 2011 v 13:48 | Miselle
Uplynuly téměř 4 měsíce od doby, kdy se poprvé začalo uvažovat o Sborníku. Tenkrát to byl odvážný plán, který nemohl vyjít. Bylo nás pár, návštěvnost stále nebyla vysoká a představa, že celá soutěž skončí naprostým fiaskem v podobě 0 zaslaných prací mě na dlouhou dobu v těchto vzletných myšlenkách držela při zemi. Nicméně je zde.
Během následujících měsíců jsem se cítila jako v nebi. Opravdu, četla jsem téměř všechny práce (a všechny, co jsou ve Sborníku) a byla jsem hrdá, že se mi podařilo zorganizovat něco tak časové náročného. Ze začátku jsem vůbec netušila, že Sborník bude mít takový ohlas. S jakým jásotem jsem potom vítala každý nový komentář… Velice mi v tom pomohl právě Autorský klub zveřejněním článku na svém blogu.
Ovšem i já bych byla namydlená, nebýt skvělých pomocníků, neochvějných kritiků a především lidí, kterých si opravdu vážím. Díky nim se můj skromný sen pomáhat začínajícím pisálkům stával den za dnem skutečností a já dnes, v jedenáct večer, dopisuji poslední řádky tohoto premiérového dílka. Jaký bude slavit úspěch? Opravdu netuším.
Jedno však vím jistě. Díky Vám, čtenářům, jsem teď ještě více než předtím odhodlaná dále naplňovat své touhy a vytvořit z malého neznámého blogu centrum pro začínající spisovatele. Ne místo, kam by kdokoliv házel každé své dílo. Ne, sen o stránce, kam budou možná v budoucnu chodit hledači talentů a vybírat mezi elitou mladých nadšených spisovatelů. Je to utopie budoucnosti? ptám se sama sebe.
Při pohledu na Vaše práce však začínám věřit, že to určitě možné je.

Michaela Miselle Jančíková
28.2.2011; 22:59


Poděkování

1. dubna 2011 v 13:47 | Porotci
Začnu trochu netradičně a nejdříve poděkuji všem autorům zaslaných povídek. Bez Vás by žádný Sborník nikdy nevyšel a tudíž máte na jeho zrodu nevětší podíl. Zároveň bych touto cestou také ráda poděkovala i celému vedení Blogu.cz a Autorskému klubu. Bez Blogu.cz by nebyli Spisovatelé a bez Autorského klubu by tady pravděpodobně byla sbírka pěti povídek.
Dále bych věnovala obrovské díky trpělivosti skvělé grafičky, Selenne L. Athi, která dala celému Sborníku přívětivou tvář a byla vždy ochotná vyslyšet mé mnohdy náročné požadavky na celkový design e-knihy. Také bych vyjádřila velikou radost nad příchozími grafickými díly - a poděkovala Adelaide24 a Elleine za jejich úžasná dílka, která zdobí stránky Sborníku.
Vřelé díky samozřejmě patří i porotcům. Jmenovitě Polgaře a Awii, za jejich snahu a hodiny čtení všech přijatých povídek. Za jejich neúnavnost a velkou dávku trpělivosti při vybírání nejlepšího z nejlepších. Děkuji Mortenovi za trefnou kritiku a ostříží zrak při opravování. Děkuji Daletth za vyčerpávající kritiku, která mě svojí podrobností dostala do kolen a samozřejmě též děkuji Temnářce za profesionální rozbory básní.
Sborník by nikdy nevznikl, nebýt obětavosti výše zmíněných lidí. Ráda bych vyjádřila osobní vděčnost všem, kteří se jakkoliv podíleli na tvorbě Sborníku. A samozřejmě děkuji také těm, kteří si nenechali informaci o soutěži jen pro sebe a rozhlásili to po širých pláních blogu!

Michaela Miselle Jančíková

Poděkovali jsme, komu se dalo, ale na toho hlavního jsme zapomněli. O kom je řeč? No přece o Miselle, zakladatelce blogu spisovatelů a hlavní organizátorce sborníku a osobě, bez které by něco takového nikdy nebylo, jelikož se tento nápad zrodil právě v její hlavě. Nikdo z nás si nedokáže představit, kolik času strávila nad tím, že se věnovala hodnocení a upravování povídek, nahánění porotců a následným finálním úpravám, než toto dílo vzniklo. Tímto tedy jedno velké díky naší iniciátorce, za všechny ty hodiny před obrazovkou, všechny hrnky kafe a taktéž nervy, bez kterých se to neobešlo.

Awia (Kateřina Kovaříková)

Nebudu daleko od pravdy, když prohlásím, že největší díl díků si zaslouží zakladatelka blogu spisovatelů. Nikdo z nás si nedokáže představit, kolik časů strávila nad tím, že se věnovala dodělávání Sborníku 2010, hodnocení a opravování povídek, následné vytváření Sborníku a mnoho dalšího. Zároveň také musela nahánět některé porotce, u kterých to v jednu chvíli vypadalo, že opustili svět živých. Proto si myslím, že bude vhodné, když především jí složíme hold. Za práci, energii a nadšení, které do tohoto projektu vložila.

Polgara

Až spadne poslední hvězda (XVII)

1. dubna 2011 v 13:45 | Atyiya
(Člověk)

Dnes večer za ruku tě vezmu
až na vrchol a navzdor všemu.
Dlaň k dlani.
Čas na přání.


(Hvězda)

Kouzlo okamžiku,
první hvězda padá.
Zabraň vzlyku,
vždyť měla tě ráda.
A stále bude.
Ať cokoli zbude
na konci světa.


(Člověk)
Jen se dívej,
letí další.
Klidně si zas něco přej,
to po čem tvé srdce baží…


(Hvězda)

Snílku můj,
volně dýchej.
Klidně stůj.
Volně létej.


(Člověk)

Svobodu sis tedy přála?
Ať je po tvém, máš ji mít.
Nutil jsem tě, bys tu byla.
Přestanu, jen ať máš klid.


(Hvězda)
Večer kráčí dál a dál.
Řekni mi jen, zda ses bál.
Máme ještě o co stát?
Když je stále, co si přát…


(Člověk)

Až poslední hvězda spadne,
Zůstanu tu sám.
Bude tma a krása zvadne.
Zbudu tu já sám.

Už poslední hvězda padá,
ta co mě snad měla ráda.
Ta, co jsem ji miloval,
za kterou bych život dal.


(Člověk)

Už poslední hvězda spadla,
ta, jež na srdce mi kladla:
Buď sám sebou.
Stůj si za tím,
za názorem sobě vlastním,
o němž polemiku vedou.

Ach, má krásná hvězdo padlá,
byla jsi tu dlouhá léta
a teď na kraji světa
na místě, odkuds' spadla.
Stojím já, ten nicotný
člověk láskou nemocný.


(Padlá hvězda)

Silný buď
a hlavu vztyč.
Vypni hruď
a klidně křič.

Svět ti patří,
tak si věř.
Však to spatří
divá zvěř.

Ty jsi vůdce.
Vypni hruď.
Lidstva vůdce.
Tak jím buď!



S černým závojem

1. dubna 2011 v 13:40 | CA
Chladná noc,
mráz se vrývá pod kůži.
Srdce chtělo milovat, moc;
jen v prstech drtilo suchou růži.

Vítr se prudce opřel do mého obličeje
a cosi ve větvích temně zapraskalo.
Přede mnou pustá pláň prázdnotou zeje.
Sny se bouří a nebe ztmavlo.

V zemi jsou vyrytá znamení,
ale nemohu se v nich vyznat.
Půda sežehlá od slunce, ostré kamení.
Musím bojovat, ne jen tiše spílat.

Ve vzduchu se třepotá černá stuha.
Vítr už nevysuší moje slzy.
Snad naleznu zbloudilého druha,
obejmul mě, ale ne brzy.

S tmavou stuhou k zemi padá hvězda,
spousta nesplněných přání.
Sen, jaký se nikdy nezdál
a zlomené milování.

Jestli konec se skrývá zde,
kde je pravdivé poznání?
Své dobro předám poslední spadlé hvězdě.
Uslyším zpáteční volání?


Hvězdy

1. dubna 2011 v 13:38 | Morten
Pod jasným nebem o půlnoci
Na rohu dívka postává
Sama uprostřed tiché noci
Své sny všem levně prodává
Každý z nich jak lesklý kámen
Ozdobil prázdnotu noci
Zažehnul v temnotě plamen
Pramínek naděje v srdci
Její sen jak hvězda v nebi
Když padá shůry na tvrou zem
Tak nízký a běžný se jeví
Kámen který dřív býval snem
Obloha temná a bezhvězdná
Z klenby byl lesk a třpyt sňat
Když duše prázdná a znavená
Musí se všech svých snů vzdát
Tak věř, že se ti to nezdá
Kam zmizely jen sebe se ptej
Než spadne i poslední hvězda
Tak rychle něco si přej




Přízraky bohémy

1. dubna 2011 v 13:35 | Septima Severa
V ulicích rušného města život snad nikdy nespal, nehledě na roční dobu. To si nejspíš pomyslel inspektor Murdoch, když brzdy jeho vysloužilého vozu zaskřípěly před vysokou, cihlově červenou budovou o dvanácti patrech, na jejímž průčelí ještě poblikával neonový nápis jako němý svědek další z nesčetných prohýřených nocí. Opět byl zavolán sem, na toto nejspíš prokleté místo, do centra všeho dění ve Třiadvacáté ulici mezi Sedmou a Osmou Avenue. Hotel Chelsea.
Dveře auta zaskřípěly do mrazivého rána na protest a ono jako by vzdychlo, když se inspektorova postava ve vybledlém klobouku a dlouhém zimním kabátu zvedla, aby posléze v polobotkách došlápla do sněhové břečky, jež pokrývala nejen silnici, ale i chodník. Psala se totiž zima roku 1974, a nad Manhattanem se ženili snad všichni čerti.
"Do prdele," ulevil si pak, jakmile si plně uvědomil, že mu nateklo do bot.
Když inspektor Murdoch vcházel do přijímací haly, jeden z policistů v civilu mu pokynul na pozdrav. Dělal, jako by si toho nevšiml, a šel dál. Na červeném, byť krátkém, koberci si připadal dost trapně. Nesnášel cizí pozornost na své osobě. Vždycky se snažil být nenápadný - mohl si pak více všímat detailů a případní podezřelí se potom mohli svým chováním prozradit.
Vyjít do čtvrtého patra pro něj bylo utrpení. Už dávno nebyl tím hubeným, šlachovitým Mudrochem jako v dobách, kdy ještě šlapal chodník s ostatními strážníky. Po tolika letech strávených sezením v kanceláři a pojídáním nezdravého rychlého občerstvení se mu nejen zhoršil zrak, ale též mu rapidně narostlo břicho - stále nevycházel z údivu, že si ještě vidí na špičky vlastních bot.
Jakmile celý rudý a zadýchaný dosáhl cíle stoupání, zapadl do nejbližšího pokoje, jediného s dveřmi otevřenými dokořán a plného policistů.
"Tak copak to tu máme?" prohodil obvyklým sarkastickým tónem, když se vydýchal.
"Trojnásobná vražda, čtyři mrtví. Vražedná -"
"Takže čtyřnásobná vražda," utrousil ironicky Murdoch, skoče už tak nervóznímu policistovi do řeči.
"Ne," dovolil si mu strážník Scott odporovat. "Chtěl jsem říct trojnásobná vražda a jedna sebevražda, pane."
"Tudíž je případ vyřešen…"
"Ne tak docela, pane."
Ne tak docela… V pokoji skutečně ležela tři těla v tratolišti krve. Všechna na sobě nesla stopy bodných ran. Jedno leželo na sedačce, kolem se povalovalo peří z rozpáraného polštáře; další dvě pak na špinavém zakrváceném koberci nevalné ceny. Ovšem v koupelně se u záchodové mísy v křečovité poloze krčilo další tělo, jež na sobě žádné viditelné známky čehokoliv, co by naznačovalo cizímu zavinění, nemělo.
"Příčinu smrti zatím přesně nevíme, ale hádám předávkování se…" K Mudrochovi přistoupil postarší muž, čtyřicátník, s přívětivým výrazem ve tváři. Koroner Hobbes. Oba tak stáli v náhle stísněné vykachlíčkované koupelně a koroner prstem ukazoval na sklopené záchodové prkýnko. Bylo na něm vyskládáno vše potřebné ke šňupání kokainu - žiletka, papírek na ruličku, dokonce i sáček se zbytkem rozsypané dávky drogy.
"Zvláštní," brouknul si inspektor spíš pro sebe. "Proč by oběť šňupala kokain na záchodku, když byl rozsypaný i na konferenčním stolku ve vedlejší místnosti?" uvažoval nahlas.
Viděl už mnoho zvláštních případů a potkal spoustu podivínů, nikdy se však nesetkal s něčím tak iracionálním.
Znovu překročil práh a ocitl se v prvním pokoji. Míjel žluté cedulky s čísly a vyšetřovatele, kteří místo činu dokumentovali zastaralou policejní aparaturou. Avšak dominantou pokoje se z inspektorova úhlu pohledu stala protější zeď. Byla prostá, bez ozdob, a vše naznačovalo tomu, že je zcela obyčejná - dokonce i ta podivná starorůžová tapeta, jež byla místy mírně odchlíplá, mu v tu chvíli připadala zcela normální - ovšem to by přes ni nesměl být velkými, přímo obrovskými písmeny napsán vzkaz. Nepochybně krví obětí.
"Umění smývá z duše prach všedních dní. Krev smývá z duše hřích*)," četl nahlas.
Na některých písmenech ze zaschlé krve bylo dokonce vidět, jak je dotyčný namaloval, poněvadž občas byly patrné stopy po třech prstech.
"Mrtvý je Terrence Shaw. Totožnost žen zatím neznáme, pane," přitočil se k němu opět strážník Scott. "Terrence Shaw - říkal si Pete - fotograf, dvaadvacet let. Přistěhoval se před osmi týdny z Chicaga. Podle výpovědi pokojské, která ho našla, byl - cituji: 'docela milý a nevypadal, že by měl nepřátele'." Malá podsaditá postava strážníka s knírkem vypadala docela komicky, když policista četl poznámky ze svého notesu. "Což ovšem nedává smysl, protože byl vykastrován - zatím nevíme, zda ještě před smrtí nebo až po ní…"
Inspektor Murdoch se zatím díval na mrtvoly. Snažil se najít něco zvláštního, bohužel bezúspěšně.
"Vykastrovaný?" zarazil se po chvilce ticha a podíval se blíž, natahuje si gumové rukavice. Pak ze zmiňovaných partií stáhl cíp krvavé košile. "Možná zločin z vášně… Anebo msta?" uvažoval nahlas.
Všechno, co toho rána sesbírali na místě činu, teď leželo na stole v hnědé lepenkové krabici. Na štítku bylo ledabyle naškrábáno 'Terrence "Pete" Shaw, Hotel Chelsea'. Ačkoli vyšetřování probíhalo již několik týdnů, stopy nikam nevedly. A příkaz shora zněl jasně: pozastavit případ pro nedostatek důkazů.
Za okny kanceláře byla tma a všichni ostatní již dávno odešli. Jen inspektor ve světle jediné skomírající lampičky mžoural na spisy. Naposledy si prohlížel fotografie i předměty doličné, pročítal hlášení i poznámky z místa činu. Až narazil na malou útlou knížečku v ošuntěných kožených deskách, stále v sáčku a s pečetí z místa činu. Roztřesenými prsty vyňal sáček z krabice a opatrně roztrhl pečeť. Pak knížku otevřel.
Vypadalo to na Peteho deník. Řádky pokrývalo úhledné, ač trochu nahuštěné písmo bez příkras. Narychlo deníkem prolistoval bez bližšího zkoumání a odložil jej s tím, že si ho možná přečte později. Poté narovnal do krabice všechny ostatní věci, fixem napsal na víko "nevyřešeno", zapečetil ji a odnesl do archivu, kde bude uložena na jednu z polic přetékajících stovkami takových, jako je tato…

Čeho se na nás dopustili druzí, s tím se už nějak vyrovnáme.
Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.
(Francois de la Rochefoucauld)

* * *

"Bylas' hvězda, Bonnie," děl Terrence pochvalně, když vycházel z ateliéru. "Ty fotky jsou dost dobré, vypadáš na nich jako dračice." Lehce oslovenou políbil na nastavenou líci. V ruce svíral dvanáct černobílých snímků pořízených postarším modelem polaroidu.
"Hej, a co já?" houkla na něj jakoby uraženě Ashley, vysoká dlouhovlasá blondýnka, perla mezi jeho modelkami.
"Obě jste byly úchvatné," opravil se.
Terrence už nějakou dobu pobýval v hotelu Chelsea, kde se nechal inspirovat pro svou připravovanou výstavu fotografií. Dostal zajímavou nabídku od méně známé galerie, ovšem i tak si od toho sliboval víc, než mohl ve skutečnosti dostat. Spolu s ním v prostorném apartmánu pobývaly tři slečny: Bonnie, mulatka s nezkrotnými kudrnatými vlasy jemnějšími než kašmír, které stále nosila svázané pestrobarevným šátkem. Byla to jeho oblíbenkyně, ta, která svou krásou podtrhovala kontrast zvláštního temperamentu, do něhož on své fotografie stylizoval (nebo se o to alespoň snažil); Ashley, dvaadvacetiletá blondýnka a jeho dlouholetá přítelkyně. Znal ji příliš dlouho na to, aby jí nenabídl práci, když jí nevyšly poněkud vysoké ambice stát se modelkou. A konečně Lorraine, rusovláska, jež se nebála nahoty a vždy si potrpěla na výrazné doplňky…
"Ukaž nám je, Terry, prosím," zažadonila Bonnie.
"Proč? Vždyť je uvidíte na výstavě," hrál naoko nepřístupného. "Bude to malé milé překvapení, slečinky."
"Ale Terry!" zvolala Lorraine. "No tak, ukaž nám je… Vždyť víš, jak nemám ráda překvapení." Poslední slovo náležitě zdůraznila pro dramatičnost okamžiku.
Podlehl jim. Došel ke kožené sedačce a uvelebil se na ní, čekaje chválu, jež měla následovat poté, co se dívky zmocnily fotografií s lačností vlastní snad jen lvicím. Užíval si jejich obdiv, oddanost a trpělivost, s jakou přečkávaly jeho chvilkové vrtochy.
"Wow, po tomhle tvoje hvězda slávy stoupne," prohodila rádoby znalecky Bonnie.
"Ále prosimtě," ohradil se Terrence s náznakem únavy v hlase. "Sama moc dobře víš, že nejsem žádná hvězda. Možná až spadne poslední fotografická star, dostanu se na vrchol…" Zívl si. Jak dlouho že to vlastně nespal? Den? Dva?
Pete vedl zvláštní způsob života a osvojil si nevšední manýry. Byl schopný pracovat mnoho hodin v kuse, ale zároveň se mohl pyšnit pomyslnou nálepkou novodobého bohéma dvacátého století. Jak už to u takových lidí bývalo zvykem - či spíše pravidlem - byl vážně nemocný. Lékaři u něj zjistili počáteční stadium sifilitidy, už tomu bylo několik let. A důrazně ho varovali, aby přestal vymetat večírky a nevázaně si užívat.
Jenže on neposlechl. Když se přestěhoval do New Yorku, začal ten prapodivný kolotoč s večírky, sexem a drogami znovu. Nabralo to na obrátkách a bylo divu, že dnes stál na nohou střízlivý. Jako kdyby pro něj byla nadcházející výstava životně důležitá; věnoval jejím přípravám maximum svého času, ačkoli měla propuknout až za několik měsíců. Všechny známé galerie jej odmítly - prý je moc vyzývavý a pobuřuje společnost - a on podvědomě tušil nadcházející fiasko. Přitom si jej odmítal připustit. Stejně jako nemoc hlodající v jeho těle.
Vtom mu pohled ulpěl na neotevřené obálce ležící na konferenčním stolku. "Kdo sem dal tu poštu?" zeptal se.
"To já," odpověděla Ashley. Leželo to za dveřmi. Na chodbě."
Natáhl se pro dopis a otevřel ho. Vypadl na něj složený papír bez jakékoliv značky. Po rozevření uviděl několik řádků slov sestavených z vystřižených písmenek…

* * *

Inspektor Murdoch seděl v křesle svého obývacího pokoje a nijak nevnímal puštěnou televizi. Pročítal si deník zavražděného fotografa, který nejprve někam odložil a teprve nedávno naň opět narazil. "Co se vlastně v Chicagu stalo? Co ho donutilo odjet na pobřeží?" ptal se sám sebe nahlas. Přemítal nad vším, co tehdy v pokoji viděl - drogy, pár rozházených i roztrhaných fotografií aktů a nějakou korespondenci. S kým však mohl Terrence Shaw udržovat písemný vztah?
V hotelu jinak nebylo tolik věcí jako v obvyklých případech, což naznačovalo, že se stěhoval z bytu. Mudrocha to tedy vedlo k domněnce, že Pete kočoval za prací jako spousta jemu podobných. Takoví jako on nikdy nesetrvali na jednom místě dost dlouho: pálilo je mládí - a život novodobých bohémů. Navíc si na místě činu nevšiml, že by tam něco scházelo. Tedy spíš že by Terrence vlastnil něco, oč by někdo usiloval.
Když chtěl otočit na další stránku a pokračovat ve čtení, všiml si, že několik listů v sešitě chybí - byly vytržené. Udělal to snad vrah? To se nejspíš už nikdy nedozví.
Náhle se do ticha ozvaly starožitné nástěnné hodiny odbíjející dvě ráno. Inspektor odložil deník spolu se silnými brýlemi na stolek a promnul si unavené bolavé oči. S námahou se postavil a protáhl se, až jeho tělo padesátníka zaprotestovalo několikerým lupnutím. Nedalo mu to však a musel pokračovat ve čtení.
Šestnáctého ledna 1974: Šlapou mi na paty. Opět na mne vytáhli špínu. Pomluvili mě a mně se teď boří vzdušné zámky, které jsem si ve snech tak rád črtal do písku. Pak přišla vlna a moře je pohltilo… Ano, o tom přeci mluvil ten recepční. Mektal něco na způsob, že mu Terrence vyhrožoval, avšak nejspíš se jednalo o tuhle situaci. Chtěl bych se omluvit, že jsem tak vylétl. Rozčílilo mě to, ale teď už jsem vychladl… stálo tam.
Nedávalo to smysl. Proč by v deníku chyběly ty stránky? Co na nich bylo tak důležitého?
Sedmnáctého ledna 1974: Přišel mi další výhružný dopis… Nic takového přeci nenašli. Mezi korespondencí nebyl ani jeden, ve kterém by pisatel jakkoli útočil na adresáta. …tentokrát obsahoval citát: "Umění smývá z duše prach všedních dní. Krev smývá z duše hřích." Nechápu to, nic jsem přeci neprovedl…
Dál bylo pár prázdných stránek. Než jimi inspektor přelistoval k dalšímu datu, jeho mozek pracoval na plné obrátky. Terrence tu psal, že nic neprovedl, ale jeho spisy z Chicaga mluvily o opaku, ačkoli v nich byly záznamy jen o drobném výtržnictví. Sice nespáchal žádný těžký zločin, ovšem špatným lidem se mohl znelíbit naprosto čímkoli…

* * *

Terry seděl u stolku a právě se snažil svýma roztřesenýma rukama uchopit žiletku, aby si z bílého prášku připravil lajnu na šňupání. Potřeboval nějak uklidnit své nervy, a tak opět hledal útěchu v konejšivé náruči drog. Prsty se mu však chvěly natolik, že mu žiletka několikrát vypadla, než s ní kokain urovnal do křivolaké lajny, již pak pomocí papírku smotaného do ruličky vdechl nejprve levou, pak pravou nosní dírkou.
Ashley, čekajíce po jeho boku, až připraví drogu, jež pak zažene tu spalující, nutkavou touhu po alkaloidu, jen pozorovala bílý prášek na stole svýma hypnotizujícíma, korálkovýma očima. Třásla se dychtivostí jako nějaké malé dítě. Tvářila se, jako by už teď viděla tu malou, vypočítavou bestii - vílu, jež si brala kontrolu nad tělem blondýnky stejně dychtivě, jako Ashley požívala jed.
Vedle napůl seděla a napůl ležela Lorraine a slastně potahovala z dýmky. Místností se plazil těžký opiový kouř. Ona se kokainu nikdy nedotkla, na rozdíl od ostatních. Jediné, co milovala, byl slastný, opojný pocit vdechování hustého kouře. Hledala v závislosti na opiu obdobnou útěch jako Terrence v náručí kokainové víly.

Vše, co člověk v životě dělá, a to včetně lásky, dělá v rychlíku, který se řítí k smrti.
Kouřit opium znamená tento rychlík opustit za jízdy;
znamená to věnovat se něčemu jinému než životu: smrti.
(Jean Cocteau)

Tu dovnitř vpadla Bonnie. Potácela se, také už měla nějaké svinstvo v sobě. Její pomalé, rozvážné kroky by mohly pozorovateli neznalému situace připomenout spíše nepovedenou měsíční chůzi.
"Ty… tys' šoustal s Ruth a… a… Javierem!" snažila se ze sebe vymámit slova lepící se jí na jazyku jako dehet. Těžce oddechovala, svalila se k Terrymu na pohovku z opačné strany, než se o něj opíralo bezvládné tělo zfetované Ashley, a šťouchala do něj prstem tak zuřivě, až náramky na jejím zápěstí zběsile cinkaly. "Rozdávali 'ste si to spolu!" opilecký tón hlasu však situaci zesměšňoval natolik, že se poté rozesmála.
Terrencovi ani nedošlo, proč se Bonnie tolik zlobila. Pomalu se na něj snášela vlna rauše. Jen se tupě culil.
"Ale to 'sme si… to 'sme si nedomluvili, brouku," nasadila směšný háv lítosti a přitiskla se k muži, jenž ji nevnímal ani jediným pórem svého těla. Kokain už totiž dávno účinkoval. Byl teď ve své vlastní pestrobarevné realitě, pryč od starostí, pryč od všeho…
Co Bonnie řekla, však byla pravda, i když se to stalo ještě v Chicagu. Hlodalo to v ní jako červ a ona se toho nemohla zbavit. Stále jí to leželo v žaludku a tížilo. Toužila totiž po společném životě s umělcem, jehož bezmezně obdivovala. A jeho zálety ji svým způsobem trápily, ačkoli moc dobře věděla, že on nikdy nebude její.
Jakmile si uvědomila, že ji Terry ignoruje (stejně jako Lorraine), se slzami v očích se rozhlédla po místnosti. Náhlý tlak sebelítosti a hroutícího se narcismu na ni dolehl v takové míře, že měla chuť spáchat sebevraždu. Byla hnána vlastními démony a bývala by to snad i udělala, kdyby ji nezachránil pohled na druhý, ještě zavřený pytlík s dávkou práškové drogy. Vzala jej, vstala a zamířila do koupelny.
Rozsvítila a zamkla se. Sklopila záchodové prkýnko a připravila si dávku drogy. Když ji požila, její tělo, již nabuzené notnou dávkou absintu a jiného pití, začaly spalovat horečnaté plameny. Bylo jí horko a přitom se zimničně třásla. Ani studená kachlíková stěna za jejími zády ji nedokázala zchladit.
Čas letěl dál a ona pozvolna upadala do propasti končící Deliriem Tremens z předávkování. Užila příliš mnoho kokainu, necítila však zhola nic. Náhlé hlasy ve vedlejší místnosti jí tak připadaly jako šum na pozadí miliard tančících barevných bodů, které se jí jako mžitky míhaly před očima…
Byl pozdní večer. Nad New Yorkem se už dávno snesla tma, jež jej uchopila do svých dlaní. Navzdor denní době však jeho ulice stále ještě pulzovaly životem jako tepny. A do toho bezejmenného pokoje ve čtvrtém patře, v budově ve Třiadvacáté ulici mezi Sedmou a Osmou Avenue, tiše vešel muž v kápi.
I kdyby jeho kroky nebyly tlumené kobercem v docela malinkaté předsíňce, nikdo z obyvatel apartmánu by si jeho příchodu ani nevšiml, poněvadž všechny tři osoby, jež se právě nacházely v hlavním pokoji za rohem, byly mimo realitu ledna roku 1974. Muž, v jehož objetí ležela zhroucená blondýnka, stále seděl zabořený v kožené sedačce a kokainové opojení jej ne a ne pustit ze svých pokroucených pařátů. Druhá žena ležela polonahá mezi polštáři na laciném koberci, vedle ní se povalovala vyhaslá dýmka s rozsypaným kuřivem smíseným s popelem. Nevypadalo to, že by se někdo z nich měl v brzké době probrat.
Neznámý zaslechl tiché steny. Nedokázal určit, odkud vycházejí, a tak je pustil z hlavy v domnění, že se mu to buď jen zdálo, nebo že je vydal někdo z těch tří. Vynaložil dost úsilí k naplánování svého činu; nechtěl, aby jeho plány ztroskotaly na případných svědcích. Doteď se mu dařilo skrýt vše v tajnosti a tak tomu mělo být i nadále…
Přistoupil k dívce ležící na podlaze. Ve svitu lamp se zaleskla chladná ocel. Netrvalo dlouho a dýka nalezla svůj cíl - zanořila se hluboko do ještě oddechujícího těla. První z jeho obětí otevřela oči a vztáhla k němu křečovitě se chvějící ruku, avšak dalších několik ran její smrtelný chrapot umlčelo nadobro. Vstal a na okamžik se na ni zahleděl. Vypadala tak… rajcovně…
Rychle chlípné myšlenky zahnal do pozadí. Možná je převede ve skutečnost, pokud zbude čas a svou práci odbude dostatečně rychle…
Silueta jeho stínu se připlazila k muži. Zasyčel: "Kde to máš?" Ačkoli byl přesvědčený, že mu ta zřízená lidská troska neodpoví, i kdyby tu před ním čekal celé hodiny. Až příliš dobře věděl, co to svinstvo, jež bylo rozsypáno po stole, dokáže. Bere životy se stejnou lehkostí, jako rozdává tu podivnou náhražku radosti, která kráčí ruku v ruce s otupělostí smyslů.
Pohled mu klouzal po okolí. To, co hledal, bylo příliš cenné, než aby to nechal tomuhle rádoby umělci.
"Že by v šuplíku?" pronesl líně a dvěma dlouhými skoky byl u komody. Zatáhl za mosazná držadla a prohrabal obsah horní zásuvky. Nic. Otevřel druhou zásuvku a opět nenašel, co hledal… Teprve v předposledním šuplíku se mu poštěstilo. Když otevřel docela nenápadnou krabici ze šedého kartonu, naskytl se mu pohled na hromádku starých i novějších černobílých fotografií, převážně aktů. Některé z nich byly pomuchlané, jiné měly zohýbané rohy, další zase byly zašpiněné. Ale až na dně této krabice ležel balíček převázaný sisálem. Na zažloutlém papíru stálo jediné slovo: Claudia.
Popadl jej, zastrčil do kapsy svého kabátu a už se chtěl vrátit k Terrencovi, když vtom mu oči utkvěly na pečlivě srovnané hromádce korespondence v čistých obálkách bez adresy. Jeho výhrožné dopisy, které mu psal - respektive slepoval vystřihaná písmena z novin a časopisů… Musí je vzít také, musí zahladit veškeré stopy, jež by mohly jakkoliv spojovat jeho osobu s krveprolitím v hotelu Chelsea.
Nakonec se vrátil k fotografovi zhroucenému na sedačce. V hlavě mu v tu chvíli vířil plán na dokonalý zločin. A proto mu hrubě vrazil roubík do úst, aby jeho případný křik nikdo neslyšel. Co jiným bude po ubohém mumlání a chraptění? To přeci nevyvolá poplach…
"Claudia kvůli tobě zemřela, ty zkurvysyne. Nakazila se od tebe!" Při každém slovu mu dýkou odřízl jeden knoflík ledabyle zapnuté košile a rozhalil ji. Mladá vyholená hruď se jen lehce nadouvala mělkými nádechy a klesala, když vzduch unikal pootevřenými ústy ven. Špičkou nože přejel po rýze mezi jeho bradavkami až dolů k úzkému pruhu tmavých chloupků, který končil za lemem ošoupaných džínsů. Prudce je rozřezal a -
Vykastroval ho. Poté svou již zmítající se oběť usmrtil. Potom rozpáral polštář, doposud se povalující na posledním volném místě na sedačce, a jeho obsah na mrtvolu vysypal. Terrence se tak ocitl pod bílou pokrývkou z jemného peří.
Vrah se na chvíli zarazil a zadíval se do tváře spící blondýnky, jež v blažené nevědomosti stále ještě zpola objímala zakrvácené tělo fotografa.
"Co s tebou?" zeptal se sám sebe nahlas. "tváříš se jako andílek… Ale jsi stejně zkažená jako oni dva," pokynul hlavou směrem k bezvládným tělům. "Zasloužíš si stejný trest jako oni… Ano, zasloužíš," šeptl.
"Mmm…" zamumlala náhle dívka. Znělo to podivně. Když se zavrtěla a otevřela oči, aby potom několikrát rozespale zamrkala, muž ztuhl. S tím, že se jedna z obětí probudí, nepočítal.
Ve chvíli, kdy Ashley uviděla krev, jako mávnutím kouzelného proutku vystřízlivěla. Začala křičet. Hystericky. Odtáhla se od mužské mrtvoly a prudce vstala. Ušla pár vrávoravých kroků směrem ke dveřím a spadla. Podlomily se jí alkoholem olověné nohy nebo omdlela? V ten okamžik to bylo přeci jedno - hlavně, že znovu nastalo ticho.
Rázným krokem k ní přešel, nezaváhal. Jeho dýka z oceli lačnící po lidské krvi hned šestkrát pronikla bělavou kůží chladnoucího těla…

O život můžeme přijít různě. Smrt je jen jednou z možností.
(Robert Fulghum)

* * *

Na inspektora z deníku vypadl složený papír, který jeho majitel pečlivě vložil mezi listy. Opatrně jej rozložil a očima zevrubně přelétl. V hlavičce stálo jméno nemocnice. To ho moc nezaujalo, poněvadž to mohlo být cokoli. Ovšem Mudrochův zrak se zastavil na jediné poznámce, jež byla ve spodní části listu.
"Sifilitida," četl nahlas.
Proč si toho nevšiml dřív? Proč se nepodíval do zdravotní karty? Ten fakt přeci zužoval okruh potenciálních podezřelých; Terrence Shaw si vedl záznamy o svých milenkách i milencích - při té myšlence se ušklíbl, možná částečným znechucením.
"Takže zločin z vášně," konstatoval.
Má snad být případ znovu otevřen jen kvůli domněnce inspektora, který si navíc vypůjčil důkazní materiál bez povolení? Nejspíš upadne v zapomnění stejně jako desítky vražd předtím. Pro některé byl totiž tento zrovna tak nicotný jako špinavá morda černocha někde v zastrčené uličce ghetta. Nikdo se nad tím nepozastavoval, nikdo se o případ nezajímal. Jména zavražděných - ač svým způsobem ovlivnila umělecké hvězdné nebe - se ztratila v propadlišti zapomnění stejně rychle, jako padají hvězdy.
Peteho jméno i přezdívka tedy byly předem odsouzeny k zániku. Na jeho fotografie a několik osobních předmětů se nejspíš dodnes práší ve starých neprosmýčených koutech policejního archivu města New Yorku.



Až spadne poslední hvězda (XVI)

1. dubna 2011 v 13:34 | Werika
To datum si vybavuji naprosto přesně. Vypálilo se mi do paměti žhavými uhlíky. Úterý, čtvrtý den měsíce června. Noc se rozlévala nad krajinou, stejně černá, hladká a prostá jako inkoustová kaňka. Temný plášť pokrýval lány polí rovné jako list papíru, táhnoucí se do všech světových stran a končící až kdesi v nedohlednu. Na zemi se míhaly sytě zelené a červené skvrny a půdu prosycoval zvláštní pach, mně dosud neznámý, přinášející nové události.
A přece nebyla taková tma, jakou bych očekával. Na nebesích se totiž míhaly desítky, stovky, snad i tisíce jasných bodů a ozařovaly svým světlem onu scenérii. Každá z těch hvězd se snášela k zemi elegantním obloukem a na zemi se rozprskla v ohromný ohňostroj drobných částeček. S každou padající hvězdou jsem si v duchu pronesl přání a pokaždé znělo stejně.
Na poli jsem se nenacházel sám, to ani zdaleka ne. Každý člověk zvedal hlavu k obloze. Někteří z nich by se snad raději věnovali jiným činnostem, avšak fascinující déšť ohýnků je hypnotizoval.
Stál jsem tam, hlavu zakloněnou, v ruce těžký, oválný předmět, který jsem v životě neviděl a jehož účel mi zůstával utajen, i když se mi již mnoho osob snažilo trpělivě vysvětlit, k čemu jej mám použít. Byla mi trochu zima, ovšem říkal jsem si, že něco takového se každý den nevidí. Odér ulpívající v půdě se stal intenzivnějším a já rozpoznal mírně slanou příchuť.
Z nebe padala poslední hvězda. Už jsem si nic nepřál. Mé předchozí žádosti také zůstaly nevyslyšeny.
Jiskřivá koule se mne dotkla. Každým kouskem těla mi proletělo milion jantarově a zlatě zbarvených světel a díky jejich žáru jsem už necítil chlad. Pohybem, který se zdál věčný, jsem se sesunul k zemi. V uších mi stále zněl zvonivý zvuk té neuvěřitelné exploze. V ústech jsem ucítil teplou tekutinu stejné chutě, jakou byla nasáklá i zem pode mnou. Plnila mé plíce. Zachroptěl jsem.
"Nenávidím válku…"




Až spadne poslední, přijde jitro...

1. dubna 2011 v 13:31 | Temnářka
Noc se vznáší a nešelestí,
dokud se nepohneš v peřinách,
když mumláš ze spánku, houká,
pláčeš a ona hebce hladí.
Vždyť na pařátech peří má
a v očích svit padajících hvězd.




The Star 2 falls 2/2

1. dubna 2011 v 13:28 | Gafrad
Lucy Maisová se zrovna spokojeně soukala do skafandru, aby se mohla jako součást kapitánem vyslané komise podívat na stavební a vědecké práce, které probíhaly na povrchu 112, když se lodí rozeřval alarm, jenž už pěkně dlouhou dobu neslyšela. Ohlašoval příchozí nepřátele.
Rychle si zase oblek sundala a v nastalém zmatku se snažila probojovat na chodbu vedoucí k můstku. Tam dorazila do dvou minut.
Slyšela: "Mnohonásobný kontakt! Čtyři mateřské lodě a osm standardních korvet! A jejich kódy… Jsou to Midiané!"
"Kapitáne, snaží se s námi spojit!"
"Na obraz!"
Ještě než si vylekaná Lucy stihla sednout, se na obrazovce objevila hnusná šedá tvář starého Midiana, určitě patřící velícímu admirálovi.
Začala mluvit nepříjemnou cvakající řečí, naštěstí měl každý bitevník ve svém počítači zabudovaný překladač.
"Vzdejte se, nebo budete zlikvidováni. Stejně jako všechny ostatní směšné Star."
A to bylo všechno. V hlavě Maisové okamžitě vytanula myšlenka, jestli blufuje anebo opravdu nechal dohnat a zničit všechny ostatní bitevníky, což by znamenalo, že jsou v celém širém vesmíru posledními svého druhu. Naskočila jí z toho husí kůže.
Každopádně všichni věděli, že Midiané jsou v ohromné přesile, ani dvě Star by se nebyly schopny vypořádat s takovou palebnou silou na straně nepřítele.
Do svých temných pařátů ji popadl úděsný strach, hlavně o Loca. Kdyby se mu něco stalo… Ne, to by nepřežila.
Zatímco sotva vnímala na ni mířené rozkazy, kapitán vyhlásil červený poplach a evakuaci všech kolonistů na 112. Také dal přeložit zprávu, že se nevzdají ani omylem, přičemž její odvysílání pozdržel, aby získali trochu času.
Hned potom se na Star 2 snesla drtivá salva laserových paprsků a raket, které se však rozprskly o modrý štít, jenž bitevník obklopoval. Každému nicméně bylo jasné, že tak tomu nebude navždy.
Z děl lidského křižníku se rychle vystřelilo několik atomových hlavic a ze všech kulometných a laserových věží obrovskou rychlostí mizela munice, jež se posléze zabodla do některého z nepřátelských plavidel, nebo se ztratila ve vzduchoprázdnu.
Když byly raketoplány s uprchlíky napůl cesty mezi planetou a Star 2, štíty byly již na padesáti pěti procentech a někde zmizely úplně.
Lucy měla plno práce, ale všechno dělala zcela automaticky. Pohybovala se jako robot a i jako robot přijímala a plnila příkazy. Nad ničím nepřemýšlela, jenom měla hluboko uvnitř šílený strach.
Letouny ze 112 konečně přistály v hangáru a za šest sekund, jakmile se trup lodi začal otřásat pod přijatými údery a již ze dvou palub byl hlášen únik atmosféry, loď vstoupila do hyperprostoru, aby unikla do systému s nějakou mlhovinou, ve které se snad budou moci skrýt.
Maisová byla tak mimo, že si to vůbec nespojila s obrázky svého vlastního dítěte, jelikož kdesi v hloubi její duše měla neskutečně zlý pocit, který ji plně zaměstnával. Každý její smysl jí napovídal, že to skončí špatně. Že někde udělala chybu.
Kéž by teď mohla běžet za Locem a obejmout ho. Jistě se nyní pořádně bojí… Tolik mu chtěla říct, že nemusí, protože tam je s ní. Se svojí maminkou, již v podstatě nevídal.
Málem se rozbrečela, ovšem dokázala se ovládnout. Snad to s ním Ellen zvládne.
Snažila se myslet pouze na svět, v němž by byla s Locem na věky věků.
Okamžitě se jí udělalo trochu lépe.
*
Pohled na mlhovinu, uprostřed níž byla obrovská černá díra, která z okolí vysávala prach a mikročástice různých hornin a plynů, takže vytvářela nádherně barevný akreční disk, byl opravdu neuvěřitelně krásný.
Spustila motory na plný výkon a vytyčila navigačnímu počítači body, jichž má dosáhnout. Pak neustále kontrolovala stav paliva, hyper drivu, integritu trupu a pomáhala rozmisťovat opravárenské týmy. Celou dobu se ale nemohla zbavit špatného pocitu, byla z toho tak vystresovaná, až z toho zezelenala a chtělo se jí zvracet.
Teď však byla práce přednější, nemohla si dovolit přestat. Záviselo na tom přežití lidského druhu.
Jenže něco uvnitř jí neustále dokola našeptávalo, že na to měla myslet dřív. Že teď už je pozdě. Nevěděla ale, jak to myslí. Nedokázala si utvořit spojitost a to ji štvalo. Třeba by s tím ještě něco dokázala udělat, kdyby věděla, odkud má začít.
*
Byli čtvrt astronomické jednotky od nejvzdálenějšího ramene od černé díry, když do systému vstoupila flotila Midianů.
Lucy i všichni ostatní pod náporem ledového strachu o život jako by zkameněli. Ještě nebyli dostatečně hluboko v plynovém mračnu, který by tlumil důkazy o jejich přítomnosti, tudíž nepřítel věděl, kde se právě nalézají. Ani nemohli tak blízko černé díry vstoupit do hyperprostoru, aby znovu utekli. Navíc lodě Midianů byly rychlejší a tak i kdyby se Star 2 pokusila schovat v mlhovině, rychle by se z toho stala nebezpečná hra na schovávanou, jež by stejně skončila jejich zánikem.
Vzpomněla si na Loca. Myslela na něj bez ustání, ovšem teď to bylo něco jiného. Snažila se ze všech sil rozpomenout. Pořád měla pocit, že s tím Loc má co do činění. Že jí říkal, aby něco udělala.
Blbost. Nepamatovala si to, byl to jen nynější výplod fantazie. Chudák její malý syn přeci vůbec nevěděl, co se tu děje, žil v totální nevědomosti a neměl s tím nic společného.
Cítila se ale čím dál hůř. Za co ji kdo trestal? Chtěla pouze být s Locem a trávit s ním jeho dětství, jako každá jiná matka s dítětem za svobodných časů na Stolenu. Co udělala špatně, že to tak nemohlo být?
Byla to vůbec její vina?
Nebyla si ničím jistá. A taky už nebyla schopná plnit rozkazy. Točila se jí hlava, nemohla nic dělat. Všechno se smotávalo dohromady, jako by někdo natočil na kameru rozmotávání klubka bavlny a poté nahrávku pustil pozpátku.
Nakonec zkolabovala.
*
Probudila se na lůžku uprostřed prázdné chodby. Když se ale pořádně rozhlédla, všimla si, že není zcela prázdná. Všude okolo se válela zkrvavená mrtvá těla důstojníků, nějakých žen a někde nehybně ležely i děti. Výjev jako z hrozné noční můry. Lucy si ovšem kdovíjakým způsobem byla jistá, že tohle je realita.
Netušila, co ostatní zabilo a jak to, že ona je živá, ale bylo jí to jedno.
Pomalu si sedla a mžikala očima, aby si přivykla narudlému šeru. Strašně těžko se jí dýchalo, asi někudy unikal vzduch. To také znamenalo, že má jenom pár minut života, než na palubě Star 2 bude stejné vakuum, jako ve vesmíru okolo.
Nevěděla, co má dělat, a už vůbec ne, proč se nakonec rozhodla jít za pískavým zvukem, který se ozýval za rohem.
Bylo tam několik maličkých dírek, za nimiž nebylo nic než vzduchoprázdno.
Každá z nich ale byla napůl ucpaná nějakým zmuchlaným kouskem papíru. Lucy opatrně jeden vzala a ignorovala vědomí, že teď uniká vzduchu ještě víc. Stejně nemohla odvrátit svoji smrt.
Cítila, jak se jí začíná motat hlava. Konec se blížil.
S vypětím všech sil ten papír rozložila a když viděla výkres na něm, na jednu sekundu si myslela, že do ní udeřil blesk z neexistujícího, prozaického nebe, neboť se dívala na obrázek svého syna. Celé to vmžiku pochopila. Jenže pozdě…
Byl to obrázek, který je měl dovést k Zemi.
Kdyby navedla Star 2 do černé díry, ocitli by se u Země. Jestliže to neprovede ihned, podepíše ortel smrti pro poslední Hvězdu a celé lidské pokolení.
Byla zaslepená svými vlastními sny, a teď za to ohavnou smrtí zaplatili všichni ostatní, včetně Loca.
Samozřejmě si tím nemohla být naprosto jistá, ale věděla, že byla neskutečně pitomá, když neporozuměla Locovi, svému vlastnímu dítěti! Jenom proto, že se od něj nechala dobrovolně separovat. Dítě, které mělo matku, jež na něj neustále kašlala a do poslední chvíle ho nechápala.
Kdyby za další sekundu neumřela, zabila by se sama.




The Star 2 falls 1/2

1. dubna 2011 v 13:27 | Gafrad
"Mami, vsaď se, že mě nenajdeš!" vykřikl malý chlapeček jménem Loc Mais s naducanými tvářičkami a vypaseným bříškem.
"Tak to zkusíme! Běž, dám ti náskok!" odpověděla usmívající se matka, Lucy Maisová, středního vzrůstu a s širokým, přívětivým obličejem lemovaným hnědými vlasy.
Chvíli počkala, až se její syn schová pod nějakou z desek s hydroponicky pěstovanými plodnými rostlinami, jako byla sója, rýže, anebo salát a brambory. S Locem si tam hráli dost často, teda hlavně, když měla volno. Práce navigátorky jí ho skoro všechen sebrala a dopad na Locovo dětství, ve kterém významně chyběla, ji mrzel snad ze všeho nejvíc.
Byl čas začít hledat. Samozřejmě docela přesně věděla, že to Loc tentokrát zkusí pod deskou se sójou, protože byla největší a nejdál od ní, nicméně předstírala, že ani v nejmenším netuší, kde syn našel úkryt. Pořád dokola nahlas mumlala: "Kdepak jen může být?", "Tak teď tě asi nenajdu…", "Páni, schoval ses opravdu dobře!" a podobně. Úplně klasická hra na schovávanou.
Platforma se salátem vpravo sebou mírně zatřásla, ovšem Lucy dělala, že to vůbec nevidí. Odpočítala deset minut a pak se jala syna hledat doopravdy, to jí zabralo ani ne třicet sekund.
"Tady jsi!" vybafla na něj.
Loc se lekl a trochu nadskočil, ale pak se začal smát. Lucy vlezla za ním, popadla ho do náruče a zlechtala po celém těle, což mělo za následek hlasitý, nadšený vřískot a smích.
Ovšem celý prostor sebou náhle škubnul a Lucy si uvědomila, že loď vystoupila z hyperprostoru, takže jejich zábavy byl konec. Hlas, který se pár vteřin poté rozlehl po místnosti, to jen potvrdil: "Major Lucy Maisová ať se neprodleně dostaví na můstek. Major Lucy Maisová…"
"Promiň, Locu, ale čeká mě práce. Budeme si hrát… řekněme za týden, ano? A do té doby se o tebe postará Ellen."
"To nevydržím! Nesnáším Ellenu a ona mě taky nemá ráda!" ječel malý Mais.
"Hloupost, má tě moc ráda. Tak šup, vylez ven!" přikázala Lucy, když se pracně plazila zpod desky a ještě se přitom bouchla o její hranu.
Loc s dětskou hbitostí zkušeně vylezl, objal maminku, sám odešel do kajuty Ellen a opakoval si nacvičenou frázi: "Major Lucy Maisová vás žádá, abyste se o mne postarala."
Ellen Tittle byla šikovná, mladá vychovatelka dětí, na které jejich rodiče neměli čas, což bylo na Star 2 docela běžné, vzhledem k tomu, že každý starší šestnácti let měl přidělenou nějakou práci, nebo se stal důstojníkem.
Lucy se za svým synem smutně usmála a pak vyrazila východem na opačné straně, vedoucím směrem k můstku.
Vídali se tak málo… Skoky hyperprostorem Star 2 prováděla velice krátké a průzkumné expedice v jednotlivých soustavách, při nichž musela být u svého ovládacího panelu na můstku prakticky dvacet čtyři hodin denně v pohotovosti, byly nekonečné. Než se na sto procent dokázalo, že nově navštívený systém není Sluneční soustava, ani neobsahuje planety nebo měsíce typu Země a žádné stopy po těžitelných a pro uprchlíky na Star 2 nejdůležitějších surovin, uběhl velmi náročný týden. A pokud se náhodou potvrdila přítomnost jakéhokoliv z hledaných prvků, mise se prodloužila na měsíc.
Lucy takový nátlak zvládala jen díky dopování speciálními prášky, jež ji pomáhay být bez spánku a s omezeným přísunem potravin naplno funkční. Psychické důsledky u jejího syna, který neměl otce a vlastně ani matku, se však žádnými stimulanty a léky odvrátit nedaly. Byli od sebe vzdálení asi jako Star 2 od rodné Země, a to vůbec nebylo dobré. Neskutečně ji mrzelo, že svýma vlastníma očima neviděla, jak se Loc vyvíjí. Všechno slyšela od Ellen. Třeba že si oblíbil kreslení a hraní na flétnu.
Nic se s tím ale nedalo dělat. Lucy věděla, že kdyby si mezi sebou se synem udělali příliš silné pouto, bylo by potom jejich rozloučení, až by Loc dospěl, ještě horší. V jednom směru tedy bylo dobře, že do doby, než ji Loc znovu uvidí, zapomene, jak jeho matka ve skutečnosti vypadá.
Lucy se prostě musela smířit s tím, že tak to bohužel v poslední době chodí a že to je nezbytné, aby mohli dostát svých cílů. Ovšem každá správná matka by jí dala za pravdu - smířit se s odloučením se svým jediným synem je nadmíru těžké, navíc Lucy měla, podle názoru psycholožky Andersonové, mezi ženami na palubě Star 2 snad nejsilnější mateřský pud.
Maisová zavrtěla hlavou, přidala do kroku a raději přemítala, jak se asi daří zbytku roztroušené flotily… Našli planetu, kde by mohli založit nový domov? Usadili se na nějakém měsíci? Utekli vůbec dostatečně daleko od Stolenu, kde se strhla krvavá a rozhodující bitva s Midiany? Představa, že Star 2 je posledním křižníkem s lidskou posádkou, ji upřímně děsila.
Ke všemu tolik otázek… Lucy znala odpověď pouze na jedinou.
Takzvaných "Star" bitevníků bylo přesně tucet. Při bitvě u Stolenu jich bylo se zbytkem flotily zničeno šest, ostatní prchly, každý jiným směrem. Útěk Star 2 trval deset let, během kterých putovala, uvězněná v hyperprostoru, do co nejvzdálenější možné destinace. Letěla tak dlouho, že se dostala na samý kraj Galaxie, v níž byla ukryta kolébka lidského pokolení. Poznali to hned podle první planety, na níž narazili. Na její orbitě totiž stále visel maják, periodicky vysílající stejná data o Velkém exodu z Mléčné dráhy, při němž se tato kamenitá a horko těžko obyvatelná planeta stala odrazovým můstkem.
Hlavní prioritou se tedy stalo najít Zemi. Problém byl, že netušili, kde Země leží, proč jejich předci od ní utekli tak daleko, přičemž jim Midiané zcela jistě byli v patách, docházely jim zásoby a dlouho nenašli ani kousek užitečného šutru.
Signální družice se však zmiňovala o tom, že kdo chce Zemi najít, nejprve musí začít hledat něco jiného, v překladu z tehdejšího archaického jazyka "mytickou bránu". Nevědělo se, co to asi tak má být, takže tuto zmínku všichni považovali za zbytečnou, poněvadž má prý za úkol zmást a odradit v hledání. Celé to bylo opředené mnoha nepodloženými dohady a na celé lodi se nediskutovalo o ničem jiném.
Lucy bylo vcelku jedno, jestli prapůvodní svět najdou, spíše tiše doufala, že jednou naleznou obyvatelnou planetu a na ní založí kolonii, kde by mohla s Locem nerušeně trávit celý zbytek jeho dětství dřív, než na to bude pozdě. Musela přiznat, že to byl nádherný sen, ale když se ohlédla zpět na jejich dosavadní "štěstí", uvědomila si, že pravděpodobnost, že do Locových šestnáctin najdou ať už Zemi, nebo jakoukoli jinou hromadu hornin, na níž by se dalo žít, byla nesmírně mrňavá.
Ach jo… pomyslela si, jakmile se před ní otevřely dveře na můstek, kde jako vždy panoval hektický ruch. Musela přestat přemýšlet nad svými sny, teď bylo třeba pracovat, aby je mohla uskutečnit.
*
Loc popadl jednu z pastelek a začal čmárat na papír. Když byl nazlobený na svou maminku, že od něj zase odešla v nejlepším, dělal to zcela automaticky. Strašně ho štvala, ovšem věděl, že není sám. Dost často sdílel dětem vyhrazený pokoj v bytě Ellen s jinými chlapci, takže mu bylo jasné, že i oni mají mámu, která se o ně nestará. Nikdy si s nimi ale nepovídal ani nehrál, měl svůj vlastní svět, byl v něm šťastný a byl na něj hrdý. Vůbec mu nevadilo, že nepatří do jejich kolektivu plného hloupé srandy, což bylo k zlosti slečny Titllové, jež se je mermomocí snažila stmelit dohromady.
K čertu s ní, zaklel Loc v duchu. Ellen prostě neměl rád, maminku mu nikdy nenahradí.
Vždycky si bude přát, aby s mámou mohl strávit aspoň jeden den, ale týden za týdnem, kdy ji neviděl, mu pomalu docházelo, že se něco takového nikdy neuskuteční.
Zatímco přemýšlel, nechal ruku, aby se hýbala sama. Po pár minutách nicméně zjistil, že opět nakreslila to samé: hnědá ramena připomínající kořeny nějaké rostliny, ve kterých byly jasné žluté tečky. Uprostřed ramen bylo zasazeno něco, co silně připomínalo oko s černočernou zorničkou.
Loc zdaleka nechápal, co to má znamenat, ovšem ať dělal, co dělal, pořád kreslil jenom tenhle výjev. Občas jeho ruka dokonce pod "oko" samovolně napsala "ETH", což malého Loca trápilo nejvíc.
On totiž ještě neuměl psát.
*
Na můstku byl snad ještě větší hluk než obvykle, nicméně hned, jak pohlédla na taktické obrazovky, jí bylo jasné proč. Našli planetu podobnou Zemi!
Nebyla to však ona samotná, jelikož podle starých pověstí měla přirozenou velkou družici, a tato neměla ani jednu.
Nicméně v atmosféře byl optimální poměr dusíku, kyslíku a oxidu uhličitého a její povrch ze šedesáti procent pokrýval oceán s neupřesněnými známkami života, ale zřejmě šlo jen o bakterie a sinice.
Lucy se nadšeně ohlásila kapitánovi, zasedla za svůj stůl a neustále upřeně hleděla na dálkově pořízené snímky.
Sotva, co přestala doufat, že najdou obyvatelný svět, se to stalo! Úžasné!
A právě přišly další výsledky hloubkových skenerů. Asi dvě astronomické jednotky od jejich dosavadní polohy se rozléhal pás asteroidů se zjištěnými těžitelnými prvky. Úplně dokonalé.
Star 2 okamžitě vyslala průzkumný raketoplán a Lucy se nad novými přijatými zprávami, které přicházely každou chvíli a byly jenom pozitivní, radovala čím dál víc. Nechtěla předbíhat situaci, ovšem měla pocit, že se snad brzy vyplní její sen. Na chvíli zavřela oči a oddala se představě, jak s Locem hrají schovávanou třeba v lese podobném tomu, jenž si pamatovala ze svého dětství na Stolenu, nebo jásotné koupání v oceánu… Poté je hned otevřela a začala plnit kapitánovy rozkazy, které na ni padaly jako ledová smršť.
*
Uběhl měsíc a půl, během něhož zdrogovaná Lucy nepřetržitě udržovala orbitu nad 112, jak planetu nazvali číslem, stanovovala dráhy raketoplánů se zásobami a stavebními četami, nebo pilně připravovala plán těžby v nedalekém Pásu záchrany, jak se zase jmenovalo pole asteroidů bohaté na rudy a polokovy.
112 se ukázala jako nádherný svět, kde mohli bez problémů žít, pouze tam byl maličko větší atmosférický tlak, než na jaký byli zvyklí a i gravitace převyšovala vštěpenou standartu. Za dva týdny usilovné práce se dole vybudovala malá vědecká základna, kde se testovaly vzorky vody, půdy, vzduchu a další. Jediný život nakonec opravdu představovaly osamocené kolonie bakterií, sinic a prvoků schopných fotosyntézy, bez nichž by v atmosféře nebyl kyslík. Země ale byla mrtvá, takže možnost pěstování jakýchkoli plodin zatím nepřicházela v úvahu. A bohužel - 112 vůbec nebyla bohatá na nerosty, které potřebovali, proto bylo třeba vymyslet onen těžební plán v Pásu.
Jenže i přes látky, jež by to měly potlačovat, Lucy s lítostí neustále myslela na svého syna. Za další týden jí došla trpělivost a pod záminkou vyčerpanosti donutila kapitána, aby za ni zvolil náhradu. Ten mrzutě svolil a ona se konečně mohla vydat za Locem, sdělit mu, že už brzo budou moct být navždy spolu. Ještě si předtím vzala prášky, které tlumily posilující drogy, a vyšla.
Dřív, než dorazila ke kajutě Tittlové, se na ohbí chodby srazila právě s udýchanou Ellen.
"Majore! Zrovna jsem pro vás chtěla doběhnout! Pamatujete si, jak jsem vám říkala, že Loc rád kreslí? Nevím, co se stalo, ale dnes mu nějak přeskočilo a celý pokojík zavalil papíry s jedním a tím stejným motivem! Pojďte se rychle podívat!" ječela Tittlová a sotva přitom brala dech.
Obě se rozběhly a zmatená Maisová přemítala, jestli se snad kvůli její nepřítomnosti ve svém životě nezbláznil.
Lucy vrazila do dětského pokoje a přebrodila se přes půlmetrovou závěj výkresů, na nichž bylo cosi načmáraného, k Locovi. Všiml si jí, až když se ho mírně zeptala, co se děje. Odpověděl pouze, že mu došly papíry a že jestli chtějí najít Zemi, měla by mu nějaké donést.
S Lucy to pořádně zamávalo, ovšem držela se. Její syn neměl vědět o nějaké Zemi.
Vstala a prskla na Ellen, jež stála u dveří jako přimražená a zírala před sebe: "Tys mu něco říkala o Zemi? Nepamatuješ si snad, že jsem ti to zakázala? Je ještě moc malý, aby to pochopil!"
Tittlová se rychle vzpamatovala. "Já mu opravdu nic nepověděla, nechápu, jak se o ní mohl dozvědět."
"Nevěřím ti!" štěkla Lucy.
Ellen s podivným a strašidelným klidem zvedla jeden z identických výkresů.
"Tak se podívejte sama, že to kreslí jakoby neuvědoměle," ukázala na popisek pod jasně barevným akrečním diskem, "a ke všemu neumí psát, měl se to podle studijního plánu učit až za rok a vy víte, že jsem neměla jediný důvod dávat si tu práci, abych ho to naučila."
Maisová ji vytrhla papír z ruky a rychle přelétla pohledem hnědou mlhovinu a černou díru uprostřed, pod níž bylo "ETH".
A tentokrát to s ní seklo doopravdy.
Zkratka "ETH" se totiž v navigační terminologii používala pro výraz "EARTH".
*
Když se Lucy probudila v měkké hromadě papírů, stál nad ní její syn a kriticky si ji prohlížel.
"Mami, pokud fakt chceš najít Zemi, měla bys letět k tomuhle," šťouchal tlustým prstíčkem doprostřed svého obrázku.
"Locu, proboha! Kdo ti kdy řekl o Zemi!?"
Lucy pomalu vstala a třela si spánky, protože ji silně bolela hlava. Tohle nějak nezvládala.
"Nikdo, já o ní prostě věděl. Co je na tom špatného? A musíme tam letět! Jinak ji nikdy nenajdeme!"
"Locu, říkáš hlouposti! To je jenom tvoje fantazie!"
"Ty mi nevěříš, mami! Je to tak, já to vím!"
"Je ti sedm, nemůžeš to vědět!" Lucy pomalu docházela trpělivost. "Přišla jsem ti říct, že jsme našli planetu, kde bychom mohli žít spolu a navždycky! Kde bych s tebou konečně mohla trávit tvoje dětství a ty místo toho trváš, abychom se toho vzdali a letěli k něčemu, co ani neexistuje!"
Loc se na ni chvíli díval svýma pronikavýma světle hnědýma očima a potom se hlasitě rozbrečel. Nebyl zvyklý, aby na něj maminka křičela.
Ta si rychle uvědomila, že udělala chybu, zklidnila se a přitáhla si své dítě do náručí.
"Promiň, já to tak nemyslela. Víš, že ne. Ale tohle už nebudeš kreslit, ano? Ani žádné zmínky o Zemi. Teď jsme našli svět a tam budeme žít spolu, bez ohledu na nějakou Zemi a podobné ptákoviny. Jasné?"
Loc by nejradši protestoval, ale nechtěl maminku znovu naštvat. Takže souhlasil.

2/2 >>>



Prečo nikto nespočítal hviezdy

1. dubna 2011 v 13:24 | prudent.wolf
Hlas v temnote šepkal o tom, že čoskoro je tu. Oblial ju chlad, bála sa. Natiahla stuhnutú ruku a zabalila sa do mäkkej prikrývky, no tá ju neochránila pred tým, čoho sa tak desila. Oči mala pevne stisnuté a snažila sa ten prekvapivo láskavý hlas vytlačiť z boľavej hlavy. Nedarilo sa jej to. Neustále jej šepkal slová v jazyku, ktoré nepoznala, hovoril o miestach, ktoré nikdy nevidela a privádzal ju do šialenstva.
Navštevoval ju už týždeň a pomaly si začínala uvedomovať, čo sa jej ten hlas snažil povedať.
Otvorila svetlomodré oči zastreté strachom.
"Kedy? Kedy prídeš?" vykríkla do prázdnej izby. Jej škrekľavý hlas sa odrazil od stien a vrátil sa k nej v tichej ozvene.
"Až spadne posledná hviezda," otrel sa jej hlas klzký ako hodváb o ucho.
V starej nočnej košeli a bosá stála v mäkkej tráve. Vedela, že dnes sa hlas už neobjaví, nie tak, ako pred tým. Mesiac jej robil svojou tichou a nevtieravou prítomnosťou spoločnosť a jemný letný vánok jej rozvieval vlasy a šteklil ju na krku.
Zrazu to tam bolo. Tentoraz vedela, že to nie je len hlas bez tela, cítila ako sa zachveli samotné základy zemi pod telom bytosti, ktorá každého milovala. Stála za jej chrbtom bez jediného slova. Na celom tele jej naskočili zimomriavky a ona neodolala nutkaniu to konečne uvidieť. Otočila sa.
Bola to žena, krásna žena. Mala dlhé čierne vlasy, planúce oči a čierne rúcho strácajúce sa v nekonečne. Ona bola nekonečno, navždy ním ostane.
"Neboj sa," povedal mrazivý hlas vychádzajúci z bledých perí.
"Nebojím sa," povedala. Prekvapilo ju, že je to pravda. Už sa nemala čoho báť, všetko skončilo.
Tá, čo všetkých miluje, sa usmiala. Bol to pokojný, vševedúci úsmev. Je veľmi stará, staršia ako sám život.
Odtrhla od nej oči a pozrela sa na nebo.
Prečo nikto nespočítal hviezdy? nechápala.
"Pretože jeden ľudský život na to nestačí," odpovedala jej bytosť v myšlienkach.
"A vieš koľko ich je?"
"Keď pôjdeš so mnou, môžeš to zistiť."
"Čo tam bude?" spýtala sa detinsky, neustále sledujúc oblohu.
"Pokoj a čas skrytý pod posteľou."
Bytosť natiahla ruku a pritiahla ju k sebe, nežne objala. Nebránila sa, len sa neustále pozerala na blikajúce svetielka nad svojou hlavou. Zrazu uvidela padať hviezdu. Záblesk a bola preč.
Možno preto sa nedajú spočítať, pomyslela si. Možno zomierajú tak ako my.
Smrť ju pobozkala jemne a neuveriteľne príjemne a ju zaplavila tma.
Najtmavšia a najtemnejšia.
Nekonečná.




Až spadne poslední hvězda (XV)

1. dubna 2011 v 13:23 | Polgara
Mladík se tento den již po několikáté vracel přes park do práce. I přestože to s jeho prací nesouviselo, byl nucen vyřizovat zásilky, které se musely doručit až do domu. Procházka na čerstvém vzduchu mu nevadila. Ba naopak. Děkoval Bohu za to, že se díky ní dostane ven a aspoň na chvíli opustí ten blázinec, jenž v jeho zaměstnání panoval. Nikdy nechápal lidi, co shánění dárků nechávali na poslední dny před Vánoci a ještě se tím hrdě chlubili. Ať mu nikdo nevykládá pohádky o tom, že přes rok nemá čas na to, najít si pár volných hodin a v klidu si všechno poshánět. Kolik nervů by pak ušetřil jak sobě, tak ostatním. Jenže, to dřív nastane konec světa, než si lidé najdou čas i na ty méně příjemné povinnosti.
Na jednu stranu je dokázal pochopit. Málokdo má náladu po pracovní době či po škole lítat po obchodních centrech a shánět pro své milované dárky. On to řešil tím, že každému dal pozornost, aby se neřeklo, a větší finanční obnos, aby si každý z nich vybral to, po čem jeho srdce nejvíc touží. Možná to znělo alibisticky, ale bylo to lepší, než se seknout a dát hloupost, která se stejně bude měnit za jinou věc.
Zakroutil hlavou a přidal do kroku. Díky nově napadanému sněhu měly tramvaje zpoždění a někdy se mu stalo, že se do ní nedostal, protože byla přeplněná, a musel tudíž čekat na další. Když tak stál na zastávce, ověšen taškami plnými balíčků, rozhlédl se kolem sebe. Mnoho lidí vedle něj nervózně pokukovalo po kolejích a odhadovalo, kdy se už konečně dostanou do dopravního prostředku. Někteří začali podupávat a přecházet, aby se aspoň trochu zahřáli.
Pozoroval mladé lidi s očividně těžkými taškami na zádech, jak stojí v hloučcích, kouří a mluví. Muže a ženy středního věku, kteří se buď vraceli z práce anebo do ní zrovna šli, maminky s dětmi, staré lidi postávající přímo u konce chodníku, aby se potom mohli co nejdřív dostat do tramvaje. Před ním se odehrával život se vším, co k němu patřilo. A on tu možnost žít miloval a nenáviděl zároveň. Nicméně si uvědomoval, že když bude žít pouze ze dne na den a jenom protože musí, zblázní se z toho. Zešílí a udělá nějakou pitomost. A to nechtěl. Má rodinu, práci, kterou jakž takž snáší, koníčky, přátele. Tak proč se vztekat nad tím, že nemůže mít víc? Moc dobře věděl, že během vteřiny může i tohle ztratit.
Jednu z tašek položil na zem, aby se podíval, jak moc velké zpoždění bude mít. Vzápětí zůstal na hodinky užasle zírat. To už tu vážně stojí téměř dvacet minut? Zakroutil hlavou a zoufale se rozhlédl po ostatních. Kdyby tolik nepřemýšlel, mohlo mu dojít, že tváře okolo něj zůstaly stejné. Pouze jich několik přibylo.
Tašku nechal položenou na zemi, sundal si rukavici a zašmátral v kapse kabátu, s tím, že se podívá, která adresa je nejblíže a dojde tam pěšky. K jeho úlevě se nacházely tři na stejné ulici. Výborně, tak to bude rychlejší, než kdyby pokračoval ve zbytečném čekání na dopravní prostředek, jenž stejně přijede kdovíkdy. Během vteřiny byl připravený na odchod, naposledy se rozhlédl po okolo stojících lidech a zjistil, že někteří jej budou následovat, poněvadž i jim došla trpělivost. Na přechodu naštěstí nebyl semafor, takže nebude ztrácet čas čekáním, než padne červená. Přeběhl bílou zebru a ocitl se na protější ulici, která byla přeplněnější, než samotná zastávka. S otráveným povzdechnutím si vzpomněl na písničku, kterou mu kdysi dávno pouštěl jeho syn. Jmenovala se Ladovská zima a dnešní situaci vystihovala mnohem lépe, než jakékoliv televizní zprávy.
V duchu se omlouval těm, do kterých vrazil taškami. Nesnažil se omlouvat se tím, že je tu málo místa. Když se člověk snaží, jde všechno i ve zdánlivě nemožné situaci a tohle byl ten případ. Naštěstí pro něj se nad tím ostatní lidé nepozastavovali a šli dál. Přesto, že jeho mysl pořád všechno omlouvala, párkrát mu uniklo polohlasné zaklení, neboť několikrát málem skončil na zemi. Ach, jak tohle zimní období nesnášel! Nejhorší na tom teď bylo, že sníh, který dřív připadával postupně, napadl v jeden den a způsobil tím české zemi menší šok. Tohle skutečně nikdo nečekal a doprava od té doby kolabovala každou minutu.
Zrak mu znovu sklouzl na hodiny, které stály na náměstí. Bude mít větší zpoždění, než s jakým počítal. Odklidil se stranou a poté, co se zbavil svého závaží, zavolal do práce, že jeho pochůzka potrvá déle. Jeho šéf sice pronesl pár kousavých poznámek, ale nakonec dodal, že není jediný, kdo se vrátí, až když mu bude končit pracovní doba. Mladík po skončení hovoru udiveně zakroutil hlavou. To si vážně jeho vedení myslí, že rád mrzne venku? Ale co už. Hloupé poznámky je někdy lepší neřešit.
Než oběhl ony tři adresy, byl promrzlý na kost a v duchu proklínal své vedení, že se aspoň nemůže vést v autě. Sice by to trvalo ještě déle, ale byl by v teple. Jenže když pohlédl na seznam, jeho nálada klesla ještě níž. Ach, proč on. Jeho mysl už se ani nesnažila hledat něco dobrého na této situaci. Zima, namrzlé a ještě neupravené chodníky, hromadná doprava, která je mu momentálně k ničemu, a spousta nedoručených zásilek před ním.
Před očima se mu začaly dělat mžitky. Naposledy totiž snídal a podle hodinek bylo již dávno po poledni. Jenže pořádné jídlo si dovolit nemohl, protože by to jeho vedení považovalo za ulejvání. Nicméně, jíst musí, jinak jim tady pojde hlady. Proto zamířil k nejbližšímu rychlému občerstvení, kde si koupil hodně syté jídlo, které následně co nejrychleji snědl. Nic moc, ale aspoň něco, pomyslel si unaveně.
Znovu posbíral balíky a vydal se na cestu. Zvláštní bylo, že předtím, než se najedl, měl dostatek energie a nedělalo mu problém jít rychle, teď si však připadal jako někdo, kdo má na nohou okovy. Jeden krok, druhý krok, přehození balíků, aby ulevil bolavým rukám a znovu. Jeden krok, druhý krok, vyhnout se spěchajícím lidem, neuklouznout. Připadal si jako ve filmu, který se zasekl a pořád přehrával jednu a tu samou část. Krok sun krok, krok sun krok.
Čas se vlekl čím dál pomaleji. Proč kruci musel jíst a nepřekonal se? Sice teď svůj žaludek neslyšel, ale cesta se stala nesnesitelnou. Možná za to mohl mráz, možná to jídlo, které do sebe rychle naházel. Už se ani nesnažil uhýbat lidem. Ať si uhnou oni. Probleskla jeho myslí nenávistná myšlenka.
Vzápětí si musel pořádně zanadávat. Copak chce být jako oni? Stejné tělo bez duše hrnoucí se za svým a neberoucí ohledy na ostatní? Až nyní dokázal pochopit, jak se asi cítí a proč se tak chovají. Až když se dostal na samé dno, kdy musel vynaložit hodně velké sebeovládání, pochopil, proč se z jednotlivců stává jeden z davu. Jenže, byla tohle omluva? Měl právo si vylívat svoji mizernou náladu na jiných lidech? Neměl. Tím si byl víc než jistý. Proto se zhluboka nadechnul, napočítal do deseti a znovu se vydal směrem, kde snad ukončí svoje pochůzky.
Jenže zapomněl, že se nachází před přechodem a že by se mohl podívat, zda může vůbec jít. Zda by neměl počkat na to, až padne jistý zelený panáček oznamující, že teď mají přednost chodci. On se však nepodíval. Byl natolik ponořený do svých myšlenek a problémů, že vykročil v nesprávný čas. Jak málo stačí k tomu, aby se člověku změnil celý život. Anebo aby skončil. Aby vyhasl stejně náhle jako poslední hvězda. Ta, která do poslední vteřiny odolávala, ale nakonec i ona byla nucena chabě zablikat a skončit svoji pouť.
Jakmile totiž vkročil na přechod, odnikud se najednou vyřítilo auto, které mělo problém s brzděním. Již zdaleka lidé slyšeli skřípění brzd, hvízdání pneumatik a k tomu se začal přidávat vyděšený křik okolostojících. Muž, který roznášel zásilky, si až teď uvědomil, jakou udělal chybu. Jenže, bylo pozdě na cokoliv. Navíc, i kdyby mohl udělat jakýkoliv krok, který by mu zachránil život, nebyl by toho schopen. Zkoprněl hrůzou. Stál tam jako solný sloup a upřeně zíral na blížící se auto.
Když potom letěl vzduchem, padající sníh mu připadal jako hvězdy. Jako postupně vyhasínající hvězdy, jež musejí opustit své místo, aby mohl přijít den. Jenže jemu přicházela noc. Noc plná bolesti a nesplněných snů, které byly plné snášejících se a blikajících světýlek. Jednalo se však hvězdy?