The Star 2 falls 1/2

1. dubna 2011 v 13:27 | Gafrad
"Mami, vsaď se, že mě nenajdeš!" vykřikl malý chlapeček jménem Loc Mais s naducanými tvářičkami a vypaseným bříškem.
"Tak to zkusíme! Běž, dám ti náskok!" odpověděla usmívající se matka, Lucy Maisová, středního vzrůstu a s širokým, přívětivým obličejem lemovaným hnědými vlasy.
Chvíli počkala, až se její syn schová pod nějakou z desek s hydroponicky pěstovanými plodnými rostlinami, jako byla sója, rýže, anebo salát a brambory. S Locem si tam hráli dost často, teda hlavně, když měla volno. Práce navigátorky jí ho skoro všechen sebrala a dopad na Locovo dětství, ve kterém významně chyběla, ji mrzel snad ze všeho nejvíc.
Byl čas začít hledat. Samozřejmě docela přesně věděla, že to Loc tentokrát zkusí pod deskou se sójou, protože byla největší a nejdál od ní, nicméně předstírala, že ani v nejmenším netuší, kde syn našel úkryt. Pořád dokola nahlas mumlala: "Kdepak jen může být?", "Tak teď tě asi nenajdu…", "Páni, schoval ses opravdu dobře!" a podobně. Úplně klasická hra na schovávanou.
Platforma se salátem vpravo sebou mírně zatřásla, ovšem Lucy dělala, že to vůbec nevidí. Odpočítala deset minut a pak se jala syna hledat doopravdy, to jí zabralo ani ne třicet sekund.
"Tady jsi!" vybafla na něj.
Loc se lekl a trochu nadskočil, ale pak se začal smát. Lucy vlezla za ním, popadla ho do náruče a zlechtala po celém těle, což mělo za následek hlasitý, nadšený vřískot a smích.
Ovšem celý prostor sebou náhle škubnul a Lucy si uvědomila, že loď vystoupila z hyperprostoru, takže jejich zábavy byl konec. Hlas, který se pár vteřin poté rozlehl po místnosti, to jen potvrdil: "Major Lucy Maisová ať se neprodleně dostaví na můstek. Major Lucy Maisová…"
"Promiň, Locu, ale čeká mě práce. Budeme si hrát… řekněme za týden, ano? A do té doby se o tebe postará Ellen."
"To nevydržím! Nesnáším Ellenu a ona mě taky nemá ráda!" ječel malý Mais.
"Hloupost, má tě moc ráda. Tak šup, vylez ven!" přikázala Lucy, když se pracně plazila zpod desky a ještě se přitom bouchla o její hranu.
Loc s dětskou hbitostí zkušeně vylezl, objal maminku, sám odešel do kajuty Ellen a opakoval si nacvičenou frázi: "Major Lucy Maisová vás žádá, abyste se o mne postarala."
Ellen Tittle byla šikovná, mladá vychovatelka dětí, na které jejich rodiče neměli čas, což bylo na Star 2 docela běžné, vzhledem k tomu, že každý starší šestnácti let měl přidělenou nějakou práci, nebo se stal důstojníkem.
Lucy se za svým synem smutně usmála a pak vyrazila východem na opačné straně, vedoucím směrem k můstku.
Vídali se tak málo… Skoky hyperprostorem Star 2 prováděla velice krátké a průzkumné expedice v jednotlivých soustavách, při nichž musela být u svého ovládacího panelu na můstku prakticky dvacet čtyři hodin denně v pohotovosti, byly nekonečné. Než se na sto procent dokázalo, že nově navštívený systém není Sluneční soustava, ani neobsahuje planety nebo měsíce typu Země a žádné stopy po těžitelných a pro uprchlíky na Star 2 nejdůležitějších surovin, uběhl velmi náročný týden. A pokud se náhodou potvrdila přítomnost jakéhokoliv z hledaných prvků, mise se prodloužila na měsíc.
Lucy takový nátlak zvládala jen díky dopování speciálními prášky, jež ji pomáhay být bez spánku a s omezeným přísunem potravin naplno funkční. Psychické důsledky u jejího syna, který neměl otce a vlastně ani matku, se však žádnými stimulanty a léky odvrátit nedaly. Byli od sebe vzdálení asi jako Star 2 od rodné Země, a to vůbec nebylo dobré. Neskutečně ji mrzelo, že svýma vlastníma očima neviděla, jak se Loc vyvíjí. Všechno slyšela od Ellen. Třeba že si oblíbil kreslení a hraní na flétnu.
Nic se s tím ale nedalo dělat. Lucy věděla, že kdyby si mezi sebou se synem udělali příliš silné pouto, bylo by potom jejich rozloučení, až by Loc dospěl, ještě horší. V jednom směru tedy bylo dobře, že do doby, než ji Loc znovu uvidí, zapomene, jak jeho matka ve skutečnosti vypadá.
Lucy se prostě musela smířit s tím, že tak to bohužel v poslední době chodí a že to je nezbytné, aby mohli dostát svých cílů. Ovšem každá správná matka by jí dala za pravdu - smířit se s odloučením se svým jediným synem je nadmíru těžké, navíc Lucy měla, podle názoru psycholožky Andersonové, mezi ženami na palubě Star 2 snad nejsilnější mateřský pud.
Maisová zavrtěla hlavou, přidala do kroku a raději přemítala, jak se asi daří zbytku roztroušené flotily… Našli planetu, kde by mohli založit nový domov? Usadili se na nějakém měsíci? Utekli vůbec dostatečně daleko od Stolenu, kde se strhla krvavá a rozhodující bitva s Midiany? Představa, že Star 2 je posledním křižníkem s lidskou posádkou, ji upřímně děsila.
Ke všemu tolik otázek… Lucy znala odpověď pouze na jedinou.
Takzvaných "Star" bitevníků bylo přesně tucet. Při bitvě u Stolenu jich bylo se zbytkem flotily zničeno šest, ostatní prchly, každý jiným směrem. Útěk Star 2 trval deset let, během kterých putovala, uvězněná v hyperprostoru, do co nejvzdálenější možné destinace. Letěla tak dlouho, že se dostala na samý kraj Galaxie, v níž byla ukryta kolébka lidského pokolení. Poznali to hned podle první planety, na níž narazili. Na její orbitě totiž stále visel maják, periodicky vysílající stejná data o Velkém exodu z Mléčné dráhy, při němž se tato kamenitá a horko těžko obyvatelná planeta stala odrazovým můstkem.
Hlavní prioritou se tedy stalo najít Zemi. Problém byl, že netušili, kde Země leží, proč jejich předci od ní utekli tak daleko, přičemž jim Midiané zcela jistě byli v patách, docházely jim zásoby a dlouho nenašli ani kousek užitečného šutru.
Signální družice se však zmiňovala o tom, že kdo chce Zemi najít, nejprve musí začít hledat něco jiného, v překladu z tehdejšího archaického jazyka "mytickou bránu". Nevědělo se, co to asi tak má být, takže tuto zmínku všichni považovali za zbytečnou, poněvadž má prý za úkol zmást a odradit v hledání. Celé to bylo opředené mnoha nepodloženými dohady a na celé lodi se nediskutovalo o ničem jiném.
Lucy bylo vcelku jedno, jestli prapůvodní svět najdou, spíše tiše doufala, že jednou naleznou obyvatelnou planetu a na ní založí kolonii, kde by mohla s Locem nerušeně trávit celý zbytek jeho dětství dřív, než na to bude pozdě. Musela přiznat, že to byl nádherný sen, ale když se ohlédla zpět na jejich dosavadní "štěstí", uvědomila si, že pravděpodobnost, že do Locových šestnáctin najdou ať už Zemi, nebo jakoukoli jinou hromadu hornin, na níž by se dalo žít, byla nesmírně mrňavá.
Ach jo… pomyslela si, jakmile se před ní otevřely dveře na můstek, kde jako vždy panoval hektický ruch. Musela přestat přemýšlet nad svými sny, teď bylo třeba pracovat, aby je mohla uskutečnit.
*
Loc popadl jednu z pastelek a začal čmárat na papír. Když byl nazlobený na svou maminku, že od něj zase odešla v nejlepším, dělal to zcela automaticky. Strašně ho štvala, ovšem věděl, že není sám. Dost často sdílel dětem vyhrazený pokoj v bytě Ellen s jinými chlapci, takže mu bylo jasné, že i oni mají mámu, která se o ně nestará. Nikdy si s nimi ale nepovídal ani nehrál, měl svůj vlastní svět, byl v něm šťastný a byl na něj hrdý. Vůbec mu nevadilo, že nepatří do jejich kolektivu plného hloupé srandy, což bylo k zlosti slečny Titllové, jež se je mermomocí snažila stmelit dohromady.
K čertu s ní, zaklel Loc v duchu. Ellen prostě neměl rád, maminku mu nikdy nenahradí.
Vždycky si bude přát, aby s mámou mohl strávit aspoň jeden den, ale týden za týdnem, kdy ji neviděl, mu pomalu docházelo, že se něco takového nikdy neuskuteční.
Zatímco přemýšlel, nechal ruku, aby se hýbala sama. Po pár minutách nicméně zjistil, že opět nakreslila to samé: hnědá ramena připomínající kořeny nějaké rostliny, ve kterých byly jasné žluté tečky. Uprostřed ramen bylo zasazeno něco, co silně připomínalo oko s černočernou zorničkou.
Loc zdaleka nechápal, co to má znamenat, ovšem ať dělal, co dělal, pořád kreslil jenom tenhle výjev. Občas jeho ruka dokonce pod "oko" samovolně napsala "ETH", což malého Loca trápilo nejvíc.
On totiž ještě neuměl psát.
*
Na můstku byl snad ještě větší hluk než obvykle, nicméně hned, jak pohlédla na taktické obrazovky, jí bylo jasné proč. Našli planetu podobnou Zemi!
Nebyla to však ona samotná, jelikož podle starých pověstí měla přirozenou velkou družici, a tato neměla ani jednu.
Nicméně v atmosféře byl optimální poměr dusíku, kyslíku a oxidu uhličitého a její povrch ze šedesáti procent pokrýval oceán s neupřesněnými známkami života, ale zřejmě šlo jen o bakterie a sinice.
Lucy se nadšeně ohlásila kapitánovi, zasedla za svůj stůl a neustále upřeně hleděla na dálkově pořízené snímky.
Sotva, co přestala doufat, že najdou obyvatelný svět, se to stalo! Úžasné!
A právě přišly další výsledky hloubkových skenerů. Asi dvě astronomické jednotky od jejich dosavadní polohy se rozléhal pás asteroidů se zjištěnými těžitelnými prvky. Úplně dokonalé.
Star 2 okamžitě vyslala průzkumný raketoplán a Lucy se nad novými přijatými zprávami, které přicházely každou chvíli a byly jenom pozitivní, radovala čím dál víc. Nechtěla předbíhat situaci, ovšem měla pocit, že se snad brzy vyplní její sen. Na chvíli zavřela oči a oddala se představě, jak s Locem hrají schovávanou třeba v lese podobném tomu, jenž si pamatovala ze svého dětství na Stolenu, nebo jásotné koupání v oceánu… Poté je hned otevřela a začala plnit kapitánovy rozkazy, které na ni padaly jako ledová smršť.
*
Uběhl měsíc a půl, během něhož zdrogovaná Lucy nepřetržitě udržovala orbitu nad 112, jak planetu nazvali číslem, stanovovala dráhy raketoplánů se zásobami a stavebními četami, nebo pilně připravovala plán těžby v nedalekém Pásu záchrany, jak se zase jmenovalo pole asteroidů bohaté na rudy a polokovy.
112 se ukázala jako nádherný svět, kde mohli bez problémů žít, pouze tam byl maličko větší atmosférický tlak, než na jaký byli zvyklí a i gravitace převyšovala vštěpenou standartu. Za dva týdny usilovné práce se dole vybudovala malá vědecká základna, kde se testovaly vzorky vody, půdy, vzduchu a další. Jediný život nakonec opravdu představovaly osamocené kolonie bakterií, sinic a prvoků schopných fotosyntézy, bez nichž by v atmosféře nebyl kyslík. Země ale byla mrtvá, takže možnost pěstování jakýchkoli plodin zatím nepřicházela v úvahu. A bohužel - 112 vůbec nebyla bohatá na nerosty, které potřebovali, proto bylo třeba vymyslet onen těžební plán v Pásu.
Jenže i přes látky, jež by to měly potlačovat, Lucy s lítostí neustále myslela na svého syna. Za další týden jí došla trpělivost a pod záminkou vyčerpanosti donutila kapitána, aby za ni zvolil náhradu. Ten mrzutě svolil a ona se konečně mohla vydat za Locem, sdělit mu, že už brzo budou moct být navždy spolu. Ještě si předtím vzala prášky, které tlumily posilující drogy, a vyšla.
Dřív, než dorazila ke kajutě Tittlové, se na ohbí chodby srazila právě s udýchanou Ellen.
"Majore! Zrovna jsem pro vás chtěla doběhnout! Pamatujete si, jak jsem vám říkala, že Loc rád kreslí? Nevím, co se stalo, ale dnes mu nějak přeskočilo a celý pokojík zavalil papíry s jedním a tím stejným motivem! Pojďte se rychle podívat!" ječela Tittlová a sotva přitom brala dech.
Obě se rozběhly a zmatená Maisová přemítala, jestli se snad kvůli její nepřítomnosti ve svém životě nezbláznil.
Lucy vrazila do dětského pokoje a přebrodila se přes půlmetrovou závěj výkresů, na nichž bylo cosi načmáraného, k Locovi. Všiml si jí, až když se ho mírně zeptala, co se děje. Odpověděl pouze, že mu došly papíry a že jestli chtějí najít Zemi, měla by mu nějaké donést.
S Lucy to pořádně zamávalo, ovšem držela se. Její syn neměl vědět o nějaké Zemi.
Vstala a prskla na Ellen, jež stála u dveří jako přimražená a zírala před sebe: "Tys mu něco říkala o Zemi? Nepamatuješ si snad, že jsem ti to zakázala? Je ještě moc malý, aby to pochopil!"
Tittlová se rychle vzpamatovala. "Já mu opravdu nic nepověděla, nechápu, jak se o ní mohl dozvědět."
"Nevěřím ti!" štěkla Lucy.
Ellen s podivným a strašidelným klidem zvedla jeden z identických výkresů.
"Tak se podívejte sama, že to kreslí jakoby neuvědoměle," ukázala na popisek pod jasně barevným akrečním diskem, "a ke všemu neumí psát, měl se to podle studijního plánu učit až za rok a vy víte, že jsem neměla jediný důvod dávat si tu práci, abych ho to naučila."
Maisová ji vytrhla papír z ruky a rychle přelétla pohledem hnědou mlhovinu a černou díru uprostřed, pod níž bylo "ETH".
A tentokrát to s ní seklo doopravdy.
Zkratka "ETH" se totiž v navigační terminologii používala pro výraz "EARTH".
*
Když se Lucy probudila v měkké hromadě papírů, stál nad ní její syn a kriticky si ji prohlížel.
"Mami, pokud fakt chceš najít Zemi, měla bys letět k tomuhle," šťouchal tlustým prstíčkem doprostřed svého obrázku.
"Locu, proboha! Kdo ti kdy řekl o Zemi!?"
Lucy pomalu vstala a třela si spánky, protože ji silně bolela hlava. Tohle nějak nezvládala.
"Nikdo, já o ní prostě věděl. Co je na tom špatného? A musíme tam letět! Jinak ji nikdy nenajdeme!"
"Locu, říkáš hlouposti! To je jenom tvoje fantazie!"
"Ty mi nevěříš, mami! Je to tak, já to vím!"
"Je ti sedm, nemůžeš to vědět!" Lucy pomalu docházela trpělivost. "Přišla jsem ti říct, že jsme našli planetu, kde bychom mohli žít spolu a navždycky! Kde bych s tebou konečně mohla trávit tvoje dětství a ty místo toho trváš, abychom se toho vzdali a letěli k něčemu, co ani neexistuje!"
Loc se na ni chvíli díval svýma pronikavýma světle hnědýma očima a potom se hlasitě rozbrečel. Nebyl zvyklý, aby na něj maminka křičela.
Ta si rychle uvědomila, že udělala chybu, zklidnila se a přitáhla si své dítě do náručí.
"Promiň, já to tak nemyslela. Víš, že ne. Ale tohle už nebudeš kreslit, ano? Ani žádné zmínky o Zemi. Teď jsme našli svět a tam budeme žít spolu, bez ohledu na nějakou Zemi a podobné ptákoviny. Jasné?"
Loc by nejradši protestoval, ale nechtěl maminku znovu naštvat. Takže souhlasil.

2/2 >>>


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama