Až spadne poslední hvězda (XVIII)

7. dubna 2011 v 10:58 | Brita
Nikdy se neměli uvidět. Nikdy se neměli pozdravit. Ale osud nezměníš. Nebo to byl právě osud, kdo za to mohl? On, stále a pořád sepisující osudy všech tvorů a neživých věcí? Stalo se tehdy, že zapomněl na dva tvory, že opomněl zapsat spojitost mezi nimi? Snad tak, či onak, není důležité proč, ale že se to stalo.
Měkké tlapy se neslyšně opřely o spadané listí. Oči, jedno žluté, druhé zelené, soustředěně pozorovaly králíka. Neměl šanci. Neměl šanci a predátor to věděl. Z mordy mu vycházelo tiché funění a jazyk olízl pysky. Tesáky schované pod nimi byly špičaté a čelisti silné. Králík neměl šanci. Tělo se přikrčilo, svaly na zadních napjaly. Oči se přimhouřily. Slechy se přitáhly k lebce a vlk zaútočil. Králík neměl šanci. Mohutné čelisti sklaply a sevřely krk vyděšeného králíka, z kterého vzápětí vyprchal život. Jeho duch s vykulenýma očima odběhl kus dál, prokličkoval mezi stromy a než se zastavil, vyprchal na onen svět. Vlk dojedl a znovu si olízl pysky. Postavil se a sklonil hlavu v tichém poděkování. Byl to zvyk, jejž bylo dobré dodržovat. Lesní vládce opovrhoval těmi, kdo zabíjeli bezdůvodně a nevážili si darů lesa. Po obědě zůstalo jen několik krvavých skvrn. Vlk nastražil uši. Zaslechl zvuk, který do lesa nepatřil. Lovci. Lidští lovci, kteří se přišli pomstít za roztrhané ovce. A tehdy se vlk bezděky vzepřel osudu a rozběhl se jiným směrem, než bylo, či nebylo (?) psáno.
A první hvězda spadla…
Nedaleko, ve stejnou chvíli, se skřítka z Dubu schovávala před svými sestrami. Krčila se mezi kořeny a ani nedutala. Byla nejmladší. Kdysi měla ještě tři mladší sourozence, ale už nebyli. Ve skřítkovském světě přežívali jen ti nejsilnější. To ona nebyla. Maličká křídla, podobná cikádím, ji unést nedokázala. Ani prát se neuměla. A nechtěla bojovat proti příbuzným. Nechtěla, nechtěla, nechtěla. Vytryskly jí vzteklé slzičky. Potlačila vzlyk. Ztuhla, protože slyšela šustění skládaných křídel. "Quino!" ozval se zvonivý, pronikavý hlásek. Malá skřítka se roztřásla. V lidském měřítku by jí bylo pět let. Někdo znovu zavolal její jméno. Znovu jí projel třas. Jména byla mocná. Dokázala vysávat sílu. Proto mělo všechno více jmen. Jedno pravé a další používaná. Ten, kdo volal, to věděl. Volal skřítku její pravým jménem. Zaryla prstíky do kůry a slzičky jí tekly proudem. "Není tady, sestro." Řekl druhý hlas. Ale první odsekl "Je tady, cítím to, Bertrusto." Majitelka druhého hlasu zavrčela, když jí vyslovené jméno ubralo sil. V tu chvíli Dubem projelo zaševelení. Vládce svolával lid. Dvě sestry roztáhly křídla a odletěly. Malá skřítka se neovladatelně rozvzlykala a schoulila do klubíčka ve své skrýši. Ale potom si špinavými prstíky protřela oči a vylezla. Nikomu nebude vadit, že odejde. Postavila se a narovnala do své plné výšky dvaceti centimetrů. Ostrou bradičku vzdorovitě vytrčila a pohlédla na vzdálenou korunu. "Nikomu" pronesla svým slabým, pisklavým hláskem. Otočila se a odběhla. Hubené tělíčko se rychle ztratilo ve skoro stejně vysoké trávě.
Vlk se zastavil u břehu potůčku a žíznivě chlemtal průzračnou vodu. Z druhé strany proudu, schované ve vysoké trávě, pozorovaly ho jasné hnědé oči malého stvoření, o něž se nestaral. Nemohlo mu ublížit. Alespoň si to myslel. Tohle stvoření ve fialové čepičce z květu zvonku však bylo ozbrojené dlouhou borovou jehlicí. Použilo na výrobu svého meče mnoho svého kouzla. Byla to zbraň titěrná, ale ostrá a pevná jako ocel kutá trpaslíky. Stvořeníčko bylo vyděšené, pach strachu vlk zachytil. A také cítil něco dalšího. Odhodlání a pach tvora, který už nemá co ztratit. Dopil, lehl si do trávy a položil hlavu na přední tlapy. Upřel své různé oči na druhý břeh a zvědavý čekal, co se bude dít. Po chvíli se tráva zachvěla a vynořila se z ní maličká skřítka držící svůj jehlicový meč před sebou, jako by tím chtěla vlka zapudit. Meč se jí však v ručkách chvěl a bylo vidět, že s ním neumí zacházet. Vlk jen znuděně natočil hlavu na stranu. K jeho překvapení malá skřítka promluvila. "N-n-nemysli si, ž-že se t-tě b-b-bojím." Vlk rozuměl, ale nebyl schopen odpovědět. Skřítce se třásla hubená kolínka a meč jí v natažených pažích těžkl. Vlk si odfrkl. Bylo víc než zřejmé, že tato osůbka je strachy bez sebe. Nechtěl ji sníst. Byla hubeňoučká, samá kost a maso žádné. Zajímalo ho, co skřítka udělá. "J-já, já" vyloudilo to malé stvoření, pak mu vypadl meč a skřítka se posadila na zem a začala vzlykat. Byla jí zima a měla hlad. Neměla nikoho, o koho by se mohla opřít. Byla sama. Sama neznámo kde. Vlk by jindy nechal malého osamoceného tvora bez povšimnutí, jejich rodiče by si je našli, ale tohle byla skřítka. A skřítci byli jiní než ostatní tvorové. Byli zákeřní a všichni věděli, že svou konkurenci v podobě sourozenců likvidují. Tahle nebyla schopná nikoho zabít. Byla jiná a zasloužila si pozornost. Vlk vstal, přebrodil potok a šel si to stvoření prohlédnout zblízka.
Quinu z pláče probraly kapky. Nebyl to déšť, tan kousek nebe, viditelný mezi korunami stromů, byl jasně modrý. Udiveně se rozhlédla. Necelý metr od ní se otřepával mokrý vlk. Ten samý, co ji pozoroval. Věděla, že jí nechce ublížit. Znala řeč pohybů a zvuků, stejně jako všichni obyvatelé lesa. Zvedla se, meč nechala ležet v písku na břehu a přiblížila se k vlkovi. Ten sklonil hlavu, aby si jí prohlédl. A ona uviděla jeho oči, žluté a zelené a špitla svým vysokým hláskem "Taky jsi jiný." Vlk jí rozuměl. Pokýval velkou hlavou a naklonil slechy dopředu ve výrazu přátelství.
A tehdy padla druhá hvězda…
Quina se zhluboka nadechla. Strach byl pryč. Přistoupila ještě blíž a natáhla ruku. Vlk jí rozuměl. Sklonil hlavu a nechal ji, aby ho pohladila po čumáku. Usmála se a něj. Zavrtěl ocasem a naklonil se na jednu stranu, aby mohla nasednout. Byla by škoda nechat ji umřít. Malá skřítka se mu vyškrábala na záda a ponořila se do jeho husté srsti. Její hubené tělíčko nemělo dostatek síly na udržení tepla, když ji ale chránila srst velkého zvířete, bylo jí dobře. Bezděky zavrzala křídly. Byl to zvuk slyšitelný jen skřítkům a bylo ho slyšet až na Dubu…
Padla třetí hvězda…
Osud, starobylý zaneprázdněný, zjistil, že mu jeho práce mizí před očima. Sotva položil pero na papír, slova se tvořila sama. Ale ne taková, která psal. Odložil pero a začal listovat nazpátek knihou. Nic nebylo tak, jak to zapsal. Hledal chybu.
Hvězdy padaly dál, pět, deset, padesát…
"Jak se jmenuješ?" zeptala se Quina z bezpečí srsti svého oře. Běžící vlk odfrkl. Neměl jméno. Nikdy mu ho nikdo nedal. Se jmény byla jen potíž. Cítil, jak se skřítka zamyslela. Snažila se vnímat jeho dech, huňatou srst a rytmus tlap. "Gegris" špitla Quina. "Tvé jméno je Gegris." Cítila malé zakolísání, jak mu jméno ubralo sil. Nezavrčel však a nevadilo mu to. Byl rád. Měl jméno. Nevěděl, že jeho nesnášenlivost vůči jménům tkví v tom, že nemá své vlastní
Doběhli ke Gegrisovu doupěti. Bývalo to doupě. Ale na tom místě byl kráter. Čerstvý kráter po padlé hvězdě, ochránkyni osudu. Tehdy si vlk uvědomil, že se vzepřel osudu. A i Quina, i on si uvědomili, že tenhle kráter není poslední. Protože nic už nedokázalo vrátit zpátky. Svět se řítil ke konci.
Mezitím z Dubu vyrazila výprava tří sester. Tří sester s jediným cílem. Zlikvidovat Quinu. Věděly, že je naživu. Její bezděčné zavrzání křídel ji prozradilo. Věděly směr, kterým se nachází. Nesly se na dlouhých, průsvitných křídlech, téměř neslyšně pod korunami stromů. Přestože žádná z nich nepřesahovala velikost půli metru, byly postrachem lesa. Zvěř prchala do svých skrýší, protože tohle bylo skutečné, sálavé nebezpečí. Morna, ta nejstarší, letěla vpředu a po boku jí visela tenká, ostrá dýka. Již okusila krev tří mladších a sotva znatelně se chvěla, když cítila blízkost další krve, která má být prolita. Letěly však směrem, který nebyl udán.
A hvězdy utvořily déšť, les zalévaly plameny.
Osud zapíchl prst do stránky. "…A vlk se otočil a rozběhl se na východ…" tady byla ta chyba. Ta rakovinná buňka, co způsobila zkázu. Vzal své pero a chystal se přeškrtnout tu chybu. Svět se musel vrátit zpátky, do okamžiku, kde nastala chyba.
Gegris zakňučel. Stál na srázu. Pod ním se do hloubky i šířky rozprostíralo dno dalšího kráteru, z jehož středu se dosud kouřilo. Skřítka se svezla z jeho zad a zahleděla se na hořící oblohu. Jednotlivé hvězdy nebyly vidět. Padaly v mase, jejich těla hořela, a zakryly nekonečnou čerň Vesmíru. Jeden menší úlomek dopadl za jejich záda. Vlk i Quina se otočili. Do tváří je udeřil horký vítr způsobený tlakovou vlnou. Les před nimi hořel. Stromy se svíjely a úpěli v plamenné agónii. Zvířata, jimž nohy nedovolovaly únik bolestně vyla a celý svět se změnil.
Hvězd pomalu, ale jistě ubývalo. Nejprve tu a tam zanechávaly černá místa, pak začal řídnout i déšť.
"Gegrisi" špitla skřítka a objala vlkův čumák. "Byl jsi to nejlepší, co mě za můj život potkalo. Děkuju ti" vlkovy oči se rozsvítily v náhlém pochopení. Jeho jazyk nebyl schopen artikulovat slova, ale skřítka pochopila z náhlého úbytku sil. Vlk dokázal odhalit její jméno. A to dokázali jen skřítci, nebo nejlepší přátelé. Pohladila ho na čumáku. "Nikdy na tebe nezapomenu" zašeptala Quina s tváří zabořenou hluboko do jeho srsti.
A poslední padající hvězda ukončila jejich životy.

Osud přiložil pero k papíru a přeškrtl to jediné slovo. Přepsal jej.
Quina ležela na břehu potoka. Plakala. Byla sama, byla bezbranná. A nebyl nikdo, kdo by se o ni postaral. Proseděla na břehu den. Něco si matně vybavovala. Někdo tam měl být. Ale nebyl. Nedokázala si vybavit tvář. V noci ji našly její sestry. Malá skřítka nikdy nepoznala budoucnost.
Vlk zaslechl blížící se lovce a vyrazil severovýchodním směrem. Jak běžel, cosi, nějaký brouk mu stále vrtal hlavou. Nikdy neměl jméno, to věděl. Ale měl pocit, že by měl být jinde, že by měl něco udělat. Setřásl ten pocit a jeho měkké tlapy dusaly po spadaném listí. Měl by mít jméno. Myslel na ně a stále mu unikalo. Nechtěl na ně myslet. Přeplaval řeku a doběhl ke skalám. Vyšplhal na ně. Stál hrdě na nejvyšším bodě a nechal si chladivým vánkem pročistit hlavu. Byl vlk, bezejmenný, král lesa. A to mu ke štěstí stačilo.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama