Přízraky bohémy

1. dubna 2011 v 13:35 | Septima Severa
V ulicích rušného města život snad nikdy nespal, nehledě na roční dobu. To si nejspíš pomyslel inspektor Murdoch, když brzdy jeho vysloužilého vozu zaskřípěly před vysokou, cihlově červenou budovou o dvanácti patrech, na jejímž průčelí ještě poblikával neonový nápis jako němý svědek další z nesčetných prohýřených nocí. Opět byl zavolán sem, na toto nejspíš prokleté místo, do centra všeho dění ve Třiadvacáté ulici mezi Sedmou a Osmou Avenue. Hotel Chelsea.
Dveře auta zaskřípěly do mrazivého rána na protest a ono jako by vzdychlo, když se inspektorova postava ve vybledlém klobouku a dlouhém zimním kabátu zvedla, aby posléze v polobotkách došlápla do sněhové břečky, jež pokrývala nejen silnici, ale i chodník. Psala se totiž zima roku 1974, a nad Manhattanem se ženili snad všichni čerti.
"Do prdele," ulevil si pak, jakmile si plně uvědomil, že mu nateklo do bot.
Když inspektor Murdoch vcházel do přijímací haly, jeden z policistů v civilu mu pokynul na pozdrav. Dělal, jako by si toho nevšiml, a šel dál. Na červeném, byť krátkém, koberci si připadal dost trapně. Nesnášel cizí pozornost na své osobě. Vždycky se snažil být nenápadný - mohl si pak více všímat detailů a případní podezřelí se potom mohli svým chováním prozradit.
Vyjít do čtvrtého patra pro něj bylo utrpení. Už dávno nebyl tím hubeným, šlachovitým Mudrochem jako v dobách, kdy ještě šlapal chodník s ostatními strážníky. Po tolika letech strávených sezením v kanceláři a pojídáním nezdravého rychlého občerstvení se mu nejen zhoršil zrak, ale též mu rapidně narostlo břicho - stále nevycházel z údivu, že si ještě vidí na špičky vlastních bot.
Jakmile celý rudý a zadýchaný dosáhl cíle stoupání, zapadl do nejbližšího pokoje, jediného s dveřmi otevřenými dokořán a plného policistů.
"Tak copak to tu máme?" prohodil obvyklým sarkastickým tónem, když se vydýchal.
"Trojnásobná vražda, čtyři mrtví. Vražedná -"
"Takže čtyřnásobná vražda," utrousil ironicky Murdoch, skoče už tak nervóznímu policistovi do řeči.
"Ne," dovolil si mu strážník Scott odporovat. "Chtěl jsem říct trojnásobná vražda a jedna sebevražda, pane."
"Tudíž je případ vyřešen…"
"Ne tak docela, pane."
Ne tak docela… V pokoji skutečně ležela tři těla v tratolišti krve. Všechna na sobě nesla stopy bodných ran. Jedno leželo na sedačce, kolem se povalovalo peří z rozpáraného polštáře; další dvě pak na špinavém zakrváceném koberci nevalné ceny. Ovšem v koupelně se u záchodové mísy v křečovité poloze krčilo další tělo, jež na sobě žádné viditelné známky čehokoliv, co by naznačovalo cizímu zavinění, nemělo.
"Příčinu smrti zatím přesně nevíme, ale hádám předávkování se…" K Mudrochovi přistoupil postarší muž, čtyřicátník, s přívětivým výrazem ve tváři. Koroner Hobbes. Oba tak stáli v náhle stísněné vykachlíčkované koupelně a koroner prstem ukazoval na sklopené záchodové prkýnko. Bylo na něm vyskládáno vše potřebné ke šňupání kokainu - žiletka, papírek na ruličku, dokonce i sáček se zbytkem rozsypané dávky drogy.
"Zvláštní," brouknul si inspektor spíš pro sebe. "Proč by oběť šňupala kokain na záchodku, když byl rozsypaný i na konferenčním stolku ve vedlejší místnosti?" uvažoval nahlas.
Viděl už mnoho zvláštních případů a potkal spoustu podivínů, nikdy se však nesetkal s něčím tak iracionálním.
Znovu překročil práh a ocitl se v prvním pokoji. Míjel žluté cedulky s čísly a vyšetřovatele, kteří místo činu dokumentovali zastaralou policejní aparaturou. Avšak dominantou pokoje se z inspektorova úhlu pohledu stala protější zeď. Byla prostá, bez ozdob, a vše naznačovalo tomu, že je zcela obyčejná - dokonce i ta podivná starorůžová tapeta, jež byla místy mírně odchlíplá, mu v tu chvíli připadala zcela normální - ovšem to by přes ni nesměl být velkými, přímo obrovskými písmeny napsán vzkaz. Nepochybně krví obětí.
"Umění smývá z duše prach všedních dní. Krev smývá z duše hřích*)," četl nahlas.
Na některých písmenech ze zaschlé krve bylo dokonce vidět, jak je dotyčný namaloval, poněvadž občas byly patrné stopy po třech prstech.
"Mrtvý je Terrence Shaw. Totožnost žen zatím neznáme, pane," přitočil se k němu opět strážník Scott. "Terrence Shaw - říkal si Pete - fotograf, dvaadvacet let. Přistěhoval se před osmi týdny z Chicaga. Podle výpovědi pokojské, která ho našla, byl - cituji: 'docela milý a nevypadal, že by měl nepřátele'." Malá podsaditá postava strážníka s knírkem vypadala docela komicky, když policista četl poznámky ze svého notesu. "Což ovšem nedává smysl, protože byl vykastrován - zatím nevíme, zda ještě před smrtí nebo až po ní…"
Inspektor Murdoch se zatím díval na mrtvoly. Snažil se najít něco zvláštního, bohužel bezúspěšně.
"Vykastrovaný?" zarazil se po chvilce ticha a podíval se blíž, natahuje si gumové rukavice. Pak ze zmiňovaných partií stáhl cíp krvavé košile. "Možná zločin z vášně… Anebo msta?" uvažoval nahlas.
Všechno, co toho rána sesbírali na místě činu, teď leželo na stole v hnědé lepenkové krabici. Na štítku bylo ledabyle naškrábáno 'Terrence "Pete" Shaw, Hotel Chelsea'. Ačkoli vyšetřování probíhalo již několik týdnů, stopy nikam nevedly. A příkaz shora zněl jasně: pozastavit případ pro nedostatek důkazů.
Za okny kanceláře byla tma a všichni ostatní již dávno odešli. Jen inspektor ve světle jediné skomírající lampičky mžoural na spisy. Naposledy si prohlížel fotografie i předměty doličné, pročítal hlášení i poznámky z místa činu. Až narazil na malou útlou knížečku v ošuntěných kožených deskách, stále v sáčku a s pečetí z místa činu. Roztřesenými prsty vyňal sáček z krabice a opatrně roztrhl pečeť. Pak knížku otevřel.
Vypadalo to na Peteho deník. Řádky pokrývalo úhledné, ač trochu nahuštěné písmo bez příkras. Narychlo deníkem prolistoval bez bližšího zkoumání a odložil jej s tím, že si ho možná přečte později. Poté narovnal do krabice všechny ostatní věci, fixem napsal na víko "nevyřešeno", zapečetil ji a odnesl do archivu, kde bude uložena na jednu z polic přetékajících stovkami takových, jako je tato…

Čeho se na nás dopustili druzí, s tím se už nějak vyrovnáme.
Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.
(Francois de la Rochefoucauld)

* * *

"Bylas' hvězda, Bonnie," děl Terrence pochvalně, když vycházel z ateliéru. "Ty fotky jsou dost dobré, vypadáš na nich jako dračice." Lehce oslovenou políbil na nastavenou líci. V ruce svíral dvanáct černobílých snímků pořízených postarším modelem polaroidu.
"Hej, a co já?" houkla na něj jakoby uraženě Ashley, vysoká dlouhovlasá blondýnka, perla mezi jeho modelkami.
"Obě jste byly úchvatné," opravil se.
Terrence už nějakou dobu pobýval v hotelu Chelsea, kde se nechal inspirovat pro svou připravovanou výstavu fotografií. Dostal zajímavou nabídku od méně známé galerie, ovšem i tak si od toho sliboval víc, než mohl ve skutečnosti dostat. Spolu s ním v prostorném apartmánu pobývaly tři slečny: Bonnie, mulatka s nezkrotnými kudrnatými vlasy jemnějšími než kašmír, které stále nosila svázané pestrobarevným šátkem. Byla to jeho oblíbenkyně, ta, která svou krásou podtrhovala kontrast zvláštního temperamentu, do něhož on své fotografie stylizoval (nebo se o to alespoň snažil); Ashley, dvaadvacetiletá blondýnka a jeho dlouholetá přítelkyně. Znal ji příliš dlouho na to, aby jí nenabídl práci, když jí nevyšly poněkud vysoké ambice stát se modelkou. A konečně Lorraine, rusovláska, jež se nebála nahoty a vždy si potrpěla na výrazné doplňky…
"Ukaž nám je, Terry, prosím," zažadonila Bonnie.
"Proč? Vždyť je uvidíte na výstavě," hrál naoko nepřístupného. "Bude to malé milé překvapení, slečinky."
"Ale Terry!" zvolala Lorraine. "No tak, ukaž nám je… Vždyť víš, jak nemám ráda překvapení." Poslední slovo náležitě zdůraznila pro dramatičnost okamžiku.
Podlehl jim. Došel ke kožené sedačce a uvelebil se na ní, čekaje chválu, jež měla následovat poté, co se dívky zmocnily fotografií s lačností vlastní snad jen lvicím. Užíval si jejich obdiv, oddanost a trpělivost, s jakou přečkávaly jeho chvilkové vrtochy.
"Wow, po tomhle tvoje hvězda slávy stoupne," prohodila rádoby znalecky Bonnie.
"Ále prosimtě," ohradil se Terrence s náznakem únavy v hlase. "Sama moc dobře víš, že nejsem žádná hvězda. Možná až spadne poslední fotografická star, dostanu se na vrchol…" Zívl si. Jak dlouho že to vlastně nespal? Den? Dva?
Pete vedl zvláštní způsob života a osvojil si nevšední manýry. Byl schopný pracovat mnoho hodin v kuse, ale zároveň se mohl pyšnit pomyslnou nálepkou novodobého bohéma dvacátého století. Jak už to u takových lidí bývalo zvykem - či spíše pravidlem - byl vážně nemocný. Lékaři u něj zjistili počáteční stadium sifilitidy, už tomu bylo několik let. A důrazně ho varovali, aby přestal vymetat večírky a nevázaně si užívat.
Jenže on neposlechl. Když se přestěhoval do New Yorku, začal ten prapodivný kolotoč s večírky, sexem a drogami znovu. Nabralo to na obrátkách a bylo divu, že dnes stál na nohou střízlivý. Jako kdyby pro něj byla nadcházející výstava životně důležitá; věnoval jejím přípravám maximum svého času, ačkoli měla propuknout až za několik měsíců. Všechny známé galerie jej odmítly - prý je moc vyzývavý a pobuřuje společnost - a on podvědomě tušil nadcházející fiasko. Přitom si jej odmítal připustit. Stejně jako nemoc hlodající v jeho těle.
Vtom mu pohled ulpěl na neotevřené obálce ležící na konferenčním stolku. "Kdo sem dal tu poštu?" zeptal se.
"To já," odpověděla Ashley. Leželo to za dveřmi. Na chodbě."
Natáhl se pro dopis a otevřel ho. Vypadl na něj složený papír bez jakékoliv značky. Po rozevření uviděl několik řádků slov sestavených z vystřižených písmenek…

* * *

Inspektor Murdoch seděl v křesle svého obývacího pokoje a nijak nevnímal puštěnou televizi. Pročítal si deník zavražděného fotografa, který nejprve někam odložil a teprve nedávno naň opět narazil. "Co se vlastně v Chicagu stalo? Co ho donutilo odjet na pobřeží?" ptal se sám sebe nahlas. Přemítal nad vším, co tehdy v pokoji viděl - drogy, pár rozházených i roztrhaných fotografií aktů a nějakou korespondenci. S kým však mohl Terrence Shaw udržovat písemný vztah?
V hotelu jinak nebylo tolik věcí jako v obvyklých případech, což naznačovalo, že se stěhoval z bytu. Mudrocha to tedy vedlo k domněnce, že Pete kočoval za prací jako spousta jemu podobných. Takoví jako on nikdy nesetrvali na jednom místě dost dlouho: pálilo je mládí - a život novodobých bohémů. Navíc si na místě činu nevšiml, že by tam něco scházelo. Tedy spíš že by Terrence vlastnil něco, oč by někdo usiloval.
Když chtěl otočit na další stránku a pokračovat ve čtení, všiml si, že několik listů v sešitě chybí - byly vytržené. Udělal to snad vrah? To se nejspíš už nikdy nedozví.
Náhle se do ticha ozvaly starožitné nástěnné hodiny odbíjející dvě ráno. Inspektor odložil deník spolu se silnými brýlemi na stolek a promnul si unavené bolavé oči. S námahou se postavil a protáhl se, až jeho tělo padesátníka zaprotestovalo několikerým lupnutím. Nedalo mu to však a musel pokračovat ve čtení.
Šestnáctého ledna 1974: Šlapou mi na paty. Opět na mne vytáhli špínu. Pomluvili mě a mně se teď boří vzdušné zámky, které jsem si ve snech tak rád črtal do písku. Pak přišla vlna a moře je pohltilo… Ano, o tom přeci mluvil ten recepční. Mektal něco na způsob, že mu Terrence vyhrožoval, avšak nejspíš se jednalo o tuhle situaci. Chtěl bych se omluvit, že jsem tak vylétl. Rozčílilo mě to, ale teď už jsem vychladl… stálo tam.
Nedávalo to smysl. Proč by v deníku chyběly ty stránky? Co na nich bylo tak důležitého?
Sedmnáctého ledna 1974: Přišel mi další výhružný dopis… Nic takového přeci nenašli. Mezi korespondencí nebyl ani jeden, ve kterém by pisatel jakkoli útočil na adresáta. …tentokrát obsahoval citát: "Umění smývá z duše prach všedních dní. Krev smývá z duše hřích." Nechápu to, nic jsem přeci neprovedl…
Dál bylo pár prázdných stránek. Než jimi inspektor přelistoval k dalšímu datu, jeho mozek pracoval na plné obrátky. Terrence tu psal, že nic neprovedl, ale jeho spisy z Chicaga mluvily o opaku, ačkoli v nich byly záznamy jen o drobném výtržnictví. Sice nespáchal žádný těžký zločin, ovšem špatným lidem se mohl znelíbit naprosto čímkoli…

* * *

Terry seděl u stolku a právě se snažil svýma roztřesenýma rukama uchopit žiletku, aby si z bílého prášku připravil lajnu na šňupání. Potřeboval nějak uklidnit své nervy, a tak opět hledal útěchu v konejšivé náruči drog. Prsty se mu však chvěly natolik, že mu žiletka několikrát vypadla, než s ní kokain urovnal do křivolaké lajny, již pak pomocí papírku smotaného do ruličky vdechl nejprve levou, pak pravou nosní dírkou.
Ashley, čekajíce po jeho boku, až připraví drogu, jež pak zažene tu spalující, nutkavou touhu po alkaloidu, jen pozorovala bílý prášek na stole svýma hypnotizujícíma, korálkovýma očima. Třásla se dychtivostí jako nějaké malé dítě. Tvářila se, jako by už teď viděla tu malou, vypočítavou bestii - vílu, jež si brala kontrolu nad tělem blondýnky stejně dychtivě, jako Ashley požívala jed.
Vedle napůl seděla a napůl ležela Lorraine a slastně potahovala z dýmky. Místností se plazil těžký opiový kouř. Ona se kokainu nikdy nedotkla, na rozdíl od ostatních. Jediné, co milovala, byl slastný, opojný pocit vdechování hustého kouře. Hledala v závislosti na opiu obdobnou útěch jako Terrence v náručí kokainové víly.

Vše, co člověk v životě dělá, a to včetně lásky, dělá v rychlíku, který se řítí k smrti.
Kouřit opium znamená tento rychlík opustit za jízdy;
znamená to věnovat se něčemu jinému než životu: smrti.
(Jean Cocteau)

Tu dovnitř vpadla Bonnie. Potácela se, také už měla nějaké svinstvo v sobě. Její pomalé, rozvážné kroky by mohly pozorovateli neznalému situace připomenout spíše nepovedenou měsíční chůzi.
"Ty… tys' šoustal s Ruth a… a… Javierem!" snažila se ze sebe vymámit slova lepící se jí na jazyku jako dehet. Těžce oddechovala, svalila se k Terrymu na pohovku z opačné strany, než se o něj opíralo bezvládné tělo zfetované Ashley, a šťouchala do něj prstem tak zuřivě, až náramky na jejím zápěstí zběsile cinkaly. "Rozdávali 'ste si to spolu!" opilecký tón hlasu však situaci zesměšňoval natolik, že se poté rozesmála.
Terrencovi ani nedošlo, proč se Bonnie tolik zlobila. Pomalu se na něj snášela vlna rauše. Jen se tupě culil.
"Ale to 'sme si… to 'sme si nedomluvili, brouku," nasadila směšný háv lítosti a přitiskla se k muži, jenž ji nevnímal ani jediným pórem svého těla. Kokain už totiž dávno účinkoval. Byl teď ve své vlastní pestrobarevné realitě, pryč od starostí, pryč od všeho…
Co Bonnie řekla, však byla pravda, i když se to stalo ještě v Chicagu. Hlodalo to v ní jako červ a ona se toho nemohla zbavit. Stále jí to leželo v žaludku a tížilo. Toužila totiž po společném životě s umělcem, jehož bezmezně obdivovala. A jeho zálety ji svým způsobem trápily, ačkoli moc dobře věděla, že on nikdy nebude její.
Jakmile si uvědomila, že ji Terry ignoruje (stejně jako Lorraine), se slzami v očích se rozhlédla po místnosti. Náhlý tlak sebelítosti a hroutícího se narcismu na ni dolehl v takové míře, že měla chuť spáchat sebevraždu. Byla hnána vlastními démony a bývala by to snad i udělala, kdyby ji nezachránil pohled na druhý, ještě zavřený pytlík s dávkou práškové drogy. Vzala jej, vstala a zamířila do koupelny.
Rozsvítila a zamkla se. Sklopila záchodové prkýnko a připravila si dávku drogy. Když ji požila, její tělo, již nabuzené notnou dávkou absintu a jiného pití, začaly spalovat horečnaté plameny. Bylo jí horko a přitom se zimničně třásla. Ani studená kachlíková stěna za jejími zády ji nedokázala zchladit.
Čas letěl dál a ona pozvolna upadala do propasti končící Deliriem Tremens z předávkování. Užila příliš mnoho kokainu, necítila však zhola nic. Náhlé hlasy ve vedlejší místnosti jí tak připadaly jako šum na pozadí miliard tančících barevných bodů, které se jí jako mžitky míhaly před očima…
Byl pozdní večer. Nad New Yorkem se už dávno snesla tma, jež jej uchopila do svých dlaní. Navzdor denní době však jeho ulice stále ještě pulzovaly životem jako tepny. A do toho bezejmenného pokoje ve čtvrtém patře, v budově ve Třiadvacáté ulici mezi Sedmou a Osmou Avenue, tiše vešel muž v kápi.
I kdyby jeho kroky nebyly tlumené kobercem v docela malinkaté předsíňce, nikdo z obyvatel apartmánu by si jeho příchodu ani nevšiml, poněvadž všechny tři osoby, jež se právě nacházely v hlavním pokoji za rohem, byly mimo realitu ledna roku 1974. Muž, v jehož objetí ležela zhroucená blondýnka, stále seděl zabořený v kožené sedačce a kokainové opojení jej ne a ne pustit ze svých pokroucených pařátů. Druhá žena ležela polonahá mezi polštáři na laciném koberci, vedle ní se povalovala vyhaslá dýmka s rozsypaným kuřivem smíseným s popelem. Nevypadalo to, že by se někdo z nich měl v brzké době probrat.
Neznámý zaslechl tiché steny. Nedokázal určit, odkud vycházejí, a tak je pustil z hlavy v domnění, že se mu to buď jen zdálo, nebo že je vydal někdo z těch tří. Vynaložil dost úsilí k naplánování svého činu; nechtěl, aby jeho plány ztroskotaly na případných svědcích. Doteď se mu dařilo skrýt vše v tajnosti a tak tomu mělo být i nadále…
Přistoupil k dívce ležící na podlaze. Ve svitu lamp se zaleskla chladná ocel. Netrvalo dlouho a dýka nalezla svůj cíl - zanořila se hluboko do ještě oddechujícího těla. První z jeho obětí otevřela oči a vztáhla k němu křečovitě se chvějící ruku, avšak dalších několik ran její smrtelný chrapot umlčelo nadobro. Vstal a na okamžik se na ni zahleděl. Vypadala tak… rajcovně…
Rychle chlípné myšlenky zahnal do pozadí. Možná je převede ve skutečnost, pokud zbude čas a svou práci odbude dostatečně rychle…
Silueta jeho stínu se připlazila k muži. Zasyčel: "Kde to máš?" Ačkoli byl přesvědčený, že mu ta zřízená lidská troska neodpoví, i kdyby tu před ním čekal celé hodiny. Až příliš dobře věděl, co to svinstvo, jež bylo rozsypáno po stole, dokáže. Bere životy se stejnou lehkostí, jako rozdává tu podivnou náhražku radosti, která kráčí ruku v ruce s otupělostí smyslů.
Pohled mu klouzal po okolí. To, co hledal, bylo příliš cenné, než aby to nechal tomuhle rádoby umělci.
"Že by v šuplíku?" pronesl líně a dvěma dlouhými skoky byl u komody. Zatáhl za mosazná držadla a prohrabal obsah horní zásuvky. Nic. Otevřel druhou zásuvku a opět nenašel, co hledal… Teprve v předposledním šuplíku se mu poštěstilo. Když otevřel docela nenápadnou krabici ze šedého kartonu, naskytl se mu pohled na hromádku starých i novějších černobílých fotografií, převážně aktů. Některé z nich byly pomuchlané, jiné měly zohýbané rohy, další zase byly zašpiněné. Ale až na dně této krabice ležel balíček převázaný sisálem. Na zažloutlém papíru stálo jediné slovo: Claudia.
Popadl jej, zastrčil do kapsy svého kabátu a už se chtěl vrátit k Terrencovi, když vtom mu oči utkvěly na pečlivě srovnané hromádce korespondence v čistých obálkách bez adresy. Jeho výhrožné dopisy, které mu psal - respektive slepoval vystřihaná písmena z novin a časopisů… Musí je vzít také, musí zahladit veškeré stopy, jež by mohly jakkoliv spojovat jeho osobu s krveprolitím v hotelu Chelsea.
Nakonec se vrátil k fotografovi zhroucenému na sedačce. V hlavě mu v tu chvíli vířil plán na dokonalý zločin. A proto mu hrubě vrazil roubík do úst, aby jeho případný křik nikdo neslyšel. Co jiným bude po ubohém mumlání a chraptění? To přeci nevyvolá poplach…
"Claudia kvůli tobě zemřela, ty zkurvysyne. Nakazila se od tebe!" Při každém slovu mu dýkou odřízl jeden knoflík ledabyle zapnuté košile a rozhalil ji. Mladá vyholená hruď se jen lehce nadouvala mělkými nádechy a klesala, když vzduch unikal pootevřenými ústy ven. Špičkou nože přejel po rýze mezi jeho bradavkami až dolů k úzkému pruhu tmavých chloupků, který končil za lemem ošoupaných džínsů. Prudce je rozřezal a -
Vykastroval ho. Poté svou již zmítající se oběť usmrtil. Potom rozpáral polštář, doposud se povalující na posledním volném místě na sedačce, a jeho obsah na mrtvolu vysypal. Terrence se tak ocitl pod bílou pokrývkou z jemného peří.
Vrah se na chvíli zarazil a zadíval se do tváře spící blondýnky, jež v blažené nevědomosti stále ještě zpola objímala zakrvácené tělo fotografa.
"Co s tebou?" zeptal se sám sebe nahlas. "tváříš se jako andílek… Ale jsi stejně zkažená jako oni dva," pokynul hlavou směrem k bezvládným tělům. "Zasloužíš si stejný trest jako oni… Ano, zasloužíš," šeptl.
"Mmm…" zamumlala náhle dívka. Znělo to podivně. Když se zavrtěla a otevřela oči, aby potom několikrát rozespale zamrkala, muž ztuhl. S tím, že se jedna z obětí probudí, nepočítal.
Ve chvíli, kdy Ashley uviděla krev, jako mávnutím kouzelného proutku vystřízlivěla. Začala křičet. Hystericky. Odtáhla se od mužské mrtvoly a prudce vstala. Ušla pár vrávoravých kroků směrem ke dveřím a spadla. Podlomily se jí alkoholem olověné nohy nebo omdlela? V ten okamžik to bylo přeci jedno - hlavně, že znovu nastalo ticho.
Rázným krokem k ní přešel, nezaváhal. Jeho dýka z oceli lačnící po lidské krvi hned šestkrát pronikla bělavou kůží chladnoucího těla…

O život můžeme přijít různě. Smrt je jen jednou z možností.
(Robert Fulghum)

* * *

Na inspektora z deníku vypadl složený papír, který jeho majitel pečlivě vložil mezi listy. Opatrně jej rozložil a očima zevrubně přelétl. V hlavičce stálo jméno nemocnice. To ho moc nezaujalo, poněvadž to mohlo být cokoli. Ovšem Mudrochův zrak se zastavil na jediné poznámce, jež byla ve spodní části listu.
"Sifilitida," četl nahlas.
Proč si toho nevšiml dřív? Proč se nepodíval do zdravotní karty? Ten fakt přeci zužoval okruh potenciálních podezřelých; Terrence Shaw si vedl záznamy o svých milenkách i milencích - při té myšlence se ušklíbl, možná částečným znechucením.
"Takže zločin z vášně," konstatoval.
Má snad být případ znovu otevřen jen kvůli domněnce inspektora, který si navíc vypůjčil důkazní materiál bez povolení? Nejspíš upadne v zapomnění stejně jako desítky vražd předtím. Pro některé byl totiž tento zrovna tak nicotný jako špinavá morda černocha někde v zastrčené uličce ghetta. Nikdo se nad tím nepozastavoval, nikdo se o případ nezajímal. Jména zavražděných - ač svým způsobem ovlivnila umělecké hvězdné nebe - se ztratila v propadlišti zapomnění stejně rychle, jako padají hvězdy.
Peteho jméno i přezdívka tedy byly předem odsouzeny k zániku. Na jeho fotografie a několik osobních předmětů se nejspíš dodnes práší ve starých neprosmýčených koutech policejního archivu města New Yorku.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama