Dobrodružství vyvolené Irene

7. dubna 2011 v 11:14 | Valentýna Š.
"Haf, haf, haf! A proto si myslím, že univerzitu budu skvěle reprezentovat v tomto psím obleku."
"Ta dívka je skvělá, tu chci jako maskota!" řekl ředitel.
"No já nevím.." nesouhlasil pan Mark. "Irene,vstávej! Už je půl osmé! Na osmou jdeš k zubaři."
"Jo, hned jsem na nohou."

"Vyčistila sis zuby, jak jsem ti řekla? A nasnídala ses trochu?"
"Mami, není mi pět."
Ve skutečnosti mi je sedmnáct, jmenuji se Irene, mám dlouhé černé vlasy, oblékám se ve stylu Ghotic... A to je asi tak všechno. Mamka zastavila na posledním volném místě, viděla jsem v jejím obličeji výraz, který měl vyjadřovat mámin smutek z toho, že přijdu o čtyři hodiny školy a taky si určitě v duchu nadávala, že se nechala přemluvit. Já jsem ale byla spíš nadšená a patřičně hrdá, že se mi mamku podařilo přemluvit, aby mě nechala pro dnešek doma. Vystoupila jsem z auta, následovala mamku do čekárny a podivila se nad počtem pacientů v čekárně (bylo jich tam asi padesát), to všechno beze slova.
Po asi dvou hodinkách čekání na mě konečně přišla řada. Všechno proběhlo tak jako vždycky, kontrola a velice "překvapivé" zjištění, že je všechno v pořádku.
"Nashle!" rozloučila jsem se.
Mamka šla ještě taky na prohlídku, takže jsem dostala příkaz jít pěšky domů. Zmáčkla jsem kliku a konečně vypadla ze zadýchané čekárny.
Naproti domu, ve kterém sídlil zubař, byl minimarket. Řekla jsem si, že si ještě zajdu koupit čokoládu (naprosto normální návyk čokoholika). Vedle minimarketu stojí ještě starý pochybný dům, kterému se radši každý vyhýbám.
"Brý den. Jednu tuhle mléčnou," řekla jsem já, ale z počasí (byl právě naprosto hnusný podzim) mi legračně přeskakoval hlas. "Dobrý den. Dvacet pět korun." Peníze jsem prodavačce dala a odešla pryč.
Když jsem vyšla ven, byl na jedné zahradě akorát nějaký strašně nadšený zahrádkář, jinak nikdo jiný. Prošla jsem kolem toho starého domu. Teda, chtěla jsem projít, ale pak se ozval z roští hlas, někdo zašeptal:
"Irene, pojď sem. Prosím, pojď sem, neboj se, musíš mi pomoct!" hlas zněl tajemně, na druhou stranu lákavě. Pomalu jsem otevřela zrezivělou branku a plížila jsem se směrem ke křoví. Všechno se sehrálo tak rychle, že mě ani nenapadlo, že by mohl ve křoví čekat úchyl nebo třeba vrah. Ale už jsem nemohla jít zpátky. Najednou z keře někdo vyskočil, ale neviděla jsem mu do tváře. Měl dlouho černou kápa a táhl mě do neznáma.
Nevím, kam jsme běželi, ale najednou jsme se ocitli v divné společnosti.
Bylo tam hodně lidí, ale "můj tajemný" se koukal nejvíc na ženu v červených šatech se zrzavými vlasy a drzými pihami na tváři.
"Ehm…" žena si významně odkašlala a celá společnost se otočila. Na mně. "Ahoj Irene, patrně, a já se ti nedivím, jsi hodně zmatená. Pokusím se ti teď ve zkratce vysvětlit, kdo jsme a proč tu jsi ty. Na začátek tě musím ujistit, že tady čas neutíká, takže žádný stres. Ocitla si se ve společnosti vybraných. Bojujeme proti andělům zla. Hlavně proti Akariovi, protože může způsobit zánik země a i nás. Musíme jeho a jeho kumpány porazit, než spadne poslední hvězda. A to je... Za týden." Zírala jsem na ní.
"Každému se taky přiřadí jeden anděl ochrany, protože ho často budeš potřebovat.
K tobě jsme přidělili... Moment prosím," dopověděla zrzka a usmála se. Netrvalo dlouho a zase mluvila. "Ano, k tobě jsme přidělili Okarasiela. Okarasieli," podala pokyn a ukázala na postavu v kápi, co mně sem přivedla.
Byl to skoro ještě kluk, měl černé vlasy, bledou pleť a milé oči. Když mi došlo, že s tímhle člověkem… Pardon, andělem, budu trávit většinu času, zaradovala jsem se. "A prosím, nikomu o nás neříkej. Okarasiel tě teď doprovodí domů. Pa a zítra přijď, cestu najdeš." dořekla. Okarasiel mně nějak dostal domů, pomyslela jsem,že je to fajn, alespoň nemusím pěšky.

Ráno jsem vstala okolo půl deváté, byl víkend. Uvařila jsem si kafe a na stole jsem našla obálku. Bylo tam ozdobným písmem napsáno IRENE. Otevřela jsem jí. Bylo v ní napsáno:

Irene,vyzvednu tě v devět.
Tvůj věrný Okarasiel

Koukla jsem na hodiny a zjistila jsem, že je za pět devět. Okamžitě jsem se oblékla, nalíčila, umyla si zuby. Když jsem to všechno dodělala, v obýváku už čekal Okarasiel.
"Můžeme jít?" řekl a podíval se na hodinky. Přikývla jsem.

Zase jsme se ocitli v té místnosti. Teď zela prázdnotou. "Pojď, něco ti ukážu." Dal mi pokyn, abych ho následovala a mrknul na mě. Přešli jsme do rudé místnosti. Nic, ale opravdu nic tam nebylo. Jen uprostřed skleněná vitrína. Bylo tam naprosto úchvatné bílo-stříbrné brnění a meč. Meč byl na rukojeti krásně zdobený. Byly na něm vyryté květiny. "No, myslím, že ti to brnění bude sedět, co ty na to?" vyrušil mně Okarasiel. "Je nádherné, já…"
"Tak si ho obleč. Budeš ho potřebovat."

V brnění mi to slušelo. Černé vlasy k brnění sedly. Potom jsme prošli několika chodbami a místnostmi, až jsme došli k velkým dřevěným dveřím. Okarasiel je otevřel. Před námi se rozprostřela úžasná údolí, jako z pohádky. "Vidíš ty hory támhle? To je jeho údolí. Údolí smrti. Údolí Akaria."
Při posledním slově mi přejel mráz po zádech. Byla to krásná krajina.
"Za chvíli přijde Anna, chce se rozloučit. Koně už jsou osedlány. Samozřejmě pojedu s tebou. Nejenom, že jsi můj typ člověka, ale musím."
"Ehm… My někam jedem?" překvapeně jsem se zeptala. Okarasiel se usmál, pak nahodil výraz starého a zkušeného a pak se zase usmál. Téhle kombinaci jsem neporozuměla. "Jasně! Jedem porazit Akaria. Jsi vyvolená."
Potom přišla Anna, rozloučili jsme se a pak… Pak jsme vyjeli.
Okarasiel dostal černého já bílého koně. Příroda tady byla krásná. Rozmanité květiny, zvířata a motýli byli všude. Najednou jsme přijeli k záhonku s bylinkami. Poznala jsem akorát petržel a meduňku.
"Nějaké si vezmeme, budou se hodit."
"Jo, tak jo," řekla jsem to trochu nejistě, protože jsem nevěděla na co je budeme potřebovat. Jeli jsme dál, slunce pomalu zalézalo za kopce, za chvíli už byla tma.
Byla jsem unavená a asi to Okarasiel poznal.
"Tady přespíme," řekl a ukázal na ohniště a malý plácek. Ustlali jsme si na trávě. Brzy jsem usnula.

"Irene, vstávej! Dělej, jsou tady!" slyšela jsem hlas Okarasiela a dupot koní. Poznala jsem, že se něco děje, urychleně jsem vstala a shlédla situaci. Bylo tam pár bojovníků a pořád křičeli něco jako "Co tu děláte? Kam jdete?!" Rychle jsme nasedli na koně a ujížděli pryč. Jeli jsme dlouho a dlouho až jsme se objevili před chatkou. Údolí Akaria od nás bylo už jen pár minut, takže jsme nikam nespěchali. Otevřeli jsme dveře chatky. Byla jsem tak napjatá! Okarasiel šel první, já za ním. V chatě byl krb. Ale… hořel. Teda v krbu hořelo. Všechno bylo tak… tak zvláštní. Neměla jsem dobrý pocit. Byly tam židle a byl tam stůl. Na stole ležel dopis. Byl zapečetěný. Okarasiel si ho ale nevšiml. "Okarasieli?Víš, támhle na stole…" "Ano,já vím. Je tam dopis. Počkej…" Otevřel dopis, ale nečetl jej. Zadíval se na obálku a potom mi dopis beze slov podal. Podívala jsem se na něj. Bylo v něm napsáno:

Když nade mnou zvítězíš, jsi volná.
Měl jsem tě rád, táta
Nevěděla jsem, jak zareagovat. Můj otec zemřel loni při lyžování v Alpách. Měla jsem chuť brečet, ale ta věta mě posilnila. Musím zvítězit. "Půjdem, ne?" řekla jsem slabým hláskem.
"Jo, jdeme, co tady?" řekl Okarasiel a vypadal,že se mu ulevilo. Nevěděla jsem proč. Otevřeli jsme dveře a vyjeli. "Bohužel, dneska musíme jet i za tmy. Už je to jen kousek." řekl najednou jen tak.
Jeli jsme a jeli,nepotkalo nás nic zvláštního. Potom se před námi objevil obrovský starý, černý a ošklivě vyhlížející zámek. "A jsme na místě. Nejdřív budeme dělat, že jdeme v míru,ale pak…" "Já vím. Pak zaútočíme." Byla jsem pořád ještě rozklepaná z návštěvy chatky. Ještě než jsme se vydali vstříc Akariovi, Okarasiel vytáhl z kapsy kapesní hodinky. Podíval se na ně a trochu znervózněl. "Do pádu poslední hvězdy zbývá jeden den. Když bude v tu dobu Akariel už poražen, nic se neděje, ale jestli ne,tak…" "Já vím. Vím,co se stane. Tak jdeme na to?" Okarasiel pokynul hlavou. Vjeli jsme směrem k bráně, kde stáli dva rytíři v ponuře šedém brnění. Avšak o tom, že jsou nebezpeční, a to nejen pro nás, jsem vůbec nepochybovala.
Jeden se nás drsným a hrubým hlasem zeptal, kdo jsme a z jakého důvodu se chystáme dovnitř. "Jdeme od Azurového krále. Možná jste o něm slyšeli. Jdeme za králem, kvůli…ehm…ó ano! Král mu chtěl jen popřát nový rok a tak mně… e-teda nás poslal. He." Ještě nikdy jsem neviděla Okarasiela tak nervózního. I když sama bych to asi nezvládla. Nechali nás projet. Potom jsme přijeli k obrovské dřevěné bráně. Okarasiel mi dal pokyn, abych slezla z koně a tak jsem i udělala. Okarasiel zaklepal těžkým olověným klepadlem a poslal mi významný pohled. Netrvalo dlouho a otevřel malý, vousatý mužík a písklavým hlasem řekl: "Král Akario vás už očekává." oba jsme se s Okarasielem podivili, protože jsme nečekali, že nás čeká. Procházeli jsme se temnými chodbami, které byly celé vymalované na černošedou barvu. Všechno působilo tak ponuře, prázdné zdi a pavučiny ve mně budily hrůzu. "Ehm… jen vás chci upozornit, že král nemá rád nezvané návštěvy." řekl ušklíbavě mužík, co nás přivítal. "Řekl jste, že nás očekává,tak snad…" "Ó ano, já zapomněl.Ne tak zprudka..ehm…mladý pane." řekl opět ušklíbavě a výsměšně.
Asi ještě pět minut jsme procházeli chodbami a komnatami, než si opět mužík významně odkašlal. Stáli jsme před velkými zlatými dveřmi. Zaklepal, otevřel a hned za sebou zase zavřel.
Z místnosti jsme slyšeli jakési huhlání, potom otevřel a gestem nás pozval. Okarasiel mi ještě pošeptal, že mluvit bude on. Vstoupili jsme do obrovského sálu, celého ze zlata. Proti nám trůnil Akario. Poklonili jsme se mu. "Jsem slavný a udatný král Akario. Slyšel jsem,že vás poslal Azuro z Azurového království. Přespíte u nás." řekl to tak hlubokým chraptivým hlasem, že jsem ho málem začala napodobovat. Musela jsem zadržovat smích, ale když se na mě Akario podíval takovým opravdu hnusným pohledem, hned jsem přestala. "A kdo je tvoje společnice?" řekl ušklíbavě a já si pomyslela, že se svým trpasličím sluhou se k sobě skvěle hodí. Pak Akario začal zase mluvit: "Hej, ty tam!Připrav jim pokoj!" zařval tak, že kobereček, co měl před svým trůnem odletěl na druhou stranu sálu.
Trpasličí sluha(tak jsem se rozhodla mu říkat) otevřel dveře a vedl nás do pokoje.

"Tak tady, račte se tu zabydlet. Kdyby jste chtěli večeři, přijďte." to jak mluvil opovržlivě mně už začínalo lézt na nervy. Pokoj byl docela pěkný. Byl sice růžově vymalován, což zrovna nemusím, ale nejhorší to nebylo. Trpaslík odešel a my si začali povídat: "Irene, zítra musíme útočit. Už nemáme moc času." "Počítám s tím, docela se bojím, ale došli jsme až sem, tak to přece nevzdáme!" snažila jsem se mít pozitivní přístup k věci, ale pravda byla taková, že jsem byla úplně vyklepaná. "Takže si to ještě jednou projedem, jo? Meč máš?" "Jo" "Fajn.Teď si pojď lehnout, zítra toho dost zažiješ!" řekl a zhasnul malou stolní lampičku. Šli jsme spát.

"Vstávejte, jste podvodníci!!! My to víme!!! No tak, pohněte!" někdo zařval. Poznala jsem rytíře, protože ve svitu měsíce se jejich brnění lesklo. "Irene,rychle uteč ven!" teď pro změnu křičel Okarasiel. "Museli nás slyšet!" Utekla jsem ven, sice jen v noční košili, ale co jsem mohla dělat?
Bylo mi chladno. Stála jsem hned vedle stáje. Vzpomněla jsem si, že nemám meč. Musí být u mého koně. Vlétla jsem do stáje jako vítr, ale nebyla jsem sama. Slyšela jsem dupot a šepot, mužský hlas. Rychle jsem běžela, až jsem konečně našla mého koně. Vrazila jsem do boxu, chvíli jsem ošahávala podlahu, kde se válelo seno a po chvíli jsem konečně našla meč.
Moji pronásledovatelé mi byli asi pořád v patách a proto jsem vyběhla zadním východem. Z dálky byl slyšet boj a tak jsem se rozeběhla k centru dění. Viděla jsem Okarasiela, jak bojuje s Akariem a hned jsem se přidala. Bojovala jsem ani nevím jak, odháněla jsem rytíře a bojovala s naším největším nepřítelem.Najednou jsem švihla rukou ve které jsem měla meč, takovým způsobem, že se mi prostě podařilo Akaria probodnout. Padnul k zemi. Nejdříve jsem se trochu vyděsila, ale když Akario vstal, zase jsem se uklidnila. "Zbavila jsi mě mé moci!" Přestala jsem si ho všímat. Podívala jsem se na zem. Ležel tam Okarasiel. Mrtvý s krvavou ránou na krku. "Co jste to udělali?!" bezmocně jsem řvala. Lehla jsem si k němu a plakala.

Můj život se vrátil do normálu. Právě vstávám do školy, je středa. Najednou jsem si všimla kapesních hodinek. "Takové měl Okarasiel!" vykřikla jsem najednou. Otevřela jsem je, bylo v nich napsáno: Díky,můj hrdino.Zvládl jsi to! Pochopila jsem, že to má být vzkaz pro hrdinu, co zabil Akaria. Já jsem si jako hrdina ale vážně nepřipadala. Po tom, co Okarasiel zemřel, jsem si vyčítala, že je to moje vina.

"Jo, jasně,už jdu domů!" řekla jsem do telefonu. Je šest hodin večer, tma. Nemám zrovna dobrý pocit, ale třpyt sněhu mě trochu uklidňuje. Jdu prázdnou temnou ulicí. "Myslíš, že andělé umírají?" slyšela jsem Okarasielův hlas. Otočila jsem se. Byl tam. "Myslím, že ne," řekla jsem jemným hlasem a objala ho.



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama