Až spadne poslední hvězda (XXII)

7. dubna 2011 v 11:27 | Fabiana
Začalo se stmívat. Kraj se pomalu nořil do tmy, již rušilo jen světlo několika pouličních lamp. Rozumní lidé byli již dávno doma. Oblékli si teplé ponožky a župany, zatáhli závěsy a s šálkem horkého čaje usedli k televizi, aby zhlédli večerní zprávy. Venku se přesto stále vyskytovalo několik málo opozdilců, pospíchajících ve snaze dostat se domů co nejrychleji. Báli se zůstat venku po setmění. Podle všech indicií měli ke svému strachu důvod.
A pak tu byl on. Stál na rohu ulice, opíraje se o jednu z lamp, v jejímž světle ztrácely sněhové vločky svůj třpyt. Mrzelo ho to. Ale nemohl s tím nic dělat; ani se o to nepokoušel. Jen tam stál a stál a díval se na ně, mráz ho štípal do stehen a do konečků prstů. Nevadilo mu to. Měl zimu rád. Vlastně měl poslední dobou rád vše, co se alespoň trochu odlišovali od holých stěn a prázdných pohledů zlomených lidí.
Kolem prošel neznámý muž se psem. Možná odvážný, možná neinformovaný. Možná nevěděl o útěku nejnebezpečnějšího zločince všech dob; možná neměl tušení, že ten, koho se všichni tak bojí, je v onom momentě tak blízko. Pořád se něco děje, pomyslel si tichý muž stojící ve světle pouliční lampy.
Slunce už bylo dávno pryč a tma pohltila kraj. Na temném nebi se začaly objevovat hvězdy. Jen na malý okamžik zavřel oči; jen na tak dlouho, aby se zbavil slz. Proto tohle si přece přišel. Proč tedy plakat?
Zatřásl hlavou a poodstoupil od lampy, aby mu její světlo nerušilo výhled, a posadil se na hromádku sněhu. Věděl, že bude mít mokré kalhoty; co na tom záleží?
Zvrátil hlavu a zadíval se na nebe. Chlad cloumal jeho tělem a ačkoli se pokoušel třas ignorovat, zimu si nemohl nepřipouštět. Jeho dech se srážel v obláčky páry, jimiž si hřál ruce. Nepomáhalo to. Na druhou stranu už mu to mohlo být jedno; po dnešku je nebude nikdy více potřebovat.
Z rozjímání jej vyrušilo houkání policejního auta. Uvědomoval si, že jdou po něm a že pokud zůstane ležet zde, mohou ho vidět. Mohou ho chytit. Jeho let ke hvězdám dnes ale nikdo nezkazí. Ani policie se všemi svými obušky a paralyzéry.
Doširoka otevřenýma očima pohlížel na noční oblohu. Mácháním ruky ve vzduchu hvězdy spojoval a znovu objevoval jejich dokonalou, povýšenou krásu. Znovu si připomínal souhvězdí a jejich skrytá poselství. Objevoval svou minulost; časy, na něž, jak si myslel, už zapomněl.
Až hvězdy zmizí, vrátí se. Vykročí vstříc osudu.
Prozatím se jimi však může kochat zcela nerušeně. Nebe je tak kouzelné. Celý život nacházel ve hvězdách oporu. Celý život věděl, že je v nich vepsán jeho osud. Věděl, že to, co se děje, se stát muselo.
Neměl ponětí, jak dlouho už leží; snad dokonce na pár chvil usnul. Zimu už ani nevnímal. Jeho tělo si na ni dokonale zvyklo. Měl jediné přání: vidět hvězdy. Ne je jen zahlédnout; přál si je pozorovat celou noc. Poslední přání před smrtí.
Až zapadne poslední hvězda, to on bude první na policejní stanici. To on vkročí dovnitř s rukama nad hlavou a nechá se znovu zatknout.
Prozatím to však byly hvězdy, kdo odměřoval jeho čas. Věděl, že bude popraven. Věděl, že tomu nezabrání. A tak jen úpěnlivě prosil hvězdy o příjemnější smrt.
Mlčky křičel; volal své jasné společnice, úpěnlivě je prosil o pomoc. Žádal jakýkoli méně potupný odchod z tohoto světa.
Hvězdy mu však neodpovídaly. Nedočkal se od nich jediného slova, dokonce ani vlídného úsměvu, který by mu naznačil, že jeho přání alespoň pochopily, když už mu nemohou vyhovět. Nic. Žádná reakce. Žádný způsob, žádná snaha, žádná naděje.
Zpod očních víček se mu opět začínaly drát slzy. Co by si pomyslela maminka, napadlo ho. Vždycky říkávala, že nejdůležitější je, jak člověk vidí sám sebe; ale copak se na sebe může po tom všem ještě podívat?
A teď tady ležím a řvu jako malý děcko, no výborně, to jsme to dopracovali...

Trhl sebou. Z rozjímání jej opět vyrušil houkavý zvuk. Tentokrát to ale nebyla siréna policejního auta. Šlo spíše o sanitku. V dálce kdosi křičel a další dva hlasy mu odpovídaly. Nerozuměl, co říkají. Nechtěl rozumět. Uvědomil si, že jeho oči jsou zavřené, přesto stále vidí hvězdy. Jeho tělo bylo čím dál lehčí, až přestal cítit tlak země na svá bolavá záda a chladivý sníh.
Pozvedl ruce v posvátném gestu a pomalu se vznášel, blížil se ke hvězdám, nad nimiž se začínal rýsovat podivný pruh jasně bílého světla. Byl jim čím dál blíže.
Cítil ruce, které se ho dotýkaly na krku a pak na hrudi. Slyšel vzdálené výkřiky, čím výš ale letěl, tím tišší byly a nakonec umlkly úplně. I ten nepravidelný tlak na jeho srdce ustal a on věděl, že je konečně volný.
Ale na policii už se nevrátí.

A až zapadne poslední hvězda, v nemocnici vzdají snahu o jeho oživení. Tou dobou už bude daleko od všeho zlého - jen on a hvězdy.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama