Až spadne poslední hvězda (XIV)

1. dubna 2011 v 13:20 | Lúthien
Byla tma. Nebyla to však obyčejná tma jako každou noc, tohle byla naprostá temnota, děsivá nicota, která smazala všechny barvy a do srdcí lidí přinášela zoufalství a strach. Slunce nevyšlo už deset dní a na Zemi tak zavládla věčná noc. Jen na nebi zářily hvězdy, které se zdály blíž než obvykle, a svým stříbrným svitem dodávaly lidem aspoň trochu naděje. Stále častěji se však některá z hvězd zatřpytila naposledy a pak se vrhla k obzoru, zanechávajíc za sebou jen pruh stříbrného světla.
"Spadla další hvězda," řekla si Eirën sama pro sebe. Mladá elfská dívka stála sama uprostřed temnoty, zahalená do dlouhého šedého pláště, a svýma temně modrýma očima pozorovala oblohu. Kousek dál bylo město lesních elfů, celé zářící jemným svitem zapálených loučí. V temnotě to byl jediný světlý bod, příjemné útočiště před strachem a chladem noci. Po dívčině boku se náhle objevila další tmavá postava.
"Neměla bys tu být takhle sama," řekl mladý elf, který si sundal kapuci a odkryl tak své dlouhé stříbrné vlasy. "Téhle temnoty využívají různí nebezpeční tvorové," pokračoval.
"Neboj se, Caerne," usmála se na něj elfka. "Pořád mám u sebe svou dýku."
"Přesto si myslím, že ve městě je bezpečněji," odporoval jí Caern.
"Možná, ale tady vidím lépe na hvězdy," odvětila a zadívala se na něj pohledem smutných očí.
"Jak dlouho to ještě bude trvat? Copak se nedá nic udělat, aby se tahle temnota zastavila?!" zeptala se nešťastně.
"Proto jsem za tebou vlastně přišel," řekl elfský mladík. "Rada se konečně shodla na příčině temnoty. Měla bys jít se mnou, za chvíli přednesou ono usnesení lidu."
"To je skvělá zpráva!" zaradovala se Eriën. "Tak pojďme."
Hned se otočili a vydali se do elfského města. Jeho krása teď nemohla vyniknout jako za plného denního světla, které louče nemohly nahradit. Oba mladí elfové rychle procházeli mezi štíhlými sloupy, paláci a domy, které byly tvořeny kmeny stromů, až konečně došli do středu města. Tam, na rozlehlém palouku, stály dva mohutné stromy podobné platanům. V jejich rozložitých korunách však rostly velké květy, podobné orchidejím, které v temnotě zářily zlatavým světlem. V lesní říši elfů bylo mnoho rostlin, jejichž květy ve tmě světélkovaly. Na palouku už byl velký zástup elfů všeho věku a Eirën s Caernem se k nim přidali. Všichni se shromáždili do půlkruhu kolem tří vysokých elfů, oblečených v čistě bílých řízách se stejně bílými vlasy. I když jsou elfové nesmrtelní a čas na jejich tělech nezanechává stopy tak jako na lidech, bylo patrné, že tito tři jsou velmi staří. V jejích očích se zračila moudrost a celé jejich vzezření vzbuzovalo úctu. Nastalo ticho a všichni očekávali, co jim jejich mudrci oznámí.
Konečně jeden z elfů postoupil dopředu a podíval se na shromážděný dav.
"Jak všichni víte," začal svou řeč, "tato temnota, která trvá již deset dní, nám všem způsobila mnoho problémů a starostí. Přemýšleli jsme, bádali ve starých spisech a nakonec jsme pochopili, co se stalo." Vládlo napjaté ticho, které rušil jen mírný vánek, ševelící v korunách stromů. "Nakonec jsme nalezli jeden starý, zapomenutý svitek. Byl napsán prorokem Ellerinem před třemi stoletími. Píše se v něm, že až ke konci věků nastane velká temnota, musí elfský lid zachránit Zemi. V severních horách je ukryt hvězdný safír, který tam podle pověsti uložil sám Stvořitel. Až ho někdo přinese do elfského města a položí do vln našeho Bílého jezera, znovu vzejde světlo a bude zlomena moc velkého lidského nekromancera z Argarothu. Je to náš odvěký nepřítel, o kterém jsme si mysleli, že je poražen, ale on tajně a ve skrytu stále připravoval zrádné plány na ovládnutí světa. Vypadá to, že je již blízko k vítězství. Temnota, kterou na Zem přivolal, pomáhá skřetům a dalším strašným bytostem, aby se mohli rychle pohybovat a přepadat ze skrytu." Na chvíli se odmlčel. "A proto je teď nezbytné, aby se někdo z vás vydal k severním skalám a našel hvězdný safír. Nechávám tu volbu čistě na vás, rozhodněte se svobodně. Ale mějte přitom na paměti, že je to krajně nebezpečná výprava a že osud nás všech bude ležet ve vašich rukou."
Opět zavládlo úplné ticho. Pak se všichni začali rozhlížet a tiše si šeptat. Nevypadalo to, že by se někdo hlásil.
Eirën to už nemohla vydržet. S odhodlaným výrazem se začala prodírat davem dopředu. V tom však ucítila, jak jí někdo chytil za rukáv.
"Eierën, co to děláš?!" zeptal se jí Caern. "Ty chceš jít na tu výpravu?"
"Pusť mě," odtáhla se dívka, "ano, chci jít. Cítím v srdci, že je to můj úkol."
"V tom případě půjdu s tebou," řekl Caern odhodlaně.
Elfka na něj zůstala překvapeně hledět. "Ty bys vážně šel?" zeptala se.
Místo odpovědi se na ni usmál a pak se společně vydali kupředu. Došli až před mudrce a proroka, který na ně hleděl, jako by jim četl myšlenky a viděl jim až do srdce.
"Vy jste se tedy rozhodli jít?" zeptal se.
Oba přikývli na souhlas. Teď jim připadalo, že se pustili do něčeho velkého, co je může pohltit, a jestli předtím cítili nějaké nadšení, teď ustoupilo.
"Pak vám musím říct ještě poslední věc," pokračoval prorok. "Musíte stihnout kámen donést dřív, než spadne poslední hvězda. Jestli se vám to nepodaří, je vše ztracené. Teď se musíte okamžitě vydat na cestu. Nekromancer jistě ví, že se pokusíme jeho plány překazit, buďte tedy obezřetní a počítejte s nebezpečím."
Pak ztišil hlas a podíval se na dva mladé elfy před sebou laskavým pohledem. "Pamatujte, i v té největší temnotě vzejde světlo. Neztrácejte víru. Budete muset běžet pěšky, protože koně ve tmě nevidí. Naštěstí to k horám není příliš daleko, asi třicet mil. Podle proroctví byste tam měli najít vodopád, za kterým je vchod do podzemních chodeb. Snažte se tedy následovat tok řeky Alnë, ta pramení v horách."
Eirën s Caerem už na nic nečekali. Prošli mezi davem a pak se hned pustili do běhu směrem na sever.
Věděli, že když si pospíší, dokážou uběhnout třicet mil za necelý den. Nepotřebovali jídlo ani další věci, zbraně už měli u sebe. Oba měli za pasem zasunuté meče a přes rameno přehozený toulec plný šípů. Elfové mají tu výhodu, že nepotřebují spát a vydrží dlouho vytrvale běžet bez jídla. Dokážou také vidět v temnotě, což jim umožňuje pohybovat se rychle i v noci. Jenže teď byla noc stále, takže nebylo snadné počítat uplynulý čas.
Dlouho běželi beze slova. Upínali své jasné oči k zářící severce, která jim ukazovala cestu. Krajina kolem byla ztichlá, jako by z ní zmizel všechen život. Jejich lehké kroky nepůsobily skoro žádný hluk. Běželi stále dál, až měla Eirën pocit, že nikdy nic jiného nedělala. Její tělo vykonávalo stále stejný pohyb, zatímco její mysl se toulala kolem a přemýšlela o nebezpečích, které můžou číhat ve stínech.

"Slyšíš řeku?" zeptal se znenadání Caern. "Myslím, že ji tamhle i vidím. Měli bychom se teď držet jejího toku."
"Ano, také ji vidím," potvrdila Eirën.
Drželi se tedy koryta řeky a museli trochu zpomalit, protože její břehy byly hustě porostlé, což jim bránilo v rychlém běhu.
Po několika hodinách cesty se dostali z lesa ven na volné travnaté pláně. Spatřili hory jasně před sebou. Jejich zasněžené vrcholky se leskly ve svitu hvězd a zdálo se, že již nejsou příliš vzdálené. Teď, když jim stromy nebránily v pohledu na nebe, zjistila Eirën s hrůzou, že hvězdy padají stále víc. Každou chvíli nějaký světlý bod zmizel a zanechal za sebou jen pruh stříbrného světla jako kometa. Všimla si, že Caern se na oblohu také dívá.

"To je hrůza," řekla elfka tiše. "Vypadá to, jako by už polovina hvězd zmizela z oblohy."
"Nevím, co je to za černou magii," divil se Caern, "ale ten nekromancer musí mít obrovskou moc, když tohle způsobil."
"Už jsem o něm slyšela vyprávět," odvětila Eirën, "spojil se s duchy a všemi temnými silami, jaké si jen dokážeš představit. Studoval černou magii celý život. Lidské armády ho porazily v boji před padesáti lety, jenže on jim uprchl a skryl se neznámo kde. Protože byl klid, už po něm nikdo nepátral."
"Ano, vzpomínám si, že jsem to také slyšel," přitakal elf. "To tedy máme poučení pro příště, že jediný dobrý nekromancer je mrtvý nekromancer. Pokud ovšem nějaké příště nastane."
"Náš úkol ale není ho zabít," připomněla elfka.

Běželi dál. Hory už měli přímo před sebou a tak si všímali víc řeky, která se vinula směrem k horskému průsmyku. V tom se v temnotě něco mihlo, dokonce rychleji, než dokázala Eirën postřehnout, a srazilo to Caerna k zemi. Elf vykřikl a začal s temnou nestvůrou zápasit. Elfka nečekala ani chvíli a napjala tětivu luku. Kvůli tmě ale nemohla rozeznat, kde je její přítel a kde ta stvůra.
"Pusť ho nebo střelím!" vykřikla zoufale, protože jí nic jiného nenapadlo.
Na chvíli se příšera odvrátila od Caerna a její krvavé oči ve tmě rudě zazářily. Eirën si uvědomila, že je to nezvykle velký vlk. Nejspíš nějaký zvláštní kříženec, kterého si vyšlechtil nekromancer, napadlo ji. Caernovi stačilo malé vyrušení, aby vytáhl meč z pochvy a vrazil ho příšeře do boku. Netvor zakvílel, až zalehly uši, a chtěl se z posledních sil na Caerna znovu vrhnout. Eirën ale mezitím napjala tětivu a její šíp mu projel hrdlem. Příšera vydala poslední sten a zřítila se dolů na elfa.

"Jsi v pořádku?" vykřikla elfka a vrhla se svému příteli na pomoc. Ten už ze sebe shodil mrtvé tělo podivného psa a otíral si zakrvácený obličej.
"Myslím, že mi nic není," odvětil. "Jen mě trochu kousnul do ruky.
Eirën vzala jeho paži do dlaní a ucítila teplou krev, vycházející z hluboké rány. Rychle utrhla kus svého pláště a ránu mu obvázala.
"Až se vrátíme, budeš si to muset nechat ošetřit," poznamenala. "Mohl bys dostat otravu krve."
"Měli bychom běžet dál, určitě tu budou další," naléhal Caern.
Dali se tedy znovu do běhu.
Řeka je zavedla do horského průsmyku, kde museli opatrně volit cestu přes skalnatou půdu. Oba mladí elfové už začínali ztrácet síly, hlavně Caern, jehož rána byla opravdu ošklivá. Eirën se nemohla přestat dívat na nebe, které se zdálo stále prázdnější. Co se stane, jestli to nestihnou? Zavládne pak na zemi věčná tma?
Konečně uslyšeli slabý hukot, který k nim přicházel z malého údolí. Prošli skalní soutěskou a před sebou spatřili vodopád, který se stříbrně třpytil ve svitu hvězd. S radostí k němu zamířili. Teď už bylo jasně vidět, že za vodní stěnou není jen holá skála, ale vchod do jeskyně. Usmáli se na sebe a s nadějí se vydali tím směrem.
"Kam ten spěch?" uslyšeli najednou ledový hlas.
Otočili se a spatřili, že na skále nad nimi stojí pět vysokých postav, všechny zahalené v černých pláštích, aby se v temnotě ztratili. Jeden z mužů přikročil blíž.
"Náš pán říkal, že bychom mohli tady u vodopádu někoho potkat," pokračoval výsměšným tónem. "Ale nečekal jsem, že zabijete mého mazlíčka. To se mě docela dotklo."
Caern už měl vytasený meč a Eirën napjatý luk. Ostražitě stáli a dívali se nenávistně na své protivníky. Bylo jich moc, to bylo jasné.
"Já je zdržím a ty zatím utečeš do jeskyně," pošeptal Caern elfce do ucha.
"To ne, sám je nezvládneš," odporovala mu.
"No tak, nemáme jinou šanci," naléhal. "Připrav se!"
Caern postoupil dopředu.
"Jsme vyslanci z lesního království elfů. Chcete nám bránit v průchodu? Řekněte, s kým máme tu čest, a kdo je vaším pánem, o kterém to mluvíš."
"Není potřeba, abych ti na to odpovídal," řekl uštěpačně muž, "ale jako poslední přání před smrtí ti to můžu splnit. Jsem jedním z vrchních čarodějů ve službách našeho pána, nekromancera z Argarothu. Nemusím vám snad připomínat, že jakýkoli pokus o obranu je zbytečný. Vládnu mocí, jakou si neumíte představit."
"Opravdu?" řekl Caern posměšným tónem. "A pokud se ti vzdáme, co s námi uděláš?"
"V tom případě budete mými zajatci a odvedu vás ke svému pánu, aby s vámi udělal, co uzná za vhodné."
"Teď!" zakřičel Caern a rychle se vrhl proti svým protivníkům. Eirën se rozběhla k vodopádu. Jeden s čarodějů proti ní vrhl proud zeleného světla, které ji minulo jen o vlásek. Rychle vběhla do podzemní chodby a utíkala dál, aniž by se ohlédla. Před ní byla úplná tma, takže ani se svýma jasnýma elfskýma očima příliš dobře neviděla. Běžela však dál a dál, hroznou temnotou.
Najednou zakopla o uvolněný kámen a spadla na zem. S povzdechem se chtěla zvednout, když v tom uslyšela kroky, které k ní přicházely zepředu. Rychle vytasila meč a přitiskla se k chladné skalní stěně. Pomalu se ze tmy vynořily dvě zelené oči, svítící jako plameny. Elfka zalapala po dechu a stiskla meč ještě pevněji. Byl to velký skalní ještěr. Jeho tělo pokrývaly tmavě zelené šupiny a dlouhý červený jazyk vyplazoval jako had. Tihle tvorové nebyli tak inteligentní a nebezpeční jako draci, přesto dokázali zabíjet.
Ještěr se k elfce stále přibližoval a přitom hlasitě čenichal. Pak nečekaně vystartoval dopředu a vrhnul se na ni. Eirën vykřikla, uskočila stranou a ťala mečem do jeho pravého boku. Zvíře vydalo bolestný sten a z rány se mu začala řinout krev. Jen ho to víc rozzuřilo. Znovu se proti dívce vrhnul a ona mu zasadila další bolestivou ránu.
Najednou se za nimi ozvaly kroky. Všichni čarodějové vběhli do jeskyně, aby elfku chytili, teď však spatřili velkého ještěra a zastavili se. Jakmile zvíře spatřilo nové příchozí, vrhlo se proti nim. Eirën nečekala. Znovu se rychle rozběhla dopředu. Nedostávalo se jí dechu, ale přesto utíkala, jak jen uměla. Zdálo se to jako věčnost, než před sebou spatřila jemné modravé světlo a vběhla z temné chodby do prostorné jeskyně, kde se překvapeně zarazila.
Jeskynní místnost byla rozlehlá jako katedrála. Ze stropu i podlahy vyrůstaly velké krápníky nejrůznějších tvarů a velikostí. Uprostřed jeskyně byl největší krápník, stalagnát, který spojoval strop jeskyně s jejím dnem. Přímo uprostřed něj zářil chladivě modrou září velký safír. Elfka se k němu pomalu blížila se zářícíma očima. Váhavě k němu vztáhla ruku a dotkla se jeho ledového povrchu. Zdálo se jí, že vibruje energií. Uchopila ho a zatáhla. Lehce ji sklouzl do dlaně a zanechal tak po sobě prázdný prostor.
Eirën ucítila, jak se půda začíná třást. Vyděšeně se rozhlédla a viděla, že krápníky se začínají drolit a celá jeskyně se otřásá v základech. Spatřila, že na druhé straně jeskyně je další východ. Bez rozmyslu se vrhla dopředu a utíkala chodbou, zatímco se celá jeskyně s hrozným hlukem otřásala. Elfka vyběhla ven v poslední chvíli. Sotva vykročila z chodby, celá jeskyně se zřítila a s hrozným rachotem zasypala kamenný vchod do jeskyně. Eirën klesla na zem a prudce oddechovala.
Za několik minut si ale vzpomněla na svůj úkol a na Caerna. Pozvedla oči k nebi a s hrůzou viděla, že hvězd je tam stále méně. Vzchopila se a postavila se na vratké nohy. V ruce pevně sevřela safír a rozhlédla se, aby určila směr, kterým má jít.
Musela se dostat z jeskyně přesně na opačné straně, než kde do ní vstoupila. Pustila se tedy zpátky podél úbočí hory. Za chvíli už viděla údolí a vodopád, kde Caerna opustila. Údolí bylo klidné, tiché a zdálo se, že v něm nikdo není. "Ty čaroděje to muselo zasypat uvnitř jeskyně i s drakem," pomyslela si Eirën. "Ale kde může být Caern?"
Slabý větřík k ní zanesl tiché zasténání. Rychle se vrhla dolů a spatřila elfa, jak leží na zemi a vypadá víc mrtvý, než živý.
"Caerne!" vykřikla Eirën a klekla si vedle něho. Viděla, že jeho oblečení je ohořelé, nejspíš jak ho čaroděj zasáhl proudem magického světla.
"No tak, probuď se!" naléhala Eirën nešťastně.
Caern otevřel oči.
"Eirën," zašeptal, "musíš odtud pryč!"
"Ne," odporovala elfka. "Půjdeme pryč oba!"
"Není čas," šeptal Caern zvláštně klidným hlasem. "Jestli chceš naši zemi zachránit, musíš mě tu nechat."
Eirën se od něj odvrátila se slzami v očích. Zadívala se na kámen ve své ruce. Krásně zářil příjemným modrým světlem a chladil jí v dlani. V mysli si zopakovala slova proroctví: "Hvězdný safír tam podle pověsti uložil sám Stvořitel."
"Stvořiteli, prosím, pomoc nám," zašeptala Eirën tiše a její slzy pomalu stékaly na kámen.
"Podívej se na ty hvězdy," zašeptal Caern.
Elfka obrátila pohled k nebi a spatřila, že na obloze zbývá už jen několik stříbrných bodů. Nemohli to stihnout. Zklamali. Eirën se zadívala Caernovi do očí.
"Teď už to stejně nestihneme," řekla. "Zůstanu tady s tebou."

V tom za sebou uslyšela klapot koňských kopyt. Překvapeně se otočila a spatřila před sebou okřídleného koně. Jeho srst se třpytila jako poprášená hvězdným prachem a jeho moudré oči se upíraly na dívku.
"To je zázrak!" vykřikla. "Caerne, podívej se! Jsme zachráněni!"
Pak rychle pomohla příteli vstát a dovedla ho k pegasovi. Ten se sklonil, aby na něj Eirën mohla vysadit Caerna a pak na něj sama nasednout. Mohutný kůň roztáhl křídla, odrazil se a za chvíli už se vznášel vysoko nad krajinou. Eirën pevně držela Caerna, který byl téměř v bezvědomí, a po tvářích jí stékaly slzy štěstí. Už jako malé dítě slýchala různé příběhy, kdy Stvořitel zasáhl a pomohl svému lidu, nikdy tomu však nijak pevně nevěřila. Teď si však byla jistá. Okřídlení koně se objevovali ve vyprávění starých bardů už od nepaměti, teď však seděla na jednom, který byl skutečný, mohla ho cítit pod sebou, hladit jeho hedvábnou srst… A navíc ji unášel jí k domovu.
"Musíme to stihnout!" zašeptala tiše Eiren.
Elfský lid čekal shromážděný na palouku u svítících stromů. Všichni upírali oči k stále temnějšímu nebi a pozorovali hvězdy, jak jedna za druhou padají s oblohy. Strach v jejich srdcích stále rostl. Čím více ubývalo hvězd, tím méně věřili, že by se Eirën a Caernovi mohlo podařit vrátit včas. Jediný, kdo neztrácel víru, byl starý prorok. Povzbuzoval ostatní a horoucně prosil Stvořitele, aby mladým elfům nějak pomohl. Najednou stařec vstal a ukázal k nebi.
"Podívejte!" zvolal.
Všichni elfové následovali jeho příkladu a obrátili pohledy k nebi.
Jako jasný zářící bod spatřili okřídleného koně snášejícího se k nim. Na jeho hřbetě seděla Eirën, která podpírala bezvládného Caerna. Sotva kůň přistál a složil svá velká bílá křídla, sesunula se Eirën vyčerpáním na zem. Všichni se k nim sběhli.
"Ten kámen, rychle!" vykřikl prorok a pomáhal elfce vstát.
Eirën sebrala poslední síly a napůl podpíraná prorokem se vydala k Bílému jezeru. Bylo teď ještě temněji, protože na nebi již bylo jen několik posledních hvězd. Jak mířili k jezeru, poslední hvězdy podnikaly svou závěrečnou nebeskou pouť a mizely jim z očí. Caern zůstal ležet, kam ho položili a jedna z léčitelek se hned pustila do jeho ošetřování. Všichni ostatní následovali Eirën a proroka.
Konečně došli k jezeru. Eirën se usmála a naposled pohlédla k nebi. Všichni viděli, že je tam poslední hvězda, osamocená mezi temnotou. Elfka si klekla a vložila safír do průzračné vody Bílého jezera. Všichni zůstali stát v tichém očekávání.
Nic se však nedělo.
"Že by to byl nakonec všechno nesmysl?!" pomyslela si Eirën nešťastně. Zadívala se na poslední hvězdu a z očí jí vyklouzla slza.
V tom se voda celého jezera rozzářila prudkým modrým světlem, které stále sílilo. Eirën si zakryla oči, stejně jako ostatní elfové. Nečekaně vytryskl k obloze sloup modrého světla a rozvibroval okolní vzduch. Světlo naplnilo celou oblohu a všude bylo tolik záře, až se to nedalo snést. Jak rychle ale záře vzplanula, tak zase pohasla. Když mohli elfové znovu otevřít oči, spatřili nebe znovu plné hvězd.
Nádherně se třpytily svým chladivým stříbrným svitem a odrážely se v hladině jezera, které už nebylo bílé, ale dostalo safírově modrou barvu. Od té chvíle mu nikdo neřekl jinak, než Safírové jezero. V pozdějších dobách, kdy se tento příběh začal vyprávět jako legenda, říkalo se mu také jezero Eirën.
Hvězdy však začaly blednout, protože nad vrcholky hor pomalu svítalo. Nebe se zabarvilo na východě do jemně modrého nádechu, potom zrudlo jako šarlat a konečně se vyhoupl zlatý kotouč slunce. Temnota zmizela. Okolní krajina dostala zpět své tvary a barvy a ve tvářích elfů se zračila radost a štěstí.
Eirën však nezapomněla na Caerna. Rychle se otočila a vydala se zpátky k němu. Po okřídleném koni nebylo nikde ani stopy - zmizel tak nečekaně, jak se objevil. U mladého elfa klečela léčitelka, ale nezdálo se, že by se snažila nějak Caerna ošetřovat.
"Co mu je?" zeptala se s úzkostí Eirën. "Můžeš ho vyléčit?"
Léčitelka k ní zvedla smutný pohled.
"Je mi to líto," pronesla tiše. "Nemá už naději. Jeho zranění je příliš rozsáhlé."
Eirën se rozplakala. Sklonila se ke Caernovi a zadívala se do jeho tmavých očí. "Je mi to tak líto," zavzlykala.
"Ne," řekl Caern a v jeho očích zářila radost a pokoj, "ne, stálo to za to. Konečně je znovu světlo."
Potom zavřel oči a Eirën věděla, že zemřel. Po tvářích jí stékaly slzy, ale byla si jistá, že Caern měl pravdu.
Bylo světlo.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama