Pianista

7. dubna 2011 v 10:47 | Fee
A najednou tu byl. Jako by se vynořil z nicoty, tichý jako stín přilepený k patám člověka, jenž právě stoupá dál a dál tunelem na věčnost. Seděl a zády se opíral o chladnou kamennou zeď, která jej studila a zároveň pálila do nahých zad. Po čele mu stékal pramínek potu, klikatil se vedle levého oka a zmizel kdesi u krku. Jeho oči pomalu začaly přivykat tmě. Tenký paprsek měsíčního světla pronikal do místnosti malým čtvercovým okýnkem vysoko na stropě, příliš vysoko na to, aby se pokusil k němu dostat.
Pomalu se rozhlédl po místnosti. Nevelký čtvercový prostor s poněkud moc vysokým stropem. Celý chladný, kamenný, vlhký a neosobní. V těch kamenech bylo něco zvláštně děsivého a obludného, místy se zdálo, že ty kvádry mají oči. V jednom z rohů se krčily zaprášené a již notně zrezlé dveře. Byly tolik obalené pavučinami, že muže vlastně ani nenapadlo, že by mohlo jít o cestu ven, zpátky do reality a obyčejného života. Ale co je vlastně obyčejný život? Muž si už ani nepamatoval. Ten náhlý příchod sem mu zřejmě smazal část vzpomínek a zanechal jen pár matných potrhaných cárů. Nevěděl kdo je, ale jméno bylo něco, co prostě nepotřeboval. Neměl ponětí o tom, že něco takového někdy nosil, pyšnil se jím a prezentoval. Netušil nic o tom, jaký býval, co je to pýcha, co skromnost. Co je to moudrost a kdo jsou hlupáci. Nic. Neexistovalo pro něj již nic jiného, jen tato místnost, obléhající jej jako hrobka, bránící mu v rozpětí a vůbec ve všem.

Čas, ten hloupý pojem. Muž ani nevěděl, kolik času má. Vzdáleně si vybavoval tato slova, věděl, co znamenají, avšak pro něj již neměla významu. Dny trávil střídavě podřimováním, koukáním na sluneční či měsíční paprsky a přemýšlením. Ta každodennost byla svým způsobem velmi únavná a jednotvárná až k zešílení, nicméně muže uklidňovala a dávala mu pocit jistoty. Věděl, že se nemůže nic pokazit, že mu nic nehrozí, žádný stres.

Jak plynul den za dnem a uběhla vlastně celá věčnost, začal jakýsi hlásek vzadu v mužově hlavě napovídat, že něco není v pořádku, že se poklidná plynulost a stejnost dnů změnila. Něco viselo ve vzduchu. Měsíc už nebyl tak zářivý a jeho paprsky už neprotínaly šero kobky tak jasně jako dříve. Mírumilovnost noční tmy i denního světla byla ta tam. Muž začínal cítit úzkost a nebyl si schopen uvědomit, proč tomu tak je.
Každý den se jeho nejistota prohlubovala. Velmi pomalu, ale jistě. S každým západem slunce se jej zmocňovala jakási nepochopitelná úzkost, ten tam byl klid, který dříve sršel z mléčně bílé luny. Nejistota pramenila někde v jeho útrobách a v pravidelných intervalech vystřelovala až ke konečkům prstů. Mrazení střídalo záchvaty horka, kdy měl pocit, že se prostě musí udusit. Šílenství počalo okupovat jeho prázdnou mysl, zabralo veškeré místo vyhraněné pro vzpomínky a zatemnilo jeho pohled. Ze zoufalce beze jména se stal šílenec bez vzpomínek.

Tak jedné noci, právě když začínal počítat veškeré stíny, které vytanuly z jeho mysli, otevřely se dveře v zapadlém rohu místnosti. Jen tak, z ničeho nic, s mohutným skřípotem. Do místnosti zavanul teplý a suchý vzduch.
Muž zprvu této nové skutečnosti nevěnoval pozornost, byl plně zaměstnán svými osobními přízraky. Mohla uběhnout hodina nebo dvě, kdyby právě zde nebyl čas tak dokonale zbytečný, když muž konečně zvedl hlavu a ucítil závan něčeho, co se naprosto nepodobalo ničemu, co by se nacházelo v jeho místnosti. Zvědavost mu nedala… Neobratně se postavil na nohy a šouravým krokem, přidržujíc se při tom kamenné zdi, se pohnul směrem k otevřenému průchodu. Nicméně nedůvěra v něm s každým krokem klíčila a sílila, tudíž se zastavil na krok ode dveří a zmateně mžoural do mihotavého světla, vycházejícího z nich.
Přesně nedefinovatelné cosi však bylo silnější než on a po drahé době váhání jej přeci jen vtáhla dovnitř. Místnost za dveřmi se zdála být více pokojem než strohou kobkou. Na kamenné podlaze ležel šedozelený koberec, v rozích pokoje stály úzké kulaté stolky a na nich majestátní sedmiramenné svícny. Celému pokoji dominovalo obrovské černé křídlo, sice už dost zašlé, zaprášené a otlučené, přesto neuvěřitelně krásné. Muž si ani zprvu nevšiml pohublé černovlasé osoby sedící u klavíru. Ani si vlastně nejdříve neuvědomil, že ta divukrásná poklidná melodie nevychází z jeho nitra a pološíleného mozku, nýbrž z rukou oné postavy.
Chvíli fascinovaně pozoroval dokonalou harmonii jejích rukou, načež se osmělil a rozhodl. Přistoupil těsně za rameno osoby a dýchaje na její krk, natáhl ruce směrem ke klaviatuře. Zdálo se, že osoba vůbec nevnímá, tedy neodolal a zlehka se dotkl bílých klapek. V tu chvíli cosi zasyčelo-jedna z tlustých voskových svící zhasla. Osoba zmizela, prostě se vypařila, bez jediného zvuku. Muž se usadil na uvolněné místo. Překvapilo jej, že je chladné jako náhrobní kámen. Nechal prsty volně plynout po klávesách…

…A do ticha se ozval hlas. Temný, hrubý a nepřívětivý.
"Teď je řada na tobě… Na věčnost a ještě déle!"




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama