The Star 2 falls 2/2

1. dubna 2011 v 13:28 | Gafrad
Lucy Maisová se zrovna spokojeně soukala do skafandru, aby se mohla jako součást kapitánem vyslané komise podívat na stavební a vědecké práce, které probíhaly na povrchu 112, když se lodí rozeřval alarm, jenž už pěkně dlouhou dobu neslyšela. Ohlašoval příchozí nepřátele.
Rychle si zase oblek sundala a v nastalém zmatku se snažila probojovat na chodbu vedoucí k můstku. Tam dorazila do dvou minut.
Slyšela: "Mnohonásobný kontakt! Čtyři mateřské lodě a osm standardních korvet! A jejich kódy… Jsou to Midiané!"
"Kapitáne, snaží se s námi spojit!"
"Na obraz!"
Ještě než si vylekaná Lucy stihla sednout, se na obrazovce objevila hnusná šedá tvář starého Midiana, určitě patřící velícímu admirálovi.
Začala mluvit nepříjemnou cvakající řečí, naštěstí měl každý bitevník ve svém počítači zabudovaný překladač.
"Vzdejte se, nebo budete zlikvidováni. Stejně jako všechny ostatní směšné Star."
A to bylo všechno. V hlavě Maisové okamžitě vytanula myšlenka, jestli blufuje anebo opravdu nechal dohnat a zničit všechny ostatní bitevníky, což by znamenalo, že jsou v celém širém vesmíru posledními svého druhu. Naskočila jí z toho husí kůže.
Každopádně všichni věděli, že Midiané jsou v ohromné přesile, ani dvě Star by se nebyly schopny vypořádat s takovou palebnou silou na straně nepřítele.
Do svých temných pařátů ji popadl úděsný strach, hlavně o Loca. Kdyby se mu něco stalo… Ne, to by nepřežila.
Zatímco sotva vnímala na ni mířené rozkazy, kapitán vyhlásil červený poplach a evakuaci všech kolonistů na 112. Také dal přeložit zprávu, že se nevzdají ani omylem, přičemž její odvysílání pozdržel, aby získali trochu času.
Hned potom se na Star 2 snesla drtivá salva laserových paprsků a raket, které se však rozprskly o modrý štít, jenž bitevník obklopoval. Každému nicméně bylo jasné, že tak tomu nebude navždy.
Z děl lidského křižníku se rychle vystřelilo několik atomových hlavic a ze všech kulometných a laserových věží obrovskou rychlostí mizela munice, jež se posléze zabodla do některého z nepřátelských plavidel, nebo se ztratila ve vzduchoprázdnu.
Když byly raketoplány s uprchlíky napůl cesty mezi planetou a Star 2, štíty byly již na padesáti pěti procentech a někde zmizely úplně.
Lucy měla plno práce, ale všechno dělala zcela automaticky. Pohybovala se jako robot a i jako robot přijímala a plnila příkazy. Nad ničím nepřemýšlela, jenom měla hluboko uvnitř šílený strach.
Letouny ze 112 konečně přistály v hangáru a za šest sekund, jakmile se trup lodi začal otřásat pod přijatými údery a již ze dvou palub byl hlášen únik atmosféry, loď vstoupila do hyperprostoru, aby unikla do systému s nějakou mlhovinou, ve které se snad budou moci skrýt.
Maisová byla tak mimo, že si to vůbec nespojila s obrázky svého vlastního dítěte, jelikož kdesi v hloubi její duše měla neskutečně zlý pocit, který ji plně zaměstnával. Každý její smysl jí napovídal, že to skončí špatně. Že někde udělala chybu.
Kéž by teď mohla běžet za Locem a obejmout ho. Jistě se nyní pořádně bojí… Tolik mu chtěla říct, že nemusí, protože tam je s ní. Se svojí maminkou, již v podstatě nevídal.
Málem se rozbrečela, ovšem dokázala se ovládnout. Snad to s ním Ellen zvládne.
Snažila se myslet pouze na svět, v němž by byla s Locem na věky věků.
Okamžitě se jí udělalo trochu lépe.
*
Pohled na mlhovinu, uprostřed níž byla obrovská černá díra, která z okolí vysávala prach a mikročástice různých hornin a plynů, takže vytvářela nádherně barevný akreční disk, byl opravdu neuvěřitelně krásný.
Spustila motory na plný výkon a vytyčila navigačnímu počítači body, jichž má dosáhnout. Pak neustále kontrolovala stav paliva, hyper drivu, integritu trupu a pomáhala rozmisťovat opravárenské týmy. Celou dobu se ale nemohla zbavit špatného pocitu, byla z toho tak vystresovaná, až z toho zezelenala a chtělo se jí zvracet.
Teď však byla práce přednější, nemohla si dovolit přestat. Záviselo na tom přežití lidského druhu.
Jenže něco uvnitř jí neustále dokola našeptávalo, že na to měla myslet dřív. Že teď už je pozdě. Nevěděla ale, jak to myslí. Nedokázala si utvořit spojitost a to ji štvalo. Třeba by s tím ještě něco dokázala udělat, kdyby věděla, odkud má začít.
*
Byli čtvrt astronomické jednotky od nejvzdálenějšího ramene od černé díry, když do systému vstoupila flotila Midianů.
Lucy i všichni ostatní pod náporem ledového strachu o život jako by zkameněli. Ještě nebyli dostatečně hluboko v plynovém mračnu, který by tlumil důkazy o jejich přítomnosti, tudíž nepřítel věděl, kde se právě nalézají. Ani nemohli tak blízko černé díry vstoupit do hyperprostoru, aby znovu utekli. Navíc lodě Midianů byly rychlejší a tak i kdyby se Star 2 pokusila schovat v mlhovině, rychle by se z toho stala nebezpečná hra na schovávanou, jež by stejně skončila jejich zánikem.
Vzpomněla si na Loca. Myslela na něj bez ustání, ovšem teď to bylo něco jiného. Snažila se ze všech sil rozpomenout. Pořád měla pocit, že s tím Loc má co do činění. Že jí říkal, aby něco udělala.
Blbost. Nepamatovala si to, byl to jen nynější výplod fantazie. Chudák její malý syn přeci vůbec nevěděl, co se tu děje, žil v totální nevědomosti a neměl s tím nic společného.
Cítila se ale čím dál hůř. Za co ji kdo trestal? Chtěla pouze být s Locem a trávit s ním jeho dětství, jako každá jiná matka s dítětem za svobodných časů na Stolenu. Co udělala špatně, že to tak nemohlo být?
Byla to vůbec její vina?
Nebyla si ničím jistá. A taky už nebyla schopná plnit rozkazy. Točila se jí hlava, nemohla nic dělat. Všechno se smotávalo dohromady, jako by někdo natočil na kameru rozmotávání klubka bavlny a poté nahrávku pustil pozpátku.
Nakonec zkolabovala.
*
Probudila se na lůžku uprostřed prázdné chodby. Když se ale pořádně rozhlédla, všimla si, že není zcela prázdná. Všude okolo se válela zkrvavená mrtvá těla důstojníků, nějakých žen a někde nehybně ležely i děti. Výjev jako z hrozné noční můry. Lucy si ovšem kdovíjakým způsobem byla jistá, že tohle je realita.
Netušila, co ostatní zabilo a jak to, že ona je živá, ale bylo jí to jedno.
Pomalu si sedla a mžikala očima, aby si přivykla narudlému šeru. Strašně těžko se jí dýchalo, asi někudy unikal vzduch. To také znamenalo, že má jenom pár minut života, než na palubě Star 2 bude stejné vakuum, jako ve vesmíru okolo.
Nevěděla, co má dělat, a už vůbec ne, proč se nakonec rozhodla jít za pískavým zvukem, který se ozýval za rohem.
Bylo tam několik maličkých dírek, za nimiž nebylo nic než vzduchoprázdno.
Každá z nich ale byla napůl ucpaná nějakým zmuchlaným kouskem papíru. Lucy opatrně jeden vzala a ignorovala vědomí, že teď uniká vzduchu ještě víc. Stejně nemohla odvrátit svoji smrt.
Cítila, jak se jí začíná motat hlava. Konec se blížil.
S vypětím všech sil ten papír rozložila a když viděla výkres na něm, na jednu sekundu si myslela, že do ní udeřil blesk z neexistujícího, prozaického nebe, neboť se dívala na obrázek svého syna. Celé to vmžiku pochopila. Jenže pozdě…
Byl to obrázek, který je měl dovést k Zemi.
Kdyby navedla Star 2 do černé díry, ocitli by se u Země. Jestliže to neprovede ihned, podepíše ortel smrti pro poslední Hvězdu a celé lidské pokolení.
Byla zaslepená svými vlastními sny, a teď za to ohavnou smrtí zaplatili všichni ostatní, včetně Loca.
Samozřejmě si tím nemohla být naprosto jistá, ale věděla, že byla neskutečně pitomá, když neporozuměla Locovi, svému vlastnímu dítěti! Jenom proto, že se od něj nechala dobrovolně separovat. Dítě, které mělo matku, jež na něj neustále kašlala a do poslední chvíle ho nechápala.
Kdyby za další sekundu neumřela, zabila by se sama.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama