Až spadne poslední hvězda (XXI)

7. dubna 2011 v 11:21 | Skullka Nika Elricová
Procházela jsem se ulicemi. Všude kolem bylo plno lidí. Strkali do sebe a tvářili se nervózně. Sedla jsem si na lavičku poblíž okrasné fontány uprostřed náměstí a pozorovala okolí. Všichni zalézali do obchodů, kde si mohli brát co chtěli a nemuseli platit. Dneska platilo pravidlo "kdo dřív přijde, ten dřív mele" a tak se jejich chování často podobalo spíše divoké zvěři než tvorovi s šedou kůrou mozkovou. Nehledě na to, že si myslím, že ta zvířata se dnes chovají mnohem lidštěji než lidé. Buď jako kdyby jim schopnost myslet náležela odjakživa, a nebo úplně normálně, jako by se nic nedělo. Zvířata totiž nemají přání, splněná i nesplněná, touhy, nebo snad cíle. To máme jenom my.
Tak si říkám, jestli ta naše inteligence není dar i prokletí zároveň. Alespoň dneska určitě.
Dnes, dne 12.12.2012. Dnes má nastat konec světa. Potvrdili to úplně všichni, vědci i církev. O půlnoci má dojít k nějakým přírodním úkazům, jako jsou zemětřesení, záplavy apod., které kompletně zničí celou planetu Zemi. Ale hlavně má na zemi dopadnout několik meteoritů či čeho.
Přesné informace nezná nikdo, ale jedno je jasné: Má to spadnout z oblohy a vymaže to naši modrou planetu z vesmírné mapy. Takže pokud se někdy nějací mimozemšťani učili o naší planetce a velmi zvláštní rase, už nebudou. Do Učebnice Meziplanetárního zeměpisu se zapíše, že planeta Země ze Sluneční soustavy zanikla dne 12.12.2012, 0:00 pozemského času.
Proto se dneska všichni chovají jak splašení. Ještě nejsou ani čtyři hodiny odpoledne, ale oni přesto pospíchali domů. Všichni se snaží dohnat na poslední chvíli všechno, co za život nestihli. Berou si věci, které vždycky chtěli mít, jezdí v autech, které si přáli a baví se s lidmi, se kterými se chtěli bavit.
Dnes neexistují žádné zábrany. Dnes je možné všechno. Můžete dělat cokoliv chcete, můžete mluvit s kým chcete. Prostě se snažíte užít si poslední den svého života.
Někteří lidé měli sen jezdit ve Ferrari. Někteří přečíst všechny knihy (no, to už nestihnou, ale tak…), někteří potkat se s někým slavným a někteří navštívit cizí zemi.
Když se na to tak dívám, jsme opravdu zvláštní rasa.
Co se mě samotné týče, žádná speciální přání nemám. Netoužím se setkat se svým idolem. Nechci se stát modelkou, byť jen na pár hodin. Světe div se, ani nechci nikam odcestovat. Jediné, co jsem chtěla, je být chvíli sama, ať si můžu popřemýšlet.
I když je pravda, že jeden sen přece jenom mám. Vždycky jsem se chtěla stát spisovatelkou. Jenže je mi necelých čtrnáct a dnes mám umřít.
Ale jeden malý sen si přece splním - dneska budu doma vyprávět všechny svoje vymyšlené příběhy. Aspoň moje rodina je bude znát, když už nikdo jiný.
Lidi se pomalu začínají trousit domů. Je za deset čtyři. Přesně ve čtyři hodiny to všechno končí. Lidé odejdou domů, strávit poslední hodiny svého života se svými nejbližšími, či s kýmkoliv, s kým chtějí. Někteří si budou plnit své sny. A někteří budou dělat, že se nic neděje, jelikož tomu nebudou věřit.
Jejich věc.
Zvednu se a vydám se na druhý konec náměstí. Tam přijdu k paneláku natřeným smutně šedou barvou. Přede dveřmi netrpělivě stepuje drobná blonďatá dívka.
"Em!" zavolám.
"Mary!" Vrhne se mi kolem krku. Chvíli se jenom tak objímáme a hystericky se smějeme, ani nevíme proč.
"Neříkej mi, že tomu vážně věříš Mary," zašeptá po chvíli bázlivě.
"Já ani nevím," vzdychnu. "Ale jistota je jistota, ne?"
"Asi jo."
Odbijí čtyři hodiny. Obě ztuhneme.
"Tak já už musím jít…" pronesu trochu smutně.
"Jo, já taky." Em se na mě podívá. "Sbohem," špitne.
"Sbohem, Em," šeptnu a zase ji obejmu. "Jsi ta nejlepší kamarádka, co si člověk může přát."
Když odcházím, Em mi ještě dlouho mává, dokud jí nezmizím z dohledu. Zabočím doprava, směrem k malému rodinnému domku. Vytáhnu z kapsy klíče a odemknu. Najednou se ke mně přiřítí vysoká udýchaná vysoká černovláska. Je to moje starší sestra Bel.
"Stihla jsem to," oddychne si.
"Kde jsi byla?" zajímám se. "U Adriana?"
"J-jo," špitne. Z očí se jí vykutálí slza.
Dál už radši nic neříkám.
Vejdeme dovnitř. Máma, táta, i můj mladší bratr Thomas už sedí v obýváku.
"Čekali jsme na vás," usměje se máma křečovitě. Táta vstane.
"Tak, když už jsme tady všichni…" řekne a odejde do ložnice. Chvíli napjatě čekáme, co se bude dít dál. Nakonec táta přijde s náručí plnou nejrůznějších věcí - hry a herní konzole, knihy, CDčka, DVDčka, šperky, oblečení, foťáky, notebooky…
Všichni jednohlasně zajásáme.
"Dneska si to přece musíme pořádně užít!" řekne, jako bychom snad něco slavili. Usměje se při tom, ale v jeho očích je přesto vidět smutek. Polknu, ale nic neřeknu. Začnu se probírat věcmi s falešným úsměvem, který se po chvíli změní v pravý. Obývákem zavládne úžasná, šťastná rodinná atmosféra jako nikdy.
Zbytek dne jsme se měli všichni báječně - četli jsme si, hráli, povídali, smáli se. Plnili jsme si své sny.
Rodinka ochotně a se zájmem vyslechla všechny moje vymyšlené kraviny. Za koncem každé mě čekal bouřlivý potlesk.
"…a tak jsme tam stáli. Slunce zapadalo a kolem noh nám šplouchaly vlny. "Věříš na šťastné konce?" zeptala jsem se Adama. Zamyslel se. "A víš, že ani ne?" zasmál se. "Tak jak to, že právě jeden prožíváme?" zeptala jsem se naoko nevěřícně. "Možná máme štěstí?" nadhodil. "Od toho jsou to šťastné konce, ne?" "Jo, máš recht." Vzal mě za ruku a podíval se mi do očí. Pohled jsem mu opětovala. "Miluju tě," zašeptal. "I když jsem si to dlouho nechtěl připustit." "Já tebe taky," špitla jsem. Naklonil se ke mně a políbil mě. Ta chvíle byla neskutečně šťastná. A já jsem věděla, že to všechno špatné, co se nám stalo, je tímhle dokonale vynahrazeno. Šťastné konce se nedějí, ale já právě jeden prožívám. Adam má pravdu. Možná se na mě prostě jen usmálo štěstí."
Nastalo ticho. Kousla jsem se do rtu a čekala na reakci. Ten konec byl přeslazený. Až moc. Bože, za něco takovýho by se nemusela stydět ani ta nejhorší harlekýnka. Styděla jsem se, že jsem ten konec tak přesladila. Trocha soli by tam neškodila, zvláště, když celý ten příběh neměl s romantikou nic společného. Rodinka se na mě pořád ještě koukala. Potom se ozval další bouřlivý potlesk. Hřálo to u srdce.
"Teda Mary," hvízdla Bel. "Z tebe jednou bude úžasná spisovatelka."
Řekla to tak přirozeně a tak upřímně, že si nikdo ani neuvědomil, že ze mě spisovatelka už nikdy nebude.
"Prosím o pozornost," zaznělo najednou z televize. Jak na povel jsme všichni zpozorněli. "Za tři minuty odbije půlnoc a nastane konec světa."
Ztuhli jsme a podívali se na sebe. To ticho nakonec prolomil táta.
"Tak snad abychom už šli ven, ne?" Nikdo nic neříkal. Všichni jsme vstali a vyšli na zahradu, kde jsme si sedli do trávy. Já, Thomas, a dokonce i Bel jsme si sedli na klín rodičům. Chytli jsme se za ruce.
"Tak tohle je konec…" zamumlala Bel.
"Děti, máme váš všechny moc rádi," řekla máma a otřela si slzy.
"Moc," dodal táta, chytil mámu za ruku a dal jí pusu.
"Minuta do půlnoci," hlásali z televize.
"Ségra, a kdy to skončí?" zeptal se mě můj jedenáctiletý bráška.
Usmála jsem se. "Až spadne poslední hvězda," řekla jsem a objala ho.
Všichni jsme se dívali na oblohu a počítali vteřiny do konce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama