Až spadne poslední hvězda, zmrznou naše srdce

7. dubna 2011 v 11:35 | Michaela Miselle Jančíková
Těžko se píše něco tak tíživě zdrcujícího. Věc, při které mrazí na těle, kdy se i při pouhé myšlence stahuje krk a do očí se mermomocí derou slané slzy. Snaží se uniknout ze svých skrytů, aby znemožnily jasný pohled na černé nebe nad námi. Pomalu a vytrvale z něj mizí jasné hvězdy. Z literárního nebe, kde dlouhou dobu zářily jako jasné body. Jako nesmrtelné modly mladých lidí, kteří skrze řádky psané jejich rukou pomalu nachází svět v rozličných barvách. V koloritu temném a pochmurném, s příslibem lepších zítřků.
Těžko lze charakterizovat několika řádky jeho význam. Nejlépe to lze vyjádřit právě ztrátou jasného bodu na obloze. Naše oči jej ještě dlouho budou hledat vysoko nad sebou, marně k němu vzhlížet a dožadovat se nových děl. Dne 26. února však jeho hvězda spadla. A s ní zmrzl i kus našeho srdce, které se navždy zamklo mezi chladný led a ostnatý drát.
Z povrchu zemského zmizel člověk. Životem zkoušený, trpící. Přesto vždy dostál svému jménu. Plný vitality i energie, trefných komentářů a hlubokých myšlenek. Skrze své romány nám sděloval nejniternější tajemství, tak dlouho uzamčená v duších milionů ztracených hvězdiček, které nikdo nehledal. Nikdo se po nich nesháněl, když jedna po druhé padaly z oblohy a ztrácely se kdesi za obzorem.
A on je přivedl zpět. Ukázal je ve své nejsyrovější podobě, mistrovsky vystihl duši člověka, umírajícího za dráty. Ve svých knihách nehledal neštěstí masy. Soustředil se na jednotlivce. Na hrdiny své doby, po kterých se dnes málokdo ptá. Možná je potkal. Možná se s nimi znal…
Dnes, díky jeho celoživotní práci, vidíme na obloze i odrazy kdysi padlých hvězd. Zas a znovu se můžeme ponořit do řádků, kde tragédie národa splývá s neštěstím jednotlivce. Kde láska žije v pochmurné symbióze se smrtí, touha po přežití s apatií. Za zdmi koncentračních táborů. Vidíme je tak jasně, jako bychom stáli přímo za chladnými stěnami táborů smrti. Vidíme skrze oči člověka, který si nepotřeboval domýšlet.
A právě díky jeho dílům, dalece přesahujícímu českou literární scénu, si jej kdykoliv můžeme připomenout. Připomenout si autora, který se stane legendou. Jistě usedne vedle velikánů, jako je Čapek. Vidím to jako film. "Jak se máš, ty bejku?"
Nikdy na něj nezapomeneme. Nezapomeneme na jeho humor, na vybroušený styl, na bezprostřednost projevu, kde se mistrovsky skloubil smysl bytí s radostí života. Nikdy nezapomeneme, protože na našem nebi bude zářit navždy. Bude zářit ve svých knihách, vedle Dity Saxové a Kateřiny Horowitzové.
Nikdy na Vás nezapomeneme, Arnošte Lustigu.

Michaela Miselle Jančíková za kolektiv autorů
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama